Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Nebylo a není lepšího křesťana v naší době než Dostojevský. Účinná láska k bližnímu vidí se v lásce k slabým, chudým, zarmouceným, špatným; mocné, bohaté, veselé, krásné a dobré není těžko milovati. S jakou láskou Dostojevský předvádí nám „Chudé lidi“, „ponížené a zarmoucené“, „zločince a trestance“: i v duši nejkleslejších vypátrá jiskru lidskosti a snaží se ji rozdmýchati v očistný plamen.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Edward Gibbon (1896-1900)

Otevřený, ale rozumný průzkum rozvoje a upevnění křesťanské víry můžeme považovat za velmi podstatnou část dějin římské říše. Zatímco tento velký státní útvar zaplavilo zjevné násilí a nahlodával vleklý úpadek,, čisté a pokorné náboženství se vkrádalo do lidských myslí, rostlo v tichu a přítmí, čerpalo nové síly z odporu, s nímž se setkávalo, až konečně vztyčilo vítězné znamení kříže nad rozvalinami Kapitolu. Křesťanství se neomezovalo na trvání a hranice římského impéria. Uplynulo třináct nebo čtrnáct století, a toto náboženství dosud vyznávají evropské národy, představující nejznamenitější část lidstva v umění a vzdělanosti jakož i ve zbrani. Podnikavost a zanícení Evropanů v rozsáhlé míře zanesly toto náboženství k nejvzdálenějším břehům Asie a Afriky; a prostřednictvím jejich kolonií se pevně uchytilo od Kanady až po Chile, ve světě starověkým lidem neznámém.
Ale náš průzkum, jakkoliv užitečný a zajímavý, se setkává se dvěma osobitými nesnázemi. Sporé a nespolehlivé podklady církevních dějin nám jen zřídka dovolují rozptýlit temná mračna zahalující prvotní období církve. Naléhavý zákon nestrannosti nás příliš často nutí zjišťovat nedokonalost neosvícených učitelů a spisovatelů věřících v evangelium; a povrchnímu pozorovateli by se mohlo v důsledku jejich chyb zdát, že padá určitý stín na víru, kterou vykonávali. Ale pohoršení zbožných křesťanů a prchavý triumf nevěřících se brzy rozplynou, jakmile si tito pozorovatelé všimnou nejen toho, kým, ale také komu se dostalo božského zjevení. Teolog si může svůj úkol pohodlně zjednodušit tvrzením, že náboženství sestoupilo z nebes ozdobeno přirozenou čistotou. Dějepise má před sebou smutnější povinnost. Musí luštit nevyhnutelnou směs omylů a zkreslování, jimž se náboženství nevyhnulo při dlouhém pobývání na zemi mezi slabými a nedokonalými bytostmi.
(4929, Úpadek a pád říše Římské (výbor), Praha 1983, kap. XV, str. 65.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Pro filosofa je Ježíš výzvou, na kterou je velmi nesnadné odpovědět a zůstat filosofem. Rozhodně to není možné udělat tak, jak to udělal Machovec. Filosof nemůže jinak, než že od sebe oddělí výzvu, kterou je mu křesťanství jako dějinný fenomén a dějinná tradice, od výzvy, kterou mu je sám Ježíš. Křesťanství (a jeho prostřednictvím zajisté také Ježíš) mocně ovlivnilo evropské duchovní a kulturní dějiny, a proto filosof nemůže kolem tohoto historického faktu chodit nevšímavě. Kdyby dnes chtěl nějaký filosof celé své myšlení naprosto oprostit, očistit, sterilizovat od jakéhokoliv vlivu křesťanství, musel by jednak být považován za šílence nebo alespoň podivně posedlého, jednak by musel podniknout vysilující myšlenkový a duchovní zápas, který by nejspíš ve zdraví nepřežil (pokud by sám pokus nebyl dokladem jeho vyšinutosti). Už sama tato okolnost se musí každému své věci dbalému mysliteli stát filosofickým závazkem a úkolem. Ale je tu ještě něco daleko závažnějšího, s čím se každý filosof musí dříve nebo později setkat za předpokladu, že se opravdu míní v plné jasnosti vědomí a myšlení vyrovnat s celým oním rozsáhlým thesaurem, z něhož záměrně i nezáměrně, s plným vědomím nebo bez jasného uvědomění čerpá nejen každý evropský filosof, ale každý Evropan vůbec. Součástí a neoddělitelnou složkou křesťanského zvěstování je základní a naprosto nerelativizovatelný odkaz na konkrétního člověka, totiž na osobnost Ježíše, nazývaného v celých dějinách Církve Kristus (což je jeden z mesiášských titulů). Konfrontace filosofa s Ježíšem Nazaretským je myšlenkovým experimentem crucis pro každého myslitele, který stále ještě trvá na tom, že filosof nemá moudrost ani pravdu ve svém držení, ale že ji oddaně miluje a bezmezně po ní touží. (23.6.91) (Praha, 910623-n.)04-02 st.