Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Jan Patočka (1953)

Při všech hlubokých rozdílech, které oddělují filosofické přemítání dneška od filosofie 19. věku, je zde řada spojujících článků. Mezi ně náleží povědomí, že skončilo metafyzické období filosofie. Žijeme na konci velkého období, nebo snad dokonce po jeho skončení. Vzduch, mluveno s velkým seismografistou katastrof, které se po něm dostavily, je plný tlení. Ale co zahynulo, co je tak navždy odbyto, že po tom zbývá jen mohyla, kterou vrší dějepis? To neví přesně nikdo, poněvadž ani otázka není dosud položen tak, jak je třeba. Nejrůznější filosofické školy a směry házejí po sobě výtkou metafyzičnosti jako smrtonosnou zbraní. Obyčejně se za metafyzické považuje každé filosoféma, které přesahuje meze pozitivní vědy. Metafyzika podle této formule je nejasnost, falešná hloubka, sekularizovaná theologie, překonaná, zastaralá muzeální věda. Rozpory však počínají hned u tohoto bodu: co je vědecké? Je možno vědu pojmout s pozitivisty jako soubor popisů smyslově přístupných realit a prostředků tohoto popisu? Pak budeme mít před sebou jen vědu pro praeterito, podstatně relativní a neucelenou, i když se bude hledět konsolidovat ve „vědu jednotnou“. Nebo budeme chtít s marxisty vědu aktivní, vědu též pro futuro, a národkem nejen na konstatování, nýbrž i na osmyslo/304/vání života – vědu s nárokem celkovým. Pak tato věda bude musit vykročit za meze konstatování pravd, bude musit sama spolutvořit pravdu. Rozhodně bude musit vyjít za meze toho, co je pouze dáno, i když se bude řídit jeho instrukcemi a nepřiznávat jinou skutečnost než smyslovou. V každém případě buď se celek spouští ze zřetele, nebo se naopak uchvacuje, aniž pro tento útvar byla úplná objektivní záruka. Čím však byla jiným tradiční metafyzika než touto naukou o celku? Nepřiznávají ji, nekladou ji leckteré tzv. protimetafyzické směry prostě tím, že a jak ji popírají?
Bylo by snad na místě vyšetřit jednou důkladně historicky, ale zároveň z filosofického hlediska, čím vlastně je či byla metafyzika a jak se liší od filosofie vůbec.
(Negativní platonismus, in: 7630, Péče o duši I, Praha 1996, str. 303-04.)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Jan Patočka (1973 (-74))

Co je vlastně metafyzika? Obvykle se za metafyzické považují nauky o tom, co nemůže být předmětem smyslů. Co však je takovým ne-předmětem? První, kdo filosofovali o tom, co smyslům uniká, předsókratikové Hérakleitos, Parmenidés, Anaxagoras, Empedoklés a Démokritos, vesměs se vyjadřují o nepředmětném jako o něčem, co samo se skrývajíc, zjevuje všecky věci. Hérakleitos: HŮ MALISTA DIÉNEKÓS HOMILÚSI LOGO,… TOTO DIAFERONTAI, KAI HOIS KATH‘ HÉMERAN ENKYRÚSI, TAUTA AUTOIS XENA FAINETAI4 Parmenidés: LEUSSE D‘ HOMÚS APEONTA NOO PAREONTA BEBAIOS.5 U Anaxagora a Démokrita: OPSIS GAR TOŇ ADÉLČ-N TA FAINOMENA.6 Již u nich je toto „neviditelné“ ARCHÉ, počátek a vláda nade vším, a v tom smyslu první příčina; dále je božské nebo blízké božství, ale není to vždy nutné: Démokritovy atomy jsou neviditelné právě tak jako prostor, bohové stojí na listě viditelného. Božské je však nazírání, zabývání se univerzem v jeho základech a celku, a tato GNÉSIÉ GNÓMÉ stojí v neviditelném a dotýká se ho. – Za metafyziku ve vlastním, vědomém a plném smyslu se však obvykle považuje až nauka Platónova. U žádného z předchozích uvedených netvoří „ne-předmět“ zvláštní svět pro sebe. Platón však stvořil toto „nepředmětné“ jako oddělenou nadsmyslnou říši. V ní existuje pravé jsoucno, pravda, jejímž pouhým zobrazením a degradací je smyslová realita. Její povaha je božská: filosofie je zároveň nauka o pravém jsoucnu i o božském a o jeho působnosti. Ideje jsou počátky a samy mají nejvznešenější prapočátky, PROTAI ARCHAI, Jedno a neurčitou Dvojici. – Aristoteles z ideového světa zachránil božstvo, prvního hybatele, jako příčinu a zachovatele pohybu; jím počínaje je proto nesmyslové ryze duchové povahy, NOÉSIS NOÉSEOS, a tento pojem nadsmyslové ARCHÉ se udržuje též v helénismu a zvláště v křesťanské theologii, pokud přejímá antickou tradici: Bůh stvořitel jako causa sui.
(Může filosofie zaniknout? in: Filosofický časopis 38, 1990, č. 1-2, str. 10.)