Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat
Machine transcription, not yet edited
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_1.jpg
====================
01 FILOSOFIE pro naši bu 1 1 CO TO JE FILOSOFOVAT ? Význam a vůbec možnost filosofické propedeutiky, tj. uvádění do toho způsobu myšlení, kterému říkáme filosofie, bývaly odedávna právě filosoficky zpochybňovány. Aniž bychom se vraceli ke starým argumentacím, můžeme si pro sebe takové pochybjosti zpřítomnit alespoň dvojím poukazem. Především se zdá, že o uvádění tu nemůže být řeč už proto, že každý byl nějak do jakési "filosofie" uváděn hned od té chvíle, kdy se jako malé dítě (nemluvně) začal učit mluvit. Souvisí to s tím, že filosofie je s jazykem velmi důvěrně spjata. Nejde tu pouze o spojení technické; filosofie jako způsob myšlení neužívá jazyka jen jako nástroje, jako výrazového prostředku. Myšlení je ovlivněno a přímo podmíněno jazykem, bez jazyka se nemůže rozvinout a dokonce vůbec stát opravdovým myšlením. Filosof musí vyjít z možností, které mu poskytuje jazyk, který tu je dříve než filosofie, ale zároveň, jak si tento jazyk osvojuje, také jej ovlivňuje, všelijak upravuje, podle svých potřeb si vytváří nová slova a termíny a také jich podle svých potřeb, přesněji podle svého poznávání souvislostí, potom užívá. Dokonce i tam, kde se dosavadní způsob užívání slov již vžil a stal běžným zvykem, filosof takový zvyk může někdy dost pronikavě změnit. Jeho nový způsob se někdy nevžije a musíme si ho všímat jen při čtení jeho vlastních textů, ale jindy se prosadí v širším měřítku nebo dokonce obecně a je v jazyku zachováván jako v jakési paměti. Když se dítě již při prvních krocích, jimiž vstupuje do jazyka (a zároveň do světa řeči, kterou musíme od jazyků odlišovat), učí pořádat své zatím neurovnané myšlenky pod vedením svých nejbližších, nutně si osvojuje nejen jednotlivá slova a jednotlivé fráze, ale také sledování jistých významových souvislostí, jež jazyk vždycky naznačuje. Naše pochybnosti o učitelnosti filosofování v podobě nějakého uvádění do filosofie jsou nutně vyvolávány právě tou okolností, že každý z nás byl do filosofie uváděn zároveň s tím, jak se postupně učil mluvit, nebo řečeno přesněji, jak 14-1 14 X.
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_1.jpg
====================
01 FILOSOFIE pro naši bu 1 1 CO TO JE FILOSOFOVAT ? Význam a vůbec možnost filosofické propedeutiky, tj. uvádění do toho způsobu myšlení, kterému říkáme filosofie, bývaly odedávna právě filosoficky zpochybňovány. Aniž bychom se vraceli ke starým argumentacím, můžeme si pro sebe takové pochybjosti zpřítomnit alespoň dvojím poukazem. Především se zdá, že o uvádění tu nemůže být řeč už proto, že každý byl nějak do jakési "filosofie" uváděn hned od té chvíle, kdy se jako malé dítě (nemluvně) začal učit mluvit. Souvisí to s tím, že filosofie je s jazykem velmi důvěrně spjata. Nejde tu pouze o spojení technické; filosofie jako způsob myšlení neužívá jazyka jen jako nástroje, jako výrazového prostředku. Myšlení je ovlivněno a přímo podmíněno jazykem, bez jazyka se nemůže rozvinout a dokonce vůbec stát opravdovým myšlením. Filosof musí vyjít z možností, které mu poskytuje jazyk, který tu je dříve než filosofie, ale zároveň, jak si tento jazyk osvojuje, také jej ovlivňuje, všelijak upravuje, podle svých potřeb si vytváří nová slova a termíny a také jich podle svých potřeb, přesněji podle svého poznávání souvislostí, potom užívá. Dokonce i tam, kde se dosavadní způsob užívání slov již vžil a stal běžným zvykem, filosof takový zvyk může někdy dost pronikavě změnit. Jeho nový způsob se někdy nevžije a musíme si ho všímat jen při čtení jeho vlastních textů, ale jindy se prosadí v širším měřítku nebo dokonce obecně a je v jazyku zachováván jako v jakési paměti. Když se dítě již při prvních krocích, jimiž vstupuje do jazyka (a zároveň do světa řeči, kterou musíme od jazyků odlišovat), učí pořádat své zatím neurovnané myšlenky pod vedením svých nejbližších, nutně si osvojuje nejen jednotlivá slova a jednotlivé fráze, ale také sledování jistých významových souvislostí, jež jazyk vždycky naznačuje. Naše pochybnosti o učitelnosti filosofování v podobě nějakého uvádění do filosofie jsou nutně vyvolávány právě tou okolností, že každý z nás byl do filosofie uváděn zároveň s tím, jak se postupně učil mluvit, nebo řečeno přesněji, jak 14-1 14 X.
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_2.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši 'cbur 12 se zabydloval v jazyce. Sám jazyk vždycky dává promlouvajícímu jakési pokyny, kterých je zapotřěbí si všímat, ale které také mohou být přehlíženy a přeslechnuty. Avšak i když si oněch pokynů a znamení všímáme, ne znamená to, že je nemusíme posuzovat a prověřovat; někdy se při promlouvání vydáme cestou, kterou nám doporučují, jindy však se jejich doporučení a vedení musíme vzepřít a hledat nové cesty. Od té doby, co staří Řekové vynalezli filosofii, jsou všechny jazyky, které se s touto tradiéí dlouhodobě setkaly a nechaly se jí ovlivnit, plné jakýchsi zlomků či útržků nejrůznějších starších i novějších filosofií, které se s naší pomocí mohou rozrůst ve větší polocelky a začít vládnout nad naší myslí, aniž bychom si toho obvykle vůbec všimli. Toho právě filosofové rádi využívají, nebot nejhlouběji mohou ovlivnit své současníky, když se jim zdaří formulovat jasné a zřetelné myšlenky krátce a takovými slovy, která se nejen snadno zapamatují, ale která jsou jakoby semeny, z nichž ony myšlenky vždy znovu mohou vyrůstat a obvykle také vyrůstají. To platí také o jménu "filosofie". Nevíme, kdy a jak to to řecké slovo vzniklo. Literárně je doloženo v řadě případech takové jeho užití, které nám napovídá buă málo ane bo zcela neužitečně a zavádějícím způsobem, jak byl význam tohoto slova chápán. Relativně pozdní tradice připisuje první užití tohoto názvu Pythagorovi a považuje ho zároveň za autora výkladu slova FILOSOFIA. Pythagoras totiž odmítl pro sebe název SOFOS, moudrý či mudrc, protože podle něho žádný člověk není moudrý, jenom bůh. Proto sám sebe nazval prý filosofem, tj. člověkem milujícím moudrost a toužícím po moudrosti. Důkladnější interpretaci této myšlenky najdeme na několika místech v Platónovi, který ji vkládá do úst svému učiteli Sókratovi. Neníli Diogenova zpráva o Pythagorovi pravdivá, poskytuje nám Pàatón nejstarší literární doklad uvedeného výkladu slova FILOSOFIA, které je ovšem nepochybně staršího data. At je tomu jakkoliv, tj. ať už toto slovo vytvořil nějaký filosof anebo mu nějaký filosof dal teprve dodatečně filosofický smysl, je pro následující staletí toto slovo spjato s jistým obsahovým pojistým obsahovým po- 14 -2 14. X.
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_2.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši 'cbur 12 se zabydloval v jazyce. Sám jazyk vždycky dává promlouvajícímu jakési pokyny, kterých je zapotřěbí si všímat, ale které také mohou být přehlíženy a přeslechnuty. Avšak i když si oněch pokynů a znamení všímáme, ne znamená to, že je nemusíme posuzovat a prověřovat; někdy se při promlouvání vydáme cestou, kterou nám doporučují, jindy však se jejich doporučení a vedení musíme vzepřít a hledat nové cesty. Od té doby, co staří Řekové vynalezli filosofii, jsou všechny jazyky, které se s touto tradiéí dlouhodobě setkaly a nechaly se jí ovlivnit, plné jakýchsi zlomků či útržků nejrůznějších starších i novějších filosofií, které se s naší pomocí mohou rozrůst ve větší polocelky a začít vládnout nad naší myslí, aniž bychom si toho obvykle vůbec všimli. Toho právě filosofové rádi využívají, nebot nejhlouběji mohou ovlivnit své současníky, když se jim zdaří formulovat jasné a zřetelné myšlenky krátce a takovými slovy, která se nejen snadno zapamatují, ale která jsou jakoby semeny, z nichž ony myšlenky vždy znovu mohou vyrůstat a obvykle také vyrůstají. To platí také o jménu "filosofie". Nevíme, kdy a jak to to řecké slovo vzniklo. Literárně je doloženo v řadě případech takové jeho užití, které nám napovídá buă málo ane bo zcela neužitečně a zavádějícím způsobem, jak byl význam tohoto slova chápán. Relativně pozdní tradice připisuje první užití tohoto názvu Pythagorovi a považuje ho zároveň za autora výkladu slova FILOSOFIA. Pythagoras totiž odmítl pro sebe název SOFOS, moudrý či mudrc, protože podle něho žádný člověk není moudrý, jenom bůh. Proto sám sebe nazval prý filosofem, tj. člověkem milujícím moudrost a toužícím po moudrosti. Důkladnější interpretaci této myšlenky najdeme na několika místech v Platónovi, který ji vkládá do úst svému učiteli Sókratovi. Neníli Diogenova zpráva o Pythagorovi pravdivá, poskytuje nám Pàatón nejstarší literární doklad uvedeného výkladu slova FILOSOFIA, které je ovšem nepochybně staršího data. At je tomu jakkoliv, tj. ať už toto slovo vytvořil nějaký filosof anebo mu nějaký filosof dal teprve dodatečně filosofický smysl, je pro následující staletí toto slovo spjato s jistým obsahovým pojistým obsahovým po- 14 -2 14. X.
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_3.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši ccbu 1.3 kynem či poukazem, který ovšem každý filosof musí ze svého hlediska přezkoumat a rozhodnout se pak pro jeho přijetí nebo odmítnutí. Protože k odmítnutí bychom museli hledat potřebné argumenty, zkusme nejprve plně zatížit uvedené slovo i jeho výklad, abychom zjistili, kam nás vlastně vede. Filosofie v naznačeném smyslu by ztrácela opodstatnění ve dvou případech: kdyby se ukázalo, že je možné, aby nějaký člověk byl moudrý (tj. v plnosti moudrý, tak moudrý, jak to bylo připisováno bohům), anebo kdyby se ukázalo, že žádná taková plná moudrost neexistuje a existovat nemůže. Aby nám to bylo všechno zjevnější a zřetelnější, připomeňme si, že už sám Platón udělal první krok k záměně moudrosti za pravdu. V Hostině sice nenajdeme náhradní pojmenování filosofie jako FILALÉTHEIA, ale najdeme tam sloveso FILALÉTHEIN, tedy milovati pravdu nebo toužiti po pravdě. Budeme proto nadále mluvit raději o pravdě než o moudrosti, protože pro nás je dnes slovo moudrost zatíženo některými významy, které by postup našich myšlenek poněkud rušily. Filosofie je tedy takové myšlenkové (a vůbec celoživotní) zaměření, které je založeno na veliké, rozhodující lásce k pravdě, ale které se ani nedomnívá, že by té pravdy mohlo někdy definitivně dosáhnout, ani že by se jí mohlo zmocnit a ovládnout ji. Když filosofie samu sebe chápe jen jako úsilí o dosažení pravdy a nikoliv jako vědění pravdy, znalost pravdy, znamená to zároveň, že filosofie nikterak nepochybuje o pravdě samotné, ale že pochybuje o sobě, o dostatečnosti a uplnosti svého poznání pravdy. Tato pochybnost však není totální, filosofie nemá za to, že by byla úplně vedle, že by se s pravdou naprosto míjela; kdyby tomu tak byla, jak by mohla být láskou k pravdě? Jak by věděla, co vlastně miluje a po čem touží? Pravda nemůže být produktem lásky a touhy, nemůže být ani na touhu, ani na lásku převedena, redukována; filosofie se svou láskou opravdu vztahuje k pravdě. Proto jí pravda nemůže být docela vzdálena. Jak tedy může být tento problém vyřešen? V Platónovi uspokojivou odpověď nenajdeme. Zdá se proto, že šlo z jeho strany spíše o pokus o věrné podání myšlenek Sókratových než o jeho nejvlastnější filosofické názory a pozice. 14-3 14. X.!
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_3.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši ccbu 1.3 kynem či poukazem, který ovšem každý filosof musí ze svého hlediska přezkoumat a rozhodnout se pak pro jeho přijetí nebo odmítnutí. Protože k odmítnutí bychom museli hledat potřebné argumenty, zkusme nejprve plně zatížit uvedené slovo i jeho výklad, abychom zjistili, kam nás vlastně vede. Filosofie v naznačeném smyslu by ztrácela opodstatnění ve dvou případech: kdyby se ukázalo, že je možné, aby nějaký člověk byl moudrý (tj. v plnosti moudrý, tak moudrý, jak to bylo připisováno bohům), anebo kdyby se ukázalo, že žádná taková plná moudrost neexistuje a existovat nemůže. Aby nám to bylo všechno zjevnější a zřetelnější, připomeňme si, že už sám Platón udělal první krok k záměně moudrosti za pravdu. V Hostině sice nenajdeme náhradní pojmenování filosofie jako FILALÉTHEIA, ale najdeme tam sloveso FILALÉTHEIN, tedy milovati pravdu nebo toužiti po pravdě. Budeme proto nadále mluvit raději o pravdě než o moudrosti, protože pro nás je dnes slovo moudrost zatíženo některými významy, které by postup našich myšlenek poněkud rušily. Filosofie je tedy takové myšlenkové (a vůbec celoživotní) zaměření, které je založeno na veliké, rozhodující lásce k pravdě, ale které se ani nedomnívá, že by té pravdy mohlo někdy definitivně dosáhnout, ani že by se jí mohlo zmocnit a ovládnout ji. Když filosofie samu sebe chápe jen jako úsilí o dosažení pravdy a nikoliv jako vědění pravdy, znalost pravdy, znamená to zároveň, že filosofie nikterak nepochybuje o pravdě samotné, ale že pochybuje o sobě, o dostatečnosti a uplnosti svého poznání pravdy. Tato pochybnost však není totální, filosofie nemá za to, že by byla úplně vedle, že by se s pravdou naprosto míjela; kdyby tomu tak byla, jak by mohla být láskou k pravdě? Jak by věděla, co vlastně miluje a po čem touží? Pravda nemůže být produktem lásky a touhy, nemůže být ani na touhu, ani na lásku převedena, redukována; filosofie se svou láskou opravdu vztahuje k pravdě. Proto jí pravda nemůže být docela vzdálena. Jak tedy může být tento problém vyřešen? V Platónovi uspokojivou odpověď nenajdeme. Zdá se proto, že šlo z jeho strany spíše o pokus o věrné podání myšlenek Sókratových než o jeho nejvlastnější filosofické názory a pozice. 14-3 14. X.!
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_4.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši cbu 1. 4 Sókraté počítá s tím, že člověk leccos může vědět a také opravdu ví; jeho znalosti mohou být často velmi užitečné a cenné. Ar le zároveň si uvědonje podmíněnost a omezenost každého vědění a zejména to, že člověk neví obvykle právě to nejpodstatnější. Jeho nejvyšší moudrost, tj. jeho největší přiblížení pravdě spočívá v tom, že si této své omezenosti, této podmíněnosti všeho svého vědění je konkrétně vědom, že tedy nezůstává jen u jakéhosi obecného povědomí o nejistotě všech svých poznatků, ale že opravdu ví, co ví a co neví. To je to sokratovské slavné "vědoucí nevědění". To vůbec neznamená žádnou absolutní pochybnost a akepsi; to je daleko spíš metoda než jakýkoliv dojem či nálada či cokoliv toho druhu. Nejsnáze to můžeme objasnit, když se poohlédneme po tom, proti čemu se právě Sókratés tak ne smiřitelně ohražoval a s čím nejvíc zápasil. Vidíme u něho boj především na dvě fronty; je to boj ve jménu filosofie proti dvěma hlavním formám nefilosofie, proti odborničení na jedné straně a proti sofistice na straně druhé. Musíme ovšem tomuto zápasu, který ostatně trvá dodnes, dobře rozumět. V žádném případě nejde o zpochybňování odbornosti: Sókratés naopak vyhledává odborníky (tj. lidi, kteří jsou za odborníky považováni nebo se za ně sami považují), aby prokázal, že výrok z Delf (že totiž nikdo není moudřejší než Sókratés) neplatí. Sókratés tedy chce najít nějakého odborníka; vždycky však zjišťuje, že právě ve svém oboru mají odborníci vážné nedostatky. Nejde o to, že ještě nevědí všechno, nýbrž že nevědí to podstatné. Tak např. obhájci nebo soudci nevědí, co to je vlastně spravedlnost, politikové nevědí, v čem vlastně spočívá prospěch a blaho obce, apod. Sokratovy zkoumavé otázky ukazují, co tomu kterému odborníkovi a té které odbornosti chybí, aby se stala skutečným věděním. Tím pomáhá odborníkovi a pobádá jej, aby si sám vždycky zkontroloval, co doopravdy ví a naopak co neví jistě anebo dokonce co neví vůbec. Ačkoliv to odborníci nemají rádi a mají Sókratovi jeho "štourání" za zlé, ten je pro ně velmi cenným partnerem, i když vůbec nepretenduje na to, aby byl lepším odborníkem než oni a aby toho věděl víc než oni on1.4 - 4 14. X.
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_4.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši cbu 1. 4 Sókraté počítá s tím, že člověk leccos může vědět a také opravdu ví; jeho znalosti mohou být často velmi užitečné a cenné. Ar le zároveň si uvědonje podmíněnost a omezenost každého vědění a zejména to, že člověk neví obvykle právě to nejpodstatnější. Jeho nejvyšší moudrost, tj. jeho největší přiblížení pravdě spočívá v tom, že si této své omezenosti, této podmíněnosti všeho svého vědění je konkrétně vědom, že tedy nezůstává jen u jakéhosi obecného povědomí o nejistotě všech svých poznatků, ale že opravdu ví, co ví a co neví. To je to sokratovské slavné "vědoucí nevědění". To vůbec neznamená žádnou absolutní pochybnost a akepsi; to je daleko spíš metoda než jakýkoliv dojem či nálada či cokoliv toho druhu. Nejsnáze to můžeme objasnit, když se poohlédneme po tom, proti čemu se právě Sókratés tak ne smiřitelně ohražoval a s čím nejvíc zápasil. Vidíme u něho boj především na dvě fronty; je to boj ve jménu filosofie proti dvěma hlavním formám nefilosofie, proti odborničení na jedné straně a proti sofistice na straně druhé. Musíme ovšem tomuto zápasu, který ostatně trvá dodnes, dobře rozumět. V žádném případě nejde o zpochybňování odbornosti: Sókratés naopak vyhledává odborníky (tj. lidi, kteří jsou za odborníky považováni nebo se za ně sami považují), aby prokázal, že výrok z Delf (že totiž nikdo není moudřejší než Sókratés) neplatí. Sókratés tedy chce najít nějakého odborníka; vždycky však zjišťuje, že právě ve svém oboru mají odborníci vážné nedostatky. Nejde o to, že ještě nevědí všechno, nýbrž že nevědí to podstatné. Tak např. obhájci nebo soudci nevědí, co to je vlastně spravedlnost, politikové nevědí, v čem vlastně spočívá prospěch a blaho obce, apod. Sokratovy zkoumavé otázky ukazují, co tomu kterému odborníkovi a té které odbornosti chybí, aby se stala skutečným věděním. Tím pomáhá odborníkovi a pobádá jej, aby si sám vždycky zkontroloval, co doopravdy ví a naopak co neví jistě anebo dokonce co neví vůbec. Ačkoliv to odborníci nemají rádi a mají Sókratovi jeho "štourání" za zlé, ten je pro ně velmi cenným partnerem, i když vůbec nepretenduje na to, aby byl lepším odborníkem než oni a aby toho věděl víc než oni on1.4 - 4 14. X.
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_5.jpg
====================
15 FILOSOFIE pro naši 'cbu Pravý odborník je rád, když mu někdo ukáže na nedostatky nebo me ze jeho vědění, kterých si dosud nevšiml. Odborničení je naproti tomu předstírání vědomostí a poznatků tam, kde ve skutečnosti zůstává mnoho nejistot a pochybností. Ty však mají být před zraky laika skryty; často si je ani údajný odborník sám nepřipouští. Vědění, které se takto vymyká kontrole druhých lidí a ani samo sebe nemá pod kritikou kontrolou, se zvrhá ve "vědeckou pověru", která je v nepřekonatelném rozporu mi pravým věděníml ន To neplatí jen jako mravní závazek vědce, vyplývající z etiky vědecké práce, ale je to díležitý princip noetický (gnozeologický). Nejde jen o to, že každý vědec je konečná, omezená bytost, která pochopitelně nemůže vědět všechno, ale především o to, že každá odborná věda si nutně musí vybrat jen určitou část skuteč nosti, kterou se bude zabývat, a stává se kompetentní jen v rámci určitých mezí. Žádná věda, chce-li být odbornou, ve věci povolanou disciplínou, se nedovede vztahovat k celku, ba nemá ani schopnost posoudit, co z celku se vlastně vymyká její kompetenci. Proto má filosofie nejen možnost, ale přímo povinnost si stále udržovat svůj vztah k celku a k celkům, aby mohla lépe než samotné vědy posoudit, co se ještě nestalo anebo co se nemůže stát předmětem speciálního vědeckého zkoumání. To platí především pro onen obrovský "celek", jímž možná je veškerenstvo, vesmír, svět v nejširším smyslu. (Ani filosofie to neví s jistotou, zatímco žádná věda to není schopná zjistit ani vyzkoumat.) Ale platí to také pro jednotlivé menší "celky" (zdánlivé celky) a samozřejmě pro všechny pravé celky. Žádná věda totiž není schopna se vztáhnout ani k takovýmto menším, "konkrétním" celkům. Např. biologie (a tím spíš jednotlivé její subdisciplíny) se ke konkrétním organismům dovedou ve svém pozorování a zkoumání vztáhnout vždycky jen tak, že jejich předmětem je nějaká část nebo stránka živé bytosti, přičemž obvykle stejně musí počítat se spoluprací jiných disciplín (např. biochemie, chemie nebo na druhé straně etologie, živočišné sociologie, matematiky atd.) člověkem se zabývá hned celá řada vědeckých antropologií, ale ani tzv. integrální antropologie, která chce sjednotit všechny jejich přístupy a poznatky, nepostihuje vědecky člověka v jeho celku (pokud se nepokouší do sebe za14-5 14. X. 4
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_5.jpg
====================
15 FILOSOFIE pro naši 'cbu Pravý odborník je rád, když mu někdo ukáže na nedostatky nebo me ze jeho vědění, kterých si dosud nevšiml. Odborničení je naproti tomu předstírání vědomostí a poznatků tam, kde ve skutečnosti zůstává mnoho nejistot a pochybností. Ty však mají být před zraky laika skryty; často si je ani údajný odborník sám nepřipouští. Vědění, které se takto vymyká kontrole druhých lidí a ani samo sebe nemá pod kritikou kontrolou, se zvrhá ve "vědeckou pověru", která je v nepřekonatelném rozporu mi pravým věděníml ន To neplatí jen jako mravní závazek vědce, vyplývající z etiky vědecké práce, ale je to díležitý princip noetický (gnozeologický). Nejde jen o to, že každý vědec je konečná, omezená bytost, která pochopitelně nemůže vědět všechno, ale především o to, že každá odborná věda si nutně musí vybrat jen určitou část skuteč nosti, kterou se bude zabývat, a stává se kompetentní jen v rámci určitých mezí. Žádná věda, chce-li být odbornou, ve věci povolanou disciplínou, se nedovede vztahovat k celku, ba nemá ani schopnost posoudit, co z celku se vlastně vymyká její kompetenci. Proto má filosofie nejen možnost, ale přímo povinnost si stále udržovat svůj vztah k celku a k celkům, aby mohla lépe než samotné vědy posoudit, co se ještě nestalo anebo co se nemůže stát předmětem speciálního vědeckého zkoumání. To platí především pro onen obrovský "celek", jímž možná je veškerenstvo, vesmír, svět v nejširším smyslu. (Ani filosofie to neví s jistotou, zatímco žádná věda to není schopná zjistit ani vyzkoumat.) Ale platí to také pro jednotlivé menší "celky" (zdánlivé celky) a samozřejmě pro všechny pravé celky. Žádná věda totiž není schopna se vztáhnout ani k takovýmto menším, "konkrétním" celkům. Např. biologie (a tím spíš jednotlivé její subdisciplíny) se ke konkrétním organismům dovedou ve svém pozorování a zkoumání vztáhnout vždycky jen tak, že jejich předmětem je nějaká část nebo stránka živé bytosti, přičemž obvykle stejně musí počítat se spoluprací jiných disciplín (např. biochemie, chemie nebo na druhé straně etologie, živočišné sociologie, matematiky atd.) člověkem se zabývá hned celá řada vědeckých antropologií, ale ani tzv. integrální antropologie, která chce sjednotit všechny jejich přístupy a poznatky, nepostihuje vědecky člověka v jeho celku (pokud se nepokouší do sebe za14-5 14. X. 4
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_6.jpg
====================
16 FILOSOFIE pro naši dobu hrnout i filosofickou antropologii, ale to je problematické zase metodicky). A pak tu je onen druhý zápas, kriticky zaměřený na to, čemu Sókratés a Platón říkali "sofistika". Sofistika se svými postupy a bystrým přihlížením k nenápadným stránkám skutečností anebo zase dovedným analýzám, které některé nápadné a pro laika nepopiratelné jevy odhalí jako zdání či trivialitu, téměř dokonale napodobuje filosofii. Liší se však od ní tím, že jí nejde o to, jak se věci mají doopravdy, nejde jí o pravdu, a to buă proto, že pravdu považuje za nepoznatelnou a spokojuje se místo toho s danými skutečnostmi (a navíc vybranými podle okolností), anebo že pravdu a vůbec všechno "pravé" považuje jen za předsudek a iluzi (pravda je pro ni jen jeden druh lži ne bo omylu). Sofista ne touží po pravdě, ale po přesvědčivosti a po originálním názoru. Nepociťuje žádný nejvyšší závazek k pravdě, ale dává na odiv svou svobodu a vynalézavost, s jakou "slabší důvod činí silnějším a silnější důvod slabším". Zase to ne znamená znehodnocování všeho, co sofisté podnikali a čeho dosáhli. Nejednou se stalo, že jejíh nápady a argumenty byly použitelné ve vědě nebo ve filosofii. Mnozí filosofové minulosti a zejména přítomnosti jsou ve skutrčnosti sofisté. V dějinách filosofie se mnohdy i starověcí sofisté počítají mezi filosofy. Leckdy docházelo a dochází dokonce k tomu, že i opravdoví filosofové tu a tam (a nejen v záležitostech nepodstatných) upadají do sofistiky anebo si alespoň vypomáhají 90fismaty. Aristotelés zařadil do svých logických spisů (přesně vzato to udělali jeho žáci) také první systematiký text o sofistických důkazech; z novějších spisůvatelů proslul zejména Schopenhauer svou knížečkou o eristice. I mezi filosofy převládá názor, že sofistická argumentace spočívá na protivníkem nepostřehnutých přehmatech a proviněních proti logice. Ale to je redukcionistické pojetí. Ani odborničení, jak jsme jej popsali, ani sofistika nejsou založeny jen na chybách achatech založeny jen na chybách a omylech logické povahy. Hermann Broch razil myšlenku, že všude tam, kde se vynoří nebo objeví nějaká hodnota, velmi rychle se dostaví i příslušná pahodnota, která se onu hodnotu snaží napodobit, ale zároveň ji zbavit čehosi podstat14-6 14. X
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_6.jpg
====================
16 FILOSOFIE pro naši dobu hrnout i filosofickou antropologii, ale to je problematické zase metodicky). A pak tu je onen druhý zápas, kriticky zaměřený na to, čemu Sókratés a Platón říkali "sofistika". Sofistika se svými postupy a bystrým přihlížením k nenápadným stránkám skutečností anebo zase dovedným analýzám, které některé nápadné a pro laika nepopiratelné jevy odhalí jako zdání či trivialitu, téměř dokonale napodobuje filosofii. Liší se však od ní tím, že jí nejde o to, jak se věci mají doopravdy, nejde jí o pravdu, a to buă proto, že pravdu považuje za nepoznatelnou a spokojuje se místo toho s danými skutečnostmi (a navíc vybranými podle okolností), anebo že pravdu a vůbec všechno "pravé" považuje jen za předsudek a iluzi (pravda je pro ni jen jeden druh lži ne bo omylu). Sofista ne touží po pravdě, ale po přesvědčivosti a po originálním názoru. Nepociťuje žádný nejvyšší závazek k pravdě, ale dává na odiv svou svobodu a vynalézavost, s jakou "slabší důvod činí silnějším a silnější důvod slabším". Zase to ne znamená znehodnocování všeho, co sofisté podnikali a čeho dosáhli. Nejednou se stalo, že jejíh nápady a argumenty byly použitelné ve vědě nebo ve filosofii. Mnozí filosofové minulosti a zejména přítomnosti jsou ve skutrčnosti sofisté. V dějinách filosofie se mnohdy i starověcí sofisté počítají mezi filosofy. Leckdy docházelo a dochází dokonce k tomu, že i opravdoví filosofové tu a tam (a nejen v záležitostech nepodstatných) upadají do sofistiky anebo si alespoň vypomáhají 90fismaty. Aristotelés zařadil do svých logických spisů (přesně vzato to udělali jeho žáci) také první systematiký text o sofistických důkazech; z novějších spisůvatelů proslul zejména Schopenhauer svou knížečkou o eristice. I mezi filosofy převládá názor, že sofistická argumentace spočívá na protivníkem nepostřehnutých přehmatech a proviněních proti logice. Ale to je redukcionistické pojetí. Ani odborničení, jak jsme jej popsali, ani sofistika nejsou založeny jen na chybách achatech založeny jen na chybách a omylech logické povahy. Hermann Broch razil myšlenku, že všude tam, kde se vynoří nebo objeví nějaká hodnota, velmi rychle se dostaví i příslušná pahodnota, která se onu hodnotu snaží napodobit, ale zároveň ji zbavit čehosi podstat14-6 14. X
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_7.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši dobu o ného. Proto také nejde o ně jakou jinou hodnotu, nýbrž o parazit ní pahodnotu. Filosofie proto musela takřka od počátku je zápasit nejen s nefilosofií, ale s nefilosofií, která se vydávala za filosofii, tedy s pseudo filosofií, pa-filosofií, falešnou filosofií. Broch tu ukazuje, jak uzká je souvislost mezi pahodnotou, napodobující hodnotu, a vypracovává velmi nuancovaně pojem "kýče", který mu není původně fenoménem estetickým, nýbrž spíše etickým (zde bychom rádi i Brocha ještě opravili vyostřeným viděním Kierkegaardovým, aplikovaným ovšem v docela jiných kontextech), odvozeným ani ne tak z uměleckého díla samotného, nýbrž především z jeho prožívání. Kořen uměleckého kýče vidí Broch v kýčovitém člověku a v jeho kýčovitém životě. V jistém smyslu můžeme také v odborničení a v sofistice vidět zkýčovatěnou (zkýčověnou) filosofii, pokud se jako filosofie chce tvářit. Jednou z velmi rozšířených forem zkýčovělé pa-filosofie je moderní ideologie včetně zideologizované vědy (v podobě tzv. vědeckého světového názoru, což je zvlášťě velký nesmysl, protože buď může jít o vědu, ale ta pak nemůže budovat názor na svět, anebo jde o nějaký názor na svět, ale pak nemůže jít o vědu, a ovšem ani o filosofii), nejrůznějšf"rasism, nacionalismy, ale také všeho druhu okultismů atd. Filosofové a filosofie si musí proto vždy znovu vypracovávat způsoby, jak se odlišovat a oddělovat od nefilosofií a pafilosofií, které ji napodobují a předstírají, že jsou filosofiemi. To v sebe zahrnuje neustávající úsiflí o filosofické sebepochopení. Na světě neexistuje žádný arbiter, který by mohl na bázi své odbornosti a povolanosti na ní založené rozhodnout, co to filosofie je a co nikoliv, co je filosofie pravá a co falešná pseudofilosofie. Jediná filosofie samotná je povolána vybojovat tyto zápasy, které z podstaty věci nikdy nemohou být definitivně dovršeny. Ale zároveň filosofie nemůže nikdy definitivně rozhodonout ani pro sebe a za sebe, co to je filosofie nebo čím se má stát. Filosofie je jedno veliké, ano obrovské riziko tváří v tvář oné pravdě, které se filosof odevzdává nebo alespoň které je kdykoliv hotov se odevzdat na milost a nemilost. Fiže losofie ví, že nemůže rozhodovat o tom, co to je pravda, ale 4-7 14. X f
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_7.jpg
====================
FILOSOFIE pro naši dobu o ného. Proto také nejde o ně jakou jinou hodnotu, nýbrž o parazit ní pahodnotu. Filosofie proto musela takřka od počátku je zápasit nejen s nefilosofií, ale s nefilosofií, která se vydávala za filosofii, tedy s pseudo filosofií, pa-filosofií, falešnou filosofií. Broch tu ukazuje, jak uzká je souvislost mezi pahodnotou, napodobující hodnotu, a vypracovává velmi nuancovaně pojem "kýče", který mu není původně fenoménem estetickým, nýbrž spíše etickým (zde bychom rádi i Brocha ještě opravili vyostřeným viděním Kierkegaardovým, aplikovaným ovšem v docela jiných kontextech), odvozeným ani ne tak z uměleckého díla samotného, nýbrž především z jeho prožívání. Kořen uměleckého kýče vidí Broch v kýčovitém člověku a v jeho kýčovitém životě. V jistém smyslu můžeme také v odborničení a v sofistice vidět zkýčovatěnou (zkýčověnou) filosofii, pokud se jako filosofie chce tvářit. Jednou z velmi rozšířených forem zkýčovělé pa-filosofie je moderní ideologie včetně zideologizované vědy (v podobě tzv. vědeckého světového názoru, což je zvlášťě velký nesmysl, protože buď může jít o vědu, ale ta pak nemůže budovat názor na svět, anebo jde o nějaký názor na svět, ale pak nemůže jít o vědu, a ovšem ani o filosofii), nejrůznějšf"rasism, nacionalismy, ale také všeho druhu okultismů atd. Filosofové a filosofie si musí proto vždy znovu vypracovávat způsoby, jak se odlišovat a oddělovat od nefilosofií a pafilosofií, které ji napodobují a předstírají, že jsou filosofiemi. To v sebe zahrnuje neustávající úsiflí o filosofické sebepochopení. Na světě neexistuje žádný arbiter, který by mohl na bázi své odbornosti a povolanosti na ní založené rozhodnout, co to filosofie je a co nikoliv, co je filosofie pravá a co falešná pseudofilosofie. Jediná filosofie samotná je povolána vybojovat tyto zápasy, které z podstaty věci nikdy nemohou být definitivně dovršeny. Ale zároveň filosofie nemůže nikdy definitivně rozhodonout ani pro sebe a za sebe, co to je filosofie nebo čím se má stát. Filosofie je jedno veliké, ano obrovské riziko tváří v tvář oné pravdě, které se filosof odevzdává nebo alespoň které je kdykoliv hotov se odevzdat na milost a nemilost. Fiže losofie ví, že nemůže rozhodovat o tom, co to je pravda, ale 4-7 14. X f
====================
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_8.jpg
====================
1.8 FILOSOFIE pro naši dobu musí nechat, aby pravda rozhodovala o ní, tj. o výkonech jednotlivých myslitelů. V tom se ovšem filosof nikterak neliší od jiných lidí; měl by si toho ovšem být lépe vědom než ostatní. Platí to, co řekl mladý Marx v roce 184. a co napsal sto let po něm na lůžko upoutaný Emanuel Rádl ve své poslední knížce: ne my máme pravdu, ale pravda má nás. Mohli bychom dodat jen jinými slovy: člověk nerozhoduje o pravdě, ale pravda rozhoduje o člověku. Když filosof jako přítel pravdy nanejvýš touží po pravdě, musí se připravit, že ve světle pravdy nemusí sám dopadnout nejlépe. Nejde tedy a nesmí jít o touhu, pravdu "mít", "vlastnit" ji, "zmocnit se" jí, "ovládnout" ji, ale právě naopak: dát se jí k dispozici, nechat jí, aby se zmocnila nás a aby ovládla náš život a naše jednání. Významný novověký myslitel, Francis Bacon, formuloval moder ní pojetí poznání a vědění svou devizou "vědění je moc" (knowledge is power). Tim jen prozradil tajemství řeckého způsobu myšlení, které bylo založeno na vynálezu pojmů a pojmovosti. Dokonce v samotných slovech, která označují myšlenkovou aktivitu, se hojně objevují násilnické konotace: něco pojmout je blízké slovům zajmout či , pochopit připomíná slovo uchopit nebo chppit se, a podobně je tomu v jiných jazycích (concipere je odvozeno od capere atd.). Na počátku Iliady a Odyssey je vzývána múza, aby ona zpívala; dnešní umělec chce vyjadřovat sám sebe. Nietzschův zřeštěný člověk, hledající o polednách Boha s lucernou v ruce, se táže kolemstojících, existuje-li ještě nějaké nahoře a dole. Postmoderní člověk nepřekonává modernitu, ale zvyká si na ni a zabydluje se v ní. Filosofie, která má být schopna říci osvobozující slova i pro naši dobu, musí ukázat, že navzdory "stínům nihilismu" stále ještě nebo spíše zase znovu tu je nějaké "nahoře a dole". Smyslem poznání a vědění není jen technické ovládnutí přírody a manipulaci se skutečností, s věcmi. Filosofie se sma musí propracovat k nahlédnutí, že vidění dané skutečnosti nestačí, že skutečnosti je třeba naslouchat jako melodii, která ještě stále zní a pokračuje, někdy dokonce dost překvapivě. Filosofie nejen miluje pravdu a touží a po ní, protože ji nemá, ale očekává ji jako tu, která přichází názı¹4-8 14. X. B
Filosofie pro naši dobu – Co to je filosofovat_Stránka_8.jpg
====================
1.8 FILOSOFIE pro naši dobu musí nechat, aby pravda rozhodovala o ní, tj. o výkonech jednotlivých myslitelů. V tom se ovšem filosof nikterak neliší od jiných lidí; měl by si toho ovšem být lépe vědom než ostatní. Platí to, co řekl mladý Marx v roce 184. a co napsal sto let po něm na lůžko upoutaný Emanuel Rádl ve své poslední knížce: ne my máme pravdu, ale pravda má nás. Mohli bychom dodat jen jinými slovy: člověk nerozhoduje o pravdě, ale pravda rozhoduje o člověku. Když filosof jako přítel pravdy nanejvýš touží po pravdě, musí se připravit, že ve světle pravdy nemusí sám dopadnout nejlépe. Nejde tedy a nesmí jít o touhu, pravdu "mít", "vlastnit" ji, "zmocnit se" jí, "ovládnout" ji, ale právě naopak: dát se jí k dispozici, nechat jí, aby se zmocnila nás a aby ovládla náš život a naše jednání. Významný novověký myslitel, Francis Bacon, formuloval moder ní pojetí poznání a vědění svou devizou "vědění je moc" (knowledge is power). Tim jen prozradil tajemství řeckého způsobu myšlení, které bylo založeno na vynálezu pojmů a pojmovosti. Dokonce v samotných slovech, která označují myšlenkovou aktivitu, se hojně objevují násilnické konotace: něco pojmout je blízké slovům zajmout či , pochopit připomíná slovo uchopit nebo chppit se, a podobně je tomu v jiných jazycích (concipere je odvozeno od capere atd.). Na počátku Iliady a Odyssey je vzývána múza, aby ona zpívala; dnešní umělec chce vyjadřovat sám sebe. Nietzschův zřeštěný člověk, hledající o polednách Boha s lucernou v ruce, se táže kolemstojících, existuje-li ještě nějaké nahoře a dole. Postmoderní člověk nepřekonává modernitu, ale zvyká si na ni a zabydluje se v ní. Filosofie, která má být schopna říci osvobozující slova i pro naši dobu, musí ukázat, že navzdory "stínům nihilismu" stále ještě nebo spíše zase znovu tu je nějaké "nahoře a dole". Smyslem poznání a vědění není jen technické ovládnutí přírody a manipulaci se skutečností, s věcmi. Filosofie se sma musí propracovat k nahlédnutí, že vidění dané skutečnosti nestačí, že skutečnosti je třeba naslouchat jako melodii, která ještě stále zní a pokračuje, někdy dokonce dost překvapivě. Filosofie nejen miluje pravdu a touží a po ní, protože ji nemá, ale očekává ji jako tu, která přichází názı¹4-8 14. X. B