ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

[překlad z francouzštiny – Václav Dostál]

Praha, 12. června 1985

(…)

Většina nesnází v jejich [Hejdánkových dcer – pozn. red.] životě je bezprostředně způsobena mým stylem reagování na veřejné záležitosti. Jsem rád, že žádná z nich mi nic nevyčítá. Nevyčítají mi ani to, že jsme neemigrovali. Doufám, že to není jen důsledkem jejich vztahu ke mně, ale také proto, že mohly rozumět celému kontextu naší situace. Ale už to trvá příliš dlouho, to víš.

(…)

Je tu nebezpečí, že mladí už nebudou moci dělat tytéž věci, které jsme dělali my. Mé řešení bylo: pokračovat v práci soukromě. Já jsem ovšem ještě měl příležitost naučit se něčemu na fakultě. Ale pokud pracuji v soukromých seminářích, je to téměř uspokojivé řešení pouze pro mě, nikoli ovšem pro mladé lidi. I ti nejtalentovanější budou hendikepováni, protože nebudou mít žádnou šanci být vyučováni skutečně systematicky. Během dvou nebo tří generací od roku 1939 bylo naše intelektuální prostředí obecně, a filosofické obzvlášť, téměř úplně zničeno. Je to katastrofální situace, kterou bude možné napravit jen po několika desetiletích normálního stavu. My se ovšem ještě ani v takovém stavu nenacházíme.

(…)