ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

Dolní Poustevna 19. srpna 1951

Drahý Jacku,

když jsem se dnes rozhodl konečně (po 4 měsících) Ti odpovědět na Tvůj poslední dopis, přečetl jsem si znovu, cos mi napsal, a také jsem přemýšlel o příčinách toho, že jsem Ti tak dlouho nenapsal. Jsou jistě i příčiny vnější; ale ty chci nechat stranou. Jistě nejpodstatněji běží vždy o skryté příčiny vnitřní, které právě v posledu rozhodují o míře působnosti oněch vnějších. A tak jsem našel, že mi k Tvým pozicím není dost dobře otevřena cesta. Rozuměj: velmi dobře vidím a cítím, že to je skutečná, t.j. hajitelná pozice. Máme dokonce radost z toho, jaký je z Tebe zakořeněný theolog. Stalo se to, k čemu jsem sám také ukazoval na Soběíně 1950: pořestals filosofovat. Mnoho osobního se tím napravilo; neříkám to prázdně. A přece jsem k Tobě jaksi ztratil nebo snad zapomněl cestu. Jak říkám, ne osobně; ale věcně – co s Tebou?

Pro mne je to ovšem veliká škola. Já jsem se dosud s nikým nesblížil jinak než buď vůbec jen theoreticky, ideově – anebo alespoň paralelně se sblížením ideovým a do velké míry závisle na něm. Rozchod theoretický, ideový znamenal pro mne rozchod vůbec. Teď však stojím před skutečností, která láme empirii. Stojím před dilemmatem: budu-li Ti blízko vůbec, t.j. osobně, musím být blízko i názorově, t.j. buď já se musím přiblížit Tobě, anebo zase Tebe přitahovat na své pozice; anebo jako druhou možnost vidím podceňovat ideový rozkol a osobní přátelství postavit vysoko nad něj. Neumím totiž dosud skutečně, t.j. nejen theoreticky (v prohlášení) uznat cizí pozici za hajitelnou a přece ji při všem respektu ostře kritizovat (= při vší kritice opět respektovat).

Proto ani není jinak možno než se pustit do diskuze, do rozmluvy a narazit na sebe, střetnout se ve svých názorech. Jedině toto střetnutí může být rozhodujícím místem, protože jediným skutečně možným místem naší vzájemné loajality a respektu. To je vše, co pozitivního vím. A nyní do toho.

[…]