Søren Kierkegaard (1813–1855) [1969]

Søren byl mimořádně nadaným synem kodaňského kupce; jmění, kterého se mu po smrti otce dostalo z pozůstalosti, mu dovolilo žít bez trvalého zaměstnání. Studoval teologii a filosofii; disertační práce O pojmu ironie se stálým zřetelem k Sókratovi (1841) je prvním významným plodem jeho literární aktivity. Senzací se stala dvousvazková publikace Buďto – anebo (1843), konvolut řady značně odlišných textů, spojených myšlenkou zpřítomnění a konfrontace dvou typů životního stylu. O rok později přibylo k oběma svazkům ještě Postscriptum k „Buďto – anebo“. Předtím ještě autor vydal filosoficko-psychologickou meditaci Strach a chvění (1843), jeden z výchozích textů moderního filosofického myšlení. V následujícím roce (1844) vyšel podobně základní filosofický rozbor Pojem úzkosti a kniha protimetafyzických úvah Filosofické drobty, k nimž později se připojil Uzavírající nevědecký dodatek k filosofickým drobtům (1846). Z řady dalších Kierkegaardových prací je nutno vyzvednout alespoň Nemoc k smrti (1849), v níž je analyzováno lidské zoufalství, a posléze sérii čísel Kierkegaardem psaného i vydávaného časopisu Okamžik (1855), v němž byl podniknut neslýchaný útok na státní církev a na prolhanost jejích oficiálních, údajně křesťanských projevů. Uprostřed tohoto posledního boje se osamocený myslitel zhroutil a po krátkém pobytu v nemocnici zemřel. V Kodani náležel k známým osobnostem, ale ve světě zůstal bez ohlasu. Ještě na přelomu století o něm věděl v Evropě málokdo, ale v druhém a třetím desetiletí našeho století se stal jednou z nejvýznamnějších postav filosofie 19. věku, na niž navazují zejména dva veliké proudy duchovní, filosofie existence a dialektická teologie, ovšem vedle celé řady dalších myslitelů z jiných okruhů.