Vzpomínky a sebereflexe | Výchova k filosofii


Jaký význam má filosofovo pedagogické úsilí?

Přípravné poznámky při příležitosti převzetí čestného doktorátu ÚJEPu v Písku, 8. prosince 2010
Vaše magnificence, spectabilis, honorabiles, amici, vážené dámy a pánové,
slušnost si žádá, abych Vám všem poděkoval. A tak děkuji: ústecké univerzitě, pořadatelům, organizátorům, radnici, a vůbec vám všem, že jste vážili tu cestu, někteří opravdu z dálky. A mnoha dalším, jak si sami domyslíte.
Ale to vše nemá nic společného s tím hlavním, totiž s filosofováním, kterého bych se chtěl přidržet. Není to tak dlouho, co jsem také zde v Písku řekl, že pravé místo pro filosofování není v akademickém prostředí, že filosofie musí na veřejnost a že musí oslovovat co možná každého. Dnes to ještě doplním tím, že filosofování nelze vyučovat ani učit. Vyučovat a učit lze lecčemu, co filosof nezbytně ke svému filosofování potřebuje, ale to jsou všechno jen pomůcky, prostředky a postupy. V tom opravdové filosofování nespočívá. Jaký význam tedy má filosofovo pedagogické úsilí? A v čem spočívá či má spočívat? Sókratés nám tady napoví poukazem na to, co sám přejal od své matky: je to babické umění, tj. dovednost napomáhat rodícím k rození krásného – a my dodáme: k rození toho pravého.
Někteří z vás měli příležitost něco ode mne uslyšet a převzít. Na to já sám nejsem příliš pyšný; jsem si až moc dobře vědom toho, kolik to mělo nedostatků nejen z vnějších příčin, ale i z mé viny. Ale jde o něco vážnějšího: nejsem si jist, zda jsem dokázal svým posluchačům – a dnes přátelům – vskutku pomoci k tomu, aby se jim v hlavě rodily pěkné, krásné, zejména však pravé, pravdivé myšlenky, tj. nakolik jsem byl schopen povzbudit své žáky a přátele k vlastnímu myšlení.
Byl bych moc rád, kdybych vám, kdo jste přispěli svými výklady, mohl hlavně poděkovat za nějakou tu novou a nadto pravou, pravdivou ideu, která k vám přišla a oslovila právě vás.

Filosofie potřebuje sdílení myšlenek

Přípravné poznámky k článku o bytových filosofických seminářích, zřejmě 2007
K filosofování nějak všeobecně a z niterné potřeby náleží, jak řečeno, sdílet s jinými myšlenky, které nás napadají a které nejsou pouhým nahodilým nápadem, jaký přijde a zase odejde, nýbrž které na nás „dorážejí“ a nějak nás nechtějí opustit, ale stále znovu se nám připomínají a ukazují, jak důležité je nechat se jimi aspoň trochu vést, a za své strany iniciativně zkoušet, kam až nás mohou dovést a dovedou. A právě k tomu vždycky potřebujeme i někoho dalšího, s nímž se o tom můžeme poradit. A pokud nám to nejde, musíme si vyhlédnout někoho, kdo už toho promyslel víc. To platilo odedávna a platí to i dnes; nicméně zvláště v dobách, které z nejrůznějších důvodů nebo příčin takovému společnému přemýšlení nepřejí, nutně dochází k vytváření skupinek nebo kroužků zejména mladých lidí, kteří hledají pomoc u někoho třeba jen trochu staršího, o něco málo znalejšího.

Filosofie se nemá pěstovat jen v soukromí

Z článku Bytové filosofické semináře, 2007
Pěstování filosofie jen v soukromí je vždycky příznakem nějaké vady – vady té které filosofie, vadnosti společnosti (obce) a jejího „zřízení“, vyšinutosti doby, někdy i nedostatečnosti filosofa jako konkrétního člověka. Vznik filosofie je historicky spjat s ustavením řecké POLIS, ale „obec“ sama o sobě nemůže žádnou filosofii vyprodukovat (ostatně ani filosofie naopak nemůže vyprodukovat „dokonalou obec“, jak víme). Opravdová filosofie je vždycky znovu v napětí vůči danému stavu věcí, ať už jde o konvence a předsudky všeho druhu, o společenský a politický řád, o rozšířené náboženství či vládnoucí ideologii, o stav vědy nebo umění všeho druhu, atd. atp., protože to všechno měří „pravdou“. A toto napětí nesmí a ani nemůže být skrýváno, ale musí se projevovat veřejně. Athénský „bosý filosof“, šťourající do všeho a do všech a odsouzený ve stáří (byť jen malou většinou hlasů) k trestu smrti, nepřestane nikdy být pro filosofy vzorem – ovšem nikoli vzorem k napodobování, nýbrž vzorem inspirujícím v nových a nových situacích. Soukromé semináře, konané v bytech, jsou vždycky znamením jakési nenormálnosti, pokud nejsou jen jakousi dočasnou pracovní přípravou na veřejné vystoupení.

Stav mladé generace: vykořeněnost

Z dopisu Boženě Komárkové, 6. listopadu 1976
Většina dnešních mladých lidí to má těžké. Ale to není především proto, že jsou nuceni předčasně jít do učení a do zaměstnání, ačkoliv by mohli a měli ještě dále studovat. Neméně těžké to totiž mají také ti, co studovat jít mohli. Mladí lidé jsou dnes většinou neobyčejně desorientováni v základních životních záležitostech. Rádl si kdysi stěžoval, že náleží k vykořeněné generaci a že vykořeněná byla již generace jejích rodičů. Od té doby uplynulo již hodně vody a máme tu již v pátou vykořeněnou generaci. Těmto mladým lidem nestačí říkat, že se musejí učit, že to znamená opravdu pracovat a že k tomu je zapotřebí určitého sebeodříkání. Nechápou totiž, k čemu to vlastně všechno je. Dospělí lidé, kteří je o tom přesvědčují, jsou vesměs tzv. zkrachované existence (jako jsem já nebo
Honza Jan Šimsa
, ale stejně tak i Vy). A situace je taková, že autoritu dnes vlastně mohou mít u mladých lidí jen zkrachované existence, protože ti nezkrachovaní nebudí obvykle ani nejmenší důvěru, ale naopak odpor, hnus a hněv. Naše civilizace a kultura je nalomená a silně se drobí a hroutí; nejsou dány podmínky pro normální kulturní kontinuitu. To způsobuje, že mladí lidé uvažují ještě mnohem radikálněji než v jiných dobách, ale nevyhnutelně také povrchněji (vždyť povrchní je generace jejich otců i dědů). A proto naprostou většinu mladých lidí, a dokonce právě těch nejschopnějších, nikdy nepřimějete, aby veškerou svou energii věnovali nějaké práci, o jejímž smyslu nejsou přesvědčeni nikoliv z nedostatku autorit, nýbrž z absence osobní živé zkušenosti, že to smysl má, z absence jakéhokoliv vlastního nahlédnutí, že je vskutku nezbytné ovládnout hlavní světové jazyky, ale také staré, mrtvé jazyky, že je třeba alespoň zhruba získat přehled o současném stavu vědeckého bádání v některých stěžejních disciplínách (jako je jaderná a kvantová fyzika, astrofyzika a kosmologie, biologie atd. atd.), zejména pak, že je třeba se naučit přesně a nekonfúzně myslit a také být schopen své myšlení co nejlépe kontrolovat. Problém právě spočívá v tom, jak jim připravit předpoklady k tomu, aby byli zasazeni a uchváceni něčím tak, že by jim to otevřelo osobní životní perspektivu, a zároveň aby byli otřeseni poznáním, že jsou naprosto nedostatečně vybaveni a připraveni a že si musí co nejrychleji mezery až propasti ve svých vědomostech a dovednostech atd. doplnit a vyplnit.
(…)
Vím samozřejmě, že to není ideál, ale obecnou situaci našich dětí nevylepšíme individuální péčí. Takřka šest let na střední škole jsem si přivydělával kondicemi a získal jsem hluboký despekt k dětem bohatých rodičů, kteří si mohli dovolit předplatit domácí učitele, aby své děti zachránili před propadnutím. Jak to bylo jen trochu možné, orientoval jsem se na nadané děti, jejichž rodiče chtěli, aby se učily něčemu navíc, něčemu, co ve škole neměly. Snad proto jsem se o vlastní děti tak málo staral, pokud šlo o školní látku. Nemám důvodu, proč bych měl s M. hrát jinou hru. Když se ukáže, že u něho převládá lenost nad zájmem o věc, povrchnost nad poctivou a odpovědnou myšlenkovou prací, pak se po mém soudu nedá nic dělat. Takových dětí je mnoho, většina. Mám dojem, že v těžkých dobách, jako je naše, je nutno se především orientovat na ty nejschopnější a nejnadanější, protože ti budou někdy v budoucnosti schopni vychovávat novou generaci schopných, kdežto průměrní budou pak tím větší brzdou, čím větší vědomosti a dovednosti se jim podaří mezitím nashromáždit. A pak, ve filosofii dost málo záleží na vědomostech (neříkám ovšem, že vůbec ne); již předsokratovci přísně rozlišovali mezi moudrostí a mnohověděním.
A posléze: zda je lépe vycházet z vlastních otázek než z naučených pravd. Mám (s Rádlem) za to, že pravda je jen tehdy pravdou, když je naší pravdou, a tou se stane jen za předpokladu, že se stane odpovědí na naši otázku. Co je platno dát člověku diamant, když jej považuje za kamínek? K čemu je zlato člověku, který umírá hlady? Nejprve je třeba zjistit, co člověk potřebuje, po čem prahne, na co je zvědav, oč se zajímá, po čem žízní a hladoví. Filosofická desorientovanost v době tak filosofií a pafilosofiemi zamořené a promočené, jako je naše, je vlastně obrovskou žízní a strašným hladem. „Nebo který z vás jest člověk, kteréhož kdyby prosil syn jeho za chléb, zdali kamene podá jemu?“ A tu bych řekl, že ta gramatika a ta slovíčka jsou kameny. Ostatně asi před měsícem jsem mluvil se dvěma filosofy z NSR (jedna z nich byla prof. von Brentano-ová), a ti se shodli v tom, jak dnes na celém světě odborní filosofové nedovedou odpovědět významně a smysluplně na to, po čem se mladí lidé dotazují, a jak je odvádějí jinam a jak jim předvádějí řešení problémů, které jim nejdříve vnutí, ale které vůbec nejsou jejich problémy. A tak přesto, že zájem o filosofii je obrovský, je brzo promarněn a zahlušen a vystřídán zklamáním anebo přinejmenším indiferencí a afilosofičností. Oba měli za to, že by bylo zapotřebí najít nový způsob zprostředkování kontaktu mladých lidí s filosofií, než je doposud běžný, nový typ úvodu do filosofie, a projevovali značný zájem o mé plány v tom směru.

Radost z učení?

Z dopisu Jeannette Devaux, 6. června 1984 a 12. června 1985
Píšeš o tom, že doufáš, že zažívám radost z učení. To je skutečně otázka, která mi bývá pokládána. A musím přiznat – abych zůstal dostatečně upřímný –, že nemám pedagogický talent. Nejsem dostatečně trpělivý atd. Jsem si ale přesně vědom toho, jak jsem závislý na inspiraci mladých lidí, na jejich otázkách, námitkách a polemikách. Je to jeden z důvodů – v tomto případě důvod velmi subjektivní –, proč jsem připraven pokračovat v práci pro seminář i přes všechny obtíže a zásahy.

Je tu nebezpečí, že mladí už nebudou moci dělat tytéž věci, které jsme dělali my. Mé řešení bylo: pokračovat v práci soukromě. Já jsem ovšem ještě měl příležitost naučit se něčemu na fakultě. Ale pokud pracuji v soukromých seminářích, je to téměř uspokojivé řešení pouze pro mě, nikoli ovšem pro mladé lidi. I ti nejtalentovanější budou hendikepováni, protože nebudou mít žádnou šanci být vyučováni skutečně systematicky. Během dvou nebo tří generací od roku 1939 bylo naše intelektuální prostředí obecně, a filosofické obzvlášť, téměř úplně zničeno. Je to katastrofální situace, kterou bude možné napravit jen po několika desetiletích normálního stavu. My se ovšem ještě ani v takovém stavu nenacházíme.

„Ta mládež nějak nechce začít sama pracovat…“

Z dopisu Michalu Konůpkovi, 22. března 1987
S námi to je celkem stále beze změny, ale roky ubíhají: žena už je v důchodu, já jdu do důchodu za dva měsíce. V posledních 19 měsících nejsem zaměstnán (vzali mi částečný invalidní důchod a vyvinuli obrovský tlak, abych pracoval na plnou dobu; protože mne fyzicky zmáhala i částečná, rozvázal jsem pracovní poměr vůbec – k velké radosti zaměstnavatele, který s tím měl jen svízele – a dostával jsem stipendium z Univerzity v Amsterodamu, do konce minulého roku; do května už nějak vydržím). Jsem vcelku necháván v pokoji, semináře běží dál, ale už z toho nemám takové potěšení, protože ta mládež nějak nechce začít sama pracovat. Oni by jen poslouchali a diskutovali, ale čert by je vzal, aby sami začali něco studovat a taky psát. Zkrátka základna je příliš malá, aby se našli tu a tam lidé, kteří mají nadání i vůli a chuť pracovat. Takže mám nepříjemný pocit, že pomáhám vychovávat jen další diletanty. Ono to sice není také zcela beze smyslu, ale ten diletantismus je pohříchu všude – a tak ti šikovnější diletanti se sami považují a od ostatních jsou respektováni jako profíci. A skoro nikdo nemá chuť ani dost energie je byť jen občas klepnout přes prsty.

Byl ten pes celý?

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Při
přednáškáchNa filosofické fakultě po roce 1989…
jsem většinou mluvil o psovi, tím jsem byl znám. Na začátku v tom byl kus náhody. Ukazoval jsem na psovi, co to je pes.
Ptal jsem se studentů: „To, co tady přišlo a zase uteklo, byl pes. Byl ten pes celý?“
„Jistě, byl celý.“
„Můžete to nějak zdůvodnit?“
„No, měl všechny čtyři nohy, ocas, hlavu měl, oči, nebyl slepý…“
„A když byl ten pes ještě štěně, byl to taky ten pes?“
„Jo, to byl.“
„Ale to štěně tady nebylo. Takže on nebyl celý. Celý pes je přece od chvíle, kdy se narodí, až do chvíle, kdy uhyne. Tady byl jenom ten dnešní pes, dokonce jenom pes té chvíle, kterou použil k tomu, že sem vběhl a pak zase vyběhl.“
Samozřejmě pes je v tom dialogu nahodilý, tenkrát se to ale stalo slavnou záležitostí. Když jsem o tom mluvil, najednou zaštěkal pes paní vrátné na filosofické fakultě tak hlasitě, že to všichni slyšeli a vypukli v řehot. Od té doby si to samozřejmě všichni pamatovali. Využíval jsem toho a ptal jsem se studentů při zkouškách, jak to s tím psem je. Všichni si na tu příhodu pamatovali – ale nikdo ji nedovedl pořádně vyložit.

O myšlení v obrazech

Z rozhovoru Demokracii máme, demokratů se nedostává, leden 2000
Kde má svůj původ myšlení v obrazech? Jak se stalo, že lidé dnes dokážou reagovat pouze na obrázky?
Návrat k obrazu, který je starší než televize – návrat k něčemu znázorňujícímu, namísto myšlení, je vlastně završení jakéhosi postupného úpadku z původní řecké úrovně, která byla vysoce pozdvižena ještě ve středověku. Mimochodem, úroveň našich vědců, pokud jde o logiku, se nedá vůbec srovnávat s logikou středověkou, je to úpadek, šílený úpadek. Dnešní vědci pořádně logicky nemyslí, protože je tomu nikdo neučí. Návrat k obrazu je nepochybně cosi, co se v dějinách dostavuje v určitých vlnách. Bylo to už vícekrát, ale dnes se to týká především široké populace. Jedním z velkých návratů k obraznosti byl třeba barok. To byl po mém soudu ústupek z té logické náročnosti. Šlo pochopitelně o přesvědčování prostých lidí, a to se nejlépe dělá právě tímto způsobem. O skutečném úpadku se ovšem dá samozřejmě hovořit až tam, kde se obraznost a obrazovost zdůrazňují ne jako doplněk, nýbrž jako alternativa. Začíná se zdůrazňovat mythos. Mýtus znamená obrazné, obrazové myšlení. Posluchač mýtů, povídání o bozích, héroech, o zbožněných předcích býval veden k obrazotvornosti, k rozvíjení fantazie. Dnešní psychologové vědí, že tohle je strašně důležitá funkce. Věděl to už Platon, který ve své ideální obci teology pověřil státní cenzurou, aby dohlíželi také na báby a dědy, kteří dětem vyprávěli mýty. Vyprávět dětem znamená rozvíjet jejich fantazii. To po mém soudu není ani nemohlo být příliš nebezpečné. Specifičností naší doby je televize, která fantazii příliš nerozvíjí, ale naopak ji zatlačuje realistickým obrazem. A to je něco šíleného.
V jakém smyslu?
To, že se obrázky hýbou, dělá z dětí, nemluvě o dospělých, něco na způsob žab. Žába nevidí mouchu, dokud se ta moucha nepohne. Teprve pak žába pozná, že je na blízku kořist, vymrští jazyk a pokusí se ji lapit. Mladší generace, které vyrůstaly pod vlivem televize, například neumějí číst. Dnešní mladí lidé nepoznají, co v tom čtení je. Gramotní samozřejmě jsou, ale u řady studentů, a to výborných studentů, kteří perfektně porozuměli a s porozuměním reprodukují, co slyšeli při přednášce, pozoruji, že když mají reprodukovat, co četli, jsou bezradní, poněvadž to neumějí přečíst! Kdybych jim text přečetl já, budou ho vnímat jinak, ale oni číst neumějí. To je novinka a po mém soudu také podstatný úpadek. Kam to povede, to se teprve ukáže.
Možná to nepřímo i souvisí i s tím, že někteří současní myslitelé považují charakteristiku člověka coby hledače pravdy za překonanou…
Věci došli dokonce tak daleko, že logika je považována za druh násilí. Každý má přece právo myslet, jak chce, a ne být svázán pravidly logiky. Do té absurdní podoby dospívá pluralismus, nebo přesněji pseudopluralismus. Mladí lidé projevují – a to v celém světě – jakousi zásadní nedůvěru ve slovo. Nedůvěřují slovům a ani mezi sebou se nedorozumívají slovy, ta jsou pro ně jen jakýmisi návěštími. Skutečné porozumění mezi nimi, mezi člověkem a člověkem, se neodehrává prostřednictvím slova, ale mimoslovní rezonancí. To je zvláštní jev, který byl mnohokrát popsán, ale co se skutečně odehrává, to stále nevíme.
Je ono porozumění, kdy se zasvěcenci v jakémsi zákrytu obejdou beze slov, dílem pouhé pohodlnosti, nebo je to již důsledek určité kulturní formace, kterou v současném světě přijímají?
Kdyby to byl jenom izolovaný fenomén pohodlnosti, dlouho by nevydržel. Ale fenomén nedůvěry ve slovo je jakoby kompenzován jakýmsi přemrštěným respektem k technovědě, která si samozřejmě vytvořila svůj žargon. Zdá se mi, že není jiné východisko než určitá renesance přesného myšlení s důrazem na logiku a především kritické navazování na to nejlepší z evropské tradice. Musíme si být vědomi mezí logiky, kterou vymysleli staří Řekové. Nejde přitom jenom o logiku v běžném smyslu jakéhosi organon, nástroje, dokonce ani ne o logiku jako vědecký obor, jak se to dnes vykládá, ale je to spíš logika v tom smyslu, že věci dávají smysl, je rozhodující pro to, co o nich vykládáme. Nejsme to my, kdo „osmysluje“ skutečnost. Skutečnost má, anebo nemá smysl – a na nás je, abychom to rozpoznali. Nemůžeme se tvářit, že něco jako má smysl. Ono to buď má smysl, nebo nemá. To dnes nějak lidem uniká a rezonance, o níž mluvíme, je vlastně souznění lidí, kteří si rozumějí mezi sebou a kašlou na to, jak ti druzí, s nimiž si nerozumějí, myslí.