Vzpomínky a sebereflexe | Stáří a budoucnost


Žijeme na úpatí probouzející se sopky

Z dopisu Zdeňku Vačkářovi, 27. července 1992
Nevím, zda nejsem cvok. Měl bych už žít v klidu jako penzista. Jenže když jsem nemohl celý život dělat, co mohu teď, připadá mi to někdy jako nesmysl toho nechat. Na druhé straně je mi jasné, že už stejně nic nedoženu, čas se nedá ukecat. A občas na mne padá chandra, že všechna ta aktivita slouží jen k tomu, abych na sebe nenechal doléhat ten nesmyslný vývoj nejen politický, ale kulturní a myšlenkový i duchovní atd. Mám dojem, že žijeme na úpatí probouzející se sopky, a že to nechceme vidět ani slyšet.
Kdysi dávno, bylo to v zimě r. 1950, jsem měl třikrát za sebou jakési „věští sny“, z nichž jsem si ráno nikdy nic nepamatoval, jen to, že jsem „viděl“, že všechno „dobře dopadne“. Dnes se ptám, zda to už dobře dopadlo, nebo zda mám čekat ještě dál. Bohužel je mi stále zřejmější, že západní společnosti na tom nejsou o nic lépe (nemluvím o jakž takž fungující ekonomice, která ovšem také není bez poruch, a o technickém luxusu, jenže to není to nejpodstatnější), ba někdy se až hrozím, oč hůře na tom jsou po některých stránkách.
No a tak se omlouvám, že o sobě nedávám nic vědět. Zdálky to může vypadat, že jsem na stará kolena dosáhl jistých úspěchů, ale to je jenom vnější pozlátko. Kdybych neměl tolik úkolů a tak málo času, propadl bych asi nejhlubším depresím. Takže ani v tom případě by se mi nechtělo tím otravovat druhé.

Bránit se upadajícímu „duchu doby“

Z dopisu Jiřímu Kučovi, 15. ledna 2005
Některé květiny (i keře) tady na zahradě propadly iluzi, že už přišlo jaro; u vás to tam asi nebude moc jiné. Přijdou-li teď (nebo v únoru) větší mrazy, bude to pro mnohé z nich pohroma, na kterou nejsou připraveny. Ovšem co to je proti těm katastrofám z jiných částí světa! A s tím oteplováním a rozpouštěním ledovců to snad nepřijde tak moc rychle. Vy na tom ostrově nejste situováni zrovna nejlépe; to my tu jsme aspoň na kopečku, a ještě daleko od moře. Ale co kdyby se ten český masiv začal také hýbat? Prý to není moc pravděpodobné, ale jak to vypadá, nic nelze zcela vyloučit. Ty nedávné zátopy také nikdo nečekal.
Lidstvo zkrátka dostává zabrat. Nejdříve se ukázalo, že ani Řecko, ani Řím nepředstavují pupek světa. Pak se ukázalo, že středem světa není ani Zeměkoule, ba ani sluneční soustava, a dokonce ani naše „domovská“ galaxie. A psychoanalýza nás chce přesvědčit, že člověk není ani pánem sebe sama, svého „já“ a svého vědomí. Strukturalisté zavrhují i subjekt a nahražují ho jen klubkem vztahů. Kataklysmata přírodní, sociální i politická se zdají přerůstat všechny dimenze. Vše se rozpadá, a jak Patočka kdysi v přednáškách řekl, výjimky představují jen zadržovaný úpadek. Je tomu tak opravdu, anebo je to jen upadlý a dále upadající „duch doby“? Je snad lidstvo už příliš staré? To by však mohlo platit jen pro Evropany a snad Číňany a Indy. Ale co ti ostatní? Nebo se to týká všech, bez ohledu na kulturu?
Zvláštní je, že čím jsem starší, tím větší chuť mám tomu dojmu se vší silou bránit. Nic ve mně nenapovídá, abych se s tím smířil jako s nějakou daností. Objev budoucnosti jako otevřené byl vždycky spojen s objevem mocné naděje. Ale naděje nemůže, nesmí být založena na iluzi ani spojena s nějakou iluzí. Pravá je jen ta označená jako „naděje proti naději“, tj. proti nadějím iluzivním.

Nepřizpůsobivost módním vlnám

Z dopisu Bedřichu Loewensteinovi, prosinec 1998
Pokud jde o „stav českého intelektu“, mám dojem spíš opačný než Ty. Mne zaráží především plastelinová přizpůsobivost vůči všelijakým zahraničním trendům a naprosté kašlání na domácí tradice. Pochopitelně nemluvím na prvním místě o starší a střední generaci, nýbrž o nejmladší. A mé zkušenosti se týkají především filosofů, u historiků to je třeba jinak (oba asi generalizujeme na základě omezeného počtu případů). Kromě toho se mi nezdá, že by se něco dalo posuzovat podle frekvence českých autorů v zahraničním (eventuelně mezinárodním) tisku. Sám jsem se pokusil své „věčné“ téma (neřecké pojetí pravdy v evropské resp. „české“ tradici) předložit všude, kam mne pozvali. To není záležitost minulosti, ale – po mém soudu – zejména budoucnosti evropského myšlení.
V Německu jsem o tom něco povídal na Honnefelderově obersemináři v Bonnu a pak třeba ve Wissenschaftskollegu (to vyšlo tiskem, máš to vůbec?) a jinde, zkoušel jsem to i v Evang. Akademie), ve Španělsku to vzbudilo zájem u několika studentů (v Navaře), jinak nic. Němci chtěli vždycky nejprve vědět, s čím to mohou identifikovat z toho, co znají (resp. převést to na něco, co znají). To chce dlouhou, soustředěnou práci, přesvědčovat je o něčem „jiném“, a na něco takového já se už necítím. Takže hledání vhodných intelektuálních kapacit mezi mladými je tak asi všechno, co ještě lze podnikat. Nevím, proč bych se ve svém věku měl přizpůsobovat nějakým módním vlnám, jak se to na Západě považuje za samozřejmé. Chovám pramalý respekt k „mezinárodním diskusím“, ke kongresům, konferencím atd., protože to je v humanitních oborech nanejvýš příležitost k setkávání, ale jinak to je jen opičení po přírodovědcích, lékařích a technicích. A ještě horší to je na domácích napodobeninách takových podniků (alespoň u nás).

Filosof a granty

Z dopisu Mileně Šimsové a Janu Šimsovi, 16. května 2009
Možná bych měl, Mileno, aspoň stručně vysvětlit, proč jsou tak důležité ty „granty“ (když píšeš, že „nerozumíš těm novodobým kouzlům“). Jistou chybou bývalého
prezidenta míněn Václav Havel (193–011)
, ale obrovskou chybou poslanců bylo, že nejen dopustili, ale aktivně přispěli k tomu, že máme příliš mnoho „univerzit“ (a dokonce i takových, které se tak jen jmenují, ale žádnými univerzitami nejen nejsou, ale ani být nechtějí, protože nevědí pořádně, co to je – a v tom bohužel nejsou v Evropě výjimkou), a to aniž bychom byli v důsledku nedostatku kvalitních učitelů schopni – byť pomalu – náležitě zvedat jejich úroveň. Zároveň se ukázalo, že společnost na to nemá dost peněz, jak aspoň stále opakují nejen ministři a vlády, ale také zákonodárné sbory. A tak došlo k uskutečnění následujícího projektu: z peněz, které byly od počátku vyčleněny pro vysoké školy všeho druhu (včetně technik, které se ovšem také někdy přejmenovaly na „univerzity“, např. v Liberci, ale i v Brně, pokud se nemýlím), se vydělila značná část, a ta byla přidělena k obstarávání Grantovým komisím (byl jsem na začátku členem ústřední komise GAČRu, ale stále jsem remcal, takže když jsem na několik měsíců odjel do Berlína, musel jsem rezignovat, a pak už o mne nikdo nestál, když jsem se vrátil – ale dobře vím, jak to tenkrát chodilo, a od té doby to je v některých směrech stále horší). V důsledku toho se základní plat vysokoškolských učitelů snížil, ale každému se jakoby „nabízela“ možnost vymyslet si nějaké projekty vlastní práce, požádat o grant (tj. podat návrh na jeho schválení, a to je spojeno se značnou administrativní zatěží, takže u každého většího grantu je zapotřebí mít „odborníka-manažéra“, který si osvojí všechny kličky a háčky atd. už při jeho přípravě), a pokud je grant schválen (a to je ovšem velká příležitost k „přítelíčkování“), je součástí jeho finančního plánu také jakási forma „odměny“ pro všechny řešitele grantu (a pro jejich studijní cesty, pro nákup přístrojů a jiného zařízení, knih atd. atd.). Takže když byl – jak píšeš – schválen určitý grant „muzikologické“ povahy, a hlavní řešitel byl ochoten vzít H. mezi spoluřešitele, tak to je pro něho vrabec v hrsti, zatímco Rádl je holub na střeše. Nic o tom blíže nevím, ale je to obecně způsob, jak pomocí a prostřednictvím grantových agentur a komisí může vláda jako exekutiva, ale i poslanci, a jejich prostřednictvím politické strany (resp. jejich „bossové“), ovlivňovat, v jakých oborech se bude bádat a jaké budou přiškrceny, když ne likvidovány (a tak se může třeba zřídit „historický ústav“, který má „politické zadání – snad netřeba jmenovat). Všem oborům se zároveň stále víc doporučuje, aby pracovaly nejen na grantech státních, ale aby uzavíraly smlouvy s firmami a tak si přivydělávaly. Technické a přírodovědecké obory na tom jsou lépe, pokud se nechají zlákat pro „aplikace“; společenské vědy na tom jsou hůř, ale i mezi nimi jsou rozdíly, zejména pokud je o ně zájem u výrobních podniků a vůbec mezi lidmi. A ovšem pokud je k dispozici zájem politický (a ochota příslušných oborů se ideologicky zalíbit), nějaké peníze se vždycky sehnat podaří. Základní výzkum by tím byl ovšem velmi bit – a proto tu jsou k dispozici granty mezinárodní a nadnárodní; ve Spojených státech to rozpoznali už dávno a mají s tím rozsáhlé zkušenosti přinejmenším z doby poslední velké války (výsledkem bylo svržení dvou atomových bomb na Japonce a tím zkrácení války na Dálném Východě; a základem byl ovšem jaderný výzkum- zkrácení války byla ta praktická „výhoda“.) Dnes vidí každý, jaké obrovské výhody plynou z posílání raket do tzv. „Vesmíru“, ovšem většinou jen „nejbližšího“ – máme všichni počítače, protože „státní“ objednávkou byly miniaturizace všech možných přístrojů. (Někteří „nepřizpůsobiví“ na nich odmítají pracovat, jak je známo.) O perspektivách zmíněného vývoje, když to tak půjde dál, se většinou zmiňují jen scifi autoři.

Zahrabán v Písku i v písku

Z dopisu Bedřichu Loewensteinovi, 15. září 2014
Cítím se v Písku tak „dobře“, jako kdybych měl v písku nejen hlavu, ale byl do písku zahrabán celý. – Ale ani to se mi nezdá dost výstižné. Předně proto, že se vlastně vůbec necítím „dobře“, a taky: proč bych měl? Že nemám dobrý pocit z toho, co jsem sám dělal a udělal, v tom nejsem výjimečný; takových nás je mnoho. Že se situace vyvíjela hůř, než jsem čekal, a že to vidím nerad – ani v tom nejsem sám. Ale přece jen ten velký sešup je dost depresivní. Ale bráno všechno dohromady, bývalo leckdy i hůř, mnohem hůř; a možná zase bude. Co však na mně leží jako kámen, je, že nevidím žádné, ani malé ostrůvky „pozitivní deviace“. Čím to je, že je jen nevidím – anebo že vskutku nejsou? Ani ve filosofii? No, ať už to je tak či onak, už nedokážu vymýšlet (vynalézat, nalézat) relativně pozitivní nové perspektivy.
A těžko, ba stále hůř snáším „surogáty naděje“. A jsem – chápu to ovšem jako svou chybu, ba svou vinu – už docela alergický na příznaky životní skepse a jakéhosi rezignovaného „smutku“. A protože toho všeho je spousta a všechno se to tlačí dopředu a chce se to prosadit a převládnout.
V Písku (a „písku“) tomu vlastně jen uhýbám a nemám ani dost chuti se s tím prát. Možná, že to ještě posílila ta chemoterapie, která dokáže člověka kupodivu ještě víc duševně než fyzicky oslabovat a vnitřně nahlodávat. Stále sice něco píšu, většinou jen tak útržky, ale na něco jen trochu většího nemám chuť. A taky to ani za moc nestojí.