Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Lidé už dávno přišli na to, že zdaleka ne všechno, co je dáno, co jest, je dobré už jenom proto, že to jest. Teprve Řekové, kteří provždy vešli do dějin lidské kultury svým vynálezem pojmů a pojmovosti, se pokusili tuto dávnou zkušenost zpochybnit, a musíme přiznat, že se značným úspěchem. Jak archaický člověk, tak ještě i prostý Řek byli přesvědčeni, že některé věci jsou dobré a jiné nedobré. Řečtí myslitelé, zejména od dob Parmenidových, však začali dokazovat, že skutečné je pouze to, co je dobré, zatímco to nedobré vlastně ani není. Důvod byl zřejmý: to, že něco jest, náleží k jeho dokonalosti. A dokonalost vyžaduje, aby to, co jest, nevznikalo ani nezanikalo. Každá změna znamená nedokonalost: buď je zdokonalením, a pak jí nedokonalost předcházela, anebo je úpadkem, a pak je nedokonalost jejím výsledkem. Přes veškeré pokusy o nejrůznější druhy filosofických kompromisů se nenašel způsob, jak tento problém uspokojivě vyřešit. Naopak byl tento neřešitelný problém zatažen do úvah křesťanských myslitelů, pro něž jednou z nejobtížnějších otázek byla otázka, odkud se vzalo ve světě zlo (unde malum). Také zde bylo nebezpečí, že zlo bude podceněno, protože bude chápáno jako pouhý nedostatek dobra nebo nepřítomnost dobra. Vznikly kolem toho obrovské dogmatické spory, jejichž společným zdrojem byla nepřiměřenost řecké myšlenkové výbavy oné velmi závažné problematice, která byla řeckému chápání cizí. V souvislosti s otázkou hodnot bychom onu starou otázku mohli formulovat následovně: odkud se v našem lidském životě a světě berou pahodnoty? Pod řeckým vlivem, o němž už většina myslitelů ani nevěděla, byla ještě v minulém a na počátku našeho století zdůrazňována otázka hodnot, která jako by mohla být řešena pouze dvojím způsobem: buď jsou hodnoty naším lidským výtvorem a tedy čímsi pouze subjektivním, anebo naopak jsou čímsi nám lidem objektivně a závazně daným. Obojí řešení se však ukazuje jako nevyhovující a neplatné, zejména však jako odporující našim nejvlastnějším zkušenostem. Hodnoty nemohou být naším výtvorem, protože ve vztahu k nim nic neplatí naše libovůle a svévole. Hodnoty jsou pro nás závazné, platné, musí být z naší strany respektovány. Na druhé straně nemohou být objektivní, protože nic objektivního na nás tak neútočí, nesnaží se nás přesvědčit, nic nechce tak orientovat a změnit náš život. Objektivní danosti musíme jen brát na vědomí, ale nemusíme se jimi řídit. A tak se ukazuje dnešní filosofii jako jeden z největších problémů toto: je třeba najít nové pojmové, myšlenkové prostředky, které by dovolily ještě nějaké třetí řešení: hodnoty nesmí být chápány ani jako objektivní, ani jako subjektivní, nýbrž jako něco nepředmětně skutečného. Rádl se to pokusil vyjádřit tak, že jde o to, co „býti má“. Ale to, co „býti má“, vlastně není, ještě není, nýbrž útočí na nás, abychom něco udělali pro jeho uskutečnění. A Rádl o tom, co vlastně není, ale má být, říká, že to je skutečnější, než to, co jest. To zajisté není uspokojivé řešení, ale je to velmi důležitý ukazatel na naší cestě k lepšímu chápání toho, co chápeme jako hodnoty. (Slovnik, rozhlas – 14.5.91) ( Praha, 910514-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Život je pohyb mezi „hodnotami“ a jejich uskutečněním; toto uskutečňování hodnot musí nutně zahrnovat i jejich rozpoznávání, myšlenkové uchopování a tedy i jejich formulaci. To vše, od chápání přes formulaci až po provádění a uskutečňování budeme chápat jako „hodnocení“ resp. „zhodnocování“. Způsob formulace, jehož jsme právě užili, však svádí k nedorozumění, totiž jako by ony hodnoty tu byly nějak pevně „dány“ dříve, než ještě mohlo dojít k nějakému „zhodnocování“, tj. jako by ony hodnoty byly nějak „dány“ předem (a pokud možno pevně, fixně), jako by každé hodnocení (zhodnocování) mělo ty „hodnoty“ jako nějaké pravítko před sebou a „k ruce“. Tato neblahá představa, že cíl, konec, k němuž něco směřuje, musí být „dán“ předem (rozumí se v minulosti), ještě „před“ počátkem každého směřování, je dědictvím předmětného myšlení vůbec (a konkrétně předmětného chápání „cíle/konce“ Aristotelova, později např. regulativní ideje Kantovy apod.). Hodnota je daleko spíše něčím, co ,chce‘ být uskutečněno, ale co má zatím jen tentativní („zkušební“, ke zkouškám vyzývající) povahu a co je vždycky jen o malý krůček napřed před každým svým uskutečňováním. Hodnota tedy není ničím „jsoucím“, ale chce se (a potřebuje se) „stát“, chce být uskutečněna. Ale nemůže se uskutečňovat jinak než prostřednictvím zhodnocování, a tedy prostřednictvím aktivit událostných „jsoucen“, jimž budeme říkat „subjekty“. Život je tedy v tomto smyslu bytostně spjat s vnímavostí vůči těmto „ne-daným“, „ne-jsoucím“ hodnotám, a je pokusem – vždy velmi relativním a podmíněným okolnostmi i svými vlastními omezeními a chybami – o jejich „realizaci“, „uskutečnění“.
(Písek, 060117-2.)

Martin Heidegger (1969)

Das Denken gegen „die Werte“ behauptet nicht, daß alles, was man als „Werte“ erklärt, die „Kultur“, die „Kunst“, die „Wissenschaft“, die „Menschenwürde“, „Welt“ und „Gott“ wertlos sei. Vielmehr gilt es endlich einzusehen, daß eben durch die Kennzeichnung von etwas als „Wert“ das so Gewertete seiner Würde beraubt wird. Das besagt: durch die Einschätzung von etwas als Wert, wird das Gewertete nur als Gegenstand für die Schätzung des Menschen zugelassen. Aber das, was etwas in seinem Sein ist, erschöpft sich nicht in seiner Gegenständlichkeit, vollends dann nicht, wenn die Gegenständlichkeit den Charakter des Wertes hat. Alles Werten ist, auch wo es positiv wertet, eine Subjektivierung. Es läßt das Seiende nicht: sein, sonder das Werten läßt das Seiende lediglich als das Objekt seines Tuns – gelten. Die absonderliche Bemühung, die Objektivität der Werte zu beweisen, weiß nicht, was sie tut. Wenn man vollends „Gott“ als „den höchsten Wert“ verkündet, so ist das eine Herabsetzung des Wesens Gottes. Das Denken in Werten ist hier und sonst die größte Blasphemie, die sich dem Sein gegenüber denken läßt. ...
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 99.)

Karl-Heinz Hillmann (1981)

1. Zur Definition des soziologischen Wertbegriffs
Um nicht in das Dickicht einer nahezu unüberschaubaren Fülle mehr oder weniger veschiedenartiger Definitionen des soziologischen Wertbegriffs hineinzugeraten (1), sollen hier nur einige Definitionsversuche als Ankerpunkte gewählt werden, die in besonders konziser und substanzreicher Weise das soziologisch relevante Bedeutungsfeld des Wertbegriffs zum Ausdruck bringen:
Große Beachtung und Verbreitung hat die Definition von Clyde Kluckhohn gefunden: "A value is a conception, explicit or implicit, disctinctive of an individual or characteristic of a group, of the desirable which influences the selction from avaliable modes, means, and ends of action" (2). Übersetzt heißt dies nach Magret Scholl-Schaaf: "Wert ist eine explizite oder implizite, für ein Individuum oder eine Gruppe charakteristische Konzeption des Wünschenswerten (desirable), welche die Auswahl unter verfügbaen Handlungs-Arten, -Mitteln und -Zielen beeinflußt (3).
In ähnlicher Weise definierte W. Rudolph: "Ein kultureller Wert ist ein sozial sanktionierter, kulturell typisierter und psychisch internalisierte Standard selektiver Orientierung für Richtung, Intensität, Ziel und Mittel des Verhaltens von Angehörigen des betreffenden soziokulturellen Bereichs. Sein objektives Kriterium ist Bedeutsamkeit im Kulturellen Wertsystem, sein subjektives Kriterium ist Bedeutung in der individuellen Persönlichkeitsstruktur" (4). …
(8101, Umweltkrise und Wertwandel, Franf.a.M.-Bern 1981, S. 23.)