Rádl redivivus – konečně? [2007]

Před čtyřmi roky proběhla mezinárodní konference pořádaná k 130. výročí narození a k 60. výročí úmrtí Emanuela Rádla, jednoho ze zakladatelů našeho časopisu. O rok později vyšel sborník konferenčních příspěvků, z nichž alespoň některé nebyly laděny jen historicky a připomínkově, ale pokoušely se ukázat na to, že přinejmenším v některých směrech je Rádl dodnes aktuální. O další dva roky později vyšly – česky poprvé v obou dvou svazcích, a navíc spolu s kritickým srovnáním s překlady do jiných jazyků – slavné Dějiny biologických teorií novověku, na které se u nás i v odborných kruzích téměř zapomnělo. Ale tyto Dějiny jsou jen dalším dokladem nejen aktuálnosti onoho velkého díla tehdy mladého Rádla, ale zároveň živosti jeho podání, jež je prosto všeho suchopáru, ale i jeho schopnosti strhnout pozornost každého, kdo se o problém evoluce opravdově zajímá.

Vydání celého Rádlova velkolepě pojatého díla, navíc díky pečlivosti editorů i porozumění nakladatele, představuje jeden z vrcholů naší polistopadové vědecké knižní produkce, a to nejen z hlediska jeho historické ceny. I když je to jedna ze splátek na velký dluh, který má náš intelektuální svět vůči vynikajícímu českému vědci a mimořádně pozoruhodnému, byť (nebo spíš protože?) neustále provokujícímu filosofovi, jde vskutku o práci, ke které se vracejí četní zahraniční autoři ještě takřka dodnes (v Německu si oba díly znovu vydali – po třetí – ještě před čtvrt stoletím). Po stu letech máme tedy konečně oba díly česky, a to ve velmi důstojném provedení. Zdá se to jen mně, že to přímo volá po pokračování?

Už v 90. letech byly vydány i jiné Rádlovy knížky, např. jeho Útěcha z filosofie nebo Válka Čechů s Němci; a byli jsme dokonce svědky vcelku neúspěšného pokusu postavit Rádla z dvacátých let proti Rádlovi z let třicátých a zahájit tak jakousi diskusi o jeho – a nejen jeho – vztahu k našim Němcům (k diskusi ovšem na této platformě nedošlo a ani dojít nemohlo); přihodilo se to v předmluvě k znovu otištěné skvělé knížce O německé revoluci, spojené vydavatelkou v jeden svazek s českým zněním brožurky K politické ideologii sudetských Němců.

Emanuel Rádl byl v loňském roce bohatě připomenut také v obou svazcích Patočkových sebraných spisů Češi I.–II. a v nejnovější době právě vyšlou nevelkou Patočkovou knížkou Věčnost a dějinnost, která oproti prvnímu vydání, v němž byla (bez prvních stránek, které se jakoby „ztratily“, jak se mělo za to) neprávem zařazena spolu s jedním, ale do té doby nejznámějším z celé řady Patočkových textů o „negativním platonismu“ právě pod tento název, ačkoliv je o několik let starší a její autor zjevně a záměrně míří na Rádla. Pozorný mladý filosof, doc. Filip Karfík z FF UK v Praze, objevil možnost nahradit ony chybějící stránky textem článku, který Patočka takřka v „poslední“ chvíli (před dovršovaným komunistickým pučem) otiskl v Kritickém měsíčníku, nad kterým už visel Damoklův meč. Knížka nyní opravdu dělá docela přesvědčivě dojem celku, žel zřejmě nedokončeného (chybí plánovaný konec), a zde vychází s kritickým doslovem, jemuž lze vytknout snad jen to, že se jeho autor nepokusil ani jen naznačit, že v oné „diskusi“ se zemřelým Rádlem si Patočka svou polemiku a své „vyrovnávání“ s ním (ostatně celoživotním, jak naznačuje Karfík) poněkud problematicky usnadnil tím, že ho povážlivě zkreslil.

Už několikrát jsem měl možnost poukázat na to, že Patočkova myšlenka „negativního platonismu“ musela být inspirována a přímo vyvolána, ba vyprovokována Patočkovou četbou Rádlovy Útěchy z filosofie (Patočka ji musel číst již brzo po Rádlově smrti, neboť Josef Navrátil ji dal k dispozici i dalším členům Jednoty filosofické; já sám jsem ji prostřednictvím Luďka Brože dostal k přepsání již na přelomu 1942/43). V Karfíkově podání se Patočka v existencialistickém smyslu distancuje od Rádlova esencialismu („Rádl mu byl naopak antipodem filosofie existence: filosofem věčných esencí“ – s. 133). Karfík však zřejmě necítí potřebu byť jen naznačit, že to na Rádla vůbec nesedí. Už na konci Dějin filosofie II. zmiňuje Rádl svou „vizi“ konce světa, kdy všechno „jsoucí“ zapadne do propasti a zmizí, zatímco „jako jediná absolutní, jediná platná skutečnost“ zbude zákon „ty máš“, zůstává „jen to, co má být“. A předesílá: „to, co má být, je původcem toho, co jest“ (s. 625). Podle Rádla tedy zapadnou do propasti i všechny „esence“ spolu se všemi „jsoucny“. Právě to má Rádl na mysli, když v poslední kapitolce Útěchy z filosofie nechává otevřenou možnost, že onomu synkovi z loupežnického rodu to třeba ani nenapadne, že loupit je hanebné, ale že mu to napadnout „mělo“ – a právě to že „byla“ idea. Vyložit ono „ty máš“ jako věčnou esenci, tedy jako něco „jsoucího“, jako „jsoucno“, může jen někdo, kdo správně číst a pochopit neumí nebo nechce. A stavět Marxovo chápání dějin a dějinnosti proti údajnému Rádlovu esencialismu už je – a už tehdy bylo – docela absurdní (a to už vůbec nechci mluvit o tzv. marxismu čili engelsismu s těmi proslulými „věčnými koloběhy“). Zkrátka: nezbytná akribie velí, aby interpret Patočkova způsobu celoživotního vyrovnávání s Rádlem náležitě interpretoval také onu druhou stranu – a nenechal Patočku „mít pravdu“ tam, kde ji nemá (byť jen mlčky). (Je to ve smyslu Masarykova požadavku: nestačí, co říkala ve sporu jedna strana a co druhá, je třeba „konstatovat“, kdo byl v právu a kdo ne, kdo „měl“ pravdu a kdo se mýlil.)

Nicméně už to, že se tak pěkně stává zjevným, že nelze porozumět Patočkovi jen z jeho fenomenologických kořenů ani z jeho vztahu k existencialismu a marxismu, ale že je třeba jej zasadit také do oné významné linie českého myšlení, bez něhož by Patočka nebyl Patočkou, i když se v ní moc pohodlně nikdy necítil, představuje nepřehlédnutelnou Karfíkovu zásluhu dokonce i vedle jeho naprosto respektuhodného objevitelství. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že i mladším myslitelům, kterým počátek minulého století s oním abruptním ukončením v 50. letech už je minulostí přímo (dokonce ani jen v dětství) nezakoušenou, může Rádl zase představovat postavu živou, zdaleka ne vhodnou jen do muzea nebo do slovníkového hesla (i když se dnes někteří k Rádlovi dostávají – kupodivu – přes Patočku).