Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

V tom, jak Heidegger s despektem mluví o „pokroku“, je něco podezřelého. Především ta formulace „stejnosměrný postup vpřed ve smyslu tzv. pokroku“ (s. 13) – proč by pokrok neměl být třeba vícesměrný, tentativní, experimentující? A proč by nemohl mít svůj rozběh nebo zase svá zastavení nebo dokonce začít upadat? Můžeme opravdu mluvit o tom, že filosofie „je úsilím o rozvíjení a vyjasňování stále týchž několika problémů“? Co to je vlastně problém? Cožpak problém není něco, na čem se my sami svým pochopením podílíme? A nemůže být „pokrok“ v tom, jak to své pochopení vylepšujeme a prohlubujeme? A pokud opravdu rozvíjíme a vyjasňujeme nějakou myšlenku starších filosofů, proč bychom měli mít za to, že se tak jen vracíme zpět k tomu, co už měli na mysli oni sami? Proč chceme trvat na tom, že jde o stále tytéž problémy, tytéž základní myšlenky? Není to vracení k starším myšlenkám jen takovým nácvikem náročného uchopení něčeho, co sice už uchopili kdysi jiné, ale co nás má uschopnit k tomu, abychom my teď uchopili něco vskutku nového, čím se nebudeme jen vracet, ale čím uděláme opravdu jakýsi krok „kupředu“? A proč „kupředu“? Inu proto, že to nové přichází z budoucnosti, takže se k němu nemůžeme dostávat žádným vracením, žádným návratem k tomu, co tu už bylo a co už jednou bylo uchopeno. Podaří-li se to třeba jen jednou za sto let, může to v těch mezidobách vypadat, jako bychom se takřka nehnuli z místa – ale to je přece jen zdání!
(Písek, 080916-3.)

Martin Heidegger (1927-28)

V našem úmyslu a úkolu správně rozumět Kantově Kritice čistého rozumu je tak nutně obsažen nárok rozumět Kantovi lépe, než si rozuměl on sám. Není to snad domýšlivost a zároveň zlehčování předchůdce následovníkem, který se domnívá, že je dále? Ale my přece už víme, že zde neexistuje žádný postup vpřed ve smyslu vnějšího pokroku. Je nesmysl říci, že by Platón, Aristotelés nebo Kant byli překonáni. V úmyslu chtít lépe rozumět je tak málo domýšlivosti a podceňování, že je spíše právě vyzdvižením hodnoty toho, čemu chce být lépe rozuměno. Neboť chápeme-li správně, co to je rozumění, vidíme předem, že je možné a smysluplné jen tam,kde se předpokládá něco, čemu rozumět lze, co v sobě skrývá možnost být sledováno ke svým základům. O tom, co hodláme lépe pochopit, již tímto zároveň říkáme, že v sobě skrývá obsah, jímž bychom se sami chtěli nechat vést. Naopak všemu tomu, co ulpívá na povrchu a na základě své nevýznamnosti a prázdnoty neposkytuje oporu pro jakoukoli interpretaci, ani lépe rozuměno být nemůže. To, že něco může být lépe pochopeno a být toho hodno, je spíše jeho předností než znakem podřadnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)