1954-1955-00


02

Poznámky, části dopisů

1954 1955


Vše přepsáno:

C:\00-Dokumenty\a-archiv\LvH\LvH-pozn\


1954-1955-01


540605-1

Otázka možnosti, platnosti a řešitelnosti problému národní filosofie a jejích dějin je neobyčejně vhodná k ukázání rozdílu mezi marxovským pojetím a mezi pojetím třeba rádlovským. – Několik poznámek k Machovcovu článku (Filosofický časopis 1953/3–4, str. 151–183) budiž toho ukázkou.

Machovec se odvolává na Nejedlého, když uznává 3 způsoby výkladu; 1. jde o podíl na světových dějinách, 2. o zvláštní příčiny specifického průběhu, 3. ukázat význam toho, co má váhu v daném národě, i když to nemá stejnou váhu ve světovém měřítku. O první se zatím nemusíme starat, protože jde potom o pojetí dějin vůbec. Jaké však jsou ony zvláštní příčiny? Co je tím, co ovlivňuje významně průběh dějin národní ffie, i když nemá světový dosah? „Příčinu této odlišnosti v nějaké jednou provždy dané „národní povaze“, ale ve specifických zvláštnostech hospodářsko-politického vývoje našich zemí.“ (str. 161). Jasný pokus o redukci, o výklad vyššího nižším, zvláštního obecným (– a kde se vzalo naše poznání obecného?!).

Je naprosto pochybné zavrhovat něco takového, jako je „národní povaha“, jako pouhou reakční myšlenku. „Národní povaha“ totiž vůbec nemusí být chápána jako „jednou provždy daná“. Jistěže je – jako ostatně vše – skutečností historickou, t.j. má svůj počátek, vývoj, průběh a konec. (Jako národ sám.) Ale přece jest něčím dosti určitým. A naprosto není pouhým vasalem či dokonce epifenomenem „hospodářsko-politického vývoje“ země.


1954-1955-03

540608-1

(Z dopisu Jackovi dne 8. 6. 54 – Valdek)

Na rozdíl od Tebe považuji za první úkol stanovení obsahu pojmu „zákonitost“, resp. „zákon“ (ve starší a i v dnešní literatuře se žel dosud nerozlišuje mezi oběma termíny). Je totiž náramně problematické, co to vůbec zákonitost je. A chceš-li si (podobně jako marxisté) pomáhat pojmy „obecný“ a „jednotlivý“ („individuální“), pak je to jen únik, jestliže se dříve nestanoví přesně obsah také těchto pojmů. Mnoho jsem se po tom pídil, jak který autor zákonitost pojímá. A je až pozoruhodné, jak obratně se tomu všichni vyhýbají.

Na jednu věc je třeba pamatovat. A to je genese pojmu zákonitosti (resp. zákona). Pojem sám byl vypracován nejprve ve sféře matematické; byla to v podstatě idea funkce, resp. funkčnosti, která pak byla přenesena a zpracována v některých oblastech přírodovědeckých, a to výhradně tam, kde bylo lze najít mezi různými veličinami vztahy kvantitativní anebo alespoň po některé stránce kvantifikovatelné. Takovéto pojetí přírodní zákonitosti vzniká tedy zároveň s širokým pronikáním matematiky do přírodních věd, a to ovšem především do astronomie a fysiky. Každý takový zákon bylo možno vyjádřit matematickou formulí, v níž měřitelná veličina jedna byla funkcí měřitelné veličiny druhé.

Později toto pojetí funkce je poněkud modifikováno a je přenášeno i na jevy a skutečnosti, které nejsou kvantifikovatelné ani přístupné vyjádření matematickou formulí. V některých případech ovšem se formule nadále drží a dostává charakter logický. (Tak na př. Marxův vzorec kapitálu „koupě za účelem prodeje“.) A nejnověji – hlavně v marxistickém myšlení – se za zákonité považuje všechno, co je nutné. (Tak zvyšování výrobnosti se považuje za zákonitost cesty k socialismu a komunismu.)

Vývoj a hlavně vznik pojmu zákonitosti je přísně vázán na fakt, že ve skutečnosti plné proměn a různosti se některé věci či lépe vztahy opakují. Proto také i po přenesení pojmu z čiré abstraktnosti matematické do souvislostí přírodovědeckých se zachovává ona vnitřní struktura funkce, jmenované „zákonitost“, v níž daný vztah platí (za daných, stejných okolností) vždy a všude. Zjištění takové pravidelnosti je samo o sobě již vázáno na pozorování a zkoumání množství jednotlivých případů. Proto se také někdy o zákonitosti praví, že je tím obecným v jednotlivém. Což ovšem je nepřesné tvrzení, neboť to může být nanejvýš poukaz, nikoli však výměr. Ne vše obecné je hned zákonitostí. Ostatně jde o starý scholastický problém existence obecného. Koneckonců červená barva je čímsi obecným ve skupině červených, jinak nejrůznějších předmětů. Jde o to, existuje-li vůbec něco, co je obecné všemu a ne pouze pro nějakou (vždy vybranou) třídu věcí, resp. jednotlivin. (Marxisté věří v existenci nejobecnějších zákonitostí, o nichž někteří z nich se dokonce domnívají, že jsou věčné.)

Abych dlouho nenaznačoval pouze obrysy problému, půjdu do středu věci a vyjádřím své mínění. Je dvojí typ toho, čemu se říká dnes „zákonitost“. Je to buď určitá setrvačnost uprostřed proměn (a tu ještě by bylo třeba upřesnit, co míníme onou „setrvačností“ a zda každá setrvačnost je zákonitost nebo ne-li, čím je taková setrvačnost dále charakterisována jako zákonitost) anebo je to určitá progresivní struktura, která má svou rozlohu v prostoru a hlavně v čase a která panuje jako „zákon“, jako „plán“ nad pouhým průběhem určitého okruhu událostí. Já sám užívám termínu zákonitost pouze pro první typ, t.j. pro setrvačnosti.

Zákonitost se projeví všude tam, kde určitý jev setrvává po některé své stránce bez proměn a právě jen pokud setrvává. To znamená, že můžeme o zákonitosti nějakého procesu (a tam jde vždy o změny) mluvit tam, kde jeho průběh lze odvodit z toho, co přitom zůstává konstantní. Tak ku př. závislost výše bodu varu kapaliny na tlaku je dána vlastností nikoli tlaku samého, který je právě veličinou proměnlivou, nýbrž vlastností kapaliny, která zůstává nezměněna za jakéhokoli tlaku a jen se za různých podmínek různě projevuje – na příklad právě ve výši bodu svého varu. Zákonitost tedy vyjadřuje vztah toho, co v procesu zůstává beze změny, k tomu, co se mění v přísné souvislosti s nějakou změnou vnějších podmínek. Ještě přesněji: zákonitost je vyjádřením stálosti uprostřed proměn, je přeložením setrvalosti do „jazyka“ proměnlivostí, je pokusem o popsání neměnného. „Náhodnost“ je pak jméno pro situaci, v níž nevidíme vztah stálého k proměně, resp. kde jde o dvě proměny, dva procesy, mezi nimiž nevidíme původní, nýbrž pouze následnou souvislost. (Ta následná ovšem je již opět plná zákonitostí.)


1954-1955-09


Přistupuji k poznámkám k tomu, cos mi poslal, a tímto způsobem vyložím, jak se dívám na t.zv. „zákonitosti“ historické, zvláště však na onen druhý typ „zákonitostí“, které sám zákonitostmi nenazývám. – Nemáš pravdu, škrtáš-li náhodnost (resp. „kontramožnost zákonitosti“) z přírody. V přírodě je náhoda všude tam, kde se střetávají dva (nebo více) procesy, nespojené v pozadí stojící nutností v proces jeden. Srážka dvou nebeských těles je v největším množství případů náhodou, protože nebyla způsobena jednou příčinou, nepovstala z jedné nutnosti (jako by byla na př. jejich vzájemná přitažlivost, která však působí v největším množství případů pouze modifikačně), nýbrž souhrou řady nutností, která už nemá viditelně charakter nutnosti.

Předpoklad (monistický), že koneckonců v celém vesmíru má vše svou jednotnou poslední nutnost, nepřijímám, ale zamítám. Trvám na pluralitě nutností a tím i na pluralitě zákonitostí, vůbec pluralitě procesů. Vesmír není jedním velikým celkem (je-li to víc než pouhý úhrn), jedním velikým procesem, ovládaným jedinou poslední, ústřední zákonitostí. (O tom ostatně se dočteš víc v mé dissertaci.)

Naproti tomu pro dějiny nepřestává náhodnost mít svůj méněcenný, jalový charakter. Připouštím, že náhodně může vzniknout „nové“ v tom smyslu jako to, co tu ještě nebylo, nikdy však nové jakožto progresivní. Takové „nové“ je hrozně neživotné. A jestliže nemůžeme prohlásit vznik nového (ve smyslu progresivnosti) za zákonitý, pak je jasné, že existuje ještě asi něco jiného než buď náhodnost, nebo zákonitost. A právě toto „cosi“ má na svědomí, resp. na bedrech všechen progres. A toto „cosi“ je aktivita. (Ve smyslu ovšem nejširším, jak je pojata už v diss.) Ve svých vnějších vztazích ovšem má aktivita charakter náhodnosti – alespoň do jisté míry. Přichází nečekána. Ale je důležité, že přichází vnitřně připravena, t.j. že ačkoliv je zvenčí, ze situace neočekávaná, přece sama situaci předjímá, respektuje, že právě do ní a ne zcela nazdařbůh zasahuje, že na ni a do ní míří. Naproti tomu vnitřně nemůže být charakterisována zákonitostí, protože není v sebe uzavřena, nýbrž je právě schopna se přesahovat a mířit mimo sebe, reagovat na situaci ještě jinak než z vnějšího donucení. A to, co je pro vnější proces zákonitostí, to – v jisté analogii – je pro aktivitu plánem, rozvrhem akcí, činů, činností. (Už je pozdě, budu pokračovat při nejbližší příležitosti.)

Tvé pojetí dějin je přírodnické. Podle Tebe nemá v historii valného významu „osobní (resp. individuální) úroveň“, zvláště ne v moderní době. „Obecná problematika dějin“ je věcná, říkáš, nikoliv osobní; proto je třeba nikoli individuálních řešení, nýbrž t.zv. tendencí (jichž základem „je právě obecné, nikoliv individuální“); a obecnost tendence je koneckonců dána množstvím individuálních jevů téže struktury či povahy. Neříkáš ovšem, kde se vůbec taková tendence bere. Není jenom napodobením prvního individuálního řešení; ale je pak vůbec něčím novým? Je řešením? Anebo jenom důsledkem, vyústěním, prosazením a rozvinutím něčeho, co tu už bylo dáno?

Skutečnou náhodou jest rozuměti pouze střetnutí dvou procesů, dvou situací, z nichž žádná tu druhou nepředjímala, k té druhé nemířila. Jakmile však střetnutí předcházela určitá transcendence jedné situace směrem k druhé (případně i vzájemná transcendence), pak už nelze mluvit o náhodě. S hlediska tekoucí vody je přehrada náhodnou překážkou v cestě, ale s hlediska přehrady je voda čímsi, s čím bylo počítáno, kvůli čemu ta přehrada tady stojí, co chce zadržet. A podstata dějinnosti (a dějin vůbec) je právě v takovéto transcendenci. A transcendence nepřestává být transcendencí, pronikne-li do mas (čili ve Tvé terminologii stane-li se tendencí).

Ale už raději skončím…