Smysl v dějinách 2
| docx | pdf | html ◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 3. 1995
text je částí tohoto původního dokumentu:
  • 1995

  • Smysl v dějinách 2

    Otázka, kde našel a odkud vzal „přítel“ (rozumí se Vilém Prečan) onu formulaci, že „dějiny jsou přece to, co se nikdy nemělo stát“, je zajisté spíše řečnická, neboť zdrojů by se našlo povícero. Jen jedno lze uvést, totiž místo z Hegela: „Das, was sonst Wirklichkeit heißt, wird von der Philosophie als ein Faules betrachtet, das wohl scheinen kann, aber nicht an und für sich wirklich ist. Diese Einsicht enthält, man kann es den Trost nennen gegen die Vorstellung von dem absoluten Unglück, der Verrücktheit dessen, was geschehen ist. Trost ist indessen nur der Ersatz für ein Übel, das nicht hätte geschehen sollen, und ist im Endlichen zu Hause. Die Philosophie ist also nicht ein Trost; sie ist mehr, sie versöhnt, sie verklärt das Wirkliche, das unrecht scheint, zu dem Vernünftigen, zeigt es als solches auf, das in der Idee selbst begründet ist und womit die Vernunft befriedigt werden soll. Denn in der Vernunft ist das Göttliche. Der Inhalt, der der Vernunft zugrunde liegt, ist die göttliche Idee und wesentlich der Plan Gottes. Als Weltgeschichte erfaßt ist nicht die Vernunft in dem Willen des Subjekts der Idee gleich, sondern allein die Wirksamkeit Gottes ist der Idee gleich.“ Pochopitelně jde u Hegela o jiný kontext, neboť Hegel se oné myšlence brání: rozlišuje proto pouhou „skutečnost“ (Wirklichkeit) od ideje, která se prosazuje ve skutečnosti a skrze (pouhou, danou) skutečnost. Dalo by se říci, že tu je postavena pouhá fakticita (zbavená smyslu) proti „pravé skutečnosti, která sice není ve svém celku nějakým vtělením smyslu, ale rozhodně k smyslu nějak poukazuje. Zajisté nejde o pouhou „útěchu“, do které bychom se mohli utéci jako do iluze. Ostatně tu nejde jen o dějiny, nýbrž o veškeré kulturní tradice, ba dokonce „tradice“ samotného života.

    [Záznam se dochoval jako kartotéční lístek v AUK. Pozn. red.]

    (Praha, 950313-2.)