LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   346 / 346   >>  >
records: 1728

Pravda

Ladislav Hejdánek ()
Když se filosofie chce tématicky zabývat „Pravdou“ (tj. tím, co umožňuje a zakládá pravdivost jednotlivých výroků, názorů, myšlenek, ale také činů a programů), jsou její možnosti významně omezeny resp. vymezeny tím, že se musí řídit (spravovat) nároky (výzvami, apely) Pravdy samé. Tyto nároky mají ten bytostně určující charakter, že samy někam směřují a týmž směrem také ukazují a vedou toho, koho oslovují, na koho apelují a kdo je mocen a ochoten se jimi nechat vést a určovat. A protože Pravda směřuje do určitých situací a adresně k určitým lidem, musí se takový filosof nutně dostat do existencielního dilematu: buď setrvá při svém úmyslu zabývat se filosoficky „pravdou“ samou, a pak to rozhodně nebude pravá Pravda, ale něco jiného; anebo se naopak nechá Pravdou přesvědčit a vést, a pak se musí se svým původním záměrem rozloučit a zaměřit se tam, kam ho nasměrovává Pravda sama. To by tedy znamenalo, že filosof vlastně o Pravdě nemůže vůbec mluvit, že o ní nemůže nic relevantního říci. To by ovšem byl nesprávný závěr, protože by byl stále ještě uzamčen v oné tradici myšlení a vypovídání, která má své kořeny ve starém Řecku. Když něco vypovídáme, když o něčem něco říkáme, vždycky také vypovídáme ještě o něčem jiném (např. také o sobě). Závěr tedy nezní, že o Pravdě nelze nic říci, ale jinak: o Pravdě můžeme něco platného a relevantního říci jen tak, že tématicky (předmětně) vypovídáme o něčem jiném, a že o Pravdě samé „vypovídáme“ pouze nepředmětně, za vědomého (a natrénovaného!) užití nepředmětných intencí. Z toho pak vyplývá, že seberozsáhlejší filosofický výklad o Pravdě bude po předmětně tématické stránce vskutku filosofií jako celkovým pojetím světa vůbec, přesněji jako pojetím veškerenstva vcelku, jako pojetím, které se i v každém detailu vztahuje k celku všeho, zatímco výpovědi přímo orientované k tématu „Pravda“ budou představovat cosi pro filosofii předmětně tématicky nedosažitelného a dokonce zapovězeného. Jediné, o čem filosofie může kompetentně něco vypovědět, když půjde o Pravdu samu, je filosofův (resp. člověkův) vztah k Pravdě, který byl ve starém Řecku pojmenován termínem FILIA, zatímco ve starém Izraeli termínem či lépe kořenem ´-m-n, vztahujícím se jak na „to spolehlivé“, tak na naše „spoléhání“ na ně. Konkrétně to znamená, že žádná filosofická „alethologie“ není možná, ale že je možná „pisteologie“ jako zvláštní filosofická disciplína, zabývající se (při veškerém nezapomínání na celek) naším (lidským i filosofickým) vztahem resp. vztahováním se k Pravdě. (Písek, 000102-1.)
date of origin: leden 2000

Filosofie a popularizace | Popularizace a filosofie

Ladislav Hejdánek (Písek, 060513-1.)
Všude, kam pronikl (staro)řecký způsob myšlení, proniká také filosofie mezi lidi, kteří nejsou profesionálními filosofy. Proto nejde o popularizaci, ale spíše o vždy znovu potřebné pokusy o kontrolu tohoto šíření, aby co možná nedocházelo k vulgarizacím toho, co různí filosofové vymyslili. Filosofie není žádnou odbornou vědou, a to hned z několika důvodů. Především to je určitý způsob myšlení, který lze označit jako cestu, kterou musí každý sám podniknout (nebo se na ni vůbec nevydávat - ale to je např. pro Evropana takřka nadlidský asketický úkol). Tak jako jsou různé životní cesty, jsou také různé filosofie. A tak jako jsou mezi různými životy některé plné a pozoruhodné, a jiné prázdné, nudné a upadlé, podobně je tomu i s cestami filosofujícího myšlení. Tak, jako není lidský jediný život (a přesto si lidé mohou porozumět), tak není ani jedna jediná filosofie. Rozsáhlé znalosti jsou jenom jedním cílem filosofování, a jsou závaznou povinností profesionálů. Ale filosofie je doma všude, kde se opravdově myslí; a to může umět i neškolený člověk někdy lépe než doktor nebo dokonce profesor filosofie. Ve filosofii nejde na prvním místě o věrnost nějaké doktríně, ale o pravdu. (Byl to snad první Aristotelés, který prý řekl, že má sice rád Platóna, ale ještě raději že má pravdu.) A tak ve filosofii nikde nejde či aspoň nemá jít o to, dělat z lidí platoniky nebo aristoteliky, nýbrž ukázat jim, jak obtížná, ale také naprosto nezbytná je usilovná cesta k pravdě. Proto nemá žádný smysl popularizace určitého filosofického směru, určité školy apod., ale přesvědčování každého, kdo o to projeví zájem, jakých myšlenkových prostředků užívají současní myslitelé, a to s cílem, aby se filosofování stále víc šířilo mezi lidmi, pokud možno mezi všemi lidmi. Konec konců filosofie je dostupná každému, kdo je schopen a ochoten milovat moudrost a pravdu. Takový pak vždycky pochopí, že někteří jsou moudřejší než on sám, a bude ochoten se u nich tu a tam i něčemu přiučit.
date of origin: květen 2006

Genius a prostředí

Ladislav Hejdánek (2003)
Genius není produktem svého prostředí, a prostředí není produktem geniů (ani v delším časovém úseku). Ale genius může své prostředí velmi výrazně ovlivnit (většinou nejde jen o jednoho), ovšem za předpokladu, že mu to prostředí dovolilo v genia vyrůst. A prostředí může geniům nejen usnadnit, aby se stali genii, ale může tak vhodným způsobem docílit toho, že geniů bude více. Jde totiž o to, že lidí vysoce nadaných je velké procento, daleko větší, než může statistika zachytit, protože většina je jich jen latentních, tj. ve skutečné génie vlastně nikdy nevyrostou. A aby bylo jasno: izolovaný génius je prakticky ztracen, i když – za nějakých výjimečných okolností – ve skutečného génia vyroste. Aby se génius skutečně uplatnil, aby měl vliv na své okolí, aby pro své prostředí mohl něco velkého dokázat, k tomu je zapotřebí určitých předpokladů na straně toho prostředí. Každý genius může vyrůst v génia jen v prostředí, kde se vytvořila skupina velmi schopných, s nimiž může komunikovat; a dále v prostředí, které má opravdový vztah k minulým schopným, eventuelně k minulým geniům. Každý genius totiž vyrůstá také tak, že s staví „na ramena obrů“; což neznamená, že jen pokračuje v tom, co dělali on. Navazování na velikost dřívějších geniů (nebo velmi schopných) je možné jen za předpokladu vlastních pevných pozic – a tedy z distance. Geniové minulosti jsou spíše inspirací než vzorem. Takže ono „prostředí“ nesmíme redukovat na materiální podmínky. Mnohem důležitější než materiální podmínky (i když ty jsou předpokladem) je inspirující a soutěživé intelektuální prostředí. Takže vůbec nejde o nic tak jednoduchého, z čeho by bylo možno odvozovat to ostatní. Nicméně geniů je každé vyspělé společnosti nanejvýš zapotřebí, protože rozvoj věd a vůbec poznání, ale také technických prostředků, vědeckých společností, mezinárodní spolupráce atd. jde kupředu tak rychlým tempem, že na nějaké dlouho trvající pěstování vhodnějšího prostředí (všeho druhu) není mnoho času. Proto jde o dvě základní věci: společnost si vynikajících jedinců ve vědách, v umění atd. musí cenit natolik, aby jim jejich práci usnadňovala a zejména aby o jejich práci projevovala zájem, rozumí se veřejný zájem; a za druhé musí mít smysl pro nové věci a pro změnu přístupu a stylu všude tam, kde se to ukazuje jako nezbytné a dá pak těm vynikajícím – nikoli však geniům! – příležitost, aby na proměnách společnosti a tím i prostředí geniů organizačně schopně zapracovali. (Písek, 030812-1.)
date of origin: srpen 2003