ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

Praha, 7. července 1983

Vážená sestro,

děkuji Vám za Vaše promoční oznámení.

Nevím o Vás sice mnoho, ale dovedu si dobře představit, že ani samo studium, ani jeho dokončení nebylo pro Vás ničím jednoduchým. A přece to je jenom začátek, jenom vstup do života ještě náročnějšího a ještě plnějšího svízelí. Ježíš Kristus nás ujišťuje, že jeho jho jest rozkošné a jeho břímě lehké (Mt 11,30), ale to snad platí jen ve srovnání s tím, co on sám vzal na sebe. A i tak musíme na sebe často brát svůj kříž a tak následovat svého vůdce v lecčem, co není ani rozkošné ani lehké. Klamali bychom sami sebe, kdybychom chtěli doufat, že se nám dobře povede a že se bude dařit i naše dílo. Dobrá zvěst mluví o něčem docela jiném: jsme napořád neužiteční služebníci, a přece se nám dostává milosti. Každou chvíli padáme, ale nikdy neupadneme docela, protože nikdy nezůstáváme bez pomoci. Nejen bez pomoci boží, ale ani bez pomoci druhých lidí. Jen tak dochází k tomu, že jsme někdy i my sami s to druhým pomoci.

Nejen já sám, ale i má rodina Vám z celého srdce přejeme, aby se Vám dostalo toho nejvyššího vyznamenání, jehož se člověku může v životě dostat, totiž aby se stal – a tím, jaký je a čeho je schopen – pomocí těm druhým. Někdy k tomu dochází tak, že na tom nelze najít žádnou naši zásluhu. Ale i tam, kde jsme se vskutku přičinili, záleží všechno především na lásce a teprve na druhém místě na naší dovednosti (která ovšem nesmí chybět).

S bratrským (a sesterským) pozdravením

nás všech

Vaši