Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Já vím, kdo teď nechce nic povědat. Mravní nárok je pro samotnou mravnost nutnej. Ano. Nenám se mluví o mravnosti bez mravního nároku. To říkám já samozřejmě, to víte, že můžete říct, že všichni filozofové se na tomhle schodnou. Obchoditelně ne, no ale protože jsem zúrazněval to čtvrté, že jaká mravnost, když by tady nebyla nějaká norma, nějaký imperativ. Že pokud to bude bez toho, tak to klesne na úrovni mravů. To není pak mravnost. Filozofické etice, vždyť tě patří ty metafizické složky. A potom jsme, vlastně tím čekal Platona, na to jsme pokázali jenom opačných stativ. Všichniho metafizice, že tady další norma etice. To zároveň znamená, že jeho etika bez metafiziky není možná. Tam je to navíc ještě dokonce vztah obou strany, ale každopádně to není vztah z druhé strany jenom. A kromě toho tedy, když už tady vznikla otázka, která by měla spochybnit ten význam Platona pro právě tuhle záležitost, tak je otázka, komu to připíšeme, jestli Sokratovi nebo Platonovi, pravda je, že to je v Platonově spise, ale to je to rozhodující, kdy se dochází k oddělení nebo k odlišení mravní skutečnosti od skutečností náboženské. Když v jednom dialogu čteme otázku, zdá bohové si chtějí spravedlnost proto, že to je spravedlivé, a nebo, že je spravedlivá, a nebo, že ta spravedlnost je spravedlivá, protože ji chtějí bohové. Nebo podobně o dobru, že? Zdá bohové chtějí dobro, protože to je dobro, a nebo zdá to je dobro, protože to chtějí bohové. Ve chvíli, kdy je postavena tato otázka, tak především podmínkou bylo pojmové myšlení. Tato otázka nemůže být postavena v předpojmové myšlení týmto způsobem. A za druhé je tím vedena dělící čára mezi vztahem sbožnosti, kterým může být mravní prvky, a mezi mravností, která je založena na ideálu spravedlnosti, ideálu dobra a podobně. Jestliže nejvyšší idea je idea dobra, tak to znamená, že všichni bohové tuto ideu musí respektovat. To je pochopitelné v Řecku, protože tam bohové jsou z těch až doví kolikátá rovina skutečnosti. Jsou plácaný tímto mý orgem nějakým. Jsou jenom o malonko něco vyšší než člověk. Takže tam celkově to zapadá. Ale to jsou jenom podlínky, za kterých ta otázka takto mohla být postavena. Samozřejmě v nějakém přísném kultu ta otázka nemohla být položena. Samozřejmě to, že nebyla žádná kněžská kasta v Řecku usnadnilo vzním filozofie po této stránce. No ale tímto aktem, tím dotázáním, spravedlivé, dobré a tak dále, je závazné i pro bohy. Byla ustavena teda etika. To pojetí, co to vlastně je to, spravedlivé, dobré a tak dále, to už potom je další záležitost, jak se k tomu dostat. Ale rozhodující je, že etika byla založena jako součást filozofie, jako samostatná disciplína myšlenková, která není jenom potřízena nějakým libovolným nárokům nějakejch bohů. Takže by to všechno bylo odvozováno z nějakých libovolných nároků. Jestli bohům se to líbí nebo nelíbí a proto je to zbožný nebo není to zbožný a proto je to spravedlivý nebo dobrý a tak dále, nebo není dobrý. Protože tady i ti bohové jsou vázání, tedy i oni mají svou odpovědnost, musí odpovídat, i pro ně platí to čtvrté a tak dále. Kterému se budeme muset věnovat? Jaký je vztah toho mravního aspektu lidského jednání třeba k rozumu? Nebo jaký je vztah k mravům, k návykům? Třeba když vychováte, nebo v pročité rodině nebo v nějakém prostředí je vychováno dítě k tomu, že dělá nějaké dobré věci, dobré skutky třeba. Že je úctivé ke starším, to byl ideál v řeztajím řecku, že mladí vždycky musela být vzdýchá, čekat až ty starší vyzvaly, jinak nesměl se pustit do rozhovoru. Vždycky když si čtete dialogy Platonovi, tak mládež tam přišla ke slovu pouze, když byla vyzvána. Byly přítomní a musely být vzdýchá. Tak co to je tohle? Tam je prvek určité zvyklosti, ale je tam také prvek mravní, to je takový respekt ke starším. To není jenom zvyk, návik, zvyklost, to je skutečně mravní záležitost. Je to ještě mravní jednání, když k tomu je někdo vychován a dělá to samozřejmě. A vůbec se nemusí rozhodovat, když to celé spadlo do jakéhokoliv rutiny, do jakéhokoliv slušnosti. To je případ bohatého mládence z Evangelia. Co mám dělat, abych byl dobrý? Tak máš tady základní přikázání, že boha se boj a na lidi buď hodný. To všechno jsem plnil od své mladosti, říká. A co na něm teď ještě chce? No dobře, to je sice fajn, že to by měl ve svůjho mladosti, to je v pořádku. No tak prostě má to v návicích, je to takové jako dobré vychování. Jenomže mravnost počívá ne v tom, že má člověk návyky, nebo že se s plným vědomím mravně rozhoduje. Čili co Ježíš udělá, že tohohle mladého člověka, který je od mladosti po všech stránkách dobrý, tak ho postaví do situace, která mu to všechno postaví na hlavu. A teď on se musí na mě rozhodnout. Proto to udělá. To ne je, že by ho škádli, nebo že by mu neschvál chtěl ukázat. A dokonce ani rozhodující není, že to bohatství samou sobě. Ten mládenec byl tak nějak jako nacvičenej na to se mravně chovat. On byl natrénovanej. A to není to, co Ježíš chtěl. Ježíš chtěl smysl pro mravní rozhodnutí. A proto mu postavil na jednou situaci tak, že mládenec nevěděl, co s tím a odešel smutence. To tež udělal třeba v případě lidí, který se dovolávali Možištského zákona. Ženu přivedli, kterou popadnou v cizoroštví, jak se tam píše, a ta podle zákona Možištskou měla být ukamenována. Teď tam přivedli před Ježíšem, když právě chtěli, aby on teď řekl. Oni ho postavili do situace, kdy měl morálně rozhodnout, kdy měl mravně. A nebo ukázat svou nemravnost, že řekl, že ne. A věděli, že je takový slabý, chlapej, že takovýhle věci nemá hrát. Takový Možištský přísny, že se od toho distancuje. Tak teď, a on bude proti Možišovi. Možištov obrádně postavil do mravní situace, takže oni odešli smutní se. To se tam takhle nepíše, ale fakticky se vytratili jeden po druhým a zůstali tam akorát Ježíš s tou ženou. Jedinou, když jim řekl, kdo je první hodí, kdo je bez viny. No tak za prvé, najednou ze situace, která vypadala mravně jednoznačně, se vykloupalo něco velmi povrchně zvykovýho. Navíc to bylo sproblematizováno a byla vytvořená situace, na které ty lidi, který si mysleli, že jsou na správním mravní linii, na kterou nebude připravení a tyhle lidi, to je ovšem ta nejfantastičtější věc na tomhle příběhu, to se nedá zopakovat asi, že všichni odešli. To nedohudu pochopit, že aspoň jeden tam nebyl, nějaký blbec, který by začal házet. Všichni se cítili obviněni ve svých svědomých, to je morální situace jak řemen. Tady vzniká zvláštní věc. Za prvé, když někdo je dobře vycvičenej od mládí, tak co to je? Výhoda nebo nevýhoda? Je slušnej, to je sice v pořádku, ale to je před lidma. Mravně je to vlastně tím, jak se tak vycvičil, dokud se cvičil ještě a dalo mu to práci, tak to byla mravní záležitost. Ve chvíli, když je vycvičenej a nedá mu to práci, no tak vlastně to je rutina. A co teď? To znamená, že například někdo, kdo vyšel z nějakých velmi problematických poměrů, no tak ten je už mravnej v momentě, kdy dělá něco, co ten druhej dělá naprosto. A vůbec s to smravností nemá co dělat. Takže, když někdo s tou rutinou je takhle na tom dobře, a tudíž se mu to nezapočítává, no tak on musí osvědčit ten svou mravní charakter, musí osvědčit v komplikovanější situaci, když díky té rutině nějaké ty vyšší funkce se mu vodily k tomu, aby... Čili cez vývodou. To je takový problém mravností, že mravní rozhodnotí vede k tomu, že to mravní rozhodnotí není už zásluha. Pravidelném mravní rozhodování. Tohle například C.S. Lewis, ten anglikánskej lajk, co psal takové knížky, některé byly přeružené češtiny, je to taková série rozhlasových přednášek, Christian Beaver se to jmenuje, tak tam má takové přirovnání, že člověk tam ovšem... To není jenom mravní stránka, že tam je chování všeho druhu do šířky, ale zůžme si to pro toto použití, to křesťanské chování, že to je něco, co člověk získává jako tenista dobrou hru. To je s tréninkem, cvičením a pak hrou s těma nejlepšíma, tak prostě jde nahoru a stává se dobrým tenistou. A člověk dobrý, to je něco jako dobrý tenista. Mravně navíši, to je jako dobrý tenista. Po mnohem souhůru je to hluboce falešní, protože k mravní situaci vždycky patří to napětí. A když je někdo dobrý tenista, teď si vzpomínám, kdo to řekl, já myslím, že to byl tenista, nevím jestli náš nebo spíš nějakej cizí, tak si jako tam povzdech, že ESO je vždycky ESO, ale když ho dám nějakému ňoumovi, tak se to nepočítá. Dokonce je to tak, to je charakteristické pro morální situaci, že mravní úroveň té situace, to jest mého jednání, že nezáleží jenom na mně, ale záleží také na tom vůči, kterému se mravně chovám, záleží na té situaci a ovšem samozřejmě záleží na tom čtvrtém, ale tedy záleží na partnerovi. To je známé všude, třeba to, že Sověti mysleli, že jak produktivní budou vědci, když je soustředějí v vědeckých gorodkách a navíc ještě teda z obavy, aby pochopitelně ty vrcholové vědci, špičkoví mají tendenci se chovat takovým ne zcela disciplinovaným způsobem, tak aby nerušili disciplínu v té vlastní společnosti, tak je takovou klidili stranou. No a ukázalo se, že velmi brzo ty jejich práce zesterilněli. Potom se to řešilo tím, že jim tam vybírali určitý studenty a dávali jim je tam a v tu ránu se to jako, ten vědec, když má před sebou několik těch vlčat, tak to není jenom, že ho nutějí, ale oni ho inspirujou. Prostě je to jakási stimulace pro jeho myšlení a má s tím dokonce i větší zalíbení v tom, že něco podobného je teda taky v tom. Proto ta taková ta kazuistika, charakteristická už pro starý židy a pro Talmud a charakteristická pro středověk křesťanskej, je taková mrtvá, protože tam vůbec nepočítá s těmi prvky neočekávanosti, novosti, s tím, že po každý je to jinak. Že ta mravní stránka nespočívá v tom, že to je nějaká struktura, která vždy znovu jako z jednoho kadlubu se otiskne v nějaké situaci. Je to situační záležitost, k tomu dojdeme, že to předcházím. Že tedy tu mravní stránku nevystihneme dostatečně, když formulujeme tu normu, která tam platí údajně. Ve chvíli, kdy formulujeme, tak se dopouštíme základního omilu, že isolujeme a absolutizujeme jednu stránku, jeden aspekt té situace, ale mravní struktura není redukovatelná na ten jeden aspekt. Takže když se ten mravní příkaz formuluje, tak vždy můžete ukázat, že situace v ní neplatí. A pokud je formulovaný tak, že to nejde ukázat, že neplatí, tak se dá hodně prokázat, že pouze formální. Například Kantův kategorický imperativ, to je naprosto formalizace. Tam o nic mravního nejde. Tam je to tak zaabstratněný, že už mravní situace tam žádná. Veškerá žádná. Jo a s čím jsem začal, taky otázka je, jakou funkci tam má třeba IQ. Třeba mravní situace se vyšší, všechno zůstane stejný, a čím IQ subjektu, který v mravní situaci má jednat, je vyšší, tím jeho odpovědnost je vyšší. Není stejná. To znamená, že je výhodnější být loupý. Utilitárně pohlížem. Je výhodnější být loupeček. Daleko z náze teda je člověk mravnej, když je blbej, než když je chytrej. A tak dále. No nezdá. Takovýhle paradoxy, tak tam bude fůra. A to je vždycky, třeba nějak se k tomu postavit. To je třeba obrovsnit, analýzovat a ukázat, proč se to zdá takhle být, jak to vlastně se mělo říct, čeho jsme se dopustili, nebo naopak, jestli jsme zvyklí něco považovat za samozřejmé a najednou se ukáže, že ono to samozřejmé není a tak podobně. Proto to taky je filozofie anikoliv běda. No a nevím, já myslím, že skončíme, já už nemám, co to povídat.
s1.flac
====================
Já vím, kdo teď nechce nic povědat. Mravní nárok je pro samotnou mravnost nutnej. Ano. Nenám se mluví o mravnosti bez mravního nároku. To říkám já samozřejmě, to víte, že můžete říct, že všichni filozofové se na tomhle schodnou. Obchoditelně ne, no ale protože jsem zúrazněval to čtvrté, že jaká mravnost, když by tady nebyla nějaká norma, nějaký imperativ. Že pokud to bude bez toho, tak to klesne na úrovni mravů. To není pak mravnost. Filozofické etice, vždyť tě patří ty metafizické složky. A potom jsme, vlastně tím čekal Platona, na to jsme pokázali jenom opačných stativ. Všichniho metafizice, že tady další norma etice. To zároveň znamená, že jeho etika bez metafiziky není možná. Tam je to navíc ještě dokonce vztah obou strany, ale každopádně to není vztah z druhé strany jenom. A kromě toho tedy, když už tady vznikla otázka, která by měla spochybnit ten význam Platona pro právě tuhle záležitost, tak je otázka, komu to připíšeme, jestli Sokratovi nebo Platonovi, pravda je, že to je v Platonově spise, ale to je to rozhodující, kdy se dochází k oddělení nebo k odlišení mravní skutečnosti od skutečností náboženské. Když v jednom dialogu čteme otázku, zdá bohové si chtějí spravedlnost proto, že to je spravedlivé, a nebo, že je spravedlivá, a nebo, že ta spravedlnost je spravedlivá, protože ji chtějí bohové. Nebo podobně o dobru, že? Zdá bohové chtějí dobro, protože to je dobro, a nebo zdá to je dobro, protože to chtějí bohové. Ve chvíli, kdy je postavena tato otázka, tak především podmínkou bylo pojmové myšlení. Tato otázka nemůže být postavena v předpojmové myšlení týmto způsobem. A za druhé je tím vedena dělící čára mezi vztahem sbožnosti, kterým může být mravní prvky, a mezi mravností, která je založena na ideálu spravedlnosti, ideálu dobra a podobně. Jestliže nejvyšší idea je idea dobra, tak to znamená, že všichni bohové tuto ideu musí respektovat. To je pochopitelné v Řecku, protože tam bohové jsou z těch až doví kolikátá rovina skutečnosti. Jsou plácaný tímto mý orgem nějakým. Jsou jenom o malonko něco vyšší než člověk. Takže tam celkově to zapadá. Ale to jsou jenom podlínky, za kterých ta otázka takto mohla být postavena. Samozřejmě v nějakém přísném kultu ta otázka nemohla být položena. Samozřejmě to, že nebyla žádná kněžská kasta v Řecku usnadnilo vzním filozofie po této stránce. No ale tímto aktem, tím dotázáním, spravedlivé, dobré a tak dále, je závazné i pro bohy. Byla ustavena teda etika. To pojetí, co to vlastně je to, spravedlivé, dobré a tak dále, to už potom je další záležitost, jak se k tomu dostat. Ale rozhodující je, že etika byla založena jako součást filozofie, jako samostatná disciplína myšlenková, která není jenom potřízena nějakým libovolným nárokům nějakejch bohů. Takže by to všechno bylo odvozováno z nějakých libovolných nároků. Jestli bohům se to líbí nebo nelíbí a proto je to zbožný nebo není to zbožný a proto je to spravedlivý nebo dobrý a tak dále, nebo není dobrý. Protože tady i ti bohové jsou vázání, tedy i oni mají svou odpovědnost, musí odpovídat, i pro ně platí to čtvrté a tak dále. Kterému se budeme muset věnovat? Jaký je vztah toho mravního aspektu lidského jednání třeba k rozumu? Nebo jaký je vztah k mravům, k návykům? Třeba když vychováte, nebo v pročité rodině nebo v nějakém prostředí je vychováno dítě k tomu, že dělá nějaké dobré věci, dobré skutky třeba. Že je úctivé ke starším, to byl ideál v řeztajím řecku, že mladí vždycky musela být vzdýchá, čekat až ty starší vyzvaly, jinak nesměl se pustit do rozhovoru. Vždycky když si čtete dialogy Platonovi, tak mládež tam přišla ke slovu pouze, když byla vyzvána. Byly přítomní a musely být vzdýchá. Tak co to je tohle? Tam je prvek určité zvyklosti, ale je tam také prvek mravní, to je takový respekt ke starším. To není jenom zvyk, návik, zvyklost, to je skutečně mravní záležitost. Je to ještě mravní jednání, když k tomu je někdo vychován a dělá to samozřejmě. A vůbec se nemusí rozhodovat, když to celé spadlo do jakéhokoliv rutiny, do jakéhokoliv slušnosti. To je případ bohatého mládence z Evangelia. Co mám dělat, abych byl dobrý? Tak máš tady základní přikázání, že boha se boj a na lidi buď hodný. To všechno jsem plnil od své mladosti, říká. A co na něm teď ještě chce? No dobře, to je sice fajn, že to by měl ve svůjho mladosti, to je v pořádku. No tak prostě má to v návicích, je to takové jako dobré vychování. Jenomže mravnost počívá ne v tom, že má člověk návyky, nebo že se s plným vědomím mravně rozhoduje. Čili co Ježíš udělá, že tohohle mladého člověka, který je od mladosti po všech stránkách dobrý, tak ho postaví do situace, která mu to všechno postaví na hlavu. A teď on se musí na mě rozhodnout. Proto to udělá. To ne je, že by ho škádli, nebo že by mu neschvál chtěl ukázat. A dokonce ani rozhodující není, že to bohatství samou sobě. Ten mládenec byl tak nějak jako nacvičenej na to se mravně chovat. On byl natrénovanej. A to není to, co Ježíš chtěl. Ježíš chtěl smysl pro mravní rozhodnutí. A proto mu postavil na jednou situaci tak, že mládenec nevěděl, co s tím a odešel smutence. To tež udělal třeba v případě lidí, který se dovolávali Možištského zákona. Ženu přivedli, kterou popadnou v cizoroštví, jak se tam píše, a ta podle zákona Možištskou měla být ukamenována. Teď tam přivedli před Ježíšem, když právě chtěli, aby on teď řekl. Oni ho postavili do situace, kdy měl morálně rozhodnout, kdy měl mravně. A nebo ukázat svou nemravnost, že řekl, že ne. A věděli, že je takový slabý, chlapej, že takovýhle věci nemá hrát. Takový Možištský přísny, že se od toho distancuje. Tak teď, a on bude proti Možišovi. Možištov obrádně postavil do mravní situace, takže oni odešli smutní se. To se tam takhle nepíše, ale fakticky se vytratili jeden po druhým a zůstali tam akorát Ježíš s tou ženou. Jedinou, když jim řekl, kdo je první hodí, kdo je bez viny. No tak za prvé, najednou ze situace, která vypadala mravně jednoznačně, se vykloupalo něco velmi povrchně zvykovýho. Navíc to bylo sproblematizováno a byla vytvořená situace, na které ty lidi, který si mysleli, že jsou na správním mravní linii, na kterou nebude připravení a tyhle lidi, to je ovšem ta nejfantastičtější věc na tomhle příběhu, to se nedá zopakovat asi, že všichni odešli. To nedohudu pochopit, že aspoň jeden tam nebyl, nějaký blbec, který by začal házet. Všichni se cítili obviněni ve svých svědomých, to je morální situace jak řemen. Tady vzniká zvláštní věc. Za prvé, když někdo je dobře vycvičenej od mládí, tak co to je? Výhoda nebo nevýhoda? Je slušnej, to je sice v pořádku, ale to je před lidma. Mravně je to vlastně tím, jak se tak vycvičil, dokud se cvičil ještě a dalo mu to práci, tak to byla mravní záležitost. Ve chvíli, když je vycvičenej a nedá mu to práci, no tak vlastně to je rutina. A co teď? To znamená, že například někdo, kdo vyšel z nějakých velmi problematických poměrů, no tak ten je už mravnej v momentě, kdy dělá něco, co ten druhej dělá naprosto. A vůbec s to smravností nemá co dělat. Takže, když někdo s tou rutinou je takhle na tom dobře, a tudíž se mu to nezapočítává, no tak on musí osvědčit ten svou mravní charakter, musí osvědčit v komplikovanější situaci, když díky té rutině nějaké ty vyšší funkce se mu vodily k tomu, aby... Čili cez vývodou. To je takový problém mravností, že mravní rozhodnotí vede k tomu, že to mravní rozhodnotí není už zásluha. Pravidelném mravní rozhodování. Tohle například C.S. Lewis, ten anglikánskej lajk, co psal takové knížky, některé byly přeružené češtiny, je to taková série rozhlasových přednášek, Christian Beaver se to jmenuje, tak tam má takové přirovnání, že člověk tam ovšem... To není jenom mravní stránka, že tam je chování všeho druhu do šířky, ale zůžme si to pro toto použití, to křesťanské chování, že to je něco, co člověk získává jako tenista dobrou hru. To je s tréninkem, cvičením a pak hrou s těma nejlepšíma, tak prostě jde nahoru a stává se dobrým tenistou. A člověk dobrý, to je něco jako dobrý tenista. Mravně navíši, to je jako dobrý tenista. Po mnohem souhůru je to hluboce falešní, protože k mravní situaci vždycky patří to napětí. A když je někdo dobrý tenista, teď si vzpomínám, kdo to řekl, já myslím, že to byl tenista, nevím jestli náš nebo spíš nějakej cizí, tak si jako tam povzdech, že ESO je vždycky ESO, ale když ho dám nějakému ňoumovi, tak se to nepočítá. Dokonce je to tak, to je charakteristické pro morální situaci, že mravní úroveň té situace, to jest mého jednání, že nezáleží jenom na mně, ale záleží také na tom vůči, kterému se mravně chovám, záleží na té situaci a ovšem samozřejmě záleží na tom čtvrtém, ale tedy záleží na partnerovi. To je známé všude, třeba to, že Sověti mysleli, že jak produktivní budou vědci, když je soustředějí v vědeckých gorodkách a navíc ještě teda z obavy, aby pochopitelně ty vrcholové vědci, špičkoví mají tendenci se chovat takovým ne zcela disciplinovaným způsobem, tak aby nerušili disciplínu v té vlastní společnosti, tak je takovou klidili stranou. No a ukázalo se, že velmi brzo ty jejich práce zesterilněli. Potom se to řešilo tím, že jim tam vybírali určitý studenty a dávali jim je tam a v tu ránu se to jako, ten vědec, když má před sebou několik těch vlčat, tak to není jenom, že ho nutějí, ale oni ho inspirujou. Prostě je to jakási stimulace pro jeho myšlení a má s tím dokonce i větší zalíbení v tom, že něco podobného je teda taky v tom. Proto ta taková ta kazuistika, charakteristická už pro starý židy a pro Talmud a charakteristická pro středověk křesťanskej, je taková mrtvá, protože tam vůbec nepočítá s těmi prvky neočekávanosti, novosti, s tím, že po každý je to jinak. Že ta mravní stránka nespočívá v tom, že to je nějaká struktura, která vždy znovu jako z jednoho kadlubu se otiskne v nějaké situaci. Je to situační záležitost, k tomu dojdeme, že to předcházím. Že tedy tu mravní stránku nevystihneme dostatečně, když formulujeme tu normu, která tam platí údajně. Ve chvíli, kdy formulujeme, tak se dopouštíme základního omilu, že isolujeme a absolutizujeme jednu stránku, jeden aspekt té situace, ale mravní struktura není redukovatelná na ten jeden aspekt. Takže když se ten mravní příkaz formuluje, tak vždy můžete ukázat, že situace v ní neplatí. A pokud je formulovaný tak, že to nejde ukázat, že neplatí, tak se dá hodně prokázat, že pouze formální. Například Kantův kategorický imperativ, to je naprosto formalizace. Tam o nic mravního nejde. Tam je to tak zaabstratněný, že už mravní situace tam žádná. Veškerá žádná. Jo a s čím jsem začal, taky otázka je, jakou funkci tam má třeba IQ. Třeba mravní situace se vyšší, všechno zůstane stejný, a čím IQ subjektu, který v mravní situaci má jednat, je vyšší, tím jeho odpovědnost je vyšší. Není stejná. To znamená, že je výhodnější být loupý. Utilitárně pohlížem. Je výhodnější být loupeček. Daleko z náze teda je člověk mravnej, když je blbej, než když je chytrej. A tak dále. No nezdá. Takovýhle paradoxy, tak tam bude fůra. A to je vždycky, třeba nějak se k tomu postavit. To je třeba obrovsnit, analýzovat a ukázat, proč se to zdá takhle být, jak to vlastně se mělo říct, čeho jsme se dopustili, nebo naopak, jestli jsme zvyklí něco považovat za samozřejmé a najednou se ukáže, že ono to samozřejmé není a tak podobně. Proto to taky je filozofie anikoliv běda. No a nevím, já myslím, že skončíme, já už nemám, co to povídat.