Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Běžná fráze o tom, že je možno nebo i třeba „vyčerpat (všechny) možnosti“ je zatížena hrubým omylem: tzv. „možnosti“ je třeba uskutečňovat, nikoli vyčerpávat – „čerpat“ lze jen něco (již) skutečného, tedy uskutečněného. Proto také nelze rozlišovat mezi možnostmi „skutečnými“ a „nemožnými“, tedy „neskutečnými“; vždyť „nemožná možnost“ je protimluv, absurdita, nemá nejen intencionální „předmět“, ale ani intencionální „nepředmět“. A „možnost“, chápaná jeko „nepředmět“, přec nemůže být „čerpána“, natož „vyčerpávána“. Možnost je vlastně „něco“, co „není“, ale co může být jakoby přisouváno, přitahováno k uskutečnění (takže to „přisouvání“ ani „přitahování“ nesmíme brát příliš doslovně, s odkazem na svět předmětných skutečností, tedy něco jako „místní pohyb“, nýbrž jen metaforicky). Pokud bychom však u těchto termínů přece jen chtěli zůstat, byť jen jako u metafory, mjsíme si uvědomi, jak jiné poměry tam platí: „přisunout“ nějakou „možnost“ k uskutečnění znamená sice zčásti pominou jiné, alternativní „možnosti“, které tím necháváme prostě stranou a nepřisouváme je, ale zároveň to vždy znamená otvírat nové možnosti, kterých by nebylo (nebo které by byly ještě mnohem více vzdáleny každému podobnému „přisunutí“ – tady je otázka, jak vlastně dochází k „před-formování“ možností, eventuelně vůbec k jejich „vzniku“ jakožto stále ještě nepředmětných). Jinak řečeno, když už se přesuneme do sféry (či mezisféry) vlastního uskutečňování, každé uskutečnění nějaké „možnosti“, které ovšem znamená její proměnu z možnosti ve skutečnost, vyvolá z naprosté nepředmětnosti do jistého „přisunutí“ k uskutečnění ne jednu, ale hned několik dalších možností, které by jinak měla k uskutečnění mnohem dále.
(Písek, 110822-1.)

Ladislav Hejdánek (1966)

4.
Když Bloch ukazuje na příkladě člověka, co to je reálná možnost, mluví o tom, že člověk jako reálná možnost všeho toho, co se z něho v jeho dějinách stalo a především v neustávajícím (nezastaveném, ungesperrtem) pokroku ještě může stát. Je možností, která není vyčerpána tak, jako je vyčerpán žalud v dokončeném uskutečnění dubu, ale která ještě nedozrála (nenechala dozrát – nicht gereift hat) k celku svých vnitřních i vnějších podmínek, podmiňujících determinant. A to platí o nevyčerpaném celku samotného světa: hmota je reálná možnost všech těch útvarů (Gestalten), které jsou latentně v jejím lůnu a které jsou z ní v procesu vyvázány (narozeny – entbunden). (PHoffn. I, 255.) Z toho by se dalo uzavřít, že pro Blocha vlastně veškerá skutečnost je jen možností, protože je neuzavřena. To je ovšem pouhá záměna termínů anebo vůbec změť. Chybí pokus o vztažení možnosti (na kterékoli úrovni, tj. v kterékoli vrstvě) k subjektu této možnosti, neboť každá možnost je vztažena k nějakému subjektu. Jinak řečeno: to, co je (co je dáno, uskutečněno atd.), není možností a nemůže se možností stát. Chápání možnosti, které ze skutečného usuzuje s jistotou na možné (to znamená postup: je-li něco skutečné, je to ergo i možné), tedy chápání možnosti jako předpokladu skutečnosti, je hluboce mylné. K tomuto omylu dochází především proto, že je opominut vztah možnosti k subjektu. Možnost, která vypadá jako předpoklad nějaké skutečnosti, nenáleží ve skutečnosti k ní, ale ke skutečnosti docela jiné, totiž k subjektu, který (adekvátně ke své úrovni) anticipuje onu druhou skutečnost, aniž by se jí sám chtěl stát. Každá možnost je vztažena k subjektu, který anticipuje nějakou ještě nezformovanou, nehotovou, neuskutečněnou situaci, která s ním není identická, ale k jejímuž uskutečnění je tohoto subjektu zapotřebí.
(Druhotně pak, k jejímuž uskutečnění je zapotřebí nějakého subjektu – buď ve smyslu využití až i vykořistění druhého subjektu anebo ve smyslu spolupráce a dělby práce.) Není-li zapotřebí asistence či intervence žádného subjektu (vždy ovšem v určitém, určeném ohledu), pak je (opět v témž ohledu) třeba mluvit nikoliv už o možnosti, nýbrž o nutnosti (resp. setrvačnosti).
(ex: 11444, Poznámky ad „Blochovo pojetí naděje“, duben 1966, 4 strany.)
(Praha, 660417-4.)