ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

[německy, přeložil JH]

[nedatováno]

Milá H.,

se zpožděním děkuji za Tvůj poslední dopis. Nejdřív bych Tě chtěl uklidnit a ujistit, že vůbec nepřemýšlím o tom – a nikdy jsem také žádnou takovou myšlenku nevyslovil! –, že vystoupím z církve. Něco takového může člověk udělat z principiálních důvodů, ale ne protože protestuje proti vedení církve nebo proti atmosféře, která v ní vládne. Ve skutečnosti jsem řekl – a to je také můj názor a postoj –, že dnes nevidím žádné skutečné důvody pro to, proč by měl člověk do mé církve vstupovat. Na tom si stále trvám. Možná vidím současnou situaci naší církve tak ostře kriticky právě proto, že jsem s ní byl po celý svůj život tak úzce svázán, a stále ještě jsem. V mých očích byla vždy o mnoho lepší (v rozličných ohledech) než jiné církve u nás. Tuto svou představu jsem v posledních 10–15 letech ztratil. Přirozeně vím, že stále jde ještě o církev mých nejlepších přátel, učitelů atd.; pro tento i budoucí čas se s nimi cítím být hluboce spojen. Vnímám je ale individiuálně a osobně, nikoli jako příslušníky své církve. I mimo ni existují postavy podobně věrohodné a impozantní. Odlesk jejich lidské Würde a křesťanského zakotvení může samozřejmě sloužit lesku jejich církve – má to ale důležitou podmínku: hladké a čisté odrazové plochy, o jejichž čistotu se starají také ostatní členové, když už jim není dáno, aby sami svítili. Omlouvám se za tuto metaforu. Naše rozdílné církve jsou jen lidské organizace, které nesmíme ztotožňovat s jedinou sancta Ekklesia. A v tom případě musí být církev vždy nahlížena kriticky, možná i kritičtěji než celá společnost. – A k tomu je potřeba započíst mou osobní situaci, která je mnohem těžší než situace mých teologických přátel. Už roky přicházím s myšlenkami, které by měly mít vliv na způsob křesťanského myšlení, které však vůbec nejsou v souladu se všeobecně tradovanými představami. V naší církvi a vůbec celkově v našem protestantismu (a jak asi víš, v celém protestantismu bez výjimek) není myšlení vysoce ceněno, tím méně filosofické myšlení. A pro drtivou většinu je to víc výmluva než princip: ve skutečnosti o přesné myšlení usilovat nechtějí. Přitom nejenom v teologii, nýbrž také mezi laiky má myšlení budoucnost, ba přímo rozhodující význam (když chceme mluvit „lidsky“, jak to často říkal Hromádka). Jestliže tedy dávám těm největším hlupákům možnost, aby mě považovali za podezřelého myslitele, a jestliže právě ti nejhloupější a k tomu zlí a zbabělí atd. patří mezi funkcionáře, pak nemám – alespoň v tuto chvíli – žádnou perspektivu. A pak je tu hlavní věc: už 16 let mě má církev nepotřebuje. V dřívějších letech jsem měl nepočítaně přednášek, spolupráce se mnou byla žádaná i vítaná – dnes už ne. Může za to určitě i strach – ale jde o záležitost obecnější, univerzálnější, principiálnější. A nejsem ve stavu, kdy bych se mohl začít prosazovat. Atd. atd.

Věřím, že teď lépe rozumíš mým pocitům, hodnocení mé situace, mé připravenosti k určitým aktivitám. Nejsem dostatečně zdravý na to, abych mohl ve stávajících podmínkách začít s nějakým zápasem. Snad kdybych mohl otevřeně psát a publikovat, ale tak, jak to dělá Jan Dus, tedy jen v rámci řady dopisů; ne, tak to nejde. A nejsem si vůbec jistý, že bylo zrovna nejsmysluplnější, podnikat něco v rámci církve (naší církve). Je víc lidí mimo církev (a církve vůbec), se kterými se vyplatí spolupracovat, než je těch uvnitř. A ještě něco: nezdá se mi fatální, když mimo církev nenajdu moc porozumění – tam ani nemá člověk moc očekávat.

(…)

Přeji vše dobré a za vše děkuji!

Láďa