LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   3 / 798   >    >>
records: 3990

Dialog (jako setkání)

Ladislav Hejdánek ()
Ricoeur vzpomíná v jednom rozhovoru (7128, s. 16-17) na svého středoškolského učitele filosofie a jím doporučovanou zásadu (kterou prý Ricoeur později našel u Nietzscheho): "Jděte přímo za tím, co vám nejvíc vzdoruje." A sám pak dodává: "Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor." To je Ricoeurova odpověď na otázku, proč věnoval tolik pozornosti předchůdcům, včetně těch, kteří vůči němu stáli v naprostém protikladu. – Celá věc je ovšem mnohem komplikovanější, než jak by se z tohoto kousku rozhovoru zdálo. Ricoeur se zcela zřejmě ve své odpovědi soustřeďuje na ne zcela zjevný podiv tazatele, že věnuje tolik pozornosti myslitelům jinak myslícím, dokonce "stojícím v naprostém protikladu" k jeho vlastnímu myšlení, a posunuje to od onoho "dokonce i" ke zdůrazněnému "zejména". Právě to, že je tak docela jiné a dokonce v napětí až rozporu s námi a s naším myšlení, stojí za to, abychom se na to orientovali především. Můžeme se proto tázat: proč je pro filosofa tak důležité věnovat se studiu myslitelů, kteří jsou pro jeho pochopení zátěží, kteří mu jsou obtížní, nesnadní, kteří mu kladou do cesty překážky a kteří mu vzdorují? Ve filosofii snad ještě více než kdekoli jinde jde o to, abychom neztratili kontakt se skutečností. A skutečnost se nám projevuje jako skutečnost vždycky především a právě tam, kde nám klade odpor. Ten odpor, pokud jej chápeme dost široce a všeobecně, ovšem může spopčívat také v pouhé netečnosti, inerci: malé dítě v kolébce nebo v kočárku chce (touží, má chuť atd.) slyšet chrastění, ale chrastítko samo nechrastí, teprve až když dítě něco udělá, mávne rukou a bouchne do něho. Když však chrastí někdo jiný, uspokojení dítěte je zdánlivě stejné, ale povrchnímu pohledu uniká, že dítě ve skutečnosti nemuselo překonávat nehnutost, netečnost, "neochotu" chrastit chrastítka samého. Ve filosofii tohle platí sice také, ale jen na té nejprimitivnější rovině: kniha se nepřečte sama, je třeba ji vzít do ruky, otevřít a číst. A tady dochází k něčemu naprosto novému: chcete-li přečíst knihu autora, který myslí jinak než vy, musíte se – byť jen dočasně – vzdát něčeho, co jste jakoby vy sami, musíte odložit nějak (byť jen částečně) nejen své představy, myšlenky, svá pojetí, své samozřejmosti atd., ale i svůj způsob myšlení, něco, co si vůbec nedovedete pomyslit odděleně od sebe, a musíte se alespoň trochu, zčásti a jen přechodně (jak si říkáte) nějaké části sebe samých jakoby zbavit, nechat to za sebou a otevřít se, odevzdat se tomu, s čím nyní přichází autor té knihy, kterou jste otevřeli. Tady už nejde jen o to, že kniha je vaší překážkou, ale zároveň se může ukázat, že vy sami jste velkou překážkou svého pochopení té knihy a jejího autora. A teď to nejdůležitější: vy se musíte naučit takto se vzdávat sebe samých a svých myšlenek, ale zároveň se nesmíte sami sobě ztratit, nesmíte přestat být sami sebou, nesmíte ztratit svou osobní kontinuitu. A to vše je něco, co daleko přesahuje každou logiku, jak jí obvykle rozumíme, i když to ve skutečnosti je právě cosi specifického pro život myšlenek a myšlení vůbec, pro sám LOGOS. (Praha, 000524-1.)
date of origin: květen 2000

Teorie

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)
Mephistopheles:
Grau, teurer Freund, ist alle Theorie,
Und grün des Lebens goldner Baum
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 61.)
date of origin: květen 2000

Filosofie a četba

Jan Patočka (1941)
Přicházíme k další důležité kapitole, kterou je četba filosofických autorů. Tu je potřeba některých zvlášť zásadních poznámek.
Filosof nečte knihu tak jako filolog. Filologie je mu vždy jen pomůckou, aby pronikl k posledním smyslu textu, kterého se dobude samostatnou spekulací. Filologovi je text v knize obsažen, jde pak jen o to dobýt ho na základě patřičných znalostí jazykových a historických. Pro filosofa závisí smysl textu též na hloubce jeho vlastní úvahy, vlastní spekulace. Filosofická četba tedy není pouhé konstatování, že filosof ten a ten napsal to a to, nýbrž je činná spekulativní práce.
Aby taková vskutku byla, musí být soustavná, spíše hluboká než rozsáhlá (ačkoli čím rozsáhlejší, tím lépe) a hlavně musí být od počátku dobře vedena. Málokdo si dovede sám od počátku vybrat četbu, která mu dá skutečné filosofické vzdělání, jež jej postaví do myšlenkové řady evropské duševní tvorby v jejích nejvýraznějších etapách. Ovšemže má svůj půvab a svou důležitost, když někdo padne na „svého“ autora zcela sám od sebe, když v něm najde potravu duše, která zažehuje spontánně jeho zájem; ale autor takto nahodile vybraný může přece jen být periferní zjev, může být reflexem, nikoli originále, jeho cesta může spíše svádět než vést. Proto je třeba, aby byla možnost dát mladému člověku brzy do ruky hlavní díla světové filosofické literatury, aspoň v překladu pro první podnícení zájmu; zvláště pak třeba jej přivykat tomu, aby raději četl stránku z Platóna než celé kompendium o Platónovi a platónských otázkách, k němuž časem, vytrvá-li ve svém zájmu, a svým místem přece jen dojde. Najde-li mladý čtenář v některém autoru zalíbení, nechť čte všecka jeho díla, a to s poznámkami a se vším úsilím o porozumění, jakého je vůbec schopen. Pouhé kursorické čtení filosofických textů je většinou ztráta času.
(Mládí a filosofie, in: Péče o duši I., Praha 1996, str. 124-25.)
(původně: Kalendář svtředoškolského studentstva na rok 1941-42, Praha 1941, s. 23–29.)
date of origin: únor 2002

Filosofie - její styl

Jan Patočka (1968)
Filosofův styl je otázka, která úzce souvisí s literární formou filosofického díla. Je opět pro filosofii příznačné, že nemá pevně ustálený styl. Od té doby, co matematika a astronomie nejsou součástmi filosofie, každého by muselo jako bizar/11/nost odpuzovat astronomické dílo ve verších ; ve starověku a jeho humanistické nápodobě to existovalo.Ve filosofie je klasické dílo ne zrovna ve verši (leda volně pojatém), ale básnickou formou, ještě dnes stále účinné – Nietzsche, Kierkegaard, Holzapfel, Sartre mohou být uvedeni za jiné. Filosofie vyčerpala snad všecky literární formy a vždy je svým, tj. podstatným způsobem modifikovala ; z eposu udělala naučnou báseň, z dramatu dialog, z románu filosofický román, a to různého žánru (Rousseauův Emil a Nová Heloisa, Hegelova fenomenologie, Kierkegaardovo Buď – anebo a Etapy na cestě života). Má sice též formy specifičtější, přednášku, aristotelskou methodos, pojednání, které mohlo samo opět přijmout nejrozmanitější formy, třeba geometrickou, esej, dále formu systému, výkladu, kde obsah podmiňuje formu a naopak ; jindy naopak formou gnómy, aforismu, fragmentu. Je pochopitelné, že také zde leží vysoce zajímavé překladatelské problémy, poněvadž ve formě překládaného díla závisí přirozeně i myšlenkový duktus a stavební prvky, s nimiž dílo pracuje. Na problémech filosofické formy se ukazuje rovněž zvláštní postavení filosofie v duchovní kultuře, právě tak jako na filosofickém jazyce, který není ani jazyk obecný, ani speciální, odborný ; filosofie jako by si vypůjčovala všemožné formy odjinud, odm literatury „krásné“ či od vědecké učebnice a pojednání, ale všecky přetváří a obměňuje nezaměnitelným způsobem. Bylo by dobře, kdyby filosofický překladatel měl i pro tyto věci smysl a věnmoval jim pozornost, jež jim náleží.
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.10-11.)
date of origin: červen 2003

Křesťan | Dostojevský jako křesťan

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)
Nebylo a není lepšího křesťana v naší době než Dostojevský. Účinná láska k bližnímu vidí se v lásce k slabým, chudým, zarmouceným, špatným; mocné, bohaté, veselé, krásné a dobré není těžko milovati. S jakou láskou Dostojevský předvádí nám „Chudé lidi“, „ponížené a zarmoucené“, „zločince a trestance“: i v duši nejkleslejších vypátrá jiskru lidskosti a snaží se ji rozdmýchati v očistný plamen.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932)
date of origin: leden 2000