ZÁNIK FILOSOFIE

ETF 2003–2004

ETF, datum

0.1

Přinejmenším od 60. let minulého století se mezi filosofy diskutuje o tzv. konci filosofie; hlavní podnět k diskusím dal tenkrát nepochybně Martin Heidegger. Ale proč má i dnes tato otázka smysl na bohoslovecké fakultě univerzity? Odpověď je poměrně snadná: bez živé filosofie není možná ani živá theologie. Theolog musí mít tedy jasno v jednom důležitém bodě: když se mluví o konci filosofie, znamená to vždycky, že se - ať už vědomě nebo nevědomky – mluví (a musí mluvit) také o theologii a jejím konci. Někteří theologové mají za to, že theologie může přežít konec filosofie, ba že se bez ní může obejít ještě před jejím koncem; to je vlastně jádro teze, že lze pěstovat narativní theologii. Ale to je matení myslí. Narativita je něco, co nám zbylo ze světa mýtu (asi jako ze světa mýtu zbyla poezie, tanec, zpěv, výtvarná umění atd.). Dnes to ovšem všechno na sebe vzalo a nadále bere jinou, někdy dokonce mimořádně kultivovanou podobu (upadlé podoby se vyskytují ve všech dobách). Rozdíl mezi světem mýtu a světem naším spočívá v tom, že vedle narativity, bez níž se ovšem neobejdeme a které ovšem dnes musí vyhovovat vyšším nárokům, myslíme a žijeme ve světě pojmovosti, ve světě logiky (nikoli školské) nebo raději ve světě LOGU. Theologie, která by se obešla bez pojmovosti a omezila se na narativitu, by přestala být theo-logií, přestala by pracovat s LOGEM a vlastně by se jakoby vracela do světa mýtu.

0.2

To však není možné, protože svět mýtu už kdysi pradávno neudržel svou vnitřní integritu a konsistenci (a svou schopnost také sjednocovat lidský život) a rozpadl se na dva světy, na reliktní svět posvátného, sakrálního a na desakralizovaný svět profánního. Období lidských pradějin či předdějin, k jehož vzniku došlo rozpadem světa mýtu, budeme nazývat obdobím náboženským (a nebudeme se ohlížet na obrovské zmatky, které panují v hlavách mnoha religionistů). K té velké změně nedošlo ovšem ve všech společnostech ve stejnou dobu, takže bez náležitého ohledu na různě probíhající čas v těchto společnostech si nemůžeme o povaze náboženství udělat potřebné jasno. (Je tu jakási analogie s pohledem do vesmíru: teprve když nám některé poměrně nedávné metody dovolují alespoň přibližně odhadnout, jak která hvězda (nebo jiný astronomický objekt) je od „nás” daleko, můžeme rozpoznávat, že tzv. souhvězdí nejsou leč zdánlivým průmětem na pozadí noční oblohy, závislým na tom, odkud se díváme, ale nejsou žádnou „skutečností”.) Rozhodující pro posouzení, zda jde ještě o plný mýtus nebo již o náboženství, je jednota světa a života, nebo naopak rozlomenost, rozštěpenost světa na dvě sféry, totiž sakrální a profánní. A tak jako zbytky mýtu ještě dnes přežívají a jako někdy dochází k jejich jakoby ožívání a zase skomírání, tak – ovšem s velkým zpožděním – dochází k podobným výkyvům a vlnám religiozity, náboženskosti.

0.3

Filosofie se zrodila ve světě náboženství a náboženskosti, a nejen na svém počátku, ale ještě velmi dlouho poté nese na sobě nepřehlédnutelné známky této skutečnosti. Jedním z vůdčích motivů filosofického myšlení bylo úsilí, pochopit skutečnost, skutečný svět navzdory jeho rozmanitosti jako jednotu. Zase to neznamená, že to můžeme nějak prostě a jednoduše doložit u všech antických myslitelů. Velké věci přicházejí v tomto světě v naprosté většině případů tak, že si jejich počátků téměř nikdo nevšimne. Vždycky platí, že někdo zprvu osamocený rozpozná a pochopí nějakou novou pravdivou myšlenku a jen s krajními obtížemi nachází několik málo lidí, kteří jsou ochotni mu naslouchat a myslit s ním. Každá skutečná a velká nová „pravda” se musí postavit tváří v tvář největším protivenstvím; a je to tak asi správně, protože to je pro nás lidi jedno ze znamení skutečné pravdy, která musí vítězit svou vlastní přesvědčivostí a vyšší platností a závazností. Tam, kde je buď už na spadnutí, protože ji všichni tuší, anebo kde je prosazována silou a mocí, je ve skutečnosti oslabována a de facto poškozována. Proto sama skutečnost, že filosofie nebyla u většiny antických Řeků v oblibě, ba dokonce že proti některým filosofům bylo užito násilí nebo soudních obžalob a procesů, je dokladem toho, že jde o něco významného a závažného. Ale lidé tenkrát ještě zdaleka nevěděli, co to je filosofie, a měli o ní velmi zmatené představy; stačí uvést třeba jen to, že v dobových dokladech najdeme, že lidé zprvu nerozlišovali mezi mudrcem (SOFOS), filosofem (FILOSOFOS) a sofistou (SOFISTÉS), později se to dokonce pletlo i s rétorem, takže bylo nutno se domoci teprve nemalým úsilím toho, aby tito různě zaměření lidé byli od sebe náležitě odlišováni.

0.4

Filosofie se zrodila – mohli bych možná přesněji říci: byla vynalezena – někdy v druhé polovině sedmého století před Kr. Navzdory tomu řada neznalých nebo zmatených autorů neváhá mluvit o staré indické, čínské, sumerské nebo egyptské atd. „filosofii”. Je to zčásti záležitost jen terminologická, ale je třeba trvat na tom, že slovo FILOSOFIA je řecké a že bylo řeckými mysliteli (údajně Pythagorou, ale pozdějšími mysliteli přijato) ,vynalezeno‘, tj. lépe řečeno byl vymezen i jeho specifický význam (bližšímu uvážení ještě musíme ponechat, zda byl také náležitě ustaven pijem „filosofie”, což není totéž). Rozšiřovat význam toho slova tak, že tuto okolnost prostě zanedbáme, je nejen výrazem neúcty k Řekům, ale neúcty k onomu sice starému a ještě zdaleka ne vystihujícímu, ale přece jen principiálně významnému vymezení, které představuje první krok k sebevymezení filosofie samé. Jedním z nejvýraznějších znaků, jimiž se odlišuje filosofie od mytické narativity, je na jedné straně základní nutnost pro filosofii, aby se pokusila sobě samé porozumět, zatímco mýtus ani náboženství (ještě nepofilosofičtělé) ničeho takového schopné není. O Thaletovi bychom asi na základě dochovaných zlomků vůbec nemohli říci, že to byl filosof, kdyby jej pozdější, již nepochybní filosofové, za filosofa a tedy svého předchůdce nebyli považovali (bez ohledu na toto pozdější hodnocení filosofů byl již svými ne-li současníky, tedy nejbližšími dalšími generacemi považován za „mudrce” a vždy uváděn jako jeden ze sedmi „SOFOI” (i když složení těch sedmic nebylo vždy stejné). Už z toho je patrno, že poznat a zhodnotit nějakého myslitele či mudrce tak, aby mohl být považován za filosofa, může zase jen filosof. Proto také nikdo a žádná disciplína nemohou rozhodnout o tom, co filosofií je a co není, zvenčí, odjinud; jen filosofové mohou rozhodnout, co to je filosofie, a to nikoli nějakými výroky a výnosy, ale právě jen tím, co dělají, když filosoficky pracují. A filosof pracuje, jak známo, když myslí.

0.5

Z toho vyplývá první závěr, který ovšem dělá spíše dojem, že jde o nějaký rádoby vtipný paradox. Jestliže nikdo, kde není filosofem, nemůže posoudit, co to je filosofie, a už vůbec ne, co to je pravá filosofie (ten termín pochází od Platóna: ALÉTHINÉ FILOSOFIA), pak je zřejmě nemožné, aby mohl posoudit, zda nastává nebo nenastává „konec filosofie”. Naproti tomu ten, kdo filosofem vskutku jest, nemůže dost dobře tvrdit, že pro filosofii konec nastává nebo dokonce že už nastal, neboť on sám osobně je v takovém případě dokladem, že konec ještě nenastal. – A přece se ty hlasy o konci filosofie již nějaký čas ozývají, a mluví a píší o nich skuteční, „opravdoví” filosofové. Jak tomu máme rozumět?

0.6

Především se na tento problém musíme podívat historicky. Ve středověku dosáhla filosofie, navazující na Aristotela a nesoucí jméno hlavního protagonisty, totiž Tomáše Akvinského, nejen velkého rozšíření (takže takřka vytlačila jiné filosofické orientace, zejména také ty, které navazovaly na Platóna), ale také skutečně velké dokonalosti. Tomisté si toho byli nejen sami hrdě vědomi, ale prohlašovali to tváří v tvář celému světu: tato filosofie dosáhla samého vrcholu, jakého mohla dosáhnout, a proto už je prakticky hotová, dokonaná a dokonalá, definitivní: odtud slavný název „philosophia perennis”.