Dopis č. 63 [nedokončeno]

Milý příteli,

chtěl bych Ti jednou napsat pár poznámek o tom, proč život v útlaku má svou specifickou, nezaměnitelnou a ničím nenahraditelnou naději. Nemá to být zajisté žádná chvála represivních systémů, ale spíše poukaz k inherentní dialektičnosti každého systému usilujícího o vnější, mocenskou integritu (tedy víceméně o to, čemu se od jisté doby říká totálnost, resp. totalitářství). V marxistické tradici se pod vlivem Hegelovy filosofie tato dialektičnost chápe jako inherující vnitřní rozpornost. Ale sám Hegel tuto vnitřní rozpornost chápal jen instrumentálně; vůdčí roli si v jeho pojetí ponechával ROZUM a ona vnitřní rozpornost byla jen jedním z nástrojů jeho nadřazenosti, projevující se nejednou i lstivě (tzv. „List der Vernunft“).

Pokusím se to demonstrovat na příkladu toho, čemu říkáme „alternativní kultura“ (včetně alternativních vzdělávacích systémů). Již z padesátých let víme, jaké důsledky má vyřazení tvůrců a kulturních představitelů, učitelů i vědců z oficiální kultury. Na jedné straně dochází k tomu, co je možno důvodně očekávat: ke snížené úrovni celého kulturního života. Celé obory tenkrát přestaly oficiálně existovat; když jsem z přírodovědecké fakulty přestoupil v roce 1947 na filosofickou, rozhodl jsem se pro filosofii jako hlavní obor a pro sociologii jako obor vedlejší. Ale sociologie byla v průběhu mého studia zrušena jako obor (odůvodněno to tenkrát bylo tak, že sociologie je buržoazní pavěda). Mohli jsme skládat zkoušky, ale jen z prostudované literatury; přednášky ani semináře se už nekonaly. Profesoři a docenti byli zčásti z fakulty vyhozeni, zčásti se museli adaptovat a přeškolit (tak kupříkladu vyhozen byl prof. Král, emigroval prof. Machotka, ale adaptoval se bývalý agrárník doc. Galla). Když byla v šedesátých letech sociologie jako obor studia obnovena a když byla založena dokonce Sociologická společnost, objevily se tisíce sociologů, kteří sice většinou neměli potřebnou průpravu, ale zčásti měli nadšení a zčásti tušili ne-li zlatou, tedy alespoň stříbrnou žílu. Sociologie začala opět žít, i když se to neobešlo bez poruch. Bylo organizováno mnoho seriózních výzkumů, umožňujících první orientaci v nově rekognoskovaném terénu. Do rukou interesované veřejnosti se dostaly četně překladové i původní knížky z oboru sociologie, začal vycházet sociologický časopis. Podivná anomálie období, kdy sociologie měla být vymazána z kulturního a společenského života, se projevovala pak už jenom v obtížích při zvyšování úrovně sociologické práce a v obtížích se záplavou sociologických polovzdělanců a bohužel i šarlatánů. Existovaly všechny předpoklady k tomu, aby se situace znormalizovala. Ale pak přišel nový úder: srpen 1968, politický zvrat, který byl jeho důsledkem, a pak nové emigrace, nové vyhazování sociologů z fakult i z vědeckých ústavů, nový pokles úrovně sociologické práce a zrušení některých pracovišť vůbec (fúzí byl např. likvidován Ústav pro výzkum veřejného mínění apod.). Samozřejmě, že zase po čase dojde k nové renesanci sociologické práce u nás; ale opět bude třeba se potýkat s nedovzdělaností, diletantstvím, neinformovaností i s šarlatánstvím. Trpí a bude tím trpět nejenom sám obor, ale celá společnost. První vláda, která se přestane opírat o hrubé mocenské prostředky (a dokonce nejenom vlastní) a která si opět začne hledat oporu v lidu této země, pocítí zase jednou ten vážný nedostatek, že jí budou chybět informace o stavu společnosti, o tom, co si lidé skutečně myslí a co skutečně chtějí, o tom, jak žijí a do jaké míry se v jejich životě ještě nadále projevují následky dlouhého období nenormality, atd. atd.

To všechno je však jenom jedna strana celé záležitosti. Druhá strana spočívá v tom, že sociologie i v době své oficiální neexistence žije dále. Empirický průzkum je sice prakticky znemožněn, ale lidé přece jenom nějak dostanou do ruky nějakou starší, nebo dokonce i novou zahraniční literaturu. I když ji musí studovat jen ve svých volných chvílích a i když si přečtené a nastudované nemohou ověřovat vlastními zkušenostmi, rozšiřují si své teoretické znalosti, a tím i jistou míru připravenosti na skutečný výzkum, až jednou bude možný. Nedostatek názorové konfrontace v odborném tisku a v odborných společnostech je zčásti nahrazen společenskými kontakty (při nichž se diskutuje o odborných problémech) anebo výměnou textů, které jsou někteří schopni připravovat, i když zatím jen do šuplíků. Jsou sice lidé, kteří bez konkrétní společenské objednávky jen velice těžko soustřeďují svou práci k takovým konkrétním výsledkům, ale jiní naopak jen uvítají tuto draze zaplacenou svobodu, která jim dovoluje přes všechna omezení a přes všechny překážky sledovat cíle, které si sami zvolili, a jít po cestách, pro něž se svobodně rozhodli.

Tady ovšem musíme rozlišovat; situace odlišných oborů může být značně odlišná. Fyzik, kterému byly odňaty laboratoře, počítače apod., je na tom pochopitelně hůř než filosof, kterému byl jenom znemožněn přístup k současné literatuře; historik, který se nemůže dostat k archivům a dokumentům, je na tom hůř než spisovatel historické prózy, protože ten si nějakou literaturu vždycky najde. Ale i když všichni (byť v nestejné míře) jsou nějak poškozeni, jsou na druhé straně všichni také obdarováni: možnosti odborné práce jim jsou pronikavě omezeny, ale v rámci zbylých možností jsou svobodni – svobodni od šéfů a přednostů, svobodni od rezortních a státních plánů, svobodni od ideologických a jiných tlaků, které jinak ustavičně intervenují a kterým se většina již předem přizpůsobuje, aby se vyhnula „zbytečným obtížím“.

Ale mně nejde ani jenom, ani na prvním místě o tyto spíše útěšné než nějak strhující perspektivy výhod uvedeného typu. Na situaci, k níž poukazujeme, se nelze dívat než jako na nouzi, nedostatek, krizi, chorobu atd. Ale tato nouze – v tom je důležitost věci – je obecná, a to nejenom v tom smyslu, že nejde jen o sociologii, nýbrž o řadu oborů lidské duchovní a kulturní aktivity, ale že proniká do celé společnosti, a navíc že podobné tendence, i když v méně karikované podobě, najdeme ve všech pokročilejších společnostech na světě. Tam, kde dochází k jejímu zvlášť výraznému vyostření, jsou vytvořeny podmínky pro hledání a nalézání nejlepších způsobů jejího překonání. Choroba musí propuknout v plné síle, musí ukázat svou nejnebezpečnější tvář, musí vyvolat nejvážnější ohrožení, aby lidé nasadili vše a našli konečně způsob, jak jí čelit. Jen zřídkakdy dokáže lidská předvídavost odhadnout blížící se krizi či katastrofu na základě prvních, ještě nenápadných jejích příznaků; a v ještě vzácnějších případech jsou lidé ochotni takovému předvídavému varování naslouchat a vzít je vážně.

Na světě jsou staré kulturní země, jejichž kultura pomalu upadá do krize, ale příznaky nejsou tak markantní, aby vyburcovaly víc než ojedinělé jasnozřivější osobnosti; a na světě jsou země, které se teprve probouzejí ze spánku a pozvedají ze staleté poroby a poní<žení>…