Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1913)

Je mnoho pravdivého na onom dnes tak všeobecně rozšířeném přesvědčení, že ducha, který stále usiluje o něco nového, neuspokojí studium dějin vědy natolik jako zdařilý experiment nebo objev ještě neznámého faktu. Příjemný pocit, že se při experimentování a pozorování sami účastníme vývoje vědy, při historickém studiu chybí. Zde se musíme spokojit s obdivováním a zaznamenáváním toho, co vykonali jiní. Navíc můžeme sotva doufat, že při opakovaném zkoumání toho, co už jiní stokrát četli, narazíme na něco překvapivě nového.
Přesto mají dějiny vědy svůj důležitý raison d’être. Jako všechno na světě, i biologie má vedle své věcné stránky i stránku historickou.Dnešní biologie nezávisí jen na svém pravé objektu, tedy na struktuře, způsobu života, vývoji organismů apod., nýbrž je bytostně závislá také na způsobu, jak biologii chápali naši předchůdci.
Nietzsche jak známo vyslovil originální myšlenku, že studium dějin působí na originalitu tvůrčího ducha takřka ochromujícím způsobem, takže se proto máme od působení dějin osvobodit. Této myšlence nelze upřít jisté oprávnění: jestli vůbec kde, pak právě ve vědě má být člověk svobodný a nezávislý – a to i na tradici. To je však možné jenom jako ideál. Skutečností je, aspoň v biologii, že od konce 17. století se nikdo nepokusil vytvořit nějakou biologickou nauku tak, že by začal s čistým stolem, aniž by se opíral o předchůdce, a že i u nejoriginálnějších a zdánlivě nejnezávislejších duchů, jako jsou Descartes, Vesalius, Kant, Cuvier, lze ukázat až příliš výrazné stopy vlivu určitých škol. /50/
Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založeno na faktech, od toho, co je převzato od ruhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 49-50.)