ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

Praha, 25. února 1976 ráno

Milý Honzo a vůbec celá rodino,

jsouce bombardováni novými a novými dopisy, uvažujeme už nějaký čas o tom, zda bychom přece jenom neměli napsat. Ale když přisel včera poslední dopis, v němž naše mlčení je interpretováno jako informace, že už jsme vlastně takměř na cestě do Brna, přece jenom raději posílám pár řádek. Včera jsem to už nestihl, dnes hned po návratu z noční sedám a píšu.

Onemocněl mi soutopič, takže např. předminulý víkend jsem ztrávil tak, že od pátku ráno do pondělka do večera jsem byl bez přestání v Dunaji a popelil jsem se kolem popelnic a kolem kotlů (ty kotle dají mnohem méně práce než ty popelnice). Kromě toho stále ještě nemáme izolované přívody oleje z denní nádrže ke kotlům, takže při poklesu teploty pod 20° C už vločkují parafíny a ucpávají filtry, čehož náprava je možná jen proti předpisům (tj. nahříváním otevřeným plamenem), takže to raději neděláme a topíme alespoň redukovaně. Kromě toho tělesa v Německém kulturním informačním středisku jsou umístěna tak geniálně pod parapety výkladních skříní, že stačí, aby venkovní teplota poklesla něco málo pod nulu a už je nebezpečí, že voda zmrzne a roztrhne tělesa nebo trubky. A tak to je druhý důvod, proč topíme. Výsledek je ten, že záleží velmi na počasí, bude-li nám (totiž mně) možno na některou sobotu a neděli přijet. A do poslední chvíle panuje v té věci vždycky nejistota.

(...)

Váš