Machine transcription, not yet edited
====================
Kaz a.flac
====================
Otázka primátů duševních činností. Schopenhauer, Kant, Kant a Hegel. Marx materializuje Hegelovu dialektiku a dochází k Schopenhaurovu primátů vůle. Která je vlastní duševní a historická hybná síla? Otázka spontánnosti. Do které míry jsme svobodní? To je obsah necelé tří stránky dlouhého odstavce nebo paragrafu. Vychází z toho, že materializm a krajní objektivismu Marxův je nemožný. Tedy odmítá objektivismus. Říká, že totiž bez vědomí není žádné historie. To znamená, objektivismus je v tom nedržitelný a nemožný, že nepočítá svědomím jako skutečný. Nic zvládá to, ale neříká. My si musíme doplnit, že samozřejmě objektivismus také počítá svědomím, ale jako s druhotnou záležitostí, s nadstavbou třeba. Je to jen odraz těch reálných procesů. Ale nikdo nepochopí historii jako jenom reálné objektivní procesy, protože všude tam vždy intervenuje vědomí. To je obsaženost. V tom bez vědomí není žádné historie. A bez psychologie žádné sociologie. Proto není možno sociologicky, Páč Masaryk se chápe jako sociolog a tady kritizuje jiného sociologa, totiž Marxe. Bez psychologie to nejde. To dneska už nikdo nepochopí, protože pokud mladí něco vědí o kritice psychologismu, tak to vědí z úsadla. A to je úplně něco jiného, nemá s tím, co se společním. Co to je, ta psychologie pozitivně, to dneska už nikdo nebude brát. Psychologicky v historii to je tak snad dobré pro pysatele románů. Všecka rozmanitost a plnost života sociálního a historického je sama sebou činností duševní. Všecka rozmanitost a plnost je sama sebou činností duševní. Společnost je společenstvím vědomých individuí. A teď si na to dejte pozor, že tam je společností vědomých individuí. A teď s touto formulací přistupujte ke všemu, co bude dál říkat. I když se k tomuhle vlastně už nevrátí až úplně na konci. A teď říká všechny uvedné sociologické kategorie, který tam předtím probírá, redukují se na rozmanité činnosti duševní. A tyto činnosti samy redukují se na tři základní kategorie, totiž na činnosti rozumové, rozmanité city, konečně na rozličné formy chtění. Tohle, když někdo trošku vzdělanější čte, tak přejde. To je něco tak zastaralého, tak neuvěřitelného. Nevím, že Edmasa i to kritizuje, ale to z toho není jasné. Uvidíme, proč to kritizuje. Teď tady vykládá, jak to vypadalo historicky, že ty kategorie jsou velmi složité, psychology se o tom nemůžou dohodnout. Už Descartes se pokusil velikou bohatost citů redukovat na šesti citů základních, Spinoza na tři, ale on pak se zabejvá hlavně Schopenhauerem, který mluví o vůli, říká, že vůle rozhoduje v dějinách i v životě jednotlivce. A na tom učení o primátu vůle hlásá, že vůle v člověku a v dějinách je vlastní hybnou silou. Kdyby si tohleto Marx uvědomil, teď nám je důležité dobře si uvědomit, jak by byl měl Marx přesněji formulovat otázku po tom, co je vlastní hybnou silou v člověku a v historii. Neříká, že Schopenhauer má pravdu, že vůle rozhoduje, a říká, že když to Schopenhauer takhle řekl, tak vůči tomu, když ten Marx zůstával u objektivních zákonitostí, tak je to úplně vedle. Tak to absolutně nebere vůle vědomí. Přece jenom ten Schopenhauer, když říká ta vůle, tak je to něco z toho vědomí. A teď předtím už vykládá Bahorovi, jaké jsou vady, jak dobový to učení bylo, zároveň ve Francii něco podobného říká Mende Biran, takže vidět, že to bylo ve vzduchu nic tak světoborného, ale podobně jako Schopenhauer i Comte, taky podřizuje rozum citum a vůly. To je dost podobná věc jako ten Schopenhauer. A Comte i Schopenhauer vycházejí v tom zase od Humea, když viděl hybné síly etické v cite, ale furt jsou na tom líp než Marx, protože počítají s tím vědomým. Nic neříká, že to je dobře. A proti Humeovi přišel Kant primát rozumu. Tady už ví, on nerozuměl začátku Kantovi, pak mu trošku přišel na chuť a čím dál víc. A tady říká Kant nepojímal rozumu tak pasívně jako Hume, v tom smyslu Kant má pravdu proti Humeovi. Nyní už viděl v něm sílu aktivní tvůrči, najednou se mu tady objevuje aktivnost a tvůrčí schopnost. Rozum formuje a umožňuje zkušenost, vytváří kategorii a teď to vykládá toho Kanta. Ale zas neříká, že má Kant pravdu. A tato aktivní činnost po Kantovi se najde potom v Hegelově dialektice. Marx Hegelovu dialektiku přijal, ale zmaterializoval ji, zatíl to vědomí a tím se dostal do stopy Schopenhauerovi. To je zase to převedná vůli. Na jednou to takhle řekne. Prostě voluntarismus v marxismu. To je to, co jsme zažili. Převádí se to na objektivitu a ve skutečnosti je to tak subjektivní jak nic. A tady to máte jen tak jako v řádce. A teď končí odstavcem, který je rozhodující pro naše úvahy. A ten přečtu teď celý. Také materializm ekonomický dává si nakonec, to každý ví, že nedává. Celou knihu říká, že nedává. Také materializm ekonomický dává si, musí si dávat. Takovýhle drobnosti se musíte doplňovat stále. Nakonec otázku psychologickou a sociologickou. Co vlastně hýbe člověkem, ať už ho studujeme jako individuum, nebo jako člena sociálního historického tělku. K tomu se ještě vrátíme. Základní chyba marxismu je v tom, že individua vůbec nebere. On mluví jenom o společenských pohybech. No ale co je společenský pohyb bez individuí? Čili musíme uvažovat, co hýbe člověkem jako individuem, a co hýbe člověkem jako členem sociálního historického celku. To jsou dvě věci, které ani jednu ani druhou nemůžeme přavít na tu druhou. Je v něm výs motrix, vedoucí síla, nebo ženoucí síla, jen jedna. Či si máme představovat, že je takových hybných síl více? Samozřejmě všichni souhlasí s tím, že jich je více. I Marx, i když někdy jsou rozhodující. Tady o tom nepíše, a musel bych dokládat z jiných míst, ale to je jedno, já vám půjdu. Masarykův proti, nejenom proti Marxovi, ale také proti Comtevi, proti Humevi, proti Kantovi a tak dále, který to všichni chtějí vyložit z něčo i psychologicky, chtějí vyložit z něčeho, co je všeobecné. Pro Masaryka tohle je ta chyba. Rozhodující je, co je tou hnací silou toho jednotlivého člověka. Jak může být vůle vůbec? Čí vůle je rozhodující? Když řekneme, že je rozhodující vůle, to jsem já ta vůle? Nebo ta vůle je něco, co mě tlačí? To je prostě úhyb, to je nevědecký, takhle to říká, to je mitus, to převádět na vůli, na cid, na rozum. Ta jde o to, co hejbe člověkem. A to nemůže být vůle, to může být jenom má vůle. No ale co to je má vůle? To jsem já. A co tím hejbe tomu vůli? To je ta otázka. A proč ještě? Proč tady říká, jestli je těch chybných sil je více? No protože když je jich více, a to připouštějí všichni, řeknou, že jsou hlavní a ty druhý vedlejší, ale ty vedlejší se nemůžou pominout, tak kdo to dává dohromady? Když je těch chybných sil víc, kdo to integruje? Když já se rozhodnu, tak se rozhodnu jako jedinec, jako integrovaná bytost. Ale když sil na mě působí celá hleda, tak kdo to ve mně složí do toho mě? To je naprosto jasné, jak je to nevědecké. Vykládat to z nějakých sil, a dokonce i z těch psychologických sil. To je pak stejně nevědecké, jako u toho Markse. To je také objektivizace. Když řeknu vůle, vůle, vona vůle, to rozhoduje. Von, u kamta, je to naprosto jasné. Co to je ten rozum? To je ta výbava, kterou člověk dostává a nemá možnost o tom vůbec uvažovat, o tom se rozhodovat. To je to a priori, s tím se rodí. Tak jak a priori může rozhodovat o tom, jak je poslechnu nebo neposlechnu kategorického imperativu v dané situaci. V čem tkví konec konců duševní aktivnost člověka? A ještě více než aktivnost. Nástroj je také aktivní a přece pasívní. To jestli je nán parní silou nebo rukou. On nechce aktivnost, která se dá převodit na nějakou příčinu, která je mimo. Nástroj je aktivní, parní válce je aktivní, no ale žene ho pára. Ne, on chce vědět, kdy více než aktivnost, jeho spontánost, ne čím je člověk hnán zvenčí, ale jak se vlastně sám rozhoduje, jak se hejbe. On řekne, co je tou Vísmotrix, ale myslí si Vísmotrix, která je tím mým nejvlastnějším, ne něčím vnějším, co mě strká. A tady už vidíme, kam míří. Aniž to slovo řek. Jak veliká je tato spontánost. To je, do které míry je člověk hnán vnějším okolím, osudem, prozřetelností. Dokonce i prozřetelnost, dokonce i Bůh pro ně je něco vnějšího. Prozřetelnost je tady velký pl, to je jako Bůh. Víte ten výrok Masarykův, který každého protestanta musí nadzvednout? Já chci být já i po smrti. To je ono. Když je člověk hnán vnějším okolím, osudem, nějakými zákonitostmi, nebo i prozřetelností, tak to není on, to je hnán. A on chce vědět, co je ta spontanejta, co je ta spontanejta. A on chce vědět, co je ta spontanejta. Kde je člověk odpovědný sám za to? Kde se sám rozhoduje? Do které míry jsme pány svého života individuálního a svého života historického? Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí? Rozumíte, to je ten determinismus jeho. To jsou meze jeho determinismu. Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí? To znamená i na té svý fyziologii, na tom svým charakteru přirozeným. Do které míry jsme na tom nezávislí? Do které míry se sami rozhodujeme? Do které míry jsme jedním slovem svobodní? Tady vykládat, co to je svoboda. Žádná pochopená nutnost. Prostě když na sebe přebereme odpovědnost, to jest, kdy se cítíme oslovení a odpovídáme na to. To je svoboda. A teď se pokusím to zakončit. I když na tomto místně nenajdeme slovo subjekt, problém subjektu je tu ukázan ve vší zřetelnosti. Schopnost integrovat to, co je vybráno. Především musíme vybrat něco z těch příčin a vlivů, které jsou kolem, a pak to musíme integrovat do svých akce. My teď máme udělat čin, a ten čin můžeme udělat jen tenhle, nebo jiný, nebo tamten, vždycky to bude čin. Toto není jenom struktura, kde se zauzlí několik, jak to říkali strukturalisti, několik působností, několik příčinejch nějakejch tlaků. Někdo to musí syntegrovat, někdo z toho musí to jednou udělat. A kdo? Tam někdo, někdo musí bejt. To je ten subjekt. A to není možné bez duševní reactibility, bez toho, že jsme schopni my, jako subjekt, reagovat na ty podněty, na ty okolnosti, na ty příčiny. Příčina se stává příčinou teprve, že na ní reagujeme. Že na ní nereagujeme, tak není schopná bejt příčinou. Když tam říká, co je otázkou hybné síly, tak tím nemyslí nic vnějšího. To je otázkou po subjektu. Ta hybná síla to je ten subjekt, to jsme my. Co to je, to my. A teď je známá věc, že v historii filozofie na tuto otázku neexistuje odpověď. Co je subjekt, to prostě nikdo neví. Žádnou základní práci. Dokonce ten termín sám je pln konfuzí, protože původně se uplatňoval v gramatice. Teprve ex post byl přenesen na neslovní souvislosti, mimoslovní, mimořečové souvislosti. Sám ten termín má neobyčejně kuriozní historii. Původně to začalo přesný překlad do řečtiny. Je hypokeimenon, ale hypokeimenon dneska se překládá úplně jinak. Navíc ještě tam je subjektum, což je sobod subicio a to je házimpot. Hypokeima je ležimpot. Němci mají gegenstand, což je stojím před. My máme předmět. Odpusťte, že skáču do předmětu, ale to jsou vlastně ty překlady etymologické. A vidíte, jaký mají různé významy. Je to, co je předmítnuto, promítnuto před. Nebo taky metáno, co meteme, je vmeteme před sebe. To je předmět. A podmět, subjekt, je to, co vmeteme pod sebe. To nisme my. To je všechno strašně... A teď do toho nebudu vykládat dlouho, protože je to třeba konfuzí v celé historii. Původně subjekt znamenal to, čemu dneska se říká objekt. Teprve k koncem středověku začíná to slovo objektum. To původně latiníci neznali. Na to se to začíná přesouvat. Souvisí to s tou diskusí nominalismu s realismem. Do dneška románský jazyk jako angličtina mají. Suje je to, o čem mluvíme ve francouzštině. Subjekt to je předmět, který se vyučuje třeba. V těch nevěrmánských a slovánských jazycích to slovo souběh najednou začíná dostávat jinej význam, protože je to objekt, který nebylo potřeba zachovávat tradici latinskou tolik. Nové pojetí, moderní pojetí subjektu se zrodilo v Německu a nikoli v žádném románském národě. Samozřejmě jsme byli pod vlivem Němců, takže pro nás subjekt je něco úplně nového. Celou tu historii jsme škrtli. Jenomže my si ji už neuvědomujeme. A teď do toho přijde, kde se to nové pojetí subjektu ukázalo. V Německu. A kdo jsou rozhodující myslí tedy němečký Kant, když říká, co to je subjekt, tvrdí, že to není žádný pojem. Žádný. Že to je pouze konfuzní představa, která doprovází všechno naše myšlení. Mluvit o subjektu podle Kanta lze jenom přibližně, ale ne filozoficky. Subjekt není žádný pojem. Žádné filozofování je možné jenom s pojmy. Pojem subjektu neexistuje. Vrcholů to rozpělo přes novokantismus, svídeňské škole a kanalitické filozofii. Wittgenstein praví, že subjekt nepatří k tomuto světu. To není součást světa. Ale to by vyžadalo dlouhého. Prostě filozofové nemají žádním, co to je subjekt. To je tucha. Ten Kant měl naprostou pravdu. Jenomže můžou se s tím spokojit, musíme tomu. A teď představte si tohleto, co je eminentní záležitost, naprosto moderní, kterou se někteří moderní filozofové v tomto století zkoušely, že v tomto století máme mnoho bláznivých věcí, ale jedna z nich je právě, že když nevíme, co to je subjekt, tak o něm nebudeme mluvit. Tudle věc nedávno udělal Havel, aniž by tušil, co dělá, když řekl, že nevíme pořádně, co je socializm, tak o něm nebudeme mluvit, nebudeme toho slovo užívat. To je moderní filozofové strukturalistické zaměření. Prostě subjekt nemá cenu o tom mluvit, to nic není. A mluví jen o struktůrách. V logice něco podobného, takovýhle úhyb, to je ten vadný, jak to říká Freud, vadný krok nebo něco takového, teď se nemůžu vzpomenout. To je něco místo něčeho jiného. Logika neví, co je pojem. Po více než dvě tisíciletí se mluvilo, v logice o pojmech, soudech atd. Dnes, když si přičtete, já jsem schválně požádal spoustu známých, kteří mi nosili různý logiky všeho možného druhu. A nejenom tu moderní, samozřejmě symbolická, matematická logika, to je úplně něco, to necháme stranou, ale to, co se předpoládá jako školská tradiční logika, formální logika, vždycky se mluvilo o pojmech a o soudech. A posledně o tom psal tvrdý předválkou, Brněnský váš profesor. Teď vůbec to slovo se nevysklito je v těch logikách. To je tabu. O pojmu se nesmí mluvit. Mluví se jenom o denotátu a denotujícím, teda denotovaném a denotujícím. A to je vše. Jenom jde o znak. O tom se nesmí mluvit. O soudu se nemluví. Říká se věta nebo výrok. A takhle se filozoficky, přesně řečil ne filozoficky, řešejí problémy, které jsou těžké. Přestane se o nich mluvit. Tedy toto máme u Masaryka. Masaryk v konce 90. letech si byl vědom, vysoce aktuálně vědom, a přesně něčeho, co do dneska je otevřený problém, který paneš filozofé nevědí, jak řešit, tak ho nechtějí vůbec znát. Já jsem měl připraveno ještě vám vyložit něco o tom subjektu, ale to už opravdu by mi nebylo možné. Chci ukázat, že existuje filozofická možnost, jestli mě ještě chvilku dáte, subjekt chápat jako nejsoucno. To je nikoliv soucno. Tradiční filozofie považuje ze skutečné pouze to, co je jest. Ale teď existuje jakási možnost chápat skutečnost taky jako něco, co není. Subjekt je jedna z takových skutečností, které nejsou. A když něco nemí, nejest, tak ještě neznamená, že to je nic. Jsou prostě skutečnosti, které nejsou, ale jsou skutečný a dokonce jsou bůležitější než ty, které jsou. Tohle říkal Rádl, žák Masarykův. Bůh není, ale byť jí má, napsal v dějinách filozofie, v druhém svazku ke konci. Normální zabedněnci to přečtili a říkali, že to klatejstá. Měl by být ten Bůh, jenže není. To je naprostě falešný výklad. Bůh není soucno. To už poznali i někteří neotomisti, když študovali u Heideggera. Protože Heidegger taky říká, že bytí není. Všem soucnům je společné, že jsou. Ale to, čím jsou, není. Bytí přece není soucno. A teď si tohle vyposlech někdo a nechal dojít, jeden vládí jezuita, někdy začátkem 60. let, když poslouchal Heideggera. To už měl jen soukromý seminář, žádný oficiální. Pak už byl penzionován. Nejdřív nesměl přednášet, pak asi tři a půl roku mohl přednášet a byl penzionován. Něco jako Patočka taky. Od 68. do 70. přednášel a pak byl penzionován. Heidegger pak mohl přednášet a mít semináře ještě dál, jenom že neoficiální, teda nepředepsaný. A tam chodil tenhle mladý jezuita a naučil se u něj myslet tímto způsobem a pak s tou výbavou, kterou získal u Heideggera, přečet znova celého Aquinského. A zjistil, že existuje asi pět nebo šest míst u Tomáše Aquinského. Existují tisíce snad míst, kde mluví o Bohu jako o sumum ens. A je asi pět nebo šest míst, to je nejvyšší soucno, kde říká, že je to filozoficky legitimní říkat o Bohu, že je soucno. Vlastně my bychom měli říkat, že je sumum esse, ne sumum ens. Když to přiložíme, je to nejvyšší bíti, u nás máme ještě rozdíl, který není v latině, mezi bíti a bytí. Je ty substantivizovaný slovesa, přece jenom u nás se lišejí, když to v latině se nelišejí, a v němčině taky ne. Sein znamená bíti a dasein je bytí, my překládáme, ale to je to bítí. Teďka se najde myšlenka, že bytí není soucno. A ten jezuita zjistil, že vlastně něco takového si uvědomoval, už to máš. Sice byl ponořenej až pokrk, nebo ještě vejš, byl ponořenej v té metafyzice, která spočívá v tom, že všechno skutečné považuje za soucí a co není soucí, nepovažuje za skutečné. To znamená, že slovo metafyzika se vlastně v tomto smyslu má vykládat tak, že to, co je meta, je furt ještě fyzika. To je metafyzika v tradičním smyslu. A ta je teda prostě pase. Ale my si musíme uvědomit, že je možná metafyzika v novém smyslu, totiž, že existuje jakási oblast fyzis, tak něco, co na tu oblast fyzis redukovatelní není, ale je to stále ještě skutečně, dokonce je to to základní, co umožňuje, aby vůbec fyzis byla fyzis. To jsem taky chtěl vykládat, nemám na to čas, budu to vykládat zejtra možná, nebo po zejtří, nebo prostě ještě to dám dohromady. Někdo z vás to snad bude moct slyšet, při menším reprodukovaně. Je potřeba jít k pojmu fyzis před Aristotela, ale je tomu tak, Aristoteles jako každej schrnující velkej myslitel, schrne spoustu nesmyslů zároveň taky. To platí třeba o Bártově, nech mluvil taky do vlastní řady. Je potřeba Bárta Štyrla, protože tam je ohromné kompendium protestantských nesmyslů taky. Je to velkej teolog, který tam zabudoval kde co, a tu víš taky ty nesmysly. Není třeba je hledat rozptýleně, všecky jsou když je dogmátik. A tohle je taky v Aristotelově a taky v Tomášovi. Jinak se tam najdou taky momenty, kde je možno se odrazit od toho. No a prostě a dobře po mém soudu je třeba se pustit pod dojmem toho Masaryka, a to je česká původní, nemusíme to odvozovat od Heideggera, od nikoho, a zas s novejma chybama, český původní zdroj, můžeme na to navázat a pokusit se o novou filozofii subjektu, vlastně o první filozofii, žádnou filozofii subjektu, která ještě tady vůbec nikdy nebyla, subjektu jako nejsoucího, nejsoucího, protože je vychýlenej do budoucnosti, jinak by nemohl být odpovědnej za akce, které začínají vždy v budoucnosti a teprve se realizují do minulosti. Jestliže subjekt učíníme odpovědním za tu aktivitu, za tu spontaneitu, tak ho musíme časově předřadit. A to znamená, že je nejsoucí, podobně jako je nejsoucí náš zejtřejších den. Naše budoucnost za hodinu je nejsoucí. Subjekt je jen v budoucnosti, maličko vychýlenej od přítelnosti, aby mohl ovlivňovat tu přítelnost. Jak je to možné? To bychom si vyložili na analýze reflexe, která spočívá v tom, že je to na vysoký úrovni vědomí, ale nám je to blízké, protože my jsme vědomí tvorové a proto jsme schopní si uvědomovat své vědomí. To je právě reflexe, čili my jsme schopni pochopit, co to je reflexe. Reflexe spočívá v tom, že k sobě přistupujeme novým způsobem. Že jsme schopni přistoupit sami k sobě. A co to je přistoupit k sobě? Jak bychom mohli k sobě přistoupit, kdybychom neudělali krok od sebe? Když zůstaneme u sebe, tak k sobě nemůžeme přistoupit. Reflexe znamená přístup k vlastnímu myšlení. Jak bychom mohli k sobě přistoupit, kdybychom nejprve neodstoupili? Reflexe má dva základní momenty. Odstup od sebe a přístup k sobě. A teď je něco, co tušili mystici, ale nikdy pořádně nevěděli, co to je. Místím odstupem od sebe a místím přístupem k sobě je ještě jeden moment, kdy jsme už odstoupili od sebe a ještě jsme k sobě se nevrátili. Tomu říkali, ne tomuhle, to je novej výklad, ale něčemu takovýmu říkali starý řekové ekstazis, stát ven ze sebe. Latiníci se to přiložili jako exsistencia, spočívat mimo sebe. Mystici to vykládali jako ekstázi, ale my to vyložíme jako subjekt. Subjekt je to, co není součástí našeho těla, co není součástí, včetně myšlení, páční myšlení je kus těla, není součástí ani naší celé bytosti, to jsem chtěl vykládat i Vopsovi, to musíte proměnit, že vynechám. Je to něco mimo a přesto to rozhoduje. Je to emancipováno z toho našeho života, jaký je probíhá v tom smyslu fyzis, ale je to mimo. Je to vyvoráno tím oslovením, který nepřichází z fyzis, protože to je z toho, co je mimo. Jedině v tom, jak odpovídá na svou povolanost a vyvolanost. A odpovídá tím, že zahraje akce. A ty akce samozřejmě musí nechat zprostředkovat tělo. A kusem těla je také to myšlení, čili to myšlení ještě rozhoduje, jak se to bude dělat. Subjekt je tedy nejsoucno, bez něhož člověk není člověkem. A pouze už třeba musím nechat stranou to, že po mém soudu tato interpretace je jedinou možnou filozofickou interpretací, která dnes existuje, která nově přemyslí nebo nově interpretuje lidská práva. Lidská práva dosud byla chápána nebo prostě furt se to tak říká na základě přirozenoprávní teorie a vůbec myšlení přirozeného, přirozeného, přirozenosti. Lidská práva jsou to, s čím se člověk rodí. Jenomže rodití to je physis. Lidská práva se netýkají physis, nebo se týkají subjektu. Subjekt politický, subjekt společenský, subjekt mravní, to je to počde. Samozřejmě pak jsou důsledky, že se to musí tomu subjektu umožnit vůči jeho politické pozici atd. Ale základnou lidských práv musí být to, co povolává každej subjekt osobně k tomu, co má dělat. A ten subjekt na to odpovídá tím, že to dělá nebo nedělá. Masaryk jako filozof, nebo ne, filozof, jednak se mi vždy zdálo, že mezi těmi hospisy je přece určitá výjimka, to je, že je ruská Evropa, která je čtivá. Čtivé dílo, hospitařní a zároveň se mi vždy zdálo, tím, že se snaží také interpretovat ty ruské autory a dobrát se toho, co teda je ta ruská filozofia. Vím, že je to takové jakasi nedopsané, ale trochu to tak, jak si myslím, je taková výjimečná díla. To je moje otázka. Druhá věc je, to by bylo pokračování na výzkuse, která tu začala, když tu přednášel Jaroslav Opat o Masarykovi. Měl velmi pozorovodný výklad Masaryk a jeho kritikové. Pokusil se vyložit, proč Masaryka kritizoval pekař, proč je kritizovali nacionalisté a také, proč a jak ho kritizoval Patočka. Znesl celou řadu velmi zajímavých citátů a hodnocení Patočkových, které se zdály takové dost krajní, skoro takové odmítání Masaryka. Já jsem dokonce připravený, že jsem všechny ty texty jim citované znal, ale připravím je závěrečným hodnocením, že doložil, že Patočka v předlety moha psal o Masarykovi velmi pozitivní interpretace, jubilejní články a tak dále a došel k tvrdzení, že Patočka Masarykovi dříve rozuměl, ale v posledních letech mu přestal rozumět. To byla taková velmi zajímavá diskuse, kterou jsem začal jako malou poznávku vězt, to nebylo právě opačně. Navázal na to Jaroslav Šabata, vyostřil to a zakončil to potom velmi šťastně paní profesorka Komáková, která vycházela z takové důvěrné znalosti Patočkova vývoje nebo i život napisu. Uvažitujem tak, proč to uvádí. Moje otázka je, jestli za prvé Patočka pomůže při studiu Masaryka, za druhé jestli skutečně. Na tomhle bylo tak, jak jsem se domníval a stále domnívám, že Patočka v takových středních letech Masarykovi nejen nerozuměl, ale odmítal ho a jako by mu přišel na chuť až v posledních letech. To byla moje kontrapozice k učitomu Opatovi, který vycházel z úplně opačného schématu. A s tímho všem co víc je otázka, co je vlastně nebo také kdo je opravdu nebo kdo může být považován za legitimního vykladače Masaryka. Mně se zdávalo, v takových středních letech mého života, že Rádl je skutečný filozof a že Masaryk je taková příležitost, aby Rádl rozvinul svou filozofii. A Masaryk je tou svou takovou neuspořádaností, je příležitostí, aby vybral právě takové jednotlivé kamenky a nasadil je do své stavby. Takže to je taková další otázka. V čem vidíš tu možnost opravdu Masaryka vyložit především jako filozof? Pokud jde na to první, odpovím velmi rychle a stručně. Jistě Rusko a Evropa systematičnější čtení než třeba naše dnešní krize, nebo taky nebylo psáno po číslech časopisů, ale jako kniha. Sociální otázka je také poměrně systematicky dělaná, ale ten systém v obou případech je velmi vnější. Je to spíš takové zařazení různých věcí do různých složek a pak se to sepíše, jak to jde za sebou. Skutečný filozofický systém to není. I ta filozofická stránka je po mnoha stránkách nevyhovující. Po mém soudu Rusko a Evropa je velkolepý tím, že když se to přečte, tak člověk má dujem, co to je Rusko. Ale nějak musí pominout ty nejrůznější prohřešky proti tomu, jak se to vědecky správně má dělat a jak se to má interpretovat. Je tam spousta věcí nevykazatelné. Tam je takška vejcuc z nějaké disertace o nějaké mysliteli, pak vejcuc z něčeho jiného a najednou se udělá závěr, když z toho vůbec nevyplývá, to je jako... Já připouštím, že to je lepší než v ostatních knížkách, ale formálně to prostě nevyhovují. Abychom to brali jako žádný filozofický text, nelze. Já jsem spíš na tom, že když se to přečte, ten můj zážitek Rusko a Evropa, tak si porozumí, jakým způsobem Masary přistupuje, jak akademická řídka na filozofii, jak akademická řídka na sociální reformátory, na všejaké projekty reformní a tak dále, v čem se vyšší to evropské myšlení, to západní myšlení od toho ruského. Mně se zdá, že ta postava Masaryka jako filozofa po přečtení vystvítne lépe než při čtení jiných věcí. Měl jsem čet Rusko a Evropa poměrně pozdě, předtím jsem zabýval spoustou všejakých věcí. Zažil jsem spoustu seminářů, kde se drobil text Masarykův na různé referáty a tak dále. A ta Rusko a Evropa mě pomohla k celkovému představě. Samozřejmě připouštím, že ta moje představa Masaryka je taková neúplná, částečná. Myslím si, že bych Rusko a Evropa každému doporučil hodně více než spisy jiné. Kdybych chtěl někdo začít se zabývat Masarykem jako myslitelem, tak bych jim dál Rusko a Evropu. Já už jsem to chtěl skončit, ale teď musím ještě k tomu, takže k tomu batočku jsem dostanul později ještě. Jasno, co to je filozofie, co to je filozofická práce. To bohužel dneska mnoha filozofům, který přednášají na fakultách na západě, jasné není a je to zřejmé z těch knížek, který si můžeme přečíst. Vypadá to dost blbě, když takovou věc řeknu já, který nemá o tom žádnou moc čajnu, slyšte aspoň. Filozof musí pracovat nejméně na třech rovinách, jako ve třech plánech, tak říkajíc. Zaprvé musí perfektně zpracovat jednotlivé argumenty, na kterých vůbec lokoncepci staví, protože to nemůže udělat jen tak by life'y přibližně. To dneska dělá spousta filozofů, který to nemá založené. Tamto musí být vypracované všechno. Druhá věc je, že to musí mít systematicky sesazené dohromady. Ne tak, že by byl otrokem systému, ale prostě bez systému není žádná filozofie možná. To jsou jen dojmy, dojmologie nějaká. Některý astrofizikální dovolit nějakou naprosto fantastickou představu, kdy víme, jak myslím, že Borne, nebo kdo to se vyjádřil, pane kolego, vaše teorie není dost bláznivá, aby mohla být pravnívá. Někdo to takhle řekl z těch velkejch filozofů, který je přírovědec, který má tu možnost nějakým způsobem vypracovat logický kontext od své teorie k nějakému konkrétnímu pozorování a teď postavit vlastně tu otázku crucis, buď ta jeho teorie je správná nebo ne, buď to pozorování tomu vyhoví nebo ne. Čau.
Kaz a.flac
====================
Otázka primátů duševních činností. Schopenhauer, Kant, Kant a Hegel. Marx materializuje Hegelovu dialektiku a dochází k Schopenhaurovu primátů vůle. Která je vlastní duševní a historická hybná síla? Otázka spontánnosti. Do které míry jsme svobodní? To je obsah necelé tří stránky dlouhého odstavce nebo paragrafu. Vychází z toho, že materializm a krajní objektivismu Marxův je nemožný. Tedy odmítá objektivismus. Říká, že totiž bez vědomí není žádné historie. To znamená, objektivismus je v tom nedržitelný a nemožný, že nepočítá svědomím jako skutečný. Nic zvládá to, ale neříká. My si musíme doplnit, že samozřejmě objektivismus také počítá svědomím, ale jako s druhotnou záležitostí, s nadstavbou třeba. Je to jen odraz těch reálných procesů. Ale nikdo nepochopí historii jako jenom reálné objektivní procesy, protože všude tam vždy intervenuje vědomí. To je obsaženost. V tom bez vědomí není žádné historie. A bez psychologie žádné sociologie. Proto není možno sociologicky, Páč Masaryk se chápe jako sociolog a tady kritizuje jiného sociologa, totiž Marxe. Bez psychologie to nejde. To dneska už nikdo nepochopí, protože pokud mladí něco vědí o kritice psychologismu, tak to vědí z úsadla. A to je úplně něco jiného, nemá s tím, co se společním. Co to je, ta psychologie pozitivně, to dneska už nikdo nebude brát. Psychologicky v historii to je tak snad dobré pro pysatele románů. Všecka rozmanitost a plnost života sociálního a historického je sama sebou činností duševní. Všecka rozmanitost a plnost je sama sebou činností duševní. Společnost je společenstvím vědomých individuí. A teď si na to dejte pozor, že tam je společností vědomých individuí. A teď s touto formulací přistupujte ke všemu, co bude dál říkat. I když se k tomuhle vlastně už nevrátí až úplně na konci. A teď říká všechny uvedné sociologické kategorie, který tam předtím probírá, redukují se na rozmanité činnosti duševní. A tyto činnosti samy redukují se na tři základní kategorie, totiž na činnosti rozumové, rozmanité city, konečně na rozličné formy chtění. Tohle, když někdo trošku vzdělanější čte, tak přejde. To je něco tak zastaralého, tak neuvěřitelného. Nevím, že Edmasa i to kritizuje, ale to z toho není jasné. Uvidíme, proč to kritizuje. Teď tady vykládá, jak to vypadalo historicky, že ty kategorie jsou velmi složité, psychology se o tom nemůžou dohodnout. Už Descartes se pokusil velikou bohatost citů redukovat na šesti citů základních, Spinoza na tři, ale on pak se zabejvá hlavně Schopenhauerem, který mluví o vůli, říká, že vůle rozhoduje v dějinách i v životě jednotlivce. A na tom učení o primátu vůle hlásá, že vůle v člověku a v dějinách je vlastní hybnou silou. Kdyby si tohleto Marx uvědomil, teď nám je důležité dobře si uvědomit, jak by byl měl Marx přesněji formulovat otázku po tom, co je vlastní hybnou silou v člověku a v historii. Neříká, že Schopenhauer má pravdu, že vůle rozhoduje, a říká, že když to Schopenhauer takhle řekl, tak vůči tomu, když ten Marx zůstával u objektivních zákonitostí, tak je to úplně vedle. Tak to absolutně nebere vůle vědomí. Přece jenom ten Schopenhauer, když říká ta vůle, tak je to něco z toho vědomí. A teď předtím už vykládá Bahorovi, jaké jsou vady, jak dobový to učení bylo, zároveň ve Francii něco podobného říká Mende Biran, takže vidět, že to bylo ve vzduchu nic tak světoborného, ale podobně jako Schopenhauer i Comte, taky podřizuje rozum citum a vůly. To je dost podobná věc jako ten Schopenhauer. A Comte i Schopenhauer vycházejí v tom zase od Humea, když viděl hybné síly etické v cite, ale furt jsou na tom líp než Marx, protože počítají s tím vědomým. Nic neříká, že to je dobře. A proti Humeovi přišel Kant primát rozumu. Tady už ví, on nerozuměl začátku Kantovi, pak mu trošku přišel na chuť a čím dál víc. A tady říká Kant nepojímal rozumu tak pasívně jako Hume, v tom smyslu Kant má pravdu proti Humeovi. Nyní už viděl v něm sílu aktivní tvůrči, najednou se mu tady objevuje aktivnost a tvůrčí schopnost. Rozum formuje a umožňuje zkušenost, vytváří kategorii a teď to vykládá toho Kanta. Ale zas neříká, že má Kant pravdu. A tato aktivní činnost po Kantovi se najde potom v Hegelově dialektice. Marx Hegelovu dialektiku přijal, ale zmaterializoval ji, zatíl to vědomí a tím se dostal do stopy Schopenhauerovi. To je zase to převedná vůli. Na jednou to takhle řekne. Prostě voluntarismus v marxismu. To je to, co jsme zažili. Převádí se to na objektivitu a ve skutečnosti je to tak subjektivní jak nic. A tady to máte jen tak jako v řádce. A teď končí odstavcem, který je rozhodující pro naše úvahy. A ten přečtu teď celý. Také materializm ekonomický dává si nakonec, to každý ví, že nedává. Celou knihu říká, že nedává. Také materializm ekonomický dává si, musí si dávat. Takovýhle drobnosti se musíte doplňovat stále. Nakonec otázku psychologickou a sociologickou. Co vlastně hýbe člověkem, ať už ho studujeme jako individuum, nebo jako člena sociálního historického tělku. K tomu se ještě vrátíme. Základní chyba marxismu je v tom, že individua vůbec nebere. On mluví jenom o společenských pohybech. No ale co je společenský pohyb bez individuí? Čili musíme uvažovat, co hýbe člověkem jako individuem, a co hýbe člověkem jako členem sociálního historického celku. To jsou dvě věci, které ani jednu ani druhou nemůžeme přavít na tu druhou. Je v něm výs motrix, vedoucí síla, nebo ženoucí síla, jen jedna. Či si máme představovat, že je takových hybných síl více? Samozřejmě všichni souhlasí s tím, že jich je více. I Marx, i když někdy jsou rozhodující. Tady o tom nepíše, a musel bych dokládat z jiných míst, ale to je jedno, já vám půjdu. Masarykův proti, nejenom proti Marxovi, ale také proti Comtevi, proti Humevi, proti Kantovi a tak dále, který to všichni chtějí vyložit z něčo i psychologicky, chtějí vyložit z něčeho, co je všeobecné. Pro Masaryka tohle je ta chyba. Rozhodující je, co je tou hnací silou toho jednotlivého člověka. Jak může být vůle vůbec? Čí vůle je rozhodující? Když řekneme, že je rozhodující vůle, to jsem já ta vůle? Nebo ta vůle je něco, co mě tlačí? To je prostě úhyb, to je nevědecký, takhle to říká, to je mitus, to převádět na vůli, na cid, na rozum. Ta jde o to, co hejbe člověkem. A to nemůže být vůle, to může být jenom má vůle. No ale co to je má vůle? To jsem já. A co tím hejbe tomu vůli? To je ta otázka. A proč ještě? Proč tady říká, jestli je těch chybných sil je více? No protože když je jich více, a to připouštějí všichni, řeknou, že jsou hlavní a ty druhý vedlejší, ale ty vedlejší se nemůžou pominout, tak kdo to dává dohromady? Když je těch chybných sil víc, kdo to integruje? Když já se rozhodnu, tak se rozhodnu jako jedinec, jako integrovaná bytost. Ale když sil na mě působí celá hleda, tak kdo to ve mně složí do toho mě? To je naprosto jasné, jak je to nevědecké. Vykládat to z nějakých sil, a dokonce i z těch psychologických sil. To je pak stejně nevědecké, jako u toho Markse. To je také objektivizace. Když řeknu vůle, vůle, vona vůle, to rozhoduje. Von, u kamta, je to naprosto jasné. Co to je ten rozum? To je ta výbava, kterou člověk dostává a nemá možnost o tom vůbec uvažovat, o tom se rozhodovat. To je to a priori, s tím se rodí. Tak jak a priori může rozhodovat o tom, jak je poslechnu nebo neposlechnu kategorického imperativu v dané situaci. V čem tkví konec konců duševní aktivnost člověka? A ještě více než aktivnost. Nástroj je také aktivní a přece pasívní. To jestli je nán parní silou nebo rukou. On nechce aktivnost, která se dá převodit na nějakou příčinu, která je mimo. Nástroj je aktivní, parní válce je aktivní, no ale žene ho pára. Ne, on chce vědět, kdy více než aktivnost, jeho spontánost, ne čím je člověk hnán zvenčí, ale jak se vlastně sám rozhoduje, jak se hejbe. On řekne, co je tou Vísmotrix, ale myslí si Vísmotrix, která je tím mým nejvlastnějším, ne něčím vnějším, co mě strká. A tady už vidíme, kam míří. Aniž to slovo řek. Jak veliká je tato spontánost. To je, do které míry je člověk hnán vnějším okolím, osudem, prozřetelností. Dokonce i prozřetelnost, dokonce i Bůh pro ně je něco vnějšího. Prozřetelnost je tady velký pl, to je jako Bůh. Víte ten výrok Masarykův, který každého protestanta musí nadzvednout? Já chci být já i po smrti. To je ono. Když je člověk hnán vnějším okolím, osudem, nějakými zákonitostmi, nebo i prozřetelností, tak to není on, to je hnán. A on chce vědět, co je ta spontanejta, co je ta spontanejta. A on chce vědět, co je ta spontanejta. Kde je člověk odpovědný sám za to? Kde se sám rozhoduje? Do které míry jsme pány svého života individuálního a svého života historického? Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí? Rozumíte, to je ten determinismus jeho. To jsou meze jeho determinismu. Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí? To znamená i na té svý fyziologii, na tom svým charakteru přirozeným. Do které míry jsme na tom nezávislí? Do které míry se sami rozhodujeme? Do které míry jsme jedním slovem svobodní? Tady vykládat, co to je svoboda. Žádná pochopená nutnost. Prostě když na sebe přebereme odpovědnost, to jest, kdy se cítíme oslovení a odpovídáme na to. To je svoboda. A teď se pokusím to zakončit. I když na tomto místně nenajdeme slovo subjekt, problém subjektu je tu ukázan ve vší zřetelnosti. Schopnost integrovat to, co je vybráno. Především musíme vybrat něco z těch příčin a vlivů, které jsou kolem, a pak to musíme integrovat do svých akce. My teď máme udělat čin, a ten čin můžeme udělat jen tenhle, nebo jiný, nebo tamten, vždycky to bude čin. Toto není jenom struktura, kde se zauzlí několik, jak to říkali strukturalisti, několik působností, několik příčinejch nějakejch tlaků. Někdo to musí syntegrovat, někdo z toho musí to jednou udělat. A kdo? Tam někdo, někdo musí bejt. To je ten subjekt. A to není možné bez duševní reactibility, bez toho, že jsme schopni my, jako subjekt, reagovat na ty podněty, na ty okolnosti, na ty příčiny. Příčina se stává příčinou teprve, že na ní reagujeme. Že na ní nereagujeme, tak není schopná bejt příčinou. Když tam říká, co je otázkou hybné síly, tak tím nemyslí nic vnějšího. To je otázkou po subjektu. Ta hybná síla to je ten subjekt, to jsme my. Co to je, to my. A teď je známá věc, že v historii filozofie na tuto otázku neexistuje odpověď. Co je subjekt, to prostě nikdo neví. Žádnou základní práci. Dokonce ten termín sám je pln konfuzí, protože původně se uplatňoval v gramatice. Teprve ex post byl přenesen na neslovní souvislosti, mimoslovní, mimořečové souvislosti. Sám ten termín má neobyčejně kuriozní historii. Původně to začalo přesný překlad do řečtiny. Je hypokeimenon, ale hypokeimenon dneska se překládá úplně jinak. Navíc ještě tam je subjektum, což je sobod subicio a to je házimpot. Hypokeima je ležimpot. Němci mají gegenstand, což je stojím před. My máme předmět. Odpusťte, že skáču do předmětu, ale to jsou vlastně ty překlady etymologické. A vidíte, jaký mají různé významy. Je to, co je předmítnuto, promítnuto před. Nebo taky metáno, co meteme, je vmeteme před sebe. To je předmět. A podmět, subjekt, je to, co vmeteme pod sebe. To nisme my. To je všechno strašně... A teď do toho nebudu vykládat dlouho, protože je to třeba konfuzí v celé historii. Původně subjekt znamenal to, čemu dneska se říká objekt. Teprve k koncem středověku začíná to slovo objektum. To původně latiníci neznali. Na to se to začíná přesouvat. Souvisí to s tou diskusí nominalismu s realismem. Do dneška románský jazyk jako angličtina mají. Suje je to, o čem mluvíme ve francouzštině. Subjekt to je předmět, který se vyučuje třeba. V těch nevěrmánských a slovánských jazycích to slovo souběh najednou začíná dostávat jinej význam, protože je to objekt, který nebylo potřeba zachovávat tradici latinskou tolik. Nové pojetí, moderní pojetí subjektu se zrodilo v Německu a nikoli v žádném románském národě. Samozřejmě jsme byli pod vlivem Němců, takže pro nás subjekt je něco úplně nového. Celou tu historii jsme škrtli. Jenomže my si ji už neuvědomujeme. A teď do toho přijde, kde se to nové pojetí subjektu ukázalo. V Německu. A kdo jsou rozhodující myslí tedy němečký Kant, když říká, co to je subjekt, tvrdí, že to není žádný pojem. Žádný. Že to je pouze konfuzní představa, která doprovází všechno naše myšlení. Mluvit o subjektu podle Kanta lze jenom přibližně, ale ne filozoficky. Subjekt není žádný pojem. Žádné filozofování je možné jenom s pojmy. Pojem subjektu neexistuje. Vrcholů to rozpělo přes novokantismus, svídeňské škole a kanalitické filozofii. Wittgenstein praví, že subjekt nepatří k tomuto světu. To není součást světa. Ale to by vyžadalo dlouhého. Prostě filozofové nemají žádním, co to je subjekt. To je tucha. Ten Kant měl naprostou pravdu. Jenomže můžou se s tím spokojit, musíme tomu. A teď představte si tohleto, co je eminentní záležitost, naprosto moderní, kterou se někteří moderní filozofové v tomto století zkoušely, že v tomto století máme mnoho bláznivých věcí, ale jedna z nich je právě, že když nevíme, co to je subjekt, tak o něm nebudeme mluvit. Tudle věc nedávno udělal Havel, aniž by tušil, co dělá, když řekl, že nevíme pořádně, co je socializm, tak o něm nebudeme mluvit, nebudeme toho slovo užívat. To je moderní filozofové strukturalistické zaměření. Prostě subjekt nemá cenu o tom mluvit, to nic není. A mluví jen o struktůrách. V logice něco podobného, takovýhle úhyb, to je ten vadný, jak to říká Freud, vadný krok nebo něco takového, teď se nemůžu vzpomenout. To je něco místo něčeho jiného. Logika neví, co je pojem. Po více než dvě tisíciletí se mluvilo, v logice o pojmech, soudech atd. Dnes, když si přičtete, já jsem schválně požádal spoustu známých, kteří mi nosili různý logiky všeho možného druhu. A nejenom tu moderní, samozřejmě symbolická, matematická logika, to je úplně něco, to necháme stranou, ale to, co se předpoládá jako školská tradiční logika, formální logika, vždycky se mluvilo o pojmech a o soudech. A posledně o tom psal tvrdý předválkou, Brněnský váš profesor. Teď vůbec to slovo se nevysklito je v těch logikách. To je tabu. O pojmu se nesmí mluvit. Mluví se jenom o denotátu a denotujícím, teda denotovaném a denotujícím. A to je vše. Jenom jde o znak. O tom se nesmí mluvit. O soudu se nemluví. Říká se věta nebo výrok. A takhle se filozoficky, přesně řečil ne filozoficky, řešejí problémy, které jsou těžké. Přestane se o nich mluvit. Tedy toto máme u Masaryka. Masaryk v konce 90. letech si byl vědom, vysoce aktuálně vědom, a přesně něčeho, co do dneska je otevřený problém, který paneš filozofé nevědí, jak řešit, tak ho nechtějí vůbec znát. Já jsem měl připraveno ještě vám vyložit něco o tom subjektu, ale to už opravdu by mi nebylo možné. Chci ukázat, že existuje filozofická možnost, jestli mě ještě chvilku dáte, subjekt chápat jako nejsoucno. To je nikoliv soucno. Tradiční filozofie považuje ze skutečné pouze to, co je jest. Ale teď existuje jakási možnost chápat skutečnost taky jako něco, co není. Subjekt je jedna z takových skutečností, které nejsou. A když něco nemí, nejest, tak ještě neznamená, že to je nic. Jsou prostě skutečnosti, které nejsou, ale jsou skutečný a dokonce jsou bůležitější než ty, které jsou. Tohle říkal Rádl, žák Masarykův. Bůh není, ale byť jí má, napsal v dějinách filozofie, v druhém svazku ke konci. Normální zabedněnci to přečtili a říkali, že to klatejstá. Měl by být ten Bůh, jenže není. To je naprostě falešný výklad. Bůh není soucno. To už poznali i někteří neotomisti, když študovali u Heideggera. Protože Heidegger taky říká, že bytí není. Všem soucnům je společné, že jsou. Ale to, čím jsou, není. Bytí přece není soucno. A teď si tohle vyposlech někdo a nechal dojít, jeden vládí jezuita, někdy začátkem 60. let, když poslouchal Heideggera. To už měl jen soukromý seminář, žádný oficiální. Pak už byl penzionován. Nejdřív nesměl přednášet, pak asi tři a půl roku mohl přednášet a byl penzionován. Něco jako Patočka taky. Od 68. do 70. přednášel a pak byl penzionován. Heidegger pak mohl přednášet a mít semináře ještě dál, jenom že neoficiální, teda nepředepsaný. A tam chodil tenhle mladý jezuita a naučil se u něj myslet tímto způsobem a pak s tou výbavou, kterou získal u Heideggera, přečet znova celého Aquinského. A zjistil, že existuje asi pět nebo šest míst u Tomáše Aquinského. Existují tisíce snad míst, kde mluví o Bohu jako o sumum ens. A je asi pět nebo šest míst, to je nejvyšší soucno, kde říká, že je to filozoficky legitimní říkat o Bohu, že je soucno. Vlastně my bychom měli říkat, že je sumum esse, ne sumum ens. Když to přiložíme, je to nejvyšší bíti, u nás máme ještě rozdíl, který není v latině, mezi bíti a bytí. Je ty substantivizovaný slovesa, přece jenom u nás se lišejí, když to v latině se nelišejí, a v němčině taky ne. Sein znamená bíti a dasein je bytí, my překládáme, ale to je to bítí. Teďka se najde myšlenka, že bytí není soucno. A ten jezuita zjistil, že vlastně něco takového si uvědomoval, už to máš. Sice byl ponořenej až pokrk, nebo ještě vejš, byl ponořenej v té metafyzice, která spočívá v tom, že všechno skutečné považuje za soucí a co není soucí, nepovažuje za skutečné. To znamená, že slovo metafyzika se vlastně v tomto smyslu má vykládat tak, že to, co je meta, je furt ještě fyzika. To je metafyzika v tradičním smyslu. A ta je teda prostě pase. Ale my si musíme uvědomit, že je možná metafyzika v novém smyslu, totiž, že existuje jakási oblast fyzis, tak něco, co na tu oblast fyzis redukovatelní není, ale je to stále ještě skutečně, dokonce je to to základní, co umožňuje, aby vůbec fyzis byla fyzis. To jsem taky chtěl vykládat, nemám na to čas, budu to vykládat zejtra možná, nebo po zejtří, nebo prostě ještě to dám dohromady. Někdo z vás to snad bude moct slyšet, při menším reprodukovaně. Je potřeba jít k pojmu fyzis před Aristotela, ale je tomu tak, Aristoteles jako každej schrnující velkej myslitel, schrne spoustu nesmyslů zároveň taky. To platí třeba o Bártově, nech mluvil taky do vlastní řady. Je potřeba Bárta Štyrla, protože tam je ohromné kompendium protestantských nesmyslů taky. Je to velkej teolog, který tam zabudoval kde co, a tu víš taky ty nesmysly. Není třeba je hledat rozptýleně, všecky jsou když je dogmátik. A tohle je taky v Aristotelově a taky v Tomášovi. Jinak se tam najdou taky momenty, kde je možno se odrazit od toho. No a prostě a dobře po mém soudu je třeba se pustit pod dojmem toho Masaryka, a to je česká původní, nemusíme to odvozovat od Heideggera, od nikoho, a zas s novejma chybama, český původní zdroj, můžeme na to navázat a pokusit se o novou filozofii subjektu, vlastně o první filozofii, žádnou filozofii subjektu, která ještě tady vůbec nikdy nebyla, subjektu jako nejsoucího, nejsoucího, protože je vychýlenej do budoucnosti, jinak by nemohl být odpovědnej za akce, které začínají vždy v budoucnosti a teprve se realizují do minulosti. Jestliže subjekt učíníme odpovědním za tu aktivitu, za tu spontaneitu, tak ho musíme časově předřadit. A to znamená, že je nejsoucí, podobně jako je nejsoucí náš zejtřejších den. Naše budoucnost za hodinu je nejsoucí. Subjekt je jen v budoucnosti, maličko vychýlenej od přítelnosti, aby mohl ovlivňovat tu přítelnost. Jak je to možné? To bychom si vyložili na analýze reflexe, která spočívá v tom, že je to na vysoký úrovni vědomí, ale nám je to blízké, protože my jsme vědomí tvorové a proto jsme schopní si uvědomovat své vědomí. To je právě reflexe, čili my jsme schopni pochopit, co to je reflexe. Reflexe spočívá v tom, že k sobě přistupujeme novým způsobem. Že jsme schopni přistoupit sami k sobě. A co to je přistoupit k sobě? Jak bychom mohli k sobě přistoupit, kdybychom neudělali krok od sebe? Když zůstaneme u sebe, tak k sobě nemůžeme přistoupit. Reflexe znamená přístup k vlastnímu myšlení. Jak bychom mohli k sobě přistoupit, kdybychom nejprve neodstoupili? Reflexe má dva základní momenty. Odstup od sebe a přístup k sobě. A teď je něco, co tušili mystici, ale nikdy pořádně nevěděli, co to je. Místím odstupem od sebe a místím přístupem k sobě je ještě jeden moment, kdy jsme už odstoupili od sebe a ještě jsme k sobě se nevrátili. Tomu říkali, ne tomuhle, to je novej výklad, ale něčemu takovýmu říkali starý řekové ekstazis, stát ven ze sebe. Latiníci se to přiložili jako exsistencia, spočívat mimo sebe. Mystici to vykládali jako ekstázi, ale my to vyložíme jako subjekt. Subjekt je to, co není součástí našeho těla, co není součástí, včetně myšlení, páční myšlení je kus těla, není součástí ani naší celé bytosti, to jsem chtěl vykládat i Vopsovi, to musíte proměnit, že vynechám. Je to něco mimo a přesto to rozhoduje. Je to emancipováno z toho našeho života, jaký je probíhá v tom smyslu fyzis, ale je to mimo. Je to vyvoráno tím oslovením, který nepřichází z fyzis, protože to je z toho, co je mimo. Jedině v tom, jak odpovídá na svou povolanost a vyvolanost. A odpovídá tím, že zahraje akce. A ty akce samozřejmě musí nechat zprostředkovat tělo. A kusem těla je také to myšlení, čili to myšlení ještě rozhoduje, jak se to bude dělat. Subjekt je tedy nejsoucno, bez něhož člověk není člověkem. A pouze už třeba musím nechat stranou to, že po mém soudu tato interpretace je jedinou možnou filozofickou interpretací, která dnes existuje, která nově přemyslí nebo nově interpretuje lidská práva. Lidská práva dosud byla chápána nebo prostě furt se to tak říká na základě přirozenoprávní teorie a vůbec myšlení přirozeného, přirozeného, přirozenosti. Lidská práva jsou to, s čím se člověk rodí. Jenomže rodití to je physis. Lidská práva se netýkají physis, nebo se týkají subjektu. Subjekt politický, subjekt společenský, subjekt mravní, to je to počde. Samozřejmě pak jsou důsledky, že se to musí tomu subjektu umožnit vůči jeho politické pozici atd. Ale základnou lidských práv musí být to, co povolává každej subjekt osobně k tomu, co má dělat. A ten subjekt na to odpovídá tím, že to dělá nebo nedělá. Masaryk jako filozof, nebo ne, filozof, jednak se mi vždy zdálo, že mezi těmi hospisy je přece určitá výjimka, to je, že je ruská Evropa, která je čtivá. Čtivé dílo, hospitařní a zároveň se mi vždy zdálo, tím, že se snaží také interpretovat ty ruské autory a dobrát se toho, co teda je ta ruská filozofia. Vím, že je to takové jakasi nedopsané, ale trochu to tak, jak si myslím, je taková výjimečná díla. To je moje otázka. Druhá věc je, to by bylo pokračování na výzkuse, která tu začala, když tu přednášel Jaroslav Opat o Masarykovi. Měl velmi pozorovodný výklad Masaryk a jeho kritikové. Pokusil se vyložit, proč Masaryka kritizoval pekař, proč je kritizovali nacionalisté a také, proč a jak ho kritizoval Patočka. Znesl celou řadu velmi zajímavých citátů a hodnocení Patočkových, které se zdály takové dost krajní, skoro takové odmítání Masaryka. Já jsem dokonce připravený, že jsem všechny ty texty jim citované znal, ale připravím je závěrečným hodnocením, že doložil, že Patočka v předlety moha psal o Masarykovi velmi pozitivní interpretace, jubilejní články a tak dále a došel k tvrdzení, že Patočka Masarykovi dříve rozuměl, ale v posledních letech mu přestal rozumět. To byla taková velmi zajímavá diskuse, kterou jsem začal jako malou poznávku vězt, to nebylo právě opačně. Navázal na to Jaroslav Šabata, vyostřil to a zakončil to potom velmi šťastně paní profesorka Komáková, která vycházela z takové důvěrné znalosti Patočkova vývoje nebo i život napisu. Uvažitujem tak, proč to uvádí. Moje otázka je, jestli za prvé Patočka pomůže při studiu Masaryka, za druhé jestli skutečně. Na tomhle bylo tak, jak jsem se domníval a stále domnívám, že Patočka v takových středních letech Masarykovi nejen nerozuměl, ale odmítal ho a jako by mu přišel na chuť až v posledních letech. To byla moje kontrapozice k učitomu Opatovi, který vycházel z úplně opačného schématu. A s tímho všem co víc je otázka, co je vlastně nebo také kdo je opravdu nebo kdo může být považován za legitimního vykladače Masaryka. Mně se zdávalo, v takových středních letech mého života, že Rádl je skutečný filozof a že Masaryk je taková příležitost, aby Rádl rozvinul svou filozofii. A Masaryk je tou svou takovou neuspořádaností, je příležitostí, aby vybral právě takové jednotlivé kamenky a nasadil je do své stavby. Takže to je taková další otázka. V čem vidíš tu možnost opravdu Masaryka vyložit především jako filozof? Pokud jde na to první, odpovím velmi rychle a stručně. Jistě Rusko a Evropa systematičnější čtení než třeba naše dnešní krize, nebo taky nebylo psáno po číslech časopisů, ale jako kniha. Sociální otázka je také poměrně systematicky dělaná, ale ten systém v obou případech je velmi vnější. Je to spíš takové zařazení různých věcí do různých složek a pak se to sepíše, jak to jde za sebou. Skutečný filozofický systém to není. I ta filozofická stránka je po mnoha stránkách nevyhovující. Po mém soudu Rusko a Evropa je velkolepý tím, že když se to přečte, tak člověk má dujem, co to je Rusko. Ale nějak musí pominout ty nejrůznější prohřešky proti tomu, jak se to vědecky správně má dělat a jak se to má interpretovat. Je tam spousta věcí nevykazatelné. Tam je takška vejcuc z nějaké disertace o nějaké mysliteli, pak vejcuc z něčeho jiného a najednou se udělá závěr, když z toho vůbec nevyplývá, to je jako... Já připouštím, že to je lepší než v ostatních knížkách, ale formálně to prostě nevyhovují. Abychom to brali jako žádný filozofický text, nelze. Já jsem spíš na tom, že když se to přečte, ten můj zážitek Rusko a Evropa, tak si porozumí, jakým způsobem Masary přistupuje, jak akademická řídka na filozofii, jak akademická řídka na sociální reformátory, na všejaké projekty reformní a tak dále, v čem se vyšší to evropské myšlení, to západní myšlení od toho ruského. Mně se zdá, že ta postava Masaryka jako filozofa po přečtení vystvítne lépe než při čtení jiných věcí. Měl jsem čet Rusko a Evropa poměrně pozdě, předtím jsem zabýval spoustou všejakých věcí. Zažil jsem spoustu seminářů, kde se drobil text Masarykův na různé referáty a tak dále. A ta Rusko a Evropa mě pomohla k celkovému představě. Samozřejmě připouštím, že ta moje představa Masaryka je taková neúplná, částečná. Myslím si, že bych Rusko a Evropa každému doporučil hodně více než spisy jiné. Kdybych chtěl někdo začít se zabývat Masarykem jako myslitelem, tak bych jim dál Rusko a Evropu. Já už jsem to chtěl skončit, ale teď musím ještě k tomu, takže k tomu batočku jsem dostanul později ještě. Jasno, co to je filozofie, co to je filozofická práce. To bohužel dneska mnoha filozofům, který přednášají na fakultách na západě, jasné není a je to zřejmé z těch knížek, který si můžeme přečíst. Vypadá to dost blbě, když takovou věc řeknu já, který nemá o tom žádnou moc čajnu, slyšte aspoň. Filozof musí pracovat nejméně na třech rovinách, jako ve třech plánech, tak říkajíc. Zaprvé musí perfektně zpracovat jednotlivé argumenty, na kterých vůbec lokoncepci staví, protože to nemůže udělat jen tak by life'y přibližně. To dneska dělá spousta filozofů, který to nemá založené. Tamto musí být vypracované všechno. Druhá věc je, že to musí mít systematicky sesazené dohromady. Ne tak, že by byl otrokem systému, ale prostě bez systému není žádná filozofie možná. To jsou jen dojmy, dojmologie nějaká. Některý astrofizikální dovolit nějakou naprosto fantastickou představu, kdy víme, jak myslím, že Borne, nebo kdo to se vyjádřil, pane kolego, vaše teorie není dost bláznivá, aby mohla být pravnívá. Někdo to takhle řekl z těch velkejch filozofů, který je přírovědec, který má tu možnost nějakým způsobem vypracovat logický kontext od své teorie k nějakému konkrétnímu pozorování a teď postavit vlastně tu otázku crucis, buď ta jeho teorie je správná nebo ne, buď to pozorování tomu vyhoví nebo ne. Čau.
====================
Kaz a.flac
====================
Omárková snad vlastní někde v geologických lastovách papíru Patočkův text na toto téma o Masarykově jako zakladateli států, že říkali, že je toto nejlepší, nebo že se dobývá ono, že je toto nejlepší, co Patočkův celkový napsal. Všechny jsme to nesnáte, ale dokonce to je o textu, který jsme takhle měli přijít i známe, protože málo známe, nikomu byl zná. Abych musel vědět, Patočka od Masaryka to napsal hodně a teď v těch samizdotovéch edicích, jak se dělali, tak z toho vznik celý svazek. Pravděpodobně tam ještě taky všechno nebude, ale já teď nevím, co. V poslední době napsal ty dvě studie, co vyšly taky venku a tak dál. Myslím, že tam je naprosto jasný, jak jde úplně mimo. Prostě se s Masarykem nesetkal. Patočkův bývalý odpad je tu hypotézu, že Masaryk je rozuměl a od Masaryka se odvrátil v posledních letech. Pravě od těch dvě studie. Měl to všechno důležený odpad. On pro Masaryka měl střídavě porozumění a k němu odpor, ale nerozuměl mu nikdy, bych řekl já. Já bych se chtěl zeptat na to, že ta potřeba interpretovat Masaryka, na které jste mluvil, to je potřeba udělat z toho tu filozofii. Jak dalece se cítí ve filozofických hruzích ta naléhavost? No cítí, necítí vůbec. Nevím, jestli jsem to řekl výslovně, ale chtěl jsem to říct. Prostě u nás teď existuje ta situace, že skutečně pracující filozofové jsou orientováni na fenomenologii, na Heideggera a někdy na analytickou filozofii. Nic domácího. To dělají prostě diletanti. Ať už teda vůbec diletanti, anebo prostě odborníci jiných oborů, třeba jako opat. To není filozof. A proto taky ty filozofické partie, ty jeho knížky jsou nejslabší. On tam vychází z toho, jak ty ostatní psali. Jenomže ty psali blbě, takže on to převzal taky. To není možnou taková zavinu, ale filozofům, který se té věci nezhostily. A pokládáte pozornost tomu věnovanému Masarykovi osobnosti, třeba esejistickou? Klohák, Palouš, Machovcovi vědci, Bohumír Janát třeba za kroky k tomuto, o čem jste mluvil? Ty jsou velice úžitečný proto, aby se zbudil zájem u Masaryka, ale rozhodně filozoficky to kroky k porozumí Masarykovi nejsou. Jako k filozofickému porozumění. Machovec tu knížku píše s takovou opravdou, mám takovou náklonost, takovou sympatii k Masarykovi, ale nerozumí mu. Klohák, ten mu rozumí, ale je strašně takovej školmecký v té věci. Prostě on toho Masaryka neukáže v té jeho force, v tom nejdůležitějším, co u něj je. Konec konců podle Kloháka ten Masaryk, on sice říká, že je funtaktuární, ale fakticky mě ten jeho Masaryk, jak on ho interpretuje, připadá čistě historicky. A co jste to měli ještě, to třetí? Janát. Jo, Janát. Palouš. Jo, Palouš. Palouš je popularizátor, Janát je sejista, který myslí, že filozofie je taková věc, kterou může dělat každej. To zase není novina. Já bych se chtěl vrátit k tomu Machovecovi. Já jsem vyslechl asi před třemi nedělemi, možná je to měsíc, jeho přednášku Masaryk jako filozof. A chtěl jsem k tomu říct, že Machovec pokročil od té doby, co napsal tu knihu. Takže on je jistě už teď ve svém myšlení nebo ve svém interpretování Masaryka dál, než byl tehdy. Ovšem, já sám nejsem filozof, takže nejsem práv tomu, abych mohl říct, zda je to adekvátní, či ne. Ale skutečně jeho přednáška byla velmi zajímavá a asi hodinu trvala nebo tak nějak, možná hodinu až čtvrt. Ale opravdu teda mě to velmi zaujalo a myslím si, že by bylo docela zajímavé, kdyby teoreticky jste se třeba někde přetkali a kdyby jste si mohli své názory nějak na to konfrontovat. My se občas s Machovicem výdáme a Machovec zejména v poslední době mě přefurt přesvědčuje, že jsme si stále blíže. Já o tom nejsem tak docela přesvědčený, ale o Masarykovi jsme nikdy nemluvili. Já vím ovšem, že v té knížce tam je spousta dobrých nápadů a Machovec patří k lidem, který mají čuch pro situaci a i pro myšlení, pro filozofii. Volt je takovej esejista, on píše rychle a tak nějak si dokonce na tom zakládá. Třeba konkrétně mně jednou říkal, že toho Masaryka zhruba napsal během cesty z Berlína do Prahy ve vlaku. To je asi přehnaný, ale... Mě si dají spožení. Já jenom jsem chtěl doložit, že si na tom zakládá. Ale on objevil nebo řekl spoustu věcí, které neřekl nikdo jiný. Masaryka tam zárovnává právě Masaryka v té knížce s existenci. Což teda nikdo přesně neřekl. Taková myšlenka je vynikající, ale to je teda příležitost o tom mlčet a napsat to, než to napíše někdo jiný. Když on to tam napíše, tak to tak jako načrtne. Když se má psát disertace, tak nejdřív se napíše takovej konspekt, předá se profesorovi, co to mu říká, jestli to tak jde nebo nejde. Tak on to napíše tímto způsobem. A teď je to třeba ukázat. A to on už neudělá. Machovec se všim přijde první mnohokrát a udělá to špatně. Udělá to nejlíp, jak to v tý době kdo udělal, jenomže už se k tomu nevrátí a když se k tomu někdy vrátí, tak z toho udělá ještě horší. To s tím smyslem života, to pak po druhý, když to přepracoval, tak to bylo ještě o mnoho horší. Tak to je ta nesnáz. O všem, v filozofii patří všichni. Fakt je, že naše literatura o Masarykovi by byla ochůzená, kdyby tam nebyly Machovecovi spisy. To je jistý. Ale nemůžu si pomoct výhrady, k ním mám dost vážně. Ale stejně si myslím, že by bylo užitečné, kdybyste se setkali teď při jeho nynějších názorech a vaších názorech, že by to bylo zajímavé. Já jsem měl na tom jeho semináři teď před několik měsíců nějaké povídání o Aristotelovi a on mě právě při té příležitosti říkal, že ty Masarykovci chtějí dělat něco pracovně a že tam rozhodně musím něco taky přijít dělat spolu s nimi. Tak budu možná mít příležitost. Ale já nejsem žádný odborník na Masaryka. Víte, to je jako ta potíž, že já jsem Masaryka čet jako vůbec všecky filozofy, které čtu, já je čtu pro to, jestli je to použitelné nebo ne, k tomu, co chci dělat. A teď, když mám říct něco o Masarykově, to bych tomu slyšel všechno znovu z úplně jiné perspektývy. To je ta potíž. A já jsem blbej interpret. Čili já tam můžu ho chytit, zafousit někde, kde dělá nějakou chybu, ale v celkový typu já nevím, jestli já vůbec bych mohl říct něco o Masarykovi v celkovým. Kromě takových plků jako dneska. Tak jak pak jste na to byli s otázkami? Já bych šetřil jednu otázku v tom závěru vaší přednášky, jenom takhle jednu otázku. Lišíte mezi nejsoucím a nepředmětným? Vy jste nepůjštěl výrazům nepředmětný. Dalo by se říct, chci chápat i soucno v časovém rozměru jako událost. To je to, co jsem říkal, že přijdete o toho psa. Když mluvíme o psu, tak my jsme zvyklí chápat psa jako to zvíře, co tamhle běží. Ale to je jenom kousek psa. Celý pes je od toho štěněte až po to stáří. A my si to neuvědomujeme. A to znamená, že my redukujeme skutečná pravá soucna na to, co se nám jenom jeví heiketnou v této chvíli. Ale to je jenom takový malý kousek toho soucna. A vlastně to, co je z toho psa, je jenom to, co tamhle běží. Ale to všechno ostatní není. Většina toho už není, něco už ještě není, ale to celé soucno pes většinou není než je. Víc není než je. Čili já nemyslím, když řeknu nejsoucno nic, já myslím to, co je strašně důležitý pro toho psa. Když ten pes neměl minulost a budoucnost, tak vůbec to není živočík, to není živý zvířek. Platonská lídia psa. No ano, to je ono, jenomže my jsme to teda už dali na tu zem a teď prostě my si skládáme, když takhle se řekne, no ale ten pes, to je celý pes. Tak my si řekneme, no a co je ten celý pes. To je všechny ty okamžiky, kdy vypadal takhle nejdřív jako štěně, pak trochu jako větší štěně a tak dále a všechno tohle. A poskládáme to za sebou, tak to je ten, a to není pravda, protože to je integrovaný. To je například teď, že on je pes, tady teď, co běží, tak on mě pozná. To znamená, on ví spoustu věcí, vztahuje se ke mně jako k někomu, koho zná z minulosti atd. V tého jsoucnosti teď je taky nepředmětně nebo nejsoucně přítomno spoustu z té minulosti a spoustu z té budoucnosti. To znamená, on je taky zaměřenej do budoucnosti, já mu něco nakážu a on si to ještě pamatuje a jde po stopě třeba dvě hodiny. To, že vás poznávají na vruch, to je nepředmětně. Přesně tak. Takže i v té soucnosti okamžitý je furt něco, co není přede mnou vnějšně, předmětně dané. Ale co má vztah k celému tomu psavu? Já teď chci ještě zase ukazovat, že je rozdíl mezi jastotou a soucností, zavedl jsem, když si to může dovolit Heidegger, proč ne my, že jo, novej termín, jastota, který mimochodem není vymyšlený nově, ve staré češtině existoval. Jastota je jenom to, co vidíme, co máme před sebou. Jastota. Soucnost. To je i to s tím, co není vidět. A teď já chci říct, že soucnost po vnitřní stránce je koextenzívní s celým tím soucném. To znamená, že každá okamžitá soucnost ve skutečnosti je vnitřně spjata s celým tím psem. Takže díky tomu, že se pře sebe po vnitřní stránce ty jednotlivý soucnosti překládají, a že nejenom překládají, ale že jsou spjaty, díky tomu ten pes je integrovaná bytost. Ale to všem nejsou jenom i soucna, které mají tu nepředmětnou a předmětnou stránku, ale jsou také ryzy nepředmětnosti. To je třeba logos, physis. Každý pes má physis. To není tělo. Physis je to, co se rodí, roste. Fiein je také růsti. Fiestchai je růsti. Růsti je medium, nebo nevím už přesně, ale každopádně neznamená to jenom rodit a rodit se. Rodit fiein, rodit se je fiestchai. A teď jedno z toho ještě taky znamená růsti. Od toho taky fito, patologie a tak dále. A to, co roste, to není to tělo. To tělo je heiket nunc. To je to, co může ten subjekt rozhodnout použít. To, co tady běží, to je tělo. Ale ten celý, ta celá živá bytost je vlastně neviditelná. Říká Rádlov v Útěše z filozofie, jestli dobře znáte, že živé bytosti jsou stejně neviditelné jako ustavy států. Když mluvím o tom nejsoucnosti, tak je to v tomto smyslu. A pak samozřejmě pravda, já používám toho slova rádlovsky pro to nejvyšší nejsoucnost, tak říkají, kdybych se měl vyjádřit polotomášovsky. Nikoli soucnost, ale nejsoucnost. Je to to nejvyšší nejsoucnost, nejvyšší dobro, nejvyšší pravda, v tomto smyslu. O všem úplně chápaná jinak než platonsky a tak dále. To by byly výklady. Ale to je to, co povolává subjekt existenci. Subjekt není soucnost, ale je to existence. Jak říká Jaspers, že člověk jako biologický jedinec je povolán k tomu, aby se stal existenci. A ne každý člověk se stane existenci. Není to jako samočinně dáno. Ale taky není samočinně dáno, aby se stal subjektem. On sice subjektem stane nížší úrovně, až i pes se stává subjektem. Zase já pojem subjektu, rozšiřuju na všechny možný ty přírodní jednoty. Jako je to u tejára, tedy i atom je přírodní jednotka. A tudíž je to subjekt, i když velmi nízký a proto taky atom je schopen reagovat. Není to jenom bezmocný a mrtvý předmět působení různých fyzikálních sil. Atom reaguje. Kdyby atom nereagoval, tak život není možný, živé tělo není možné. Weidhead řekl, že elektron v živém těle se chová jinak, než mimo živé tělo. Co to znamená? To musíte třeba domyslet. Jakési předpoklady života musí být v nejzákladnější rovině, v nejprimitivnější rovině vůbec všech soucem. I tam musíme hledat události, které mají nějaký průběh, který je řízenčím si, rogem přes physis. To jsou věci, o kterých budu vzal říkat strašně dlouho a takhle to vypadá jako bláznění. Je tam příliš mnoho operací do Masaryka. Nemyslím teď filozofické operace, které zbůzují přiznávacímu krání nebudných. Když se tady mluví o Patočkovi, který nepochopil Masaryka, já ten vztah celý neznám. Neznám zřejmě ani všechny ty texty, které Patočka Masarykovi věnoval, ale mám třeba na mysli Patočkovou styli o Masarykovi a Dostojevském. Ta podle měho názoru je naprosto precizní a přesná. A uslyšuje toho Masaryka, že se míjel v světě Dostojevského, jako se míjel s Tolstýma, jako se míjel velice poháždlivě třeba ve své vykladačské, estetické práci, že se míjel se světem umění. Já jsem se vás chtěl zeptat, protože vy jste, jak si systematik to popíráte nebo přiznáváte, tak to je z vaší práce, z vašeho projevu vidět. Je možné, abych byl jaksi v těch detailech, v těch detailních operacích, víme, že podle detailů se teda taky poznámíste, je možné, aby tam bylo tolik chybných, naprosto chybných, prokazatelných, prokazanich chybných operací podle Masaryka? A přitom, jak si strategicky a eticky to zakládalo nějaké podjety pro přítomnost na to urodstvo? To není jenom možné, ale to je skutečnost, s kterou se setkáváme nejenom u Masaryka, ale i u celého řadu jiných filozofů. Bohužel je to tak, že dokonalý filozofové nejsou, a tudíž dějiny filozofie se skládá z takových filozofických prohřešků. Já bych tady odcitoval patočku, který napsal v 1937. roce o Rádlovi a jeho významu pro diskusi s pozitivismem. Napsal, že Rádlová koncepce je sice velkolepá, ale stroskotá. V 1969. roce tady vyšel Scheller Místo člověka v kosmu, a přeložila to Stuchlíková Eva a patočka k tomu napsal dlouhej úvod, kde vykládá Schellera a tam vykládá o tom, jak jeho koncepce velkolepá, ale že stroskotá. A v tom svazku, co vyšel teď Platona Evropa, tam to hned začíná tím, že vlastně my všichni, tam říká filozofoveným člověkům vůbec, že prostě my jsme bytosti, které stroskotají. Bylo by možné k tomu říct ještě něco dalšího, ale něco je na tom hluboce pravdivýho. Člověk je bytost konečná a nikdy nedosahuje dokonalého výsledku. Prostě je třeba být vděčnej za to, když někdo je výborný v té třetí rovině, nebo když je výborný v té nejnižší rovině, prostě učit se od všech. Je to asi nadlidské síly splnit nároky ve všech těch rovinách. Ale není to tak, že by před pokladem toho vidění situace, duchovní, mravní atd., bylo vypracovat precízně ty detaily, na kterých to stojí. Filozofie vyžaduje, aby to tak bylo, ale není to tak, že to vidění té situace nebo rozpoznání té nutné strategie by vyplývalo z těch dobře vybudovaných základů. Ty základy musí být dobře vybudované, jinak tomu filozofii musíme vynadat. Ale když to dobře viděl, tak to dobře mohl vidět i když ty základy vybudovaný neměl. Pak mu vytkneme, že jako filozof nepracoval řádně, ale musíme mu přiznat, že to viděl. Já se často setkávám s tím, jak jednotliví odborníci jsou podrážděni Masarykovou intervencií. Když jsem tak jako procházel některé ty texty, tak například teologové byly podrážděni některými Masarykovým výroky, úvahami, zábíjely, námět a tak dále. Ale zvlášť je to nápadné u historiku. A to, co znaleci literatury nebo teoretici literatury a tak dále Masaryku vytýkají, ještě větší míře mu vytýkají historici. A to tak, že sledují tu Masarykovou myšlenku tak, že ji konfrontují s nějakou monografickou znalostí určitého obroví, určitého problému, bata například a tak dále. To jsem si všiml, jak třeba u pekařové kritiky, jak pekař se neustále tak jakoby systematicky mýjí s tím, co Masaryk říká. A to proto, že vždycky nasadí takové měřitko historického monografa, který principiálně považuje filozofii za něco zbytného, zavádějícího a škodlivého. Podívejte pěkně do té a potom té diskusy ve dvacátech letech od Halil Šalda, to je takový zvláštní nedostatek pekařova posudzování, že nerozumí teda, v podstatě nerozumí historii. A proto taky nerozumí Masarykov, je to takový velmi ostrejní pat proti pekařovi. A přitom, jak si ten Šalda byl pozorovanej tím, že přesto, že byl odborník a věděl, že Masaryk má takové příkladné soudu o některých autorech, interpretuje je pro sporu s tím, jak se tehdy znali ty postavy, tak se mu daří jaksi postihnout ten záměr. Všem to myslím, že je jeden z malých odborníků, který při takovém hlubokém odcizení od Masarykova spousobu myšlení a jednání to Masarykovi koncedoval. Já si myslím, že to je podobný problém u toho posudzování této umění jako u posudzování některých teologických otázek, jako u posudzování historických otázek, že Masaryk velmi často sledoval svou myšlenku a deformoval ty odborní znalosti a kdykoliv, jak si mu to bylo vytčeno takovými, to právě se tak považuje za takový zvláštní risk Masarykův, že jak si uznal, že v některých historických soudech to neodpovídá tomu a říká, ale já jsem měl na mysli něco jiného, pokoušej se vysvětlit co a to se mu nevždy zdařilo. To je takový ten klasický problém, vždycky vyčítají taky v tobě historikové, že se Masaryk odválal v 1478, to bylo ten sněm, který zradil rusickou reformaci tím, že bylo to podanství vlastně utuženo. Vždycky vždycky historikové vyletějí, jak to někdo cituje, jak to Masaryk říká a tak dále. To mě se vždycky zdá, že Masarykovi vyšlo o něco trochu jiného, protože tam byl náš program katoličký. Je hrozný, protože on tam nerozumí, co Masaryk, o čem Masaryk mluví. Všechny výroky o umění, o teologii, o apostolu Pavlovi, o ženě u Pavla. Každý teolog prostě zduří ten Masaryk bez jakékoliv znalosti a epistol Pavlových, posuduje jak si Pavla, tak jak si Ángora, jak se tak představuje ten Pavel, že se neboženil nějakým autorem 3. řádu, že nerozumí ženě a tak dále. To znamená, že neustále dráží teologii a nebo teda politiky konzervativního ražení. Tábor je náš program. Záleží k tomu, že většina těch takzvaných esel Masarykových je práce žurnalistů, nikoliv teda Masarykova. Masarykov jsou tedy citují, velmi často citují Masarykovi citáty z Havlíčka, že je většina výroku takzvaně Masarykových jsou Havlíčkovi citáty. Přitom ve spisech Masaryk vždycky uvádí, že to je Havlíčka, ale ti takzvaní Masarykovci už to citují, jak říkával Masaryk. Bylo by zajímavé skutečně prosluzovat historii toho hesla. Je zajímavé, že u všem zvláštní podměstí tady je přítomně Havlík, která obdá. To bylo na ty exponenty v pozadí. U toho Masaryka, já si myslím, že stojí za to sledovat za prvé skutečně, co Masaryk řekl, za druhé přemýšlet o tom, co ti myslel v určité situaci a za třetí všem si položit otázku, na kolik může odborník v jednom oboru použít výsledku oboru druhých. Aniž by si tím zavazoval být historikem. To je pro mě otázka, protože to je stálý sport z historiky. Jakmile někdo, kdokoliv, jak si cituje, i když to v úvodu uvede jako berle, to dělá Masaryk třeba v české otázce, že by neraději mluvit o věcech přímo, ale paždé to není zpracováno, tak je potřeba užít historických berlí. Podobných berlí užívá při výkladě života. V současnosti používá berle literatury. Samozřejmě rozumím tomu, že pro koho ta literatura je víc než berle, že je takový dvořený. Protože někdo z literatury, z umění, z teologie, z Biblie, z historie dělá berle. A ona není berle. Literatura není berle, historie není berle. To jsou věci. Já se tážu totiž, abych to trošku vyostřil a přehnal. Já se tážu, když někdo dělá dejme tomu postel, a já zjistím, že ta postela je ve všech rozích špatně zaklížená. A ten, kdo obhajuje výrobce té postele, říká, ale jemu nešlo o to dobře zaklížit ty rohy. On mě namyslí tu vynikající, nádhernou postel, která bude člověku sloužit, aby se na ní vyspál. A já se ptám, bude ta postela sloužit, když má ty rohy špatně zaklížené a když ten člověk prostě klížit neuměl. Jistě, že mě život naučil až takovému puntičkářskému zření k tomu, co kdo říká. Vy jste sám pověděli, já to nechci demagogicky zneužívat, přísám Bůh, že ne, ale vy jste sám řekl, že má filozof, jak si hlídat své slova a své myšlenky, protože do jisté míry, a neříkám, že 100%, ale do jisté míry, zodpovídá i za to, co se z té filozofie stane. Ano, i nepochopením. A výrok Tabor je náš program, to podle mě se profesionální historik, který nemusel filozofii rozumít a vůbec nemusel mít smysl pro mazaliků v cíl, ten se právěm profesionálem musel vzbouřit, stejně jako se profesionální stolař vzbouří, když uvidí, že je to zaklížené v tom rohu špatně. A já se teda ptám, za špatně zaklížená postel, může sloužit a může být oceněna jako vynikající idea postele, kterou potom někdo eventuálně doklíží dobře. Jestli toto je, jaksi v duchovní sféře, možné, jako v tom řemeslu, které zachází s dřevem a s klírem. Tak jsem já myslel zvolat vás. Já odpovím, pokusím se odpovědět stejně arabijanský.
Kaz a.flac
====================
Omárková snad vlastní někde v geologických lastovách papíru Patočkův text na toto téma o Masarykově jako zakladateli států, že říkali, že je toto nejlepší, nebo že se dobývá ono, že je toto nejlepší, co Patočkův celkový napsal. Všechny jsme to nesnáte, ale dokonce to je o textu, který jsme takhle měli přijít i známe, protože málo známe, nikomu byl zná. Abych musel vědět, Patočka od Masaryka to napsal hodně a teď v těch samizdotovéch edicích, jak se dělali, tak z toho vznik celý svazek. Pravděpodobně tam ještě taky všechno nebude, ale já teď nevím, co. V poslední době napsal ty dvě studie, co vyšly taky venku a tak dál. Myslím, že tam je naprosto jasný, jak jde úplně mimo. Prostě se s Masarykem nesetkal. Patočkův bývalý odpad je tu hypotézu, že Masaryk je rozuměl a od Masaryka se odvrátil v posledních letech. Pravě od těch dvě studie. Měl to všechno důležený odpad. On pro Masaryka měl střídavě porozumění a k němu odpor, ale nerozuměl mu nikdy, bych řekl já. Já bych se chtěl zeptat na to, že ta potřeba interpretovat Masaryka, na které jste mluvil, to je potřeba udělat z toho tu filozofii. Jak dalece se cítí ve filozofických hruzích ta naléhavost? No cítí, necítí vůbec. Nevím, jestli jsem to řekl výslovně, ale chtěl jsem to říct. Prostě u nás teď existuje ta situace, že skutečně pracující filozofové jsou orientováni na fenomenologii, na Heideggera a někdy na analytickou filozofii. Nic domácího. To dělají prostě diletanti. Ať už teda vůbec diletanti, anebo prostě odborníci jiných oborů, třeba jako opat. To není filozof. A proto taky ty filozofické partie, ty jeho knížky jsou nejslabší. On tam vychází z toho, jak ty ostatní psali. Jenomže ty psali blbě, takže on to převzal taky. To není možnou taková zavinu, ale filozofům, který se té věci nezhostily. A pokládáte pozornost tomu věnovanému Masarykovi osobnosti, třeba esejistickou? Klohák, Palouš, Machovcovi vědci, Bohumír Janát třeba za kroky k tomuto, o čem jste mluvil? Ty jsou velice úžitečný proto, aby se zbudil zájem u Masaryka, ale rozhodně filozoficky to kroky k porozumí Masarykovi nejsou. Jako k filozofickému porozumění. Machovec tu knížku píše s takovou opravdou, mám takovou náklonost, takovou sympatii k Masarykovi, ale nerozumí mu. Klohák, ten mu rozumí, ale je strašně takovej školmecký v té věci. Prostě on toho Masaryka neukáže v té jeho force, v tom nejdůležitějším, co u něj je. Konec konců podle Kloháka ten Masaryk, on sice říká, že je funtaktuární, ale fakticky mě ten jeho Masaryk, jak on ho interpretuje, připadá čistě historicky. A co jste to měli ještě, to třetí? Janát. Jo, Janát. Palouš. Jo, Palouš. Palouš je popularizátor, Janát je sejista, který myslí, že filozofie je taková věc, kterou může dělat každej. To zase není novina. Já bych se chtěl vrátit k tomu Machovecovi. Já jsem vyslechl asi před třemi nedělemi, možná je to měsíc, jeho přednášku Masaryk jako filozof. A chtěl jsem k tomu říct, že Machovec pokročil od té doby, co napsal tu knihu. Takže on je jistě už teď ve svém myšlení nebo ve svém interpretování Masaryka dál, než byl tehdy. Ovšem, já sám nejsem filozof, takže nejsem práv tomu, abych mohl říct, zda je to adekvátní, či ne. Ale skutečně jeho přednáška byla velmi zajímavá a asi hodinu trvala nebo tak nějak, možná hodinu až čtvrt. Ale opravdu teda mě to velmi zaujalo a myslím si, že by bylo docela zajímavé, kdyby teoreticky jste se třeba někde přetkali a kdyby jste si mohli své názory nějak na to konfrontovat. My se občas s Machovicem výdáme a Machovec zejména v poslední době mě přefurt přesvědčuje, že jsme si stále blíže. Já o tom nejsem tak docela přesvědčený, ale o Masarykovi jsme nikdy nemluvili. Já vím ovšem, že v té knížce tam je spousta dobrých nápadů a Machovec patří k lidem, který mají čuch pro situaci a i pro myšlení, pro filozofii. Volt je takovej esejista, on píše rychle a tak nějak si dokonce na tom zakládá. Třeba konkrétně mně jednou říkal, že toho Masaryka zhruba napsal během cesty z Berlína do Prahy ve vlaku. To je asi přehnaný, ale... Mě si dají spožení. Já jenom jsem chtěl doložit, že si na tom zakládá. Ale on objevil nebo řekl spoustu věcí, které neřekl nikdo jiný. Masaryka tam zárovnává právě Masaryka v té knížce s existenci. Což teda nikdo přesně neřekl. Taková myšlenka je vynikající, ale to je teda příležitost o tom mlčet a napsat to, než to napíše někdo jiný. Když on to tam napíše, tak to tak jako načrtne. Když se má psát disertace, tak nejdřív se napíše takovej konspekt, předá se profesorovi, co to mu říká, jestli to tak jde nebo nejde. Tak on to napíše tímto způsobem. A teď je to třeba ukázat. A to on už neudělá. Machovec se všim přijde první mnohokrát a udělá to špatně. Udělá to nejlíp, jak to v tý době kdo udělal, jenomže už se k tomu nevrátí a když se k tomu někdy vrátí, tak z toho udělá ještě horší. To s tím smyslem života, to pak po druhý, když to přepracoval, tak to bylo ještě o mnoho horší. Tak to je ta nesnáz. O všem, v filozofii patří všichni. Fakt je, že naše literatura o Masarykovi by byla ochůzená, kdyby tam nebyly Machovecovi spisy. To je jistý. Ale nemůžu si pomoct výhrady, k ním mám dost vážně. Ale stejně si myslím, že by bylo užitečné, kdybyste se setkali teď při jeho nynějších názorech a vaších názorech, že by to bylo zajímavé. Já jsem měl na tom jeho semináři teď před několik měsíců nějaké povídání o Aristotelovi a on mě právě při té příležitosti říkal, že ty Masarykovci chtějí dělat něco pracovně a že tam rozhodně musím něco taky přijít dělat spolu s nimi. Tak budu možná mít příležitost. Ale já nejsem žádný odborník na Masaryka. Víte, to je jako ta potíž, že já jsem Masaryka čet jako vůbec všecky filozofy, které čtu, já je čtu pro to, jestli je to použitelné nebo ne, k tomu, co chci dělat. A teď, když mám říct něco o Masarykově, to bych tomu slyšel všechno znovu z úplně jiné perspektývy. To je ta potíž. A já jsem blbej interpret. Čili já tam můžu ho chytit, zafousit někde, kde dělá nějakou chybu, ale v celkový typu já nevím, jestli já vůbec bych mohl říct něco o Masarykovi v celkovým. Kromě takových plků jako dneska. Tak jak pak jste na to byli s otázkami? Já bych šetřil jednu otázku v tom závěru vaší přednášky, jenom takhle jednu otázku. Lišíte mezi nejsoucím a nepředmětným? Vy jste nepůjštěl výrazům nepředmětný. Dalo by se říct, chci chápat i soucno v časovém rozměru jako událost. To je to, co jsem říkal, že přijdete o toho psa. Když mluvíme o psu, tak my jsme zvyklí chápat psa jako to zvíře, co tamhle běží. Ale to je jenom kousek psa. Celý pes je od toho štěněte až po to stáří. A my si to neuvědomujeme. A to znamená, že my redukujeme skutečná pravá soucna na to, co se nám jenom jeví heiketnou v této chvíli. Ale to je jenom takový malý kousek toho soucna. A vlastně to, co je z toho psa, je jenom to, co tamhle běží. Ale to všechno ostatní není. Většina toho už není, něco už ještě není, ale to celé soucno pes většinou není než je. Víc není než je. Čili já nemyslím, když řeknu nejsoucno nic, já myslím to, co je strašně důležitý pro toho psa. Když ten pes neměl minulost a budoucnost, tak vůbec to není živočík, to není živý zvířek. Platonská lídia psa. No ano, to je ono, jenomže my jsme to teda už dali na tu zem a teď prostě my si skládáme, když takhle se řekne, no ale ten pes, to je celý pes. Tak my si řekneme, no a co je ten celý pes. To je všechny ty okamžiky, kdy vypadal takhle nejdřív jako štěně, pak trochu jako větší štěně a tak dále a všechno tohle. A poskládáme to za sebou, tak to je ten, a to není pravda, protože to je integrovaný. To je například teď, že on je pes, tady teď, co běží, tak on mě pozná. To znamená, on ví spoustu věcí, vztahuje se ke mně jako k někomu, koho zná z minulosti atd. V tého jsoucnosti teď je taky nepředmětně nebo nejsoucně přítomno spoustu z té minulosti a spoustu z té budoucnosti. To znamená, on je taky zaměřenej do budoucnosti, já mu něco nakážu a on si to ještě pamatuje a jde po stopě třeba dvě hodiny. To, že vás poznávají na vruch, to je nepředmětně. Přesně tak. Takže i v té soucnosti okamžitý je furt něco, co není přede mnou vnějšně, předmětně dané. Ale co má vztah k celému tomu psavu? Já teď chci ještě zase ukazovat, že je rozdíl mezi jastotou a soucností, zavedl jsem, když si to může dovolit Heidegger, proč ne my, že jo, novej termín, jastota, který mimochodem není vymyšlený nově, ve staré češtině existoval. Jastota je jenom to, co vidíme, co máme před sebou. Jastota. Soucnost. To je i to s tím, co není vidět. A teď já chci říct, že soucnost po vnitřní stránce je koextenzívní s celým tím soucném. To znamená, že každá okamžitá soucnost ve skutečnosti je vnitřně spjata s celým tím psem. Takže díky tomu, že se pře sebe po vnitřní stránce ty jednotlivý soucnosti překládají, a že nejenom překládají, ale že jsou spjaty, díky tomu ten pes je integrovaná bytost. Ale to všem nejsou jenom i soucna, které mají tu nepředmětnou a předmětnou stránku, ale jsou také ryzy nepředmětnosti. To je třeba logos, physis. Každý pes má physis. To není tělo. Physis je to, co se rodí, roste. Fiein je také růsti. Fiestchai je růsti. Růsti je medium, nebo nevím už přesně, ale každopádně neznamená to jenom rodit a rodit se. Rodit fiein, rodit se je fiestchai. A teď jedno z toho ještě taky znamená růsti. Od toho taky fito, patologie a tak dále. A to, co roste, to není to tělo. To tělo je heiket nunc. To je to, co může ten subjekt rozhodnout použít. To, co tady běží, to je tělo. Ale ten celý, ta celá živá bytost je vlastně neviditelná. Říká Rádlov v Útěše z filozofie, jestli dobře znáte, že živé bytosti jsou stejně neviditelné jako ustavy států. Když mluvím o tom nejsoucnosti, tak je to v tomto smyslu. A pak samozřejmě pravda, já používám toho slova rádlovsky pro to nejvyšší nejsoucnost, tak říkají, kdybych se měl vyjádřit polotomášovsky. Nikoli soucnost, ale nejsoucnost. Je to to nejvyšší nejsoucnost, nejvyšší dobro, nejvyšší pravda, v tomto smyslu. O všem úplně chápaná jinak než platonsky a tak dále. To by byly výklady. Ale to je to, co povolává subjekt existenci. Subjekt není soucnost, ale je to existence. Jak říká Jaspers, že člověk jako biologický jedinec je povolán k tomu, aby se stal existenci. A ne každý člověk se stane existenci. Není to jako samočinně dáno. Ale taky není samočinně dáno, aby se stal subjektem. On sice subjektem stane nížší úrovně, až i pes se stává subjektem. Zase já pojem subjektu, rozšiřuju na všechny možný ty přírodní jednoty. Jako je to u tejára, tedy i atom je přírodní jednotka. A tudíž je to subjekt, i když velmi nízký a proto taky atom je schopen reagovat. Není to jenom bezmocný a mrtvý předmět působení různých fyzikálních sil. Atom reaguje. Kdyby atom nereagoval, tak život není možný, živé tělo není možné. Weidhead řekl, že elektron v živém těle se chová jinak, než mimo živé tělo. Co to znamená? To musíte třeba domyslet. Jakési předpoklady života musí být v nejzákladnější rovině, v nejprimitivnější rovině vůbec všech soucem. I tam musíme hledat události, které mají nějaký průběh, který je řízenčím si, rogem přes physis. To jsou věci, o kterých budu vzal říkat strašně dlouho a takhle to vypadá jako bláznění. Je tam příliš mnoho operací do Masaryka. Nemyslím teď filozofické operace, které zbůzují přiznávacímu krání nebudných. Když se tady mluví o Patočkovi, který nepochopil Masaryka, já ten vztah celý neznám. Neznám zřejmě ani všechny ty texty, které Patočka Masarykovi věnoval, ale mám třeba na mysli Patočkovou styli o Masarykovi a Dostojevském. Ta podle měho názoru je naprosto precizní a přesná. A uslyšuje toho Masaryka, že se míjel v světě Dostojevského, jako se míjel s Tolstýma, jako se míjel velice poháždlivě třeba ve své vykladačské, estetické práci, že se míjel se světem umění. Já jsem se vás chtěl zeptat, protože vy jste, jak si systematik to popíráte nebo přiznáváte, tak to je z vaší práce, z vašeho projevu vidět. Je možné, abych byl jaksi v těch detailech, v těch detailních operacích, víme, že podle detailů se teda taky poznámíste, je možné, aby tam bylo tolik chybných, naprosto chybných, prokazatelných, prokazanich chybných operací podle Masaryka? A přitom, jak si strategicky a eticky to zakládalo nějaké podjety pro přítomnost na to urodstvo? To není jenom možné, ale to je skutečnost, s kterou se setkáváme nejenom u Masaryka, ale i u celého řadu jiných filozofů. Bohužel je to tak, že dokonalý filozofové nejsou, a tudíž dějiny filozofie se skládá z takových filozofických prohřešků. Já bych tady odcitoval patočku, který napsal v 1937. roce o Rádlovi a jeho významu pro diskusi s pozitivismem. Napsal, že Rádlová koncepce je sice velkolepá, ale stroskotá. V 1969. roce tady vyšel Scheller Místo člověka v kosmu, a přeložila to Stuchlíková Eva a patočka k tomu napsal dlouhej úvod, kde vykládá Schellera a tam vykládá o tom, jak jeho koncepce velkolepá, ale že stroskotá. A v tom svazku, co vyšel teď Platona Evropa, tam to hned začíná tím, že vlastně my všichni, tam říká filozofoveným člověkům vůbec, že prostě my jsme bytosti, které stroskotají. Bylo by možné k tomu říct ještě něco dalšího, ale něco je na tom hluboce pravdivýho. Člověk je bytost konečná a nikdy nedosahuje dokonalého výsledku. Prostě je třeba být vděčnej za to, když někdo je výborný v té třetí rovině, nebo když je výborný v té nejnižší rovině, prostě učit se od všech. Je to asi nadlidské síly splnit nároky ve všech těch rovinách. Ale není to tak, že by před pokladem toho vidění situace, duchovní, mravní atd., bylo vypracovat precízně ty detaily, na kterých to stojí. Filozofie vyžaduje, aby to tak bylo, ale není to tak, že to vidění té situace nebo rozpoznání té nutné strategie by vyplývalo z těch dobře vybudovaných základů. Ty základy musí být dobře vybudované, jinak tomu filozofii musíme vynadat. Ale když to dobře viděl, tak to dobře mohl vidět i když ty základy vybudovaný neměl. Pak mu vytkneme, že jako filozof nepracoval řádně, ale musíme mu přiznat, že to viděl. Já se často setkávám s tím, jak jednotliví odborníci jsou podrážděni Masarykovou intervencií. Když jsem tak jako procházel některé ty texty, tak například teologové byly podrážděni některými Masarykovým výroky, úvahami, zábíjely, námět a tak dále. Ale zvlášť je to nápadné u historiku. A to, co znaleci literatury nebo teoretici literatury a tak dále Masaryku vytýkají, ještě větší míře mu vytýkají historici. A to tak, že sledují tu Masarykovou myšlenku tak, že ji konfrontují s nějakou monografickou znalostí určitého obroví, určitého problému, bata například a tak dále. To jsem si všiml, jak třeba u pekařové kritiky, jak pekař se neustále tak jakoby systematicky mýjí s tím, co Masaryk říká. A to proto, že vždycky nasadí takové měřitko historického monografa, který principiálně považuje filozofii za něco zbytného, zavádějícího a škodlivého. Podívejte pěkně do té a potom té diskusy ve dvacátech letech od Halil Šalda, to je takový zvláštní nedostatek pekařova posudzování, že nerozumí teda, v podstatě nerozumí historii. A proto taky nerozumí Masarykov, je to takový velmi ostrejní pat proti pekařovi. A přitom, jak si ten Šalda byl pozorovanej tím, že přesto, že byl odborník a věděl, že Masaryk má takové příkladné soudu o některých autorech, interpretuje je pro sporu s tím, jak se tehdy znali ty postavy, tak se mu daří jaksi postihnout ten záměr. Všem to myslím, že je jeden z malých odborníků, který při takovém hlubokém odcizení od Masarykova spousobu myšlení a jednání to Masarykovi koncedoval. Já si myslím, že to je podobný problém u toho posudzování této umění jako u posudzování některých teologických otázek, jako u posudzování historických otázek, že Masaryk velmi často sledoval svou myšlenku a deformoval ty odborní znalosti a kdykoliv, jak si mu to bylo vytčeno takovými, to právě se tak považuje za takový zvláštní risk Masarykův, že jak si uznal, že v některých historických soudech to neodpovídá tomu a říká, ale já jsem měl na mysli něco jiného, pokoušej se vysvětlit co a to se mu nevždy zdařilo. To je takový ten klasický problém, vždycky vyčítají taky v tobě historikové, že se Masaryk odválal v 1478, to bylo ten sněm, který zradil rusickou reformaci tím, že bylo to podanství vlastně utuženo. Vždycky vždycky historikové vyletějí, jak to někdo cituje, jak to Masaryk říká a tak dále. To mě se vždycky zdá, že Masarykovi vyšlo o něco trochu jiného, protože tam byl náš program katoličký. Je hrozný, protože on tam nerozumí, co Masaryk, o čem Masaryk mluví. Všechny výroky o umění, o teologii, o apostolu Pavlovi, o ženě u Pavla. Každý teolog prostě zduří ten Masaryk bez jakékoliv znalosti a epistol Pavlových, posuduje jak si Pavla, tak jak si Ángora, jak se tak představuje ten Pavel, že se neboženil nějakým autorem 3. řádu, že nerozumí ženě a tak dále. To znamená, že neustále dráží teologii a nebo teda politiky konzervativního ražení. Tábor je náš program. Záleží k tomu, že většina těch takzvaných esel Masarykových je práce žurnalistů, nikoliv teda Masarykova. Masarykov jsou tedy citují, velmi často citují Masarykovi citáty z Havlíčka, že je většina výroku takzvaně Masarykových jsou Havlíčkovi citáty. Přitom ve spisech Masaryk vždycky uvádí, že to je Havlíčka, ale ti takzvaní Masarykovci už to citují, jak říkával Masaryk. Bylo by zajímavé skutečně prosluzovat historii toho hesla. Je zajímavé, že u všem zvláštní podměstí tady je přítomně Havlík, která obdá. To bylo na ty exponenty v pozadí. U toho Masaryka, já si myslím, že stojí za to sledovat za prvé skutečně, co Masaryk řekl, za druhé přemýšlet o tom, co ti myslel v určité situaci a za třetí všem si položit otázku, na kolik může odborník v jednom oboru použít výsledku oboru druhých. Aniž by si tím zavazoval být historikem. To je pro mě otázka, protože to je stálý sport z historiky. Jakmile někdo, kdokoliv, jak si cituje, i když to v úvodu uvede jako berle, to dělá Masaryk třeba v české otázce, že by neraději mluvit o věcech přímo, ale paždé to není zpracováno, tak je potřeba užít historických berlí. Podobných berlí užívá při výkladě života. V současnosti používá berle literatury. Samozřejmě rozumím tomu, že pro koho ta literatura je víc než berle, že je takový dvořený. Protože někdo z literatury, z umění, z teologie, z Biblie, z historie dělá berle. A ona není berle. Literatura není berle, historie není berle. To jsou věci. Já se tážu totiž, abych to trošku vyostřil a přehnal. Já se tážu, když někdo dělá dejme tomu postel, a já zjistím, že ta postela je ve všech rozích špatně zaklížená. A ten, kdo obhajuje výrobce té postele, říká, ale jemu nešlo o to dobře zaklížit ty rohy. On mě namyslí tu vynikající, nádhernou postel, která bude člověku sloužit, aby se na ní vyspál. A já se ptám, bude ta postela sloužit, když má ty rohy špatně zaklížené a když ten člověk prostě klížit neuměl. Jistě, že mě život naučil až takovému puntičkářskému zření k tomu, co kdo říká. Vy jste sám pověděli, já to nechci demagogicky zneužívat, přísám Bůh, že ne, ale vy jste sám řekl, že má filozof, jak si hlídat své slova a své myšlenky, protože do jisté míry, a neříkám, že 100%, ale do jisté míry, zodpovídá i za to, co se z té filozofie stane. Ano, i nepochopením. A výrok Tabor je náš program, to podle mě se profesionální historik, který nemusel filozofii rozumít a vůbec nemusel mít smysl pro mazaliků v cíl, ten se právěm profesionálem musel vzbouřit, stejně jako se profesionální stolař vzbouří, když uvidí, že je to zaklížené v tom rohu špatně. A já se teda ptám, za špatně zaklížená postel, může sloužit a může být oceněna jako vynikající idea postele, kterou potom někdo eventuálně doklíží dobře. Jestli toto je, jaksi v duchovní sféře, možné, jako v tom řemeslu, které zachází s dřevem a s klírem. Tak jsem já myslel zvolat vás. Já odpovím, pokusím se odpovědět stejně arabijanský.
====================
Kaz b.flac
====================
Příliš mnoho. Ta situace Masaryka u nás je nešťastná od samého začátku. Masaryka ji málo kdo rozuměl, ještě v 90. letech i na začátku století, po tom, co se stal prezidentem, sice jeho knihy začaly vycházet po nějakém čase, nejspíš to byly na začátku malé brožůrky atd., ale to všechno bylo v záplavě takového oslavného a úctivého uznávání Masaryka a nikdo si pořádně nedal práci s tím, třeba kriticky, to jinak nejde, ale podstatně se zabývat tím Masarykem odkazem a filozofickým už nejméně. Pravda je, že řada lidí během První republiky se k němu hlásila jako ke svému učiteli, to byly většinou pozitivisté a samozřejmě se hlásili k tomu masarykovskému odkazu, který bylo možno nějakým způsobem vtlačit do toho pozitivistického přístupu jejich. Takže z Masaryka dělali takového pozitivistu, i když se to třeba tak neříkalo, to byl člověk, který zdůrazňoval moderní vědu, vědeckost. To se zatím skrýval ten pozitivismus, ale řada se přímo k tomu pozitivismu hlásila a většina těch pozitivistů se od Masaryka distancovala právě v těch bodech, kdy Masaryk se zase distancoval od pozitivismu. Pak tady byla řada mladších, kteří měli dojem, že se musí zbouřit a že se musí postavit proti té dosavadní filozofii. Jim bylo jedno, jestli Masaryk je pozitivista nebo něco jiného než pozitivista, jestli překonává pozitivismus. Pro ně realismus, pozitivismus, všechno patří na jednu stranu a oni přišli s novým programem idealistickým. A měli dojem, že se zneužívá té Masarykové autority, většinou politické, proto aby se pod tou zástěrkou propagovaly některé ideje, které jsou střela nemoderní, zastarely a tak podobně. A tak ti mladí se dovolávali demokracie ve filozofii. Takže z těch mladých zase nikdo toho Masaryka pořádně nestudoval. A na přechodu mezi obojími byl Radel, který stál dost sám, který jediný může být aspoň podle Hromádky a do jisté míry podle Patočky považován za takového věrohodného, věrojatného filozofického žáka Masarykova. A ten byl velmi osamocen. Navíc, jako každý správný žák, Masaryka kritizoval a to nejenom povrchně, nejenom zlehka, nejenom na okraji, ale v některých podstatných věcech. Takže ani mezi Masajkovci neměl nejlepší pověst po té stránce. Pak přišla válka. Po válce dva, tři roky, kdy se vydalo několik knih Masarykovi, které vyšly už za první republiky. A konec. Pak dvě, tři generace mladých lidí o Masarykovi tak hřka neslyšela. Pokud neměli příležitost doma číst od rodičů nebo příbuzných, tak se ani nesetkali s ničím. Těch několik měsíců v osmá a devěta šedesátém roce, kdy něco málo vycházelo, velmi nestačilo a vůbec už to nestačilo na nějakou diskusi o Masaryku filozofovi. Tak už tohleto je velmi nešťastná záležitost. Další nešťastná záležitost je celoevropská nebo možná celosvětová situace. Koncem první poloviny století minulého je po rozpadu Hegelovské filozofie v Německu, že to u nás hlavně všechno znamenalo, co se dělo v Německu. Situace filozofie je tristní, na filozofii se dávají duchové druhého, třetího řádu, všichni talentovanější lidé, pokud nejsou zvlášť determinováni k filozofii, tak se zabývají radši něčím užitečnějším, zejména vědami, a to nejenom přírodními, už takzvanými duchovědami. Filozofie je ve vzjemné krizi, a ta krize, nebo ten odpor, distance a odpor, které jsou produktem té krize, nebo jsou vyvolány tou krizí, jdou dvěma směry. Jednak k vědě a jednak k úmění. Už jsem naznačil, že řada talentovaných lidí se orientuje na přírodovědu a na duchovědy, jak se tomu začalo říkat, a pak tady řada myslitelů se orientovala na úmění, když ta věda jim nevyhovovala, no a největší myslitelé, nebo jedni z největších, kteří ovlivnili 20. století, byli právě takoví, kteří se odvrátili zejména od Hegla, od té německé klasické filozofie, Kierkegor a později Nietzsche. Oba nebyli po celý svůj život prakticky považováni za filozofii, sami se nepovažovali za filozofii, respektive Nietzsche sám ano, začal, ale pak se velice ostře odvrátil od jednoklasické filozofie a byli považováni za podivínské, i když velmi inteligentní, tak přeci jenom takové až irritující literáty. Já se o tom blíž změnil zejména proto, že budu chtít provést jakési malé srovnání, navrhnout, si to nechat dojít, že já to taky nemůžu provádět, masarykarské k godemaniče. Chci to udělat, protože mám za to, že je jakási formální obdoba mezi těmito mysliteli, nejenom formální, ale teď chci zůstat u té formální, totiž že také masaryk sám sebe nepovažoval za filozofa, nebyl za filozofa považován, nebo nikoli za filozofa relevantního, ta jeho filozofie se brala cum grano salis a s takovou trochou dávkou velkomyslnosti, a nebo když někdo velkomyslných být nechtěl, tak s posměchem a s takovou ironí, že prostě žádná pořádná filozofie to není. A to se táhne až do dneška, pokud jste měli možnost poslouchat referáty BBC o té konferenci Londýnské před více než dvěma lety, bylo to nějak koncem 1986, tak jste mohli vidět, jak tam, aspoň pokud nám ten český BBC rozhled, pokud nás informoval, takže tam, jak to vypadá, většina těch příspěvků vyzněla, že Masaryk v celku není nic moc, že to je jenom u nás v českém prostředí, ale že vlastně je to jenom něco obdobného, co bylo po Evropě běžnější a zejména teda, že dneska už je to jenom historická osoba, historická postava, která může právě jenom historiky zajímat, ale i o aktuálnosti, že se nedá mluvit. Svým způsobem tedy důsledek je toho ten, že Masaryk jako filozof nemá pověst nějak dobrou, že je leda u lidí, kteří to nedovedou posoudit, takže mluví enfaticky a entuziasticky o kde čem, co mají dojem, že by se mělo, ale neexistuje žádný znalec, žádný skutečný odborník, který by se Masarykem zabýval po stránce filozofické a který by ukázal jeho význam. Tady je rozdíl od ničeho i od jeho staršího spolumyslitele Kierkegorda, totiž tam se objevili po delší době, zejména v případě Kierkegordově, to dělalo půl století, se objevili myslitelé prvního řádu, kteří ukázali, že Kierkegory i niče mají vysokou filozofickou relevanci a že to, co myslitelsky znamenají, stačí jako základ celého hnutí filozofického, celé fronty filozofické, nebo dokonce několika front. Byl to v případě Kierkegordově zejména Jaspers, který počátkem tohoto století interpretoval Kierkegorda způsobem, který znamenal revoluci a ukázal, že když se dobře Kierkegord přečte, takže se rysuje jeho myslitelská postava, která je takového druhu, že při správné interpretaci skutečně představuje něco epochálního. Celá řada filozofů na to navazovala, nebyl to jenom Jaspers. Ač nic o tom zvlášť nepsal, tak navazuje také Heidegger, oba hlavní filozofové existence, ale také existencialisté, Sartre třeba, který se inspiruje na jedné straně Heideggerem, že za Války píše ten svůj tlustospis o bytí a nicotě, ale v podstatě je směrodotně ovlivněn Kierkegorem. O ovlivnění ze strany Kierkegora se mluví celé řadě dalších myslitelů, nejenom existencialistů, tedy těch ateistických jako Sartre a Camus, ale také o těch křesťanských existencialistích, jako je například Marcel. Katolíci nejenom existencialistí, například Przywara, ten původně Polák. Celá řada myslitelů, kteří nepatří k filozofii existencialistů, také Berdiajev o tom píše, prostě celá řada. Najednou ten objev Jaspersův znamená, že ti největší a nejhlubší myslitele se orientují na Kierkegora, čtou jej. Od té doby třeba Němci mají už asi sedmý překlad Kierkegorových spisů, že to je něco neuvěřitelného, jak stále znova to překládají, jak proníkají noví překladatelé hlouběji. Samozřejmě nejde jenom o znalosti dánštiny, jde o znalost filozofickou, to se vždy nekrylo. Většinou první překlady jsou čistě filologické a pro filozofii takžka bezcené, takže se pak musí upravovat, opravovat a tak dále. Ten vliv je obrovský a přitom Kierkegora za svého života i 50 let po své smrti za filozofa považován nebyl. To je příklad, na kterém je možno demonstrovat, že existují myslitele, které je třeba objevovat, kteří sami sebe nepodávají v té pravé podobě. Můžeme-li říct, co je pravá podoba Kierkegora? Je pravá podoba Kierkegora to ty jeho duchovní úvahy, to školení v křesťanství třeba, a nebo ty jeho rané spisy. Co je vlastně Kierkegora? No ale nicméně, když uvažujeme z hlediska filozofického, tak ta pravá podoba je to ta myslitelská. Pak tedy je vidět, že myslitele je třeba objevit, odhalit. Myslitele se nemusí vždy podávat sám. Co by zbylo ze Socrata nebýt Platona? Nevěděli bychom nic, než co napsal Xenofon a ještě několik dalších. Skutečně nezbylo by mnoho. Nevěděli bychom pořádně, co to je Socrates. Teď můžeme říci, taky nevíme, protože to si vymyslel Platon. Ale u těch novějších už to tak není. Kierkegordovi spisy už byly kompletně vydány dvakrát dánsky a v mnoha překladech běhají po světě. Když nějaký nový interpret, nějaký nový Platon, byť s velkým spožděním přijde a interpretuje, tak je kontrola. Nevytváří on toho Kierkegorda. Ale odhaluje ho, objevuje ho. No a něco podobného je s Nietzschem. I když tam je ta situace poněkud komplikovanější, Nietzschovi filozoficky rozumělo pár lidí hned. I když ne je dobře, byl mnohokrát interpretovan velmi falešně. Víme, jak Nietzsche byl spojován jako předchůdce nacistů, že byl spojován s tou nacistickou ideologií. Pomem soudl neprávem, ale nepochybně také do jistý míry svou vinou, protože způsob, jak psal, nebránil těm mizinterpretacím. Pomem soudlu filozof je odpověden i za ty mizinterpretace, ke kterým dochází. Má se snažit na ně myslet předem a klást překážky. Má vědět, kde jsou nebezpečná místa a úskalí jeho myšlení a má tam budovat zábrany, nepochopení. Ale zas to byla hlavně filozofie našeho století. Zas to byly největší filozofie, budu jen jmenovat Heideggera a Jasperse, kteří podali ten největší výkon v interpretaci níčovské filozofie. I tady, i když o níčovi se psalo stále, a těch spisů o níčovi je obrovské množství, i tady bylo potřeba níče objevovat. Zda není jakási žíla ještě neobjevená, neodhalená, nevykopaná a nespracovaná také v Masarykovi. Takhle to může znít, to bychom mohli říct o každém. A je třeba tedy uvést několik poukazů, ne lidů ukazů, k jistým momentům, které přece jenom by pro to mohly svědčit. Tak jeden z nich je, že filozoficky nejvýznamnější řák Masarykov rád o kterém sece již zmiňoval napsal za první světové války velmi pozoruhodnou studii, zcela mimořádně pozoruhodnou studii o vztahu Masarykova a níčova myšlení. Nejdřív to vyšlo časopisecky, potom to bylo zahrnuto těch úvah a studií, které vyšly v posledním roce války. Tam je důležité jedno, že Rádl byl hluboce oblivněn nejprve níčem a potom Masarykem. Ne, že by Masaryka neznal, ale mám za to, že lze prokázat, že Rádlovi otevřel cestu k porozumění Masarykovi praviníče. Že Rádl porozuměl Masarykovi přes níčeho. A proto také byl Rádl jediný, který se otázkou vztahu mezi Masarykovým a níčovým myšlením zabýval. Že doporučuju studii vaší pozornosti nebudu ji reprodukovat, poněvadž ještě toho musíme probrat celou řadu. Jenom k dalšímu doporučení, aby to nebylo jenom z mé strany, takže Patočka několikrát nám ústně, a také je to i písmně zachováno, tuhle tu storii Rádlov vysoce hodnotil. A to zejména jako hluboké porozumění Masarykovi. Výslovně teda Patočka tak to mynil. No a tento Rádl je nemyslitelný bez Masaryka. Masaryka nelze pochopit bez toho, jakým způsobem se dostával, podrobně sleduje, jak se dostával k pochopení Masaryka. Rádlova filozofie ve světovém kontextu je nemyslitelná bez Masaryka. Rádl nemoh to, co napsal a to, co myslel, nemoh psat a myslet bez Masaryka. Byl velice ovlivněn třeba Dríšem, Bergsonem a tak dále. A Nejčem, to už jsem říkal. Tak ten Masaryk se tam nemůže ztratit. No a Rádlova filozofie, po mém soudu, to také musíte přijmout jako tvrzení, je jediná naše domácí směrodatná filozofie, která nám dnes může k něčemu být. Máme celou řadu zajímavých myslitelů v dějinách české filozofie, ale žádný zmyslitel nám dnes nepomůže. Ale Rádl mluví k dnešku a to zejména k českému dnešku. Po mém soudu tedy už tohle to znamená, že se musíme zabývat takovou otázkou vztahu Rádla k Masarykovi a tím, jak Masarykovo myšlení prodělává tuto dějinou proměnu v tom žákovi Emanuelu Rádlovi. Rádlo ovšem, i když je vynikající interpret, a já jsem onehda Ivan Dubsky napsal nějaké spíš poznámky, říká, že to nesmí číst jako studie, ale je to velmi pěkné o univerzitě, v Parafu to vyšlo, jsem koukal, jakou literaturu tam uvádí, neuvádí Ortegu i Gasseta, které se tady vyskyt po válce, nějak v záležitosti 45, 46 to vydali v Londýně, tak jsem to vytáhl a koukal jsem se do toho, jestli by tam k něčemu, ale jenom jsem padl na to, mám tam zaškrtnuto, Ortega i Gasset tam cituje na jednom místě Rádlovi dějiny vývojových teorií a říká, že po letech se ty dějiny ukazují jako ještě důležitější, než kdy jsme četli poprvé. Rádlo byl vynikající interpret, ale ku podivu, jeho interpretace Masaryka nejsou nejlepší. A promiňte, že malé srovnávám s velkým, ale chtěl bych se za Rádla v této věci schovat. Já jsem strašně nervózní, když mám vykládat nějakého myslitele, nerad to dělám, většinou vždycky vyberu nějaký problém u něj, nikdy se nejsem zcela jist zda ho vykládám dobře, vždycky jsem s neomezenou, takřka nekonečnou úctou se díval na patočku, jak on interpretuje, ale to byl skutečně geniální interpret, neznám druhého u nás takového. Se dovedl tak vmyslet do myslitele, kterého vykládal, že neváhal formulovat některé teze, které se absolutně tam nenajdou, ale zcela byli věrným výrazem myšlení toho dotyčného. Já tak trochu vidím v té okolnosti, že nejlepší řák Masarykov nic dobrého o Masarykovi nenapsal. Například Hromádka po mém soudu je Masarykovi fakticky daleko víc zdálen, než Rádl, ale to, co napsal, je snad to nejlepší, co vůbec tady bylo napsáno. Možná, že když někdo je druhému velmi blízko, tak se to zvlášť těžce píše. Přece jenom k tomu je potřeba jistého odstupu. Rádl pravděpodobně byl Masarykej tak blízko, že ten odstup si musel celý život vybojovávat a proto také ty jeho kritické pasáže. Mluvil jsem o té studii o Masarykovi a Nýčovi. Tam je vidět hluboké porozumění, v jiných studiích je to porozumění vidět také. Ale něco takového, co odpovídá těm dějinám vývojových teorií, prostě u Rádla nenajdeme. Takže to nemáme ani od Ráda. On jediný byl povolán až do sud, ale neudělal to. Masaryka je třeba, po mém souhru číst, přes Rádla, rozumět mu přes Rádla. Ale není to snadné. Samotného Masaryka číst je ještě nesnadnější, než rozumět mu přes Rádla. Především odlišnosti od Nýčeho a Kierkega jsou celnápadné. Masaryk je nečtivý. Když čtete Nýčeho, tak v člověku se všechno rozjásá. Ta briljantní inteligence, ta fantastická schopnost vyjádřit všechno tak plně, tak barvitě. Proti tomu Masaryk je suchej. Teď navíc to, co píše většinou, jsou poznámky, co mu právě napadá. On přemýšlí a občas napíše něco, co ho zrovna napadlo, ale to, co je mezi, co napřemýšlel, to tam není. Jsou to skoro body, jsou to takové aforizmy. A přitom nepěkně napsané. Kierkegord, ale hlavně Nýče, byli výborní aforisté. Masaryk to píše, jako kdyby si to psal sobě poznámky, neurčené k publikaci. Většinou to tak bylo a pak to publikoval. Tak to není štívý. Dát dneska Masaryka mladejm lidem je jako nic. Prostě to neosloví. Teď ta myšlenková stavba u Masaryka je na první pohled není vůbec vidět. Nebo je strašně přiházená. Je to inkongruentní. Šada se zachoval jako gentleman, když napsal, že ta česká otázka je těžká kniha. To je kniha, která vůbec vypadá jenom do nějaké agitace. To je příležitostná politická brožůra. Skutečně porozumět to dá strašnou práci, kde je vyloučeno chtít od malejch lidí, aby se do toho takto ponořili. Zejména, když jsou navyklí na způsob, který je dneska úplně jinej, takže takovým akademickým způsobem. Má hlavučku, obsah rozdělený, odčíslování dokonce ještě, odkazy jsem tam. Tohle se vůbec nenajde u Masaryka. Proto se také říká, že to je nesystematický filozof. Nejhorší omyl, jaký existuje. Jedině snad Radele je systematičnější ve svém lubokém myšlení než Masaryk. Ale to tam není vidět. Dostat se k tomu je neobyčejně obtížné. No a potom Masaryk sám neměl vůbec ani tu ctižárost napsat filozofickou knížku. Jeho ctižárostí byly úplně jiné. V záležitosti zejména se považoval za sociologa. Když chtěl být systematický, tak vy napsal konkrétní logiku, pravda. Ale to vlastně není taky pořádná filozofie. To je taková, prostě korigoval z konta. Tenkrát se to tak nosilo, ale celá ta otázka klasifikace věd není filozofická otázka. Jaký sív oni kladli. To bychom se k tomu, ještě se to malinko dotknul ke konci, ale to by byla celý další výklad. Protože je to otázka logická, a logika vlastně není filozofie. Logika od Aristotela je věda a se emancipovala z filozofického kontextu. A protože předtím nikdo žádnou logiku nenapsal, tak filozofická logika vůbec ještě neexistovala. Až do tohoto století nebo možná. To, co známe třeba u Hegla, je všechno jiného než logika. To je de facto metafyzika. Masaryk ani neměl motivy, proč se pokoušet napsat filozofický systém. On se nepovažoval za filozofa. Ne proto, že byl byl skromnej, ale protože být filozofem bylo jako být sofista takžka. Prostě to nebylo z těch žádostí lidi vypadat jako filozof v té době. Být filozof to neznamenalo nic. Člověk byl někde mezi ploty, nezařazen. Tak i z těchto důvodů Masaryk neměl nejmenší tendenci filozoficky. Pro něj filozofie byla dobrá jenom, aby se ukázal jakýsi nepragmatický pragmatismus Masarykův. To je třeba na to pamatovat. Pro něj věda sama není teorie. Teorie je to lešení, to je vědecká výbava. Ale skutečná věda to je teprve v akci. Když je potřeba zjistit, jestli ty rukopisy jsou falzům nebo nejsou falzům, tak to je teprve chemik na své místě, jestli ukáže nebo neukáže. Tam se ukáže, co to je věda. Když říká o prvcích a o Mendelijově soustavě, to jsou všechno takové pomůcky. Ale ty pomůcky se musí uplatnit někde. A tohle platí také pro filozofii, proto o filozofii nějak zvlášť mluvit nemá cenu. To je taková soukromá věc každého. Každej vědec má samozřejmě nějakou tu laboratoře. On bude přece popísovat, jaký tam má všelijaký cingerlátka, co přelejí vás z jedných flaštičky do druhých. To je soukromá záležitost vědce, to každej ví, že to musí mít. Kdo tomu rozumí, ale ten vědec je dotazován ve významných záležitostech a pak má odpovědět na otázku. Třeba když u soudu mu řeknou, jak se to má. Tak mu má jako odborník říct, jestli toto může být nebo nemůže být. A co si tam dělal, jak si to vyšetřoval, to je jeho soukromá záležitost. Takhle se díval Masaryk také na filozofii. Proto o ní nepsal žádný zvláštní systematický pojednání. Takže teď máme vyloženo, proč tomu tak bylo. Stejně tak subjektivně u Nietzscheho nebo ještě předtím u Kierkegaarda musíme vyložit, proč o ní nepsali filozofický systém. Protože byli přesvědčení, že je to nonsens. Byli neobyčejně naprůženi ještě Hegelem a viděli, že ty hádky těch příslušníků hegelovské školy jsou k ničemu a že je potřeba začít jinak. A paž nevěděli, jak jinak. No tak se dali na literaturu. A to, čeho byli plní, tak psali formou úplně jinou, esejům. Podobně Masaryk taky se odvrátil a psal formou sociologizující. Belletria třeba, nebo nevím, když čtete pasáže ze světové revoluce o světových literaturách, to je nejkurioznější věc, která se dá demonstrovat. Jednak se na tom dá demonstrovat neuvěřitelně nemožnej vztah k poezí a k literatůře. Prosím vás, on tak na tom lehce vykládat. A tak dám, že to víme. Potom teda politiku založit na študiu literatury, k těch porozumět světu z tohohle, to je něco nemožného. Jednak nedá literatuře to, co je jejího a na druhé straně ji zneužívá do oboru, protože je to nevědecké. No a tak, já už nebudu rozšiřovat ty negativní momenty. Zůstává tedy, jestli že je pravda, co tvrdím. A nemůžu než jenom tvrdit, že Masaryk filozoficky je relevantní, tak to zůstává jako úkol, protože nikdo to úkol se zatím nepustil. Zůstává jako úkol odhalit a ozřejmit Masaryka jako filozofa. Ano, ještě lépe tam ukázat na ty rozhodující body filozofické u Masaryka a navázat na ně. Takže nejde o to ukázat, že Masaryk byl takovej nebo takovej. To můžeme použít, to je to rozhodující dneska. Dneska jsme v krizi, dneska nevíme, jak dál. Dneska jsme schopní a ochotní manifestovat, podpisovat, já nevím, co všecko, ale co bude, nikdo nemá představu. Co by se mělo dělat? Kdyby náhodou tady ten režim padl, tak kdo se toho ujme? Kdo na to myslí, co budeme dělat s tou společností? Po všech možných stránkách, nejenom ekonomicky. Tady se mluví jako o spáse, že zase dáme nějaké místo trhu. A co pak té řešení našich problémů? A takové jsou v kultuře. Kdo dneska přemýšlí o tom, co uděláme se školama? Nejenom s vysokýma, ale se všema. V té hrůzné, katastrofální situaci. Co se bude dělat? Kdo o tom přemýšlí? V této věci po mém soudu bychom se měli aspoň jako z tébla chytit těch možností, které nám dosávadní české dějny dávají. Na to nikdo nepomýšlí moc. Já mám takový dojem, všichni mají dojem, že třeba se obracet ke světu. Ovšem kdo ví, jak situace vypadá ve světě, tam nenajdeme nic, co by nám pomohlo. Jedině, že můžeme ještě prohloubit krizi, v který jsme. Ať my jsme ušli kus cesty nějakým směrem a vracet to do jiných kolejí, bude znamenat nepředstavitelný pro problémy. My musíme najít cestu dál z toho místa, kam jsme došli. I když teda víme, že to místo jsme nehledali. To znamená, že jsme nechtěli dojít tam, kde jsme teď. Ale musíme vzít na vědomí, že tam teď jsme. A nemůžeme se tvářit, že můžeme škrtnout 20 nebo 40 let a jít jí nudy. To je po mém soudu třeba hrubý omyl Heideggerův v jiném kontextu. Že si myslí, že když škrtnete celou dosávaní filozofii, co si spěje ke konci, co už je u konce. Vyhlásil, že filozofie je u konce. A že to, co přijde, že bude myšlení. To mu říká jenom myšlení. Až neví, jak to nazvat. Domnívá se, že navázat lze na něco v minulosti, ale na strašně dávnou minulost, když půjdeme až k těm presokratikům a vyhneme se tomu, k čemu došlo ve starém řecku, totiž k té ustavení metafyziky. Řekněme ještě před toho Parmenída, že se pokusíme tam ty vyhybky od takového Herakleita potočit a teď tu historii začít jinak. To nemůžeme udělat. Po válce jsme se tohle nemohli udělat po 6 letech války. Vrátit se k první republice. V 68. jsme se nemohli vrátit k 45. nebo k 48. předunor. No ale dnes se nemůžeme vrátit Lubčekovi. Prostě musíme jít z toho místa, kde jsme. A tady nám mohou pomoct myslítele, proč ty tak nezastárnou jako politikové a jako vědci. Vědci ty stárnou asi nejrychleji z celého světa, protože během 14 dnů může být převratný objev vyvrácen nebo interpretován úplně jinak, což ani v politice není možné. Takovou rychlost. No a tak co udělat s tím Masarykem? Musíme ty jeho fragmenty chápat jako disjekta membra, jako roztroušené kousky a pokusit se buď jejich nějakou reintegraci v jakýsi celek, který Masaryk nepodal. To je úkol, který vypadá dost absurdně. Ale my nemáme jinou možnost, protože my tady nikoho nemáme jinýho, kromě toho Masaryka a Rádla. Máme jiný myslitelné, a ty nám v této věci nepomohou. Myslet o českém osudu to začal Masaryk a dovedl to někam Rádl. Myslet o dnešním českém osudu nelze bez navázaní na tyhle dva. Mohli bychom jenom menovat ještě trochu dál, že Masaryk taky na něco navazoval, že Font říkal na co navazoval a tak dále. Ale tohle to jsou filozoficky lidi, který prostě obejít nemůžeme. Bez nich to nepůjde. A který nemohou nikde tady najít alternativu. Je potřeba se vymezovat vůči nim, i když kriticky hrdím. No, čili my tu filozofii Masarykovou nemůžeme hledat jako esenci, kterou bychom nějak vydestilovali z textpisů, když my tu filozofii musíme ustavit. Tak, jak to udělal třeba Jaspers, s tím Kierkegaardem. To odhalit Kierkegaarda šlo jenom tak, že ten Jaspers ustavil novou filozofii, která u Kierkegaarda se nenajde. A u Kierkegaarda se najdou ty rozhodující momenty, na kterých je možno budovat. Nikdy ty největší filozofické revoluce se nedějou tak, jak to udělá Jaspers. Ty největší filozofické revoluce se nedějou tak, že by přišel velký myslitel a najednou všechno obrátil. Naopak, když přijde velký myslitel, tak schrnuje to, co bylo před ním. Revoluce nastává, když se najednou začnou vyklat kameny, nebo někdo začne vyklat kameny a ukáže, jak je to vachrlatý. Tam takhle vznikají filozofické revoluce. A ne jenom svou kritikou pozitivismu, víš, kritikou celé moderní společnosti. No a teď to je vlastně moje teze jenom. Já bych to chtěl ukázat na jednom Masarykově textu ze otázky sociální. Je to 8.30. paragraf, jsou to tři stránky a já ovšem nevím, tak dlouho vykládám, to snad už není možné, abych se do toho pustil. Jste. Když tak mě zatreněte. Někdy ten čas pro mě není tak moc. Tak tam vykládá, já se pokusím to zestručnit, vykládá Masaryk spoustu věcí, které má i Jinde v té knize. On to tak opakuje. Ale rozhodující tam je, že Masaryk tam staví otázku. A najít, že tam postavil otázku, a to vysoce významné otázku, není jednoduché, jak uvidíte. No tam vůbec jako nevypadá, že by stavil otázku. To se musí mnoho věcí vědět, aby člověk věděl, co tam udělal. Tak on nejdřív to tak trošku schrnul.
Kaz b.flac
====================
Příliš mnoho. Ta situace Masaryka u nás je nešťastná od samého začátku. Masaryka ji málo kdo rozuměl, ještě v 90. letech i na začátku století, po tom, co se stal prezidentem, sice jeho knihy začaly vycházet po nějakém čase, nejspíš to byly na začátku malé brožůrky atd., ale to všechno bylo v záplavě takového oslavného a úctivého uznávání Masaryka a nikdo si pořádně nedal práci s tím, třeba kriticky, to jinak nejde, ale podstatně se zabývat tím Masarykem odkazem a filozofickým už nejméně. Pravda je, že řada lidí během První republiky se k němu hlásila jako ke svému učiteli, to byly většinou pozitivisté a samozřejmě se hlásili k tomu masarykovskému odkazu, který bylo možno nějakým způsobem vtlačit do toho pozitivistického přístupu jejich. Takže z Masaryka dělali takového pozitivistu, i když se to třeba tak neříkalo, to byl člověk, který zdůrazňoval moderní vědu, vědeckost. To se zatím skrýval ten pozitivismus, ale řada se přímo k tomu pozitivismu hlásila a většina těch pozitivistů se od Masaryka distancovala právě v těch bodech, kdy Masaryk se zase distancoval od pozitivismu. Pak tady byla řada mladších, kteří měli dojem, že se musí zbouřit a že se musí postavit proti té dosavadní filozofii. Jim bylo jedno, jestli Masaryk je pozitivista nebo něco jiného než pozitivista, jestli překonává pozitivismus. Pro ně realismus, pozitivismus, všechno patří na jednu stranu a oni přišli s novým programem idealistickým. A měli dojem, že se zneužívá té Masarykové autority, většinou politické, proto aby se pod tou zástěrkou propagovaly některé ideje, které jsou střela nemoderní, zastarely a tak podobně. A tak ti mladí se dovolávali demokracie ve filozofii. Takže z těch mladých zase nikdo toho Masaryka pořádně nestudoval. A na přechodu mezi obojími byl Radel, který stál dost sám, který jediný může být aspoň podle Hromádky a do jisté míry podle Patočky považován za takového věrohodného, věrojatného filozofického žáka Masarykova. A ten byl velmi osamocen. Navíc, jako každý správný žák, Masaryka kritizoval a to nejenom povrchně, nejenom zlehka, nejenom na okraji, ale v některých podstatných věcech. Takže ani mezi Masajkovci neměl nejlepší pověst po té stránce. Pak přišla válka. Po válce dva, tři roky, kdy se vydalo několik knih Masarykovi, které vyšly už za první republiky. A konec. Pak dvě, tři generace mladých lidí o Masarykovi tak hřka neslyšela. Pokud neměli příležitost doma číst od rodičů nebo příbuzných, tak se ani nesetkali s ničím. Těch několik měsíců v osmá a devěta šedesátém roce, kdy něco málo vycházelo, velmi nestačilo a vůbec už to nestačilo na nějakou diskusi o Masaryku filozofovi. Tak už tohleto je velmi nešťastná záležitost. Další nešťastná záležitost je celoevropská nebo možná celosvětová situace. Koncem první poloviny století minulého je po rozpadu Hegelovské filozofie v Německu, že to u nás hlavně všechno znamenalo, co se dělo v Německu. Situace filozofie je tristní, na filozofii se dávají duchové druhého, třetího řádu, všichni talentovanější lidé, pokud nejsou zvlášť determinováni k filozofii, tak se zabývají radši něčím užitečnějším, zejména vědami, a to nejenom přírodními, už takzvanými duchovědami. Filozofie je ve vzjemné krizi, a ta krize, nebo ten odpor, distance a odpor, které jsou produktem té krize, nebo jsou vyvolány tou krizí, jdou dvěma směry. Jednak k vědě a jednak k úmění. Už jsem naznačil, že řada talentovaných lidí se orientuje na přírodovědu a na duchovědy, jak se tomu začalo říkat, a pak tady řada myslitelů se orientovala na úmění, když ta věda jim nevyhovovala, no a největší myslitelé, nebo jedni z největších, kteří ovlivnili 20. století, byli právě takoví, kteří se odvrátili zejména od Hegla, od té německé klasické filozofie, Kierkegor a později Nietzsche. Oba nebyli po celý svůj život prakticky považováni za filozofii, sami se nepovažovali za filozofii, respektive Nietzsche sám ano, začal, ale pak se velice ostře odvrátil od jednoklasické filozofie a byli považováni za podivínské, i když velmi inteligentní, tak přeci jenom takové až irritující literáty. Já se o tom blíž změnil zejména proto, že budu chtít provést jakési malé srovnání, navrhnout, si to nechat dojít, že já to taky nemůžu provádět, masarykarské k godemaniče. Chci to udělat, protože mám za to, že je jakási formální obdoba mezi těmito mysliteli, nejenom formální, ale teď chci zůstat u té formální, totiž že také masaryk sám sebe nepovažoval za filozofa, nebyl za filozofa považován, nebo nikoli za filozofa relevantního, ta jeho filozofie se brala cum grano salis a s takovou trochou dávkou velkomyslnosti, a nebo když někdo velkomyslných být nechtěl, tak s posměchem a s takovou ironí, že prostě žádná pořádná filozofie to není. A to se táhne až do dneška, pokud jste měli možnost poslouchat referáty BBC o té konferenci Londýnské před více než dvěma lety, bylo to nějak koncem 1986, tak jste mohli vidět, jak tam, aspoň pokud nám ten český BBC rozhled, pokud nás informoval, takže tam, jak to vypadá, většina těch příspěvků vyzněla, že Masaryk v celku není nic moc, že to je jenom u nás v českém prostředí, ale že vlastně je to jenom něco obdobného, co bylo po Evropě běžnější a zejména teda, že dneska už je to jenom historická osoba, historická postava, která může právě jenom historiky zajímat, ale i o aktuálnosti, že se nedá mluvit. Svým způsobem tedy důsledek je toho ten, že Masaryk jako filozof nemá pověst nějak dobrou, že je leda u lidí, kteří to nedovedou posoudit, takže mluví enfaticky a entuziasticky o kde čem, co mají dojem, že by se mělo, ale neexistuje žádný znalec, žádný skutečný odborník, který by se Masarykem zabýval po stránce filozofické a který by ukázal jeho význam. Tady je rozdíl od ničeho i od jeho staršího spolumyslitele Kierkegorda, totiž tam se objevili po delší době, zejména v případě Kierkegordově, to dělalo půl století, se objevili myslitelé prvního řádu, kteří ukázali, že Kierkegory i niče mají vysokou filozofickou relevanci a že to, co myslitelsky znamenají, stačí jako základ celého hnutí filozofického, celé fronty filozofické, nebo dokonce několika front. Byl to v případě Kierkegordově zejména Jaspers, který počátkem tohoto století interpretoval Kierkegorda způsobem, který znamenal revoluci a ukázal, že když se dobře Kierkegord přečte, takže se rysuje jeho myslitelská postava, která je takového druhu, že při správné interpretaci skutečně představuje něco epochálního. Celá řada filozofů na to navazovala, nebyl to jenom Jaspers. Ač nic o tom zvlášť nepsal, tak navazuje také Heidegger, oba hlavní filozofové existence, ale také existencialisté, Sartre třeba, který se inspiruje na jedné straně Heideggerem, že za Války píše ten svůj tlustospis o bytí a nicotě, ale v podstatě je směrodotně ovlivněn Kierkegorem. O ovlivnění ze strany Kierkegora se mluví celé řadě dalších myslitelů, nejenom existencialistů, tedy těch ateistických jako Sartre a Camus, ale také o těch křesťanských existencialistích, jako je například Marcel. Katolíci nejenom existencialistí, například Przywara, ten původně Polák. Celá řada myslitelů, kteří nepatří k filozofii existencialistů, také Berdiajev o tom píše, prostě celá řada. Najednou ten objev Jaspersův znamená, že ti největší a nejhlubší myslitele se orientují na Kierkegora, čtou jej. Od té doby třeba Němci mají už asi sedmý překlad Kierkegorových spisů, že to je něco neuvěřitelného, jak stále znova to překládají, jak proníkají noví překladatelé hlouběji. Samozřejmě nejde jenom o znalosti dánštiny, jde o znalost filozofickou, to se vždy nekrylo. Většinou první překlady jsou čistě filologické a pro filozofii takžka bezcené, takže se pak musí upravovat, opravovat a tak dále. Ten vliv je obrovský a přitom Kierkegora za svého života i 50 let po své smrti za filozofa považován nebyl. To je příklad, na kterém je možno demonstrovat, že existují myslitele, které je třeba objevovat, kteří sami sebe nepodávají v té pravé podobě. Můžeme-li říct, co je pravá podoba Kierkegora? Je pravá podoba Kierkegora to ty jeho duchovní úvahy, to školení v křesťanství třeba, a nebo ty jeho rané spisy. Co je vlastně Kierkegora? No ale nicméně, když uvažujeme z hlediska filozofického, tak ta pravá podoba je to ta myslitelská. Pak tedy je vidět, že myslitele je třeba objevit, odhalit. Myslitele se nemusí vždy podávat sám. Co by zbylo ze Socrata nebýt Platona? Nevěděli bychom nic, než co napsal Xenofon a ještě několik dalších. Skutečně nezbylo by mnoho. Nevěděli bychom pořádně, co to je Socrates. Teď můžeme říci, taky nevíme, protože to si vymyslel Platon. Ale u těch novějších už to tak není. Kierkegordovi spisy už byly kompletně vydány dvakrát dánsky a v mnoha překladech běhají po světě. Když nějaký nový interpret, nějaký nový Platon, byť s velkým spožděním přijde a interpretuje, tak je kontrola. Nevytváří on toho Kierkegorda. Ale odhaluje ho, objevuje ho. No a něco podobného je s Nietzschem. I když tam je ta situace poněkud komplikovanější, Nietzschovi filozoficky rozumělo pár lidí hned. I když ne je dobře, byl mnohokrát interpretovan velmi falešně. Víme, jak Nietzsche byl spojován jako předchůdce nacistů, že byl spojován s tou nacistickou ideologií. Pomem soudl neprávem, ale nepochybně také do jistý míry svou vinou, protože způsob, jak psal, nebránil těm mizinterpretacím. Pomem soudlu filozof je odpověden i za ty mizinterpretace, ke kterým dochází. Má se snažit na ně myslet předem a klást překážky. Má vědět, kde jsou nebezpečná místa a úskalí jeho myšlení a má tam budovat zábrany, nepochopení. Ale zas to byla hlavně filozofie našeho století. Zas to byly největší filozofie, budu jen jmenovat Heideggera a Jasperse, kteří podali ten největší výkon v interpretaci níčovské filozofie. I tady, i když o níčovi se psalo stále, a těch spisů o níčovi je obrovské množství, i tady bylo potřeba níče objevovat. Zda není jakási žíla ještě neobjevená, neodhalená, nevykopaná a nespracovaná také v Masarykovi. Takhle to může znít, to bychom mohli říct o každém. A je třeba tedy uvést několik poukazů, ne lidů ukazů, k jistým momentům, které přece jenom by pro to mohly svědčit. Tak jeden z nich je, že filozoficky nejvýznamnější řák Masarykov rád o kterém sece již zmiňoval napsal za první světové války velmi pozoruhodnou studii, zcela mimořádně pozoruhodnou studii o vztahu Masarykova a níčova myšlení. Nejdřív to vyšlo časopisecky, potom to bylo zahrnuto těch úvah a studií, které vyšly v posledním roce války. Tam je důležité jedno, že Rádl byl hluboce oblivněn nejprve níčem a potom Masarykem. Ne, že by Masaryka neznal, ale mám za to, že lze prokázat, že Rádlovi otevřel cestu k porozumění Masarykovi praviníče. Že Rádl porozuměl Masarykovi přes níčeho. A proto také byl Rádl jediný, který se otázkou vztahu mezi Masarykovým a níčovým myšlením zabýval. Že doporučuju studii vaší pozornosti nebudu ji reprodukovat, poněvadž ještě toho musíme probrat celou řadu. Jenom k dalšímu doporučení, aby to nebylo jenom z mé strany, takže Patočka několikrát nám ústně, a také je to i písmně zachováno, tuhle tu storii Rádlov vysoce hodnotil. A to zejména jako hluboké porozumění Masarykovi. Výslovně teda Patočka tak to mynil. No a tento Rádl je nemyslitelný bez Masaryka. Masaryka nelze pochopit bez toho, jakým způsobem se dostával, podrobně sleduje, jak se dostával k pochopení Masaryka. Rádlova filozofie ve světovém kontextu je nemyslitelná bez Masaryka. Rádl nemoh to, co napsal a to, co myslel, nemoh psat a myslet bez Masaryka. Byl velice ovlivněn třeba Dríšem, Bergsonem a tak dále. A Nejčem, to už jsem říkal. Tak ten Masaryk se tam nemůže ztratit. No a Rádlova filozofie, po mém soudu, to také musíte přijmout jako tvrzení, je jediná naše domácí směrodatná filozofie, která nám dnes může k něčemu být. Máme celou řadu zajímavých myslitelů v dějinách české filozofie, ale žádný zmyslitel nám dnes nepomůže. Ale Rádl mluví k dnešku a to zejména k českému dnešku. Po mém soudu tedy už tohle to znamená, že se musíme zabývat takovou otázkou vztahu Rádla k Masarykovi a tím, jak Masarykovo myšlení prodělává tuto dějinou proměnu v tom žákovi Emanuelu Rádlovi. Rádlo ovšem, i když je vynikající interpret, a já jsem onehda Ivan Dubsky napsal nějaké spíš poznámky, říká, že to nesmí číst jako studie, ale je to velmi pěkné o univerzitě, v Parafu to vyšlo, jsem koukal, jakou literaturu tam uvádí, neuvádí Ortegu i Gasseta, které se tady vyskyt po válce, nějak v záležitosti 45, 46 to vydali v Londýně, tak jsem to vytáhl a koukal jsem se do toho, jestli by tam k něčemu, ale jenom jsem padl na to, mám tam zaškrtnuto, Ortega i Gasset tam cituje na jednom místě Rádlovi dějiny vývojových teorií a říká, že po letech se ty dějiny ukazují jako ještě důležitější, než kdy jsme četli poprvé. Rádlo byl vynikající interpret, ale ku podivu, jeho interpretace Masaryka nejsou nejlepší. A promiňte, že malé srovnávám s velkým, ale chtěl bych se za Rádla v této věci schovat. Já jsem strašně nervózní, když mám vykládat nějakého myslitele, nerad to dělám, většinou vždycky vyberu nějaký problém u něj, nikdy se nejsem zcela jist zda ho vykládám dobře, vždycky jsem s neomezenou, takřka nekonečnou úctou se díval na patočku, jak on interpretuje, ale to byl skutečně geniální interpret, neznám druhého u nás takového. Se dovedl tak vmyslet do myslitele, kterého vykládal, že neváhal formulovat některé teze, které se absolutně tam nenajdou, ale zcela byli věrným výrazem myšlení toho dotyčného. Já tak trochu vidím v té okolnosti, že nejlepší řák Masarykov nic dobrého o Masarykovi nenapsal. Například Hromádka po mém soudu je Masarykovi fakticky daleko víc zdálen, než Rádl, ale to, co napsal, je snad to nejlepší, co vůbec tady bylo napsáno. Možná, že když někdo je druhému velmi blízko, tak se to zvlášť těžce píše. Přece jenom k tomu je potřeba jistého odstupu. Rádl pravděpodobně byl Masarykej tak blízko, že ten odstup si musel celý život vybojovávat a proto také ty jeho kritické pasáže. Mluvil jsem o té studii o Masarykovi a Nýčovi. Tam je vidět hluboké porozumění, v jiných studiích je to porozumění vidět také. Ale něco takového, co odpovídá těm dějinám vývojových teorií, prostě u Rádla nenajdeme. Takže to nemáme ani od Ráda. On jediný byl povolán až do sud, ale neudělal to. Masaryka je třeba, po mém souhru číst, přes Rádla, rozumět mu přes Rádla. Ale není to snadné. Samotného Masaryka číst je ještě nesnadnější, než rozumět mu přes Rádla. Především odlišnosti od Nýčeho a Kierkega jsou celnápadné. Masaryk je nečtivý. Když čtete Nýčeho, tak v člověku se všechno rozjásá. Ta briljantní inteligence, ta fantastická schopnost vyjádřit všechno tak plně, tak barvitě. Proti tomu Masaryk je suchej. Teď navíc to, co píše většinou, jsou poznámky, co mu právě napadá. On přemýšlí a občas napíše něco, co ho zrovna napadlo, ale to, co je mezi, co napřemýšlel, to tam není. Jsou to skoro body, jsou to takové aforizmy. A přitom nepěkně napsané. Kierkegord, ale hlavně Nýče, byli výborní aforisté. Masaryk to píše, jako kdyby si to psal sobě poznámky, neurčené k publikaci. Většinou to tak bylo a pak to publikoval. Tak to není štívý. Dát dneska Masaryka mladejm lidem je jako nic. Prostě to neosloví. Teď ta myšlenková stavba u Masaryka je na první pohled není vůbec vidět. Nebo je strašně přiházená. Je to inkongruentní. Šada se zachoval jako gentleman, když napsal, že ta česká otázka je těžká kniha. To je kniha, která vůbec vypadá jenom do nějaké agitace. To je příležitostná politická brožůra. Skutečně porozumět to dá strašnou práci, kde je vyloučeno chtít od malejch lidí, aby se do toho takto ponořili. Zejména, když jsou navyklí na způsob, který je dneska úplně jinej, takže takovým akademickým způsobem. Má hlavučku, obsah rozdělený, odčíslování dokonce ještě, odkazy jsem tam. Tohle se vůbec nenajde u Masaryka. Proto se také říká, že to je nesystematický filozof. Nejhorší omyl, jaký existuje. Jedině snad Radele je systematičnější ve svém lubokém myšlení než Masaryk. Ale to tam není vidět. Dostat se k tomu je neobyčejně obtížné. No a potom Masaryk sám neměl vůbec ani tu ctižárost napsat filozofickou knížku. Jeho ctižárostí byly úplně jiné. V záležitosti zejména se považoval za sociologa. Když chtěl být systematický, tak vy napsal konkrétní logiku, pravda. Ale to vlastně není taky pořádná filozofie. To je taková, prostě korigoval z konta. Tenkrát se to tak nosilo, ale celá ta otázka klasifikace věd není filozofická otázka. Jaký sív oni kladli. To bychom se k tomu, ještě se to malinko dotknul ke konci, ale to by byla celý další výklad. Protože je to otázka logická, a logika vlastně není filozofie. Logika od Aristotela je věda a se emancipovala z filozofického kontextu. A protože předtím nikdo žádnou logiku nenapsal, tak filozofická logika vůbec ještě neexistovala. Až do tohoto století nebo možná. To, co známe třeba u Hegla, je všechno jiného než logika. To je de facto metafyzika. Masaryk ani neměl motivy, proč se pokoušet napsat filozofický systém. On se nepovažoval za filozofa. Ne proto, že byl byl skromnej, ale protože být filozofem bylo jako být sofista takžka. Prostě to nebylo z těch žádostí lidi vypadat jako filozof v té době. Být filozof to neznamenalo nic. Člověk byl někde mezi ploty, nezařazen. Tak i z těchto důvodů Masaryk neměl nejmenší tendenci filozoficky. Pro něj filozofie byla dobrá jenom, aby se ukázal jakýsi nepragmatický pragmatismus Masarykův. To je třeba na to pamatovat. Pro něj věda sama není teorie. Teorie je to lešení, to je vědecká výbava. Ale skutečná věda to je teprve v akci. Když je potřeba zjistit, jestli ty rukopisy jsou falzům nebo nejsou falzům, tak to je teprve chemik na své místě, jestli ukáže nebo neukáže. Tam se ukáže, co to je věda. Když říká o prvcích a o Mendelijově soustavě, to jsou všechno takové pomůcky. Ale ty pomůcky se musí uplatnit někde. A tohle platí také pro filozofii, proto o filozofii nějak zvlášť mluvit nemá cenu. To je taková soukromá věc každého. Každej vědec má samozřejmě nějakou tu laboratoře. On bude přece popísovat, jaký tam má všelijaký cingerlátka, co přelejí vás z jedných flaštičky do druhých. To je soukromá záležitost vědce, to každej ví, že to musí mít. Kdo tomu rozumí, ale ten vědec je dotazován ve významných záležitostech a pak má odpovědět na otázku. Třeba když u soudu mu řeknou, jak se to má. Tak mu má jako odborník říct, jestli toto může být nebo nemůže být. A co si tam dělal, jak si to vyšetřoval, to je jeho soukromá záležitost. Takhle se díval Masaryk také na filozofii. Proto o ní nepsal žádný zvláštní systematický pojednání. Takže teď máme vyloženo, proč tomu tak bylo. Stejně tak subjektivně u Nietzscheho nebo ještě předtím u Kierkegaarda musíme vyložit, proč o ní nepsali filozofický systém. Protože byli přesvědčení, že je to nonsens. Byli neobyčejně naprůženi ještě Hegelem a viděli, že ty hádky těch příslušníků hegelovské školy jsou k ničemu a že je potřeba začít jinak. A paž nevěděli, jak jinak. No tak se dali na literaturu. A to, čeho byli plní, tak psali formou úplně jinou, esejům. Podobně Masaryk taky se odvrátil a psal formou sociologizující. Belletria třeba, nebo nevím, když čtete pasáže ze světové revoluce o světových literaturách, to je nejkurioznější věc, která se dá demonstrovat. Jednak se na tom dá demonstrovat neuvěřitelně nemožnej vztah k poezí a k literatůře. Prosím vás, on tak na tom lehce vykládat. A tak dám, že to víme. Potom teda politiku založit na študiu literatury, k těch porozumět světu z tohohle, to je něco nemožného. Jednak nedá literatuře to, co je jejího a na druhé straně ji zneužívá do oboru, protože je to nevědecké. No a tak, já už nebudu rozšiřovat ty negativní momenty. Zůstává tedy, jestli že je pravda, co tvrdím. A nemůžu než jenom tvrdit, že Masaryk filozoficky je relevantní, tak to zůstává jako úkol, protože nikdo to úkol se zatím nepustil. Zůstává jako úkol odhalit a ozřejmit Masaryka jako filozofa. Ano, ještě lépe tam ukázat na ty rozhodující body filozofické u Masaryka a navázat na ně. Takže nejde o to ukázat, že Masaryk byl takovej nebo takovej. To můžeme použít, to je to rozhodující dneska. Dneska jsme v krizi, dneska nevíme, jak dál. Dneska jsme schopní a ochotní manifestovat, podpisovat, já nevím, co všecko, ale co bude, nikdo nemá představu. Co by se mělo dělat? Kdyby náhodou tady ten režim padl, tak kdo se toho ujme? Kdo na to myslí, co budeme dělat s tou společností? Po všech možných stránkách, nejenom ekonomicky. Tady se mluví jako o spáse, že zase dáme nějaké místo trhu. A co pak té řešení našich problémů? A takové jsou v kultuře. Kdo dneska přemýšlí o tom, co uděláme se školama? Nejenom s vysokýma, ale se všema. V té hrůzné, katastrofální situaci. Co se bude dělat? Kdo o tom přemýšlí? V této věci po mém soudu bychom se měli aspoň jako z tébla chytit těch možností, které nám dosávadní české dějny dávají. Na to nikdo nepomýšlí moc. Já mám takový dojem, všichni mají dojem, že třeba se obracet ke světu. Ovšem kdo ví, jak situace vypadá ve světě, tam nenajdeme nic, co by nám pomohlo. Jedině, že můžeme ještě prohloubit krizi, v který jsme. Ať my jsme ušli kus cesty nějakým směrem a vracet to do jiných kolejí, bude znamenat nepředstavitelný pro problémy. My musíme najít cestu dál z toho místa, kam jsme došli. I když teda víme, že to místo jsme nehledali. To znamená, že jsme nechtěli dojít tam, kde jsme teď. Ale musíme vzít na vědomí, že tam teď jsme. A nemůžeme se tvářit, že můžeme škrtnout 20 nebo 40 let a jít jí nudy. To je po mém soudu třeba hrubý omyl Heideggerův v jiném kontextu. Že si myslí, že když škrtnete celou dosávaní filozofii, co si spěje ke konci, co už je u konce. Vyhlásil, že filozofie je u konce. A že to, co přijde, že bude myšlení. To mu říká jenom myšlení. Až neví, jak to nazvat. Domnívá se, že navázat lze na něco v minulosti, ale na strašně dávnou minulost, když půjdeme až k těm presokratikům a vyhneme se tomu, k čemu došlo ve starém řecku, totiž k té ustavení metafyziky. Řekněme ještě před toho Parmenída, že se pokusíme tam ty vyhybky od takového Herakleita potočit a teď tu historii začít jinak. To nemůžeme udělat. Po válce jsme se tohle nemohli udělat po 6 letech války. Vrátit se k první republice. V 68. jsme se nemohli vrátit k 45. nebo k 48. předunor. No ale dnes se nemůžeme vrátit Lubčekovi. Prostě musíme jít z toho místa, kde jsme. A tady nám mohou pomoct myslítele, proč ty tak nezastárnou jako politikové a jako vědci. Vědci ty stárnou asi nejrychleji z celého světa, protože během 14 dnů může být převratný objev vyvrácen nebo interpretován úplně jinak, což ani v politice není možné. Takovou rychlost. No a tak co udělat s tím Masarykem? Musíme ty jeho fragmenty chápat jako disjekta membra, jako roztroušené kousky a pokusit se buď jejich nějakou reintegraci v jakýsi celek, který Masaryk nepodal. To je úkol, který vypadá dost absurdně. Ale my nemáme jinou možnost, protože my tady nikoho nemáme jinýho, kromě toho Masaryka a Rádla. Máme jiný myslitelné, a ty nám v této věci nepomohou. Myslet o českém osudu to začal Masaryk a dovedl to někam Rádl. Myslet o dnešním českém osudu nelze bez navázaní na tyhle dva. Mohli bychom jenom menovat ještě trochu dál, že Masaryk taky na něco navazoval, že Font říkal na co navazoval a tak dále. Ale tohle to jsou filozoficky lidi, který prostě obejít nemůžeme. Bez nich to nepůjde. A který nemohou nikde tady najít alternativu. Je potřeba se vymezovat vůči nim, i když kriticky hrdím. No, čili my tu filozofii Masarykovou nemůžeme hledat jako esenci, kterou bychom nějak vydestilovali z textpisů, když my tu filozofii musíme ustavit. Tak, jak to udělal třeba Jaspers, s tím Kierkegaardem. To odhalit Kierkegaarda šlo jenom tak, že ten Jaspers ustavil novou filozofii, která u Kierkegaarda se nenajde. A u Kierkegaarda se najdou ty rozhodující momenty, na kterých je možno budovat. Nikdy ty největší filozofické revoluce se nedějou tak, jak to udělá Jaspers. Ty největší filozofické revoluce se nedějou tak, že by přišel velký myslitel a najednou všechno obrátil. Naopak, když přijde velký myslitel, tak schrnuje to, co bylo před ním. Revoluce nastává, když se najednou začnou vyklat kameny, nebo někdo začne vyklat kameny a ukáže, jak je to vachrlatý. Tam takhle vznikají filozofické revoluce. A ne jenom svou kritikou pozitivismu, víš, kritikou celé moderní společnosti. No a teď to je vlastně moje teze jenom. Já bych to chtěl ukázat na jednom Masarykově textu ze otázky sociální. Je to 8.30. paragraf, jsou to tři stránky a já ovšem nevím, tak dlouho vykládám, to snad už není možné, abych se do toho pustil. Jste. Když tak mě zatreněte. Někdy ten čas pro mě není tak moc. Tak tam vykládá, já se pokusím to zestručnit, vykládá Masaryk spoustu věcí, které má i Jinde v té knize. On to tak opakuje. Ale rozhodující tam je, že Masaryk tam staví otázku. A najít, že tam postavil otázku, a to vysoce významné otázku, není jednoduché, jak uvidíte. No tam vůbec jako nevypadá, že by stavil otázku. To se musí mnoho věcí vědět, aby člověk věděl, co tam udělal. Tak on nejdřív to tak trošku schrnul.
====================
Kaz b.flac
====================
Je odborná záležitost truhláře. Filozof není povolal k tomu, aby nahražoval truhláře. Naproti tomu, ale filozofie je dobrá, i když je potřeba udělat postel, když tady není truhlář. Co? Mně to není moc jasné. No to je prostě filozofie, dobrá filozofie na všechno stačí. A když tady není truhlář, tak ten filozof tu postel udělá. Blběji sice zaklíže, ale lepší nějaká postel než žádná postel. Pokud je tady truhlář, tak ať ji udělá truhlář. A filozof musí vždycky dobře vědět, co je důležitý v dané situaci udělat, i když na toho odborník není. Rozdíl mezi filozofem a vědcem spočívá v tom, že vědec se uzavře do poměrně úzké komnaty své odborné vědy a na všecko ostatní může zhruba tak kašlat. Filozof tohle udělat nemůže. Rozdíl mezi filozofií a vědeckými disciplínami je, že zatímco vědecké disciplíny si rozdělili univerzum, pluriverzum, tak filozofie se stále musí stahovat k celku. Důsledkem toho je, že filozofie nemůže se stát odbornou vědou a tudíže musí de facto furt být částečně diletantská nebo amatérská, radši znat. Protože ona nikdy tu pravdu nemá a furt ji miluje. Ale jakmile něco vynajde, například třeba jsou tady truhláři, který dělají nádherně zaklížené postele, na kterých se vůbec nedá spát. To je třeba pekař. Tam šlo o to, co s tím národem budeme dělat. Ona píše kost, krásná to kniha, ale neodpovídá na otázku, která před nami stojí. Čili tady on přijde a udělá blbě zaklíženou postel, na který se spát dá, na rozdíl od těch krásně zaklížených. A teď můžou přijít truhláři, který se kouknou a zjistějí, že to nemusí být takhle, aby ty mozouly u toho se nedělaly. A pak, ať upotřebí tu svou profesionality, co dělají historici, furt budou říkat, on to má blbě zalepený, a furt budou dělat ty blbý postele, na kterých se nedá spát. A nespíme my teď na té špatně zaklížené posteli, která byla teda ta jediná možná. Já klidu otázku, jak si absolvují. No ano, protože tady byli samí truhláři, kteří to dělali takhle. Tak na čem máme spát? Masaryk udělal jednu jinak, všichni se na to vykašlali a nikdo to podle něj nedělá dobře. Já myslím konkrétně třeba na Masarykovu filozofii a praktickou filozofii a na jeho politickou praxi. Podle mě špatný odhad věcí, umění, to není jenom špatný odhad estetický, to je špatný odhad člověka. Já se ptám, zna například Masarykový žáci v politice, kteří všeho všude byli jeden, a nechci jim jmenovat, jestli nevydávají dodatečné svědectví o tom, která ktěravá celá ta soustava Masarykova byla. Dnes si mohl vyvorit za spolupracovníka, za žáka, za dědice svého politického úsilí jenom člověk, který pochopil Dostojevského tak špatně jako Masaryk. To je ošklivá ideologie. Masaryk říkával několikrát, je to zaznamenáno, že hold musíme vařit z vody. Koho jsi měl vybrat místo Beneše? Vařím z vody pan Hačku, říkal ta holdka. Koho jsi měl vybrat místo Beneše? Šve? Moch? Říkal ta holdka. Podařilo se to ani Masarykovi říct, že si to neodvážili říct, paň věděli, co by on na to odpověděl. Já trošku vím o historii a mám dojem, že ten Švehla byl leta tak vysokým činitelem státním a tak korigoval politiku státním i Masarykovu, že nelze říct, že on na něj nedal. On ho nechal dělat tu politiku, dokud byl schopen. Až nebyl schopen a umřel, tak koho jsi potom měl vybrat? Tam jsme u toho. Ten Švehla do toho 20. roku furt byl v čele. Když nebyl ministerským předsedou, tak byl náměstkem nebo nějakým jiným ministrem. Ještě další alternativa? Já nevím, Hoča. Byla snad lepší Hoča, než Beneš. Já jsem Slovák, ale pro mě Hoča byl daleko horší. Hoču nechceme. Tenhle ten kousek úplně stačí. Můžeme to zas posunout dál. Já vlastně velice vítám tuhle diskusi, protože jistě se mnou budete souhlasit, že Patočka neměl pravdu, že největším filozofickým činem Masarykovym bylo zalužení státu. To je z toho vidět. Patočka ve svým vývoji vlastní patočkovským dospělky, který předtím byl trošku ukradený. A on najednou objevil, že je to zvláštní, že se pořád uvažovalo, že by ten filozof měl založit stát, ale slučající to skončilo nějakým paskvěm. A teď se stálo, dokonce v moderní historii, že bychom přišli do těch, kteří založili stát. A největší, jak se to stalo, byl největší filozofický čin. Kdyby on řekl, uvažujme o tom, co to znamenalo, že Masaryk založil stát, tak byste mě viděli, že to nemohl říct. A proč ne? Protože to by předpokládalo jisté koncepce, jisté východisko, které on neměl. A to je prostě. Jenže teď jde o to, že je potřeba i tomu Patočkovi rozumět, co vlastně se stalo. K čemu jako Patočka přeci jenom dospívá v těch posledních letech. Například k tomu, a to byl závěr té diskuse s tím opatem, že to měla Komárkova, kde měla takový protiklad myšlení a jednání, jak Patočkovi to angažování v veřejných věcech a tak dále, jak bylo vzdálený, jak byl vlastně takový pracovník v knihovně a mezi studenty a tak dále. A jak přeci jenom se dopracovával k tomu, že to veliký u Masaryka byla, řekla Komárkova, jednota mezi myšlením a jednáním, respektive spojitost myšlení a jednání. To, že ten myslitel vstupuje do politické arény, že se tam pokouší jednat ve smyslu svého poznání, ve smyslu své etiky, ve smyslu své filozofie a tak dále. A že vlastně ten Patočka to objevil jakýmsi spožděním a svým angažováním v těch posledních letech, měsících a týdnech svého života, to dotvrdil činem. Byl takový v závěr té diskuse velmi šťastný, protože i ten opad si to velmi cenil, že najednou to viděl ještě v jiné perspektivě. Ten opad mimochodem je původním povoláním stolař, který nedělal postel, ale židlí jako své mistrovské majstršty, které musí udělat, aby dostal účinělist. A ten problém je, že on pracuje i v té historii a v zážitej masarykologii takovým poctivně řemeslnickým způsobem a skládá jednotlivá fakta k sobě a všechno má doloženo citáty a všechna data, je to skutečně obdivuhodná řemeslná práce. Otázka je, jestli skutečně nezůstává jako historik jenom u těch dobře zkušených židlí. Opad je výborný a to je potřeba vidět, že holce nemohl opřít o žádnou slušnou filozofickou literaturu o masarykově, takže co měl dělat? Já bych se ještě chtěl uradit v jedné věci. Tady bylo vytýkáno, že Masaryk si vybral jako svého nástupce Beneše. Ale já bych chtěl říct o tom. Beneš si vybral jako svého prvního spolupracovníka Šrámka a to byla kolekce Masarykova výběru. Protože Šrámek byl předsedou vlády za Beneše, když Beneš byl zahraničen. A to byl první spolupracovník Benešů, který v tomto smyslu mohl být vyloženě korekcí Masarykova výběru. Stalo se? Nevím. To je jiná věc. Došlo potom k jiným otázostěm. Neukázal se jako dostatečné. Tak se chtěla zeptat, jestli tady byl někdo v té době 1914, 15, 16, kdo by nastoupil jinej druh zahraniční práce ve smyslu výstavby států našeho dnešního materiálu. Byl tady Duvěk a Kramář. Duvěk zase pokusil venku. On měl svou ideu, kterou jak jsme si mohli přečíst v Galandárovi, ten poslední, ten měl svou ideu českého státu nebo řešení českého otázky. To jsme si mohli přečíst v Galandárovi. Ale tam jistě ta jednota teho myšlení. To je jiná věc. A nebo by to bylo jinak vytvářeno? Jistě. Ale že byli takový. V zásadě. Je otázka, jestli to rozumím dobře, že to se tak stalo, že ten Masaryk uskutečnil státu. Ale teď si rukáme otázku, jestli při studiu některých těch přístupových věcí, například umění, historii, politice, výběrů, spolupracovníků, se ukazují nedostatky, které vedou ke stroskotání. Myslím, že to je správné postředě. Venešová koncepce se stroskotává tím, že veda se přeorientová na spolupráci s Führingerem a tak dále, že to teď nebudeme rozebírat. Ale to podstatné je, že musíme studovat jaksi ty základy politické etiky. A tam skutečně připouštím, že je potřeba podrobit naprosto bezhodné kritice úplně všechno. Ale je o všem zajímavé, že pořád vychází na jeho, čím více studuje, jak vlastně ta Masaryková akce byla skutečně založena na opravdu dobrých principech. Já tam nenacházím takovýhle hluboký vady, které by mě vedly k pochybnostem o Masarykově charakteru, o Masarykově myslitelském základu, o Masarykové osobnosti. Naopak se utvrzují teda v tom, že ten Masaryk skutečně tu akci zahraniční vedl velmi velkorysé. Nebo že se pokusil opravdu s velmi sveráznou koncepci mnohodárodnostního státu. Nebo že tušil problémy, které v moderním světě přináší konec liberálního pojetí občanských svobod. Tušil ty problémy samozřejmě na sklonku svého života, na sklonku svého působení veřejně a tak dále. Stačí už jen na to, že ty problémy ventiloval v článcích pod pseudonymem Masarykova státu a tak dále, nebo po těch věcech, jak si psát pod svým jménem prezidentským. To znamená, že ty problémy viděl a v tom smyslu se mi zdá, že jaksi dílčí omily výroky, které se ukázaly nepřesné, nesprávné, neodpovídající. Nemohou jaksi tu vlastní věc, to znamená toho vlastního Masaryka, nějak vykočit z nevážení. Podobně tak jako u toho Beneše, abychom Beneše věnovali zvláštní konferenci, kde se pořád jaksi tři hodiny v jednom kuse, čtyři hodiny rozebírat Beneš na docela malé kousičky. Velice krutá, ostrá diskuse byla většinou jen o negatívech. A ke konci, najednou jsme s úžasem zjistili, že přes to, že tady se pořád bylo negativně, že ten Beneš byl významná postava, nedoceněná postava naší nedávné historie. To se ukázalo i u těch ostrých kritiků, nejostřejším kritikům patřil tady Dušan Slavík, dokonce pak jsme tady zase pokřikoval, jestli byl diktátor nebo nebyl, to přišel s tím Dušan, ale ten závěr, když jsme skončili tu diskusi, bylo, my jsme ale měli také říct, jak veliká politická pozůrodná postava naší nedávné historie to byl, se vším tím strostotáním, který se tady o životě byl, vlastně, a zvlášť teda to závěrečně. Ale já bych ještě se chtěl vrátit k tomu, říká se tady, že Masaryk špatně hodnotil literaturu a vůbec umění. Já tím nejsem si tak zcela jistý. On možná pro sebe někdy hodnotil některé věci ostře kriticky, ale on nechal a měl kladný vztah k Šaldovi, měl kladný vztah s Čapkovi a to byly lidé, kteří byli na vysoké úrovni v tom umění. Takže já teda nevidím, proč se říká, že Masaryk neviděl vůbec nic kladného nebo nedokázal se postavit ke kladným postavám uměleckým. Není pravda. Dokázal. Já si myslím také, že ten třeba ten to přišerně znějící heslo teda někomu tábor je náš program. A je? A je můj? To by bylo mohlo uspokojit při určité dávce sebekritiky teda zase určité části naší populace i přece třeba naše proletáře v národě. Tábor je náš program. Ale musela by tady být sebekritika, že jo? Prosím vás, řekněme si jasně. Jsou už dneska katolíci tak daleko, že jsou ochotní a že jsou schopní postavit se reálně kůsový? Někteří ano, někteří ne. Jsme tady u toho. Já ne. Já jsem teda bojovník, že jo? Pardon, že vám stáčí do řeče, ale poetický, dělně tuším, první svazek, Radomír Malí má úvahu. Já vím, já jsem milček, ale kolik je jich takových? Kolik je jich takových? Já vím, ale kolik je jich takových? A řekněme si teda jasně, tyto námitky proti tomu, v heslu třeba tábor je náš program, vychází z těch kruhů, kteří to nechtějí pochopit a nechápou. Ta kritika je ozní, to slovo tábor jsouzní komunizmu. To znamená, v děkových kruzích se chápal slovo tábor ne jako usyctví, ale jako komunizmu, jako směřování první republiky vlastně k bolševismu. Takhle to bylo určitým lidmi interpretováno. Po válce došlo úplně něčemu jinému, že se začalo což si realizovat, co se nazývalo komunizmem. A to znamená pro mladou potom generaci, takový ty mladíčky narození v roce 1936, byl komunismus, který se realizoval, jako by souznal, jako by nějak souvisel s usyctvím a s tím, jak mohl ten Masaryk něco takového říct, když ten komunismus... Masaryk řekl takový vývoj jde do leva. A Masaryk teda mimo jiné přibyl vědom toho, že moderní svět ať jakkoliv musí řešit sociální otázku. A tu sociální otázku, že to potom vzali do roky komuniste, to je jiná věc. Ale sociální otázka byla, to je to, co právě tady říkal pan profesor, když viděl situaci, a on to viděl, on viděl, co stojí před náma. Existence technické revoluce. Ale já bych podpořil Milonovu stranu v té věci. Abychom teda už nějak začali, prosím. Já bych chtěl jenom říct, že bez souvislosti s komunismem, ta představa tábolského husitismu jako taková nemusí být zrovna sama o sobě. Ale to byla důležitá válka. No tak měli jsme Chlčíckého, který mu tohle bylo taky jasné a je na něj taky možno navazovat. A Masaryk ostatně na něj taky navazoval. Ale ten výrok je to asi vidět zřejmě v kontextu, v souvislosti, v tý chvíli, kdy byl vysloven. No a ještě abychom... No legionářům a tak. Možná přesně bude potřeba si uzavírat, ale ještě mi napadá taková myšlenka. Pokud je o to umění, já myslím, že to, čím Masaryk pobuzuje, je přístup k literatuře jako k takovému nástroji poznávání skutečnosti. To znamená, když se Masaryk sám četl spoustu literatury, poezí a tak dále, ale přitom některé knihy použil, aby charakterizoval krizi moderního člověka, přístup Rusu, já nevím čemu a tak dále. A v tu chvíli, kdy vykládá toho autora jenom jako sociologický důkaz, nebo ukaz, jak se tam žije nebo jak se věci hodnotí, tak samozřejmě člověka, který se zabývá těmi autory z jiného hlediska, se to zdá zužujícím, ten sociologizující pohed na literaturu. To je určitý problém. To znamená zvlášť potom, když to mělo nějaký zvláštní dopad v tom, že jeden z takových vydařených posluchačů, Masaryka, se stal ministrem a zaváděl všechno jiráska a ty mladíčci to museli po tývárce včíst. A naočkoval do nich takové 5 kg jiráska do každého rodiny, když si říknu, že je mladíček. To znamená, že ten problém je v sociologickém pohledu, který opravdu je problém odpovědnosti za ty rádovy soudy o umění, o dílech básnických, které jsou neméně vykřičené než ty Masarykovy a nejedného přístupu jsou vykřičené celonárodně. Já jsem žil v rodině, kde jsem Masaryk vysoce ctil, ale přitom jsem mimo jiné dostal třeba 5 km a přečetl jsem to. Takže záleží na to, co si člověk z té literatury, jestli vidí celou tu škálu té literatury a čte jedno i druhé. To neznamená, že člověk nemusel čít jen jednostranou literaturu. Já jsem četl třeba Demlap Jakuba, dost poměrně jako mladík. Děkujeme Láďovi za jeho výklad. Pozdravím vás, jste zváněna na to hlavní, to byla vlastně předpremiéra taková jakási, Láďova, nebo co? To je lepší než předpremiéra. To by bylo pak zítra podobně, ale ještě úředně. Zítra tutejší hodinu, na stejném místě, pod velmi takovým apartním titulem, dvojtitulkem, to bylo tady oznámeno, nevím, co je na tom pravdy, pacyčky dole, smysl dějin, otazník, pomlčka, smysl v dějinách, otazník, pacyčky nahoře. Myšlo by to dřív to někde, že? Myšlo by to dřív, ale všichni jsou pozvání na slivovou hodinu, takže bychom se mohli sejít dřív, ale bylo by to pod razu. A stejně potom pozvání. Takže vám děkujeme za účast, trpělivost a jestli ještě chceš říct nějaké poslední slovo? No jistě, že je to klásný. Já bych vám chtěl příměr patřit. Poděkovat, že jste to vydrželi. Dobrou noc. A my děkujeme za účast. Ještě bych chtěl upozorňit, tady je lístek pro Sašu Klimentěva, který se dožil v minulých dnech 60. Kdo ho znáte, nebo jste pstitele jeho básní, nebo snad i her, tak se mu naskavě podepište. Nemusí to být všechno na jedno, ale... Na románu, zapomně na romány. Za druhé tady ještě jsou někteří, kteří přišli později, kdyby se chtěli někam přifářit, tak ještě mohou. Ještě dovol mě nějakou linku. Když je řeč o tom Sašovi, tak když byl velice mladý, dokonce i my jsme byli mladý, on mě jednou napsal takovou kratičkou vásničku, která mě utkvila, jistě si na ní budeš pamatovat. Duše má, město ze čtyř stran hořící, nelekej se ohňům. Děkujeme.
Kaz b.flac
====================
Je odborná záležitost truhláře. Filozof není povolal k tomu, aby nahražoval truhláře. Naproti tomu, ale filozofie je dobrá, i když je potřeba udělat postel, když tady není truhlář. Co? Mně to není moc jasné. No to je prostě filozofie, dobrá filozofie na všechno stačí. A když tady není truhlář, tak ten filozof tu postel udělá. Blběji sice zaklíže, ale lepší nějaká postel než žádná postel. Pokud je tady truhlář, tak ať ji udělá truhlář. A filozof musí vždycky dobře vědět, co je důležitý v dané situaci udělat, i když na toho odborník není. Rozdíl mezi filozofem a vědcem spočívá v tom, že vědec se uzavře do poměrně úzké komnaty své odborné vědy a na všecko ostatní může zhruba tak kašlat. Filozof tohle udělat nemůže. Rozdíl mezi filozofií a vědeckými disciplínami je, že zatímco vědecké disciplíny si rozdělili univerzum, pluriverzum, tak filozofie se stále musí stahovat k celku. Důsledkem toho je, že filozofie nemůže se stát odbornou vědou a tudíže musí de facto furt být částečně diletantská nebo amatérská, radši znat. Protože ona nikdy tu pravdu nemá a furt ji miluje. Ale jakmile něco vynajde, například třeba jsou tady truhláři, který dělají nádherně zaklížené postele, na kterých se vůbec nedá spát. To je třeba pekař. Tam šlo o to, co s tím národem budeme dělat. Ona píše kost, krásná to kniha, ale neodpovídá na otázku, která před nami stojí. Čili tady on přijde a udělá blbě zaklíženou postel, na který se spát dá, na rozdíl od těch krásně zaklížených. A teď můžou přijít truhláři, který se kouknou a zjistějí, že to nemusí být takhle, aby ty mozouly u toho se nedělaly. A pak, ať upotřebí tu svou profesionality, co dělají historici, furt budou říkat, on to má blbě zalepený, a furt budou dělat ty blbý postele, na kterých se nedá spát. A nespíme my teď na té špatně zaklížené posteli, která byla teda ta jediná možná. Já klidu otázku, jak si absolvují. No ano, protože tady byli samí truhláři, kteří to dělali takhle. Tak na čem máme spát? Masaryk udělal jednu jinak, všichni se na to vykašlali a nikdo to podle něj nedělá dobře. Já myslím konkrétně třeba na Masarykovu filozofii a praktickou filozofii a na jeho politickou praxi. Podle mě špatný odhad věcí, umění, to není jenom špatný odhad estetický, to je špatný odhad člověka. Já se ptám, zna například Masarykový žáci v politice, kteří všeho všude byli jeden, a nechci jim jmenovat, jestli nevydávají dodatečné svědectví o tom, která ktěravá celá ta soustava Masarykova byla. Dnes si mohl vyvorit za spolupracovníka, za žáka, za dědice svého politického úsilí jenom člověk, který pochopil Dostojevského tak špatně jako Masaryk. To je ošklivá ideologie. Masaryk říkával několikrát, je to zaznamenáno, že hold musíme vařit z vody. Koho jsi měl vybrat místo Beneše? Vařím z vody pan Hačku, říkal ta holdka. Koho jsi měl vybrat místo Beneše? Šve? Moch? Říkal ta holdka. Podařilo se to ani Masarykovi říct, že si to neodvážili říct, paň věděli, co by on na to odpověděl. Já trošku vím o historii a mám dojem, že ten Švehla byl leta tak vysokým činitelem státním a tak korigoval politiku státním i Masarykovu, že nelze říct, že on na něj nedal. On ho nechal dělat tu politiku, dokud byl schopen. Až nebyl schopen a umřel, tak koho jsi potom měl vybrat? Tam jsme u toho. Ten Švehla do toho 20. roku furt byl v čele. Když nebyl ministerským předsedou, tak byl náměstkem nebo nějakým jiným ministrem. Ještě další alternativa? Já nevím, Hoča. Byla snad lepší Hoča, než Beneš. Já jsem Slovák, ale pro mě Hoča byl daleko horší. Hoču nechceme. Tenhle ten kousek úplně stačí. Můžeme to zas posunout dál. Já vlastně velice vítám tuhle diskusi, protože jistě se mnou budete souhlasit, že Patočka neměl pravdu, že největším filozofickým činem Masarykovym bylo zalužení státu. To je z toho vidět. Patočka ve svým vývoji vlastní patočkovským dospělky, který předtím byl trošku ukradený. A on najednou objevil, že je to zvláštní, že se pořád uvažovalo, že by ten filozof měl založit stát, ale slučající to skončilo nějakým paskvěm. A teď se stálo, dokonce v moderní historii, že bychom přišli do těch, kteří založili stát. A největší, jak se to stalo, byl největší filozofický čin. Kdyby on řekl, uvažujme o tom, co to znamenalo, že Masaryk založil stát, tak byste mě viděli, že to nemohl říct. A proč ne? Protože to by předpokládalo jisté koncepce, jisté východisko, které on neměl. A to je prostě. Jenže teď jde o to, že je potřeba i tomu Patočkovi rozumět, co vlastně se stalo. K čemu jako Patočka přeci jenom dospívá v těch posledních letech. Například k tomu, a to byl závěr té diskuse s tím opatem, že to měla Komárkova, kde měla takový protiklad myšlení a jednání, jak Patočkovi to angažování v veřejných věcech a tak dále, jak bylo vzdálený, jak byl vlastně takový pracovník v knihovně a mezi studenty a tak dále. A jak přeci jenom se dopracovával k tomu, že to veliký u Masaryka byla, řekla Komárkova, jednota mezi myšlením a jednáním, respektive spojitost myšlení a jednání. To, že ten myslitel vstupuje do politické arény, že se tam pokouší jednat ve smyslu svého poznání, ve smyslu své etiky, ve smyslu své filozofie a tak dále. A že vlastně ten Patočka to objevil jakýmsi spožděním a svým angažováním v těch posledních letech, měsících a týdnech svého života, to dotvrdil činem. Byl takový v závěr té diskuse velmi šťastný, protože i ten opad si to velmi cenil, že najednou to viděl ještě v jiné perspektivě. Ten opad mimochodem je původním povoláním stolař, který nedělal postel, ale židlí jako své mistrovské majstršty, které musí udělat, aby dostal účinělist. A ten problém je, že on pracuje i v té historii a v zážitej masarykologii takovým poctivně řemeslnickým způsobem a skládá jednotlivá fakta k sobě a všechno má doloženo citáty a všechna data, je to skutečně obdivuhodná řemeslná práce. Otázka je, jestli skutečně nezůstává jako historik jenom u těch dobře zkušených židlí. Opad je výborný a to je potřeba vidět, že holce nemohl opřít o žádnou slušnou filozofickou literaturu o masarykově, takže co měl dělat? Já bych se ještě chtěl uradit v jedné věci. Tady bylo vytýkáno, že Masaryk si vybral jako svého nástupce Beneše. Ale já bych chtěl říct o tom. Beneš si vybral jako svého prvního spolupracovníka Šrámka a to byla kolekce Masarykova výběru. Protože Šrámek byl předsedou vlády za Beneše, když Beneš byl zahraničen. A to byl první spolupracovník Benešů, který v tomto smyslu mohl být vyloženě korekcí Masarykova výběru. Stalo se? Nevím. To je jiná věc. Došlo potom k jiným otázostěm. Neukázal se jako dostatečné. Tak se chtěla zeptat, jestli tady byl někdo v té době 1914, 15, 16, kdo by nastoupil jinej druh zahraniční práce ve smyslu výstavby států našeho dnešního materiálu. Byl tady Duvěk a Kramář. Duvěk zase pokusil venku. On měl svou ideu, kterou jak jsme si mohli přečíst v Galandárovi, ten poslední, ten měl svou ideu českého státu nebo řešení českého otázky. To jsme si mohli přečíst v Galandárovi. Ale tam jistě ta jednota teho myšlení. To je jiná věc. A nebo by to bylo jinak vytvářeno? Jistě. Ale že byli takový. V zásadě. Je otázka, jestli to rozumím dobře, že to se tak stalo, že ten Masaryk uskutečnil státu. Ale teď si rukáme otázku, jestli při studiu některých těch přístupových věcí, například umění, historii, politice, výběrů, spolupracovníků, se ukazují nedostatky, které vedou ke stroskotání. Myslím, že to je správné postředě. Venešová koncepce se stroskotává tím, že veda se přeorientová na spolupráci s Führingerem a tak dále, že to teď nebudeme rozebírat. Ale to podstatné je, že musíme studovat jaksi ty základy politické etiky. A tam skutečně připouštím, že je potřeba podrobit naprosto bezhodné kritice úplně všechno. Ale je o všem zajímavé, že pořád vychází na jeho, čím více studuje, jak vlastně ta Masaryková akce byla skutečně založena na opravdu dobrých principech. Já tam nenacházím takovýhle hluboký vady, které by mě vedly k pochybnostem o Masarykově charakteru, o Masarykově myslitelském základu, o Masarykové osobnosti. Naopak se utvrzují teda v tom, že ten Masaryk skutečně tu akci zahraniční vedl velmi velkorysé. Nebo že se pokusil opravdu s velmi sveráznou koncepci mnohodárodnostního státu. Nebo že tušil problémy, které v moderním světě přináší konec liberálního pojetí občanských svobod. Tušil ty problémy samozřejmě na sklonku svého života, na sklonku svého působení veřejně a tak dále. Stačí už jen na to, že ty problémy ventiloval v článcích pod pseudonymem Masarykova státu a tak dále, nebo po těch věcech, jak si psát pod svým jménem prezidentským. To znamená, že ty problémy viděl a v tom smyslu se mi zdá, že jaksi dílčí omily výroky, které se ukázaly nepřesné, nesprávné, neodpovídající. Nemohou jaksi tu vlastní věc, to znamená toho vlastního Masaryka, nějak vykočit z nevážení. Podobně tak jako u toho Beneše, abychom Beneše věnovali zvláštní konferenci, kde se pořád jaksi tři hodiny v jednom kuse, čtyři hodiny rozebírat Beneš na docela malé kousičky. Velice krutá, ostrá diskuse byla většinou jen o negatívech. A ke konci, najednou jsme s úžasem zjistili, že přes to, že tady se pořád bylo negativně, že ten Beneš byl významná postava, nedoceněná postava naší nedávné historie. To se ukázalo i u těch ostrých kritiků, nejostřejším kritikům patřil tady Dušan Slavík, dokonce pak jsme tady zase pokřikoval, jestli byl diktátor nebo nebyl, to přišel s tím Dušan, ale ten závěr, když jsme skončili tu diskusi, bylo, my jsme ale měli také říct, jak veliká politická pozůrodná postava naší nedávné historie to byl, se vším tím strostotáním, který se tady o životě byl, vlastně, a zvlášť teda to závěrečně. Ale já bych ještě se chtěl vrátit k tomu, říká se tady, že Masaryk špatně hodnotil literaturu a vůbec umění. Já tím nejsem si tak zcela jistý. On možná pro sebe někdy hodnotil některé věci ostře kriticky, ale on nechal a měl kladný vztah k Šaldovi, měl kladný vztah s Čapkovi a to byly lidé, kteří byli na vysoké úrovni v tom umění. Takže já teda nevidím, proč se říká, že Masaryk neviděl vůbec nic kladného nebo nedokázal se postavit ke kladným postavám uměleckým. Není pravda. Dokázal. Já si myslím také, že ten třeba ten to přišerně znějící heslo teda někomu tábor je náš program. A je? A je můj? To by bylo mohlo uspokojit při určité dávce sebekritiky teda zase určité části naší populace i přece třeba naše proletáře v národě. Tábor je náš program. Ale musela by tady být sebekritika, že jo? Prosím vás, řekněme si jasně. Jsou už dneska katolíci tak daleko, že jsou ochotní a že jsou schopní postavit se reálně kůsový? Někteří ano, někteří ne. Jsme tady u toho. Já ne. Já jsem teda bojovník, že jo? Pardon, že vám stáčí do řeče, ale poetický, dělně tuším, první svazek, Radomír Malí má úvahu. Já vím, já jsem milček, ale kolik je jich takových? Kolik je jich takových? Já vím, ale kolik je jich takových? A řekněme si teda jasně, tyto námitky proti tomu, v heslu třeba tábor je náš program, vychází z těch kruhů, kteří to nechtějí pochopit a nechápou. Ta kritika je ozní, to slovo tábor jsouzní komunizmu. To znamená, v děkových kruzích se chápal slovo tábor ne jako usyctví, ale jako komunizmu, jako směřování první republiky vlastně k bolševismu. Takhle to bylo určitým lidmi interpretováno. Po válce došlo úplně něčemu jinému, že se začalo což si realizovat, co se nazývalo komunizmem. A to znamená pro mladou potom generaci, takový ty mladíčky narození v roce 1936, byl komunismus, který se realizoval, jako by souznal, jako by nějak souvisel s usyctvím a s tím, jak mohl ten Masaryk něco takového říct, když ten komunismus... Masaryk řekl takový vývoj jde do leva. A Masaryk teda mimo jiné přibyl vědom toho, že moderní svět ať jakkoliv musí řešit sociální otázku. A tu sociální otázku, že to potom vzali do roky komuniste, to je jiná věc. Ale sociální otázka byla, to je to, co právě tady říkal pan profesor, když viděl situaci, a on to viděl, on viděl, co stojí před náma. Existence technické revoluce. Ale já bych podpořil Milonovu stranu v té věci. Abychom teda už nějak začali, prosím. Já bych chtěl jenom říct, že bez souvislosti s komunismem, ta představa tábolského husitismu jako taková nemusí být zrovna sama o sobě. Ale to byla důležitá válka. No tak měli jsme Chlčíckého, který mu tohle bylo taky jasné a je na něj taky možno navazovat. A Masaryk ostatně na něj taky navazoval. Ale ten výrok je to asi vidět zřejmě v kontextu, v souvislosti, v tý chvíli, kdy byl vysloven. No a ještě abychom... No legionářům a tak. Možná přesně bude potřeba si uzavírat, ale ještě mi napadá taková myšlenka. Pokud je o to umění, já myslím, že to, čím Masaryk pobuzuje, je přístup k literatuře jako k takovému nástroji poznávání skutečnosti. To znamená, když se Masaryk sám četl spoustu literatury, poezí a tak dále, ale přitom některé knihy použil, aby charakterizoval krizi moderního člověka, přístup Rusu, já nevím čemu a tak dále. A v tu chvíli, kdy vykládá toho autora jenom jako sociologický důkaz, nebo ukaz, jak se tam žije nebo jak se věci hodnotí, tak samozřejmě člověka, který se zabývá těmi autory z jiného hlediska, se to zdá zužujícím, ten sociologizující pohed na literaturu. To je určitý problém. To znamená zvlášť potom, když to mělo nějaký zvláštní dopad v tom, že jeden z takových vydařených posluchačů, Masaryka, se stal ministrem a zaváděl všechno jiráska a ty mladíčci to museli po tývárce včíst. A naočkoval do nich takové 5 kg jiráska do každého rodiny, když si říknu, že je mladíček. To znamená, že ten problém je v sociologickém pohledu, který opravdu je problém odpovědnosti za ty rádovy soudy o umění, o dílech básnických, které jsou neméně vykřičené než ty Masarykovy a nejedného přístupu jsou vykřičené celonárodně. Já jsem žil v rodině, kde jsem Masaryk vysoce ctil, ale přitom jsem mimo jiné dostal třeba 5 km a přečetl jsem to. Takže záleží na to, co si člověk z té literatury, jestli vidí celou tu škálu té literatury a čte jedno i druhé. To neznamená, že člověk nemusel čít jen jednostranou literaturu. Já jsem četl třeba Demlap Jakuba, dost poměrně jako mladík. Děkujeme Láďovi za jeho výklad. Pozdravím vás, jste zváněna na to hlavní, to byla vlastně předpremiéra taková jakási, Láďova, nebo co? To je lepší než předpremiéra. To by bylo pak zítra podobně, ale ještě úředně. Zítra tutejší hodinu, na stejném místě, pod velmi takovým apartním titulem, dvojtitulkem, to bylo tady oznámeno, nevím, co je na tom pravdy, pacyčky dole, smysl dějin, otazník, pomlčka, smysl v dějinách, otazník, pacyčky nahoře. Myšlo by to dřív to někde, že? Myšlo by to dřív, ale všichni jsou pozvání na slivovou hodinu, takže bychom se mohli sejít dřív, ale bylo by to pod razu. A stejně potom pozvání. Takže vám děkujeme za účast, trpělivost a jestli ještě chceš říct nějaké poslední slovo? No jistě, že je to klásný. Já bych vám chtěl příměr patřit. Poděkovat, že jste to vydrželi. Dobrou noc. A my děkujeme za účast. Ještě bych chtěl upozorňit, tady je lístek pro Sašu Klimentěva, který se dožil v minulých dnech 60. Kdo ho znáte, nebo jste pstitele jeho básní, nebo snad i her, tak se mu naskavě podepište. Nemusí to být všechno na jedno, ale... Na románu, zapomně na romány. Za druhé tady ještě jsou někteří, kteří přišli později, kdyby se chtěli někam přifářit, tak ještě mohou. Ještě dovol mě nějakou linku. Když je řeč o tom Sašovi, tak když byl velice mladý, dokonce i my jsme byli mladý, on mě jednou napsal takovou kratičkou vásničku, která mě utkvila, jistě si na ní budeš pamatovat. Duše má, město ze čtyř stran hořící, nelekej se ohňům. Děkujeme.
====================
Kaz b.mp3
====================
Je odborná záležitost truhláře. Filozof není povolal k tomu, aby nahražoval truhláře. Naproti tomu, ale filozofie je dobrá, i když je potřeba udělat postel, když tady není truhlář. Co? Mně to není moc jasné. No to je prostě filozofie, dobrá filozofie na všechno stačí. A když tady není truhlář, tak ten filozof tu postel udělá. Blběji sice zaklíže, ale lepší nějaká postel než žádná postel. Pokud je tady truhlář, tak ať ji udělá truhlář. A filozof musí vždycky dobře vědět, co je důležitý v dané situaci udělat, i když na to odborník není. Rozdíl mezi filozofem a vědcem spočívá v tom, že vědec se uzavře do poměrně úzké komnaty své odborné vědy a na všecko ostatní může zhruba tak kašlat. Filozof tohle udělat nemůže. Rozdíl mezi filozofií a vědeckými disciplínami je, že zatímco vědecké disciplíny si rozdělili univerzum, pluriverzum, tak filozofie se stále musí stahovat k celku. Důsledkem toho je, že filozofie nemůže se stát odbornou vědou a tudíže musí de facto furt být částečně diletantská nebo amatérská. Protože ona nikdy tu pravdu nemá a furt ji miluje. Ale jakmile něco vynajde, například třeba jsou tady truhláři, který dělají nádherně zaklížené postele, na kterých se vůbec nedá spát. To je třeba pekař. Tam šlo o to, co s tím národem budeme dělat. Ona píše kost, krásná to kniha, ale neodpovídá na otázku, která před námi stojí. Čili tady on přijde a udělá blbě zaklíženou postel, na který se spát dá, na rozdíl o těch krásně zaklížených. No a teď můžou přijít, pokud by byly, truhláři, který se kouknou a zjistějí, že tvoří se který nemusí být takhle. On tam může být tak, aby ty mozouly u toho se nedělaly. A pak ať upotřebí tu svou profesionality. Co dělají historici? Furt budou říkat, on to má blbě zalepený, a furt budou dělat ty blbý postele, na kterých se nedá spát. Ale krásně zaklížený. A to je špatně zaklížené postelí, která byla jediná možná. Já kladu otázku, jak si absolutně... No ano, protože tady byli samí truhláři, kteří to dělali takhle. Tak na čem máme spát? Masaryk udělal jednu jinak, všichni se na to vykašlali a nikdo to podle něj nedělá dobře. Já myslím konkrétně třeba na Masarykovou filozofii a praktickou filozofii a na jeho politickou praxi. To není jenom špatný odhad estetický, to je špatný odhad člověka. Já se ptám, zna například masarykových žáci v politice, kterým všeho všudy byl jeden, já nechci jim jmenovat, jestli nevydávají dodatečné svědectví o tom, která kděravá ta soustava Masarykova byla. Prostě toho Beneše si... Beneše si mohl vyborit za spolupracovníka, za žáka, za dědice svého politického úsilí jenom člověk, který pochopil Dostojevského tak špatně jako Masaryk. Já se domnívám, že to je... To je ošklivá ideologie. Masaryk říkával několikrát je to zaznamenáno, hold musíme vařit z vody. Říká paród. Vařím vody z vody. Koho jsi měl vybrat místo Beneše? Švehl byl bezpejký. Ještě běhar. A vzkazovali přátelé z desednicího údryhov, vzkazovali přes Karla Čapka, ať dá na švehlu. Nezažilo se to ani, myslím, Masarykovi říct, že si to neodvážili říct, paň věděli, co by on na to odpověděl. Mohli jsme se zábez diktatůru vytáhnout? Já nevím, já myslím, že to není tak. Já trošku něco vím o historii a mám dojem, že ten Švehla byl leta tak vysokým činitelem státním a tak korigoval politiku státním i Masarykovu, že teda byl řeřit, že on na něj nedal. On ho nechal dělat tu politiku, dokud byl schopen. Až nebyl schopen a umřel, tak kdo si potom měl vybrat? Tam jsme u toho. Ten Švehla do toho v 23. roku furt byl vše. Když nebyl ministerským předsedou, tak byl náměstkem nebo nějakým jiným místem. Ještě další alternativa. Byl dalším třeba, ale ten byl zastřelenej hned na začátku. No já nevím, Hoča. Byl aspoň lepší Hoča než Beneš? Já jsem Slovák, ale pro mě Hoča byl daleko horší. Hoču nechceme. Tenhle ten kousek úplně stačí. Můžeme to zas posunout dál. Já vlastně velice vítám tuhle diskusi, protože jistě se mnou budete souhlasit, že Patočka neměl pravdu, že největším filozofickým činem bylo zalužení státu. To bylo vývoj vlastní patočkovského dospělky, jakému si poznání, které předtím bylo trošku ukradeny. A on najednou objevil, že je to zvláštní, že se pořád uvažovalo, že by ten filozof měl založit stát, ale slučající to skončilo nějakým pastvěm. A teď se stalo dokonce v moderní historii, že to byl objekt, který založil stát. Samozřejmě to vyjádří tak nepřesně, jak se to stalo. Jakoby to byl největší filozofický čin. Kdyby on řekl, uvažujme o tom, co to znamenalo, že Masaryk založil stát, tak byste měli dát, že to nemohl říct. A proč ne? Protože to by předpokládalo jisté koncepce, který on neměl. A to je vidět z toho konce toho doslovu přirozeného světa. Jenže teď jde o to, že je potřeba i tomu Patočkovi rozumět, co vlastně se stalo. K čemu jako Patočka přeci jenom dospívá v těch posledních letech. Například k tomu, a to byl závěr té diskuse s tím opatem, že jako Marková, kde měla takový protiklad myšlení a jednání, jak Patočkovi to angažování v veřejných věcech a tak dále, jak bylo vzdálený, jak byl takový pracovník v knihovně a mezi studenty a tak dále. A jak přeci jenom se dopracovával k tomu, že to veliký u Masaryka byla jednota mezi myšlením a jednáním, respektive spojitost myšlení a jednání. To, že ten myslitel vstupuje do politické areny, že se tam pokouší jednat ve smyslu svého poznání, ve smyslu své etiky, ve smyslu své filozofie. A že vlastně ten Patočka to objevil jakýmsi spožděním a svým angažováním v těch posledních letech, těsících a týdnech svého života, to dotvrdil činem. Byl takový v závěr té diskuse podle mě šťastný, protože i ten opad si to velmi cenil, že na jednou to viděl ještě v jiné perspektivě. Ten opad mimochodem je původním povoláním stolař, který nedělal postel, ale židlí jako své mistrovské, takový ten majstrštik, co musí udělat, aby dostal účinný list. A ten problém je, že on pracuje i v té historii a v zaště masarykologii, pracuje takovým poctivě řemeslnickým způsobem a skládá jednotlivá fakta k sobě, a všechno má doloženo citáty a všechna data. Je to skutečně obdivuhodná řemeslná práce. Tady skutečně nezůstává jako historik vlastně jenom u těch dobřeskližených židlí. Opad je výborný a to je potřeba jenom vidět, že holce nemohou opřít o žádnou slušnou filozofickou literaturu o masarykovi, takže prostě co měl dělat? Já bych se ještě chtěl vrátit k jedné věci. Masaryk si vybral jako svého nástupce Beneše. Ale já bych chtěl říct o tom. Beneš si vybral jako svého prvního spolupracovníka Šrámka a to byla kolekce Masarykova výběru. Šrámek byl předsedou vlády za Beneše, když Beneš byl zahraničen. To byl první spolupracovník Benešů, který v tomto smyslu mohl být vyloženě kolekcí Masarykova výběru. Stalo se? Nevím. To je jiná věc. Došlo potom k jiným otázkám. Neukázal se jako dostatečný. Já bych se chtěla zeptat, jestli tady byl někdo z té době 1914, 15, 16, kdo by nastoupil jiný druh v zahraniční práce ve smyslu výstavby státu. Byl tady Duvěk a Kramář. Duvěk se pokusil venku a Kramář měl svou ideu, jak jsme si mohli přečíst v Galandarově, ten měl svou ideu státu nebo řešení české otázky. To je jiná věc. Anebo by to bylo jiná květala? Jistě. Ale že byli takoví v zásadě. Přišel hned s tím úžasným okruhem těch přádel a těch schopností. Ta otázka, jestli ho rozumím dobře, je ta, že to se tak stalo, že ten Masaryk uskutečnil svou ideu státu. Teď si onukáte otázku, jestli při studiu některých přístupových věcí, třeba umění, historii, politik, politice, výběru spolupracovníků, se ukazují nedostatky, které vedou ke strostkotání. Myslím, že to je správný postřed, že ta Benešova koncepce strostkotává tím, že veda se přeorientovala na spolupráci s Firmingerem a tak dále, ale to podstatné je, že musíme studovat jaksi ty základy politické etiky. A tam skutečně připouštím, že je potřeba podrobit naprosto bezhodné kritice úplně všechno. Ale je ošem zajímavé, že pořád vychází na jeho, čím více studuje, jak ta Masaryková akce byla skutečně založena na opravdu dobrých principech. Já tam nenacházím takovýhle hluboký vady, které by mě vedly k pochybnostem o Masarykově charakteru, o Masarykově myslitelském základu, o Masarykové osobnosti. Naopak se utvrzuji v tom, že ten Masaryk skutečně tu akci mě vydl velmi velkorysem. Nebo že se pokusil o opravdu velmi sveráznou koncepci mnohonárodnostního státu. Nebo že tušil problémy, které v moderním světě přináší konec do liberálního pojetí občanských svobod. Prostě tušil ty problémy na skonku svého života, na skonku svého působení veřejně a tak dále. Stačil už jen na to, že ty problémy ventiloval v článcích pod pseudonymem Masarykov hlava státu a tak dále. Nebo po těch věcech, jak si psal pod svým jménem prezidentským. To znamená, že ty problémy viděl jaksi dílčí omily výroky, které se ukázaly nepřesné, nesprávné, neodpovídající. Nemohou jaksi tu vlastní věc, to znamená toho vlastního Masaryka, nějak vykočit z nevážení. Když jsme se věnovali zvláštní konferenci, kde se pořád jaksi tři hodiny v jednom kuse, čtyři hodiny rozebírá Beneš na docela malé kousičky. Velice krutá, ostrá diskuse byla většinou o negatívech. A ke konci, najednou jsme s úžasem zjistili, že přes to, že tady se pořád bylo negativně, že ten Beneš byl významná, nedoceněná postava dál na historii. A to se ukázalo i u těch ostrých kritiků, nejostřejším kritikum patří tady Dušan Slavík, že dokonce pak jsme tady zase pokřikoval, jestli byl diktátor, nebo nebyl, to přišlo z těch Dušan, že diktátor, myslím, máme to nahráno. Ale ten závěr, když jsme skončili tu diskusi, my jsme ale měli také říct, jak veliká politická pozorovatelná postava naší na den historie to byl, se vším tím strostotáním, kterých se tady o životě bylo, vlastně, a zvlášť teda to závěrečné. No, ale já bych ještě se chtěl vrátit k tomu, říká se tady, že Masaryk špatně hodnotil literaturu a vůbec teda, řekněme, umění a tak. Já tím nejsem si tak zcela jistý. On možná pro sebe někdy hodnotil některé věci v postře kritický, ale on nechal a měl kladný vztah k Šaldovi, měl kladný vztah s Čapkovi a to byly lidé, kteří prostě byli na vysoké úrovni v tom umění. Takže já teda nevidím, proč se říká, že Masaryk neviděl vůbec nic kladného nebo nedokázal se postavit ke kladným postavám uměleckým. Už není pravda. Dokázal. Já si myslím také, že ten třeba ten to přišerně znějící heslo teda někomu tábor je náš program. A je? A je můj? By bylo mohlo uspokojit při určité dávce sebekritiky, sebekritiky teda zase určité části naše populace i přece třeba naše proletáře v národě. Tábor je náš program. Já s tím programem jsou masín. Ale musela by tady být sebekritika, že jo? Prosím vás, řekněme si jasně. Jsou už dneska katolíci tak daleko, že jsou pochodní a že jsou schopní postavit se realně kůsový? Někteří. Někteří, ano, někteří ne. No, právě. Jsme tady u toho. A ty, kteří... Já ne. Patří, já jsem teda bojovník, že jo? Ale když teda, když teda... Pardon, že vám stáčí do řeči, ale pojety českých dění, tužím první svazek, Radomír Malí má úvahu... Já vím, já jsem milček, ale kolik je jich takových? Ale kolik je jich takových? Já vím, ale kolik je jich takových? A řekněme si teda jasně, tyto námítky proti tomu, proti tomu v heslu třeba Tábor je náš program, vychází z těch kruhů, kteří to nechtějí pochopit a nechápou. Není pravda, to je jako to. Ta kritika je pozdní, protože to slovo Tábor souzní komunizmu. To znamená, v děkových kruhůch se chápal slovo Tábor ne jako usyctví, ale jako komunizmu, jako směřování první republiky vlastně k bolševizmu. Takhle to bylo určitým lidmi interpretováno. Po válce došlo úplně něčemu jinému, že se začalo což si realizovat, co se nazývalo komunizmem. A to znamená pro mladou potom generaci, takový ty mladíčky narození v roce 1936, bylo prostě ten komunismus, který se realizoval, jako by souzněl, jako by nějak souvisel s usyctvím a s tím, jak mohl ten Masaryk něco takového říct, když ten komunismus... Jo, vážení Masaryk řekl taky vývoj jde do leva. A Masaryk teda mimo jiné přibýl vědom toho, že moderní svět ať jakkoliv musí řešit sociální otázku. A tu sociální otázku, že to potom vzali do roky komuniste, to je jiná věc. Aby sociální otázka byla... To je to, co právě tady říkal pan profesor. Vidět situaci, vidět. Ne, vidět, jo. A on to viděl. On viděl, co stojí před náma. Existenci technické revoluce. Ale já bych podpořil Milonovu stranu té věci. Abychom teda už nějak začnul zaprosit. Ne, já si měl chtět říct, to je jenom tak maličko nobre, že v souvislosti s komunismem, se co dal vynět, ta představa tábolského husitismu jako taková nemusí být zrovnávka, ani sama o sobě. Ale byla to velká ráka, že? No, tak nikdo neměl... No, měli jsme Chlčíckého, kterýmu tohle to bylo taky jasné a je na něj taky možno navazovat. A Matarek ostatně na něj taky navazoval, že? Takže... Jo, ale ten výrok je třeba asi vidět zřejmě... Tímhle ne. V kontextu, v souvislosti. A v chvíli, kdy byl vyslovou, kam se jim... No, ještě abych ho mohl... No, legionářům a tak... Možná zpěvně bude potřeba si uzavídat, jenom ještě mi napadla taková myšlenka, pokud je o to umění, já myslím, že to, čím Masaryk pobuzuje, je přístup k literatuře jako k takovému nástroji poznávání skutečnosti. To znamená, když se Masaryk sám četl spoustu, teda všechny nějaké literatury, poezí a tak dále, jako některé knihy použil, aby charakterizoval krizi moderního člověka, přístup Rusu, já nevím čemu a tak dále. A v tu chvíli, kdy vykládá toho autora jenom jako sociologický důkaz, nebo důkaz, jak se tam žije, nebo jak se věci hodnotí, tak samozřejmě člověka, který se zabývá těmi autory z jiného hlediska, se to zdá zužující, sociologizující pohled na literaturu. To je určitej problém. To znamená zvlášť potom, když to mělo nějaký zvláštní dopad v tom, že jeden z takových hned zcela vydařených žáků, žáků nebo posluchačů, Masaryka se stal ministrem a zaváděl, zaváděl všechno Jiráska a ty mladičci prostě to museli po tý varce včíst, a naočkoval prostě do nich takový 5 kg Jiráska do každé rodiny, když říknu, že je mladíček. To znamená, ten problém je v tom sociologickém pohledu, který opravdu je jako ten problém k odpovědnosti za ty ránově soudy o umění, o dílech básnických, jsou neméně vykřičené než ty Masarykovy a nejedného přístupy jsou vykřičené ta celonárodně. Ale já nevím, já jsem žil v rodině, kde se Masaryk vysoce ctil, ale při tom jsem mimo jiné dostal třeba 5 km a přečetl jsem to. Takže ono záleží na to, co si člověk z té literatury, jestli vidí celou tu škálu té literatury a čte jedno i druhé. To neznamená, že člověk musel číst jenom tu jednostranou literaturu. Já jsem četl třeba, jde mlad Jakuba, dost poměrně jako mladík. No to je to jo. Děkujeme Láďovi za jeho výklad, upozorňuji vás, jste zváněna na to hlavní, to byla vlastně předpremiéra, taková jakási, Láďova nebylo to, že? Foršpa. To je lepší než předpremiéra. Ale to hlavní teda. To by bylo pak zítra podobně a ještě úředně. Takže hodinu na stejném místě pod velmi takovým apartním titulem, dvojtitulkem, to bylo tady oznámeno, nevím, co je na tom pravdy, pacičky dole, smysl v dějinách, otazník, pomlčka, smysl v dějinách, otazník, pacičky nahoře. Nešlo by to dřív to někde, že? Nešlo by to dřív, ale všichni jsou pozvání na 7 hodinu. Bychom se mohli sejít dřív, ale bylo by to pod rastu. A stejně potom pozvání. Lidi jsou zaměstnaní, ono to těžko vidět. Takže vám děkujeme za účast, trpělivost a jestli ještě chceš říct nějaké poslední slovo? No jistě, že je to hlavný. Já bych vám chtěl přiněpat. Poděkovat, že jste to vydrželi. Dobrou noc. Tady je lístek pro Sašu Klimentěva, který se dožil v minulých nech 60. Kdo ho znáte, nebo jste vzkytali jeho vásní, nebo snad i her, tak se mu laskavě podepište. Nemusí to být všechno na jedno. Na románu. Zapomně na romány. Za druhé tady ještě jsou někteří, kteří přišli potě, kdyby se chtěli někam přifářit, tak by také ještě mohli. Ještě dovol mě nějakou linku. Když je řeč o tom Sašovi, tak když byl velice mladý, dokud jsme my byli mladý, tak jednou napsal takovou kratičkou vásničku, která mě utkvěla, jistě si na ní budete pamatovat. Duše má, město ze čtyř stran hořící, nelekej se ohňům. Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com
Kaz b.mp3
====================
Je odborná záležitost truhláře. Filozof není povolal k tomu, aby nahražoval truhláře. Naproti tomu, ale filozofie je dobrá, i když je potřeba udělat postel, když tady není truhlář. Co? Mně to není moc jasné. No to je prostě filozofie, dobrá filozofie na všechno stačí. A když tady není truhlář, tak ten filozof tu postel udělá. Blběji sice zaklíže, ale lepší nějaká postel než žádná postel. Pokud je tady truhlář, tak ať ji udělá truhlář. A filozof musí vždycky dobře vědět, co je důležitý v dané situaci udělat, i když na to odborník není. Rozdíl mezi filozofem a vědcem spočívá v tom, že vědec se uzavře do poměrně úzké komnaty své odborné vědy a na všecko ostatní může zhruba tak kašlat. Filozof tohle udělat nemůže. Rozdíl mezi filozofií a vědeckými disciplínami je, že zatímco vědecké disciplíny si rozdělili univerzum, pluriverzum, tak filozofie se stále musí stahovat k celku. Důsledkem toho je, že filozofie nemůže se stát odbornou vědou a tudíže musí de facto furt být částečně diletantská nebo amatérská. Protože ona nikdy tu pravdu nemá a furt ji miluje. Ale jakmile něco vynajde, například třeba jsou tady truhláři, který dělají nádherně zaklížené postele, na kterých se vůbec nedá spát. To je třeba pekař. Tam šlo o to, co s tím národem budeme dělat. Ona píše kost, krásná to kniha, ale neodpovídá na otázku, která před námi stojí. Čili tady on přijde a udělá blbě zaklíženou postel, na který se spát dá, na rozdíl o těch krásně zaklížených. No a teď můžou přijít, pokud by byly, truhláři, který se kouknou a zjistějí, že tvoří se který nemusí být takhle. On tam může být tak, aby ty mozouly u toho se nedělaly. A pak ať upotřebí tu svou profesionality. Co dělají historici? Furt budou říkat, on to má blbě zalepený, a furt budou dělat ty blbý postele, na kterých se nedá spát. Ale krásně zaklížený. A to je špatně zaklížené postelí, která byla jediná možná. Já kladu otázku, jak si absolutně... No ano, protože tady byli samí truhláři, kteří to dělali takhle. Tak na čem máme spát? Masaryk udělal jednu jinak, všichni se na to vykašlali a nikdo to podle něj nedělá dobře. Já myslím konkrétně třeba na Masarykovou filozofii a praktickou filozofii a na jeho politickou praxi. To není jenom špatný odhad estetický, to je špatný odhad člověka. Já se ptám, zna například masarykových žáci v politice, kterým všeho všudy byl jeden, já nechci jim jmenovat, jestli nevydávají dodatečné svědectví o tom, která kděravá ta soustava Masarykova byla. Prostě toho Beneše si... Beneše si mohl vyborit za spolupracovníka, za žáka, za dědice svého politického úsilí jenom člověk, který pochopil Dostojevského tak špatně jako Masaryk. Já se domnívám, že to je... To je ošklivá ideologie. Masaryk říkával několikrát je to zaznamenáno, hold musíme vařit z vody. Říká paród. Vařím vody z vody. Koho jsi měl vybrat místo Beneše? Švehl byl bezpejký. Ještě běhar. A vzkazovali přátelé z desednicího údryhov, vzkazovali přes Karla Čapka, ať dá na švehlu. Nezažilo se to ani, myslím, Masarykovi říct, že si to neodvážili říct, paň věděli, co by on na to odpověděl. Mohli jsme se zábez diktatůru vytáhnout? Já nevím, já myslím, že to není tak. Já trošku něco vím o historii a mám dojem, že ten Švehla byl leta tak vysokým činitelem státním a tak korigoval politiku státním i Masarykovu, že teda byl řeřit, že on na něj nedal. On ho nechal dělat tu politiku, dokud byl schopen. Až nebyl schopen a umřel, tak kdo si potom měl vybrat? Tam jsme u toho. Ten Švehla do toho v 23. roku furt byl vše. Když nebyl ministerským předsedou, tak byl náměstkem nebo nějakým jiným místem. Ještě další alternativa. Byl dalším třeba, ale ten byl zastřelenej hned na začátku. No já nevím, Hoča. Byl aspoň lepší Hoča než Beneš? Já jsem Slovák, ale pro mě Hoča byl daleko horší. Hoču nechceme. Tenhle ten kousek úplně stačí. Můžeme to zas posunout dál. Já vlastně velice vítám tuhle diskusi, protože jistě se mnou budete souhlasit, že Patočka neměl pravdu, že největším filozofickým činem bylo zalužení státu. To bylo vývoj vlastní patočkovského dospělky, jakému si poznání, které předtím bylo trošku ukradeny. A on najednou objevil, že je to zvláštní, že se pořád uvažovalo, že by ten filozof měl založit stát, ale slučající to skončilo nějakým pastvěm. A teď se stalo dokonce v moderní historii, že to byl objekt, který založil stát. Samozřejmě to vyjádří tak nepřesně, jak se to stalo. Jakoby to byl největší filozofický čin. Kdyby on řekl, uvažujme o tom, co to znamenalo, že Masaryk založil stát, tak byste měli dát, že to nemohl říct. A proč ne? Protože to by předpokládalo jisté koncepce, který on neměl. A to je vidět z toho konce toho doslovu přirozeného světa. Jenže teď jde o to, že je potřeba i tomu Patočkovi rozumět, co vlastně se stalo. K čemu jako Patočka přeci jenom dospívá v těch posledních letech. Například k tomu, a to byl závěr té diskuse s tím opatem, že jako Marková, kde měla takový protiklad myšlení a jednání, jak Patočkovi to angažování v veřejných věcech a tak dále, jak bylo vzdálený, jak byl takový pracovník v knihovně a mezi studenty a tak dále. A jak přeci jenom se dopracovával k tomu, že to veliký u Masaryka byla jednota mezi myšlením a jednáním, respektive spojitost myšlení a jednání. To, že ten myslitel vstupuje do politické areny, že se tam pokouší jednat ve smyslu svého poznání, ve smyslu své etiky, ve smyslu své filozofie. A že vlastně ten Patočka to objevil jakýmsi spožděním a svým angažováním v těch posledních letech, těsících a týdnech svého života, to dotvrdil činem. Byl takový v závěr té diskuse podle mě šťastný, protože i ten opad si to velmi cenil, že na jednou to viděl ještě v jiné perspektivě. Ten opad mimochodem je původním povoláním stolař, který nedělal postel, ale židlí jako své mistrovské, takový ten majstrštik, co musí udělat, aby dostal účinný list. A ten problém je, že on pracuje i v té historii a v zaště masarykologii, pracuje takovým poctivě řemeslnickým způsobem a skládá jednotlivá fakta k sobě, a všechno má doloženo citáty a všechna data. Je to skutečně obdivuhodná řemeslná práce. Tady skutečně nezůstává jako historik vlastně jenom u těch dobřeskližených židlí. Opad je výborný a to je potřeba jenom vidět, že holce nemohou opřít o žádnou slušnou filozofickou literaturu o masarykovi, takže prostě co měl dělat? Já bych se ještě chtěl vrátit k jedné věci. Masaryk si vybral jako svého nástupce Beneše. Ale já bych chtěl říct o tom. Beneš si vybral jako svého prvního spolupracovníka Šrámka a to byla kolekce Masarykova výběru. Šrámek byl předsedou vlády za Beneše, když Beneš byl zahraničen. To byl první spolupracovník Benešů, který v tomto smyslu mohl být vyloženě kolekcí Masarykova výběru. Stalo se? Nevím. To je jiná věc. Došlo potom k jiným otázkám. Neukázal se jako dostatečný. Já bych se chtěla zeptat, jestli tady byl někdo z té době 1914, 15, 16, kdo by nastoupil jiný druh v zahraniční práce ve smyslu výstavby státu. Byl tady Duvěk a Kramář. Duvěk se pokusil venku a Kramář měl svou ideu, jak jsme si mohli přečíst v Galandarově, ten měl svou ideu státu nebo řešení české otázky. To je jiná věc. Anebo by to bylo jiná květala? Jistě. Ale že byli takoví v zásadě. Přišel hned s tím úžasným okruhem těch přádel a těch schopností. Ta otázka, jestli ho rozumím dobře, je ta, že to se tak stalo, že ten Masaryk uskutečnil svou ideu státu. Teď si onukáte otázku, jestli při studiu některých přístupových věcí, třeba umění, historii, politik, politice, výběru spolupracovníků, se ukazují nedostatky, které vedou ke strostkotání. Myslím, že to je správný postřed, že ta Benešova koncepce strostkotává tím, že veda se přeorientovala na spolupráci s Firmingerem a tak dále, ale to podstatné je, že musíme studovat jaksi ty základy politické etiky. A tam skutečně připouštím, že je potřeba podrobit naprosto bezhodné kritice úplně všechno. Ale je ošem zajímavé, že pořád vychází na jeho, čím více studuje, jak ta Masaryková akce byla skutečně založena na opravdu dobrých principech. Já tam nenacházím takovýhle hluboký vady, které by mě vedly k pochybnostem o Masarykově charakteru, o Masarykově myslitelském základu, o Masarykové osobnosti. Naopak se utvrzuji v tom, že ten Masaryk skutečně tu akci mě vydl velmi velkorysem. Nebo že se pokusil o opravdu velmi sveráznou koncepci mnohonárodnostního státu. Nebo že tušil problémy, které v moderním světě přináší konec do liberálního pojetí občanských svobod. Prostě tušil ty problémy na skonku svého života, na skonku svého působení veřejně a tak dále. Stačil už jen na to, že ty problémy ventiloval v článcích pod pseudonymem Masarykov hlava státu a tak dále. Nebo po těch věcech, jak si psal pod svým jménem prezidentským. To znamená, že ty problémy viděl jaksi dílčí omily výroky, které se ukázaly nepřesné, nesprávné, neodpovídající. Nemohou jaksi tu vlastní věc, to znamená toho vlastního Masaryka, nějak vykočit z nevážení. Když jsme se věnovali zvláštní konferenci, kde se pořád jaksi tři hodiny v jednom kuse, čtyři hodiny rozebírá Beneš na docela malé kousičky. Velice krutá, ostrá diskuse byla většinou o negatívech. A ke konci, najednou jsme s úžasem zjistili, že přes to, že tady se pořád bylo negativně, že ten Beneš byl významná, nedoceněná postava dál na historii. A to se ukázalo i u těch ostrých kritiků, nejostřejším kritikum patří tady Dušan Slavík, že dokonce pak jsme tady zase pokřikoval, jestli byl diktátor, nebo nebyl, to přišlo z těch Dušan, že diktátor, myslím, máme to nahráno. Ale ten závěr, když jsme skončili tu diskusi, my jsme ale měli také říct, jak veliká politická pozorovatelná postava naší na den historie to byl, se vším tím strostotáním, kterých se tady o životě bylo, vlastně, a zvlášť teda to závěrečné. No, ale já bych ještě se chtěl vrátit k tomu, říká se tady, že Masaryk špatně hodnotil literaturu a vůbec teda, řekněme, umění a tak. Já tím nejsem si tak zcela jistý. On možná pro sebe někdy hodnotil některé věci v postře kritický, ale on nechal a měl kladný vztah k Šaldovi, měl kladný vztah s Čapkovi a to byly lidé, kteří prostě byli na vysoké úrovni v tom umění. Takže já teda nevidím, proč se říká, že Masaryk neviděl vůbec nic kladného nebo nedokázal se postavit ke kladným postavám uměleckým. Už není pravda. Dokázal. Já si myslím také, že ten třeba ten to přišerně znějící heslo teda někomu tábor je náš program. A je? A je můj? By bylo mohlo uspokojit při určité dávce sebekritiky, sebekritiky teda zase určité části naše populace i přece třeba naše proletáře v národě. Tábor je náš program. Já s tím programem jsou masín. Ale musela by tady být sebekritika, že jo? Prosím vás, řekněme si jasně. Jsou už dneska katolíci tak daleko, že jsou pochodní a že jsou schopní postavit se realně kůsový? Někteří. Někteří, ano, někteří ne. No, právě. Jsme tady u toho. A ty, kteří... Já ne. Patří, já jsem teda bojovník, že jo? Ale když teda, když teda... Pardon, že vám stáčí do řeči, ale pojety českých dění, tužím první svazek, Radomír Malí má úvahu... Já vím, já jsem milček, ale kolik je jich takových? Ale kolik je jich takových? Já vím, ale kolik je jich takových? A řekněme si teda jasně, tyto námítky proti tomu, proti tomu v heslu třeba Tábor je náš program, vychází z těch kruhů, kteří to nechtějí pochopit a nechápou. Není pravda, to je jako to. Ta kritika je pozdní, protože to slovo Tábor souzní komunizmu. To znamená, v děkových kruhůch se chápal slovo Tábor ne jako usyctví, ale jako komunizmu, jako směřování první republiky vlastně k bolševizmu. Takhle to bylo určitým lidmi interpretováno. Po válce došlo úplně něčemu jinému, že se začalo což si realizovat, co se nazývalo komunizmem. A to znamená pro mladou potom generaci, takový ty mladíčky narození v roce 1936, bylo prostě ten komunismus, který se realizoval, jako by souzněl, jako by nějak souvisel s usyctvím a s tím, jak mohl ten Masaryk něco takového říct, když ten komunismus... Jo, vážení Masaryk řekl taky vývoj jde do leva. A Masaryk teda mimo jiné přibýl vědom toho, že moderní svět ať jakkoliv musí řešit sociální otázku. A tu sociální otázku, že to potom vzali do roky komuniste, to je jiná věc. Aby sociální otázka byla... To je to, co právě tady říkal pan profesor. Vidět situaci, vidět. Ne, vidět, jo. A on to viděl. On viděl, co stojí před náma. Existenci technické revoluce. Ale já bych podpořil Milonovu stranu té věci. Abychom teda už nějak začnul zaprosit. Ne, já si měl chtět říct, to je jenom tak maličko nobre, že v souvislosti s komunismem, se co dal vynět, ta představa tábolského husitismu jako taková nemusí být zrovnávka, ani sama o sobě. Ale byla to velká ráka, že? No, tak nikdo neměl... No, měli jsme Chlčíckého, kterýmu tohle to bylo taky jasné a je na něj taky možno navazovat. A Matarek ostatně na něj taky navazoval, že? Takže... Jo, ale ten výrok je třeba asi vidět zřejmě... Tímhle ne. V kontextu, v souvislosti. A v chvíli, kdy byl vyslovou, kam se jim... No, ještě abych ho mohl... No, legionářům a tak... Možná zpěvně bude potřeba si uzavídat, jenom ještě mi napadla taková myšlenka, pokud je o to umění, já myslím, že to, čím Masaryk pobuzuje, je přístup k literatuře jako k takovému nástroji poznávání skutečnosti. To znamená, když se Masaryk sám četl spoustu, teda všechny nějaké literatury, poezí a tak dále, jako některé knihy použil, aby charakterizoval krizi moderního člověka, přístup Rusu, já nevím čemu a tak dále. A v tu chvíli, kdy vykládá toho autora jenom jako sociologický důkaz, nebo důkaz, jak se tam žije, nebo jak se věci hodnotí, tak samozřejmě člověka, který se zabývá těmi autory z jiného hlediska, se to zdá zužující, sociologizující pohled na literaturu. To je určitej problém. To znamená zvlášť potom, když to mělo nějaký zvláštní dopad v tom, že jeden z takových hned zcela vydařených žáků, žáků nebo posluchačů, Masaryka se stal ministrem a zaváděl, zaváděl všechno Jiráska a ty mladičci prostě to museli po tý varce včíst, a naočkoval prostě do nich takový 5 kg Jiráska do každé rodiny, když říknu, že je mladíček. To znamená, ten problém je v tom sociologickém pohledu, který opravdu je jako ten problém k odpovědnosti za ty ránově soudy o umění, o dílech básnických, jsou neméně vykřičené než ty Masarykovy a nejedného přístupy jsou vykřičené ta celonárodně. Ale já nevím, já jsem žil v rodině, kde se Masaryk vysoce ctil, ale při tom jsem mimo jiné dostal třeba 5 km a přečetl jsem to. Takže ono záleží na to, co si člověk z té literatury, jestli vidí celou tu škálu té literatury a čte jedno i druhé. To neznamená, že člověk musel číst jenom tu jednostranou literaturu. Já jsem četl třeba, jde mlad Jakuba, dost poměrně jako mladík. No to je to jo. Děkujeme Láďovi za jeho výklad, upozorňuji vás, jste zváněna na to hlavní, to byla vlastně předpremiéra, taková jakási, Láďova nebylo to, že? Foršpa. To je lepší než předpremiéra. Ale to hlavní teda. To by bylo pak zítra podobně a ještě úředně. Takže hodinu na stejném místě pod velmi takovým apartním titulem, dvojtitulkem, to bylo tady oznámeno, nevím, co je na tom pravdy, pacičky dole, smysl v dějinách, otazník, pomlčka, smysl v dějinách, otazník, pacičky nahoře. Nešlo by to dřív to někde, že? Nešlo by to dřív, ale všichni jsou pozvání na 7 hodinu. Bychom se mohli sejít dřív, ale bylo by to pod rastu. A stejně potom pozvání. Lidi jsou zaměstnaní, ono to těžko vidět. Takže vám děkujeme za účast, trpělivost a jestli ještě chceš říct nějaké poslední slovo? No jistě, že je to hlavný. Já bych vám chtěl přiněpat. Poděkovat, že jste to vydrželi. Dobrou noc. Tady je lístek pro Sašu Klimentěva, který se dožil v minulých nech 60. Kdo ho znáte, nebo jste vzkytali jeho vásní, nebo snad i her, tak se mu laskavě podepište. Nemusí to být všechno na jedno. Na románu. Zapomně na romány. Za druhé tady ještě jsou někteří, kteří přišli potě, kdyby se chtěli někam přifářit, tak by také ještě mohli. Ještě dovol mě nějakou linku. Když je řeč o tom Sašovi, tak když byl velice mladý, dokud jsme my byli mladý, tak jednou napsal takovou kratičkou vásničku, která mě utkvěla, jistě si na ní budete pamatovat. Duše má, město ze čtyř stran hořící, nelekej se ohňům. Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com