Vzpomínky a sebereflexe | Počátky filosofování


Vliv rodičů

Deníkový zápis, 3. listopadu 1985
Má kritičnost a samostatné usuzování byly od nejútlejšího mládí provokovány zvláštní, a dokonce mnohonásobnou nedůsledností a dvojakostí života a myšlení mých rodičů. Ukážu to na dvou případech, na svém (a jejich) vztahu k „náboženství“, přesněji protestantismu, a na vztahu k majetku.
Otec byl původem z rodiny dost formálně katolické, jak to bývalo v Čechách zvykem. Jako dítě žil s rodiči jako jediná česká rodina v jinak výhradně německé vesnici (Kolešov); vzpomínal na to, jak někteří sedláci si nechávali opravovat starší šaty, když nepotřebovali nové, aby dali českému krejčímu práci, když bylo práce málo. Občas se zastavil katolický farář, aby zjistil, má-li mistr co dělat – a když práce nebyla, vždycky si něco vymyslel, co potřebuje upravit, předělat, ušít. Národnostní třenice tam prakticky neznali. – Když byl větší, býval zaměstnán u židovských obchodníků, kteří potřebovali někoho, kdo mluvil a pokud možno i psal česky i německy (či spíše německy i česky). Kupodivu o tom nikdy později nemluvil s výčitkou, že němečtí obchodníci ho nechtěli zaměstnávat; asi v tom nic takového necítil. Jeho tolerance vůči jiné národnosti se tak rozšířila na toleranci vůči Židům (což nebyla jen národnost). A stejně tolerantní byl i vůči protestantům. Konfesijní rozdíly nepovažoval za příliš důležité. Nicméně – nejspíš pod vlivem svého o 10 let staršího bratra, který byl v tom směru mnohem vyhraněnější, vystoupil ještě jako mladík z katolické církve, nejspíš však z důvodů politických, nikoliv náboženských. (Protirakouské motivy, které od počátku století sílily, ale byly starší.) Když se otec ženil, vstoupil do evangelické církve (českobratrské evangelické) kvůli své ženě. Vnitřně si uchoval vždycky jakousi svobodu a nezávislost, aniž by potřeboval ji nějak stavět na odiv. Jeho rozumné uvažování i v základních otázkách života na mne mělo asi větší vliv než nesrovnatelně větší konfesijní vyhraněnost matky. Ale přesto na mne působilo divně, že byl v zásadních věcech příliš liberální.
Matka byla nadšená, ba až vášnivá evangelička s neotřesitelným sebevědomím všestranné superiority protestantů. Pocházela z prostředí tradičně evangelického, v němž však vlastní duchovní obsah ustoupil do pozadí a pod okázalou slupkou pravidelných návštěv bohoslužeb, čtení Bible a zpívání duchovních písní zůstalo jen málo z autentického vnitřního života. Snadno jsem se jako dítě nakazil přesvědčením, že my evangelíci jsme jaksi lepší lidé, slušnější, mravnější, spolehlivější atd. K tomu přistoupila šťastná okolnost, že jsem se ve vinohradském sboru ocitl pod trvajícím duchovním a myšlenkovým vlivem
vynikajícího farářeBedřich Jerie (1885-1965)
, který za vydatné pomoci (ale nejednou i kritiky) staršovstva zorganizoval dobrou přípravu mládeže od nedělní školy přes vyučování náboženství, pečlivou přípravu konfirmandů až po pravidelné schůzky Dorostu a Sdružení. Myslím, že jen díky jeho kvalitám jsem se v době dospívání své církvi neodcizil, když jsem stále víc rozpoznával, že mé od rodičů, zejména od matky přejaté přesvědčení o elitnosti protestantů ve společnosti se nemůže dost opřít o skutečnou hloubku víry a o důslednost v životní praxi. Měl jsem možnost se seznámit se skutečnými vrcholy křesťanského života i myšlení již v době dospívání, a tak přirozený kriticismus nevyústil v odvržení všeho (což naopak bylo běžné u většiny mých spolužáků na střední škole – chodil jsem do tzv. nekatolické třídy, kde bylo evangelíků jen několik málo).
Shrnuji: zatímco otec, promýšlející základní životní otázky samostatněji a hlouběji než matka a měvší na mne v tom směru větší vliv, mne provokoval k zaujímání zásadnějších postojů myšlenkově, matka mne jistou vnějšností své religiozity provokovala k zaujímání zásadnějších postojů životních a praktických. Vždy jsem cítil potřebu se vyrovnat se všemi problémy jasným promýšlením, ale zároveň zaujímat zřetelná a jednoznačná stanoviska také v konkrétních životních situacích. To obojí se až přehnaně projevilo v době mého studia na vysoké škole a také později, až i po dlouhých letech.
Slíbil jsem jako druhý příklad uvést vztah mých rodičů k majetku. Už dlouho vím, že jsme nepatřili mezi chudé. Otec pocházel sice z velmi skrovných poměrů, ale když jsem se narodil a vyrůstal jako malé dítě, měl už poměrně slušné postavení ve Svazu nemocenských pojišťoven a hlavně definitivu, která ho zachránila před následky hospodářské krize. Hlavně však to byla matka, která pocházela z rodiny hostinského (a hospodáře) v malé vesnici (Kanín u Libice nad Cidlinou). Otec jí sice zemřel, když jí byly dva roky, a nechal rodinu zatíženou velikými dluhy, ale babičce (její matce) se podařilo – nejspíš dosti tvrdými metodami – se z dluhů vyhrabat asi za 12–13 let. Pole propachtovala a plně se věnovala obchodu (“s koloniálním zbožím“), který patřil k hostinci, a samotné hospodě. Později došlo k nějakým sporům o dědictví, nakonec to bylo vyřešeno tak, že hostinec i s obchodem dostal matčin bratr s tím, že musel vyplatit sestře poměrně značné věno.
Přede mnou se majetkové poměry držely vlastně v tajnosti; měl jsem dojem, že patřím mezi nejchudší (navenek to tak také vypadalo – jak co do mého oblečení, tak co do svačin, které jsem si nosil do školy, tak co do způsobu, jak jsem trávil prázdniny, atd.). I později, když už jsem byl větší, jsem dostával jen velmi malé kapesné a většinou jsem si knihy, do kterých jsem veškeré peníze investoval, musel kupovat za to, co jsem si porůznu (hlavně kondicemi) vydělal. Po válce jsem pak byl překvapen, ba otřesen, kolik peněz propadlo zkáze v podobě vázaných vkladů (většinou šlo o vklady předválečné, protože asi od roku 1941 nebo 2 byl otec v invalidním důchodu a už za války se to ukázalo být značně nedostatečné, když bylo třeba kupovat některé potraviny na černém trhu apod.). Šetrnost vpravdě protestantská, ale bez zkušeností a zejména bez odhadu proměňujících se okolností se ukázala být čímsi nesmyslným.

Jednodušší je nelhat

Z pamětnických rozhovorů pro Paměť národa, 2006 a 2019
Matčina výchova byla dobrá, díky ní jsem byl – mnohem později – připravený na policajty. Nemohli mě zaskočit žádnými tvrdostmi. Matka na mě byla šíleně přísná. Když jsem přišel ze školy, zdvihla obočí a řekla: „Tak co zas dneska bylo?“ Poněvadž čekala, že zas něco bylo. A pravda je, že často něco skutečně bylo. Já byl rošťák.
K matce jsem ale neměl dobrý vztah, nepoznal jsem, co to je mít maminku. „Maminka“ – jak to zní, když to řekne Seifert! Tak o tohle jsem přišel: měl jsem tvrdou matku, která mě pořád chtěla skopat do truhlíčku.
Lhal jsem, až Bůh bránil. Věděl jsem, že dostanu nářez, takže jediná možnost obrany bylo lhát – dokud to půjde, pak už se nedalo nic dělat, to už byl nářez. Takže když jsem něco provedl ve škole, oběhl jsem nejdřív matky svých spolužáků, s nimiž jsem se kamarádil a s jejichž rodiči se kamarádili moji rodiče. Oni jiné známé neměli, poněvadž nebyli z Prahy. Takže jsem věděl, ke komu rodiče chodí a od koho se to dovědí. Tam jsem postupně ve své verzi vykecal, co se stalo. Takže když se potom šla matka ptát, jak to bylo, slyšela zase mou verzi. Byl jsem důmyslný od samého začátku. Lhát jsem se naučil skvěle a zároveň jsem dělal, co jsem mohl, abych se vyhnul hanbě, když je člověk odhalen. Nakonec jsem proto přestal lhát hlavně z toho důvodu, že je to jednodušší.
Když někdo neumí lhát, tak to podle mě není žádná zásluha. Když ale lhát umí a umí to dobře, ale přesto nelže – to je zásluha!

Objev filosofie jako životního programu

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Myslím, že každý člověk – který má pro to aspoň trošku nějaké buňky – nasává filosofii už s mateřským mlékem. To je možná přehnané: tedy s prvními slovy, které slyší a které se pokouší napodobit, ještě jako nemluvně. K filosofii ovšem patří, že člověk ví, co dělá, když myslí, což ale nemluvně nemá možnost vědět. V tomto raném stadiu to vlastně ještě ani filosofie není. K tomu je potřeba si uvědomit, že s nějakou filosofií, nebo s nějakými malými kousky filosofie pracuji. Musím proto o filosofii už něco vědět, abych poznal, že to, s čím pracuji, je jakási filosofie, i když třeba velice primitivní, špatná, dávná, stará, zastaralá. A toto uvědomění, že jde o filosofii, záleží na tom, v jakém prostředí člověk vyrůstá a jestli mu někdo něco o té filosofii vůbec řekne, jestli na ni poukáže.
Já jsem vyrůstal v rodině, kde rodiče neměli o filosofii ani páru. Co je to filosofie, mě nikdy nezajímalo. Když jsem v poměrně vysokém věku, nějakých šestnácti sedmnácti let, začal trošičku projevovat nějaké interesy, věnoval jsem se psychologii. Měl jsem dojem, že když si člověk něco uvědomuje, uvědomuje si to ve vědomí. A kdo by se měl zabývat vědomím spíš než právě psychologie?
V zimě, na přelomu let 1942 a 1943 jsem vlastnoručně přepsal celou Rádlovu Útěchu. O Rádlovi jsem do té doby nic nevěděl. A právě tím, že jsem o něm nic nevěděl, jsem jeho filosofií nasákl, aniž bych si toho byl vědom.
Co se týče studia, nakonec to vyhrála matematika. Šel jsem na matematiku na přírodovědecké fakultě. Zapsal jsem se také na některé přednášky na filosofické fakultě, velice mě zajímaly kvůli tomu, že tam přednášeli o logice. Na matematice jsem byl velice zklamán, protože o logice nikdo nevykládal. Šlo tam o takovou tu technickou matematiku. Profesor Jarník měl výklady o počtu integrálním a diferenciálním, profesor Kořínek přednášel o algebře – jediný profesor Čech měl jakýsi malý seminář o teorii číselné. To bylo mému zájmu nejblíž, protože jsem se zajímal o takzvanou symbolickou logiku neboli matematickou logiku.
Na filosofickou fakultu jsem se zapsal proto, že tam několik lidí přednášelo právě o logice. Jeden z nich byl také Jan Patočka, soukromý docent, který vyhlásil seminář. Nevešel se ale do budovy filosofické fakulty, a tak se konal kus za Rudolfinem, v Břehové ulici. Tam jsme četli Husserlovy Logische Untersuchungen – Logická zkoumání. A najednou jsem zjistil, že to, čím se chci zabývat, je filosofie.
Všechny předchozí zájmy jsem opustil. Byl jsem třeba nadšenec do chemie, byl jsem plný zájmu o všelijaké živáčky. Pěstoval jsem drozofilu, octovou mušku, od profesora Šuly z Brna jsem získal čtyři rasy těchto mušek a křížil jsem je. Proto mi také nikdy nenapadlo, že bych mohl pochybovat o mendelismu, morganismu, jak se pak za marxismu říkalo, a že bych měl dát na Lysenka nebo Lepešinskou. Měl jsem to doma vyzkoušené ve zkumavkách.
Slovo filosofie jsem sice znal, ale díky setkání s Patočkou jsem ji najednou musel dát nový význam: byla spojena s mým životním programem a zaměřením.
Pochopil jsem také, že logika, která mě skutečně zajímá, není klasická aristotelská logika, tedy formální nebo jak se říká školská logika, nýbrž že mým zájmem je filosofická logika. To je něco úplně jiného. Málokomu se to dnes podaří přesně rozlišit. Bohužel znám profesory a docenty logiky na našich vysokých školách, kteří o filosofické logice nemají ani páru. Slovo „filosofická logika“ užívají prostě v americkém smyslu, přičemž v Americe je filosofie cokoli. Například filosofický časopis Transactions na Newyorské univerzitě, je souborem prací filosofických, ale najdete tam i astronomické či chemické články, prostě kdeco. Američané chápou filosofii jako aristotelský pojem, je pro ně úhrnem všech vědomostí a věd anebo je to aspoň nejvyšší věda ze všech.
Filosofická logika je ale po mém soudu filosofie logu. Je asi šestnáct způsobů, jak přeložit LOGOS do češtiny: může to znamenat „slovo“, „pojem“, „řeč“ a tak podobně.
Nakonec jsem zjistil, že filosofie je něco tak obrovského, že se už od toho nemůžu nikdy odtrhnout – a od té doby mě to drží. Samozřejmě tato filosofie, jak jsem ji pochopil, není nějaké povídání o filosofii. Je to – podle Aristotela – tzv. první filosofie, tedy filosofie, která se zabývá tím, co naprostou většinu lidí, nefilosofů, nezajímá: subjektem, děním, událostí, pravdou… Když na to se někoho zeptáte, buď řekne, že neví – to je ten lepší případ – anebo vám odpoví a vy vidíte, že vlastně neví, o čem mluví.
Když jsem tedy rozpoznal, že tato „první“ filosofie je můj hlavní zájem, začal jsem se nově orientovat i na filosofické fakultě, kam jsem přešel. Jenže nikdo mě vlastně nedovedl vést někam, kde jsem nebyl. Výjimkou byl právě soukromý docent Jan Patočka. Četli jsme Platónův dialog Lachés. A pak tu byl zmíněný proseminář. Jako pouhý soukromý docent sice nesměl mít Patočka seminář, ale na jeho proseminář tehdy chodili i hotoví doktoři. Patočka nedostal profesuru jenom proto, že o něm panovaly pochybnosti, že z něj nikdy nebude žádný pořádný marxista. Tím „pořádným“ se rozumí to, co si tehdy představovali lidé na filosofické fakultě. Pořádný marxista by tam býval nevydržel také.
Byli tam také filosofové, kteří měli filosofii rádi a v nové situaci po roce 1948 se přizpůsobovali. Například jiný můj profesor, Ladislav Rieger, vnuk či pravnuk slavného politika Riegera, byl kantovec. Kantovcem zůstal do konce svého života, jenom si pak říkal marxista. Prostě to tak trošku přizpůsobil. Měl filosofii rád, ale nebyl moc pracovitý. Když se mu něco nelíbilo, bral to velmi povrchně. Takže když mluvil o některých filosofech, kteří mu za to nestáli, prostě je odbyl. Vzpomínám si, že za první republiky měl nějakou poznámku o Bergsonovi, přečetl ale knihu takovým tím globálním způsobem a vůbec nenahlédl, o co v ní jde. Patočka mu to potom vytkl. Rieger byl z toho celý rozdurděný, že to je nedůležité. Nicméně vzpomínám na něj rád, protože mě spolu s Ludvíkem Svobodou – to byl ovšem skutečný marxista, už z předválečné doby – zachránili, když jsem měl být dodatečně vyhozen ze studia. Nějakým způsobem to prostě sprovodili ze světa a já jsem mohl dostudovat. Tomu ještě pomohlo, že jsem onemocněl a na nějaký čas se na mne zapomnělo.
Mohl jsem tedy dostudovat díky dvěma takzvaně marxistickým nebo komunistickým profesorům, kteří měli na mém dostudování zájem. Přitom to nebyla žádná osobní záležitost. Když jsem dostudoval, přišel jsem za Ludvíkem Svobodou a řekl: „Nemůžu už několik měsíců sehnat práci. Nedalo by se s tím něco dělat? Vždycky na mě přijde posudek svazáků z filosofické fakulty a já nedostanu práci ani tam, kde to volné místo je a kde by o mne měli zájem.“ A Ludvík Svoboda, který jako vždy a věků věčně kouřil ten svůj kubánský doutník, odpověděl: „Pane kolego, dělali jsme pro vás, co jsme mohli. Teď už se musíte postarat sám.“
Celá řada mých kolegů byla vyhozena hned při prověrkách. Já jsem prošel proto, že jsem znal zejména Engelse a Lenina lépe než ti, co mě prověřovali. Odpovídal jsem zcela věcně, díky čemuž jsem nemusel přísahat, že tomu všemu věřím: nikomu nenapadlo, že když znám Marxe, mohu být proti.
Komunismus a marxismus se nesmí stát nálepkou. Musíme vědět, co ti lidé skutečně dělali. Ludvík Svoboda byl přesvědčeným marxistou už za první republiky, byl to středoškolský profesor, filolog, klasický filolog. Měl smysl pro to, když někdo vypadal jako perspektivní student, a považoval za nesmysl ho vyhodit. Tohle si dneska málokdo uvědomuje. A taková ta silná slova – to nikoho nic nestojí.

Otřes perspektiv I

Deníkový zápis z 10. dubna 1984
V rozmachu prvního myšlenkového pronikání k podstatným věcem jsem byl stižen především jakýmsi otřesem perspektiv v roce 1948, který však spíš byl jakýmsi zazníváním dunění zespod, ale ještě bez přítomnosti všech důsledků oněch hluboko se odehrávajících sesunů. Za druhé a hlavně to byla choroba, encefalitida (snad), která s sebou nesla spoustu známek mé další neschopnosti pokračovat dále týmž směrem. A tam mi radil prof. Vítek vše, co je nezbytné k dokončení studia a pak na delší dobu, na řadu let vysadit. Tedy zase odkaz na značně vzdálenou budoucnost. A posléze to byl otřes osobního rozchodu s dívkou, s níž jsem už počítal jako s životním partnerem. S největší pravděpodobností byl tento rozchod způsoben nebo alespoň exponován, aktualizován přímo mými chorobnými stavy, mými sníženými schopnostmi, a tím jakousi otřesenou jistotou společné budoucnosti, což doléhalo zcela mimořádnou silou na mou partnerku. No a pak přišly první důsledky toho počátečního zahřmění a dunění, toho zemětřesení, tj. že jsem nemohl sehnat žádnou práci, žádné zaměstnání a že jsem dokonce ještě i po několika letech reálně počítal s tím, že jsem s filosofií skoncoval, či lépe, že ona skoncovala se mnou. Zvláštní, že tady choroba společnosti šla ruku v ruce s chorobou těla a ducha (nebo alespoň duše, každopádně nervové soustavy) a že to znamenalo i prudkou ataku na vše, co jsem si v perspektivách maloval a jak jsem si představoval svou budoucnost.

Otřes perspektiv II

Deníkový zápis, 20. ledna 2003
Problém pravdy mi vrtal hlavou už na střední škole; na univerzitě jsem měl na to téma několik referátů a napsal jsem na ně nakonec i doktorskou práci. Když jsem ji odevzdal a pomalu se připravoval na rigoróza, napsal jsem pro své přátele delší text o „Rádlově pojetí pravdy“, kam jsem uložil to, co nemohlo být v disertaci. Od té doby jsem se k problému vracel znovu a znovu, a zjišťoval jsem, že k jeho řešení je zapotřebí celé nové myšlenkové výbavy. Zprvu jsem doufal, že půjde jen o přesnější, exaktnější pojetí problému, a byl jsem zklamán, když jsem se kvůli tomu na čas oddal studiu symbolické (matematické) logiky. Pak jsem se – po přechodu na filosofickou fakultu – začal seznamovat s Husserlovými Logickými zkoumáními, které jsme četli se soukromým docentem Janem Patočkou v Břehové ulici, kam byl z ústřední budovy odsunut jeho „proseminář“ vysoké úrovně. Probírali jsme větu za větou jen pár stránek, ale mne to velice zaujalo; po nějakém týdnu jsem konečně dostal do ruky tlustý svazek s názvem „Logische Untersuchungen“ z Městské knihovny a nějakou dobu jsem se pokoušel to nejen přečíst, ale i pochopit. Bylo to velmi pracné a potřeboval jsem k tomu příliš mnoho času, ale stejně jsem nestihl přečíst knihu celou. Politická situace houstla a události mne stále odváděly od soustředěného studia. Pak jsem onemocněl a několik měsíců jsem trpěl velkými bolestmi hlavy a závratěmi. Chtěl jsem přerušit studium, ale prof. Vítek mi to nedoporučoval – doba je nejistá, říkal, měl bych se pokusit dostudovat za všech okolností. Stejně si pak budu muset dát dlouhý oddych, musím prý počítat s velmi pomalou rekonvalescencí; odhadoval to tak na osm až deset let. Utěšoval mne s notnou dávkou ironie, že to pro mne bude subjektivně velká výhoda – moji přátelé budou stárnout a jejich výkon půjde dolů, zatímco můj se nejen nebude zhoršovat, ale dokonce se zlepší. Musel jsem téměř na dva roky přerušit studium, a po intenzivní terapii (spousta injekcí, které jsem si dával sám, protože jsem pro bolesti a závrati téměř nemohl vycházet) jsem se posléze zmohl na zkoušky a napsání disertace. Po promoci jsem nemohl dlouho sehnat žádné zaměstnání, až jsem šel na „brigádu“ do Stavobetu Jinonice. Pak následovala vojenská služba, a po ní jsem nabyl přesvědčení, že už se k filosofii nebudu moci vrátit; zkušenost s Husserlem mi říkala, že by to bylo příliš náročné, když po sobě nemoc nechala velmi oslabenou paměť a krajně ztížené soustředění. Začal jsem se věnovat akvaristice; pohled do uklidňující zeleně akvária s pohybujícími se rybkami mi dost pomáhal. A potom přišel dopis od mého učitele, prof. J. B. Kozáka, zda bych byl ochoten vyložit hlavní myšlenky své disertační práce na „vyšším“ (Němci říkají „Oberseminar“) semináři, který tehdy vedl společně s prof. Zichem. Byl jsem pak zván na další semináře, vznikla tam také diskuse o „subjektu“, dr. Zeman napsal článek do Vesmíru a mně uveřejnili reakci. A pak přišel Jiří Němec a začal mi doporučovat Teilharda de Chardin, neboť jsem mu prý v onom článečku některými formulacemi tohoto francouzského jezuitu připomínal. A tak jsem byl znovu vtažen do světa filosofie. Rekonvalescence kupodivu trvala opravdu téměř těch deset let, ale už v prvních letech šedesátých jsem se zase dostával do formy. Ještě v padesátých letech jsem se k tématu pravdy vrátil, jednou ve filosofii Kozákově, jednou v theologii a filosofii Hromádkově. Rádla jsem připomněl jen malým článečkem, který pozůstával vlastně jen z vybraných a trochu upravených citací.

Jan Blahoslav Kozák

Z dopisu J. B. Kozákovi, 31. prosince 1964
Rádla jsem živého nikdy neviděl a neslyšel, nemohu se tedy považovat za jeho žáka. Byl však první, který mne (v mé četbě) seznámil s filosofií; znal jsem Rádla dříve než Masaryka i než Vás a než Hromádku. Za mnohé mu vděčím a musím přiznat, že se pro mne stal nevysychajícím zdrojem inspirace, i když si jsem dobře vědom jeho ne zcela seriózního poměru k faktům apod. Naproti tomu Hromádka se pro mne stal významnou postavou teprve od počátku padesátých let; v mnohém jsem s ním ostře nesouhlasil, zejména v jeho hodnocení Února, ale byl jsem si vždycky dobře vědom, že jeho existence v naší společnosti měla pro řadu lidí a také pro mne především ten eminentní význam, že vytvářela jakýsi volnější prostor, dýchatelnější ovzduší pro každého, kdo se nechtěl nechat zatlačit mezi tzv. „reakci“, kdo si chtěl uchovat svůj positivní přístup k socialistické skutečnosti a nepropadnout negativismu prostě jen proto, že se to dělalo špatně a někdy i zvráceně až zločinně. Snad to dovedete pochopit: díky tomu, že jsem se (nejen ovšem souhlasně, ale i polemicky) orientoval na Hromádkově linii, mohl jsem hned v roce 1956 začít pracovat promyšleně a s pevným programem v závodním výboru ROH v našem ústavu a svádět nejeden zápas politický, i když ve velmi omezeném měřítku. Chopil jsem se příležitosti v roce 1957, jak víte, a napsal jsem odpověď dr. Zemanovi do Vesmíru; se skončenou oblevou se mi možnosti další publikační činnosti ovšem opět uzavřely (s výjimkou jednoho čísla Theologické přílohy Křesťanské revue, kde se nám podařilo v rámci daných možností alespoň poněkud důstojně vzpomenout Vašich sedmdesátin). Znovu jsem se pokusil vyrazit kupředu v roce 1963, který znamenal další vlnu oblevy. Přes tvrdou kritiku, která mne (naštěstí jen slovem) zasáhla, se zdá, že tentokrát s trochu větším úspěchem; pootevřely se mi alespoň trochu dveře některých časopisů. Nikdy a nikde jsem ze sebe nedělal marxistu, ale jsem ochoten vejít s marxisty v otevřený rozhovor a jsem hotov si vážit a respektovat každý jejich věcný příspěvek i argument v takovém rozhovoru. A musím sám sobě i jiným přiznat, že jsem si tuto otevřenost dovedl v sobě vypěstovat v tak nepříznivých podmínkách, jaké představovala minulá léta, především díky Hromádkovi.
Ale ovšem, ani u Hromádky nelze mluvit o tom, že on by byl můj učitel a já jeho žák – v tom plném smyslu slova, jaký se přikládá onomu termínu mezi historiky filosofie. Nesdílím jeho názory theologické a jeho vliv po stránce teoretické je nepatrným zlomkem vlivu, jejž na mne vykonával Rádl z pouhé četby. Skutečným žákem jsem, alespoň podle svého mínění a podle své volby, pouze ve vztahu k Vám; považoval bych to za čest, ale zejména za spravedlivé a pro sebe za plně uspokojivé, kdybyste mne také ze své strany za svého žáka vždy považoval přes to všechno, co jsem o svém vztahu k Rádlovi i Hromádkovi právě napsal a co, myslím, odpovídá také dost přesně skutečnosti. Vás jsem poslouchal po celé své vysokoškolské studium, u Vás jsem dělal zkoušky a Vám jsem předložil disertační práci; zejména však jsem se u Vás mnohému učil, byl jste jediným mým učitelem filosofie, s nímž jsem sdílel v širokém rozmezí právě filosofickou orientaci (mnoho pro mne znamenal ještě také Patočka, ale filosoficky jsem vždycky byl a dosud jsem orientován jinak než on). A zejména musím přiznat jednu věc, o níž jsem Vám dosud asi neříkal: byl jste to Vy, pane profesore, kdo má jako téměř jediný a v každém případě z naprosté převahy zásluhu o to, že jsem se k filosofii aktivně vrátil po příchodu z vojny. Jistě se pamatujete na svízele, s nimiž jsem končil své studium (včas nerozpoznaná encefalitida, těžké nervové poruchy, rozsáhlá amnesie, obrovské potíže v soustředění atd.). Profesor Vítek mi řekl, že mám nejméně 3–4 roky docela vysadit a vůbec omezit každou duševní námahu. Po dokončení studia jsem pracoval jako zedník a kopáč a pak jsem byl na dva roky na vojně. Byl jsem přesvědčen, že jsem pro filosofii v podstatě vyřízen (tím spíš, že prof. Vítek prorokoval, že se do poměrného normálu dostanu nejdříve tak za 8–10 let). S tím vědomím jsem se vrátil do civilu a ani mi nenapadlo, že bych mohl brát nějak pro sebe vážně Vaše laskavá slova z dopisu, který jste mi poslal. Až když jste mne přímo pozval na svůj seminář, přiměl jste mne k tomu, abych se vrátil k tématu své disertační práce, a tak jste podpořil mé téměř resignované filosofické sebevědomí. Jenom díky tomu jsem se pokusil o onen již zmíněný článeček o subjektu (neboť k tomu vedle perspektivy politické bylo zapotřebí právě také a především perspektivy filosofické). Až do impulsu z Vaší strany jsem byl rozhodnut se orientovat jinak a v duchu jsem se už rozloučil s filosofickou prací; nemohu předpokládat, že by měl jiný impuls podobný výsledek, uvážím-li, že dokonce ještě nyní mám velké svízele se svou špatnou pamětí, obtížným soustřeďováním apod., které mne často vedou k novým a novým pochybnostem o vlastní způsobilosti ke skutečné filosofické práci (jen když uvážím, co všechno jsem zanedbal, nestačil přečíst a co dosud nemohu (vzhledem ke svému zcela nefilosofickému zaměstnání) nikterak účinně dohánět).
A tak jistě pochopíte, pane profesore, že mám alespoň všechny subjektivní důvody pro to, abych se považoval za Vašeho žáka, abych k Vám pociťoval hlubokou vděčnost a abych se Vám cítil velice zavázán. Objektivní stránku mého vztahu k Vám ovšem musíte posoudit především Vy; nemyslím však, že by bylo možno popřít základní skutečnost, totiž že bez Vás, bez Vašeho působení bych asi nebyl filosofem. (Snad se ještě pamatujete, že jsem v době Vašeho děkanství za Vámi přišel s doporučením J. B. Čapka, zda bych nemohl studovat vedle matematických disciplin na přírodních vědách také logiku na filosofické fakultě. Mým původním zájmem byla totiž moderní symbolická logika a zpočátku jsem ve studiu matematiky viděl nejlepší průpravu; po roce studia jsem začal chodit paralelně na filosofickou fakultu, kde jsem poslouchal Vaše přednášky a chodil na Patočkův proseminář o „Logische Untersuchungen“. Byl jsem filosofií stržen tak, že jsem poslouchal také druhé Vaše přednášky – z dějin filosofie – a Patočkovy přednášky o antické filosofii, až jsem nakonec zanechal po čtyřech semestrech docela studia matematiky a přešel jsem na filosofii.)

Jan Patočka I

Deníkový zápis, 16. a 17. dubna 2007
Patočku jsem vůbec poprvé viděl a také slyšel přednášet v létě 1946 na konferenci Akademické YMCA. Tehdy na mne žádný mimořádný dojem zřejmě neudělal; obávám se, že si mou mnohem větší pozornost dokázali přitáhnout jiné osobnosti, především předsedající J. B. Souček, již po druhé se ze Spojených států dočasně vrátivší Josef Lukl Hromádka, vynikající teoretický biolog Jan Bělehrádek, přeživší německý koncentrák a po válce poprvé a na dlouhou dobu naposled svobodně zvolený univerzitní rektor, a ovšem také švýcarský, pro mne trochu příliš levě, až prokomunisticky orientovaný host, profesor Fritz Lieb. Nicméně od té doby jsem si dobře všímal Patočkových textů, jak čerstvých, časopiseckých (např. v Chalupeckého Listech), tak starších, pokud se objevily v antikvariátech (např. z Petrových Svazků, ale získal jsem také Patočkovu habilitační práci). Po maturitě jsem se zapsal jako student Přírodovědecké fakulty; do indexu jsem zapisoval také některé přednášky z fakulty filosofické, protože – jak se ukázalo – tehdy student nesměl mít dva indexy, tj. nesměl se zapsat na dvou různých fakultách. Tak jsem chodil m.j. na Patočkovy přednášky o Sókratovi (presokratiky jsem už nestihl, ale koupil jsem si po jedné straně tištěná skripta z předchozího roku) a do jeho prosemináře. Už tím vším jsem byl zřejmě dost ovlivňován, ale ke skutečné „změně smýšlení“ došlo až později na prosemináři, kde jsme s Patočkou četli první stránky Husserlových „Logických zkoumání“ (vlastně nám je Patočka četl sám, a dokonce tak, že nám překládal větu za větou z francouzského brožovaného vydání malého formátu, které držel v ruce, německý originál asi znal zpaměti). Po každé větě se nás ptal, jak tomu rozumíme, a já jsem byl velmi, velmi aktivní. A právě tehdy jsem se definitivně rozhodl, že nechám plavat svůj starší plán, totiž věnovat se symbolické logice, a soustředím se přednostně na logiku skutečně filosofickou (tedy ne v tom smyslu, jak o tom dnes hovoří někteří logikové, zejména američtí, ale i jinde a teď i u nás). I když jsem v té době zároveň chodil na Kozákovy čtyřsemestrové přednášky o logice (samozřejmě tradiční, školské, ale velmi dobře přednášené), byl to Patočka, který mi v onom svém prosemináři otevřel dosud netušený pohled na to, co jsem si mnohem později pojmenoval jako „filosofii LOGU“. Byl to tedy ještě „předfenomenologický“ Husserl a Patočka a jeho vedení při počátečních krocích k porozumění prvním stránkám „Logische Untersuchungen“, kteří mne nasměrovali k tzv. „čisté filosofii“, jak se tomu tehdy (ne vždy přejně) říkalo. Ovšem v té době už jsem byl vlastně, aniž jsem si toho mohl dost dobře být vědom, myšlenkově „strukturován“ jinak, totiž Rádlem (a Masarykem, viděným přes Rádla), takže Patočka už mohl pozitivně působit jen v něčem.
Pravda je, že k Patočkovi necítím vztah žáka k učiteli, kterému bych chtěl zůstat věrný. Jistě to souvisí s tím, že jsem si své filosofické „pozice“ začal zhruba budovat ještě dříve, než jsem se vědomě rozhodl pro filosofii, ba než jsem si plně uvědomoval, co to je se filosofii naplno věnovat. Mohl bych tu užít Ricoeurových slov v souvislosti s Mounierem (7939, s. 42): byl jsem „filosoficky už příliš strukturován, než abych se mohl stát jedním z jeho učedníků“; od počátku jsem cítil, jak je Patočka vůči té tradici, kterou jsem pro sebe považoval nikoli snad za nějak „závaznou“ (takovou „závaznost“ jsem nikdy a k nikomu z filosofů necítil, ani dost nechápu, co by to mělo znamenat a v čem by to mělo být založeno a dokonce zdůvodněno), ale za vskutku svou vlastní, tj. přivlastněnou (zhruba a velmi nepřesně označovanou jako „kritický realismus“ nebo „český realismus“), nějak jakoby vzpříčen, snad zablokován, ale zároveň že se mu vždy znovu připomíná a zadírá, že jej provokuje a dráždí. Sám si vůbec nemyslím, že jsem třeba Masarykovi a Rádlovi nějak „oddán“, a zejména mi nikdy nepřišlo na mysl, že bych jim oddán být měl, že bych vůči nim byl povinován nějakou věrností. Když už jsem jednou citoval Ricoeura, užiji jeho formulací podruhé. On říká (dtto, s. 49), že „mne sužovala otázka, jestli moje práce na filosofickém poli není pouhý eklekticismus, jestli opravdu originálně a čestně tlumočím ty, kterým chci zůstat věrný…“ „Nikdy mne nepřestal trápit problém intelektuální poctivosti: nezradit to, co mi ty které inspirační zdroje daly.“ Možná, že právě v tomto ohledu mi chybí ona důležitá zkušenost, která spočívá v tom, že se začínající myslitel plně spolehne na vedení charismatického učitele. Já jsem takového učitele prostě neměl, a Patočka se jím už nemohl stát ze dvou důvodů, jednak protože už jsem byl, jak řečeno, myšlenkově a přímo filosoficky „před-strukturován“ jinak, jednak proto, že pro mne Patočka nebyl dost „charismatický“, abych vše staré prostě opustil a vydal se v jeho šlépějích. Byl jsem odjakživa velice vnímavý, pokud jde o myšlenkovou kongruenci a přímo integritu; a nejen vnímavý, ale zároveň velice kritický. Jakmile jsem při čtení nějakého autora zjistil rozpory nebo jen nepřesnosti, ztratil jsem chuť mu celkově porozumět, a všímal jsem si jen jednotlivých myšlenek. A Patočkovi celkově rozumět se mi nikdy nepodařilo; právě proto ho – a to ve velké úctě – chápu jako geniálního interpreta. Ale filosofickým vůdcem se mi nikdy nestal – a po mém soudu ani stát nemohl. Jako systematik byl Patočka v jádru velmi nejistý, zdál se mi být bez vlastní „substance“, jakoby bez vlastního „páteřního“ rozvrhu. Když se nějak dostal do myšlenkových potíží, vždycky si pomohl buď přímo Husserlem nebo některým jiným fenomenologem; to pro něho bylo ovšem velmi snadné vzhledem k jeho obrovské paměti, jejíž kapacita mne čas od času vždy znovu uvrhla do depresí.
Zároveň ovšem právě kapacita jeho paměti (jakož i jeho úžasná vnímavost vůči koncepcím velkých myslitelů) byla asi na překážku rozvoji jeho vlastních větších rozvrhů, jak dokládá skutečnost, že po několika málo letech zcela opustil svůj jediný velký projekt, totiž onen pozoruhodný koncept tzv. „negativního platonismu“, v němž jsem se naopak já domníval rozpoznávat obrovské možnosti a perspektivy (i když spojené s největšími těžkostmi a nesnázemi, sahajícími až k samým základům filosofického myšlení). Pokud tedy jsem byl vskutku Patočkou nějak hlouběji ovlivněn ve své vlastní filosofické orientaci, bylo to podmíněno tím, že někde a v něčem on sám navázal na to, co mi už bylo blízké z mých „zdrojů“, jimiž byli především Rádl a Masaryk viděný jeho očima. Onen Patočkův „negativní platonismus“ se mi stal něčím hluboce inspirujícím, protože jsem mu rozuměl v jeho inspiraci právě Rádlem, především jeho Útěchou, ale už řadou formulací v Dějinách filosofie, a dokonce ještě dříve. Ta pozoruhodná Rádlova formulace z poslední kapitolky Útěchy, že idea je to, co onoho loupežníka mělo napadnout, a pokud ho to třeba i nenapadlo, to že „byla“ idea – to je něco, co na jedné straně může zcela uniknout čtenářově pozornosti, pokud na to není příslušně a náležitě „připraven“, ale co je jen jakýmsi poukazem, námětem, povzbuzením k vlastnímu myšlení. A já si myslím, že mi Patočka v některých chvílích a situacích významně pomohl i tomu Rádlovi lépe porozumět, a to navzdory tomu, že Rádl sám mu šel vždy znovu „na nervy“ a že ho v žádném ze svých textů o „negativním platonismu“ necituje ani neuvádí. Takže závěr: pokud mi Patočka pomohl lépe porozumět Rádlovi, jsem mu za to velmi vděčen. Ale bylo a je tomu tak právě jen proto, že v té věci byl sám Rádlem jakoby „inspirován“ či spíše vyprovokován. Jinak pro nebyl a zůstává Patočka učitelem náročnosti, bez níž se filosof nemůže nikdy obejít a která ovšem nemá hranic (a to jak pro mne, to jistě, ale také pro Patočku, jak já mu rozumím). Patočka pro mne tedy není vzor k následování, a v mnoha ohledech jsem si vždy znovu meze jeho filosofování uvědomoval, aniž bych měl byť jen sebeprchavější pocit, že jsem na tom lépe. Považuji za jeden z nejpovážlivějších důsledků politických poměrů v naší zemi, že Patočka nemohl pokračovat v tom svém velikém poválečném projektu svérazných dějin filosofie, snad v obdobě k slavné Rádlově knize o dějinách biologických teorií, které po stu letech konečně v úplnosti vyšly i česky.

Jan Patočka II

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Co je to filosofie, jsem se naučil uvědomovat a rozpoznávat až teprve s Patočkou, pod vlivem jeho přednášek i seminářů. Mou smůlou bylo, že jsem se nikdy nemohl stát ve věcném smyslu jeho žákem – nikdy jsem se nemohl stát fenomenologem. Aniž jsem si to uvědomoval, orientoval jsem se ve filosofii už předtím. Moje základní zaměření bylo jiné, ovlivněné Rádlem a Masarykem. Tehdy jsem tomu říkal kritický realismus. Jak známo, existuje takzvaný naivní realismus, který s filosofií nemá co dělat, právě ta jeho naivita vylučuje, aby mohl být nějakou filosofickou pozicí – a proto kritický realismus. Jako linii jej u nás představoval hlavně Masaryk a v jeho době Masarykovi žáci, Rádl a Kozák.
Rádl mi byl blíž, takže mě štvalo, že se o něj Patočka vždy tak kriticky otíral. Ale možná, že to je to největší, co jsem se u něho naučil: Patočka říkal, že filosof jde kupředu tím, že couvá. Dá se to vyložit asi tak, že filosofie je určitá myšlenková činnost, u které si musím uvědomovat, co dělám. To je rozdíl od našich politiků: ti si musí uvědomit, jak na to budou lidé reagovat, dělají něco jen kvůli reakcím lidí, ale přitom nevědí, co vlastně dělají; pak jsou překvapení, co se to s nimi stane. To filosof nemůže připustit. Filosof když něco udělá, tak se musí zastavit, pak se jakoby vrátit a zkoumat, co to vlastně udělal. Filosof totiž ví předem, že když něco uděláme, tak nikdy přesně nevíme, co jsme udělali. My víme, co jsme chtěli udělat, jenomže pak to není přesně to, co jsme chtěli. Takže filosof těch kroků nedělá moc a nedělá skoky. Po každém krůčku se zastaví a koukne se, co vlastně udělal, aby to přezkoumal. Když pak někdy najde nějakou chybu, nemusí se vracet hodiny a roky zpět, aby našel místo, kde to ještě bylo bez chyby. Žádný politik tohle samozřejmě dělat nemůže, nemůže se vracet.
Známe to z Hovorů s TGM od Karla Čapka, z dodatku, který Čapek nazval „Mlčení s Masarykem“. Čapek chtěl Masaryka dostat k řeči a tak se ho zeptal: „Co jste vlastně dělal v těch 90. letech?“ Následovala chvíle ticha a pak lapidární Masarykova odpověď: „Chyby.“ Masaryk si to samozřejmě mohl dovolit. Ale může si tohle dovolit nějaký politik dnes? Nemůže. Musí naopak každého přesvědčit, že nikdy v životě žádnou chybu neudělal, protože všechno ví ze všech nejlíp na světě. I když jsou třeba všichni odborníci přes ekologii proti němu, on má prostě pravdu. Takhle vypadají politici. Ve filosofii by to samozřejmě neobstálo.