Dvojí individualismus
| docx | pdf | html ◆ článek, česky, vznik: 3. 7. 1950
  • in: Ladislav Hejdánek, Mlat 12 — 3. 7. 1950, 1950, str. 1–4 | el. forma

Drazí,

přece jenom píši ještě jednou; jsou k tomu vážné důvody, z nichž nejpodstatnější je úkol, komentovat poslední Cihlu. Nejprve však bych chtěl poznamenat několik věcí, nezbytných k pravé­mu porozumění komentáře.



Dvojí individualismus

„Dejme pozor na dvojí individualismus, zdánlivě sobě podobný: individualismus svědomí, podle něhož jednotlivec jest svou činností za společnost odpověden, a individualismus liberalistický.“ (Emanuel Rádl, 1933)

„To, co se dnes hroutí, je individualis­mus liberalistický, který jako choroba rozežíral společnost. … Ale není odbyt individualismus svědomí, podle něhož jednotlivec je svou činností za společ­nost odpověden.“ (František Laichter, 1945)

Rádlovo rozlišení dvojího individualismu je právě v dnešní době neobyčejně důležité, neboť pomáhá rozpoznat (spolu s jinými ještě jeho tezemi) správné pojetí praxe a praktičnosti od nespráv­ného.

Struktura moderní společnosti byla právem označena (pro celý svět) jako podstatně technokratická. Marx vystihl tento rys tezí o odcizenosti člověka. Vlastní smysl socialismu je právě v úsilí, člověka osvobodit z otročení věcem a postavit jej opět do podmínek, v nichž bude moci plnit své pravé poslání. To je nejzákladnější příkaz pro tuto dobu; bez tohoto cíle je socialismus nemyslitelný.

Jsou ovšem odlišná mínění o metodách, jimiž má být osvobození člověka dosaženo. Kořeny odlišností jsou v odlišné interpretaci jak lidského poslání, tak i překážek, které jeho plnění stojí v cestě. Marxismus vidí lidské poslání ve všestranném uplatnění a rozvinutí lidských schopností v nejširším společenském měřítku, tj. jde mu o využití veškerých individuálních zdrojů rozvoje spo­lečnosti. Odcizeností člověka rozumí právě tuto společenskou odci­zenost člověka, a svobodu chápe především jako kolektivní, spole­čenskou svobodu, svobodu mas. Je mnoho důvodů k tomu, vidět v tom­to pojetí stále ještě liberalismus; liberalismus ovšem radikálně odindividualizovaný. Připustíme-li, že individualismus není pod­statným a nezbytným znakem liberalismu, otevřeme si možnost správ­ného pochopení skutečné situace. Pro liberalismus je podstatné, že neuznává pozitivního lidského poslání v pravém slova smyslu. Lidské poslání falešně interpretuje jako rozvinutí a využití všech možností; v svobodě vidí cestu k tomuto rozvinutí, kterou upraví odstraněním překážek. Proto cesta k svobodě a tím cesta k plnému životu je cesta vnějších úprav a změn, cesta vhodnějšího uspořádání podmínek, cesta vnějšího uvolňování; jejím cílem je připra­vit takové podmínky, při nichž se člověk bude moci projevit nej­plněji, nejsvobodněji, nejvíce po svém, nejnezávisleji, tak, jak opravdu odpovídá jeho nejvnitřnějším mohutnostem a tendencím, tak, aby žádná schopnost nebyla nevyužita, v dokonalé harmonii se sebou samým, bez napětí k nějakým heterogenním skutečnostem, tedy konec konců tak, aby člověk se stal jedinou pravou skutečností, zatímco všechna ostatní skutečnost bude vhodným uspořádáním jaksi neutralizována a tím zatlačena do pozadí, aby rozvinutí pravého lidství, plnosti člověka nepřekážela. Marxismus tento ideál plné přijímá a dodává pouze, že ho může být dosaženo pouze společensky. Jedině tímto dodatkem se liší od liberalismu starého, který může­me charakterizovat jako individualistický; ten totiž počítal do heterogenních podmínek i ostatní lidi; a pokud hovořil o společ­nosti, předpokládal jakousi přirozenou harmonii všech individuí. Zatím vsak, co se domníval, že tato harmonie se prokáže sama všude tam, kde vnější podmínky budou správným způsobem uspořádány a pře­kážky individuálního svobodného rozvinutí odstraněny, čili že tato přirozená harmonie je samozřejmým důsledkem všeobecného uskuteč­nění individuální svobody, dnešní forma liberalismu vztah obrací a tvrdí, že nejdříve je nutno odstranit překážky společenského rozvoje a tím že samozřejmě bude osvobozena osobnost. Co zůstává společné oběma formám liberalismu je myšlenka rozvinutí daných schopností, přirozených vloh a vnitřních sil a mohutností lidských: nic jiného není posláním člověka, než aby sám sebe prosadil, vyjá­dřil, rozvinul, aby přivedl k zrození zárodek každé své možnosti, aby sobě zdůraznil, sebe podtrhl tím, že se plně uskuteční, aby narostl do nezměrnosti – aby se konec konců stal titánem. Taková je pravá povaha liberalismu a taková je logika jeho vývoje. Liberalistický individualismu nutně vyústil v liberalismus masový, kolektivistický, totalitní. Je třeba podotknout, že tomu tak nebylo jenom v marxismu; totéž nastalo ve fašismu a nacismu a totéž se odehrává v západních demokraciích. Celý svět jde k totalitarismu. A je podstatné, že to je totalitarismus liberalistický.

Vlastní chyba liberalismu je v tom, že neuznává pozitivního lidské­ho poslání. Proto nemá spolehlivého měřítka pro tvořivé lidské jed­nání a topí se v anarchismu. Mohl by zdolat zmatek jedině tak, jak ukazovali u nás Masaryk a Rádl: naučit se znovu chápat smysl lid­ského života v poslušnosti osobního Boha a v službě lidem v jeho jménu. Ale liberalismus se i tentokráte od Boha odvrátil a dovršil svou vzpouru proti Bohu zavržením individuální odpovědnosti. Neboť i když o odpovědnosti mluví, totiž o odpovědnosti před společností, před dějinami, před budoucím pokolením, přece skutečnou odpovědnost ruší, omeziv ji na poslušnost občanského zákona a na od­povědnost za plnění rozkazů a pokynů. Tak překonává anarchismus: člověk není sám, a proto musí poslouchat svých geniálních vůdců společně se svými spoluobčany. Ale tím je otevřena brána buď anarchismu vůdců, pokud se cítí povoláni k vůdcovství a pokud se necítí vázáni masami, anebo anarchismu mas, pokud se vůdcové cítí jen jimi vyneseni. A odtud je jen dvojí cesta ven; v každém připa­dě je třeba nalézt spolehlivou míru nad vůdci i nad masami, aby byl anarchismus zdolán. Marxismus tuto míru hledá v zákonech spo­lečenského vývoje, my křesťané ji vidíme v Božích plánech a přikázáních. Zákony společenského vývoje je třeba odhalovat vědecky, tj. konkrétně analýzou historie, Boží program lásky, spra­vedlnosti a pravdy je předložen před naše svědomí, tj. každému na vlastní odpovědnost a každému zvlášť. Na jedné straně skupina (nejraději bych řekl sekta) odborníků zjišťuje vědecky za celou společnost a za každého, co je třeba v dalších letech a desetile­tích v základních liniích dělat, na druhé straně stojí každý před rozhodnutím, které nemůže být nikým jiným uděláno. Na jedné straně se tiskem, rozhlasem a všemi prostředky vykládá, co si má každý občan o té a té věci správně myslit (neboť to bylo za něho odbor­ně promyšleno při uvážení všech možných detailů, o nichž většina lidí nemá ani potuchy), na druhé straně je člověk za svůj názor a za své jednání osobně odpověden samotnému Bohu, který hledí k srd­ci. Na jedné straně kolektivní souručenství, na druhé straně mrav­ní individualismus, „individualismus svědomí“.

Ještě jedna věc je důležitá: liberalismus i tenkrát, když zdán­livě uznává, že lidský život má smysl, že člověk má poslání, ne­uzná transcendentní povahu tohoto poslání. Poslání lidské tu není nad člověkem, nýbrž je ukryto v něm samém a je potřeba je pouze rozvinout. K svobodě, která je cestou k takovému rozvinují, není třeba člověka nějak vychovávat, nýbrž svobodu je třeba aranžovat, organizovat, objektivně, vnějšně vytvořit.

Z toho ze všeho je ovšem patrno, že jádro a těžiště imanentního „poslání“ je možno potom klást nejen do individua, jak se to dělo na počátku liberalistického období, nýbrž také do kmene a národa, do státu, do třídy, do lidstva vůbec, do dějin – což všechno už dobře známe z historie vzdálenějších i nedávných let. Ale můžeme říci přímo, že těžiště takřka nevyhnutelně přechází z indi­vidua do širších společností neboť už od počátku i nejpříkřejší individualisté liberální museli předpokládat jakousi přirozenou harmonii svobodných individuí. A co je jiného tato harmonie než právě společenské zařazení, co jiného než harmonie vzájemných, ergo společenských vztahů individuí? A proto nutně a logicky mu­sela dříve či později nadejít doba, kdy tato přirozená harmonie byla interpretována společensky, tj. kdy byla konkretizována a specifikována jakožto harmonie buď všelidská (nejprve), buď nacionální, buď třídní. Nebyl tu v pravém slova smyslu zrušen individualismus, nýbrž pojem individua se změnil, individuem už nebyl jednotlivý člověk, nýbrž společenský celek nějaký (ať širší nebo užší).

Přicházíme tedy nyní k tomuto závěru: individualis­mus liberalistický nemá v sobě vnitřních záruk loajálnosti k jednotlivé (každé jednotlivé) lidské osobnosti. I když je antropocentrický, je neschopen fakticky držet cenu lidské osob­nosti ani na dosavadní úrovni. Tomuto liberalismu se proti jeho vlastním tezím skutečný člověk ztrácí jak teoreticky, tak i spo­lečensky. Totalitarismus je nutným vyústěním liberalistického in­dividualismu. Proto klademe proti němu individualismus svědomí, protože není kolektivního svědomí. Můžeme-li někdy mluvit vůbec o svědomí společnosti, pak tímto svědomím vždycky muž či žena, kteří mají nezkalené svědomí osobní. Je-li něco úhelným kamenem individuálnosti lidské osobnosti, pak je to individuálnost vědomí a svědomí. A ta je založena tou nezvratnou skutečností, že člověk je osobně oslovován osobním Bohem, který jej zná ze jména (podle jména, tj. osobně a bez prostředníka) a který jej povolává ke své službě osobním příkazem. Jedině toto transcendentální oslovení je opravdovou zárukou respektovámí lidské osobnosti samy o sobě; jedině Bůh může být a je garantem lidské individuality. A osobní vztah k Bohu nemůže a nesmí byt nahražen žádným jiným vztahem a tedy ani vztahem společenským, vztahem k bližnímu. Ne že by byl od ostatních lidských vztahů odtržen, ale tak, že je jejich jediným spolehlivým základem. Proto budeš milovati Pána Boha z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své, a teprve za druhé a na druhém místě bližního svého jako sebe samého. Proto není možno se modlit rukama a prací, nýbrž toliko v duchu. Proto také každé lidské rozhodnutí, ať v poslušnosti či v neposlušnosti a vzpouře proti Božím příkazům, vždycky přesahuje situaci, v níž je provedeno, má vždycky o rozměr víc než jeho reálný důsledek. Poslušnost Božích příkazů je vždycky spojena s aktivismem na tomto světě, ale nikdy s ním nesplývá, nýbrž do­cela zásadně jej přesahuje. A právě v tomto přesahování, v tomto rozměru navíc je lidské rozhodování nepraktické, tj. nemá s praktičností vůbec co dělat. Je nepraktické proto, že je mimo věci, mimo „pragmata“. To je smyslem toho, co jsem napsal v 9. Mlatu a na co je do velké míry 4. Cihla odpovědí a replikou.

A tím už také přecházíme in medias res, totiž právě ke komentáři této poslední Cihly, připravivše si předem vhodné kolbiště vyjasněním souvislosti mezi individualismem svědomí a lidskou praxí. Nyní chci prokázat, že se Bedlov ocitl za hranicí, kterou jsem tenkrát prohlásil za initium immanentiae a za mez a limit křes­ťanské teorie.