Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše, Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [II. část]
| raw | audio ◆ discussion, Czech, origin: 5. 12. 1975

Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Víme, ale proč teda to vyvraždění byla zhrodnost, když stejně už ty lidi teda byli v konci. Ten argument pro to, tohle je taková zkušenost. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, kterým byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Ne ta likvidace samotně. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. Koneckonců taky můžeš říct, že ten způsob, který byli tihleti už nepotřební lidé zlikvidováni, že zanechal stopy. V tu ránu, jak přestaneme být pragmatický, jestli se nestáváme idealisty? Proč to tedy pragmaticky sedí? Jakmile povolím v tomto, jakmile nebudu podle pána Ježíšeno, tak za chvilku otevřu do kořání. Protože potom subjektivně budu hodnotit, nebo budu-li mít moc, tak budu se cítit oprávněn rozlišovat mezi lidmi potřebnými a potřebnými a potřebný odstranovat třeba jako v sovětském svazu, že ano, ty nepotřebný umístěj mu v blázinci a tak. To okamžitě mohu, nebo mohu dělat to, co dělal Hitlera a podobně. To vím, tyhle důsledky to potom bude mít. Ale proč? To přece musí mít hlubší důvod, než jen ten praktický, že bych tím zavinil. Teoreticky za to by se to nemuselo stát. Prakticky se to děje, ale teoreticky by se to nemuselo stát. A jo, řekněme, rozumíte, že to moje rozlišení mezi tím potřebným a nepotřebným není zvůle, není nějakej můj subjektivní pocit, ale že to mám třeba objektivně odúvodněno, že ten člověk je nepotřebný. Tak proč já, když bych takhle se postavil k tomu, proč bych to nemohl za sebou dělat? Nezjít i celým. To je třeba ten lékař, rozumíte? Fakt je, že starí lidi, který už nejsou schopni pracovat, jsou nepotřebni. Ano, taky se s nimi tak začíná, zachází časem. Jsou opravdu nepotřebni. Tedy vohle nízkotých potřebností. Nebo když tam jsi říkal ta seberealizace, že no, jestli pak nepatří k seberealizaci správně pochopený, že člověk prostě se taky nechá vnutit nějaký lidi. Nevyhledá asi jenom, co se mu hodí. Jak je potřebný třeba ten můj můj můj. Nebo jak je potřebný třeba, koukně se tak ty konkrétní, ty strašně konkrétní případy. Tak znám matku, které se narodil, vrátil se člověk z koncentráku, že bylo řečeno, podívejte se, v situaci psychické a tak dále, strašně špatné, že bylo mu řečeno, koukněte se, vejte si pozor. Teď tady nějaký čas, nesmí být děti. Dítě bylo. Narodil se teda imbecil, obrovsky silnej. Naprosto tedy, který když dospěl, asi ve 20 letech, že ho tak matku mlátil, a to a teď matka k němu přilnula naprosto tak, jak někdy matky lnou, že rozumí takovým opičným podivným způsobem, nechtěla ho pustit. Už ji byla, už o nic jinýho se nestarala, než o tohleto strašný dítě, o tohleto strašně zlýho a naprosto pitomního obra, že až teda div nezahynula, tak nakonec ji ho vyrvali, tohleto dítě a dali ho do ústavu. Ale museli ho vyrvat teda. Proč ten doktor třeba, řekněme, rozumíte docelá, tedy... Teď to dítě se narodilo, ten doktor věděl, co se to narodilo. Bylo mu jasn, jak to dítě, co z toho bude. No jasný, no. No, to tomu nahoru. Co z toho asi bude. No ne, co z toho bude. Vždyť tohleto byl případ, že se vědělo, co z toho bude. Tady nejde o to, aby mu nevěnoval takovou tu negativní péči, ale proč tedy ví naprosto, co z toho bude. Proč? A cítíte to jako správný, že to udělá. A proč to cítím jako správný? Protože když bych měl teoretický pochybnosti o tom, tak prakticky bych takhle jednal. Proč? No, musím říct, že jsem slyšela, že tak z dálky o případy, když se dělal pravý opak, že teda... Ne, že by bylo dítě usmrceno, ale prostě... Proti lékařskému přísahu. Ne pokratovskému, ale několik našemu. Musím říct, i když mě to třeba cizí a tak, tak zas bych si netrosla do pravosoudí za tohleto. Ani to bych nedokázala. Já si totiž myslím, že... Jestliže si myslí, že si to může teda vzít na svět. Protože ten pragmatický důvod tady sedí. Rozumíte? Ano, no jistě. Nemůže se to považovat za samozřejmé. Nemůže se to považovat za správu. V žádným případě. V žádným případě. Ale tak to musí být i nějaký hlubší důvod, než jenom ten pragmatický. Ten pragmatický důvod. A jaký by to měl být důvod? No, ten důvod, ten nejhlubší důvod nějaký, rozumíš, jako ukřestená, tedy jako křesťan by ten nejhlubší důvod viděl ve skutečnosti, že i tento život je nějak hodnota. Že i tento život je lidský. A v důsledku to je nějak hodnota. Něco by se ztratilo, něco by se zmašilo, kdybych to zmašil. Ale co, já nevím. Tady to vypadá tak, jako člověk je tomu nakloněn, že nějak se o to tak přeci jenom netýká, ale prosím tě, takový hnusný politický nebo takový politický hnusnění. A ČRK z krajínního oportunismu, bezcharakternosti, kašlání na všechno možnýho, se dopouští šíleností vůči zdálnému i blízkému. To je taky život. Taky má svou cenu. A přece bychom nemohli. Jak to, že tady to neplatí a tam by tam mělo platit? To není pravda, že každý život je život. Ne, já se mluvím o těch, kteří jsou slabí, ne o těhletěch. Máte takovou slabost třeba. Má slabý charakter. Má slabou schopnost vnímat utrpení druhých. No, ale to by přišlo k tomu, že nikdo za nic nemůže. To je přece otázka. To je jedno, jestli za to může nebo nemůže. Ale jestli je to vyvrhel, tak jestli za to může nebo nemůže, je vedlejší. Co to je, jestli za to může? Co to pak je ještě? No, to je taky otázka. To je otázka trestu, smrti a tak dále. To všechno s tím souhlasí. Přiždám, že to jsou hrozné věci. Třeba řekněme, jak jsem s tím naposlal, tak na určitou skupinu lidí, takových těch nihilistů, kteří řekl mi větu, říkal, já se hrozím toho, že tyhleti lidé, těto protestující a všechno negující a proti společnosti stojící lidé, že by měli moc. Jakmile by dostali do ruky moc, tak jsou nesmírně horšími tedy ty rany, než ty rany, proti kterým se používají. Protože je jejich naprostá povýšená, tvrdá, bezohledná a samolýbá to rozsuzování, co je hodnota, co není hodnota, co je kultura, co není kultura, který člověk je potřebný a který není potřebný, kdo je měšťák a kdo není měšťák. Jakmile by měli možnost tohleto aplikovat, tak je to šílená tyrannie, proti které je náš režim úplně pohádka. A přitom v této situaci teď jsou ty slabí. Teď jsou ty slabí. A jsou skutečně slabí. Ne každý slabý má budoucnost. Takovýhle situaci byly pomoci. Ano. I když to bylo jiné. To bylo jiné, zase. Takže se nezajde srovnat s těma, co teď. To je pravda, s těma, co teď ne, ale když to srovnáš s těma hrdiny od těch 50. let, tak to není tak docela. No a takovýhle lidí má ženská plný hospody. Ano, ano. U němce byly ty lidé oběvené. Obrovský. A teď to všechno není tak jednoduché. Ale teď jsou skutečně slabí. Teď jsou skutečně bezmocní a slabí. A vědět, že náme si nepatří. A máte úplně. Ano, takům. Určitě dojde k tomu, že se asi budou v příští generace muset bránit proti některým dědičným, ať už chorobám nebo kde věcím, které by ohrožovaly společenské zdraví tě. To je například jeden takovej, to je jasný. Je o tom, jak to dělat, ale bude to zapotřebí. Společnost se nepochybně musí bránit proti lidem, který třeba to není jejich vina. A asi ve velkém počtu případů toho pragu není hlavně především jejich vina. Je to vina jiných, kteří se chovají naprosto asociálně. Kteří jsou třeba deprivovaný, a když už jednou jako deprivovaný vyrostou, tak nemají naději, že není pravděpodobná z toho krátké. No a pak nikdy bám, že by se nějak nepoješ. Společnost se musí samozřejmě proti takovým lidem bránit. Jestliže nějaký děvče, což se čas od času vyskytuje v nomináciu, pojel narazení hned a vůbec nějak nepřiznává, že se nehodí, tak se rozbaví. A je pak těžce souzená. A fakticky to je většinou tím, že vyrostla jako deprivovaný dítě. No tak to je fakt, že se objeví, že je to deprivovaná osoba, ale něco se dělat musíte. Ale co? No tak to je jedna věc. A druhá věc je, že jako by některý věci člověk nesměl dělat. Ale ne proto, že ten druhej by byl pro něj výzvou. Líběž proto, že on sám sebe nesmí zmarnělat. Zabít druhýho člověka znamená, ať člověk chce nebo nechce, tak to znamená takové poznamenání na celý život. Ať je to za jakékoliv okolnosti. Mně poznamenalo to, že jsem zabil psa, na tož zabít člověka. Pres smrti byl ve středověku samozřejmá záležitost, a konce ještě samozřejmá droběžka, ale kata se každej šítí a ten kat sám teda se cítí být teda nějak poznamenavý. Proč? Směl jsi se dopostavit o zvláštní pravici, musel být lepnivou to, být obez a tak proč? Tak, ale teď jsme došli do spěrých odlišení dvou věcí a to je nezbytný. Ty jsi to furt směšoval. Tohle je jedna věc, že tady je jakýsi tabu, že prostě a kdo ho překročí, tak škodí sobě nebo prostě sebe nějak poškozuje. Lépe řečeno, ne, škodí sobě, ale sebe poškozuje. A pak je tady druhá věc, ohled k těm slabým. Tyhle dvě věci se musí rozlišit. To, že člověk nesmí udělat někdy ani to, co by odpovídalo jim na povšech stránkách a bylo by správný, protože by jim sebe poškozovalo. Ale proč jim sebe poškozovalo? Když se řízneš při krájení chleba, jaký který jedí velmi často, tak proč se poškozuješ? Proč se poškozuješ, když se řízneš? Poškozuješ se vůbec? Ale proč se to podobá takovému tirací nebo něčemu takovému? Proč se ti nějak mřačí? Když dělám něco, co... Je to naše zkušenost nebo není? Ty to chceš zdůvodnit nebo prostě... Ne, ta zkušenost tu je. My to přece víme, že to tak je. Ta zkušenost tu je. Ten kat dělá všecko správně. Podle svého soudu, podle soudu společnosti to dělá správně a přesto se poškozuje. Proč? Že to je, to nepopírám, ale proč? To pořád si říkám, že to je, to nepopírám, ale proč je to? A to poškozuje se, cítíš jenom, že ten člověk si to nějak uvědomuje? Je to ne, v těch můjch těch je to vůbec zkušenčí. Ne, si to třeba neuvědomuje, vůbec si to třeba neuvědomuje. Naopak, si to zdůvodňuje se. Ano, obávuje se. To ještě pořád, to ještě chápu, jako to poškození teda nějaký vědomý, ale co když ten člověk si to ani neudůvodňuje, prostě je mu to chuk. Nemůže mu to být. No tak tím je poškozený tak, že už si to ani neuvědomuje. Takže už si to ani neuvědomuje. Je ještě horší. To je to, co říká Ježíš, kdyby jste byli slepi, neměli by jste hříchu, ale není pravíte. Vidíme, aby to hřichová štrova, to je hodně horší. Když takový estebák si myslí třeba, že tím slouží skolečnosti a oduvodňuje si to, ale vy když se s ním setkáte, tak vidíte, že je to mrzák. Každej to cítí, že je to mrzák. A kdyby to kdo se k ním setká, tak se od něj distanzuje. Nebo s ním zachází jako s mrzákem a je mrzák. To je pravda. Protože skope člověka, já nevím, co dělá. Hele, ve válce to platí taky. Taky? I když jinak fakt je, že lidi se to jsou tím šílený poznávat. Samozřejmě. Já vím, ale ne všichni. Ty, co s tím nejsou poznávaní, to je ještě horší. To je, myslím, ještě horší. Ty, co si to neuvěrovali, poznávaní jsou. A jestli už s tím nebyli poznávaní, tak už předtím byli nějak mrzáci. Já vím, jaká to kromě byla hůza, třeba když jsem jezdil po Praze, že po 45. roce, když jsme tady dělali zvěrstva s těma Němcem, a člověk si říkal, tak teď jedeš v té tramvaji a jedeš třeba s vrahama. Kteří se třeba věšili, jde na Kandebábra, a polejvali je petrolej. A ty s nima teďka vězíš, oni se tady baví jakoby nic. Rozumíte, to není možný. A oni si mysleli, že to dělají, že tady odstranilou, rozumíte, lidi, kteří jsou nepotřební a tak dále, kteří to dělají docela správně. A že to zasloužejí, protože dělali horší zvěrstva. No ne, tak tohle je vždy ulevčení situace. Tady je to jasný. No není. Proč? No je, to je prostě zvlčilost. No tady je to zvlčilost, ale to jsme omluvili. Ale že to třeba není zvlčilost, že skutečně rozumíte ten, řekněme, nemůžu říct, že třeba řekněme, nebo podle všeobecného mínění, že třeba řekněme Frank byl odsouzen k smrti, to je přece jasný, že byla spravedlivá záležitost. Přece nemohli byt v té situaci společenské, v jaké jsme. No a přeci teda jako, rozumíte, ten člověk, který ho věšel, že ho tak... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Jakkoliv by to bylo znáno? No totiž může se stát, může být taková situace, rozumíš, že třeba řekneme nasadí život za druhýho v takovéhle nějaké situaci jako to geto. A třeba na neštěstí to nevodneseš ty, ale vodnese to ten druhej. Ale to už jsou takový toto... Takže v každém boji nasazuješ svůj život za ty dvě. I když je sebem spravedlivější. A nikdy nebojuješ sám, vždycky k nim a změníš. A vždycky když nezastřelíš toho nepřítele, tak ten nepřítel zastřelí třeba někoho jinýho. DBA třeba někoho jinýho. To je zapeknutý tohleto. A proč to je? No tak to je jedna věc ještě. A druhá věc je, proč je třeba dávat bacha na ty slabý, ubohý, naukají společnosti, vyvržený. Takže já myslím, že kdyby se zopověděla ta první, takže nějak v tom by byla úplně kompliková. Ne? Ne. Já mám dojem, že ta první otázka, že je prostě taková, že to dáš tě strašný práce, to dostat z nich i z tý podoby. Tam je strašný nános, nános toho tamůže a já nevím. To všechno tohleto je nedohledná, kdežto to druhé je takový jasný, takový, mně to připada, takový křišťánový, taková světla situace. Na ty slabých je třeba dávat bacha proto, že společnost, to je především člověk, žije ve společnosti a společnosti, že není v pořádku, když není univerzální. A chátrá, vnitřně chátrá, když ze sebe vyvrhuje lidi. A chátrá dvojím způsobem, jedna která takže, že vnitřně se nějak proměňuje, zjalovuje, stává se necitlivý, vůči spoustě věcí, vodůmírá a objektivně, že třeba neuvozí, bude ohroženo tím, co vyvrhuje. Teda za prvé to subjektivní, co jsi řekl, tak to klidně můžeš, to všecko platí o tom jedinci, který se nějak mrzačí nebo motivuje, a třeba řekněme, tím výkonem, té spravedlností, to všechno platí o tom, kam potřebuje. Všechno, co jsi řekl. A objektivně, když společnost takových lidí vyvrhuje, tak je vyvrhuje právě proto, aby nebyla jim ohrožována. A jak to, že ji to neohrozí, když to mezi sebou strpí? Proč ji to neohrozí, když to mezi sebou strpí a proč ji to ohrozí, když to mezi sebou nestrpí? Jak ji to spěkně ohrozí, když to mezi sebou nestrpí? Zdálo by se logickým, že naopak, že ohrozí to, když to mezi sebou strpí. No ano, to je té ideologie, která žije a ožívá vždy znovu a vždy znovu se to dělá a vždy znovu to dopadne tak, že nakonec to ohrožení teda se neobyčejně objektivuje. Jo, ale ne vzroste to první subjektiv. Tohle je to najednou to mrzáctví zhrste. Jakoby tím, že ten snědivý út tak říkajíc byl odsekl, tak tady zachvátila to tělo jiná sněd nějaká. No ale teda důsledek je ten, že toto snědivé tělo bude likvidováno právě tím, co ze sebe vyvrhnuvalo. Čili, že sněd je vlastně způsoben něčím jiným než... Ne tím činem, tím vyvršením se to nestalo, ale tím činem se to stalo, že to tělo ohroženo. Ta choroba, která tím byla jaksi zlikvidována, to je celá jiná nemoc, která potom zachvátí tu společnost. No já nevím teda. Řekni mi, ta společnost nemá mezi sebou potom imbecilí, ale vypadá tak, jako vypadala třeba, řekni mi, vypadala nacionalně socialistická společnost. Tam imbecilové byly. Tam byly jenom zdraví lidi, že jo. A kdyby to bylo pravda, a bylo to právě nepravda, tam právě zdraví lidi byli v koncentracích, ale imbecilové měli funkce. Já nevím. Takže ten kult zdraví a síly vždycky, vždycky hlas a ty... Ty imbecilové, no. Ty jednou můželi jakýkoli. No to znamená, že to je nic, co je pravda. Když z něho sokol vytáh, rozumíš, tak jsem si zrovna vzpomněla ten náš rozhovor tam na té javíčce. A zrovna tohoto místo, které je strašné, zrovna které je sentimentální, rozumíš, a zrovna patří mi si ta místa, teda, rozumíš, tak říkající lirická. A zrovna tam to cítí potom. Já říkám, že on tam tak sentimentálně se bolevá nad tím, že je sám a že nemá vztah k tý jennosti s lidmi. Že by jim chtěl něco určitě snažovat. A proč je imbecil slabý? Myslím pán, že závislej na druhých sám by nežil. No to je každej závislej. No ale v míře naprosto neuměrné, rozumíš. A potom každej je závislej na druhých, ale ti druhé jsou taky závislí na něm. Jak já jsem závislej na tom imbecilovi. Rozumíš, je tady vždycky ta reciprocita. Normálně více nebo méně je to... Ale podívej se třeba v říši rostlin nebo zvířat, tak v paraziti je to naprosto jednoznačné. Proč by se měli považovat paraziti za ty slabý? Ten parazit je dokonce silnej, ten parazit je tak silnej, že ten strom vyčerpá. Není ten imbecil taky silnej? No jo, ale jestli chceš, tohle to nemůžeš srovnat. Protože když bys chtěl zachránit ten strom, tak musíš toho parazita od stromu odstranit. Musíš vydělat ten strom od úře. No taky ne vždycky, když je moc. Taky ne vždycky, já vím. Ale když je vždycky moc a oni mají pravděpodobně tendenci, řekněme, kým se musí opravdu množit, tak ten každý zajde. Takže aby si ten každý zachránil, tak tím všichni se houpíš. Tohle to myslím, že to není správný příjem. Rozumíš, všichni lidé jsou slabí, protože potřebují druhé. Nemůžou být bez druhých. Nemůže být člověk sám. Ale ti druhé zase potřebují tebe konec konce. Nějak vždycky cítíš odpovědnost. Když přijímáš, tak cítíš odpovědnost dávat, poněláž konec konců víš, že blahoslavenější je dát než brát. I když to brát je taky blahoslavenější. Až tam se neříká blahoslavenější, to je v pořádku. Ale řekněme, tenhle naprostý imbecil, kterému mluvím, tenhle člověk, který je skutečně slabý, takže ho plným právem mohu tak označit, že je to objektivní, že tak označuju, tak ten se vyznačuje tím, že vůbec nemůže nic dávat. Že je jenom přijímá. Nejde o to, že ta péče potom o něj je neuměrná, že přijímá mnohem víc než přijímají jiní lidé. Ale že jen jednostranně přijímá, vůbec nic nevkládá do toho. Nebo vkládá, já nevím. Ale na první pohled se to tak zdá. Ty slabé jsou ti, kteří potřebují pomoc. Oni si výrazně potřebují pomoc. Oni sami nemohou si pomoc, ani nikomu jinemu nemohou pomoc. Oni potřebují pomoc sami. V takové situaci, když jsem, tak jsem slabý. A teď se může stát, že každej je v takové situaci. Já nevím, já improvizuji, já bych byl rád, kdybych to měl pravděpodobně. To nestačí. Aby byl někdo slabý, tak to není dáno dostačujícím způsobům, to není dáno tím, že potřebuje pomoc. Poněvadž takový melý potřebuje takovou pomoc, a přesto on je slabý. Možná opak silnější, než ten strom, na kterém je. Ale můžu teda jít. A co teda je to? Když ho značím člověka za slabého, v čem spočívá ta skutečnost, že je slabý? Já vám říkám, že tam musí být dvě složky. Že to je člověk, který má velké poslání a který z nějakých důvodů není s toho vyprvit. Bez toho velkého poslání není žádné slabosti. Tam, kde je jenom ta neschopnost, tak je to vlastní schopnost. A třeba to má čím měřit. A to narození, když člověk se narodí s žený samou osobě, to už je poslání? To je poslání, ano, které společnost a první matka respektuje, že s tím divným stvořením, který je v podobnější ofici, nebo já nevím čemu, to nachází jako s člověkem. Respektuje, že to má být s člověkem, očkově to není člověk. No tohle už začíná být nějaká odpověď. To není odpověď, ještě bohužel. No ale už to začíná být teda nějaká, spojno. Protože mě to takový, rozumíš, no ty vidíš, jaký to je. De facto to tak je. De facto si tím, který vyjádřil, řekněme, ten pocit, který vůči těmhle těm lidem máme. A proto je respektujeme. Ten důvod, proč jsme jim... Protože ta slabost se musí něčím měřit. A slabej je ten, kdo nemůže splnit nějaký úkol, který by normálně mohl a měl plnit. A proto je slabej třeba ten, kdo má celou řadu schopností, třeba víc, než ten, který nemá schopnosti žádný, no bo jich má málo. Může být, ne vždycky, ale může být. Může být slabej svým způsobem. Proč si zamiloval Ježíš toho mládence bohatýho? Protože samou mocí, samým bohatstvím, byl slabej. Samozřejmě, že byl jiný slabý jinak a víc a tak dále, ale taky byl slabej, když Ježíš si ho nezamiloval, protože byl bohatej. Že jakožto bohatej byl slabej a on to sám o sobě věděl, proto přišel za Ježíšem se ptát, co vlastně ještě má, furt se mu zdálo, že tohle přece není ono. Takže k tý slabosti nutně náleží nějaká ta měřitko, ta míra vůči níž, že člověk slabej. Až pak ze všech nejslabší by byly bakterie nebo viry, které vůbec nemůžou nic, jsou odkázaný jenom na ty ostatní. Že jim dají teda nažrat ve svý krvi nebo v čem. A oni nemají žádný poslání, ty jste jenom nožej, pytonci. Taková bakterie nemá žádné jiné starosti než se nažrat a rozdělit se ve dvě. Takže tam žádná slabost není, to je síla. Moh zabít. Takže vůbec nic není slabé. A asi slabé je taky ten, kdo aspoň tucho si to uvědomuje. No tak vůbec si asi neuvědomuje nic. A ta šílená nesnesitelnost těch samospravedlivých nespočívá v tom, že by nic nechybělo. Je, tam chybí věci. A oni si to neuvědomují, když tam chybí. Já věřím, ale to potom posunujeme ty hranice. Potom třeba řekněme ty imbecilové, nebo ty staří lidi, nebo ten člověk na hůř koupoutaný, z tohoto hlediska vůbec není slabý. Ten ovládá svoje okolí, ten ho s výzkum svojí chtěnech tě tyranizuje. No to ne vždycky. Nikdy jo, nikdy ne. A podle toho je buď slabý nebo silný. No nakonec jo. A nakonec řekněme, každej z nás, až budeme v situaci třeba řekněme umírání nebo těžké nemoci atd., no tak lidé, když nás budou mít, když budeme mít to štěstí, že budeme oklopeni lidmi, kteří nás milují, tak nás budou ošetřovat do vyčerpání, do zhroucení. A my to budeme přijímat. ... ...

====================
s2.flac
====================
Protože se na mě chce něco neoprávněně. Nakonec teda samozřejmě z toho bylo, ale to byla náhoda, že jo, kdyby třeba, řekněme, ta Brtvice bývala byla jiného druhu, zachvátila by bývala jiné směrové centru, že jo, tak by třeba to tak jen nemluvila a tak dále, já nevim. Rozumíš, to je... No a stejně by si ta péče věnová, že jo, to, že byla výborná, že byla útočištěm nakonec, teprve, že to bylo nejlepší, když už se nepohybovala pevní názarežitost, ale mohlo by se to stát tak jinak, že jo. No a taky se to stává často jinak, víš. Takže podle toho stává se vlastně, ty lidé nejsou potom slabí, teda, podle té dvě definice vůbec. Jsou zaxionní jako ty bakterie, nebo jako to dně. Pokud ti to, tak jako nepřipouštěj, co mají dělat. Mají spáchat třeba sebevraždu, aby ulehčili těm druhým? Jsou takový lidé, kteří kvůli tomu spáchají sebevraždu, aby ulehčili svým dálím? Bylo to oprávnění? Aby ulehčili lidé, kteří jim byli blízko a věděli, že třeba jsou přítěží, třeba zjistili, že mají skvělost u multiplexa, že postupuje, že jo a že to. No tak spáchali sebevraždu, aby jim ulehčili. To jsou přece známé případy. Bylo to oprávnění? Těžko říct. Kdyby se jasně řeklo ne, to by znamenalo, že to bylo neoprávnění. Já nevím. No podívej. Cítil bys to jako svou povinnost? Zdálo by se ti to osobně, sumírně, dobře? Zdálo by to na okolnosti. Představ si, že člověk je třeba uprostřed lidí fakticky cizej. I když teda třeba ve vlastní rodině. Vlastně lidí necizí, ale blízki. Září skutečně. A vy právě jste stál tím silným. To je asi chybná ovlada v tom případě. Proč? Jak nepochopení, o co jde. Fakt je, že to musí být asi hrozný. Nejenom být přítěžný, ale denně pocítovat od té druhé, jakou jsem přítěžný. Za těchto okolností bych tady nikomu nebyl... Já bych mu to taky neměl zaslít. Tady je jenom otázku. Zda je teraz správnější. A tady už budou kroky zase k něčemu jinému. Zda je tedy, jak si... Nakonec nemohu říct, že ten člověk, který v takových okolostech spáchal sebevraždu, jednal správněji než člověk, který neždyby jí byl nespáchal. To je pořád to tež. Nebo teda položit svou otázku sám o sebe. Neaplikovat takhle na druhého, protože to vypadá, jako když shodím. Zda bych jednal správněji, kdyby sebevraždu spáchal, než když ji nespáchám. Každý z nás se ostane v těchto okolostech. Málo kdo z nás bude mít to štěstí, že jednou nebude teda touhletou strašnou přítěží. Na dní, na týhle, třeba na roky. Přecenuješ tuto společnost? Máme přecenující metodu, jak si těchto lidí zbalovat, odstraněvat ji do nemocnice. Když se to zjevilo před půl důležitým měsícem, tak jsem vzal matku domů. A mě nají doma. Matka už uči všechno. Netečná jenom já strašnou bolestí. Až vznikla situace, že skutečně říkala doktorka, že to přece nemůže, že ta ženská důmnítej nemůže vydávat injexi a tak dále, musí zpátky do nemocnice. Aby tam umřela za několik dní. Zavřela se jí domluvil a říkala, když pro mě to bude hrozně, že jsem tu mám musankůnu, musím se bavit. A já vím, že nakonec je tam lepší. Protože kvůli důmňu dávat injexi, to znamená, že ona bude většinou krátká. Dobovaná nakonec, že vlastně to vypřednou. Vyrábí ochotnou do vyčerpání, ale už byla vypadala hrozně, že byla samotným vykazdná a už byla do vyčerpání, už byla skutečně vyčerpaná. Já jsem nechtěl nic říkat, to jsem jí nechtěl říct, ale říkal jsem si, že nakonec si to bude ve štěstí, protože kdyby si ještě tohleto měla táhnout nějaký den nebo několik dní, tak by se zase zhorodnutila některý panář. Proč to vidíš jako zcela správný? Tak to má být podle mě. Tak to tak cítím. Ona to taky tak cítí. Bez sentimentality. Tady nejde o žádnou sentimentality. A čestní vrojní sentimentál je v tomhle životu. Život totiž je takovýho, takovýho charakteru, že tam rozhodující není to, co je kvalita toho, co se děje. A to je, jak to člověk dovede si integrovat. No, to nechám tak. Protože když člověk dělá něco tak, že ze života něco vyvrhuje, že to vytlačuje, vytěsnuje, že to likviduje, že to chce vymazat, vyškrtnout, a tím nějak poškozuje ten život. Ten prostě tak nějak ho trhá, že nalomí. A to, co člověk má integrovat, to není jenom série vlastních aktivit. Ale to je zejména to, s čím se setkává. No, to snad by byl takovej třeba smrt někoho blízkýho, že to je... My to cítíme... Já nevím jestli to bylo tak vždycky, že... A je, že my to cítíme jako... Asi to tam bylo, kámo, s tím to tak popisuje, že to už je taky dávno... Jako když kus nás se z nás trhá. Já vím. No, což smrt někoho vzdále mě. Cože? Což smrt někoho vzdále mě. No, tak a tu nereaguje, tačka, nebo že je moc daleko? Ne, já myslím, že vzdále mě jako fyzicky, ale vzdále mě... Jo tak, ano, ano, ano. Jo? No. Třeba když to je potom o ošetřovatelní... On tam mluví o tom vojáku, který byl, který přišla zpráva, taky tam mám už tím... Přišla zpráva, tedy, že zemřel, že... My ho ještě, ještě prostě úplně mluvíme. To nechceme, nemůžeme věřit. No, víš... Vždyť si to zpřítomňuje, no, tam líčí, jak si to zpřítomňuje, jak musíme si to, musíme si ho přitáhnout z té dálky sem, abychom teprve u sebe ho nechali zemřít, jo, to tam... No, takže to trošku už řečí. No, ale něco na tom je psychologického, on to viděl. Já myslel tedy, my jenom vzdáleného teda rozumíš, takže tady nejsou ani pokrovenské vztahy, ani vztahy přátelství, že třeba řekněme, řekněme, řekněme, že by se kdokoliv odstal v situaci lidi, aniž by byl tedy dcerou paní profesorovi. Jo, tak v této situaci se týká odstoupný sesty v této hodnici. A ty lékaři, no, nemají ničány, jinej vztah aniž jenom tam přibezou, a teda nejde spíše. A tak dále, jo. No, a tamovšem teda právě tam ta profesionalita hodně zavinuje teda to, že se to, že to je vyděleno ze života, že to je taková zvláštní sféra. No, ale méně je to vyděleno ze života, třeba řekněme, u těch sester, až tam to vlastně není profesionálně, ty sestry to dělají, kteří to dělá. Ale to je výjimka, že? Prostě celá společnost se zaříňá jinak. No, donedávna to nebyla výjimka. Donedávna tyhle lidé byly závisí na lidé, kteří se na to dali. Většina třeba, řekněme, těch ošetřovatelek byla skutečně těchhle těch dobrovolných lidí, kteří to chtěli dělat prostě. Samozřejmě měli komu tyhle náboženské, řekněme, důvody. Ošetřuješ nemoc, nebo ošetřuješ Pána Ježíše a tak dále. Takovéhle důvody tam byly. Ale já myslím, že tyhle náboženské abstraktní důvody by jim bývaly v těch nejtěžších, rozumíš, chvílích. No možná, že jim stačilo, já nevím, to nedovedu posoudit. Ale co pod těmi náboženskými, řekněme, důvody bylo to pravdivé. To skutečně rozumíš. Když to odmitologizuješ a odnáboženštíš, tak co je na dně? To je pořád náš důvod, po kterém pátáme. Něco teda, co jsi říkal o té integraci, tak to něco bylo. Nějaké to potřebuje hodně rozšířit. Já jsem dokonce myslel na úplně jinej případ, ten na Honzu Čapkaže a na toho Michála, kdy poprvně jsem dostal k tomu, že jsem... Tam je to takové proti všemu spádu lidského života, je to příliš brzo, že to ještě nebyl ani človíček pořádně, a už najednou se odstane bez budoucnosti. Vytržen, taková jako smrt, tak říkající absurdní, nikoli smrt staršího nebo nemocnýho člověka dlouho a tak dále. Ale řešení je důležité v tom, že oni tu smrt integrují do svého života. Tedy to platí o všem, samozřejmě třeba to ty řádové systémy to platí také. Jejich rozhodnutí je specifické právě tím, že oni se rozhodli do svého života integrovat celou nepřelednou sérii smrtí blížních, kterým byli zdální, s kterými se setkali až teprve na tom. Ale jsou třeba schopni integrovat do svého života taky bezmocnou důležitost. A to, že jak si je znamení, to je vždycké otevřenost. Prostě to, co se děje, to, co je skutečný, takže vždycky si najde nějaké místo ve společnosti. A to znamená místo mezi lidmi u lidí, že vždycky tady jsou nějaký lidi, který to, co se stane s jedním člověkem, třeba se děje s ním, co se mu přihodí, který, aspoň nějaký lidi, že se vyskytnou, který to integrujou do svého života. To je podmínka zdravého společenského života, zdravé společnosti, normální společnosti, že tam, kde to není tohle, tak ta společnost nějak si začíná rozkládat. No a tohle to tedy jako je zřejmě, určitě jedním cípem to zasahuje, to je jednou složkou tý otázky, co člověk nesní, toho tabu. Tím, že zabiju druhýho člověka, tak ho ze svýho života odřezávám, nevintegrovávám. Tím by třeba řekněno mohlo být řečeno, že tyto lidé mě nemohou označit za neužitečné, poněvadž oni jsou obrovskou šanci, možností nějak pro tu společnost. Ta společnost by nemohla plně žít, nemohla by plně, třeba řekněme, být otevřená. Kdyby neměla mezi sebou tyto lidi. Tyto lidi jsou pro ně obrovskou šanci a možností. Ano. Určitá analogie toho, o čem se častěji mluví, jaká je pozitivní funkce utrpení. Člověk, který nepozná utrpení, je jeho život nějak nehluboký. Ano. Tak nějak i tak tohleto, že společnost, která nemá takový... Pakt je ten, že řekněme, zcela jinak vypadá člověk, než tedy prošel utrpením a když prošel utrpením. Ta skutečná zralost člověka je zralost toho, který prošel utrpení. A je to takový divný, se řekne, že to utrpení má tuto pozitivní funkci, ale je to tak? No, totiž pozitivní funkci má, to není pozitivní funkce žádná. To je pozitivní funkce. Ale je to funkce. Ale to pozitivní pochází z toho utrpení, z reakce na ně. Z toho, že tou situací prošel, že jí dokázal teda zmoct, že v ní se nestal řekněme cynikem nebo nezoufal. Tak to je to pozitivní. To utrpení samou osobě není pozitivní, ale je to utrpení možností určitou, která tady byla dána. No a to platí také pro společnost. No a platí to teda, řekněme, také pro utrpení, respektive teda pro... Rozumíš, že zrovna tak jako to moje osobní utrpení je pro mě touto šanci, tak je pro mě nakonec šanci i to utrpení toho druhého. A čímž ten druhý vlastně mě obohacuje. Právě, že mě dává tuto šanci. Má to všem nezbytnou... No, já jsem si tak díval na hedu, jestli tohleto už vidí jako určitou odpověď. Já jsem si jenom zase z druhé strany připomenul, že to má jistou mes. Že podobně jako chtěný utrpení a zvětšovat důmňa a tak dále. No to může mít mazochický rysy, že jo. Jako třeba řekněme u té ženy, která tak se zamilovala do toho svého obra, že ano, tak tam už to mělo vyloženě mazochický rysy. Přičemž tím ji nechci ovinovat, že ona za to nemohla. Ale bylo to už chorobní, nebylo to normální vztah k tomu člověku. A snad to měřitko toho spočívá v tom, že jestliže se má něco integrovat, tak jsem musí integrovat něco s čím se setkávám a něco si připravuju. Když si to sám aranžuju, tak nemám s čím se integrovat. Ona si to sám nearanžovala, to díle se jí narodil. Já říkám jako ta mes, že by někdo vysloveně k tomu tíhnul. To chtěl připravovat. Podobná mes, že je v tom, že samozřejmě ta společnost, aby si připravovala obrovskou spoustu... Musí se bránit proti tomu, aby toho bylo co nejmín, ale když to tady je, tak potom to má k tomu nefungovat. Ale proč jsou ty ženy na tým mazochický rysy? To jsou v nás individuální dispozice, nemuselo to být. Ona skutečně na to dítě nestačila, rozumíš? Jeho to dítě jí týralo. A ona teda opřesto nechtěla vzdát od sebe. Někteří mají takovou jednostraně výští, takovou zlobu. A u něj nebylo nic jiného, než tento primitivní skonk týrání. Takže on tu matku opravdu týral, byl jí, škrábal jí a takhle se ní zacházel. Byl velkej, silnej, takže ona se mu nemohla odbránit. Ona se mu nakonec vždycky nějak ubránila, ale vždycky to nějak odnesla zranění dokonce. Rozumíš? A samozřejmě, že jí to příšerně vyčerpávalo. Většiná rovačka s tímhle tím hromodukem teda naprosto byl, vidíme, víš? Mající tento sklon teda. A tedy nakonec teda vyrvou tohleto dítě do ústavu, kde se s ním poradí, pochopitelně. Přivážou a podobně. Většinou budou jednat tak, jako s ním jednala ona, že já vás porozumím. Těžko, i když mu dají, co mohou, nebo jestli už tohle chlapec umřel, on běžně umílejí. No tak tohleto dítě rozbluzuje největší soucis, když má tyhletý tento syn na profesionálně. Ale proč teda, jako rozumíš, to vidíme jako správně, že jí to vyrvou. Protože nějak se přecenila, nebo že nám to nestačí. Vidíš, to je takový městní případ, který není normální. Obvykle, to jsou výjimky, spíš tomu bývá odrácení. Ale že se těm dětem, těm lidem, že jsou bezmocně a že se jim skvěle okolo ublíšovat. Ale tohle to byl jedinčný případ. Víš už teda, jaksi proč tady, kde je ta mes? Kde byla ta mes upínatky, nebo jestli zde byla vůbec nějaká mes, nebo jestli tady prostě ta matka nemohla jít. Jinak tato okolí taky nemohla jít. Ta matka se proměnila ve slabou, že? No, ale nejenom to. Ale ona místo, aby integrovala tuto věc do svého života, tak si nechala svůj život zcizit. Ano. Ano, protože to byla inteligentní ženská, ženská, která měla muže, která měla přítím přátele a která teda prostě, která, která, na konec teda byla jinou pro toho, pro to dítě. Ona se mu vydala jinou šancu. Tam je ta chyba, že? Tam je. Teda člověk může také, to jsou takové případy, kdy může jako svůj život si nechat zcizit, tedy obětovat život, ale jako prostě jenom jsou to jiný případy než tohle. Je to tam, kde svůj život pokládám za oběť ve vědomém respektu k poslání toho, koho tím zachránil. Prostě nikolik pouhé jeho existenci, samou sobě jako to není žádná oběť. Čiže kdyby to řekněné, to dítě na konec, třeba řekněme, kdyby byla situace taková nějaká, že by nebyla možnost to dítě dělat se věnovat, respektive tu matku dělovat, k tomu dítěti, která už takhle žila tak dále, teďka ta matka, řekněme, zahrnila. Nebyla se dala přesvědčit, že to dítě, že s tím dítěm už nemůže žít. A pokračovala v tom a zahrnila. Tak to by jsi neviděl jako oběd? Ne, to bych viděl jako tragédii, jako špatně šlápné a spadné hodně. A co kdyby se analogická situace stala těm, že tam teda za tu společnost se holtidlecky vystarali? Tam teda jde o oběd. Tam o všem respektuje o poslání teda nikoliv té jedné bytosti, dělají to zástupně za tu společnost a pro tu společnost. Takže teda u té matky zřejmě... Dokonce tedy na mateřský put, který svým způsobem je nepřiměřený. A to se stává, že matky milují právě ty děti, které potřebují nejvíc, které dají nejvíc práce. To ještě je v dobrý, ale když potom... To taky je správný, že děti milují nejvíc, ale když tady je jen takový nepřiměřený put, který je něco podobného jeho hlavného. A to je ocovský put. Já to dobře neznám. Já to taky neznám, já jenom jsem slyšel a uznal jsem, že má nějakou blbou celu. A že za žádnou celu. Že ta hovorka obrovské tejrá, on ji ošetřuje. Tejrá snad ne fyzicky, tak jako tohle. Potřebuje obrovského ošetření, žádnou stavičnou pomoc a tak dále. Protože je imbecidní. A on že jí nedává pryč. Žije snížil, zavřenej vlastně. A kvůli tomu taky přátelé nemůžou mít a tak dále. A mají pořád o sebe celou. Něco podobného je u Monsetových v tom, myslím, v Tomořicím kařinu. Tak tam je takový případ toho blbého dítě, který se o něj stará, taková ta ušlechtilá humanistická matka. Rozumíš se? Já to nevím a hovorím, buď jen to načet, ale musím to dokončit. Proč se s tím blbceňká? Pojďte pryč, co jsi s tím blbení. Taková ušlechtilá, skutečně teda ženská krajovost je ušlechtilá, rozumíš? Až tady najednou to schalchává. Najednou pohrdá tím svým synem, že tam dokonce je taková základka, že na samostadu nedělá mnou o těhotní, s kým jsi a vrátí se k němu už těhotná a nahodí se jí ten blbeček, on ho přejme, teda nežádá oduznání v covství, rozumíš, přejme ho, že no a teď ten blbeček, která v té rodině žije, třeba že má ještě několik jiných zdravých lidí a i ho mají docela rádi a ošetřujou a tak dále, ale tu ušlechtilou matku toho manžela, toho oce, to obrovsky pohoršuje teda a snehucuje, že se páhá jistým brdami. Což není situace nějaká taková, řekněme, normálová, že? Bylo to něco přece jiného, přijdeš ještě z toho, z toho se, jak se dostalo? No, určitě teda, já jsem si pro sebe teda ujasnil, že to stejně provizorní všechno, že je to všechno takové, že je to stejně provizorní všechno, ale ujasnil jsem si teda, což jsem původně netušil, věděl, že tam bude tak důležitý ten moment, ty normy, jo? Vůči níž se poměřuje teda ta slabost, že? Protože to furt jsem jako myslel, tak si na tu pragmatickou stráku a tohle to vlastně v tomto překračuje, že to je, to je... Taky to je ještě ze svým způsobem, protože to patří, jako vše souvislí se vším jakým způsobem, to patří trochu i do toho klubu prvního, co jsme začali s tím hodzou, co kolem jak, s tou jeho determinací, totiž má dvojí determinace, že? A ta takzvaná determinace, kulturní a duchovní, mravní, anebo v posledu teda taková ta, taková zakotvenost do jednosti, to je něco jiného než determinace, já nemohu třeba, jsme z toho úplně jednatvořili situaci, jestli že si nenechám před sebou, jestli si mi nevitám, co nejjasněji to, co mám udělat. A i když to nakonec neudělám, zbavám to a vše co se tak dá, tak z toho, co jsem měl udělat, přece jenom kus odlesku, smysl úplnosti padá i na to, jak jsem to zbavbral. Ano, přesně, že jsem to fragmentálně třeba udělal, a že to dneska udělám fragmentálně. A dokonce, i když jsem to velice zbavbral, tak to ještě furt je jiný zbavbrání, než jak bych to zbavbral, kdybych vůbec to nepoměřil. Když velice blbě hrají kulečník, nebo šachy, nebo fotbal, tak přece jenom je to rozdíl, než když kopu a nevím nic o fotbale. Je to prostě... No a tahle ta determinace tím, pro co já se rozhodnu, k čemu mířím, co chci nějak, uznávat, respektovat. To je přece determinace úplně jiného typu. Tam je právě ta svoboda. Na to je to... No a to je určitá analogie, tam je teda spojení k tomu, že je tady potřeba určitý normy, vůči niž toho poslání, vůči niž ta slabost se dá poměřovat. A jak samou sobě ta slabost, co to je? No je docela jiné, než třeba determinace, řekněme, fyzické slabosti, determinace časová, smrti a tak dále. To je docela jiná determinace. A proto taky to nejde kvantifikovat. Determinace prostorová a tak dále. To je docela jiná determinace. A ony jako by teda, rozumíš, na tuhle časovou a prostorovou determinaci, a na tu takovou determinaci. Aspoň to tam vůbec jako ničím nenaznačuje, že by to mělo tyhle dvě verze, a tím pádem je to naobyčejně takový, jako vždycko zvládějící to vůbec. No, na tom textu bych já nechcel mluvit, vlastně o všech. Vlastně pamatuju nemadně, ale já bych ho mluvil. A když ho to bude dál přečíst, tak taky, že jo. Ano, je jistě, jednost přístupnila mnoho lidem, čili je právo, má každý právo, není to nějaká taková soukromá záležitost, každý má právo, on je o tom, že... Takže tím pádem jsme o taky českých. Takže je právo... Já to dokonce zapomněl. Takže je plný právo teda ho mít tady a ho zebrat dohoře, jo. Já budu rád, když to diváče... Mě zneklidnilo tudy s tím, že jsem, jak si viděl na tom, že to je jenom jednou, že jo, ale taky mě zneklidnilo s tím, že jsem okamžitě nenašel odpověď, nebyl jsem s tomu říct podstatně v čem. A on mě třeba tam umluvil, protože mě začal... Svedli jsme to prostě, rozumíš, na záležitost, teda řekněme, textově kritickou atd., se to svedlo, sedí a začal budovit ho to rabínovy atd. No a tam já, ponieważ jsem do knižku nečet, tak jsem musel držet hubu nejméně z Chatonovické atd., to jsem mu musel přiznat, že to je výrazný, když ono ten posunovnostkej, já jsem si to uvědomil, právě třeba, jak je už teda ten tam, ten bezoslišný v těch berakot, tam, co jsou teda v těch berakot, které jsou v těch berakot, které jsou v těch berakot, které jsou v těch berakot, třeba toho požehnaný si, bože náš krály světa. toho požehnaný si, bože náš krály světa. V starém zákoně není možné nazvat hospodina králem světa. Víš, nějak tohoto přítomného světa, to by bylo navrouhání, to ty modly jsou teda, batří tohoto světu, a ten bál je pán světa, ale hospodin ne, ten hospodin je Izraele, a tedy je to hospodin, ten zasíbení, ale ne, ten přítomný svět, to bude nové. Prorok by nikdy nenazval hospodina králem světa, ale Talmud ho nazývá už králem světa, protože je tu čistě v přítomnosti. Budoucnost tam se žádná neočekává, nic lepšího se nečeká. Ani ten Mesiáš se už nečeká de facto. Ten Mesiáš ještě se v těch modlitvách vyskytuje, v těch budoucnosti a v tom životě, už to očekává Mesiáš a nemá nic no. Je tam třeba řekněme v Palestině, je tam obrovský rozpor mezi těmi ortodoxními a mezi těmi neortodoxními, kteří si hájí tu zem, a chtějí si jí uchájt, a říkají, jak to, to nejsi spokojený tedy s hospodinem. Ten ortodoxní žit už nic neočekává. To je zajímavé, tohle stavíš. Pro něj už platí jen ten zákon, který zachovává a to už vlastně tím. Vlastně ta ortodoxie židovská je pravděpodobně zvláštní ortodoxie. Protože ortodoxní žit je ortodoxní tehdy, jestliže zachovává lidi. Protože je to zvláštní, protože je to zvláštní, protože je to zvláštní. To nějak není... Neuvěřitelné, ale čím to bylo? No, těmi lidmi. To je neuvěřitelné. Rozumíš, když řeknou u křesťanství, že je ortodoxní, tak tady na lidu vůbec nezáleží. Když dá své děti obřezat a sám je obřezan, tak je ortodoxní. Ale jestliže i výtřeba ve pšových maslách je málo ortodoxní, jestliže nejde ve pšových maslách, tak je ortodoxnější. Jestliže dokonce jeho žena má rozdělený nádobina mlíčna, masn, tak je ještě ortodoxnější a tak dál. Jestliže má mesusu přibytou na dveři, tak je ještě ortodoxnější. Jestliže ráno a večer si natáhnete filín, tak je ještě ortodoxnější. Jestliže má pejzi, tak je ještě ortodoxnější. V tom je ortodoxní. Jestliže chodí z sobotu do synagogi a tak dál. Jestliže je členem chrvá Kadíša a tak dál, tak tím je to tak dělíc ortodoxní. To je kuriózní, ortodoxní. Jestliže slyší toto slovo, tak slyš, Izraeli, Hospodině Bůh tvůj, Hospodině Jeho. Všechny ty rýty vlastně jsou projevem poslechnutí tohoto slova. Všechno, co dělá, tak tomu připomíná toto slovo. Izraeli, Hospodině Bůh tvůj, Hospodině Jeho. Nic ví v tom ortodoxní věci.