Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Představování (si) je duševní (subjektivní) intencionální akt, jeho jakoby vedlejším resp. nikoli hlavním cílem (zčásti produktem) je „představa“, kterou můžeme přirovnat k jakémusi rozvrženému, ale ještě nenamalovanému obrazu. Dlouho se (takřka tradičně) říkalo, že představa je „konkrétní“, zatímco pojem je „abstraktní“. To však vůbec nevystihuje podstatu věci: každá představa je ve skutečnosti také abstraktní, protože v ní nikdy není vše, dokonce ani vše podstatné, co vskutku náleží k nějaké představované skutečnosti. A do jisté míry lze říci, že třeba do představy pampelišky smetánky obecné) nějak při představování zapojujeme i mnohé z toho, co nejen právě nyní nevidíme, ale co ani vidět nelze (např. kořeny), zatímco tam není třeba to, že stejná rostlina už má dva květy a připravuje si několik dalších – můžeme to pro své představování považovat za nedůležité, a to přinejmenším do té doby, dokud s tou představou nezačneme něco prakticky podnikat, např. nakreslit nějaký schematický obrázek nebo naopak věcný obrázek atd. Každá představa je tedy chudší než přímý vjem, ale také každý vjem ochuzuje trochu ono „vnímané“, tedy např. rostlinu v originále. Slovo „konkrétní“ se sem prostě vůbec nehodí, protože tu nejde o žádné „srůstání“; a navíc tu je vždy nějaká nepřesnost, neupřesněnost, nedodělanost, nedohotovenost. Přesto má základní důležitost odlišovat akt představování od tohoto „vedlejšího“ produktu představování, jímž je představa (kterou zajisté nesmíme ztotožňovat ani zaměňovat za skutečnost, k níž se ve svém aktu představování za pomoci „představy“ jakožto jakéhosi nedodělaného, neupřesněného myšlenkového „obrázku“ vztahujeme a na kterou jsme přednosti a hlavně zaměřeni. Problém pouhého (prostého) představování spočívá právě v jeho nepřesnosti: naše „představa“ našeho vlastního psa, kterého máme už několik let, je totiž natolik nepřesná, že na výstavě psů téhož plemene, upadneme najednou do nejistoty a rozpaků, který z několika velmi podobně vypadajících psů je ten náš. (Obvykle to bývá spíš pes, který se k svému pánovi s jistotou hlásí, než naopak.) V takovém případě se spíše než o svou představu opíráme o nějaké vědomosti, např. o nějakém starším zranění, které si ověříme až hmatem, když najdeme jizvu. Tato vědomost (vědění, znalost) však už není součástí představy, ale je spíše dokladem toho, jak své představování a jeho představy musíme ještě ověřovat jinými způsoby než přímým vnímáním toho, co se nám právě ukazuje. Dalším krokem toho upřesňování je onen „revoluční“ přesun naší pozornosti od toho, co nám ukazují naše smysly, k tomu, co lze myšlenkově „vymezit“, tedy přesun k pojmovosti a k pojmům; tam ovšem nepochybně o „abstrahování“ můžeme mluvit, už proto, že vlastně abstrahujeme i od „jsoucnosti“ míněného (přinejmenším o jsoucnosti hic et nunc, ale někdy dokonce o jsoucnosti vůbec – čísla a číselné poměry, jakož i geometrické nebo stereometrické útvary apod. nemůžeme za skutečná jsoucna považovat – aspoň nikoli v běžném smyslu).
(Písek, 080323-3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Máme-li provést srovnání představy a pojmu, musíme nejprve důsledně odlišit představu jakožto představující (tj. jako výkon představování) a to, co je tímto výkonem představováno, tj. představované. Pojem můžeme potom srovnávat pouze s představou jakožto aktem, jakožto výkonem, jehož cílem je ustavit a mít před sebou ono „představované“, neboť také pojem je tím, co je pouhým prostředkem k tomu, aby něco bylo pojato, tj. aby bylo ustaveno a upevněno ono „pojaté“. Naproti tomu samo „představované“ nelze srovnávat s pojmem, nýbrž pouze s něčím pojatým, tedy s „předmětem“ pojímání neboli pojmu. Pojem tedy chápeme jako součást resp. složku aktu pojímání, tedy myšlenkového „uchopování“, jak se tomu tradičně rozumělo. Kritika tzv. psychologismu v logice byla oprávněná, ale závěry, které z této oprávněnosti vyplývají, byly nesprávně interpretovány, protože nebyl náležitě rozlišován sám pojem od toho, čeho byl pojmem (tj. k pojímání čeho ho bylo použito resp. je používáno). Z toho všeho vyplývá, že představa představující, stejně jako pojem pojímající se může vztahovat jakoby k „témuž“, ale pokaždé v detailech odlišným způsobem. Necháme-li stranou psychologické chápání „představy“ a „představování“, představování znamená, že je ve vědomí (v individuálním vědomí) něco jakoby „postaveno před“ příslušný vědomý subjekt. Konkrétním důsledkem takto pojaté „představy představující“ je to, že musíme rezignovat na každý pokus o jakýkoli přístup k ní zvnějšku; tak jako nemůže přímo nahlédnout do vědomí druhého člověka, nemůžeme nahlédnout ani do jeho představování a tedy ani do jakékoli jeho představy představující. Popsat jakoukoli představu (představující) tedy ze zásadních důvodů nelze; popsat se můžeme pokusit jen její představované, a i tam to má své zvláštní náležitosti, např. že k onomu představovanému nemáme přímý přístup, nýbrž že jsme odkázáni na to, jak nám náš partner jako „představující (si)“ dokáže slovy sdělit, co si představuje, a my si pak na základě takového sdělení (sdělování) musí ono jím „představované“ také sami představit, tj. na základě oněch výpovědí o jím individuálně představovaném ustavit také svou vlastní individuální představu. Už z tohoto obrazu je nepochybně zřejmé, že něco takového musí trpět nemalými nepřesnostmi. Vynález pojmů a pojmovosti (ovšem původně řecký) vynikající měrou napomohl k tomu, aby většina těchto nepřesností byla nebo alespoň mohla být odstraněna nebo jinak překonána (dalším a dalším rozlišováním, jaké by samo představování a dohovor o něm nikdy nebylo schopno). Funkce pojmů, alespoň původně, spočívala v upřesňování představ; zároveň se však velmi brzo ukázalo, že pojmy mohou být soustředěny i na leccos, co si vpravdě představovat vůbec nemůžeme. Důsledkem této původně nečekané novinky bylo skeptické podcenění smyslových dojmů i každého představování, které se o smyslové dojmy opíralo, a na druhé straně naprosté přecenění a zejména chybné chápání toho, co lze pojmově mínit, aniž by bylo možno si to „představit“ v jakékoli spojitosti s vnímáním.
(Písek, 080311-1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)