LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 12   >    >>
records: 56

Celek světa (svět vcelku)

Jan Patočka (1969-70)
Je zde protiklad: Celek světa, vesmír chtít obsáhnout pohledem smyslovým – to nejde; pohledem rozumu to také v celku nejde, jen částečně – o to usiluje věda se střídavým úspěchem a víme, že to, co zachycuje, je jen nepatrná část. Tedy absolutní zachycení univerza v celku je nemožné. Ale na druhé straně je samozřejmé, že o tomto celku nějak víme, ne ve smyslu představování (i když představu vždy nějakou také máme), ale tak, že jsme do celku postaveni, a to tak, že to postavení je zároveň odhalenost celku pro nás. Vždy víme, že jsme na světě. Jakým způsobem to víme? /103/
(a dále řada významných citací z Heideggera)
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 102.)
date of origin: únor 2008

Celek a části

Ladislav Hejdánek (2008)
Celek můžeme rozdělovat, dělit, krájet, rozsekávat – a podle toho budou vypadat takto získané (vytvořené) jeho „části“. Když zase naopak dáme ty části k sobě, dostaneme hromadu, ale nikoli celek. Co je to, co z pouhé hromady může udělat skutečný „celek“? Hérakleitos o tom kdysi uvažoval, jak o tom svědčí některé jeho dochované „zlomky“, a měl zřejmě za to, že to, co z pouhé hromady dělá celek je LOGOS. Zdá se totiž, že měl za to, že teprve LOGOS může z „pouhé hromady náhodně rozházených věcí“ udělat KOSMOS; tak asi můžeme vyložit a doplnit jeden zlomek, totiž že bez LOGU by i nejkrásnější pěkně uspořádaný svět (KALLISTOS KOSMOS) by byl pouhou hromadou. Aristotelés později tuto úvahu zpochybnil, vlastně přímo rozvrátil svou otázkou, zda je LOGOS možno dělit, a už si nepoložil otázku, jak resp. díky čemu je možno „menší“ LOGOS „skládat“ spolu s dalšími do nějakého většího LOGU. Dokonce to vypadá, že podle Aristotela to, co lze dělit donekonečna, je jen vymyšlené, takže skutečné je pouze to, co lze dělit jen do nějaké hranice, po níž už máme části, které jsou nadále nedělitelné. Pro Aristotela představuje možnost dělení LOGU jakousi metodu, jak zjistit, zda je LOGOS čímsi skutečným nebo jen vymyšleným. Když si však představíme postup opačný, vzniká pro nás problém: jak vlastně dochází k tomu, že jednotlivá slova, která mají svůj „malý“ LOGOS, lze spojovat ve věty atd., tedy do nějakého „většího“ LOGU? Co dokáže spojovat malé kousky LOGU do kousků větších a větších? Spojují se snad samy od sebe? Anebo tu musíme předpokládat ještě něco mocnějšího, co je s to sjednocovat i kousky LOGU? A co se tak stalo s oním Hérakleitovým LOGEM, který je sám dělitelný, ale není mocen sám sebe sjednocovat? A pokud mu tuto schopnost přece nakonec přisoudíme, máme tu jiný problém: jak se vlastně malé kousky LOGU liší od kousků světa (nebo těla – podle jiného Hérakleitova zlomku), které se samy znovu spojovat v původní celek, poté, co jsme je rozdělili či „rozsekali“, už nedovedou a které je v některých případech už nikdo „zcelit“ nedokáže (dokonce ani žádný LOGOS)?
(Písek, 080229-1.)
date of origin: únor 2008

Celek a jeho „osvětí“

Ladislav Hejdánek (2014)
Celek (vnitrosvětný) není ničím původním, ale musí být ustavován rsp. musí se sám, tedy také svou vlastní aktivitou, vždy znovu ustavovat. A to neznamená jen se sestavovat nebo uspořádávat co do částí, ať už jsou původu jakéhokoli (některé „části“ se stávají částmi tím, že jsou pořádány do „plánu těla“ celku, jiné musí být upravovány za použití jiných, ještě neuspořádaně nebo ne dosti uspořádaně do plánu těla pojatých menších „částí“), ale znamená to nutně také uspořádávat svůj (a tím i jejich) soubor vztahů k okolí, a to nejen nejbližšímu. Jinak řečeno, tím, že nějaký celek zařazuje – jako materiál – nějaké „skutečnosti“ do svého rámce a činí je tak svými částmi, zdaleka nekončí jeho „organizační“ úsilí; je to jen část toho, jak se sám zapojuje do vztahů vnějších, dalších – a ovšem jak aspoň v rámci svého přístupu se oněch vnějších, dalších skutečností, jakoby „nepřímo“ zmocňuje a řadí je po svém do svého okolí resp. strukturuje si a restrukturuje své okolí v rámci svého chování, svého jednání, svého prožívání atd., a nedělá to jen v rámci své soukromé subjektnosti (nebo dokonce subjektivnosti), nýbrž i prostřednictvím svého skutečného chování a reagování na takto přivlastněné okolí či prostředí, v rámci svého „osvětí“. Celkovost celku se tedy nevyčerpává jen dovnitř celku, nýbrž také navenek. Bez toho obojího žádný celek ve svět neobstojí.
(Písek, 140914-4.)
date of origin: září 2014

Přirozený celek u Aristotela | Celek přirozený u Aristotela

Ladislav Hejdánek (2003)
Naše rozlišování mezi pravými a nepravými událostmi se může odvolat již na Aristotela, který také rozlišuje mezi celky pravými a nepravými, ovšem místo o „pravosti“ mluví o „přirozenosti“. Přirozený celek, HOLON FYSEI, se vyznačuje tím, že jeho části jsou uvedeny a drženy v jistém, sjednocení, jednotě tím, že celek je obklopuje a objímá (PERIECHEI; Met. V, 26, 1024b; Kříž 159)). Tím navazuje Aristotelés už na starého Hérakleita, který uvažuje o světě jako celku a který vidí základ světové jednoty v LOGU. A tento LOGOS jako buď s rozumem totožný nebo jako základ rozumu vstupuje do lidských myslí (duší) tak, že se ho „nadechujeme“. Je to tedy myšlenka stará; když Pierre Teilhard de Chardin mluví o „přirozených jednotkách“ (unitées naturelles), navazuje přímo na tuto starou tradici. A právě v tomto smyslu chceme nadále uvažovat o subjektu, a tím jej zase usazujeme doprostřed skutečného světa, zatímco po objevu subjektu v novém smyslu byl vždy stavěn jakoby mimo svět (subjekt stále proti světu, nebyl ve světě resp. přesněji „na světě“, pokud jde o subjekt lidský). Tak jako Leibniz objevil niternost v novém smyslu, a tak jako Hegel Leibnizovým monádám prorazil nejen okna, ale i dveře, aby tak umožnil zvnějšňování vnitřního i zvnitřňování vnějšího (tedy přechody sem i tam), ale subjekt resp. ducha (absolutního) nejen postavil proti světu, ale dokonce jej tak i „objektivoval“ a učinil na světě jen druhotně závislým, a to je v té míře, pokud si sám ten svět (přírodu a dějiny) před sebe nepostavil jako svou protivu a tedy překážku, kterou mohl a musel překonat, aby „přišel k sobě“, tak je nutno nyní znovu postavit subjekt doprostřed světa, aniž bychom ho zbavili toho, že je víc než jeho součástí, že není vposledu v plnosti jeho součástí, ani jeho produktem, nýbrž že svět – i svět jakožto „celek“ (což filosofie musí předpokládat, ale bez jistoty, že svět celkem opravdu a ,už‘ jest) – je na subjektech založen, že bez subjektů by světa nebylo. Což ovšem neznamená, že svět redukujeme na obrovskou množinu subjektů (jak tomu je u Leibnize, kde je navíc zcela zrušena či spíše anulována Descartova „res extensa“) nebo že jej budeme chápat jako jakousi kolektivní „představu“ (vlastně iluzi) všech subjektů. Svět je velmi složitým a skutečným předivem vztahů mezi subjekty, ale – jak máme stále ještě za to – sám subjektem není. (Písek, 030720-1.)
date of origin: červenec 2003

Protivenství | Resistence

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)
Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)
date of origin: březen 2000