Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969-70)

V tomto smyslu si Husserl představoval, že filosofie bude moci restituovat starý ideál philosophia prima, ideál jednotícího, jednotného lidského vědění. Viděli jsme jak se to Husserl snažil provést ... To je idea fenomenologie jako philosophia prima, která Husserlovi tanula na mysli.
Husserlova philosophia prima soustředila v sobě nejrozmanitější momenty filosofické tradice, mimo jiné transcendentální motiv Kantovy filosofie. Husserlova fenomenol,orgie chce být transcendentální fenomenologií, protože jejím předmětem nejsou předměty empirické reflexe, nýbrž předměty reflexe, jež podává zkušenost v její nejzákladnější a nejobsáhlejší formě, kde každý předmět se dostavuje před zrak této naprosto radikální reflexe, tedy také předmět věd o subjektu. Snažili jsme se v minulých hodinách podat podrpbnou a do kořene jdoucí kritiku této ideje fenomenologie tím, že jsme podrobili kritice celé základní pojmosloví Husserlovy transcendentální fenomenologie a odmítli metodu zachycení naší zkušenosti v originárně zachycující reflexi.
Otázka, která na nás v této situaci doléhá, je nyní toto: co znamená toto kritické odmítnutí Husserlovy transcendentální fenomenologie? Transcendentální fenomenologie je pro nás slepá ulička. Ale znamená to, že padl rovněž celý Husserlův podnik, totiž zajistit filosofii pomocí základní disciplíny, nějaké philosophia prima, dát jí zase předmět, obsah a metodu? Padla tím celá fenomenologie? Je odmítnutí transcendentální fenomenologie zároveň pádem fenomenologie jako philosophia prima? Musí být tato pretenze také opuštěna? Nemusí eventuálně na místo fenomenologie nastoupit jiná disciplína v této pretenzi, je-li vůbec ještě dnes možné filosofii opakovat? To je jeden z problémů, v nichž teď stojíme.
Jaký byl filosofický svorník té naší kritiky? Jaký byl základní motiv, kolem kterého se kritika točila? Těch kritik byla celá řada. /99/...
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 98-99.)

Jan Patočka (1969-70)

Husserl vychází ve svém uvažování od objektů, od různých druhů objektivity, jež dávají vodítko pro fenomenologické analýzy. Ale kde bude vodítko pro fenomenologii, jež nepovažuje danost objektů za něco posledního, co může sloužit za vodítko pro analýzu, a z jaké oblasti bude čerpat své poznatky, fenomény, o které jí poběží? Fenomenologie jako každá jiná vědecká disciplína, která chce něco významného poznávat, musí nám přece moci říci něco takového, co dosud nevíme, a to musí čerpat z nějakého oboru, který musí mít svou přesvědčivost, svůj způsob vykazatelnost. Kde je takový obor mimo subjektivitu? Kde jsou fenomény, fenomény jiného druhu, než tematizuje Husserl, něco, co je nejen spolehlivě dáno, nýbrž co je s to sloužit za základ, co funduje další vědění? Kde je taková oblast, když nemáme reflexí zajištěnou subjektivitu?
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 101.)

Jan Patočka (1969)

… Klade se otázka podstaty, aniž se uváží, že k podstatě musí být přístup a že cestu přístupu lze zjasňovat, aniž předmět sám kdy byl definitivně zachycen. Cestu přístupu možno zachycovat reflexívně: dostaneme pak reflexívní filosofii jako metodu, která bude od předmětů sestupovat k podmínkám jejich možnosti. Ale nedostaneme ani absolutno vědomí, ani absolutno existence.
Fenomenologie, reflexívní filosofie, bude vědou, která se bude zabývat založením speciálních věd, problémem, na který stačí; bude nejen philosophia, nýbrž scientia prima. Ale dá si pozor, aby neupadla do hledání podstaty bytí, vědomí atd.,protože nic takového není v možnostech její tematizace. Fenomenologie může z metodických důvodů klást pouze otázky po tom, co může být daností reflexe. Z povahy věci nemůže být ničím než metodou, která vede k podmínkám možnosti, aby předměty byly dány, nikoli k samému jejich bytí.
(Přiroz. svět v meditaci svého autora po 33 letech, in: 6006, Přirozený svět …, Praha 1970, str. 165.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)

Ladislav Hejdánek (1951)

Reflexe činí možným rozlišení toho, co v akci padá na vrub aktivnímu subjektu, od toho, co může být interpretováno jako sama „věc“, k níž (a k jejímuž ovlivnění, pozměnění atd.) akce směřovala. Každá taková interpretace je subjektivní záležitostí, tedy záležitostí vědomí a myšlení. Evropská tradice, do níž je každý od dětství již s prvními slovy mateřského jazyka uváděn, již s těmito počátky proniká do vědomí a do myšlení každého Evropana především v tom, že se žádná taková interpretace neobejde bez vytváření resp. ustavování určitých pojmů (stejně jako dříve narativních struktur a schemat), s jejichž pomocí zprvu tentativně, později už z největší části rutinně strukturujeme resp. restrukturujeme to, čemu říkáme „jevy“ nebo „fenomény“. V každém fenoménu (který je fenoménem pro nás a je tedy záležitostí subjektivní, záležitostí vědomí a myšlení) je tedy vždycky také něco, co jsme do tohoto fenoménu vložili my, a to ať už o tom víme nebo nikoliv. Jestliže tedy fenomenologie jako metoda se chce dostat k „fenoménům samotným“ (nebo – jak to formuluje Husserl – k „věcem samotným“), může smysl tohoto typu zkoumání spočívat zase jenom v rozpoznávání toho, co ve fenoménu padá na vrub „věci“, kterou už neztotožňujeme s fenoménem, na rozdíl od toho, co jsme do fenoménu vnesli sami (čímž si umožňujeme významnou kontrolu nad svými myšlenkovými konstrukcemi). Fenomenologická metoda si musí stanovit jako úkol analýzu fenoménů (a tedy nikoliv jen jejich popis, který pochopitelně popisuje nerozlišeně i to, co je naším přínosem), přičemž to, co myšlení do fenoménu vnáší a co k němu přidává, nemůže být považováno za nic cizího („cizí příměs“), nýbrž za produkt formování pojmových resp. intencionálních modelů (předmětných nebo nepředmětných), které se osvědčily a osvědčují – nebo které musí být opuštěny jako nepoužitelné nebo špatně (případně omezeně) použitelné. (Písek, 940207-2)

Ladislav Hejdánek (2006)

Pokud „jsoucí“ či jsoucno“ bude chápat jako událostné dění (tedy událost), můžeme disciplínu, která se zabývá jsoucím v tom to událostném smyslu, tedy jako časově rozlehlou „událostí“, která má svůj počátek v čase, svůj časový průběh a také svůj konec v čase, chápat jako bytostně rozšířenou oproti tradičnímu chápání, které se opírá o Aristotela (je taková věda, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím, nebo lépe přeloženo, která se zabývá jsoucím, pokud „jest“, přičemž ono „jest“ vylučuje nejsoucnost i nebytí – pochopitelně pod vlivem Eleatů). A protože každé (pravé, tj. vnitřně sjednocené) jsoucno vždycky z větší „části“ není (už není a ještě není), zatímco „právě jsoucí“ představuje vždycky jeho velmi malou složku, nadto stále se proměňující a tedy „nestálou“, můžeme – přinejmenším provizorně – užívat pro tuto disciplínu raději pojmenování „méontologie“, zatímco tradiční „ontologii“, pokud ji budeme z nějakých věcných důvodů muset a chtít odlišovat, do této mnohem širší „méontologie“ zahrneme jako její relativně skrovnou složku. A protože takto nejen širší, ale také prohloubené chápání při nezbytné interpretaci musí jít vskutku až k „základům“ a až ke „kořenům“, můžeme legitimně tuto méontologii interpretovat jako „fundamentální ontologii“ (nebo v jiné souvislosti také jako „radikální fenomenologii“).
(Písek, 061008-1.)