ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

Milá Táňo,

jsem velmi rád, že se dostáváme "na vyšší úroveň", jak píšeš. Mám velkou chuť napsat ne dopis, ale přímo hned trak­tát o smyslu filosofie. Nechám si však tuto práci na pozděj­ší, ovšem ne příliš vzdálenou dobu. Dnes bych chtěl jen na samém počátku říci, že jsi měla pro filosofii vždycky smysl, že jsi byla schopna velmi dobře pronikat do ovzduší filoso­fických problémů a diskusí o nich, ale že jsi - pohříchu - nikdy dost dobře tuto svou schopnost neuplatnila tam, kde filosofie reflektuje na svou vlastní úlohu v dějinách lid­stva i v životě člověka. Prostě řečeno, pronikala jsi do fi­losofie snadněji než jiní, ale nikdy jsi nevěděla, proč to děláš, resp. tvé důvody nebyly nikdy samotné věci vlastní, nebyly pravé, nýbrž tak či onak nahodilé. Nikdy jsi nevědě­la, proč by byla filosofie naléhavě třeba, proč je vskutku nevyhnutelná, a už dokonce se ti nikdy filosofie něstala poslá­ním (nebo, jak někteří nepřesně říkají, osudem). Proto jsi mohla filosofii opustit, t.j. přestat být v resonanci s jejími problémy a perspektivami a začít resonovat zase jinde. Pova­žoval jsem to kdysi za neodpustitelné, ale dnes se spíše kloním k tomu, považovat to za šťastné řešení: takoví lidé, kteří ne­vědí, proč co dělají, bývají mnohdy na škodu věci. Ve filoso­fii však mohou být nebezpeční, pokud jsou sdostatek inteligent­ní. Pak jejich filosofie je jenom projekcí oné dekadence, kte­rá mnoho zná, ve všeličems se vyzná, ale nejsouc nikde pevně zakotvena, je jenom rozvinutou duševní chorobou. (…) Kdybys byla bývala nezanechala filosofování, byly by tvé výklady nebezpečné; takto jsou pouze nesprávné. (…)