Krize Charty 77? [1990]

O tom, co se odehrálo v našich zemích po 17. listopadu, s jakousi samozřejmostí mluvíme jako o revoluci, a kvalifikujeme ji jako mírnou, měkkou, sametovou atd. Je to přísně vzato označení problematické, ale není bez hlubšího zdůvodnění. Měkká revoluce neznamená jen nepřítomnost nebo alespoň omezení tvrdosti, ale znamená bohužel také polovičatost, nedotaženost, kompromisnictví, nedostatek radikálních rozhodnutí a řešení. To naprosto odpovídá našim – nebo alespoň mým – zkušenostem.

Všichni asi máte zkušenosti vlastní: Dovolte mi, abych byl chvíli konkrétní. Byl jsem v roce 1970 spolu s mnoha dalšími vyhozen z Filozofického ústavu ČSAV na základě rozhodnutí komise, jejíž tehdejší předseda dodnes v ústavu zůstává. Začal jsem přednášet na filosofické fakultě, kde sice vedoucí katedry filosofie byl odvolán z vedení katedry, ale zůstává na katedře jako profesor. Začal jsem přednášet na theologické fakultě, kde sice došlo k některým změnám, ale kde také došlo k zápasu, který přinesl tragické důsledky, ale až dosud neznamenal vyčištění atmosféry. Myslím si, že tuto situaci můžeme právem zobecnit. Tato revoluce byla a je měkká, ale chybí jí zásadnost, principiálnost a radikálnost. Nemám teď na mysli vnější, nápadnou, a tím povrchní radikálnost, ale opak povrchnosti: být radikální znamená jít věcem na kořeny.

V základním prohlášení Charty 77 mj. čteme, že Charta a chartisté chtějí „působit jako prostředník v případných konfliktních situacích“. Dnes jsme žasnoucími svědky toho, jak nejenom dochází ke konfliktům mezi chartisty, ale jak někteří chartisté aktivně a programově tyto konflikty vyvolávají, a to ne pouze konflikty osobní nebo názorové, ale konflikty pokleslé, upadle politické, které generalizují a nechávají plánovitě vyústit v nálady takřka programové. V minulosti, když byl někdo ztlučen, když mu byl způsoben otřes mozku, nebo mu byla zlomena noha, nebo byl odvezen daleko od svého bydliště do lesa a tam omráčen a ponechán svému osudu – a vždy „neznámými útočníky“ – mluvčí Charty nebo přinejmenším VONS to registrovali a komentovali. Dnes jsou na ulici insultováni jedni chartisté přívrženci (nebo snad údajnými přívrženci?) jiných chartistů, a mluvčí ani členové VONS o tom snad vůbec nevědí. Nebo se snad už připravuje příslušný dokument?

Že v naší „sametové revoluci“ už dochází k inzultacím, to je velmi pozoruhodné a je na to zapotřebí okamžitě jednoznačně reagovat. Představitelé a „přisluhovači“ starého režimu až na symbolické výjimky zůstávají zapomenuti nebo tolerováni na svých místech – a předmětem nejostřejších útoků se stávají lidé pro svůj dřívější nebo i dnešní názor, a dokonce lidé, kteří si odsloužili pěkné roky ve vězení. To je podivná sametovost! Tomu spíš říkám hluboká krize. Je to krize všeobecná, ale dalo by se čekat, že nepronikne mezi chartisty. Avšak ona nejen pronikla, ona je některými chartisty rozdmychávána a prohlubována. Je to tedy také a pro nás tady dnes především krize samotné Charty 77.

Nepřijmou-li to jiní, nepřijme-li to většina, měl by to být samozřejmý závazek pro chartisty: cílem vší politiky, politického spolčování a veškerého politického života musí být něco, co stojí mimo politiku a nad ní jako její mez, kterou nesmí překročit, a jako její norma, které se nesmí zpronevěřit. Žádný politický zájem, dokonce ani žádný národní zájem a žádný nejvyšší státní zájem nesmí převážit a dokonce ani jen intervenovat tam, kde jde o základní otázky lidských práv. Porušování lidských svobod, omezování a znesnadňování odporu proti útlaku z jakékoliv strany pod. nemůže být nikdy ospravedlněno poukazem na jakékoliv politické zájmy, nutnosti a potřeby. To musí platit alespoň pro ty, kdo podepsali náš základní dokument. Nechtějí-li se tím řídit, nechť to řeknou jasně a otevřeně – a pak odejdou.

Ale tohle není zdaleka to nejdůležitější. Hlavní otázka zní: co máme a co budeme dělat my, kteří zůstaneme? My, kteří nedáme politické – a to znamená technicky, mocensky politické – zájmy na první místo ve své životní orientaci a na svém hodnotovém žebříčku? V základním dokumentu čteme, že Charta nechce „vytyčovat vlastní programy politických či společenských reforem nebo změn“. Tím se jistě nikdo nezavázal, že se nikdy nebude na vypracovávání takových programů podílet. Že to však nebude dělat jako chartista a že nebude prosazovat, aby se Charta 77 stala organizací nebo dokonce politickým hnutím, které by takové programy formulovalo a prosazovalo, to zůstává nepochybným závazkem. To bylo, dodnes je a do budoucnosti bude základní podmínkou toho, abychom k sobě nepřestali náležet, abychom neztratili onu základnu, na které jsme se mohli sejít a na které jsme spolu mohli mluvit a vést dialog.

V naší bohaté tradici formulovali dva muži jednu důležitou zásadu. Před víc než půltisíciletím postavil Jan Hus důraz na dvojí podmínku, jíž se člověk má a musí řídit ve svém rozhodování: rozum a svědomí. A druhým mužem, které bych chtěl vzpomenout, je Karel Havlíček, který formuloval myšlenku revoluce hlav a srdcí, na kterou pak významně navázal nejen Masaryk, ale – jak se alespoň domnívám a věřím – také pěkný houfec studentů, jež asi nikdo moc nepoučoval ani o Havlíčkovi, ani o Masarykovi, ale kteří od samého počátku jasně prohlásili, že nechtějí žádné násilí.

(Vybrali jsme z vystoupení na shromáždění Charty 77 v Obecním domě.)