Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1940)

... Rozhodující význam v poznávání má emocionální přijetí nebo odmítnutí, obtížně vyjádřené. Nejradikálnější intelektualismus a racionalismus může být vášnivou emocí. Intuice je vždy nejen intelektuální, ale i emocionální. Svět není myšlení, jak si myslí filosofové, kteří zasvětili svůj život myšlení. Svět je vášeň a vášnivá emoce. Ve světě je dialektika vášně. Ochlazení vášně způsobuje každodennost.
(Vlastní životopis, př. M. Válková, Olomouc 2005, str. 111.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Lidé od nejstarších počátků zažívali chvíle (fáze) vzmachu, vzepětí a vzestupu, ale také chvíle oslabení, únavy a úpadku. Brzo se naučili lépe či hůře rozeznávat mezi svými vnitřními stavy pouhé své nálady od vnímání a zakoušení stavů a tendencí vnějších, ale ne vždy dokázali najít způsoby, jak se proti úpadkovým tendencím bránit a naopak jak překonávat úpadek úsilím a vzestupem. Vyvinula se i jistá zvláštní slabost, spočívající v tom, že se lidé spokojovali a dočasným vylepšováním svých vnitřních stavů, vykoupeným zapomínáním na „skutečnost“ vnější situace. Mnohem „pozitivnější“ resp. účinnější byla jiná „slabost“, která spočívala v „překonávání“ vnitřního oslabení usilovnou aktivitou navenek. Dnes tyto tendence nabývají zvláště výrazných rysů tím, jak se na jedné straně šíří užívání drog, zatímco na druhé straně „workoholismus“ slouží k zapomínání na nejrůznější formy úpadku vnitřního. Podobné tendence lze však najít i v jiných dobách a v nejrůznějších společnostech, byť nabývaly odlišných forem. Budování chrámů a jiných velkých staveb nelze vidět pouze jako výkony zbožnosti, ale také jako důsledek základní potřeby lidí zapojovat svůj život do nějakých negentropických podniků a tak jakoby překonávat všechny entropické procesy, jimž žádný jedinec nemůže vposledu uniknout. Zdá se proto, že je spolu s prohlubováním vědomí sebe a svého postavení ve světě vlastní lidem už odedávna snaha se nějak vztáhnout k něčemu, co přesahuje individuální život, tedy co mu přinejmenším časově (ale i kvalitou) předchází, ale co také po něm bude následovat a na čem jedinec může (ale v něčem i nemusí) mít svou účast a svůj podíl. Vykládat to jen jako jakousi slepou uličku nebo jako zbloudění mysli či ducha, se zdá být nejen předčasné a předsudečné, ale zejména jakousi překážkou, kterou si vědomí staví samo před sebe z nějakého jiného, hlubšího zbloudění. Jakmile si člověk nějakým způsobem uvědomí (ať už na výzvu a za pomoci druhých, anebo dokonce i navzdory jejich pochybnostem i odporu a proti nim), že existuje něco takového jako zlepšení, postup k něčemu lepšímu, je nutně veden k tomu, aby tu myšlenku rozšířil za meze svého individuálního života. Člověk zkrátka chce mít (a musí nějak mít) vyjasněn svůj nikoli nahodilý a pouze situační, ale celkový, celoživotní vztah k nejrůznějším entropickým a negentropickým dějům a procesům jak v sobě a kolem sebe, tak vůbec a celkově.
(Písek, 091115-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Ve starém Řecku přišli nejstarší myslitelé s dvěma velkými myšlenkovými vynálezy: jedním byla myšlenka ARCHÉ (počátku), druhým vynálezem byla myšlenka STOICHEION (prvku, lat. elementum). Oba koncepty mohly víc nebo méně souviset nebo nesouviset – jejich souvislost se stala předním problémem, ale problémů se ihned objevilo víc. Jednak tu byl základní problém, jak mohla z jedné ARCHÉ vzejít zjevná a pozorovatelná mnohost věcí, tj. neznamená-li to, že jakási mnohost byla již v ARCHÉ samotné. Někteří myslitelé počítali s jedinou ARCHÉ, ale jiní s několika. Pro některé byla sama ARCHÉ aktivní a živá, pro jiné byla čímsi neproměnným (a také nevzniklým a nezanikajícím), a pak tu byl problém, odkud se bere pohyb a změna. I když by bylo možno počítat s několika „počátky“ (a tak vysvětlovat mnohost pozorovaných „věcí“ jejich mísením v různých poměrech apod.), bylo zapotřebí předpokládat ještě zvláštní počátky jako zdroje toho mísení, eventuelně (jako u Empedokla) zvláštní zdroj pro spojování a slučování, a zase jiný pro rozpojování a rozlučování. Právě v těchto úvahách můžeme vidět zdroj myšlenky „prvků“ jako něčeho pouze pasívního, neschopného vlastních aktivit, a „počátky“ jejich „pohybu“ hledat někde vně, mimo ně (české pojmenování „prvočinitelé“ svědčí o tom, že tradice chápání „prvků“ jako čehosi hybného a aktivního navzdory všemu nejen nevymřela, ale že pokračovala nebo byla obnovována i nadále). Rozhodující vliv tu ovšem měl Parmenidés (a jeho škola), který velmi sugestivním způsobem skoncoval nejen s možností chápat ARCHÉ jako živou a proměnlivou, ale s mnohostí, pohybem a dokonce časovostí vůbec (čímž ovšem v jistém smyslu skoncoval i s filosofií a možností jejího rozvoje). Pro vrcholné starořecké myslitele tak nezbyla jiná cesta než různé pokusy o jakousi syntézu řady již vymyšlených „vynálezů“, a to ať už přijetím jakési schizoidnosti dvou (nebo i více) světů, nebo jakési ne zcela přesvědčivé racionalizace takové schizoidnosti v podobě „modalit“. V nové době pak byla myšlenka posledních nedílných „elementů“ obnovena a postupně modifikována tak, že přejatý pojem „atomu“ jako čehosi dále nedělitelného byl odložen stranou, termín však zachován, a u atomů rozpoznávána vnitřní struktura (a tedy vnitřní mnohost). Myšlenka posledních „částic“ však ještě dlouho nebyla odložena, i když po celou dobu bylo třeba počítat vedle „částic“ také se „silami“, chápanými jako „pole“. V posledních dobách jsme však svědky pokusů o „atomizování“, přesněji „kvantování“ také všech druhů polí, dokonce o kvantování času. Nejnovější, zatím pouze matematický koncept tzv. superstrun jde tak daleko, jak se to zatím zdálo být jen možné, ale přece myšlenka čehosi, co se sice nějak „mrská“, ale co samo není totožné s tím mrskáním, nýbrž je tím aktivně se mrskajícím, zůstává v pozadí jako poslední skrýš „prvočinitelů“, bez nichž by žádných „dějů“ nebylo, ale které samy žádným „dějem“ nejsou (nýbrž jakýmsi jeho „substrátem“).
(Písek, 081229-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Myšlenka „entropie“ od samého počátku, tj. ještě v původní podobě 2. zákona termodynamického, musela vyvolávat otázku, odkud se bere ona jakási „vyšší“ úroveň různých druhů energie, odkud může nastávat onen úpadek, ona degradace,, směřující jakoby s naprostou nutností k předvídatelné „tepelné smrti“ celého Vesmíru. Úpadek je přece možný pouze tam, kde je ještě něco neupadlého; a kde se toto původně neupadlé bere? Někde na počátku musí nutně být něco „vyššího“, aby jakékoli upadání na něco nižšího bylo myslitelné a možné.
(Písek, 091108-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Když chce Pierre Teilhard de Chardin charakterizovat tu svou tzv. „chuť žít“, užívá sice dost problematických termínů, ale všechno se zdá naznačovat, že si jejich problematičnosti aspoň někdy a místy je vědom. Tak např. vzpomíná na to, že Edouard le Roy „ve stopách Blondelových“ mluví o „hluboké vůli“ (ve výboru Jiřího Němce, 1970, na str. 175), ale dodává, že nejde o nic menšího než o „energii vesmírné evoluce“ (tamtéž), a důrazně připomíná, že jde o energii, „jejíž napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“ (176). Pak je ovšem třeba jen s velkou opatrností brát jeho slova (umístěná dokonce do nadpisu jednoho oddílku – 176), že „chuť žít“ je něco jako „nejhlubší hnací síla evoluce“. Chyba všech jím užitých termínů, které jsem zmínil (i řady dalších), spočívá v jejich zpředmětňujících konotacích: hnací síla, energie, také přitažlivost, vůle, proces, proud, mechanismus, automatický růst, úporná tendence, zpružina, pohánění apod. Tomu nemůže odpomoci poukaz na „psychickou povahu evoluce“ ani na hloubku „vůle“ (ohlas Nietzscheho pojetí?), pokud nebude znemožněno zpředmětňující chápání „psychiky“ a „vůle“. Zdá se, že Teilhard zašel nejdál, když podtrhl onu zvláštní povahu „energie“ v tom, že „její napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“. Ale právě v tomto bodě se rozhoduje vše: kdo jsme to „my“? Kdo to jsem „já“? O jakou „hnací sílu“ to jde či může jít, že mne může „hnát“ jen „zčásti“, neboť to závisí také na mně? Jak se vůbec mohu vyhnout „působení“ takové „síly“, jak se jí mohu bránit a ubránit? Kdo to jsem ten „já“, co se jí brání anebo co se jí nechá „hnát“, případně s ní „částečně“ spolupracuje? – Mám za to, že onu „hloubku“ musíme chápat především časově, totiž jako hloubku budoucnosti, tedy toho, co ještě není. A to nás musí vést k tomu, abychom přehodnotili a nově pochopili jak onu „sílu“, která přichází z budoucnosti, tak ono „já“, tedy obecně „subjekt“, který musí být na onu ještě nejsoucí, tedy „nepředmětnou sílu“ nějak citlivý, vnímavý, který musí být schopen na ni nějak reagovat a činit z ní něco „přítomného“, tedy „zpřítomňovat ji“ a tak uskutečňovat resp. činit skutkem, provádět to, k čemu tato „síla“ ukazuje a vede, vnášet to do daných situací, do světa daných, jsoucích skutečností.
(Písek, 101115-2.)