UNIVERZITA OCENILA DISIDENTA, UZNÁVANÉHO PROFESORA FILOZOFIE


Ladislav Hejdánek získal jako ocenění za dílo a své postoje od vedení Univerzity Jana Evangelisty Purkyně titul doctor honoris causa. O totalitě a vztahu k výuce filozofie vypráví v rozhovoru.

Náš rozhovor jste zahájil tím, že mám vynechat „tu ústeckou poctu“ a věnovat se úplně jiným tématům, co možná nejvíc filozofickým. Stejně mi to nedá a zeptám se, jaký máte vztah k ústecké univerzitě, potažmo k Ústí nad Labem?

Ústím jsem několikrát projížděl, ale do prvních skutečných kontaktů s vaší univerzitou jsem se dostal až jako člen akreditační komise a v několika případech jako člen konkurzních komisí. A pak ještě musím vzpomenout na několik přednášek, na univerzitě i mimo. Obávám se, že jsem přímo pro vaši univerzitu nic zvláštního neudělal.

Máte z té „ústecké pocty“ ale přeci jen radost?

To víte, člověka to na jedné straně potěší, ale asi silnější je pocit jakési nepřiměřenosti či nezaslouženosti. A také se mi jeví v poslední době nějaká velká inflace v rozdávání poct a nejrůznějších vyznamenání. Takovou čistou, ryzí radost dnes málokdo může pociťovat.

Dlouhou dobu jste žil v Praze, kde jste aktivně přednášel a pohyboval se v centru akademického dění. Nechybí vám dnes trochu studenti, přednášky, semináře…?

Někteří (nečetní) studenti mi opravdu chybí; nikdy jsem neměl dobrý pocit z mnoha posluchačů, ale ani z povinných seminářů. Něco jiného jsou nepovinné, kde si kantor studenty vybírá. Ale na to dnes nejsou ani volné místnosti, ani čas v nich, a zejména se to nepovažuje za rentabilní – všude jde o počet „hlav“ a peníze „na hlavu“. A naprostá většina studentů o to ani nestojí. I filozofie je dnes v „recesi“.

Když odhlédneme od „peněz na hlavu“ a zájmu studentů o studium, co jste nejraději přednášel? A proč?

Obávám se, že jsem zejména v prvních letech jen málokdy přednášel přímo o tom, o čem bych mluvil nejraději. Důvody byly jednak v tom, že jsem na uvítanou dostal „úvody do filozofie“, zejména pro nefilozofy, a když jsem prosadil, že se to musí rozdělit i pro ostatní (hrozné bylo to zkoušení stovek studentů), a ohlásil jsem (opatrně) některá svá vlastní témata, setkalo se to brzo nejen s nelibostí pánů kolegů (hlavně tzv. „historicky“ orientovaných), ale také s malým pochopením a později i nezájmem většiny studentů. Nejsvobodnější jsem byl v domácích seminářích, ale tam zase to nešlo provrtávat se do větších hloubek.

A co tedy byla vaše nejoblíbenější témata?

Když nás policie příliš často rušila, takže nebylo možno počítat s nějakou kontinuitou, nechal jsem často posluchače, aby sami navrhovali, o čem spolu budeme diskutovat. V dobách klidnějších jsem se snažil zůstávat po celý rok (tj. po 10 měsíců každé pondělí) u jednoho centrálního tématu (třeba filozofická kosmologie, filozofická etika, filozofie politiky, filozofická logika apod.). To adjektivum „filozofická“ neopakuji zbytečně – je třeba nezaměňovat s podobně nazývanými disciplínami vědeckými. Filozofie není věda, takže každá její disciplína musí představovat celou filozofii, jen vždycky s jiným důrazem. Ale to jsem vlastně neodpověděl; nerad bych totiž mluvil o nějakých svých „oblíbených“ tématech. Jde mi vždy o témata, která považuji za v dané době stěžejní, tj. pro další (budoucí) myšlení rozhodující. Nemusí přitom jít jen o témata naprosto nová, ale často o tušená a někdy i různě – ovšem nedostatečně – řešená, ale stále otevřená a přímo na nás dotírající (pokud máme potřebnou vnímavost). Jde třeba o „subjekt“ a „subjektnost“, „čas“ a „událostnost“, již zmíněnou „nepředmětnost“… Stačí?

Stačí. Máte v dějinách filozofie nějaké oblíbené období?

Ani bych nemluvil o období, spíš o jednotlivých filozofech, eventuelně o určitých směrech. Ale i to se mi zdá nepřesné, protože k nim mne nepřivádí a netáhne obliba, ale to, že jsem inspirován některými jejich myšlenkami. A protože mi vždycky šlo hlavně o tzv. první filozofii, tedy o ty nejzákladnější filozofické otázky, vracím se často a rád ke starým Řekům a především k presokratikům. Ale, jak znovu připomínám, nejde mi o ně (nemám ctižádost být „na ně“ odborník, to bych ani nemohl, protože k tomu je zapotřebí mimořádně vynikající znalosti filozofické – nikoliv obecné – řečtiny), ale o jejich myšlenky, nápady a zkoumavé pokusy. V té době se rodila – mám-li užít Heideggerova přirovnání – filozofická abeceda a k té je třeba se stále znovu vracet zejména v dobách krize a úpadku; právě v tom smyslu říká Heidegger, že je nám dnes třeba jít zpět k „Buchstabenlehre“.

Když se trochu vrátíme v čase, a to do dob totality a bytových seminářů, a srovnáme je s akademickou výukou filozofie dnes, co podle vás filozofii svědčí více? Podzemí, či zázemí?

Bytové semináře byly přece pouhou náhražkou v dobách pro filozofii dost zlých. Filozofování nepochybně potřebuje hlavně to „zázemí“. Ale co je tím opravdovým zázemím? Je to akademická půda? Obávám se, že nikoliv, a to hned z dvojího důvodu. „Pravá filozofie“ žije (má žít) uprostřed společnosti, a to znamená zabývat se také vším tím, co je důležité pro všechny uvažující lidi, spoluobčany. Každý skutečný filozof ovšem má také svou myšlenkovou laboratoř, kde podniká divoké hloubkové vrty a také výpady proti nejrůznějším omylům a předsudkům, také svých profesních kolegů – jen tak může udržovat svůj palec na tepu doby a dějin. Akademická výuka se právě tomu obojímu hodně vyhýbá. Nejen u nás, ale i ve světě ubývá profesorů, kteří by byli zároveň konfesory. Všude se přednáší „o“ filozofii, ale moc málo se filozofuje. A do toho všeho si úředníci vymýšlejí takové způsoby „hodnocení“, které nejrůznějšími kvantifikacemi chtějí nahradit posuzování kvality, čímž ještě dále krizi skutečného filozofování prohlubují. Prostě a dobře: odevšad se tlačí na filozofii pouhé mnohovědění „o“ filozofech minulých i současných. Takže: podzemí už dnes není zapotřebí, ale zázemí je třeba budovat někdy i vysloveně proti akademickému provozu (a to rozhodně neplatí jen pro naše poměry).

Byl jste také mluvčím Charty 77. Slyšela jsem, že s nápadem Charty jste přišel vy, a to v koupelně u vás doma. Jak to tenkrát vlastně bylo?

Jednoho dne někdy kolem poloviny prosince, možná i dříve, u nás ve Slovenské zazvonili Václav Havel s Jiřím Němcem, že jdou s novinou (už se o tom tedy předtím mluvilo a něco se dělo, já jsem u toho ještě nebyl). Sedli jsme si do koupelny, pustili dva kohoutky s vodou naplno a já jsem se dozvěděl, že se cosi chystá. Stimulem byl zřejmě relativní úspěch předchozí akce na podporu soudem a vězením stíhaných mladých „divokých“ hudebníků. Zřejmě se začínala v některých kruzích prosazovat nálada, že je třeba udělat ještě něco většího (slovo Charta tehdy ještě nepadlo). A tu jsem připomněl, že naše vláda, náš stát a náš prezident nedávno konečně ratifikovali mezinárodní dokumenty o lidských a občanských právech a že celý text vyšel ve Sbírce zákonů č. 120, že by tedy bylo dobré se o to opřít. Hned jsem příslušné číslo přinesl a s ním také nahrávku z našeho domácího rozhlasu, v níž byla ratifikace stručně oznámena. Obojí si Václav Havel odnesl, ale pak už nevrátil, protože to měl u sebe, když byl (spolu s dalšími) po Novém roce v autě obklíčen policií a zadržen při pokusu o odevzdání základního dokumentu Charty 77 s mnoha podpisy. To mu pochopitelně bylo všechno zabaveno. Nepochybujte o tom, že jsem nebyl jediný, kdo o ratifikaci věděl.

(in: 23.11.2010 – Barbora Řebíková – MF Dnes – Severní Čechy – str. 04)