ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

Mladá Boleslav, 24. 1. 1954 večer

Nejmilejší Hedo,

(...)

Už jsem Ti leccos pověděl minulou neděli, ale nemohu znovu nekonstatovat, že má na mne vojenské prostře­dí dosti neblahý vliv. Totiž ani ne tak na mne ja­ko na mou filosofičnost (doporučuji odlišit od mé filosofie). Myslím, že mi nezbude nic jiného než ustat s pokusy o další filosofickou progresivitu, realisticky počítat s tím, že tady nic kloudného nevymyslím, a pro udržení, či dokonce zvýšení úrov­ně se se vší usilovností pustit do četby filosofické literatury. Proto jsem Tě naposled požádal o po­slání nějaké Whiteheadovy knížky (nejlépe Science and the Modern World) a nyní Tě chci ještě požá­dat o zaslání Hegelovy Phänomenologie des Geistes. Oboje, ale zvlášť to druhé dobře zabal do tuhého balicího papíru, neboť tady knihy přehrozně trpí.

Nemá cenu se nutit do zvláštní duševní aktivity, když jediným výsledkem je znechucenost tím, že to nejde. Jenom rozvaha připomíná, že je to způsobe­no vnějšími podmínkami. Člověk sám je nakloněn buď vidět sebe jako osla, anebo filosofii jako věc nehodící se pro život. Vůbec je pozoruhodné, jak jsem stále nakloněn špatně vidět realitu po této stránce. Ta nesmyslná encephalitida mne hnusně skřípla, jako bych ztratil rovnováhu při posuzo­vání věcí. Stále si musím říkat: jen klid, rozvahu, neukvapovat se v úsudcích, trpělivost, humor, dobrou náladu, jasnou mysl, pevného ducha. Tady je všechno zařízeno na deptání; sílu najdu buď v so­bě, anebo ji nenajdu. To vzpomínání na civil minulý, přítomný nebo budoucí (z čehož účast mám jen na prvním a na posledním) prostě nestačí; to je slabá zbraň slabých lidí. A tak nezbývá než říci „ech“ a jde se znovu do toho. Jen si nepomáhat tím, že přítomnost začneme pokládat za pouhé provisorium. Už předposledně (tuším) jsem psal o tom, jak je to nepřípustné. Nějak je třeba to konsumovat, nejen to přežít. A tak: Good humour!

(...)

Počítal jsem onehdy ten příklad, co jsem Ti ulo­žil. Je to celkem náramně jednoduché, jen je třeba znát základní vzorečky a dobře uvažovat. Doufám, že se do toho také jednou pustíš. Že bych to však dělal s nějakou zvláštní vehemencí, to říci nemohu. Vůbec je zajímavé, jak tady člověk zneschopní ke každé pořádné práci. Hlava hrozně zleniví, člověk pekelně zestárne. Myslím, že mi to po čase bude znát už v obličeji, v jeho výrazu. Vidím to na druhých.

Nic naplat, končím. Doufám, že mne co nejdříve vynatrefí Tvůj dopis. Tohoto večera jsem už nescho­pen psát dál. Prosím zároveň o odpuštění a zároveň o přijetí mých nejvřelejších pozdravů. Vzpomeň las­kavě v úterý, že právě uplynuly celá osmina mé presenční služby. A tak tedy v úterý – za 639!

(...)

Tvůj