Ladislav Hejdánek – Petr Pokorný, Ježíš – víra – christologie, přípravné texty
| raw | skeny ◆ miscellaneous, Czech, origin: 1962
the text is preparatory to this final document:Ježíš – víra – christologie
Machine transcription, not yet edited
====================
ScanImage304.jpg
====================
Į 11355 1962 AC 0 181. D 5./ st re JEZIS - VIRA - CHRISTOLOGIE al Připravny text I. (Petr Pokorný) 6) Pripravný text (Petr Pokorný) Leden 1962 01
ScanImage304.jpg
====================
Į 11355 1962 AC 0 181. D 5./ st re JEZIS - VIRA - CHRISTOLOGIE al Připravny text I. (Petr Pokorný) 6) Pripravný text (Petr Pokorný) Leden 1962 01
====================
ScanImage305.jpg
====================
Bultmann towerly ar du folo Quer Robinson 150 & eschasol!! دیشند سلام) an AWA Novozákonní norma christologie XXXXVXVxVxVXVXVX VX VX VX VXX VX VX 1/ PROBLEM Otázka vztahu Ježíš Kristus je otázkou normy christologie, podstaty křesťanství. J.M.Robinson /Fuchs, Conze 1xmann/ ji v podstatě postavil jako lot.po význo mu Ježíše Krista. Ne tuto formulaci možno přistoupit.. Ebeling et cons. podávají i odpověd: Jeho význemje v jeho víře. v ní je dnes aktuální - to ho spojaje se zvěstovaným Xem. I z této formulace možno vyjít. /u nás Pavlinec/ Otázky, které tuto dobrou pösici korigují: Víra absolutně? Ano, le potom nutno víru nově interpretovet. Jak se konkretisuje? Podle E.Fuchse vztah obdobný lásce. Který motiv provdy vyjadřuje víre? Kterou stránku? Nebo: Kterou stránkou JE? Víra má bytostný vztah k dějinám Ebeling/. Jaký me vzťah Ebelinogova /Bultmannovská/ Geschichte /osobně, exist. pojetá/ k dějinám, ke kolektivní naději, k sociálním öt. a pod. /Durazy české reformace aj./. Vztah víry musí znomenat i otevřenst Obnovení vztahu víry důraz na základní význam právě tohoto postoje vede k xxxtxt nové interpretaci metof. dog matiky /technika spásy atd./. Ale jen k interpreteci? Ne ik revisi? B negen die ENTE деверейтроений 542/51 § k určitým /vědomě ne sbsolutním, le přitom/konkrétním programům. Interpretuj lépe, na znač korekce. 2/ THESE Základem xské xologie jedinečně doloženým v NZ je DůsAŽNOT JEŽIŠOVY EXISTENCE. V NZ se to jeví asi tak: Historickou ot. po/význ-mu/ Ježí= šovy osobnosti, ne zodpovím bez osobní bytostné ze interesove nosti/Inter-esse/ na otázce po smyslu vl. žta. Ale osobní rozhodnutí je tu tek radikální, že možno říci (obráceně: Nejhlubší otázku vlastního živote nezodpovím bez/zájmu o/hického Jše. Historicky se to xyxíjeho odráželo vě vzniku literárního typu evangelie: 2 komponenty, zprvu pare le lní / mythickohistorické neučné tredované látky o Ježíšovi až do smrti. b/ Missionsprsdogt, vyjádření osobního dosahu /the ol. Pavlovs / Sloučením.a. b. vzniká C/ enavgelium joko literární druh: The ol. zhodnocení dosahu Jšovy existence. /Meteriál: Merxsen/. 3//DŮSAŽNOST Jovy existence Jde o dosah dnes: suidh, There (70) Ethika radikální sebeangažování /Braun/ pro druhého V plné zaměření existence k Bohu, k pravdě /Ebeling/vědomí plné odkázanosti ne Bohe /Braun/ vyložit rozdíl od Schleiermacherova: Schlechthinniges Abhängigkeitsgefühl. Ten je v důra zu na Sociálně kosmické poslání- /Teilhard/ Mioost v tom, že jsem poslán: Js: ne le zení a ztracení duše - kosmický boj, Království Boží /vztahy/--- vznik církve /Eschatologie/- jistota, že budoucnost patří /boží/ prově. Není předmětem víry, ale je impulsem *xxxé k jednán To vše potvrzeno a rodiklisováno vzkříšením vzkříšeným/. 2 Vzkříšení potvrdilo, že Ježíš žil živému Bohu že tedy jeho život jeho význam pro nás nekončí fysickou smrti. Nzní výsledek bádání a vzkříšení: Tot ožné s "oslovením", sesláím "Ducha sv.. nenebevzetím. Vnejšně neprokazatelné /není důkazem ale přitom zj. objektivní & Boží strany, nezávislé na lidských přáních vitš pravdy, xxxika/ B lidských kvalitách./zde může navázet odst. o objekti
ScanImage305.jpg
====================
Bultmann towerly ar du folo Quer Robinson 150 & eschasol!! دیشند سلام) an AWA Novozákonní norma christologie XXXXVXVxVxVXVXVX VX VX VX VXX VX VX 1/ PROBLEM Otázka vztahu Ježíš Kristus je otázkou normy christologie, podstaty křesťanství. J.M.Robinson /Fuchs, Conze 1xmann/ ji v podstatě postavil jako lot.po význo mu Ježíše Krista. Ne tuto formulaci možno přistoupit.. Ebeling et cons. podávají i odpověd: Jeho význemje v jeho víře. v ní je dnes aktuální - to ho spojaje se zvěstovaným Xem. I z této formulace možno vyjít. /u nás Pavlinec/ Otázky, které tuto dobrou pösici korigují: Víra absolutně? Ano, le potom nutno víru nově interpretovet. Jak se konkretisuje? Podle E.Fuchse vztah obdobný lásce. Který motiv provdy vyjadřuje víre? Kterou stránku? Nebo: Kterou stránkou JE? Víra má bytostný vztah k dějinám Ebeling/. Jaký me vzťah Ebelinogova /Bultmannovská/ Geschichte /osobně, exist. pojetá/ k dějinám, ke kolektivní naději, k sociálním öt. a pod. /Durazy české reformace aj./. Vztah víry musí znomenat i otevřenst Obnovení vztahu víry důraz na základní význam právě tohoto postoje vede k xxxtxt nové interpretaci metof. dog matiky /technika spásy atd./. Ale jen k interpreteci? Ne ik revisi? B negen die ENTE деверейтроений 542/51 § k určitým /vědomě ne sbsolutním, le přitom/konkrétním programům. Interpretuj lépe, na znač korekce. 2/ THESE Základem xské xologie jedinečně doloženým v NZ je DůsAŽNOT JEŽIŠOVY EXISTENCE. V NZ se to jeví asi tak: Historickou ot. po/význ-mu/ Ježí= šovy osobnosti, ne zodpovím bez osobní bytostné ze interesove nosti/Inter-esse/ na otázce po smyslu vl. žta. Ale osobní rozhodnutí je tu tek radikální, že možno říci (obráceně: Nejhlubší otázku vlastního živote nezodpovím bez/zájmu o/hického Jše. Historicky se to xyxíjeho odráželo vě vzniku literárního typu evangelie: 2 komponenty, zprvu pare le lní / mythickohistorické neučné tredované látky o Ježíšovi až do smrti. b/ Missionsprsdogt, vyjádření osobního dosahu /the ol. Pavlovs / Sloučením.a. b. vzniká C/ enavgelium joko literární druh: The ol. zhodnocení dosahu Jšovy existence. /Meteriál: Merxsen/. 3//DŮSAŽNOST Jovy existence Jde o dosah dnes: suidh, There (70) Ethika radikální sebeangažování /Braun/ pro druhého V plné zaměření existence k Bohu, k pravdě /Ebeling/vědomí plné odkázanosti ne Bohe /Braun/ vyložit rozdíl od Schleiermacherova: Schlechthinniges Abhängigkeitsgefühl. Ten je v důra zu na Sociálně kosmické poslání- /Teilhard/ Mioost v tom, že jsem poslán: Js: ne le zení a ztracení duše - kosmický boj, Království Boží /vztahy/--- vznik církve /Eschatologie/- jistota, že budoucnost patří /boží/ prově. Není předmětem víry, ale je impulsem *xxxé k jednán To vše potvrzeno a rodiklisováno vzkříšením vzkříšeným/. 2 Vzkříšení potvrdilo, že Ježíš žil živému Bohu že tedy jeho život jeho význam pro nás nekončí fysickou smrti. Nzní výsledek bádání a vzkříšení: Tot ožné s "oslovením", sesláím "Ducha sv.. nenebevzetím. Vnejšně neprokazatelné /není důkazem ale přitom zj. objektivní & Boží strany, nezávislé na lidských přáních vitš pravdy, xxxika/ B lidských kvalitách./zde může navázet odst. o objekti
====================
ScanImage306.jpg
====================
Jon's, vira, Christologie Novozákonni norma christologie /JBS k 60.nar./ ÚVODEM Již delší dobu můžeme sledovat diskusi o tzv. demythologisaci kérygmatu. /Srv. sborník Kerygma und Myhos vyd. v Hamburgu H.W.Bartschem v letech 1948 až 1955./ Běží v ní o poznání normy a zároveň jádra křesťanského zvěstování. Ptáme se, na čem stojí naše vyznání, co je jeho xoxdtakt podstatou, a co je jen jeho dopobě podmíněným výrazem. To je zároven otázka oprávněnosti existence církve, tedy otázka aktuální, ne historická, luxusní. Klasická odpověď, že jádrem kérygmatu je Ježíš Kristus, není sama o sobě řešením, ný brž právě spíše otevřením problému. Proto diskuse o demythologisaci přešla v posledním desítiletí zcela zákonitě v rozhovor o smyslu ústředního křesťanského vyznání víry v Ježíše Krista, přesnějí o vztahu vyznávanéğo Krista k historickému Ježíši. Axpodrobnémuvseznamvliteraturyvodkazujemexto knihyvivvRobo KeryymaxundxhistorischerviesusyxZürich-stuttgartvlybovávodxxxxxx doxyxvxydvxxvluxJevusxChrivtusvzprucvxxconzelmxnxenv/VII, 1959 XXX sl.619-653,zvl. 651 nn. t /K podrobné orientaci o problému a k zezuzykit seznámení s další literaturou odkazujeme k heslu Jesus Christus v 3.vyd.RGG zprac.H. Conzelmannem /III, 1959,/na knihu J.M.Robinsona, Kerygma und historischer Jesus, Zürich-Stuttgart 1960, zejm.uv. s.7-37, a na sborník Der historische Jesus und der kerygmatische Christus, Baxtin vydaný H.Ristovem a K.Matthiae, Berlin 1961 /2.vyd./. V diskusi bylo řečeno snad již všechno, co řečeno být může. Při k další práci ovšem nelze sestavovat eklektickou mozaiku z jednotlivých dobrých poznatků a důrazů. Je spíše nutno zdůraznit jeden směr, který vede poměrně nejdále, navázat na něj a rozvinout i poopravit některé jeho zanedbané stránky. Již od počátku celé diskuse je zřejmé, že bude nutno překonat jak tradiční chápání Ježíše jako ústřední postavy metafysických dějin spásy tak i positivistické si úsilí o zhodnocení Ježíšovy osobnosti naxáltatě výhradně na základě nezz popisně zjišťovaných skutečností z jeho života. /Srv.E.Käsemann, Neutestamentliche Fragen von heute, ZThK 1957, s.11 n = Exegetische Versuche und Besinnungen často Jižvsamoxnové vpojetízdějiuxvktevévsexptáxvxaktuálnosti minulývkvædážeský Již samy novější pokusy o výklad dějin, i když odrážejí protichůdné světonázory, jsou zajedno v tom, že nezůstávají u popisné historiografie ani u statických myšlenkových schemat, nýbrž se ptají po aktuálním, existencielním dosahu mixuvxtix minulých událostí, ano, po jejich záměru /tix.
ScanImage306.jpg
====================
Jon's, vira, Christologie Novozákonni norma christologie /JBS k 60.nar./ ÚVODEM Již delší dobu můžeme sledovat diskusi o tzv. demythologisaci kérygmatu. /Srv. sborník Kerygma und Myhos vyd. v Hamburgu H.W.Bartschem v letech 1948 až 1955./ Běží v ní o poznání normy a zároveň jádra křesťanského zvěstování. Ptáme se, na čem stojí naše vyznání, co je jeho xoxdtakt podstatou, a co je jen jeho dopobě podmíněným výrazem. To je zároven otázka oprávněnosti existence církve, tedy otázka aktuální, ne historická, luxusní. Klasická odpověď, že jádrem kérygmatu je Ježíš Kristus, není sama o sobě řešením, ný brž právě spíše otevřením problému. Proto diskuse o demythologisaci přešla v posledním desítiletí zcela zákonitě v rozhovor o smyslu ústředního křesťanského vyznání víry v Ježíše Krista, přesnějí o vztahu vyznávanéğo Krista k historickému Ježíši. Axpodrobnémuvseznamvliteraturyvodkazujemexto knihyvivvRobo KeryymaxundxhistorischerviesusyxZürich-stuttgartvlybovávodxxxxxx doxyxvxydvxxvluxJevusxChrivtusvzprucvxxconzelmxnxenv/VII, 1959 XXX sl.619-653,zvl. 651 nn. t /K podrobné orientaci o problému a k zezuzykit seznámení s další literaturou odkazujeme k heslu Jesus Christus v 3.vyd.RGG zprac.H. Conzelmannem /III, 1959,/na knihu J.M.Robinsona, Kerygma und historischer Jesus, Zürich-Stuttgart 1960, zejm.uv. s.7-37, a na sborník Der historische Jesus und der kerygmatische Christus, Baxtin vydaný H.Ristovem a K.Matthiae, Berlin 1961 /2.vyd./. V diskusi bylo řečeno snad již všechno, co řečeno být může. Při k další práci ovšem nelze sestavovat eklektickou mozaiku z jednotlivých dobrých poznatků a důrazů. Je spíše nutno zdůraznit jeden směr, který vede poměrně nejdále, navázat na něj a rozvinout i poopravit některé jeho zanedbané stránky. Již od počátku celé diskuse je zřejmé, že bude nutno překonat jak tradiční chápání Ježíše jako ústřední postavy metafysických dějin spásy tak i positivistické si úsilí o zhodnocení Ježíšovy osobnosti naxáltatě výhradně na základě nezz popisně zjišťovaných skutečností z jeho života. /Srv.E.Käsemann, Neutestamentliche Fragen von heute, ZThK 1957, s.11 n = Exegetische Versuche und Besinnungen často Jižvsamoxnové vpojetízdějiuxvktevévsexptáxvxaktuálnosti minulývkvædážeský Již samy novější pokusy o výklad dějin, i když odrážejí protichůdné světonázory, jsou zajedno v tom, že nezůstávají u popisné historiografie ani u statických myšlenkových schemat, nýbrž se ptají po aktuálním, existencielním dosahu mixuvxtix minulých událostí, ano, po jejich záměru /tix.
====================
ScanImage307.jpg
====================
O NZNCH - 2 např. J.M.Robinson, cit. dílo s.83 nn./. Je velikou zásluhou Rudolfa Bultmanna a celé jeho školy, že zdůraznili mexvek nezbytnost zkoumání kérygmatu, křesťanské zvěsti, vyznávaného aktuálníhoxrista aktuálně dějinného /geschichtlich/ Krista pro pochopení historického /historisch/ Ježíše. /tti J.M.Robinson, cit. dílo 52 nn./ Zde se však opěě cesty dělí Bultmann a jeho přímí stoupenci mají historického Ježíše jen za předpoklad kérygmatu zcela pakkeený zcela přetvořený právě křesťanským zvěstováním samotným. Nemůžeme jít za zvěstováného Krista ke zvěstujícímu Ježíši. Man darf laso nicht hinter das Kerygma zurückgehen, es als Quelle benutzend, um einen historischen Jesus mit seinem Messiasbewusstsein ... zu rekonstrueeren:/R.Bultmann, Glauben und Verstehen I, 208/ Der historische Jesus gibt der Verkündigung nicht den Inhalt. Ihr Inhalt ist vielmehr die Bezeugung der Identität des dk erhöhten mit dem irdischen Jesust. /H.W.Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, Mnichov 1960, 19 n./ My však vyjdeme z posice těch Bultmannových žáků, či snad práx radikálně domýšlejí kteří svého učitele opravují právě v tomto bodě. Základní zlom nevidí ve vzniku prvokřesťanské víry, nýbrž již ve vystoupení Ježíšovu. 'Der historische Jesus ist der Jesus des Glaubens 'říká G. Ebeling.kvbievivaya nackvdemvhistorischen JesusxundxdasxFroblemxdarxChristoługieyBZkket, 1959x244xvxvxvxvx XVXVXVXVXV /Die Frage nach dem historischen Jeus und das Problem der Christologie, BhZ ThK-1,1959,14-30 na s.24 = XVXVXVX ..dále.. XXXXX Vyjádření významu historického Ježíše patří tedy nezbytně do křesťanského kérygmatu. V čem spočíval tento jeho význam? In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen betingeixxxxxxxxxxxxxx říká G.Ebeling /cit.čl. 21 = ./xxxxxJežíš není pouhým předmětem svědkem víry jakožto di víry,xnxx nýbrž jejím podnětem, je wědekx xxxx xiekošbo--Anführer und Vollender des Glaubens://cit. čl. 30 = ......./ ./ Ježíš Kristus není jen ten, ve kterého věříme, ale je to i ten, který nás víře učí. Ekelingxaxostatní bohoslovcivjekoxsvu Jestliže se dřívy vyjadřoval věroučný význam Ježíšův pone jvíce metafysickou kategorií soubythosti a soupodstatnosti s Bohem Otcem, ix vykládá jej dnes G. Ebeling především dynamickou kategorií víry. /G.Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens 2x, Tübingen 1959, s. ........./
ScanImage307.jpg
====================
O NZNCH - 2 např. J.M.Robinson, cit. dílo s.83 nn./. Je velikou zásluhou Rudolfa Bultmanna a celé jeho školy, že zdůraznili mexvek nezbytnost zkoumání kérygmatu, křesťanské zvěsti, vyznávaného aktuálníhoxrista aktuálně dějinného /geschichtlich/ Krista pro pochopení historického /historisch/ Ježíše. /tti J.M.Robinson, cit. dílo 52 nn./ Zde se však opěě cesty dělí Bultmann a jeho přímí stoupenci mají historického Ježíše jen za předpoklad kérygmatu zcela pakkeený zcela přetvořený právě křesťanským zvěstováním samotným. Nemůžeme jít za zvěstováného Krista ke zvěstujícímu Ježíši. Man darf laso nicht hinter das Kerygma zurückgehen, es als Quelle benutzend, um einen historischen Jesus mit seinem Messiasbewusstsein ... zu rekonstrueeren:/R.Bultmann, Glauben und Verstehen I, 208/ Der historische Jesus gibt der Verkündigung nicht den Inhalt. Ihr Inhalt ist vielmehr die Bezeugung der Identität des dk erhöhten mit dem irdischen Jesust. /H.W.Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, Mnichov 1960, 19 n./ My však vyjdeme z posice těch Bultmannových žáků, či snad práx radikálně domýšlejí kteří svého učitele opravují právě v tomto bodě. Základní zlom nevidí ve vzniku prvokřesťanské víry, nýbrž již ve vystoupení Ježíšovu. 'Der historische Jesus ist der Jesus des Glaubens 'říká G. Ebeling.kvbievivaya nackvdemvhistorischen JesusxundxdasxFroblemxdarxChristoługieyBZkket, 1959x244xvxvxvxvx XVXVXVXVXV /Die Frage nach dem historischen Jeus und das Problem der Christologie, BhZ ThK-1,1959,14-30 na s.24 = XVXVXVX ..dále.. XXXXX Vyjádření významu historického Ježíše patří tedy nezbytně do křesťanského kérygmatu. V čem spočíval tento jeho význam? In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen betingeixxxxxxxxxxxxxx říká G.Ebeling /cit.čl. 21 = ./xxxxxJežíš není pouhým předmětem svědkem víry jakožto di víry,xnxx nýbrž jejím podnětem, je wědekx xxxx xiekošbo--Anführer und Vollender des Glaubens://cit. čl. 30 = ......./ ./ Ježíš Kristus není jen ten, ve kterého věříme, ale je to i ten, který nás víře učí. Ekelingxaxostatní bohoslovcivjekoxsvu Jestliže se dřívy vyjadřoval věroučný význam Ježíšův pone jvíce metafysickou kategorií soubythosti a soupodstatnosti s Bohem Otcem, ix vykládá jej dnes G. Ebeling především dynamickou kategorií víry. /G.Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens 2x, Tübingen 1959, s. ........./
====================
ScanImage308.jpg
====================
NZNCH - 3 Z tohoto pojetí vyjdeme. Po doplňujících a kritických poznámkách k po-sivi betin G. Ebelinga a jeho druhů nastíníme naše pojetí/i s jeho novozákonními předpoklady. PRAVE POJETÍ VERY /Der wahre Glaubensbegriff// Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile se však sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže nezačínat pokusem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato vírg? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Pblitováníhbdné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: Zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodpověděna poukazen na tradici ani na současný stav křesťanského věření. Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi./G.Ebeling, cib.dilo s...../ Správně postavené otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Víra je totiž pohyb, který se vzpírá všemu trvalému a neměnnému a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tato víra bere? Tradiční odpověd zní: víra je darz. Je to dobré odpověd; jak ale jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu o vybavení člověkaxx xxxjakoxxxlxkxk/ani psychické ani jiné/. Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud mu to není odjato. Nevyrůstá z ničeno předmětného a není hodnotou sama o sobě. Jejím nezbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici /unverfügbar/, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám patří. Co ovšem rozhodně není záležitostí subjektivní. Mohli bychom říci, že tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzba i podepření i příslib. Víra je čímsi druhým po tatevpvx tomto prvním. Je vy kročením, programem, nadějí i silou. Je zakotvením, ale současně pohybem dopředu, nachýleností k činu;/xizvvy srv. E. Rádl, ../zaměřením do budoucnosti, očekáváním nového i aktivní pomocí k jeho zřízení atd. Své zakotvenosti rozumí víra ww
ScanImage308.jpg
====================
NZNCH - 3 Z tohoto pojetí vyjdeme. Po doplňujících a kritických poznámkách k po-sivi betin G. Ebelinga a jeho druhů nastíníme naše pojetí/i s jeho novozákonními předpoklady. PRAVE POJETÍ VERY /Der wahre Glaubensbegriff// Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile se však sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže nezačínat pokusem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato vírg? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Pblitováníhbdné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: Zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodpověděna poukazen na tradici ani na současný stav křesťanského věření. Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi./G.Ebeling, cib.dilo s...../ Správně postavené otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Víra je totiž pohyb, který se vzpírá všemu trvalému a neměnnému a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tato víra bere? Tradiční odpověd zní: víra je darz. Je to dobré odpověd; jak ale jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu o vybavení člověkaxx xxxjakoxxxlxkxk/ani psychické ani jiné/. Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud mu to není odjato. Nevyrůstá z ničeno předmětného a není hodnotou sama o sobě. Jejím nezbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici /unverfügbar/, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám patří. Co ovšem rozhodně není záležitostí subjektivní. Mohli bychom říci, že tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzba i podepření i příslib. Víra je čímsi druhým po tatevpvx tomto prvním. Je vy kročením, programem, nadějí i silou. Je zakotvením, ale současně pohybem dopředu, nachýleností k činu;/xizvvy srv. E. Rádl, ../zaměřením do budoucnosti, očekáváním nového i aktivní pomocí k jeho zřízení atd. Své zakotvenosti rozumí víra ww
====================
ScanImage309.jpg
====================
NZNCH 4 jako svému poslání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. Víra se tedy radikálně liší od pověry, která se upíná k předmětným s utečnostem a jevům a věří na něco nebo na někoho pro vlastními měřítky měřený prospěch. /Zde můžeme v podstatě odkázat k náčrtu struktury víry podle Ernsta Fuchse. Víra jaxpakke se podle něho pohybuje xxx v kruhu mezi jistotou, že Bůh má v rukou budoucnost / NZ představa přicházejícího království Božího/ a meni aktivní činností, Das NT und das hermeneutische Problem, ZThK 1961/58, 198-226 na s.217 .. 1 V tomto ohle lu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatímco vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmětný charakter. Současně ovšem realisace skrze víry má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víry jdou uskutečňovány nové věci, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu již jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je i nadějí vší skutečnosti, je perspektivou všech věcí. Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájemxi na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a pojato do nadějné budoucnosti. Zde nutno popravik podtrhnout veliký význam Ebelingova zdůraznění dějinnosti víry, jejího vztahu k dějinám a k lidské existenci v dějinách. Zároveň však nutno upozornit na nebezpečí jednostranného pojetí dějin, orientovaného poněkudvjedmevtram sice správně za hranice našeho předmětného bytá k nepředmětné, existencielně přivlastňované budoucnosti, /Viz G.Ebeling, cit.dílo s...... a srv.M. Heidegger, Sein und Zeit, Halle/ Saale, 19354, 385. Boží, ale nepřesně, podobně jako R.Bultmann, opomíjí zdůraznit zmiňovaný vztah této osobní dějinnosti k objektivní realitě. /Ebeling, cit. dílo, s..... V této souvislosti možno odkázat na některé x platné kritické poznatky H.Otta, týkající se Bultmannova pojetí dějin v Geschichte und Heilsgeschichte in der Theologie Rudolf Bultmanns, Tübingen 1956, 8 m, zejm, 54 nn a j j./ Navíc ovšem nutno podtrhnout, že nemůžexjítxjex ve víře nemůže jít ani jen-o
ScanImage309.jpg
====================
NZNCH 4 jako svému poslání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. Víra se tedy radikálně liší od pověry, která se upíná k předmětným s utečnostem a jevům a věří na něco nebo na někoho pro vlastními měřítky měřený prospěch. /Zde můžeme v podstatě odkázat k náčrtu struktury víry podle Ernsta Fuchse. Víra jaxpakke se podle něho pohybuje xxx v kruhu mezi jistotou, že Bůh má v rukou budoucnost / NZ představa přicházejícího království Božího/ a meni aktivní činností, Das NT und das hermeneutische Problem, ZThK 1961/58, 198-226 na s.217 .. 1 V tomto ohle lu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatímco vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmětný charakter. Současně ovšem realisace skrze víry má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víry jdou uskutečňovány nové věci, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu již jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je i nadějí vší skutečnosti, je perspektivou všech věcí. Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájemxi na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a pojato do nadějné budoucnosti. Zde nutno popravik podtrhnout veliký význam Ebelingova zdůraznění dějinnosti víry, jejího vztahu k dějinám a k lidské existenci v dějinách. Zároveň však nutno upozornit na nebezpečí jednostranného pojetí dějin, orientovaného poněkudvjedmevtram sice správně za hranice našeho předmětného bytá k nepředmětné, existencielně přivlastňované budoucnosti, /Viz G.Ebeling, cit.dílo s...... a srv.M. Heidegger, Sein und Zeit, Halle/ Saale, 19354, 385. Boží, ale nepřesně, podobně jako R.Bultmann, opomíjí zdůraznit zmiňovaný vztah této osobní dějinnosti k objektivní realitě. /Ebeling, cit. dílo, s..... V této souvislosti možno odkázat na některé x platné kritické poznatky H.Otta, týkající se Bultmannova pojetí dějin v Geschichte und Heilsgeschichte in der Theologie Rudolf Bultmanns, Tübingen 1956, 8 m, zejm, 54 nn a j j./ Navíc ovšem nutno podtrhnout, že nemůžexjítxjex ve víře nemůže jít ani jen-o
====================
ScanImage310.jpg
====================
X Enli проис ryfore you & moralien. O NZNCH - 5 pochopení objektivní skutečnosti a je život v ní, jak to navrozdix přece jen značuje odxbuttxxxxxx naznačuje G. Ebeling,/cit. dílo s...../ nýbrž i o její aktivní cílevědoméx přeměňování, jak zaznívá ve Fuchsových výkladech./Viz pozn. o víře jako kruhu/ Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností - to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Víra se tedy neobrací ke světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečdo V nost a dovede jí dodat ceny do Božího spasitelného programu. Víra, která by se nebztahovala aktivně, pracovně ke světu kolem sebe xxxě není vírou, řečeno s Ravaka Pavlem, eno je mrtvé pověděno o něco primitivněji s Jakubovou epištolou. Nelze také porozumět víře druhých než na jejich vztahu ke světu, k realitě. Víme však, že skutečnost není neměnná, ale že se mění. à ne jenom to. Mění se pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, takže dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jenotlivých, t.j. isolovaných /existen ciálních/situacích, ale její ppřesahování, její transcendence má vnitřní spojitost i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech/. Každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spjata s invencí, s novými a novými morálními vynálezy, z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Víra není tedy nerozlu čně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak pretvářena, ale i na skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazpvat. To jsou na prvém místě ony morální vynálezy. Navazováním na ně se každý projev víry historicky kvalifikuje, zařazuje do dějin víry. -a naopak každý norální vynálezy podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce víry. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem jejího v zásadě všemu kladnému vztahu kezelém světu a k celé skutečnosti. To znamená, že víra se neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých, filosofických a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita
ScanImage310.jpg
====================
X Enli проис ryfore you & moralien. O NZNCH - 5 pochopení objektivní skutečnosti a je život v ní, jak to navrozdix přece jen značuje odxbuttxxxxxx naznačuje G. Ebeling,/cit. dílo s...../ nýbrž i o její aktivní cílevědoméx přeměňování, jak zaznívá ve Fuchsových výkladech./Viz pozn. o víře jako kruhu/ Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností - to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Víra se tedy neobrací ke světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečdo V nost a dovede jí dodat ceny do Božího spasitelného programu. Víra, která by se nebztahovala aktivně, pracovně ke světu kolem sebe xxxě není vírou, řečeno s Ravaka Pavlem, eno je mrtvé pověděno o něco primitivněji s Jakubovou epištolou. Nelze také porozumět víře druhých než na jejich vztahu ke světu, k realitě. Víme však, že skutečnost není neměnná, ale že se mění. à ne jenom to. Mění se pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, takže dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jenotlivých, t.j. isolovaných /existen ciálních/situacích, ale její ppřesahování, její transcendence má vnitřní spojitost i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech/. Každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spjata s invencí, s novými a novými morálními vynálezy, z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Víra není tedy nerozlu čně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak pretvářena, ale i na skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazpvat. To jsou na prvém místě ony morální vynálezy. Navazováním na ně se každý projev víry historicky kvalifikuje, zařazuje do dějin víry. -a naopak každý norální vynálezy podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce víry. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem jejího v zásadě všemu kladnému vztahu kezelém světu a k celé skutečnosti. To znamená, že víra se neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých, filosofických a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita
====================
ScanImage311.jpg
====================
Drobnou poznámkou jexxt potřeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry. Proto by nebylo na místě, kdyby reservovanost ke vší xeyf metafysice /jak někdy prosvítá u E.Fuchse i u G. Ebelinga, ....../ byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost ke staré antické a antikou ovlivněné filosofii a jako předpoklad k vybudování filosofie nové. NZNCH - 6 .. THESE ticky I když víra přěsahuje jakýkoli předmětně konkrétní program ixxxětomáxvěi světoobvas jakoukoli ideologii i světoobraz, neznamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře jakožto pouhém vztahu, XX chtít mluvit jen o odpovědném rocodoté rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a nevědomky podlehnout jistému předmětnému programu /předmětné perspektivě/ nevědomky. Skutečné víře spíše odpovídá tendence k vytváření vědomě neabsolutních, přechodných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodování i na této rovině. To platá, jak zmíněno i o filosofii. Že se filosofii není možno vyhnout, to vi i Barth; že je však třeb a ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příbíš velká shoda, spíše naopak. bavnouvekarakteristikouxvíry Pojem víry, který jsme popsali, vyvstává /Jak ukázal G. Ebeling, ./ radikálně teprve vystoupením Ježíčovým. Jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi? /'Historického Ježíše chápeme zhruba tak, jak to vyložil G.Ebeling, Die Frage nach den historischen Jesus und das Problem der Christologie, BhZ ThK -1,1959,14-30 na s.16nn./ Jaký je vz tah víry k tomu, který byl nejen vynikajícím činitelem víry, morálním vynálezcem, ale který se stal i předmětem víry a naděje těch, kdo věří? Co nového znamená věřit v Ježíše Krista a ne už věřit podle Ježíše Krista, tak, že bychom jej napodobovali, učili se od něho? V této souvislosti správně upozorňuje J.M.Robinson, cit. dílo s.152 na to, že když metodicky nezbytně vykládáme christologický význam Ježíšův v kategoriích anthropologie, nesmíme zapomenout, že člověka nemůžeme chápat jako isolovanou osobu a že k pojmu existence patří n tně i jistě pojeť dějin, světa i Boha. XX/ Jistým, i když přílíš obecným p okusem o naplněnivýzkvkuxvávxvio vyjádření konkrétního obsahu vztahu víry je jeho spojení se vztahem lásky. Viz E.Fuchs, cit. čl. 217 = .k.
ScanImage311.jpg
====================
Drobnou poznámkou jexxt potřeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry. Proto by nebylo na místě, kdyby reservovanost ke vší xeyf metafysice /jak někdy prosvítá u E.Fuchse i u G. Ebelinga, ....../ byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost ke staré antické a antikou ovlivněné filosofii a jako předpoklad k vybudování filosofie nové. NZNCH - 6 .. THESE ticky I když víra přěsahuje jakýkoli předmětně konkrétní program ixxxětomáxvěi světoobvas jakoukoli ideologii i světoobraz, neznamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře jakožto pouhém vztahu, XX chtít mluvit jen o odpovědném rocodoté rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a nevědomky podlehnout jistému předmětnému programu /předmětné perspektivě/ nevědomky. Skutečné víře spíše odpovídá tendence k vytváření vědomě neabsolutních, přechodných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodování i na této rovině. To platá, jak zmíněno i o filosofii. Že se filosofii není možno vyhnout, to vi i Barth; že je však třeb a ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příbíš velká shoda, spíše naopak. bavnouvekarakteristikouxvíry Pojem víry, který jsme popsali, vyvstává /Jak ukázal G. Ebeling, ./ radikálně teprve vystoupením Ježíčovým. Jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi? /'Historického Ježíše chápeme zhruba tak, jak to vyložil G.Ebeling, Die Frage nach den historischen Jesus und das Problem der Christologie, BhZ ThK -1,1959,14-30 na s.16nn./ Jaký je vz tah víry k tomu, který byl nejen vynikajícím činitelem víry, morálním vynálezcem, ale který se stal i předmětem víry a naděje těch, kdo věří? Co nového znamená věřit v Ježíše Krista a ne už věřit podle Ježíše Krista, tak, že bychom jej napodobovali, učili se od něho? V této souvislosti správně upozorňuje J.M.Robinson, cit. dílo s.152 na to, že když metodicky nezbytně vykládáme christologický význam Ježíšův v kategoriích anthropologie, nesmíme zapomenout, že člověka nemůžeme chápat jako isolovanou osobu a že k pojmu existence patří n tně i jistě pojeť dějin, světa i Boha. XX/ Jistým, i když přílíš obecným p okusem o naplněnivýzkvkuxvávxvio vyjádření konkrétního obsahu vztahu víry je jeho spojení se vztahem lásky. Viz E.Fuchs, cit. čl. 217 = .k.
====================
ScanImage312.jpg
====================
NZNCH - 7 Používajúce Ebelingova rozdělanív rozlišení, chtěli bychom nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, t.j. jako na Mesiáši obecně, je mylná /Ebeling, cit. dila s....../ Nemáme jiného přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", Krista než skrze, resp. směrem k historickému Ježeši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, nehledě k tomu, že obraz Křista, do něhož byla tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován právě xirouxsx z předpokladů víry. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických souvislostí náboženských i sekulárních, např. nacionálních, myšlenkových i kulticko- mythických, politických i sociálních Zde nutno zdůraznit, že ani sebepochopení Ježíšovo nemůže být odsunováno jako otázka irrelevantní a psychologisující. Má historický charakter jako celý jeho život vůbec, ale právě v tomto historickém zařazení lze odhalit i jeho novost. Dále nutno zdůraznit, že ÆVÄÏšťěř±čÃðŠ¥£\p£**#*£¹¥ědlévžšdï¥ xyedměčno štVVVVV TZVÄSIZÖVÖVSM historičnost má vedle prvku dějinnosti, jedinečnosti i složku následnosti, setrvačnosti, dějinného významu. Zdůraznění historické jedinečnosti Ježíšovy nemůže tedy zMxMaxt být chápáno jake prajevxjakésivjedinečnýx projev časově nexpzukýzkovymezená demostrace jisté metafysické kvality, jako naddějiné událost, které jakei vertikálně uplat nuje svůj význam do pozdějších situací dějinných. Budoucí interpretace histori významu historického Ježíše musí tedy být oproštěny od tradiční dogmatické vázanosti. Naše "sebepochopení" či "sebekritika véry" se nemůže oprírat o sekundární předměxtná zázně vyjádření kérygmatu jako jsou popisné zprávy o vzkříšení zjevování, nanebevzetí a o všechno, co se vymyká dějinné skutečnosti i když často napodobuje charakter dějinných výpovědí. V to mto smyslu je obrat k "historickému Ježíšov rozhodně důvxvedným zavrcholenámúsixologickým důsledkem úsilí o postižení základu křesťanské zvěxti zvěsti. celă Je ovšem jasné, že toto úsilí nemůže končit u historického Ježíše. Obrat k historickému Ježíšovi je mukrývæetodickyyxnikolivzáxvdně nezbytný metodicky, nikoli zásadně. Eschatologicky zaměřená podobenství a Ježíšovo vidění pří přítomnosti ve světle přicházejícího Božího eonu /srv. Robikson, cit. dílo, 156 nn./ ukazují, že Ježíš byl je jedinečným nositelem síly, v níž konal své dílo. JEHO zájem se netýkal jeho osobnosti, nýbrž jeho DĺIA /R. Buttmann,
ScanImage312.jpg
====================
NZNCH - 7 Používajúce Ebelingova rozdělanív rozlišení, chtěli bychom nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, t.j. jako na Mesiáši obecně, je mylná /Ebeling, cit. dila s....../ Nemáme jiného přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", Krista než skrze, resp. směrem k historickému Ježeši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, nehledě k tomu, že obraz Křista, do něhož byla tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován právě xirouxsx z předpokladů víry. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických souvislostí náboženských i sekulárních, např. nacionálních, myšlenkových i kulticko- mythických, politických i sociálních Zde nutno zdůraznit, že ani sebepochopení Ježíšovo nemůže být odsunováno jako otázka irrelevantní a psychologisující. Má historický charakter jako celý jeho život vůbec, ale právě v tomto historickém zařazení lze odhalit i jeho novost. Dále nutno zdůraznit, že ÆVÄÏšťěř±čÃðŠ¥£\p£**#*£¹¥ědlévžšdï¥ xyedměčno štVVVVV TZVÄSIZÖVÖVSM historičnost má vedle prvku dějinnosti, jedinečnosti i složku následnosti, setrvačnosti, dějinného významu. Zdůraznění historické jedinečnosti Ježíšovy nemůže tedy zMxMaxt být chápáno jake prajevxjakésivjedinečnýx projev časově nexpzukýzkovymezená demostrace jisté metafysické kvality, jako naddějiné událost, které jakei vertikálně uplat nuje svůj význam do pozdějších situací dějinných. Budoucí interpretace histori významu historického Ježíše musí tedy být oproštěny od tradiční dogmatické vázanosti. Naše "sebepochopení" či "sebekritika véry" se nemůže oprírat o sekundární předměxtná zázně vyjádření kérygmatu jako jsou popisné zprávy o vzkříšení zjevování, nanebevzetí a o všechno, co se vymyká dějinné skutečnosti i když často napodobuje charakter dějinných výpovědí. V to mto smyslu je obrat k "historickému Ježíšov rozhodně důvxvedným zavrcholenámúsixologickým důsledkem úsilí o postižení základu křesťanské zvěxti zvěsti. celă Je ovšem jasné, že toto úsilí nemůže končit u historického Ježíše. Obrat k historickému Ježíšovi je mukrývæetodickyyxnikolivzáxvdně nezbytný metodicky, nikoli zásadně. Eschatologicky zaměřená podobenství a Ježíšovo vidění pří přítomnosti ve světle přicházejícího Božího eonu /srv. Robikson, cit. dílo, 156 nn./ ukazují, že Ježíš byl je jedinečným nositelem síly, v níž konal své dílo. JEHO zájem se netýkal jeho osobnosti, nýbrž jeho DĺIA /R. Buttmann,
====================
ScanImage313.jpg
====================
1 R O NZNC COZ Jesus, Berlin 1929, 12V Návrat k osobnosti Ježíšově je tedy *** ** předpokladem k pochopení jeho díla, zvěstiş vktervjexixyxx náv jeho významu, aktufayxaxuěxxxrávněxvidětxMxvevdйýníxukotyxx které je i pro nás stále aktuální. Jestliže jsme xxxxx totiž v prvním odstavci mluvili obšírněji o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme nyní upozornit xxxa, že totoxpajatívxfxyx tento povujyxævněřxjsmvpřesvěděæİyxExedyovídávxsicevpostojivježíšvxvx vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji fakticky, věcně, že podle tohoto prohloubeného pojetí xxx je Ježíš vskutku nejvýzhačnějším "činitelem" víry, ale že terminologicky, pokud jde o pojem véry, nemusí být zakotveno u xxxé samotného historického Ježíše. /TO je také zhruba věcný výsledek diskuse mezi xhekingen xvLvKäsemann@myv&vbetingen E.Käsemannem na jedné a & E.Fuchsem a G.Ebelingem na druhé straně. Srv. Robinson, cit. dílo s. 150 n./ **** po Ptáme-li se tedy XXVİMETİvný významu historického Ježíše pro naše vyznání a pro nás život, muxýmexkłástxptézkuvtrochuxvjinakx nemůžeme se ptátxjanemxyz se tázat jenom: Jak věřil Ježíš, nýbrž ptáme se především: V čem odpovídý Ježíšvnupłniłyxréakýsovalvtos V xxуí, v jakém ohledu realisoval, naplnil Ježíš to, co je zahrnuto v pojmu víry, tak jak jsme jej zachytili v předchozím oddíle. V jakém ohledu je jeho dílo nemyslitelné bez jeho osoby? V jakém smyslu je jeho dílo neoddělitelné od jeho osoby? Když jsme Ebethesi" lingovu In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen korigovali roxyxvcováním potržením aktivního vztahu víry k kx objektivní realitě a vposledu i zproblematisováním terminologia kéhoxxxvzkladuvtétoxthesex jejího terminologického základu, pokusíme se její zásadní oprávněnost 18182ří prověřenímširší ***** výkladem širší these, která má vyložit širšíxxxěrouěnéxx zdůveužnováníxvyjadřovánixJežíšovaxvýzna podstatu věroučného, christologického významu Ježíšova, kxxxxx jak jej jedinečně vyjadřuje již Nový zákon. Základem věroučného významu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy xxistence existence /K celému viz nepřímo Hromádkovu thesi: Der kerygmatische Christus .... macht uns frei für den historischen Jesus, Zur Frage des historischen Jesus und des kerggmatischen Christus, Der historische Jesus und der keryg, atische Chi Christus, 115-120 na str. 120./. Nelze si jistě představit, že by někdo chtěl historického Ježíše důsledně považovat za normu ve všem všudy. ve způsobu života, ve vzdělání a pod. Martin Niemöller to jednou v Praze pěkně vyjádřil, když řekl: Pán Ježíš z nás nechce mít opice, ale učedníky. xxtxtxě
ScanImage313.jpg
====================
1 R O NZNC COZ Jesus, Berlin 1929, 12V Návrat k osobnosti Ježíšově je tedy *** ** předpokladem k pochopení jeho díla, zvěstiş vktervjexixyxx náv jeho významu, aktufayxaxuěxxxrávněxvidětxMxvevdйýníxukotyxx které je i pro nás stále aktuální. Jestliže jsme xxxxx totiž v prvním odstavci mluvili obšírněji o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme nyní upozornit xxxa, že totoxpajatívxfxyx tento povujyxævněřxjsmvpřesvěděæİyxExedyovídávxsicevpostojivježíšvxvx vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji fakticky, věcně, že podle tohoto prohloubeného pojetí xxx je Ježíš vskutku nejvýzhačnějším "činitelem" víry, ale že terminologicky, pokud jde o pojem véry, nemusí být zakotveno u xxxé samotného historického Ježíše. /TO je také zhruba věcný výsledek diskuse mezi xhekingen xvLvKäsemann@myv&vbetingen E.Käsemannem na jedné a & E.Fuchsem a G.Ebelingem na druhé straně. Srv. Robinson, cit. dílo s. 150 n./ **** po Ptáme-li se tedy XXVİMETİvný významu historického Ježíše pro naše vyznání a pro nás život, muxýmexkłástxptézkuvtrochuxvjinakx nemůžeme se ptátxjanemxyz se tázat jenom: Jak věřil Ježíš, nýbrž ptáme se především: V čem odpovídý Ježíšvnupłniłyxréakýsovalvtos V xxуí, v jakém ohledu realisoval, naplnil Ježíš to, co je zahrnuto v pojmu víry, tak jak jsme jej zachytili v předchozím oddíle. V jakém ohledu je jeho dílo nemyslitelné bez jeho osoby? V jakém smyslu je jeho dílo neoddělitelné od jeho osoby? Když jsme Ebethesi" lingovu In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen korigovali roxyxvcováním potržením aktivního vztahu víry k kx objektivní realitě a vposledu i zproblematisováním terminologia kéhoxxxvzkladuvtétoxthesex jejího terminologického základu, pokusíme se její zásadní oprávněnost 18182ří prověřenímširší ***** výkladem širší these, která má vyložit širšíxxxěrouěnéxx zdůveužnováníxvyjadřovánixJežíšovaxvýzna podstatu věroučného, christologického významu Ježíšova, kxxxxx jak jej jedinečně vyjadřuje již Nový zákon. Základem věroučného významu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy xxistence existence /K celému viz nepřímo Hromádkovu thesi: Der kerygmatische Christus .... macht uns frei für den historischen Jesus, Zur Frage des historischen Jesus und des kerggmatischen Christus, Der historische Jesus und der keryg, atische Chi Christus, 115-120 na str. 120./. Nelze si jistě představit, že by někdo chtěl historického Ježíše důsledně považovat za normu ve všem všudy. ve způsobu života, ve vzdělání a pod. Martin Niemöller to jednou v Praze pěkně vyjádřil, když řekl: Pán Ježíš z nás nechce mít opice, ale učedníky. xxtxtxě
====================
ScanImage314.jpg
====================
NZNCH - 9 Ostatně samy novozákonni intensivní pokusy zpracovat historickou realitu Ježíšovu do zvěstné podoby nám v tom brání a svědčí o tom, že důsažnost Ježíšovy existence nelze zachytit popisně, bez víry. Naproti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma jakožto koxxxvýzvu, opírající sexkatika se o zvěst o SxxxxBožím inkarnovaném synu Božím, jenž je spasitelem, stylisovanou do podoby ideje. Naše these však ukazuje, že obojé jednostrannosti je více méně teavatickým teoretická. Prakticky jexmoxsivpředstavitxdůvxšx poznáváme důsažnost Ježíšovy existence v dvojjediném xxxxxXX procesux: Historickou otázku po významu Ježíšovy osobnosti nezodpovím bez osobní bytostné zainteresovanosti /inter-esse/ na otázce po smyslu xxxné vlastního života. Ale osobní rozhodnutí je tu tak radikální, že možno říci obráceně: Nejhlubší otázku vlastního života nezodpovím bez zájmu o význam historického Ježíše. Prověřme naši navrženou xi a, právě komentovanou thesi v obojím jejím důrazu. M May madin DůSAŽNOST Ježíšovy existence ) Víme, že v historické vědě je na rozdíl od věd exaktních konečné zhodnocení významu určité xox osobnosti nebo události vždycky i věcí ivævlogickéhav osobního zexeň badatele pro jistou zaujetí koncepcixxjx - jeho rozhodnutí. U historické otázky po vztahu dvou zjistitelných významných skutečností: vystoupení Ježíšova a vzniku církve, hraje toto rozhodnutí tak významnouvrolix radikálně významnou roli, že připustitvkladnýxyřímýxvztabxmezivoběma XZXXXěnýmixudýkostmixzvvjvxyjilivsvauxabsolutný medějixsxJežíšemxáhněvavárbevěxpxizmatxvžexyxvníxkžesklené næspojitižjivaväežíšenvæýh♥♥žvnehøxažvávuhotně,vznamenáv vlastně jedině z posice křesťanského vyznání, které s osobou ležíšo Jěžíšovou spojuje absolutní naději vyjádřenouxvxumýývxzkří *****, lze požit kladně a plně vyložitrkak xvztahxne zixvkutečstvystoupenívdežíšoxaxaxvznikuverkrex jejich vzájemný vztah. HizvirckýxJežíšşvkdykolivjsem Historický Ježíš, kdykoli jsem s ním setkáme, nás tedy vede, vybízí i dnes k základnímu životnímu rozhodování. /srv. G.Ebeling, cit. dílo s...../ Naxxxakxj Ujišťuje nás o určité pravdě a nás k jistému životnímu postoji. Ne však jen tam, kde se přémo, osobně setvybízí x ztotožnění předmětně ztotožněním Ježíše s božskou postavou Mesiáš ex
ScanImage314.jpg
====================
NZNCH - 9 Ostatně samy novozákonni intensivní pokusy zpracovat historickou realitu Ježíšovu do zvěstné podoby nám v tom brání a svědčí o tom, že důsažnost Ježíšovy existence nelze zachytit popisně, bez víry. Naproti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma jakožto koxxxvýzvu, opírající sexkatika se o zvěst o SxxxxBožím inkarnovaném synu Božím, jenž je spasitelem, stylisovanou do podoby ideje. Naše these však ukazuje, že obojé jednostrannosti je více méně teavatickým teoretická. Prakticky jexmoxsivpředstavitxdůvxšx poznáváme důsažnost Ježíšovy existence v dvojjediném xxxxxXX procesux: Historickou otázku po významu Ježíšovy osobnosti nezodpovím bez osobní bytostné zainteresovanosti /inter-esse/ na otázce po smyslu xxxné vlastního života. Ale osobní rozhodnutí je tu tak radikální, že možno říci obráceně: Nejhlubší otázku vlastního života nezodpovím bez zájmu o význam historického Ježíše. Prověřme naši navrženou xi a, právě komentovanou thesi v obojím jejím důrazu. M May madin DůSAŽNOST Ježíšovy existence ) Víme, že v historické vědě je na rozdíl od věd exaktních konečné zhodnocení významu určité xox osobnosti nebo události vždycky i věcí ivævlogickéhav osobního zexeň badatele pro jistou zaujetí koncepcixxjx - jeho rozhodnutí. U historické otázky po vztahu dvou zjistitelných významných skutečností: vystoupení Ježíšova a vzniku církve, hraje toto rozhodnutí tak významnouvrolix radikálně významnou roli, že připustitvkladnýxyřímýxvztabxmezivoběma XZXXXěnýmixudýkostmixzvvjvxyjilivsvauxabsolutný medějixsxJežíšemxáhněvavárbevěxpxizmatxvžexyxvníxkžesklené næspojitižjivaväežíšenvæýh♥♥žvnehøxažvávuhotně,vznamenáv vlastně jedině z posice křesťanského vyznání, které s osobou ležíšo Jěžíšovou spojuje absolutní naději vyjádřenouxvxumýývxzkří *****, lze požit kladně a plně vyložitrkak xvztahxne zixvkutečstvystoupenívdežíšoxaxaxvznikuverkrex jejich vzájemný vztah. HizvirckýxJežíšşvkdykolivjsem Historický Ježíš, kdykoli jsem s ním setkáme, nás tedy vede, vybízí i dnes k základnímu životnímu rozhodování. /srv. G.Ebeling, cit. dílo s...../ Naxxxakxj Ujišťuje nás o určité pravdě a nás k jistému životnímu postoji. Ne však jen tam, kde se přémo, osobně setvybízí x ztotožnění předmětně ztotožněním Ježíše s božskou postavou Mesiáš ex
====================
ScanImage315.jpg
====================
C NZNCH . lo Gins setkáme s historickou otázkou jeho významu, nýbrž i všude tam, kde se setkávám s tím, co patří k historickému Ježíšovi, s přímými i nepřímými stopami jeho významu v dějinách. Se ším tím, co žyznamenalavnýxvxymotné v mém životě i v životě lidstva, do něhož ve svém sociálním aspektu patří i život můj, je takové, jaké jest, jenom proto, že před poměrně dlouhou dobou žil na světě muž jménem Ježíš. Opakujeme, neběží tu o nějakou historickou legitimaci Ježíšova Kristovství, neběží tu o objektivní konstatování, jde právě naopak o to, že skutečnosti související s historickýmzJežíš Ježíšem jsou pro nás bezvýznamné nebo neutrálníx dokud každýxxx®µ svojixnadžjixxxxxjxxxxxxjixitxzakajímax sxoxobuxJežíšovouxx s ním každý osobně nespojíme svoji naději a svoji vnitřní zakotvenost. Potom si ovšem také plně uvědomíme, že Ježíšův význam je skutečností i v tomto předmětném světě. Ježíšův historický význam, který poznáváme krok paxkxkux za krokem tedy neulehčuje rozhodování víry, ale tam, kde toto rozhodnutí padnem, stává se zorým názornou výzvou k tomu, aby se toto rozhodnutí promíthulo i do našich předmětných vztahů. Yvtohtävämysłuxsævkakéxtévéxzxnositelevnovéhoxživotníhoxpostoje, xxxxxvkenyxjenžvjexpředmětemxvíryv V čem lze vidět Ježíšův historický význam, co se v něm stalo skutečností? Jaký dosah má jeho existence? DAN KUALA atovy yoxwwwxivervévzexvvativjen ne uplnou, načrtnutou odpověď. Spolu s G. Ebelingem /cit. dílo s........:/ jsme naznačili, že odpověd s naší strany, v naší řeči zní: Ježíš Budí víru. Protoževjsmexvšak Naznačili jsme však, že termín víra nemusí být dostatečným pojmovým východiskem při výkladu Ježíšova významu a že zároveň náš pojem víry neimplikuje zpravidla dosti výrazně shora zmiňovaný vztah víry k objektivní skutečnosti, její obsažnost. Tu Zudexexkleděžvpopsatxtakyvjøkvsexprojevilaxuxež je potřebí dět popsat tak, jak se projevila u Ježíše. HvxBxxxm HvRvaunv Podle našeho úsudku vyjádřil významnou skutečnost, lépe řečeno výzMUKMývivpuks namný, jedinečný impuls, který do dějin vnesl Ježíš, H.Braun ve svém díle Der spätjüdisch-häretischer und frühchristlichek Radikalismus xvxxxýchxčláncívkx/Tübingen ..../ a ve svých článcích. Přes všechny porarnjeme za pilsnedèvnen. výhrady k jeho vyjadřování je přesvědčivá jeho these o dvojím pólu Ježíšova postoje n'y Existenzverständnis. Na jedná straně xbox ukazuje jedinečnost Ježíšovy X ethiky j radikálního sebeangažování pro druhého na druhé straně mluví o výřexjakožtoxpk plném zaměřené existence k Bohu, o vědomí plné odkázanosti xXxDomay * Per Sinn der ventestamentlichen Christologie, 2 Tuk 54/1957, 341-337
ScanImage315.jpg
====================
C NZNCH . lo Gins setkáme s historickou otázkou jeho významu, nýbrž i všude tam, kde se setkávám s tím, co patří k historickému Ježíšovi, s přímými i nepřímými stopami jeho významu v dějinách. Se ším tím, co žyznamenalavnýxvxymotné v mém životě i v životě lidstva, do něhož ve svém sociálním aspektu patří i život můj, je takové, jaké jest, jenom proto, že před poměrně dlouhou dobou žil na světě muž jménem Ježíš. Opakujeme, neběží tu o nějakou historickou legitimaci Ježíšova Kristovství, neběží tu o objektivní konstatování, jde právě naopak o to, že skutečnosti související s historickýmzJežíš Ježíšem jsou pro nás bezvýznamné nebo neutrálníx dokud každýxxx®µ svojixnadžjixxxxxjxxxxxxjixitxzakajímax sxoxobuxJežíšovouxx s ním každý osobně nespojíme svoji naději a svoji vnitřní zakotvenost. Potom si ovšem také plně uvědomíme, že Ježíšův význam je skutečností i v tomto předmětném světě. Ježíšův historický význam, který poznáváme krok paxkxkux za krokem tedy neulehčuje rozhodování víry, ale tam, kde toto rozhodnutí padnem, stává se zorým názornou výzvou k tomu, aby se toto rozhodnutí promíthulo i do našich předmětných vztahů. Yvtohtävämysłuxsævkakéxtévéxzxnositelevnovéhoxživotníhoxpostoje, xxxxxvkenyxjenžvjexpředmětemxvíryv V čem lze vidět Ježíšův historický význam, co se v něm stalo skutečností? Jaký dosah má jeho existence? DAN KUALA atovy yoxwwwxivervévzexvvativjen ne uplnou, načrtnutou odpověď. Spolu s G. Ebelingem /cit. dílo s........:/ jsme naznačili, že odpověd s naší strany, v naší řeči zní: Ježíš Budí víru. Protoževjsmexvšak Naznačili jsme však, že termín víra nemusí být dostatečným pojmovým východiskem při výkladu Ježíšova významu a že zároveň náš pojem víry neimplikuje zpravidla dosti výrazně shora zmiňovaný vztah víry k objektivní skutečnosti, její obsažnost. Tu Zudexexkleděžvpopsatxtakyvjøkvsexprojevilaxuxež je potřebí dět popsat tak, jak se projevila u Ježíše. HvxBxxxm HvRvaunv Podle našeho úsudku vyjádřil významnou skutečnost, lépe řečeno výzMUKMývivpuks namný, jedinečný impuls, který do dějin vnesl Ježíš, H.Braun ve svém díle Der spätjüdisch-häretischer und frühchristlichek Radikalismus xvxxxýchxčláncívkx/Tübingen ..../ a ve svých článcích. Přes všechny porarnjeme za pilsnedèvnen. výhrady k jeho vyjadřování je přesvědčivá jeho these o dvojím pólu Ježíšova postoje n'y Existenzverständnis. Na jedná straně xbox ukazuje jedinečnost Ježíšovy X ethiky j radikálního sebeangažování pro druhého na druhé straně mluví o výřexjakožtoxpk plném zaměřené existence k Bohu, o vědomí plné odkázanosti xXxDomay * Per Sinn der ventestamentlichen Christologie, 2 Tuk 54/1957, 341-337
====================
ScanImage316.jpg
====================
1 Radu radu at dává na Boží odpuštění a sílu, kterou on ném xZNCh -11 "Die Christologie als Lehre ist also ein Zweites. Das Erste ist vielmehr eine Grundstürzende Erfahrung des Menschen mit Jesus von Nazareth; eine Erfahrung, in welcher die radikale Forderung Gottes unbegreiflicherweise Hand in Hand geht mit dem voraussetzungslosen Ja Gottes zu dem radikal als Uebertreter verstandenen Menschen. Für dieses Grundphänomen t steht die synoptische Christolofxgie." Rostejxplného vzamjetí pravnepředmětuuxdesebuxyryd /Zmi nované dílo díl II, 134!/ Rostoj plného zaujetí pro nepředmětnou pravdu, podle náž člověk soudí svůj život, a z níž čerpá životní sílu vnesl Ježíš s jedinečným důrazem do lidských dějin. Ten interpretujeme svrchu popsaným pojmem víry. Obviněni avEVECEVVVxvý musíme doznat, e tento pj postoj nezdomácněl plně v církvi a nebyl nesen pouze křestany se blíží tomuto pojetí Kastního poslání nepřímým vlivem Ježíšovým a že z něho vyrůstá a jím žije mnoho svrchovaně kladných dějinných jevu, jako je иxyx např. věda. Pohled víxy xexotexve rozeznává Ježíšův vývx význam xxxx v předmětných dějinách nejenmv církvi, nýbržvivimoxmivxakvx ale i mimo ni. raditi ze mnoho jednotlivců i hnutí podvědomě pod Tu ovšem nutno zdůraznit, že formulace Braunovy, podobně jako Ebelingovy nejsou plně chráněny před možný subjektivian sováním individualisováním a odpoutáním od předmětného světa. Nejde Jistě jsou dobře chráneny před individualistickým subjektivismem pretivněmužvsýxjsovýžnxx ale zde připomínáme шуда xvbzpečí nebezpečí omezení jejsprávnéxavéyarientarse na správné Existenzverständnis, v němž se rodívědomí plné odkázanosti na Boha zahrnuje ve skutečnosti totižjistotu o objektivní fatissirsahu pravdy, na níž jsem odkázán latnosti, a v jejíž síle se pokouším o nové zařemívživotax zaměření života. Tato jistota není předmětnou oporou mé naděje a mé snahy, ricever Clověk ji totiž nabyva právě tehdy, když se pro ni plně angazishana žuje. Nabývá ji potom ovšem nejen o sobě, ale i o všem co jest. Celé universum pak nabývá nového dobrého smyslu pod jejím zorným uhlem. V Ježíšových podobenstvích je tento "objektivní" moment vystižen důrazem na budouenostní eshatologický pól. syren 2.7. hohnsonem Domníváme se, že tento časový aspekt nelze interpretovat jen Exit existencielně plot neznačuje J.M.Robinson ** /cit. dílo s.156 nn. Rodokněvnelze přivdobré plně souhlasit s jinak velmi přínosnou Fuchsovou exegesí podobenství o hořč. zrnu Mat 13,31 n, Mk 4,30-32- tam, kde vědomě hledí potlačit původně zcela zřejmý eschatologický kontext obrazu o stromu z Dan 4.9.18, viz Was wint i i مناع
ScanImage316.jpg
====================
1 Radu radu at dává na Boží odpuštění a sílu, kterou on ném xZNCh -11 "Die Christologie als Lehre ist also ein Zweites. Das Erste ist vielmehr eine Grundstürzende Erfahrung des Menschen mit Jesus von Nazareth; eine Erfahrung, in welcher die radikale Forderung Gottes unbegreiflicherweise Hand in Hand geht mit dem voraussetzungslosen Ja Gottes zu dem radikal als Uebertreter verstandenen Menschen. Für dieses Grundphänomen t steht die synoptische Christolofxgie." Rostejxplného vzamjetí pravnepředmětuuxdesebuxyryd /Zmi nované dílo díl II, 134!/ Rostoj plného zaujetí pro nepředmětnou pravdu, podle náž člověk soudí svůj život, a z níž čerpá životní sílu vnesl Ježíš s jedinečným důrazem do lidských dějin. Ten interpretujeme svrchu popsaným pojmem víry. Obviněni avEVECEVVVxvý musíme doznat, e tento pj postoj nezdomácněl plně v církvi a nebyl nesen pouze křestany se blíží tomuto pojetí Kastního poslání nepřímým vlivem Ježíšovým a že z něho vyrůstá a jím žije mnoho svrchovaně kladných dějinných jevu, jako je иxyx např. věda. Pohled víxy xexotexve rozeznává Ježíšův vývx význam xxxx v předmětných dějinách nejenmv církvi, nýbržvivimoxmivxakvx ale i mimo ni. raditi ze mnoho jednotlivců i hnutí podvědomě pod Tu ovšem nutno zdůraznit, že formulace Braunovy, podobně jako Ebelingovy nejsou plně chráněny před možný subjektivian sováním individualisováním a odpoutáním od předmětného světa. Nejde Jistě jsou dobře chráneny před individualistickým subjektivismem pretivněmužvsýxjsovýžnxx ale zde připomínáme шуда xvbzpečí nebezpečí omezení jejsprávnéxavéyarientarse na správné Existenzverständnis, v němž se rodívědomí plné odkázanosti na Boha zahrnuje ve skutečnosti totižjistotu o objektivní fatissirsahu pravdy, na níž jsem odkázán latnosti, a v jejíž síle se pokouším o nové zařemívživotax zaměření života. Tato jistota není předmětnou oporou mé naděje a mé snahy, ricever Clověk ji totiž nabyva právě tehdy, když se pro ni plně angazishana žuje. Nabývá ji potom ovšem nejen o sobě, ale i o všem co jest. Celé universum pak nabývá nového dobrého smyslu pod jejím zorným uhlem. V Ježíšových podobenstvích je tento "objektivní" moment vystižen důrazem na budouenostní eshatologický pól. syren 2.7. hohnsonem Domníváme se, že tento časový aspekt nelze interpretovat jen Exit existencielně plot neznačuje J.M.Robinson ** /cit. dílo s.156 nn. Rodokněvnelze přivdobré plně souhlasit s jinak velmi přínosnou Fuchsovou exegesí podobenství o hořč. zrnu Mat 13,31 n, Mk 4,30-32- tam, kde vědomě hledí potlačit původně zcela zřejmý eschatologický kontext obrazu o stromu z Dan 4.9.18, viz Was wint i i مناع
====================
ScanImage317.jpg
====================
(van) погали سامانده z Dan 4,9.18, viz Was tiert?, BhZTHK 1959 wird in der Exegese des NTS interpre1,31-48 na str. 36 nn./ semi Profesor Souček vyjádřil nedílnost obou prvků v Ježíšově vys the sí 9 která kriticky navazuje na dílo A. Schweitzera. Ukazuje, že Ježíš žil tzv. rozdvojenou, nebo dvoupólovou eschatologi: To, co se stalo skutečností v jeho tv, v jeho víře, jak by řekl Ebeling, má zárove ni pravou sociální, ba kosmickou budoucnost. Sem vpracovat Teilharda...... XX zjevuje Tak Ježíš svým vystoupením dává vlastně smysl ám a universu. (Svým životním postojem se telem a medrem modelom inkarnačního charakteru Bož pravdy.) Jedineia'm word -_&II a perspektion O O outály X NZNCH zvěstujícího stává zvěstovaný, e v 12 ch celým dějin stává je Vnitřní oprávnění christologického dogmatu, v němž se ze zxěstovanéhov /Theologie.. 1,49/ tom, in Jerèti дей S.97/ se XX Tyto motivy/spravně rpzpoznal zesnuly francovoz Ronník The Preiss, 7 Zakéxvevzvěstíxoxvzkříšení Víba ve vzkříšeného Ježíše jako kosmokratora jasněvyjadřuje jistotu, kterou byli obdarováni xx první křes tané Listotu, že to, co se udelo v osobě Ježíšově, má i ontologický dosah /srv. Robinson c.d. 167/. A nejen to. Má to dosah i pro tento svět. Jestliže Robinson správně ukazuje, jak v prvních christologických formulích bylo nedůležité, která Heilstatsache je v této souvislosti zmíněna /c.d. 175/ a že tedy tyto skutečnosti nemohou být dokl ady víry, musíme zdůraznit, že křes tanské vyjádření poz přijatého poznání důsažnosti Ježíšovy existencetvi vždycky týhyxtaxvxnějakýmxdějiným spojeno s nějakým dokladem Rivita 1 důsažnosti Ježíšova pro tento svět. To i tam, jako Jan 1.Janl, 1 n, aj., kdeu pisatele i u předpokládaných čten ářů byly vžski prostředky k umbav pauhémuxvxjáž vyjádření zvěsti v pojmech nebo ideách. Nutno tedy rozlišovat mezi okvjettivným primitivním mythickým objektivisováním a mezi tendencí samotné pravdy, z níž žije víra, tendencí, která se nejzřejměji projevila v tom, že jedinečným nostitelem této pravdy byl i podle nejst. vyznání člověk Ježíš. vxvxv Prajevitavextévýmy
ScanImage317.jpg
====================
(van) погали سامانده z Dan 4,9.18, viz Was tiert?, BhZTHK 1959 wird in der Exegese des NTS interpre1,31-48 na str. 36 nn./ semi Profesor Souček vyjádřil nedílnost obou prvků v Ježíšově vys the sí 9 která kriticky navazuje na dílo A. Schweitzera. Ukazuje, že Ježíš žil tzv. rozdvojenou, nebo dvoupólovou eschatologi: To, co se stalo skutečností v jeho tv, v jeho víře, jak by řekl Ebeling, má zárove ni pravou sociální, ba kosmickou budoucnost. Sem vpracovat Teilharda...... XX zjevuje Tak Ježíš svým vystoupením dává vlastně smysl ám a universu. (Svým životním postojem se telem a medrem modelom inkarnačního charakteru Bož pravdy.) Jedineia'm word -_&II a perspektion O O outály X NZNCH zvěstujícího stává zvěstovaný, e v 12 ch celým dějin stává je Vnitřní oprávnění christologického dogmatu, v němž se ze zxěstovanéhov /Theologie.. 1,49/ tom, in Jerèti дей S.97/ se XX Tyto motivy/spravně rpzpoznal zesnuly francovoz Ronník The Preiss, 7 Zakéxvevzvěstíxoxvzkříšení Víba ve vzkříšeného Ježíše jako kosmokratora jasněvyjadřuje jistotu, kterou byli obdarováni xx první křes tané Listotu, že to, co se udelo v osobě Ježíšově, má i ontologický dosah /srv. Robinson c.d. 167/. A nejen to. Má to dosah i pro tento svět. Jestliže Robinson správně ukazuje, jak v prvních christologických formulích bylo nedůležité, která Heilstatsache je v této souvislosti zmíněna /c.d. 175/ a že tedy tyto skutečnosti nemohou být dokl ady víry, musíme zdůraznit, že křes tanské vyjádření poz přijatého poznání důsažnosti Ježíšovy existencetvi vždycky týhyxtaxvxnějakýmxdějiným spojeno s nějakým dokladem Rivita 1 důsažnosti Ježíšova pro tento svět. To i tam, jako Jan 1.Janl, 1 n, aj., kdeu pisatele i u předpokládaných čten ářů byly vžski prostředky k umbav pauhémuxvxjáž vyjádření zvěsti v pojmech nebo ideách. Nutno tedy rozlišovat mezi okvjettivným primitivním mythickým objektivisováním a mezi tendencí samotné pravdy, z níž žije víra, tendencí, která se nejzřejměji projevila v tom, že jedinečným nostitelem této pravdy byl i podle nejst. vyznání člověk Ježíš. vxvxv Prajevitavextévýmy
====================
ScanImage318.jpg
====================
O Radu: radu at dává na Boží odpuštění a sílu, kterou on ném xxZNCh -11. "Die Christologie als Lehre ist also ein Zweites. Das Erste ist vielmehr eine grundstürzende Erfahrung des Menschen mit Jesus von Nazareth; eine Erfahrung, in welcher die radikale Forderung Gottes unbegreiflicherweise Hand in Hand geht mit dem voraussetzungslosen Ja Gottes zu dem radikal als Uebertreter verstandenen Menschen. Für dieses Grundphänomen x steht die synoptische Christolofxgie." Rostejxplného vzajetí provnepředměinquxxtØs@buixyrex /Zmi nované dílo díl II, 1341/ Rostoj plného zaujetí pro nepředmětnou pravdu, podle něž člověk soudí svůj svůj život, a z níž čerpá životní sílu vnesl Ježíš s jedinečným důrazem do lidských dějin. Ten interpretujeme svrchu popsaným pojmem víry. Obviněni avvECEVEVxvdXVÝ musíme doznat, e tento je postoj nezdomácněl plně v církví as red, t a nebyl nesen pouze křestany, že mnoho jednotlivců i hnutí w pod se blíží tomuto pojetíastního poslání k podvědomě, nepřímým vlivem Ježíšovým a že z něho vyrůstá a jím žije mnoho svrchovaně kladných dějinných jevů, jako je mиxyx např. věda. Pohled vízy xexotexe rozeznává Ježíšův vývx význam xxpř v předmětných dějinách nejenmv církvi, nýbržvivMi0xMivxakvx ale i mimo ni. Tu ovšem nutno t zdůraznit, že formulace Braunovy, podobně jako Ebelingovy nejsou plně chráněny před možný subjektivisováním xxindividualisováním a odpoutáním od předmětného světa. odlisens Nejde Jistě jsou dobře chráněny před individualistickým subjekона ще на tivismem pretivněmužvxjxovvxvxx ale zde připomínáme mysli an иvzpečí nebezpečí omezení jejsprávnéxmovéyorientave منام "1 na správné Existenzverständnis, v němž se rodívědomí plné odkázanosti na Boha zahrnuje ve skutečnosti totižjistotu o objektivní fatadeirásahu pravdy, na níž jsem odkázán a v jejíž síle se pokouším o nové zařemývživotax zaměření života. Tato jistota není předmětnou oporou mé naděje a mé snahy, riche per Clověk ji totiž nabyve právě tehdy, když se pro ni plně angaEigene žuje. Nabývá ji potom ovšem nejen o sobě, ale i o všem co jest. Celé universum pak nabývá nového dobrého smyslu pod jejím zorným uhlem. V Ježíšových podobenstvích je tento "objektivní moment vystižen důrazem na budouenostní eshatologický pól. syren 27. M. Robinsonem Domníváme se, že tento časový aspekt nelze interpretovat např jen axit existencielně, jst neznečuje již ** J.M.Robinson Proto /cit. dílo s.156 nn. Rodokuěvnelze přivivkvá plně souhlasit s jinak velmi přínosnou Fuchsovou exegesí podobenství o hořč. zrnu Mat 13,31 n, Mk 4,30-32- tam, kde vědomě hledí potlačit původně zcela zřejmý eschatologický kontext obrazu o stromu z Dan 4,9.18, viz Was wird i m
ScanImage318.jpg
====================
O Radu: radu at dává na Boží odpuštění a sílu, kterou on ném xxZNCh -11. "Die Christologie als Lehre ist also ein Zweites. Das Erste ist vielmehr eine grundstürzende Erfahrung des Menschen mit Jesus von Nazareth; eine Erfahrung, in welcher die radikale Forderung Gottes unbegreiflicherweise Hand in Hand geht mit dem voraussetzungslosen Ja Gottes zu dem radikal als Uebertreter verstandenen Menschen. Für dieses Grundphänomen x steht die synoptische Christolofxgie." Rostejxplného vzajetí provnepředměinquxxtØs@buixyrex /Zmi nované dílo díl II, 1341/ Rostoj plného zaujetí pro nepředmětnou pravdu, podle něž člověk soudí svůj svůj život, a z níž čerpá životní sílu vnesl Ježíš s jedinečným důrazem do lidských dějin. Ten interpretujeme svrchu popsaným pojmem víry. Obviněni avvECEVEVxvdXVÝ musíme doznat, e tento je postoj nezdomácněl plně v církví as red, t a nebyl nesen pouze křestany, že mnoho jednotlivců i hnutí w pod se blíží tomuto pojetíastního poslání k podvědomě, nepřímým vlivem Ježíšovým a že z něho vyrůstá a jím žije mnoho svrchovaně kladných dějinných jevů, jako je mиxyx např. věda. Pohled vízy xexotexe rozeznává Ježíšův vývx význam xxpř v předmětných dějinách nejenmv církvi, nýbržvivMi0xMivxakvx ale i mimo ni. Tu ovšem nutno t zdůraznit, že formulace Braunovy, podobně jako Ebelingovy nejsou plně chráněny před možný subjektivisováním xxindividualisováním a odpoutáním od předmětného světa. odlisens Nejde Jistě jsou dobře chráněny před individualistickým subjekона ще на tivismem pretivněmužvxjxovvxvxx ale zde připomínáme mysli an иvzpečí nebezpečí omezení jejsprávnéxmovéyorientave منام "1 na správné Existenzverständnis, v němž se rodívědomí plné odkázanosti na Boha zahrnuje ve skutečnosti totižjistotu o objektivní fatadeirásahu pravdy, na níž jsem odkázán a v jejíž síle se pokouším o nové zařemývživotax zaměření života. Tato jistota není předmětnou oporou mé naděje a mé snahy, riche per Clověk ji totiž nabyve právě tehdy, když se pro ni plně angaEigene žuje. Nabývá ji potom ovšem nejen o sobě, ale i o všem co jest. Celé universum pak nabývá nového dobrého smyslu pod jejím zorným uhlem. V Ježíšových podobenstvích je tento "objektivní moment vystižen důrazem na budouenostní eshatologický pól. syren 27. M. Robinsonem Domníváme se, že tento časový aspekt nelze interpretovat např jen axit existencielně, jst neznečuje již ** J.M.Robinson Proto /cit. dílo s.156 nn. Rodokuěvnelze přivivkvá plně souhlasit s jinak velmi přínosnou Fuchsovou exegesí podobenství o hořč. zrnu Mat 13,31 n, Mk 4,30-32- tam, kde vědomě hledí potlačit původně zcela zřejmý eschatologický kontext obrazu o stromu z Dan 4,9.18, viz Was wird i m
====================
ScanImage319.jpg
====================
# To nove, co пож, se stána dutečnosti. ho и духа полині страво зна spales dile, we vine a yoh örnech, nelle Jednorhannon demytholopsraci! shavit obsettirniko Indoneuortnike, sociálního & Romian ساسا zgewa ліво попита, це рапититерие protivile appletsplièré mash. че
ScanImage319.jpg
====================
# To nove, co пож, se stána dutečnosti. ho и духа полині страво зна spales dile, we vine a yoh örnech, nelle Jednorhannon demytholopsraci! shavit obsettirniko Indoneuortnike, sociálního & Romian ساسا zgewa ліво попита, це рапититерие protivile appletsplièré mash. че
====================
ScanImage320.jpg
====================
(van) почали wilak C outéky X z Dan 4,9.18, viz Was wird in der Exegese des NTS interpretiert?, BhZTHK 1959 1,31-48 na str. 36 nn./ 9 Profesor Souček vyjádřil nedílnost obou prvků v Ježíšově vystoupení the sí které kriticky navazuje na dílo A. Schweitzera. Ukazuje, 总 #f X že Ježíš žil tzv. rozdvojenou, nebo dvoupólovou eschatologi To, co se stalo skutečností v jeho #v, v jeho víře, jak by ckl Ebeling, má zárove ni pravou sociální, ba kosmickou budoucnost. Sem vpracovat Teilharda..... X zjevuje ch Tak Ježíš svým vystoupením dává vlastně smysl celým dějin ám a per universu. (Svým životním postojem se stává jedinecnym wordtelem a medrem modelem inkarnačního charakteru Bož pravdy.) Vem je Vnitřní oprávnění christologického dogmatu, v němž se ze zxěstovanéhov O /Theologie... ...... I, 49/ zvěstujícího stává zvěstovaný, NZNCH 12 j'e 2 7 tom, ie Jerè'i عام se Tyto motivy/spravně rpzpoznal zesnuly franc novoz Ronník The Preiss, S.97/ Takéxvevzvěskĺxoxvzkříšení Víba ve vzkříšeného Ježíše jako kosmokratora jasněvyjadřuje jistotu, kterou byli obdarováni x první křes tané Jistotu, že to, co se událo v osobě Ježíšově, má i ontologický dosah /srv. Robinson c.d. 167/. A nejen to. Má to dosah i pro tento svět. Jestliže Robinson správně ukazuje, jak v prvních christologických formulích bylo nedůležité, která Heilstatsache je v této souvislosti zmíněna /c.d. 175/ a že tedy tyto skutečnosti nemohou být dokl ady víry, musíme zdůraznit, že křes tanské vyjádření poz přijatého poznání důsažnosti Ježíšovy existencetýřů vždycky thpxxxxnějakýmxdějiným spojeno s nějakým dokladem důsažnosti Ježíšova da pro tento svět. To i tam, jako Jan 1.... 1.Jan1,1 n, aj., kdeu pisatele i u předpokládaných čten ářů byly vžski prostředky k zvukav pauhémuxvyjáž vyjádření zvěsti v pojmech nebo ideách. Nutno tedy rozlišovat mezi ovjettivným primitivním mythickým objektivisováním a mezi tendencí samotné pravdy, z níž žije víra, tendencí, která civita se nejzřejmě ji projevila v tom, že jedinečným nostitelem této pravdy byl i podle nejst. vyznání člověk Ježíš. vxvxv Prejavitavaxtévýmy
ScanImage320.jpg
====================
(van) почали wilak C outéky X z Dan 4,9.18, viz Was wird in der Exegese des NTS interpretiert?, BhZTHK 1959 1,31-48 na str. 36 nn./ 9 Profesor Souček vyjádřil nedílnost obou prvků v Ježíšově vystoupení the sí které kriticky navazuje na dílo A. Schweitzera. Ukazuje, 总 #f X že Ježíš žil tzv. rozdvojenou, nebo dvoupólovou eschatologi To, co se stalo skutečností v jeho #v, v jeho víře, jak by ckl Ebeling, má zárove ni pravou sociální, ba kosmickou budoucnost. Sem vpracovat Teilharda..... X zjevuje ch Tak Ježíš svým vystoupením dává vlastně smysl celým dějin ám a per universu. (Svým životním postojem se stává jedinecnym wordtelem a medrem modelem inkarnačního charakteru Bož pravdy.) Vem je Vnitřní oprávnění christologického dogmatu, v němž se ze zxěstovanéhov O /Theologie... ...... I, 49/ zvěstujícího stává zvěstovaný, NZNCH 12 j'e 2 7 tom, ie Jerè'i عام se Tyto motivy/spravně rpzpoznal zesnuly franc novoz Ronník The Preiss, S.97/ Takéxvevzvěskĺxoxvzkříšení Víba ve vzkříšeného Ježíše jako kosmokratora jasněvyjadřuje jistotu, kterou byli obdarováni x první křes tané Jistotu, že to, co se událo v osobě Ježíšově, má i ontologický dosah /srv. Robinson c.d. 167/. A nejen to. Má to dosah i pro tento svět. Jestliže Robinson správně ukazuje, jak v prvních christologických formulích bylo nedůležité, která Heilstatsache je v této souvislosti zmíněna /c.d. 175/ a že tedy tyto skutečnosti nemohou být dokl ady víry, musíme zdůraznit, že křes tanské vyjádření poz přijatého poznání důsažnosti Ježíšovy existencetýřů vždycky thpxxxxnějakýmxdějiným spojeno s nějakým dokladem důsažnosti Ježíšova da pro tento svět. To i tam, jako Jan 1.... 1.Jan1,1 n, aj., kdeu pisatele i u předpokládaných čten ářů byly vžski prostředky k zvukav pauhémuxvyjáž vyjádření zvěsti v pojmech nebo ideách. Nutno tedy rozlišovat mezi ovjettivným primitivním mythickým objektivisováním a mezi tendencí samotné pravdy, z níž žije víra, tendencí, která civita se nejzřejmě ji projevila v tom, že jedinečným nostitelem této pravdy byl i podle nejst. vyznání člověk Ježíš. vxvxv Prejavitavaxtévýmy
====================
ScanImage321.jpg
====================
Výše naznačená struktura víry odpovídá tedy zhruba Ježíšově skutečnosti, jeho životnímu postoji a dílu. Noxéxymchopení Ebelingovy these jsou po zdůraznění předmětného dosahu nepřed mětné praddy krokim vpřed před Barthův Offenbarungsposotivismu s který kritisevalxji kobigomal již D. Bonhoeffer Widerst. und Erg. ... Při korekcích pomůže tradice české reform theologie. Ĵ Poznání dějinné důsažnosti Ježíšovy nás osvobozuje od tradičních dogmat, (ukazuje n širší, a hlubší perspektivy Aroven n'm otevírá/oči pro výdobrý záměr /těch dvimat m a rávoren nám dogmats/. viny.
ScanImage321.jpg
====================
Výše naznačená struktura víry odpovídá tedy zhruba Ježíšově skutečnosti, jeho životnímu postoji a dílu. Noxéxymchopení Ebelingovy these jsou po zdůraznění předmětného dosahu nepřed mětné praddy krokim vpřed před Barthův Offenbarungsposotivismu s který kritisevalxji kobigomal již D. Bonhoeffer Widerst. und Erg. ... Při korekcích pomůže tradice české reform theologie. Ĵ Poznání dějinné důsažnosti Ježíšovy nás osvobozuje od tradičních dogmat, (ukazuje n širší, a hlubší perspektivy Aroven n'm otevírá/oči pro výdobrý záměr /těch dvimat m a rávoren nám dogmats/. viny.
====================
ScanImage322.jpg
====================
C C 11359 1962 B D PŘÍSPĚVEK K POJETÍ VÍRY (Kopie) 1962 EPI m 1OF 1
ScanImage322.jpg
====================
C C 11359 1962 B D PŘÍSPĚVEK K POJETÍ VÍRY (Kopie) 1962 EPI m 1OF 1
====================
ScanImage323.jpg
====================
Příspěvek k pojetí víry Při spolupráci na příspěvku k Součkovým 60tinám (spolu s Petrem Pokorným) vzniklo několik přípravných textů. První z nich (text I.) je dílem P. Pokorného a představuje první rozvrh práce. Druhý (text II.) je předběžným návrhem rozvedení prvních částí článku. Třetí (text III.) je první synthesou pojetí obou autorů a je dílem Petrovým. Čtvrtý (text IV.) vznikl přepracováním některých partií především textu II. a pokusem o skloubení ve smyslu synthesy III; podobně jako text II. je i text IV. mým dílem. Definitivní text V., určený k tisku, vznikl společnou redakcí. Protože se domnívám, že některé z přípravných textů mohou být pro NO podkladem k diskusi, dávám své texty II. a IV. k disposici. Text I I. "Novozákonní norma christologie" (Původní pracovní titul) Úvodem Z poselství evangelia v naší (moderní) interpretaci vyprchala moc, síla, přesvědčivost. Staré prostředky jsou neučinné, cítíme potřebu nové interpretace. Tu však vzniká otázka: jak rozlišit mezi zastaralým, nepotřebným, už jen historickým, a mezi živým, podstatným, významným? Jak rozlišit mezi interpretací a tím, co je interpretováno? Z čeho můžeme a musíme metodicky vyjít ? čeho se máme a musíme metodicky držet jako kritéria, jako normy? Co je předpokladem nové interpretace a v čem je založena její legitimnost ? Co je podstatou evangelijní zvěsti? V čem je její křesťanskost, t.j. křesťanské specifičnost ? co je základem a jádrem kéry gmatu ? Způsob našeho dotazování má jeden základní charakter: jde nám o reflexi křesťanské víry, živé v dnešním světě. Jde o otázku aktuální, nikoli historickou. Odtud ona naléhavost až tvrdošíjnost atd. 1. Víra Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile se však sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže nezačínat pokusem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž striktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodopověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Ebeling.)
ScanImage323.jpg
====================
Příspěvek k pojetí víry Při spolupráci na příspěvku k Součkovým 60tinám (spolu s Petrem Pokorným) vzniklo několik přípravných textů. První z nich (text I.) je dílem P. Pokorného a představuje první rozvrh práce. Druhý (text II.) je předběžným návrhem rozvedení prvních částí článku. Třetí (text III.) je první synthesou pojetí obou autorů a je dílem Petrovým. Čtvrtý (text IV.) vznikl přepracováním některých partií především textu II. a pokusem o skloubení ve smyslu synthesy III; podobně jako text II. je i text IV. mým dílem. Definitivní text V., určený k tisku, vznikl společnou redakcí. Protože se domnívám, že některé z přípravných textů mohou být pro NO podkladem k diskusi, dávám své texty II. a IV. k disposici. Text I I. "Novozákonní norma christologie" (Původní pracovní titul) Úvodem Z poselství evangelia v naší (moderní) interpretaci vyprchala moc, síla, přesvědčivost. Staré prostředky jsou neučinné, cítíme potřebu nové interpretace. Tu však vzniká otázka: jak rozlišit mezi zastaralým, nepotřebným, už jen historickým, a mezi živým, podstatným, významným? Jak rozlišit mezi interpretací a tím, co je interpretováno? Z čeho můžeme a musíme metodicky vyjít ? čeho se máme a musíme metodicky držet jako kritéria, jako normy? Co je předpokladem nové interpretace a v čem je založena její legitimnost ? Co je podstatou evangelijní zvěsti? V čem je její křesťanskost, t.j. křesťanské specifičnost ? co je základem a jádrem kéry gmatu ? Způsob našeho dotazování má jeden základní charakter: jde nám o reflexi křesťanské víry, živé v dnešním světě. Jde o otázku aktuální, nikoli historickou. Odtud ona naléhavost až tvrdošíjnost atd. 1. Víra Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile se však sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže nezačínat pokusem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž striktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodopověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Ebeling.)
====================
ScanImage324.jpg
====================
Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Nebot víra je pohyb, který se vzpírá všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tedy tato víra bere ? 2 Tradiční odpověd zní: víra je darem. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především tedy nejde o nějaké vybavení člověka, nějakou vlastnost (ani psychickou, ani jinou). Nejde tedy o dar v běžném smyslu slova: víra není něco, co člověk dostane a potom tedy má, dokud mu to není odňato ne bo dokud to jinak neztratí. Je to dar v jiném smyslu: víra nevyrůstá z ničeho, co má člověk po ruce, samozřejmě, nutně, soběstačně. Jejím nezbytným předpokladem je cosi, co tu jaksi není k disposici, co není dáno, co neptří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž i on sám patří. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzva, pozvání, ujištění, poděpření, pomoc, příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním: víra je odpovědí, "reakcí", je spolehnutím, aktem důvěry, vykročením i plánem, přimknutím k božímu plánu, programem, nadějí i odvahou, silou a mocí. Je tedy víra jakýmsi zakotvením, zakotveností, zakořeněností, ale současně pohybem kupředu, otevřeností k činu, "nachýleností k činu" (Rádl), zaměřeností do budoucnosti, očekáváním mnohého, aktivní pomocí k jeho zřízení, atd. Své zakotvenosti rozumí víra jako svému pověření, poslání celá pak je vypjata k činu, k činnosti, k práci, v níž jedině může své poslání, svůj úkol splnit. V tomto smyslu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti nevybočuje z předmě tného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls, první hnutí víry má nepředmětný charakter. Současně však má realisace skrze víru odlišný charakter než akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je nadějí vší skutečnosti, všech "věcí" je jejich perspektivou. Víra je založena v božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a do nadějné budoucnosti pojato (viz ostatně "Bůh a člověk" z r.1959, str. 6 a kolem). Skrze víru jsou věci taženy, dováděny tam, kde mají být, skrze víru se jim otevírá perspektiva pravého místa, pravého zařazení, to jest skutečného zařazení do světa pravé skutečnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností: co jiného to je než inkarnace ? Víra je cestou inkarnace. (V nejširším, nikoli specificky kristovském smyslu.) SA a 2. Vira skutečnost Tím, že víra v dosahování nových skutečností nutně navazuje na skutečnost, která tu jest, je založena dějinnost víry. V různých děinných situacích realisuje víra různé nové skutečnosti. Víra není zacílena nedějinně či mimodě jinně k bezkrevným "posledním věcem", k dokonalému stavu světa, kde se všechno dě je přesně podle boží vůle, to jest neodchází pryč z této skutečnosti, v níž se ocitá, neobrací se k světu zády, nehledá "jinou skutečnost", "jiný svět", nepočítá tento svět za slzavé údolí, jímž je třeba nějak projít k blaženosti atd. Víra dovede ocenit danou skutečnost, dovede poznat její cenu a dovede
ScanImage324.jpg
====================
Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Nebot víra je pohyb, který se vzpírá všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tedy tato víra bere ? 2 Tradiční odpověd zní: víra je darem. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především tedy nejde o nějaké vybavení člověka, nějakou vlastnost (ani psychickou, ani jinou). Nejde tedy o dar v běžném smyslu slova: víra není něco, co člověk dostane a potom tedy má, dokud mu to není odňato ne bo dokud to jinak neztratí. Je to dar v jiném smyslu: víra nevyrůstá z ničeho, co má člověk po ruce, samozřejmě, nutně, soběstačně. Jejím nezbytným předpokladem je cosi, co tu jaksi není k disposici, co není dáno, co neptří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž i on sám patří. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzva, pozvání, ujištění, poděpření, pomoc, příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním: víra je odpovědí, "reakcí", je spolehnutím, aktem důvěry, vykročením i plánem, přimknutím k božímu plánu, programem, nadějí i odvahou, silou a mocí. Je tedy víra jakýmsi zakotvením, zakotveností, zakořeněností, ale současně pohybem kupředu, otevřeností k činu, "nachýleností k činu" (Rádl), zaměřeností do budoucnosti, očekáváním mnohého, aktivní pomocí k jeho zřízení, atd. Své zakotvenosti rozumí víra jako svému pověření, poslání celá pak je vypjata k činu, k činnosti, k práci, v níž jedině může své poslání, svůj úkol splnit. V tomto smyslu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti nevybočuje z předmě tného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls, první hnutí víry má nepředmětný charakter. Současně však má realisace skrze víru odlišný charakter než akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je nadějí vší skutečnosti, všech "věcí" je jejich perspektivou. Víra je založena v božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a do nadějné budoucnosti pojato (viz ostatně "Bůh a člověk" z r.1959, str. 6 a kolem). Skrze víru jsou věci taženy, dováděny tam, kde mají být, skrze víru se jim otevírá perspektiva pravého místa, pravého zařazení, to jest skutečného zařazení do světa pravé skutečnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností: co jiného to je než inkarnace ? Víra je cestou inkarnace. (V nejširším, nikoli specificky kristovském smyslu.) SA a 2. Vira skutečnost Tím, že víra v dosahování nových skutečností nutně navazuje na skutečnost, která tu jest, je založena dějinnost víry. V různých děinných situacích realisuje víra různé nové skutečnosti. Víra není zacílena nedějinně či mimodě jinně k bezkrevným "posledním věcem", k dokonalému stavu světa, kde se všechno dě je přesně podle boží vůle, to jest neodchází pryč z této skutečnosti, v níž se ocitá, neobrací se k světu zády, nehledá "jinou skutečnost", "jiný svět", nepočítá tento svět za slzavé údolí, jímž je třeba nějak projít k blaženosti atd. Víra dovede ocenit danou skutečnost, dovede poznat její cenu a dovede
====================
ScanImage325.jpg
====================
jí dodat pravou cenu správným zařazením do stále pokračující výstavby světa podle božích plánů. Nevyhnutelným výsledkem, plodem, ovocem víry je práce v tomto světě a na tomto světě. Dokonce je tomu tak, že víra, která by se nevztahovala takto aktivně, progresivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, neexistuje, je "mrtvá". Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou svou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Vztah k světu není tedy něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním prvkem. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Vše ostatní může být prázdnotou, planými slovy, slupkou bez zrna, hluchým květem. 3 Víme však, že skutečnost není neměnná, že nezůstává stále stejná, stále tím, čím byla odjakživa, ma že se nejenom mění, ale že se mění pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, že dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jednotlivých, t.j. isolovaných, (existenciálních) situacích, ale její "přesahování", její transcendence má vnitřní spojitost (i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech). Každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spojená s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy" z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace božích plánů. Víra není tedy nerozlučně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak přetvářena, ale i na tu skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazovat. A z této skutečnosti, na niž každý projev víry musí navazovat, na prvním místě stojí dosavadní "morální vynálezy". Navazováním na ně se právě především každý projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry. A naopak každý morální vynález podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce, aktivity víry. A tak vidíme, že víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, že její konkrétní podoba i když zůstává darem je plodem celé historie, že ve víře nemůže nikdo zůstat sám, v isolaci, ba že se těžce mýlí a s cesty víry schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje na víru předchůdců a i živých spoluvěřících, t.j. spolupracujících na díle božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem v zásadě positivního jejího vztahu k všemu světu, k celé skutečnosti. A to zase na druhé straně znamená, že nikdy neponechává ani tradici, ani společenství víry (sbor, církve, skupinku) beze změny, nýbrž i tam překonává, vykračuje k novým věcem, spoluzakládá nové skutečnosti. To znamená, že se víra neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá (ani nenechá) pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nepokulhává, ale vede vpředu. G w Drobnou poznámkou je třeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vyňata se širokého spektra aktivity víry. Proto by nebylo na místě, kdy by reservovanost k vší metafysice (jak prosvítá u některých, jako u E. Fuchse a j.) byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost k staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofii, která však sama. usiluje a nadále bude usilovat o filosofii novou. (že není možno se
ScanImage325.jpg
====================
jí dodat pravou cenu správným zařazením do stále pokračující výstavby světa podle božích plánů. Nevyhnutelným výsledkem, plodem, ovocem víry je práce v tomto světě a na tomto světě. Dokonce je tomu tak, že víra, která by se nevztahovala takto aktivně, progresivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, neexistuje, je "mrtvá". Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou svou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Vztah k světu není tedy něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním prvkem. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Vše ostatní může být prázdnotou, planými slovy, slupkou bez zrna, hluchým květem. 3 Víme však, že skutečnost není neměnná, že nezůstává stále stejná, stále tím, čím byla odjakživa, ma že se nejenom mění, ale že se mění pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, že dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jednotlivých, t.j. isolovaných, (existenciálních) situacích, ale její "přesahování", její transcendence má vnitřní spojitost (i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech). Každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spojená s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy" z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace božích plánů. Víra není tedy nerozlučně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak přetvářena, ale i na tu skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazovat. A z této skutečnosti, na niž každý projev víry musí navazovat, na prvním místě stojí dosavadní "morální vynálezy". Navazováním na ně se právě především každý projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry. A naopak každý morální vynález podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce, aktivity víry. A tak vidíme, že víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, že její konkrétní podoba i když zůstává darem je plodem celé historie, že ve víře nemůže nikdo zůstat sám, v isolaci, ba že se těžce mýlí a s cesty víry schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje na víru předchůdců a i živých spoluvěřících, t.j. spolupracujících na díle božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem v zásadě positivního jejího vztahu k všemu světu, k celé skutečnosti. A to zase na druhé straně znamená, že nikdy neponechává ani tradici, ani společenství víry (sbor, církve, skupinku) beze změny, nýbrž i tam překonává, vykračuje k novým věcem, spoluzakládá nové skutečnosti. To znamená, že se víra neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá (ani nenechá) pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nepokulhává, ale vede vpředu. G w Drobnou poznámkou je třeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vyňata se širokého spektra aktivity víry. Proto by nebylo na místě, kdy by reservovanost k vší metafysice (jak prosvítá u některých, jako u E. Fuchse a j.) byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost k staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofii, která však sama. usiluje a nadále bude usilovat o filosofii novou. (že není možno se
====================
ScanImage326.jpg
====================
4 filosofii vyhnout, ví i Barth; že je však třeba ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příliš velká shoda, spíše naopak.) 3. Víra a historický Ježíš Přicházíme k hlavní otázce našeho uvažování: jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi, to jest ke skutečnému člověku, žijícímu v docela určitých dějinných chvílích po určitá leta, stýkajícímu se s docela určitými, konkrétními lidmi a majícímu své představy, názory, životní styl, který pronesl řadu přednášek, kázání i drobných výkladů atd. atd. ? Jaký je vztah víry k tomu, jehož jméno se stalo i jménem jejím? Jaký je vztah víry k tomu, jehožmm který byl nejen vynikajícím "činitelem" víry, významným "morálním vynálezcem", ale který se stal předmětem víry a naděje těch, kteří věří ? Co to nového znamená, "věřit v Ježíše Krista", a ne už jenom věřit podle Ježíše Krista, tak že bychom jej napodobovali, učili se od něho ? Používaje Ebelingova rozlišení, chtěl bych nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, tj. jako na mesiáši obecně, je mylná. Nemáme jiného přístupu ke skutečnosti "mesiáše" než skrze resp. směrem k historickému Ježíši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, tradicím a pod. Nehledě k tomu, že obraz mesiáše, do něhož byla v tradici zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum (a to ještě z větší části zasuté) prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických (náboženských a sekulárních, na př. nacionálních, myšlenkových i kulticko-mythických, politických i sociálních) souvislostí. Samo sebepochopení Ježíšovo má tento historický charakter, a ovšem celý jeho život vůbec. Svědectví prvotní církve je ovšem až druhotné, proti historické realitě života a působení Ježíše z Nazaréta, ale oč je sama tato realita méně historicky podmíněna ? Je také třeba se vyhnout nebezpečí, že zdůrazněním jedinečné historické reality Ježíšovy pomineme celou historickou scénu jeho následného působení a otevřeme aveře daleko horšímu zlu, totiž představě jekéhosi metafysického, naddějinného předělu, nad- a mimodě jinné události, která jaksi vertikálně uplatňuje svůj význam do pozdějších situací dějinrých, až i do dneška. Toto pojetí je zcela mylné a musí být radikálně odmítnuto. Co lze tedy za těchto okolností očekávat od pokusů o rekont strukci historického Ježíše, t.j. člověka Ježíše z Nazarétu, jak skut tečně existoval, bez jakýchkoli přídavků interpretačních, svědeckých, vyznavačských, dogmatických a pod. ? Hlavním výsledkem je uvolnění budoucích interpretací od tradičně dogmatické vázanosti. Specielně jde o odstavení takových "kusů" jako je vzkříšení, zjevování a nanebevztoupení, jakož i všech dalších bodů podání, které nemají charakter dějinných výpovědí resp. (i když tento charakter napodobují) které se vymykají dějinné skutečnosti nebo přesahují dějinné možnosti. Pro tuto okolnost je třeba obrat k "historickému Ježíšovi" rozhodně kladně hodnotit a sdílet. Je ovšem nade všechno jasné, že žádné úsilí o postižení podstaty a základu křesťanské zvěsti nekončí a nemůže končit u histo-
ScanImage326.jpg
====================
4 filosofii vyhnout, ví i Barth; že je však třeba ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příliš velká shoda, spíše naopak.) 3. Víra a historický Ježíš Přicházíme k hlavní otázce našeho uvažování: jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi, to jest ke skutečnému člověku, žijícímu v docela určitých dějinných chvílích po určitá leta, stýkajícímu se s docela určitými, konkrétními lidmi a majícímu své představy, názory, životní styl, který pronesl řadu přednášek, kázání i drobných výkladů atd. atd. ? Jaký je vztah víry k tomu, jehož jméno se stalo i jménem jejím? Jaký je vztah víry k tomu, jehožmm který byl nejen vynikajícím "činitelem" víry, významným "morálním vynálezcem", ale který se stal předmětem víry a naděje těch, kteří věří ? Co to nového znamená, "věřit v Ježíše Krista", a ne už jenom věřit podle Ježíše Krista, tak že bychom jej napodobovali, učili se od něho ? Používaje Ebelingova rozlišení, chtěl bych nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, tj. jako na mesiáši obecně, je mylná. Nemáme jiného přístupu ke skutečnosti "mesiáše" než skrze resp. směrem k historickému Ježíši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, tradicím a pod. Nehledě k tomu, že obraz mesiáše, do něhož byla v tradici zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum (a to ještě z větší části zasuté) prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických (náboženských a sekulárních, na př. nacionálních, myšlenkových i kulticko-mythických, politických i sociálních) souvislostí. Samo sebepochopení Ježíšovo má tento historický charakter, a ovšem celý jeho život vůbec. Svědectví prvotní církve je ovšem až druhotné, proti historické realitě života a působení Ježíše z Nazaréta, ale oč je sama tato realita méně historicky podmíněna ? Je také třeba se vyhnout nebezpečí, že zdůrazněním jedinečné historické reality Ježíšovy pomineme celou historickou scénu jeho následného působení a otevřeme aveře daleko horšímu zlu, totiž představě jekéhosi metafysického, naddějinného předělu, nad- a mimodě jinné události, která jaksi vertikálně uplatňuje svůj význam do pozdějších situací dějinrých, až i do dneška. Toto pojetí je zcela mylné a musí být radikálně odmítnuto. Co lze tedy za těchto okolností očekávat od pokusů o rekont strukci historického Ježíše, t.j. člověka Ježíše z Nazarétu, jak skut tečně existoval, bez jakýchkoli přídavků interpretačních, svědeckých, vyznavačských, dogmatických a pod. ? Hlavním výsledkem je uvolnění budoucích interpretací od tradičně dogmatické vázanosti. Specielně jde o odstavení takových "kusů" jako je vzkříšení, zjevování a nanebevztoupení, jakož i všech dalších bodů podání, které nemají charakter dějinných výpovědí resp. (i když tento charakter napodobují) které se vymykají dějinné skutečnosti nebo přesahují dějinné možnosti. Pro tuto okolnost je třeba obrat k "historickému Ježíšovi" rozhodně kladně hodnotit a sdílet. Je ovšem nade všechno jasné, že žádné úsilí o postižení podstaty a základu křesťanské zvěsti nekončí a nemůže končit u histo-
====================
ScanImage327.jpg
====================
5 rického Ježíše. Jestliže uvedený obrat k historickému Ježíšovi hodláme sdílet, pak proto, že jej považujeme za metodicky nezbytný. Z metodických, nikoli zásadních, principiálních důvodů musíme dojít až k historickému Ježíši; jen tak můžeme nabýt znovu schopnosti být ve svém poselství, ve své zvěsti opět aktuální, jen tak můžeme prohlédnout a vidět své dnešní aktuální ukoly. Jak tomu však rozumět? 4. Dasažnost historického Ježíše Nedovedu si představit, že by někdo chtěl důsledně považovat historického Ježíše za normu ve všem všudy, t. j. jak za normu svého života, tak za normu theologie a pod. Sám fakt nejčasnějších intensivních pokusů o zpracování historické reality do zvěstné podoby svědčí o tom, že ani na samém počátku to nebylo schůdné. Naproti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma, to jest s stylisovanou zvěst o inkarnovaném Synu Božím, spasiteli a vykupiteli všeho stvoření. Jaký má tedy pro nás význam historický Ježíš (odhlédneme-li nyní od positivního významu obratu k historickému Ježíši) ? Otázce po významu historického Ježíše dnes lze rozumět legitimně jako otázce po dosahu jeho skutečnosti tehdejší pro náš věk, pro naši obu, pro nás osobně. Žádný odkaz na historii, žádné poukazování na tradici atd. nás nemůže osvobodit od základní otázky: čím je nám, čím je mně osobně v této chvíli, v této době postava Ježíše z Nazarétu. Nejde tu ovšem o subjektivní, citový vztah k této dramatické osobě, žijící téměř před dvěma tisíci let v římské državě. Jde o kritickou analysu toho, co v mém životě je - at chci či ně chci - takové, jaké jest, jenom proto a díky tomu, že před tak dlouhou poměrně dobou žil na zemi muž jménem Ježíš, jehož dílo poznamenalo i mou dobu a mne samotného natolik, že není možno si jeho vliv odmyslit. Ale opět nejde jen o objektivní konstatování: jde o to, zda také moje naděje, moje výhledy do budoucnosti, moje perspektivy, které mohu nabídnout také svým spolulidem, moje vnitřní zakotvenost, má živá víra se mohou bez této dávné historické postavy obejít či nikoliv. Jak a v čem je Ježíš "nadějí lidstva" ? Avšak odtud je jen krůček k další výzhamné situaci: učiním-li si jasno o vázanosti svého životního stylu, svých životních perspektiv, svého sociálního souručenství s celým dnešním lidstvem, svého programového zakotvení v universu, o vázanosti, která je pevně spjata s jménem Ježíše z Nazarétu - což pak se mi neukáže, jak všecno to, od čeho jsem se musel zpočátku oprošťovat, všechna ta dogmatická tradice, byla ve svých prvních výbojích motivována tak, že mi (a nám) to je ještě dnes velice blízké že vzdálená je jen ona pojmová, představová, mythologická nebo filosofická instrumentalita? Nebude to znamenat otevřený přístup k tradici, jak ještě nikdy jsem k ní nedovedl přistoupit? Neotevře se tím možnost solidárně s tradicií z týchž motivů formulovat nové poznání novými prostředky ? (nedokončeno). .. Pozn.: Text II. byl napsán 9.1.62. Hlavní věcnou chybou je perspektiva rekonstrukce historického Ježíše (str.4); jsou však i další. Většinu literatury jsem četl až potom.
ScanImage327.jpg
====================
5 rického Ježíše. Jestliže uvedený obrat k historickému Ježíšovi hodláme sdílet, pak proto, že jej považujeme za metodicky nezbytný. Z metodických, nikoli zásadních, principiálních důvodů musíme dojít až k historickému Ježíši; jen tak můžeme nabýt znovu schopnosti být ve svém poselství, ve své zvěsti opět aktuální, jen tak můžeme prohlédnout a vidět své dnešní aktuální ukoly. Jak tomu však rozumět? 4. Dasažnost historického Ježíše Nedovedu si představit, že by někdo chtěl důsledně považovat historického Ježíše za normu ve všem všudy, t. j. jak za normu svého života, tak za normu theologie a pod. Sám fakt nejčasnějších intensivních pokusů o zpracování historické reality do zvěstné podoby svědčí o tom, že ani na samém počátku to nebylo schůdné. Naproti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma, to jest s stylisovanou zvěst o inkarnovaném Synu Božím, spasiteli a vykupiteli všeho stvoření. Jaký má tedy pro nás význam historický Ježíš (odhlédneme-li nyní od positivního významu obratu k historickému Ježíši) ? Otázce po významu historického Ježíše dnes lze rozumět legitimně jako otázce po dosahu jeho skutečnosti tehdejší pro náš věk, pro naši obu, pro nás osobně. Žádný odkaz na historii, žádné poukazování na tradici atd. nás nemůže osvobodit od základní otázky: čím je nám, čím je mně osobně v této chvíli, v této době postava Ježíše z Nazarétu. Nejde tu ovšem o subjektivní, citový vztah k této dramatické osobě, žijící téměř před dvěma tisíci let v římské državě. Jde o kritickou analysu toho, co v mém životě je - at chci či ně chci - takové, jaké jest, jenom proto a díky tomu, že před tak dlouhou poměrně dobou žil na zemi muž jménem Ježíš, jehož dílo poznamenalo i mou dobu a mne samotného natolik, že není možno si jeho vliv odmyslit. Ale opět nejde jen o objektivní konstatování: jde o to, zda také moje naděje, moje výhledy do budoucnosti, moje perspektivy, které mohu nabídnout také svým spolulidem, moje vnitřní zakotvenost, má živá víra se mohou bez této dávné historické postavy obejít či nikoliv. Jak a v čem je Ježíš "nadějí lidstva" ? Avšak odtud je jen krůček k další výzhamné situaci: učiním-li si jasno o vázanosti svého životního stylu, svých životních perspektiv, svého sociálního souručenství s celým dnešním lidstvem, svého programového zakotvení v universu, o vázanosti, která je pevně spjata s jménem Ježíše z Nazarétu - což pak se mi neukáže, jak všecno to, od čeho jsem se musel zpočátku oprošťovat, všechna ta dogmatická tradice, byla ve svých prvních výbojích motivována tak, že mi (a nám) to je ještě dnes velice blízké že vzdálená je jen ona pojmová, představová, mythologická nebo filosofická instrumentalita? Nebude to znamenat otevřený přístup k tradici, jak ještě nikdy jsem k ní nedovedl přistoupit? Neotevře se tím možnost solidárně s tradicií z týchž motivů formulovat nové poznání novými prostředky ? (nedokončeno). .. Pozn.: Text II. byl napsán 9.1.62. Hlavní věcnou chybou je perspektiva rekonstrukce historického Ježíše (str.4); jsou však i další. Většinu literatury jsem četl až potom.
====================
ScanImage328.jpg
====================
Text IV. a "Ježíš víra christologie" 6 (Definitivní titul) Leta již probíhající diskuse o demythologisaci kérygmatu vyústila v poslední době v rozhovor o vztahu mezi vyznávaným Kristem a historickým Ježíšem. V zásadě legitimní demythologisační úsilí znamenalo totiž pro samotné zvěstování značnou ztrátu na plnokrevné konkrétnosti, takže výlučná kérygmatická orientace se neukázala proti my thu dosti účinnou. V této situaci však nově prokázala svou významnost orientace dějinná, která je ovšem zakotvena již v nejstarším podání a která nikdy nepřestala být významnou složkou církevního zvěstování, kde theologický důraz na historickou existenci Ježíšovu byl hrází proti nebezpečí, že se Ježíš stane mythologickou postavou. Je ovšem třeba přiznat, že v jistém smyslu měl tradiční důraz na historičnost Ježíšovu spíše deklarativní charakter, resp. že zůstal dogmatickým principem. Když se v nové době (počínajíc Reimarem) objevily pokusy o rozlišení mezi zvěstovaným Kristem a pozemským Ježíšem a tak o proniknutí za tradici i za kérygma první církve k historické realitě Ježíše z Nazarétu, jako tomu bylo především v bádání o životě Ježíšově v minulém a na počátku tohoto století, končily bez úspěchu pro nesprávné dějinné povědomí a vyplývající z toho neadekvátní theoretickou výbavu. Jestliže se po přechodném období, kdy se samotná možnost takových pokusů zdála být definitivně zdiskreditována, ukázala otázka po historickém Ježíši znovu v celé své naléhavosti a jestliže se dokonce stala jedním z předních themat theologických diskusí, je tím jistě přesvědčivě dokumentována její závažnost. Bylo již řečeno (Robinsone), že možnost nového postaven ní této otázky byla latentně otevřena radikálně novým pochopením dějin a lidské existence, jímž se přítomnost základně liší od dob ztroskotavšího bádání o životě Ježíšově *). Nemůže však být pochybností o tom, že legitimnost otázky je založena hlouběji. +) Není možno podat na tomto místě podrobný výklad o tom, v čem spočívá ono "radikálně nové pochopení dějin a lidské existence" spočívá. Pro naše úvahy nejpodstatnějším rysem je jeho polemika s positivistickým historismem, t.j. především opuštění z přírodovědy převzatého ideálu positivních dat, zjištovaných neutrálním pozorovatelem, a otevřené porozumění pro individuální vnitřní motivy v dějinách se rozhodujících /.
ScanImage328.jpg
====================
Text IV. a "Ježíš víra christologie" 6 (Definitivní titul) Leta již probíhající diskuse o demythologisaci kérygmatu vyústila v poslední době v rozhovor o vztahu mezi vyznávaným Kristem a historickým Ježíšem. V zásadě legitimní demythologisační úsilí znamenalo totiž pro samotné zvěstování značnou ztrátu na plnokrevné konkrétnosti, takže výlučná kérygmatická orientace se neukázala proti my thu dosti účinnou. V této situaci však nově prokázala svou významnost orientace dějinná, která je ovšem zakotvena již v nejstarším podání a která nikdy nepřestala být významnou složkou církevního zvěstování, kde theologický důraz na historickou existenci Ježíšovu byl hrází proti nebezpečí, že se Ježíš stane mythologickou postavou. Je ovšem třeba přiznat, že v jistém smyslu měl tradiční důraz na historičnost Ježíšovu spíše deklarativní charakter, resp. že zůstal dogmatickým principem. Když se v nové době (počínajíc Reimarem) objevily pokusy o rozlišení mezi zvěstovaným Kristem a pozemským Ježíšem a tak o proniknutí za tradici i za kérygma první církve k historické realitě Ježíše z Nazarétu, jako tomu bylo především v bádání o životě Ježíšově v minulém a na počátku tohoto století, končily bez úspěchu pro nesprávné dějinné povědomí a vyplývající z toho neadekvátní theoretickou výbavu. Jestliže se po přechodném období, kdy se samotná možnost takových pokusů zdála být definitivně zdiskreditována, ukázala otázka po historickém Ježíši znovu v celé své naléhavosti a jestliže se dokonce stala jedním z předních themat theologických diskusí, je tím jistě přesvědčivě dokumentována její závažnost. Bylo již řečeno (Robinsone), že možnost nového postaven ní této otázky byla latentně otevřena radikálně novým pochopením dějin a lidské existence, jímž se přítomnost základně liší od dob ztroskotavšího bádání o životě Ježíšově *). Nemůže však být pochybností o tom, že legitimnost otázky je založena hlouběji. +) Není možno podat na tomto místě podrobný výklad o tom, v čem spočívá ono "radikálně nové pochopení dějin a lidské existence" spočívá. Pro naše úvahy nejpodstatnějším rysem je jeho polemika s positivistickým historismem, t.j. především opuštění z přírodovědy převzatého ideálu positivních dat, zjištovaných neutrálním pozorovatelem, a otevřené porozumění pro individuální vnitřní motivy v dějinách se rozhodujících /.
====================
ScanImage329.jpg
====================
7 Povaha víry Otázkou po historickém Ježíši míříme především na rozdíl mezi skutečným Ježíšem a mezi Kristem KA kérygmatu. Věc však vyjádříme lépe, řekneme-li, že otázka po historickém Ježíši nám má otevřít oči pro skutečnost, že historický, t.j. skutečný Ježíš je kriteriem a normou kérygmatu. Mezi historickým Ježíšem a mezi vyznávaným Kristem vposledu nemá být žádného rozdílu, vyznávaný Kristus má být se skutečným Ježíšem identický. Ukáže-li se, že tomu tak není, pak to je dokladem bloudění vyznavače. Potíž je v tom, jak poznáme, kdy je identita narušena. Prosté srovnání není možné, nebot nemáme bezprostředního přístupu k historickému Ježíši. Rakonstrukce jeho historické existence z kriticky prověřených, nepochybných dat není možná nejen pro jejich vzácnost, ale především pro jejich okrajovost až bezvýznymnost pro porozumění ustřednímu smyslu Ježíšova života a působení. Tento ústřední smysl byl naopak zachycen ve vyznání učedlníků a prvotní církve, tedy v kérygmatu, takže cesta ke skutečnému Ježíši není bez prostřednické role kérygmatu vůbec možná. Kérygma ovšem smí mít právě jen prostřednický charakter, musí ukazovat na skutečného Ježíše a tlumočit jeho výzvy a nároky. Nicméně odkud poznáme, že kérygmatický Kristus není produktem kérygmatu, t.j. náboženský symbolem a výtvorem náboženské tvořivosti ? Kérygma nepochybně představuje spojovací čláhek mezi původní křestanskou věrou a mezi naší systematickotheologickou reflexí 20. století (Robingen 2); ale jak je toto kéry gma napojeno na historickou skutečnost pozemského Ježíše? Kde je předhod od skutečného Ježíše k vyznávanému Kristu ? V čem je založena kontinuita mezi historickým Ježíšem a kérygmatickým Kristem ? Gerhard Ebeling (3) formuluje tuto kontinuitu jako přechod, v němž se ze svědka víry stává základ víry. Samozřejmě nemůže být řeči o nějakém pokračování, naopak v jistém smyslu jde o příkrou diskontinuitu. Je-li vůbec možno mluvit o pokračování, o kontinuitě, pak je třeba ji pojmout jako Boží čin (4). Tímto Božím činem je dar víry, a tak je to víra, která je garantem kontinuity. Nedomníváme se s Otto. A. Dilschneiderem (5), že víra má natolim odvozený charakter, že k tomuto cíli nestačí, a že je proto nutno vidět kontinuitu založenu jen ve skutečnosti Ducha svatého. Nejde tu asi o víc než o otázku terminologickou, a tu máme za to, že pojem víry je pro následující výklad vhodnější, i když ovšem budeme nuceni se ve stavbě argumentů ponekud odchýlit od pojetí G. Ebelinga a Ernsta Fuchse. Ptejme se tedy nejprve, co to je víry jako fenomen lidského života, či spíše jako máknad jeho základ a zdroj, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázka nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křestanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křestanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopkak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Tak soudí G.Ebeling - 6.) Správně postavená otázka po podstatě víry **/. a jednajících lidských bytostí, pro jejich odevzdanost velikým věcem, pro jejich angažovanost v době a společnosti, v níž žili, pro jejich loyální navazování na minulost i jejich tvořivé stavění budoucnosti. Proti ideálu odbornického diváctví je tedy v novém pojetí sledován program dějinného setkání.
ScanImage329.jpg
====================
7 Povaha víry Otázkou po historickém Ježíši míříme především na rozdíl mezi skutečným Ježíšem a mezi Kristem KA kérygmatu. Věc však vyjádříme lépe, řekneme-li, že otázka po historickém Ježíši nám má otevřít oči pro skutečnost, že historický, t.j. skutečný Ježíš je kriteriem a normou kérygmatu. Mezi historickým Ježíšem a mezi vyznávaným Kristem vposledu nemá být žádného rozdílu, vyznávaný Kristus má být se skutečným Ježíšem identický. Ukáže-li se, že tomu tak není, pak to je dokladem bloudění vyznavače. Potíž je v tom, jak poznáme, kdy je identita narušena. Prosté srovnání není možné, nebot nemáme bezprostředního přístupu k historickému Ježíši. Rakonstrukce jeho historické existence z kriticky prověřených, nepochybných dat není možná nejen pro jejich vzácnost, ale především pro jejich okrajovost až bezvýznymnost pro porozumění ustřednímu smyslu Ježíšova života a působení. Tento ústřední smysl byl naopak zachycen ve vyznání učedlníků a prvotní církve, tedy v kérygmatu, takže cesta ke skutečnému Ježíši není bez prostřednické role kérygmatu vůbec možná. Kérygma ovšem smí mít právě jen prostřednický charakter, musí ukazovat na skutečného Ježíše a tlumočit jeho výzvy a nároky. Nicméně odkud poznáme, že kérygmatický Kristus není produktem kérygmatu, t.j. náboženský symbolem a výtvorem náboženské tvořivosti ? Kérygma nepochybně představuje spojovací čláhek mezi původní křestanskou věrou a mezi naší systematickotheologickou reflexí 20. století (Robingen 2); ale jak je toto kéry gma napojeno na historickou skutečnost pozemského Ježíše? Kde je předhod od skutečného Ježíše k vyznávanému Kristu ? V čem je založena kontinuita mezi historickým Ježíšem a kérygmatickým Kristem ? Gerhard Ebeling (3) formuluje tuto kontinuitu jako přechod, v němž se ze svědka víry stává základ víry. Samozřejmě nemůže být řeči o nějakém pokračování, naopak v jistém smyslu jde o příkrou diskontinuitu. Je-li vůbec možno mluvit o pokračování, o kontinuitě, pak je třeba ji pojmout jako Boží čin (4). Tímto Božím činem je dar víry, a tak je to víra, která je garantem kontinuity. Nedomníváme se s Otto. A. Dilschneiderem (5), že víra má natolim odvozený charakter, že k tomuto cíli nestačí, a že je proto nutno vidět kontinuitu založenu jen ve skutečnosti Ducha svatého. Nejde tu asi o víc než o otázku terminologickou, a tu máme za to, že pojem víry je pro následující výklad vhodnější, i když ovšem budeme nuceni se ve stavbě argumentů ponekud odchýlit od pojetí G. Ebelinga a Ernsta Fuchse. Ptejme se tedy nejprve, co to je víry jako fenomen lidského života, či spíše jako máknad jeho základ a zdroj, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázka nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křestanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křestanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopkak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Tak soudí G.Ebeling - 6.) Správně postavená otázka po podstatě víry **/. a jednajících lidských bytostí, pro jejich odevzdanost velikým věcem, pro jejich angažovanost v době a společnosti, v níž žili, pro jejich loyální navazování na minulost i jejich tvořivé stavění budoucnosti. Proti ideálu odbornického diváctví je tedy v novém pojetí sledován program dějinného setkání.
====================
ScanImage330.jpg
====================
8 znamená otázku po vzniku víry, nebot víra je pohyb, který se vymyká všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Odkud se tedy bere tato víra ? Tradiční odpověď zní: víra je dar. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu, nejde o vybavení člověka (at psychické či jiné). Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud to neztratí nebo dokud mu to není odňato. Víra nevyrůstá z ničeho daného a zvláště z ničeho, co má člověk po ruce. Jejím ne zbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám (i se svou subjektivitou) náleží. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, ujištění, výzva, podepření i příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním je odpovědí, reakcí. Víra je aktem důvěry a spolehnutím, ale současně vykročením vpřed, nachýleností k činu (srv. Rádl - 7), je zaměřena do budoucnosti, mnohé očekává, ale aktivně pomáhá při jeho nastolení. Své zakotvenosti rozumí jako svému pověření a poslání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. (Sem případně poznámka o Fuchsovi.) V tomto ohledu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmětný charakter. Současně ovšem realisace skrze víru má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tak nejenom "nadějných věcí podstata", ale je i nadějí veškeré skutečnosti, je perspektivou všech "věcí". Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájem na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, které má být přetvořeno a pojato do nadějné budoucnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost tuto skutečností to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Víra se neobrací k světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečnost a dovede jí dodat pravou cenu rozpoznáním jejího místa v Božím spasitelném programu a aktivní pomocí v jejím uspořádání podle Božích plánů. Víra, která by se aktivně v lásce) nevztahovala takto aktivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, řečeno s Pavlem (Gal 5,6; 1 K 16, 13n), ano je "mrtvá", pověděno slovy epištoly Jakubovy (2,17.20,26). Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnout skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Konkrétní, t.j. právě praktický vztah k světu není proto něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním charakterem. nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě kolem. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Jistě je už zřejmé, že vyložené pojetí víry usiluje o postižení zcela jiné, hlubší skutečnosti než je historický fenomén "věření". Vira a dějiny Tím, že víra v dosahování a uskutečňování nového nutně navazuje na skutečnost, která tu už jest, je založena dějinnost víry. Sama skutečnost ovšem není neměnná, nezůstává stále tím, čím byla odjakživa. Nao-
ScanImage330.jpg
====================
8 znamená otázku po vzniku víry, nebot víra je pohyb, který se vymyká všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Odkud se tedy bere tato víra ? Tradiční odpověď zní: víra je dar. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu, nejde o vybavení člověka (at psychické či jiné). Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud to neztratí nebo dokud mu to není odňato. Víra nevyrůstá z ničeho daného a zvláště z ničeho, co má člověk po ruce. Jejím ne zbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám (i se svou subjektivitou) náleží. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, ujištění, výzva, podepření i příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním je odpovědí, reakcí. Víra je aktem důvěry a spolehnutím, ale současně vykročením vpřed, nachýleností k činu (srv. Rádl - 7), je zaměřena do budoucnosti, mnohé očekává, ale aktivně pomáhá při jeho nastolení. Své zakotvenosti rozumí jako svému pověření a poslání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. (Sem případně poznámka o Fuchsovi.) V tomto ohledu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmětný charakter. Současně ovšem realisace skrze víru má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tak nejenom "nadějných věcí podstata", ale je i nadějí veškeré skutečnosti, je perspektivou všech "věcí". Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájem na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, které má být přetvořeno a pojato do nadějné budoucnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost tuto skutečností to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Víra se neobrací k světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečnost a dovede jí dodat pravou cenu rozpoznáním jejího místa v Božím spasitelném programu a aktivní pomocí v jejím uspořádání podle Božích plánů. Víra, která by se aktivně v lásce) nevztahovala takto aktivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, řečeno s Pavlem (Gal 5,6; 1 K 16, 13n), ano je "mrtvá", pověděno slovy epištoly Jakubovy (2,17.20,26). Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnout skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Konkrétní, t.j. právě praktický vztah k světu není proto něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním charakterem. nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě kolem. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Jistě je už zřejmé, že vyložené pojetí víry usiluje o postižení zcela jiné, hlubší skutečnosti než je historický fenomén "věření". Vira a dějiny Tím, že víra v dosahování a uskutečňování nového nutně navazuje na skutečnost, která tu už jest, je založena dějinnost víry. Sama skutečnost ovšem není neměnná, nezůstává stále tím, čím byla odjakživa. Nao-
====================
ScanImage331.jpg
====================
9 pak se mění a má své dějiny. Mění se však také pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, takže dokonce můžeme v dějinách skutečnos-ti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Tyto dějiny se jednak přimykají k dějinám světa, takže víra v různých dějinných situacích rýsuje různé programy a realisuje různé nové skutečnosti. Ale to je jenom okrajová a vnější dějinnost víry. Bylo by chybou se domnívat, že víra podléhá proměnám jen takto vnějšně ve svých aplikacích. Nikoliv, samo jádro víry, sám základní vztah víry, její nejzákladnější struktura se mění a má svůj vývoj v dějinách. Víra ve své dějinnosti nezůstává u pouhého přizpůsobování měnícímu se světu, ale má své vlastní, vnitřní motivy k novým a novým vykročením kupředu. Zdrojem těchto vlastních dějin víry, tohoto vlastního jejího vývoje je opět jenom ten, který je jediným dárcem víry! k člověku se sklánějící milostivý Bůh, který odpouští a zaslibuje, varuje a vyzývá k poslušnosti. Proto a jenom proto může víra ve svém vývoji předstihovat vývoj světa a tím člověka osvobozovat od uzavřenosti do dějin, ale současně mu vždy znovu otevírat svobodný přístup k dějinám a do dějin (viz též Ebeling - 8). Ebeling volí opatrné výrazy; můžeme však uvítat, mluví-li byt s výhradami dokonce o vývoji zjevení, aby této myšlence přiznal byt jen zrnko pravdy (9). HOR V tomto okamžiku se však situace poněkud zatemňuje. Skutečnost víry v dějinách je veskrze složitá; nelze ji nikterak dešifrovat, neujasníme-li si základní rozdíl mezi věrou samotnou a mezi reflexí víry. Víra totiž existuje vždy jen pro sycena docela určitým porozuměním sobě samé a své povaze a proto vždy ve spojení s určitými představami víry (Ebeling 10). Toto představování víry a to, jak víra rozumí sobě samé, je ve dvojím směru historicky podmíněno: jednak souvisí toto porozumění se současným chápáním světa a sy představami o něm, jednak navazuje na chápání a představy otců a praotců ve víře, jimiž se oni zmocňovali jak své víry, tak v souvislosti s tím i světa kolem sebe. Ne smíme se však stát obětí optického klamu, že snad ona dějinná souvislost sebepochopení a představ víry je jediným mediem, jímž víra synů navazuje na víru otců. Nejenom že není jediným, není ani hlavním mediem. Tím se osobní, živý příklad. Tam, kde chybí živý příklad praktického vztahu k lidem a věcem, založeného na víře, tam je vše ztraceno, i když slova zůstanou zachována. A naopak tam, kde je praktický vztah k lidem a věcem v pořádku, kde však chybí správné porozumění sobě i světu, může sice dojít i k vážným poruchám, ale ztraceno není nic. Rozlišení víry, vedoucí k praxi, od reflexe víry, jíž se snaží víra porozumět sobě samé, je nesmírně důležité. V praxi dosvědčená víry je prvotní a hlavní; reflexe je na druhém místě ). Tento vztah nesmí být obrácen, i když reflexe zdaleka nemá pouze epifenomenální charakter a i když chybná reflexe může být v mnohém odpovědná za chybmou praxi víry. K nápravě nikdy nemůže dojít pouze prostřednictvím reflexe; reflexe se může positivně uplatnit jenom +) Reflexí víry (jejíž vědeckou formou je na př. theologie) rozumíme tu zvláštní schopnost víry, jíž se víra obrací k sobě samé, hledíc sama sobě porozumět v rámci celkového pochopení světa, ale současně v distanci od bezprostřední praxe, tj. na svět zaměřené aktivity. I když toto počínání je veskrze nutné a potřebné, má kromě kladných také stinné stránky (jako je na př. ne zcela legitimní, protože ne zcela adekvátní objektivace tzv. předmětů víry), takže reflexí je víře vytvářen jakoby krunýř, který musí živá víra čas od času rozrážet a prolamovat, ale který na ní tuhne vždy znovu.
ScanImage331.jpg
====================
9 pak se mění a má své dějiny. Mění se však také pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, takže dokonce můžeme v dějinách skutečnos-ti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Tyto dějiny se jednak přimykají k dějinám světa, takže víra v různých dějinných situacích rýsuje různé programy a realisuje různé nové skutečnosti. Ale to je jenom okrajová a vnější dějinnost víry. Bylo by chybou se domnívat, že víra podléhá proměnám jen takto vnějšně ve svých aplikacích. Nikoliv, samo jádro víry, sám základní vztah víry, její nejzákladnější struktura se mění a má svůj vývoj v dějinách. Víra ve své dějinnosti nezůstává u pouhého přizpůsobování měnícímu se světu, ale má své vlastní, vnitřní motivy k novým a novým vykročením kupředu. Zdrojem těchto vlastních dějin víry, tohoto vlastního jejího vývoje je opět jenom ten, který je jediným dárcem víry! k člověku se sklánějící milostivý Bůh, který odpouští a zaslibuje, varuje a vyzývá k poslušnosti. Proto a jenom proto může víra ve svém vývoji předstihovat vývoj světa a tím člověka osvobozovat od uzavřenosti do dějin, ale současně mu vždy znovu otevírat svobodný přístup k dějinám a do dějin (viz též Ebeling - 8). Ebeling volí opatrné výrazy; můžeme však uvítat, mluví-li byt s výhradami dokonce o vývoji zjevení, aby této myšlence přiznal byt jen zrnko pravdy (9). HOR V tomto okamžiku se však situace poněkud zatemňuje. Skutečnost víry v dějinách je veskrze složitá; nelze ji nikterak dešifrovat, neujasníme-li si základní rozdíl mezi věrou samotnou a mezi reflexí víry. Víra totiž existuje vždy jen pro sycena docela určitým porozuměním sobě samé a své povaze a proto vždy ve spojení s určitými představami víry (Ebeling 10). Toto představování víry a to, jak víra rozumí sobě samé, je ve dvojím směru historicky podmíněno: jednak souvisí toto porozumění se současným chápáním světa a sy představami o něm, jednak navazuje na chápání a představy otců a praotců ve víře, jimiž se oni zmocňovali jak své víry, tak v souvislosti s tím i světa kolem sebe. Ne smíme se však stát obětí optického klamu, že snad ona dějinná souvislost sebepochopení a představ víry je jediným mediem, jímž víra synů navazuje na víru otců. Nejenom že není jediným, není ani hlavním mediem. Tím se osobní, živý příklad. Tam, kde chybí živý příklad praktického vztahu k lidem a věcem, založeného na víře, tam je vše ztraceno, i když slova zůstanou zachována. A naopak tam, kde je praktický vztah k lidem a věcem v pořádku, kde však chybí správné porozumění sobě i světu, může sice dojít i k vážným poruchám, ale ztraceno není nic. Rozlišení víry, vedoucí k praxi, od reflexe víry, jíž se snaží víra porozumět sobě samé, je nesmírně důležité. V praxi dosvědčená víry je prvotní a hlavní; reflexe je na druhém místě ). Tento vztah nesmí být obrácen, i když reflexe zdaleka nemá pouze epifenomenální charakter a i když chybná reflexe může být v mnohém odpovědná za chybmou praxi víry. K nápravě nikdy nemůže dojít pouze prostřednictvím reflexe; reflexe se může positivně uplatnit jenom +) Reflexí víry (jejíž vědeckou formou je na př. theologie) rozumíme tu zvláštní schopnost víry, jíž se víra obrací k sobě samé, hledíc sama sobě porozumět v rámci celkového pochopení světa, ale současně v distanci od bezprostřední praxe, tj. na svět zaměřené aktivity. I když toto počínání je veskrze nutné a potřebné, má kromě kladných také stinné stránky (jako je na př. ne zcela legitimní, protože ne zcela adekvátní objektivace tzv. předmětů víry), takže reflexí je víře vytvářen jakoby krunýř, který musí živá víra čas od času rozrážet a prolamovat, ale který na ní tuhne vždy znovu.
====================
ScanImage332.jpg
====================
10 tam, kde je půda předem připravena příkladem života z víry. Aby nám však nebyla špatně porozuměno, uvádíme výslovně, že nelze směšovat reflexi víry se slovem víry, neboť také reflexe víry se odívá v slova. Takto slovy vyjádřená, t.j. formulovaná reflexe víry však bývá živou věrou prolamována, jak jsme naznačili. A tu se ukazuje, že slovo je ve chvíli prolomení připraveno stát se ze služebníka reflexe přímým služebníkem víry. Takovou povahu má pak živé zvěstování, osobní vyznání: přímou službou slova víře se dostává i reflexi (kterou s sebou ovšem slovo nikdy nepřestává nést, nemá-li se z něho stát flatus vocis) pro určitou situaci nového, vyostřeného smyslu. Slovo víry je tak příklafem, je svědectvím, je praxí víry správně říká Ebeling (11), že kdy by se nám nebylo dostalo slova víry (jež se v Novém zákoně nazývá evangeliem) v ústním, osobním předání, nevěděli bychom nic o víře. Sama reflexe víry by nám nepomohla, nebot bychom poslouchali jako slepí výkladu o barvách. Příklad víry beze slova víry by v nás mohl zapálit jiskru následování, ale nepřispěl by mmmás ničím našemu pravému vědění. Slovo víry má tu výsadu, že je současně činem víry i vyjádřením jeho smyslu, že je praxí i reflexí, že je příkladem i výkladem. Tuto výsadu si však podrží jen natolik, nakolik míří do konkrétní situace, tj. nakolik je právě činem a nikoli pouhým slovem. Byli bychom však málo právi dějinnému charakteru víry, kdybychom viděli jen její zpětně historickou podmíněnost a zapomněli na její bytostné, nikoli existenciální, nýbrž právě dějinné zaměření do budoucnosti. Nikoli tedy jenom ethos rozhodování, ale dějinný program; a nejenom program, ale skutečné dějinné působení. K opravdovému mfanbaná porozumění povaze víry nestačí zaměřit pozornost k etické životní praxi věřícího, ale je třeba sledovat dynamiku jím uplatňované víry do nejvzdálenějších důsledků. Víra se uplatňuje nejenom v soukromém životě, nejenom v individuálním působení na veřejnosti, ale v aktivní odpovědné účasti na velkých dějinných událostech a proudech, společenských přestavbách, sociálních i politických programech, které svou mohutností přesahují individuálně kontrolovatelné působení. A ještě dále je třeba jít: nejde jen o aktivní odpovědnou účast, ale rovněž o podíl na složité přípravě podmínek a podhoubí hnutím, která se mají v budoucnu teprve zrodit. Ještě v daleké a pozdní budoucnosti se osvědčuje nebo neosvědčuje naše víra, a není v naší moci to všechno podržet pod svou kontrolou, mít to pod svou mocí a vládnout tím podle svého jasného rozvážení. I tady je víra darem a prostředkem Boží vlády nad světem. (Dei providentia et hominum confusione) Proto jsou dějiny nejvlastnější scénou, na níž se víra osvědčuje jako víra nebo kde je odhalena jako nedověra či přímo nevěra. Víra není žádným sebevznešenějším hnutím mysli ani žádným sebevzácnějším subjektivním stavem, ale ve skutečných dějinách se osvědčující odevzdaností Božímu programu a poslušností Boží vůle, rozpoznávané jako "znamení čast" a uskutečňované se všech sil a z napjatého svědomí. (Zapracovat: jednostranné dějinné pochopení u Bultmanna atd.) Jak je vidět, víra jde kupředu nejen v jednotlivých, tj. isolovaných (existenciálních) situacích, ale její přesahování, její transcendence má vnitřní spojitost (i když je to často linie o mnoha zákrutech). Tato spojitost jde hluboko do minulosti a daleke do budoucnosti. V tomto ohledu můžeme souhlasit s Hans-Wernerem Bartschem, že víra není ne závislá na určitých historicky zjistitelných souvislostech dění nebo
ScanImage332.jpg
====================
10 tam, kde je půda předem připravena příkladem života z víry. Aby nám však nebyla špatně porozuměno, uvádíme výslovně, že nelze směšovat reflexi víry se slovem víry, neboť také reflexe víry se odívá v slova. Takto slovy vyjádřená, t.j. formulovaná reflexe víry však bývá živou věrou prolamována, jak jsme naznačili. A tu se ukazuje, že slovo je ve chvíli prolomení připraveno stát se ze služebníka reflexe přímým služebníkem víry. Takovou povahu má pak živé zvěstování, osobní vyznání: přímou službou slova víře se dostává i reflexi (kterou s sebou ovšem slovo nikdy nepřestává nést, nemá-li se z něho stát flatus vocis) pro určitou situaci nového, vyostřeného smyslu. Slovo víry je tak příklafem, je svědectvím, je praxí víry správně říká Ebeling (11), že kdy by se nám nebylo dostalo slova víry (jež se v Novém zákoně nazývá evangeliem) v ústním, osobním předání, nevěděli bychom nic o víře. Sama reflexe víry by nám nepomohla, nebot bychom poslouchali jako slepí výkladu o barvách. Příklad víry beze slova víry by v nás mohl zapálit jiskru následování, ale nepřispěl by mmmás ničím našemu pravému vědění. Slovo víry má tu výsadu, že je současně činem víry i vyjádřením jeho smyslu, že je praxí i reflexí, že je příkladem i výkladem. Tuto výsadu si však podrží jen natolik, nakolik míří do konkrétní situace, tj. nakolik je právě činem a nikoli pouhým slovem. Byli bychom však málo právi dějinnému charakteru víry, kdybychom viděli jen její zpětně historickou podmíněnost a zapomněli na její bytostné, nikoli existenciální, nýbrž právě dějinné zaměření do budoucnosti. Nikoli tedy jenom ethos rozhodování, ale dějinný program; a nejenom program, ale skutečné dějinné působení. K opravdovému mfanbaná porozumění povaze víry nestačí zaměřit pozornost k etické životní praxi věřícího, ale je třeba sledovat dynamiku jím uplatňované víry do nejvzdálenějších důsledků. Víra se uplatňuje nejenom v soukromém životě, nejenom v individuálním působení na veřejnosti, ale v aktivní odpovědné účasti na velkých dějinných událostech a proudech, společenských přestavbách, sociálních i politických programech, které svou mohutností přesahují individuálně kontrolovatelné působení. A ještě dále je třeba jít: nejde jen o aktivní odpovědnou účast, ale rovněž o podíl na složité přípravě podmínek a podhoubí hnutím, která se mají v budoucnu teprve zrodit. Ještě v daleké a pozdní budoucnosti se osvědčuje nebo neosvědčuje naše víra, a není v naší moci to všechno podržet pod svou kontrolou, mít to pod svou mocí a vládnout tím podle svého jasného rozvážení. I tady je víra darem a prostředkem Boží vlády nad světem. (Dei providentia et hominum confusione) Proto jsou dějiny nejvlastnější scénou, na níž se víra osvědčuje jako víra nebo kde je odhalena jako nedověra či přímo nevěra. Víra není žádným sebevznešenějším hnutím mysli ani žádným sebevzácnějším subjektivním stavem, ale ve skutečných dějinách se osvědčující odevzdaností Božímu programu a poslušností Boží vůle, rozpoznávané jako "znamení čast" a uskutečňované se všech sil a z napjatého svědomí. (Zapracovat: jednostranné dějinné pochopení u Bultmanna atd.) Jak je vidět, víra jde kupředu nejen v jednotlivých, tj. isolovaných (existenciálních) situacích, ale její přesahování, její transcendence má vnitřní spojitost (i když je to často linie o mnoha zákrutech). Tato spojitost jde hluboko do minulosti a daleke do budoucnosti. V tomto ohledu můžeme souhlasit s Hans-Wernerem Bartschem, že víra není ne závislá na určitých historicky zjistitelných souvislostech dění nebo
====================
ScanImage333.jpg
====================
11 literární produkce (12), i když je jistě pravda, že víra těmito okolnostmi není vposledu určena. Víra ve své konkrétnosti nevyrůstá přímo z dané chvíle, přestože je a zůstává vždy darem, ale její konkrétní podoba je do veliké míry plodem celé historie, z něhož má v budoucnosti opět vyrůst nové úroda. Ve víře nikdo nemůže zůstat sám, a těžce se mýlí a s cesty schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje (byt kriticky) na víru otců i živých spolubratří, tj. spolupracovníků na díle Božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její ciltivost a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem jejího v zásadě kladného vztahu ke všemu světu a k celé skutečnosti. Víra se proto neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale třebas také vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nenechá pohltit a nerozplyne se v nich. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nebot každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spojena s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Navazováním an na dosvadní milníky se projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry a to je nezbytným předpokladem, má-li postoupit kupředu a stát se pomocí a orientačním bodem pro budoucí projevy víry. Přitom žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry (viz Robinson 152). I když víra přesahuje jakýkoli předmětně konkrétní program, ne zhamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře, chtít mluvit jen o odpovědném (existenciálním) rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a vposledu stejně podlehnout nekontrolovaně a nevědomky nějakému předmětnému programu. Skutečné víře je naopak vlastní tendence k vytváření nebo držení vědomě neabsolutních, přechodných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodování i na této rovině. O V této souvislosti bychom chtěli alespoň malou poznámkou zmínit, že velmi oprávněná reservovanost k metafysice nesmí být pojata jinak než jako kritický odstup od staré antikou podmíněné a ovlivněné filosofické tradice, o jejímž významném podílu na formulaci tradičních dogmat však nemůže být pochyby. Že není možno se filosofii vyhnout a bez ní se obejít, to proniklo vcelku obecně do křesťanského povědomí; avšak myšlenka že je v nové situaci potřeba z nových předpokladů aktivně filosofii pěstovat jako nezbytnou součást reflexe víry, zdá se být ještě bohužel hodně vzdálena perspektivám křesťanského myšlení, zvláště protestantského. Vira a historický Ježíš Vyložili jsme své pojetí víry, aby bylo jasno, s čím pracujeme při řešení hlavní otázky této studie. Máme za to, že je to skutečně víra, která představuje onen moment kontinuity mezi historickým Ježíšem a Kristem kérygmatu. Víra je oním momentem navázání mamiaismaniokan kérygmatického podání na historickou realitu Ježíše z Nazarétu. Přihlédněme tedy blíže ke konkrétním okolnostem tohoto navázání a pokusme se v rámci tohoto programu aplikovat a tím současně prověřit obecně již vyložené pojetí víry. Především tedy je zřejmé, že kérygmatický Kristus není žádným přímým pokračováním, žádným ohlasem, žádnou památkou ani pamětí na skutečného Ježíše, že není jeho prodlouženým působením a posmrtným vlávem, který by se uskutečňoval na běžné historické úrovni a jímž by zemřelý
ScanImage333.jpg
====================
11 literární produkce (12), i když je jistě pravda, že víra těmito okolnostmi není vposledu určena. Víra ve své konkrétnosti nevyrůstá přímo z dané chvíle, přestože je a zůstává vždy darem, ale její konkrétní podoba je do veliké míry plodem celé historie, z něhož má v budoucnosti opět vyrůst nové úroda. Ve víře nikdo nemůže zůstat sám, a těžce se mýlí a s cesty schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje (byt kriticky) na víru otců i živých spolubratří, tj. spolupracovníků na díle Božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její ciltivost a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem jejího v zásadě kladného vztahu ke všemu světu a k celé skutečnosti. Víra se proto neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale třebas také vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nenechá pohltit a nerozplyne se v nich. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nebot každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spojena s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Navazováním an na dosvadní milníky se projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry a to je nezbytným předpokladem, má-li postoupit kupředu a stát se pomocí a orientačním bodem pro budoucí projevy víry. Přitom žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry (viz Robinson 152). I když víra přesahuje jakýkoli předmětně konkrétní program, ne zhamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře, chtít mluvit jen o odpovědném (existenciálním) rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a vposledu stejně podlehnout nekontrolovaně a nevědomky nějakému předmětnému programu. Skutečné víře je naopak vlastní tendence k vytváření nebo držení vědomě neabsolutních, přechodných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodování i na této rovině. O V této souvislosti bychom chtěli alespoň malou poznámkou zmínit, že velmi oprávněná reservovanost k metafysice nesmí být pojata jinak než jako kritický odstup od staré antikou podmíněné a ovlivněné filosofické tradice, o jejímž významném podílu na formulaci tradičních dogmat však nemůže být pochyby. Že není možno se filosofii vyhnout a bez ní se obejít, to proniklo vcelku obecně do křesťanského povědomí; avšak myšlenka že je v nové situaci potřeba z nových předpokladů aktivně filosofii pěstovat jako nezbytnou součást reflexe víry, zdá se být ještě bohužel hodně vzdálena perspektivám křesťanského myšlení, zvláště protestantského. Vira a historický Ježíš Vyložili jsme své pojetí víry, aby bylo jasno, s čím pracujeme při řešení hlavní otázky této studie. Máme za to, že je to skutečně víra, která představuje onen moment kontinuity mezi historickým Ježíšem a Kristem kérygmatu. Víra je oním momentem navázání mamiaismaniokan kérygmatického podání na historickou realitu Ježíše z Nazarétu. Přihlédněme tedy blíže ke konkrétním okolnostem tohoto navázání a pokusme se v rámci tohoto programu aplikovat a tím současně prověřit obecně již vyložené pojetí víry. Především tedy je zřejmé, že kérygmatický Kristus není žádným přímým pokračováním, žádným ohlasem, žádnou památkou ani pamětí na skutečného Ježíše, že není jeho prodlouženým působením a posmrtným vlávem, který by se uskutečňoval na běžné historické úrovni a jímž by zemřelý
====================
ScanImage334.jpg
====================
12 Ježíš z Nazrétu stále ještě svou vahou (tj. předmětně, kausálně) pronikal do dějinné budoucnosti. Nemůže ovšem být sporu o tom, že tento typ historického působení Ježíše z Nazarétu je skutečností, že je možno jej legitimně sledovat a že je možno shromaždovat dokumenty takového působení. V platnosti však zůstává, že údělem takového počínání je nemít v ruce víc než pouhá disiecta membra, a k tomu značně řídká, kusá a především okrajová. Vlastní pravá skutečnost historického Ježíše zůstává na této cestě nezachycena a jeho skutečný historický význam se zcela vytrácí. Přesto však tato cesta nesmí být zanedbána. Dokumenty tohoto typu působení pronikly nutně do samé zvěsti, a skutečnost, že do kérygmatu byly pojaty některé jednotlivosti ze života Ježíšova, nelze bez problémů oddisputovat výkladem, že jde v podstatě o lhostejná a příležitostná fakta, jež plní jedinou funkci, totiž zdůrazňují inkarnaci, a že v této své funkci by mohla být nahrazena libovolnými fakty jinými. Nic není méně samozřejmé než takový výklad, i když souhlasíme s Robinsonem (13), že také opak by nutně musel být teprve dokázán. Samostatný zájem o "bruta facta" Ježíšovy existence je legitimní už proto, že naprosto nemůžeme se samozřejmostí předpokládat, že kérygma je tou pravou interpretací Ježíšova významu, ale naopak že tato interpretace právě tak jako každá jiná musí být podrobena kritickému přezkoušení (14). A jsou to ona holá fakta, pokud jsou nám vůbec dostupná, která nám metodicky otvírají volný prostor pro jeden z možných druhů potřebného odstupu, jenž je předpokladem každého takového kritického zkoumání. Řekli jsme tedy, že kérygmatický Kristus není žádným pokračováním historického Ježíše v běžném historickém smyslu (působení, vliv, ohlas, pamět). V podání kérygmatu existuje mezi historickým Ježíšem a vyznávaným Kristem hluboký předěl: smrt a vzkříšení. A skutečně tento skok ze smrti do života je výstižným obrazem proměny historického Ježíše v Krista křestanovy víry (Ebeling - 15). Navázání se neodehrává na objektivní historické rovině, nýbrž je aktem víry, a to znamená, jak jsme už nazančili, že je darem, tedy vposledu činem Božím. Co nám však může odhalit bližší zkoumání této okolnosti, chceme-li si kriticky ověřit, že vyznávaný Kristus není produktem víry, ale naopak navázáním na historickou existenci Ježíše z Nazarétu, a že tedy víra není vposledu orientována na nějaký svůj výplod, ale na skutečného Ježíše ? V čem můžeme vidět záruku, že nám Kristus není prostě typem mesiáše ? Že naše víra není fixována na Krista v navázání na mesiášovské tradice namísto v navázání na skutečného Ježíše ? Orientace víry na Kristu jakožte typu, tj. jako na Mesiáši obecně, by ovšem byla mylná. Nemáme jiného legitimního přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", t.j. Krista, než skrze či lépe směrem k historickému Ježíši. To znamená, že obraz Mesiáše (Krista), do něhož byla podáním a tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarátu, musí být právě z nejhlubších motivů víry náležitě prověřován v definitivní orientaci na historického Ježíše. Tento historický Ježíš však není pouhé isolované a všelijak nadto zasuté factum brutum, ale je personální skutečností neboli skutečnou osobou na pozadí historických, tj. náboženských i sekulárních, tedy na př. kulticko-mythických i nacionálních, myšlenkových i politických a sociálních souvislostí. Tím se otvírá možnost poukazu na to, že nejenom kérygma prvních svědků, ale samo sebepochopení (sebe-vědomí) Ježíšovo dojista navazovalo na docela konkrétní současné i starší
ScanImage334.jpg
====================
12 Ježíš z Nazrétu stále ještě svou vahou (tj. předmětně, kausálně) pronikal do dějinné budoucnosti. Nemůže ovšem být sporu o tom, že tento typ historického působení Ježíše z Nazarétu je skutečností, že je možno jej legitimně sledovat a že je možno shromaždovat dokumenty takového působení. V platnosti však zůstává, že údělem takového počínání je nemít v ruce víc než pouhá disiecta membra, a k tomu značně řídká, kusá a především okrajová. Vlastní pravá skutečnost historického Ježíše zůstává na této cestě nezachycena a jeho skutečný historický význam se zcela vytrácí. Přesto však tato cesta nesmí být zanedbána. Dokumenty tohoto typu působení pronikly nutně do samé zvěsti, a skutečnost, že do kérygmatu byly pojaty některé jednotlivosti ze života Ježíšova, nelze bez problémů oddisputovat výkladem, že jde v podstatě o lhostejná a příležitostná fakta, jež plní jedinou funkci, totiž zdůrazňují inkarnaci, a že v této své funkci by mohla být nahrazena libovolnými fakty jinými. Nic není méně samozřejmé než takový výklad, i když souhlasíme s Robinsonem (13), že také opak by nutně musel být teprve dokázán. Samostatný zájem o "bruta facta" Ježíšovy existence je legitimní už proto, že naprosto nemůžeme se samozřejmostí předpokládat, že kérygma je tou pravou interpretací Ježíšova významu, ale naopak že tato interpretace právě tak jako každá jiná musí být podrobena kritickému přezkoušení (14). A jsou to ona holá fakta, pokud jsou nám vůbec dostupná, která nám metodicky otvírají volný prostor pro jeden z možných druhů potřebného odstupu, jenž je předpokladem každého takového kritického zkoumání. Řekli jsme tedy, že kérygmatický Kristus není žádným pokračováním historického Ježíše v běžném historickém smyslu (působení, vliv, ohlas, pamět). V podání kérygmatu existuje mezi historickým Ježíšem a vyznávaným Kristem hluboký předěl: smrt a vzkříšení. A skutečně tento skok ze smrti do života je výstižným obrazem proměny historického Ježíše v Krista křestanovy víry (Ebeling - 15). Navázání se neodehrává na objektivní historické rovině, nýbrž je aktem víry, a to znamená, jak jsme už nazančili, že je darem, tedy vposledu činem Božím. Co nám však může odhalit bližší zkoumání této okolnosti, chceme-li si kriticky ověřit, že vyznávaný Kristus není produktem víry, ale naopak navázáním na historickou existenci Ježíše z Nazarétu, a že tedy víra není vposledu orientována na nějaký svůj výplod, ale na skutečného Ježíše ? V čem můžeme vidět záruku, že nám Kristus není prostě typem mesiáše ? Že naše víra není fixována na Krista v navázání na mesiášovské tradice namísto v navázání na skutečného Ježíše ? Orientace víry na Kristu jakožte typu, tj. jako na Mesiáši obecně, by ovšem byla mylná. Nemáme jiného legitimního přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", t.j. Krista, než skrze či lépe směrem k historickému Ježíši. To znamená, že obraz Mesiáše (Krista), do něhož byla podáním a tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarátu, musí být právě z nejhlubších motivů víry náležitě prověřován v definitivní orientaci na historického Ježíše. Tento historický Ježíš však není pouhé isolované a všelijak nadto zasuté factum brutum, ale je personální skutečností neboli skutečnou osobou na pozadí historických, tj. náboženských i sekulárních, tedy na př. kulticko-mythických i nacionálních, myšlenkových i politických a sociálních souvislostí. Tím se otvírá možnost poukazu na to, že nejenom kérygma prvních svědků, ale samo sebepochopení (sebe-vědomí) Ježíšovo dojista navazovalo na docela konkrétní současné i starší
====================
ScanImage335.jpg
====================
13 tradice na př. mesiášovské, a že tedy případně zjištovaná závislost starocírkevního podání na těchto tradicích může být do značné míry přehnanou představou nebo přímo optickým klamem, protože skutečné navázání mohko být zcela nebo alespoň převážně provedeno samotným Ježíšem (Robinson 120), který vědomě a programově chápal své poslání jako naplnitele zaslíbení (tj. zaslíbení tradovaných), takže odvozené navázání kérygmatu je naprosto legitimní a takřka autorisované. Dříve než budeme relativisovat význam Ježíšova sebe pochopení (sebe-vědomí), chtěli bychom zdůraznit, že tento význam nemůže být bagatelisován a že otázka Ježíšova sebepochopení naprosto nesmí být odsunována jako irelevantní a psychologisující, i když s sebou ovšem nese nemalé metodické obtíže. Ježíšovo sebepochopení, t.j. pochopení sebe sama a vlastního poslání, je nerozlučnou součástí jeho historické existence, k jeho existenci integrálně náleží a je od ní neodmyslitelné. I když, jak se domníváme, naprosto nejsme u samého jádra a centra Ježíšova skutečného významu, je možno již v historickém zařazení jeho sebpochopení odhalit něco z toho nového, co Ježíš přináší a čím se i prostě historicky vysoce zvedá jako předěl uprostřed masivu předchozích i následujících věků. Rozhodující pro náš problém je však jiná věc. Bylo by nepřípustnou redukcí a nepřijatelným omezením, kdybychom navázání víry prvních vyznavačů na skutečného Ježíše interpretovali jako navázání reflexe jejich víry na reflexi Ježíšovu. Jenom pomocně a druhotně smí křesťanova víra ve své reflexi navazovat na Ježíšovo sebe pochopení resp. vůbec na jeho reflexi. Jediné legitimní navázání naší víry právě tak jako víry prvních svědků na historického Ježíše je navázání na skutečnost jeho víry, v níž je samo jádro jeho dějinného významu. (Model víry Fuchs.) Jedině na základě tohoto nejhlubšího navázání je možno druhotně navazovat i na jiných úrovních. Zůstává však před námi stát nová otázka: jak vypadá a v čem spočívá navázání víry na víru, a tedy konkrétně víry naší na víru Ježíšovu ? Naše prozatímní these zní: jediná oprávněná a jediná kriticky možná orientace na historického, tj. skutečného Ježíše je orientace naší víry na víru jeho. Protože však již víme, že víra je Božím darem, což znamená, že v samotném své základě a počátku je činem Božím, z něhož naše aktivita vychází teprve druhotně již proto, že ve své skut tečnosti je až druhotná, neboť vyvěrá z oné víry a tak je vlastně ve svém počátku založena mimo nás, je zřejmé, že ona uvedená orientace naší víry na víru Ježíšovu je možná až "za pochodu", to jest až na cestě realisace víry v čin a činnost, na cestě uplatňování víry v aktivním životě, v aktivním životním postoji a přístupu k lidem i věcem kolem nás. Podobně je tomu však i s druhé strany: také na Ježíšovu víru je možno navazovat až tam, kde i ona je již "na pochodu" a na cestě realisace. Co jiného je však toto "navazování", ne-li napodobování či lépe následování Ježíše? Jseme ovšem více než pouhými imitátory Ježíšovými, nebot právě ve víře se ocitáme v jeho posici a jaksi na jeho místě: nejsme už cizinci, kteří se zvnějška přizpůsíbují a tak v pravém slova smyslu "napodobují" Ježíšovo chování, nýbrž daleko spíše jsme jeho mladšími sourozenci, kteří se od něho učí v životě aplikovat to, co také jim bylo svěřeno a k čemu i oni byli povoláni. Vpravdě sourozenci, neboť počátek naší víry je týž jako počátek víry jeho: v tom je naše sourodost. Říkáme-li někdy, že Ježíš Kristus je zdrojem naší víry, je to určitá nepřesnost naší reflexe, která proto dnes už nesmí nabýt charakteru theologické
ScanImage335.jpg
====================
13 tradice na př. mesiášovské, a že tedy případně zjištovaná závislost starocírkevního podání na těchto tradicích může být do značné míry přehnanou představou nebo přímo optickým klamem, protože skutečné navázání mohko být zcela nebo alespoň převážně provedeno samotným Ježíšem (Robinson 120), který vědomě a programově chápal své poslání jako naplnitele zaslíbení (tj. zaslíbení tradovaných), takže odvozené navázání kérygmatu je naprosto legitimní a takřka autorisované. Dříve než budeme relativisovat význam Ježíšova sebe pochopení (sebe-vědomí), chtěli bychom zdůraznit, že tento význam nemůže být bagatelisován a že otázka Ježíšova sebepochopení naprosto nesmí být odsunována jako irelevantní a psychologisující, i když s sebou ovšem nese nemalé metodické obtíže. Ježíšovo sebepochopení, t.j. pochopení sebe sama a vlastního poslání, je nerozlučnou součástí jeho historické existence, k jeho existenci integrálně náleží a je od ní neodmyslitelné. I když, jak se domníváme, naprosto nejsme u samého jádra a centra Ježíšova skutečného významu, je možno již v historickém zařazení jeho sebpochopení odhalit něco z toho nového, co Ježíš přináší a čím se i prostě historicky vysoce zvedá jako předěl uprostřed masivu předchozích i následujících věků. Rozhodující pro náš problém je však jiná věc. Bylo by nepřípustnou redukcí a nepřijatelným omezením, kdybychom navázání víry prvních vyznavačů na skutečného Ježíše interpretovali jako navázání reflexe jejich víry na reflexi Ježíšovu. Jenom pomocně a druhotně smí křesťanova víra ve své reflexi navazovat na Ježíšovo sebe pochopení resp. vůbec na jeho reflexi. Jediné legitimní navázání naší víry právě tak jako víry prvních svědků na historického Ježíše je navázání na skutečnost jeho víry, v níž je samo jádro jeho dějinného významu. (Model víry Fuchs.) Jedině na základě tohoto nejhlubšího navázání je možno druhotně navazovat i na jiných úrovních. Zůstává však před námi stát nová otázka: jak vypadá a v čem spočívá navázání víry na víru, a tedy konkrétně víry naší na víru Ježíšovu ? Naše prozatímní these zní: jediná oprávněná a jediná kriticky možná orientace na historického, tj. skutečného Ježíše je orientace naší víry na víru jeho. Protože však již víme, že víra je Božím darem, což znamená, že v samotném své základě a počátku je činem Božím, z něhož naše aktivita vychází teprve druhotně již proto, že ve své skut tečnosti je až druhotná, neboť vyvěrá z oné víry a tak je vlastně ve svém počátku založena mimo nás, je zřejmé, že ona uvedená orientace naší víry na víru Ježíšovu je možná až "za pochodu", to jest až na cestě realisace víry v čin a činnost, na cestě uplatňování víry v aktivním životě, v aktivním životním postoji a přístupu k lidem i věcem kolem nás. Podobně je tomu však i s druhé strany: také na Ježíšovu víru je možno navazovat až tam, kde i ona je již "na pochodu" a na cestě realisace. Co jiného je však toto "navazování", ne-li napodobování či lépe následování Ježíše? Jseme ovšem více než pouhými imitátory Ježíšovými, nebot právě ve víře se ocitáme v jeho posici a jaksi na jeho místě: nejsme už cizinci, kteří se zvnějška přizpůsíbují a tak v pravém slova smyslu "napodobují" Ježíšovo chování, nýbrž daleko spíše jsme jeho mladšími sourozenci, kteří se od něho učí v životě aplikovat to, co také jim bylo svěřeno a k čemu i oni byli povoláni. Vpravdě sourozenci, neboť počátek naší víry je týž jako počátek víry jeho: v tom je naše sourodost. Říkáme-li někdy, že Ježíš Kristus je zdrojem naší víry, je to určitá nepřesnost naší reflexe, která proto dnes už nesmí nabýt charakteru theologické
====================
ScanImage336.jpg
====================
14 (tj. vědecké) výpovědi. Pokud však jde o ztotožnění (o kérygmatickou identifikaci) historického Ježíše (resp. vyznávaného Krista) s posledním zdrojem každé víry (vyjádřené v klasickém christologickém dogmatu), máme za to, že tu jde nakonec spíše o umenšení skutečného významu Ježíšova, byt se to zdálo sebe paradoxnější. Nebot Ježíšův význam spočívá v tom, že se u něho můžeme učit, tedy že nás vede, a tedy že za námi přišel. Evangelium je radostnou zvěstí o cestě Boží za člověkem (Hrote dy mádka). Tato cesta byla realisována tak, že Bůh přišel v člověku, že přišel člověk. Každé relativisování této skutečnosti se ocitá v nebezpečí, že Boží cestu za člověkem v historickém Ježíši pojme jako událost v podstatě naddějinnou, která se v pozdějších dějinných situacích v centru své závažnosti uplatňuje jaksi vertikálně (nebezpečí pojetí situace víry jako ahistorického stereotypu). A tak se ukazuje, že obrat k historickému Ježíši může mít jen gediný smysl: otevřít oči a uvidět, že Ježíš byl jedinečným nistelem moci a síly, v níž konal své dílo. Jeho zájem se netýkal vlastní osobnosti, nýbrž jeho díla (Bultmann, Jesus, Berlin 1929, 12). Proto také je mnohem významnější ta část jeho sebepochopení, která se odnáší k jeho poslání a dílu, než která se odnáší k vlastní existenci a postavení. A jestliže jsme zprbu obšírně ji hovořili o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme na tomto místě upozornit, že tento vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji věcně a fakticky, neboť ve smyslu tohoto prohloubeného pojetí je Ježíš vskutku nejvyznačnějším "činitelem" víry, ale že přitom terminologicky, tj. v reflexi a v pojmu víry, nemusí být a patrně není zakotveno u samotného historického Ježíše. Můžeme proto. korigovat Ebelimgovu the si "In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen" podtržením aktivního vztahu víry ke všem úrovním skutečnosti: v Ježíši došla víra své realisace, svého uskutečnění. Od té chvíle pracuje na tomto světě víra dosud nebývalou měrou a netušeným způsobem, nebot jím byly otevřeny nové cesty. Odtud vyplývá náš obecnější závěr: základem a podstatou věroučného, christologického významu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy historické existence, a to nikoli důsažnost historicky objektivně zjištované a hodnocená, nýbrž především a centrálně živá, přítomná důsažnost, jíž jsme také my osobně zasaženi. Otázka po historickém Ježíši je ne sena dvojím ostrým personálním důrazem: v jakém ohledu je Ježíšovo dílo nemyslitelné bez jeho go osoby? a v jakém smyslu není naše vlastní konkrétní historické a osobní existence myslitelná bez Ježíšova díla ? Spojením těchto dvou aspektů je právě realisováno navázání naší víry na víru Ježíšovu. Není ovšem v této práci jinak možné než jenom velmi předběžným náčrtem naznačit obraz konkrétních příkladů důsažnosti Ježíšovy existence; než tímto náčrtkem svůj výklad uzavřeme, chtěli bychom naznačit vztah našeho řešení otázky po historickém Ježíši ke kérygmatickému Kristu církevního zvěstování. Hned na počátku jsme řekli, že skutečný Ježíš je kriteriem a normou kérygmatu. Je jenom rozvedením této myšlenky, jestliže připomeneme, že toto východisko nutně povede k určitému uvolnění tradiční dogmatické vázanosti příští interpretace významu historického Ježíše a konkrétně dějinné důsažnosti jeho existence. Tradiční podání resp. přímo kérygmatický Kristus je nadmíru výzhamným prismatem, jímž historický, tj. skutečný Ježíš působí a zasaljuje tak pozdější věky. Ve chvíli, kdy je tato okolnost rozeznána, je účinnost tohoto typu působení v jistém
ScanImage336.jpg
====================
14 (tj. vědecké) výpovědi. Pokud však jde o ztotožnění (o kérygmatickou identifikaci) historického Ježíše (resp. vyznávaného Krista) s posledním zdrojem každé víry (vyjádřené v klasickém christologickém dogmatu), máme za to, že tu jde nakonec spíše o umenšení skutečného významu Ježíšova, byt se to zdálo sebe paradoxnější. Nebot Ježíšův význam spočívá v tom, že se u něho můžeme učit, tedy že nás vede, a tedy že za námi přišel. Evangelium je radostnou zvěstí o cestě Boží za člověkem (Hrote dy mádka). Tato cesta byla realisována tak, že Bůh přišel v člověku, že přišel člověk. Každé relativisování této skutečnosti se ocitá v nebezpečí, že Boží cestu za člověkem v historickém Ježíši pojme jako událost v podstatě naddějinnou, která se v pozdějších dějinných situacích v centru své závažnosti uplatňuje jaksi vertikálně (nebezpečí pojetí situace víry jako ahistorického stereotypu). A tak se ukazuje, že obrat k historickému Ježíši může mít jen gediný smysl: otevřít oči a uvidět, že Ježíš byl jedinečným nistelem moci a síly, v níž konal své dílo. Jeho zájem se netýkal vlastní osobnosti, nýbrž jeho díla (Bultmann, Jesus, Berlin 1929, 12). Proto také je mnohem významnější ta část jeho sebepochopení, která se odnáší k jeho poslání a dílu, než která se odnáší k vlastní existenci a postavení. A jestliže jsme zprbu obšírně ji hovořili o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme na tomto místě upozornit, že tento vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji věcně a fakticky, neboť ve smyslu tohoto prohloubeného pojetí je Ježíš vskutku nejvyznačnějším "činitelem" víry, ale že přitom terminologicky, tj. v reflexi a v pojmu víry, nemusí být a patrně není zakotveno u samotného historického Ježíše. Můžeme proto. korigovat Ebelimgovu the si "In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen" podtržením aktivního vztahu víry ke všem úrovním skutečnosti: v Ježíši došla víra své realisace, svého uskutečnění. Od té chvíle pracuje na tomto světě víra dosud nebývalou měrou a netušeným způsobem, nebot jím byly otevřeny nové cesty. Odtud vyplývá náš obecnější závěr: základem a podstatou věroučného, christologického významu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy historické existence, a to nikoli důsažnost historicky objektivně zjištované a hodnocená, nýbrž především a centrálně živá, přítomná důsažnost, jíž jsme také my osobně zasaženi. Otázka po historickém Ježíši je ne sena dvojím ostrým personálním důrazem: v jakém ohledu je Ježíšovo dílo nemyslitelné bez jeho go osoby? a v jakém smyslu není naše vlastní konkrétní historické a osobní existence myslitelná bez Ježíšova díla ? Spojením těchto dvou aspektů je právě realisováno navázání naší víry na víru Ježíšovu. Není ovšem v této práci jinak možné než jenom velmi předběžným náčrtem naznačit obraz konkrétních příkladů důsažnosti Ježíšovy existence; než tímto náčrtkem svůj výklad uzavřeme, chtěli bychom naznačit vztah našeho řešení otázky po historickém Ježíši ke kérygmatickému Kristu církevního zvěstování. Hned na počátku jsme řekli, že skutečný Ježíš je kriteriem a normou kérygmatu. Je jenom rozvedením této myšlenky, jestliže připomeneme, že toto východisko nutně povede k určitému uvolnění tradiční dogmatické vázanosti příští interpretace významu historického Ježíše a konkrétně dějinné důsažnosti jeho existence. Tradiční podání resp. přímo kérygmatický Kristus je nadmíru výzhamným prismatem, jímž historický, tj. skutečný Ježíš působí a zasaljuje tak pozdější věky. Ve chvíli, kdy je tato okolnost rozeznána, je účinnost tohoto typu působení v jistém
====================
ScanImage337.jpg
====================
smyslu ome zena (zdánlivě i podlomena). Avšak tato okolnost - a to je důležité byla rozpoznána v určité dějinné chvíli, kdy se už mezi historického, tj. skutečného Ježíše a mezi tuto nově vzniklou situaci položil již dostatečně mohutný dějinný masiv, který nám představuje dosud nedoceněný a zdánlivě se nedostávající materiál k rozpoznání pravé skutečnosti živého, historicky pevně zakotveného Ježíše z Nazarétu. Právem Ebeling ve svých výkladech o povaze víry orientuje svůj myšlenkový postup na tom, co se fakticky děje (16), i když toto dění je vždycky více značné. Příliš se však omezuje, jestliže z celé bohaté skutečnosti současných dějin vybírá jen veřejné kázání víry (17). Plodů víry orientované na víru Ježíšovu je ne souměřitelně víc, a je možné, že právě ty nejvýznyčnější a nejzávažnější výsledky aktivity pravé víry na sebe vzaly v tomto čase sekulární podobu. Tím mnohoznačnější jsou ovšem ve své povaze, o tom není sporu, snad i problematičtější (i když nikoliv nutně), ale nové pochopení dějin a člověka nám umožňuje nejen se distancovat od "offenbarungspositivismu" ale také od historického positivismu a psychologismu a přistupovat k dějinným skutečnostem i v jejich výrazné sekulárnosti s otevřeností a se smyslem pro výgvu, kterou s sebou třeba i skrytě nesou a která je pro živou víru zdrojem napětí mezi danou, hotovou skutečností a mezi dadějšnou a nápravnou budoucností, která je vlastním prostorem a perspektivou toho, co se má stát a co je v programu a plánu Božím. Význam kérygmatického podání vždycky zůstane zakotven v této eschatologické perspektivě, která je nejvlastnějším a konstitutivním prvek kem každé reflexe víry. Dasažnost Ježíš o vy existence (Ponecháno k zpracování spoluautorovi.) 15 Odkazy 1. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str.83-4. 2. Tamtéž, str.54. 3. Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 72. 4. Tamtéž, str. 66. 5. Otto Dilschneider, Die Geistvergessenheit der Theologie. In: Theol. LitZeit. 86, 258, 1961. 6. Ebeling, citované dílo, str. 32. 7. Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., 1932, str. 435; Náboženství a politika, 1921, str. 47. 8. Ebeling, citované dílo, str. 30. 9. Tamtéž, str.27. 10. Tamtéž, str.28. 11. Tamtéž, str.25. str.3. 12. Hans-Werner Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, 1960, 13. Robinson, citované dílo, str.64. 14. Tamtéž, str.53. 15. Ebeling, citované dílo, str. 66. 16. Tamtéž, str.23. 17. Tamtéž, str.22. LVH 9.3.62
ScanImage337.jpg
====================
smyslu ome zena (zdánlivě i podlomena). Avšak tato okolnost - a to je důležité byla rozpoznána v určité dějinné chvíli, kdy se už mezi historického, tj. skutečného Ježíše a mezi tuto nově vzniklou situaci položil již dostatečně mohutný dějinný masiv, který nám představuje dosud nedoceněný a zdánlivě se nedostávající materiál k rozpoznání pravé skutečnosti živého, historicky pevně zakotveného Ježíše z Nazarétu. Právem Ebeling ve svých výkladech o povaze víry orientuje svůj myšlenkový postup na tom, co se fakticky děje (16), i když toto dění je vždycky více značné. Příliš se však omezuje, jestliže z celé bohaté skutečnosti současných dějin vybírá jen veřejné kázání víry (17). Plodů víry orientované na víru Ježíšovu je ne souměřitelně víc, a je možné, že právě ty nejvýznyčnější a nejzávažnější výsledky aktivity pravé víry na sebe vzaly v tomto čase sekulární podobu. Tím mnohoznačnější jsou ovšem ve své povaze, o tom není sporu, snad i problematičtější (i když nikoliv nutně), ale nové pochopení dějin a člověka nám umožňuje nejen se distancovat od "offenbarungspositivismu" ale také od historického positivismu a psychologismu a přistupovat k dějinným skutečnostem i v jejich výrazné sekulárnosti s otevřeností a se smyslem pro výgvu, kterou s sebou třeba i skrytě nesou a která je pro živou víru zdrojem napětí mezi danou, hotovou skutečností a mezi dadějšnou a nápravnou budoucností, která je vlastním prostorem a perspektivou toho, co se má stát a co je v programu a plánu Božím. Význam kérygmatického podání vždycky zůstane zakotven v této eschatologické perspektivě, která je nejvlastnějším a konstitutivním prvek kem každé reflexe víry. Dasažnost Ježíš o vy existence (Ponecháno k zpracování spoluautorovi.) 15 Odkazy 1. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str.83-4. 2. Tamtéž, str.54. 3. Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 72. 4. Tamtéž, str. 66. 5. Otto Dilschneider, Die Geistvergessenheit der Theologie. In: Theol. LitZeit. 86, 258, 1961. 6. Ebeling, citované dílo, str. 32. 7. Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., 1932, str. 435; Náboženství a politika, 1921, str. 47. 8. Ebeling, citované dílo, str. 30. 9. Tamtéž, str.27. 10. Tamtéž, str.28. 11. Tamtéž, str.25. str.3. 12. Hans-Werner Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, 1960, 13. Robinson, citované dílo, str.64. 14. Tamtéž, str.53. 15. Ebeling, citované dílo, str. 66. 16. Tamtéž, str.23. 17. Tamtéž, str.22. LVH 9.3.62
====================
ScanImage338.jpg
====================
СС 11358 1962 B D PŘÍSPĚVEK K POJETÍ VÍRY Pripravné texty è. II. a IV. (Lv4) k článku "JEZI'S - VÍRA - ESCHATOLOCIE." (Zvláštní opis.) 1962 CT P n )?
ScanImage338.jpg
====================
СС 11358 1962 B D PŘÍSPĚVEK K POJETÍ VÍRY Pripravné texty è. II. a IV. (Lv4) k článku "JEZI'S - VÍRA - ESCHATOLOCIE." (Zvláštní opis.) 1962 CT P n )?
====================
ScanImage339.jpg
====================
Příspěvek k pojetí víry Při spolupráci na příspěvku k Součkovým 60tinám (spolu s Petrem Pokorným) vzniklo několik přípravných textů. První z nich (text I.) je dílem P. Pokorného a představuje první rozvrh práce. Druhý (text II.) je předběžným návrhem rozvedení prvních částí článku. Třetí (text III.) je první synthesou pojetí obou autorů a je dílem Petrovým. Čtvrtý (text IV.) vznikl přepracováním některých partií, především textu II., a pokusem o skloubení ve smyslu synthe sy III; podobně jako text II. je i text IV. mým dílem. Definitivní text V., určený k tisku, vznikl společnou redakcí. Protože se domnívám, že některé z přípravných textů mohou být pro NO podkladem k diskusi, dávám své texty II. a IV. k disposici. Text II. "Novozákonní norma christologie" (Původní pracovní titul) Úvodem Z poselství evangelia v naší (moderní) interpretaci vyprchala moc, síla, přesvědčivost. Staré prostředky jsou neúčinné, cítíme potřebu nové interpretace. Tu však vzniká otázka: jak rozlišit mezi zastaralým, nepotřebným, už jen historickým, a mezi živým, podstatným, významným? Jak rozlišit mezi interpretací a tím, co je interpretováno? Z čeho můžeme a musíme metodicky vyjít ? Čeho se máme a musíme metodicky držet jako kritéria, jako normy? Co je předpokladem nové interpretace a v čem je založena její legitimnost ? Co je podstatou evangelijní zvěsti? V čem je její křesťanskost, t.j. křesťanská specifičnost? co je základem a jádrem kérygmatu ? Způsob našeho dotazování má jeden základní charakter: jde nám o reflexi křesťanské víry, živé v dnešním světě. Jde o otázku aktuální, nikoli historickou. Odtud ona naléhavost až tvrdošíjnost atd. 1. Vira Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile se však sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže ne začínat pokusem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodopověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Ebeling.)
ScanImage339.jpg
====================
Příspěvek k pojetí víry Při spolupráci na příspěvku k Součkovým 60tinám (spolu s Petrem Pokorným) vzniklo několik přípravných textů. První z nich (text I.) je dílem P. Pokorného a představuje první rozvrh práce. Druhý (text II.) je předběžným návrhem rozvedení prvních částí článku. Třetí (text III.) je první synthesou pojetí obou autorů a je dílem Petrovým. Čtvrtý (text IV.) vznikl přepracováním některých partií, především textu II., a pokusem o skloubení ve smyslu synthe sy III; podobně jako text II. je i text IV. mým dílem. Definitivní text V., určený k tisku, vznikl společnou redakcí. Protože se domnívám, že některé z přípravných textů mohou být pro NO podkladem k diskusi, dávám své texty II. a IV. k disposici. Text II. "Novozákonní norma christologie" (Původní pracovní titul) Úvodem Z poselství evangelia v naší (moderní) interpretaci vyprchala moc, síla, přesvědčivost. Staré prostředky jsou neúčinné, cítíme potřebu nové interpretace. Tu však vzniká otázka: jak rozlišit mezi zastaralým, nepotřebným, už jen historickým, a mezi živým, podstatným, významným? Jak rozlišit mezi interpretací a tím, co je interpretováno? Z čeho můžeme a musíme metodicky vyjít ? Čeho se máme a musíme metodicky držet jako kritéria, jako normy? Co je předpokladem nové interpretace a v čem je založena její legitimnost ? Co je podstatou evangelijní zvěsti? V čem je její křesťanskost, t.j. křesťanská specifičnost? co je základem a jádrem kérygmatu ? Způsob našeho dotazování má jeden základní charakter: jde nám o reflexi křesťanské víry, živé v dnešním světě. Jde o otázku aktuální, nikoli historickou. Odtud ona naléhavost až tvrdošíjnost atd. 1. Vira Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile se však sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže ne začínat pokusem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodopověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Ebeling.)
====================
ScanImage340.jpg
====================
Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Nebot víra je pohyb, který se vzpírá všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tedy tato víra bere ? 2 Tradiční odpověď zní: víra je darem. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především tedy nejde o nějaké vybavení člověka, nějakou vlastnost (ani psychickou, ani jinou). Nejde tedy o dar v běžném smyslu slova: víra není něco, co člověk dostane a potom tedy má, dokud mu to není odňato ne bo dokud to jinak neztratí. Je to dar v jiném smyslu: víra nevyrůstá z ničeho, co má člověk po ruce, samozřejmě, nutně, soběstačně. Jejím nezbytným předpokladem je cosi, co tu jaksi není k disposici, co není dáno, co neptří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž i on sám patří. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzva, pozvání, ujištění, poděpření, pomoc, příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním: víra je odpovědí, "reakcí", je spolehnutím, aktem důvěry, vykročením i plánem, přimknutím k božímu plánu, programem, nadějí i odvahou, silou a mocí. Je tedy víra jakýmsi zakotvením, zakotveností, zakořeněností, ale současně pohybem kupředu, otevřeností k činu, "nachýleností k činu" (Rádl), zaměřeností do budoucnosti, očekáváním mnohého, aktivní pomocí k jeho zřízení, atd. Své zakotvenosti rozumí víra jako svému pověření, poslání celá pak je vypjata k činu, k činnosti, k práci, v níž jedině může své poslání, svůj úkol splnit. Smp V tomto smyslu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti nevybočuje z předmě tného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls, první hnutí víry má nepředmětný charakter. Současně však má realisace skrze víru odlišný charakter než akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je nadějí vší skutečnosti, všech "věcí" je jejich perspektivou. Víra je založena v božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a do nadějné budoucnosti pojato (viz ostatně "Bůh a člověk" z r.1959, str. 6 a kolem). Skrze víru jsou věci taženy, dováděny tam, kde mají být, skrze víru se jim otevírá perspektiva pravého místa, pravého zařazení, to jest skutečného zařazení do světa pravé skutečnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností: co jiného to je než inkarnace ? Víra je cestou inkarnace. (V nejširším, nikoli specificky kristovském smyslu.) D 2. Víra a skutečnost Tím, že víra v dosahování nových skutečností nutně navazuje na skutečnost, která tu jest, je založena dějinnost víry. V různých dě#inných situacích realisuje víra různé nové skutečnosti. Víra není zacílena nedějinně či mimodě jinně k bezkrevným "posledním věcem", k dokonalému stavu světa, kde se všechno dě je přesně podle boží vůle, to jest neodchází pryč z této skutečnosti, v níž se ocitá, neobrací se k světu zády, nehledá "jinou skutečnost", "jiný svět", nepočítá tento svět za slzavé údolí, jímž je třeba nějak projít k blaženosti atd. Víra dovede ocenit danou skutečnost, dovede poznat její cenu a dovede
ScanImage340.jpg
====================
Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Nebot víra je pohyb, který se vzpírá všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tedy tato víra bere ? 2 Tradiční odpověď zní: víra je darem. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především tedy nejde o nějaké vybavení člověka, nějakou vlastnost (ani psychickou, ani jinou). Nejde tedy o dar v běžném smyslu slova: víra není něco, co člověk dostane a potom tedy má, dokud mu to není odňato ne bo dokud to jinak neztratí. Je to dar v jiném smyslu: víra nevyrůstá z ničeho, co má člověk po ruce, samozřejmě, nutně, soběstačně. Jejím nezbytným předpokladem je cosi, co tu jaksi není k disposici, co není dáno, co neptří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž i on sám patří. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzva, pozvání, ujištění, poděpření, pomoc, příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním: víra je odpovědí, "reakcí", je spolehnutím, aktem důvěry, vykročením i plánem, přimknutím k božímu plánu, programem, nadějí i odvahou, silou a mocí. Je tedy víra jakýmsi zakotvením, zakotveností, zakořeněností, ale současně pohybem kupředu, otevřeností k činu, "nachýleností k činu" (Rádl), zaměřeností do budoucnosti, očekáváním mnohého, aktivní pomocí k jeho zřízení, atd. Své zakotvenosti rozumí víra jako svému pověření, poslání celá pak je vypjata k činu, k činnosti, k práci, v níž jedině může své poslání, svůj úkol splnit. Smp V tomto smyslu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti nevybočuje z předmě tného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls, první hnutí víry má nepředmětný charakter. Současně však má realisace skrze víru odlišný charakter než akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je nadějí vší skutečnosti, všech "věcí" je jejich perspektivou. Víra je založena v božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a do nadějné budoucnosti pojato (viz ostatně "Bůh a člověk" z r.1959, str. 6 a kolem). Skrze víru jsou věci taženy, dováděny tam, kde mají být, skrze víru se jim otevírá perspektiva pravého místa, pravého zařazení, to jest skutečného zařazení do světa pravé skutečnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností: co jiného to je než inkarnace ? Víra je cestou inkarnace. (V nejširším, nikoli specificky kristovském smyslu.) D 2. Víra a skutečnost Tím, že víra v dosahování nových skutečností nutně navazuje na skutečnost, která tu jest, je založena dějinnost víry. V různých dě#inných situacích realisuje víra různé nové skutečnosti. Víra není zacílena nedějinně či mimodě jinně k bezkrevným "posledním věcem", k dokonalému stavu světa, kde se všechno dě je přesně podle boží vůle, to jest neodchází pryč z této skutečnosti, v níž se ocitá, neobrací se k světu zády, nehledá "jinou skutečnost", "jiný svět", nepočítá tento svět za slzavé údolí, jímž je třeba nějak projít k blaženosti atd. Víra dovede ocenit danou skutečnost, dovede poznat její cenu a dovede
====================
ScanImage341.jpg
====================
jí dodat pravou cenu správným zařazením do stále pokračující výstavby světa podle božích plánů. Nevyhnutelným výsledkem, plodem, ovocem víry je práce v tomto světě a na tomto světě. Dokonce je tomu tak, že víra, která by se nevztahovala takto aktivně, progresivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, neexistuje, je "mrtvá". Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou svou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Vztah k světu není tedy něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním prvkem. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Vše ostatní může být prázdnotou, planými slovy, slupkou bez zrna, hluchým květem. 3 Víme však, že skutečnost není neměnná, že nezůstává stále stejná, stále tím, čím byla odjakživa, ma že se nejenom mění, ale že se mění pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, že dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jednotlivých, t.j. isolovaných, (existenciálních) situacích, ale její "přesahování", její transcendence má vnitřní spojitost (i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech). Každý významný úspěch víry znamená dosažení čeho si nového: víra je nerozlučně spojená s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace božích plánů. Víra není tedy nerozlučně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak přetvářena, ale i na tu skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazovat. A z této skutečnosti, na niž každý projev víry musí navazovat, na prvním místě stojí dosavadní "morální vynálezy". Navazováním na ně se právě především každý projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry. A naopak každý morální vynález podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce, aktivity víry. A tak vidíme, že víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, že její konkrétní podoba i když zůstává darem je plodem celé historie, že ve víře nemůže nikdo zůstat sám, v isolaci, ba že se těžce mýlí a s cesty víry schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje na víru předchůdců a i živých spoluvěřících, t.j. spolupracujících na díle božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem v zásadě positivního jejího vztahu k všemu světu, k celé skutečnosti. A to zase na druhé straně znamená, že nikdy neponechává ani tradici, ani společenství víry (sbor, církve, skupinku) beze změny, nýbrž i tam překonává, vykračuje k novým věcem, spoluzakládá nové skutečnosti. To znamená, že se víra neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá (ani nenechá) pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nepokulhává, ale vede vpředu. am Drobnou poznámkou je třeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vynata se širokého spektra aktivity víry. Proto by nebylo na místě, kdy by reservovanost k vší metafysice (jak prosvítá u některých, jako u E.Fuchse a j.) byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost k staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofii, která však sama usiluje a nadále bude usilovat filosofii novou. (Že není možno se
ScanImage341.jpg
====================
jí dodat pravou cenu správným zařazením do stále pokračující výstavby světa podle božích plánů. Nevyhnutelným výsledkem, plodem, ovocem víry je práce v tomto světě a na tomto světě. Dokonce je tomu tak, že víra, která by se nevztahovala takto aktivně, progresivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, neexistuje, je "mrtvá". Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou svou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Vztah k světu není tedy něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním prvkem. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Vše ostatní může být prázdnotou, planými slovy, slupkou bez zrna, hluchým květem. 3 Víme však, že skutečnost není neměnná, že nezůstává stále stejná, stále tím, čím byla odjakživa, ma že se nejenom mění, ale že se mění pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, že dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jednotlivých, t.j. isolovaných, (existenciálních) situacích, ale její "přesahování", její transcendence má vnitřní spojitost (i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech). Každý významný úspěch víry znamená dosažení čeho si nového: víra je nerozlučně spojená s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace božích plánů. Víra není tedy nerozlučně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak přetvářena, ale i na tu skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazovat. A z této skutečnosti, na niž každý projev víry musí navazovat, na prvním místě stojí dosavadní "morální vynálezy". Navazováním na ně se právě především každý projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry. A naopak každý morální vynález podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce, aktivity víry. A tak vidíme, že víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, že její konkrétní podoba i když zůstává darem je plodem celé historie, že ve víře nemůže nikdo zůstat sám, v isolaci, ba že se těžce mýlí a s cesty víry schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje na víru předchůdců a i živých spoluvěřících, t.j. spolupracujících na díle božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem v zásadě positivního jejího vztahu k všemu světu, k celé skutečnosti. A to zase na druhé straně znamená, že nikdy neponechává ani tradici, ani společenství víry (sbor, církve, skupinku) beze změny, nýbrž i tam překonává, vykračuje k novým věcem, spoluzakládá nové skutečnosti. To znamená, že se víra neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá (ani nenechá) pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nepokulhává, ale vede vpředu. am Drobnou poznámkou je třeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vynata se širokého spektra aktivity víry. Proto by nebylo na místě, kdy by reservovanost k vší metafysice (jak prosvítá u některých, jako u E.Fuchse a j.) byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost k staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofii, která však sama usiluje a nadále bude usilovat filosofii novou. (Že není možno se
====================
ScanImage342.jpg
====================
4 filosofii vyhnout, ví i Barth; že je však třeba ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příliš velká shoda, spíše naopak.) 3. Víra a historický Ježíš Přicházíme k hlavní otázce našeho uvažování: jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi, to jest ke skutečnému člověku, žijícímu v docela určitých dějinných chvílích po určitá leta, stýkajícímu se s docela určitými, konkrétními lidmi a majícímu své představy, názory, životní styl, který pronesl řadu přednášek, kázání i drobných výkladů atd. atd. ? Jaký je vztah víry k tomu, jehož jméno se stalo i jménem jejím? Jaký je vztah víry k tomu, jehoňmim který byl nejen vynikajícím "činitelem" víry, významným "morálním vynálezcem", ale který se stal předmětem víry a nadě je těch, kteří věří ? Co to nového znamená, "věřit v Ježíše Krista", a ne už jenom věřit podle Ježíše Krista, tak že bychom jej napodobovali, učili se od něho ? Používaje Ebelingova rozlišení, chtěl bych nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, tj. jako na mesiáši obecně, je mylná. Nemáme jiného přístupu ke skutečnosti "mesiáše" než skrze resp. směrem k historickému Ježíši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, tradicím a pod. Nehledě k tomu, že obraz mesiáše, do něhož byla v tradici zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum (a to ještě z větší části zasuté) prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických (náboženských a sekulárních, na př. nacionálních, myšlenkových i kulticko-mythických, politických i sociálních) souvislostí. Samo sebe pochopení Ježíšovo má tento historický charakter, a ovšem celý jeho život vůbec. Svědectví prvotní církve je ovšem až druhotné, proti historické realitě života a působení Ježíše z Nazaréta, ale oč je sama tato realita méně historicky podmíněna ? Je také třeba se vyhnout nebezpečí, že zdůrazněním jedinečné historické reality Ježíšovy pomineme celou historickou scénu jeho následného působení a otevřeme aveře daleko horšímu zlu, totiž představě jekého si metafysického, naddějinného předělu, nad- a mimodě jinné události, která jaksi vertikálně uplatňuje svůj význam do pozdějších situací dějinných, až i do dneška. Toto pojetí je zcela mylné a musí být radikálně odmítnuto. Co lze tedy za těchto okolností očekávat od pokusů o rekont strukci historického Ježíše, t.j. člověka Ježíše z Nazarétu, jak skut tečně existoval, bez jakýchkoli přídavků interpretačních, svědeckých, vyznavačských, dogmatických a pod.? Hlavním výsledkem je uvolnění budoucích interpretací od tradičně dogmatické vázanosti. Specielně jde o odstavení takových "kusů" jako je vzkříšení, zjevování a nanebevztoupení, jakož i všech dalších bodů podání, které nemají charakter dějinných výpovědí resp. (i když tento charakter napodobují) které se vymykají dějinné skutečnosti nebo přesahují dějinné možnosti. Pro tuto okolnost je třeba obrat k "historickému Ježíšovi" rozhodně kladně hodnotit a sdílet. Je ovšem nade všechno jasné, že žádné úsilí o postižení podstaty a základu křesťanské zvěsti nekončí a nemůže končit u histo-
ScanImage342.jpg
====================
4 filosofii vyhnout, ví i Barth; že je však třeba ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příliš velká shoda, spíše naopak.) 3. Víra a historický Ježíš Přicházíme k hlavní otázce našeho uvažování: jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi, to jest ke skutečnému člověku, žijícímu v docela určitých dějinných chvílích po určitá leta, stýkajícímu se s docela určitými, konkrétními lidmi a majícímu své představy, názory, životní styl, který pronesl řadu přednášek, kázání i drobných výkladů atd. atd. ? Jaký je vztah víry k tomu, jehož jméno se stalo i jménem jejím? Jaký je vztah víry k tomu, jehoňmim který byl nejen vynikajícím "činitelem" víry, významným "morálním vynálezcem", ale který se stal předmětem víry a nadě je těch, kteří věří ? Co to nového znamená, "věřit v Ježíše Krista", a ne už jenom věřit podle Ježíše Krista, tak že bychom jej napodobovali, učili se od něho ? Používaje Ebelingova rozlišení, chtěl bych nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, tj. jako na mesiáši obecně, je mylná. Nemáme jiného přístupu ke skutečnosti "mesiáše" než skrze resp. směrem k historickému Ježíši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, tradicím a pod. Nehledě k tomu, že obraz mesiáše, do něhož byla v tradici zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum (a to ještě z větší části zasuté) prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických (náboženských a sekulárních, na př. nacionálních, myšlenkových i kulticko-mythických, politických i sociálních) souvislostí. Samo sebe pochopení Ježíšovo má tento historický charakter, a ovšem celý jeho život vůbec. Svědectví prvotní církve je ovšem až druhotné, proti historické realitě života a působení Ježíše z Nazaréta, ale oč je sama tato realita méně historicky podmíněna ? Je také třeba se vyhnout nebezpečí, že zdůrazněním jedinečné historické reality Ježíšovy pomineme celou historickou scénu jeho následného působení a otevřeme aveře daleko horšímu zlu, totiž představě jekého si metafysického, naddějinného předělu, nad- a mimodě jinné události, která jaksi vertikálně uplatňuje svůj význam do pozdějších situací dějinných, až i do dneška. Toto pojetí je zcela mylné a musí být radikálně odmítnuto. Co lze tedy za těchto okolností očekávat od pokusů o rekont strukci historického Ježíše, t.j. člověka Ježíše z Nazarétu, jak skut tečně existoval, bez jakýchkoli přídavků interpretačních, svědeckých, vyznavačských, dogmatických a pod.? Hlavním výsledkem je uvolnění budoucích interpretací od tradičně dogmatické vázanosti. Specielně jde o odstavení takových "kusů" jako je vzkříšení, zjevování a nanebevztoupení, jakož i všech dalších bodů podání, které nemají charakter dějinných výpovědí resp. (i když tento charakter napodobují) které se vymykají dějinné skutečnosti nebo přesahují dějinné možnosti. Pro tuto okolnost je třeba obrat k "historickému Ježíšovi" rozhodně kladně hodnotit a sdílet. Je ovšem nade všechno jasné, že žádné úsilí o postižení podstaty a základu křesťanské zvěsti nekončí a nemůže končit u histo-
====================
ScanImage343.jpg
====================
rického Ježíše. Jestliže uvedený obrat k historickému Ježíšovi hodláme sdílet, pak proto, že jej považujeme za metodicky nezbytný. Z metodických, nikoli zásadních, principiálních důvodů musíme dojít až k historickému Ježíši; jen tak můžeme nabýt znovu schopnosti být ve svém poselství, ve své zvěsti opět aktuální, jen tak můžeme prohlédnout a vidět své dnešní aktuální ukoly. Jak tomu však rozumět? 4. Dů s ažnost historického Ježíše 5 Nedovedu si představit, že by někdo chtěl důsledně považovat historického Ježíše za normu ve všem všudy, t. j. jak za normu svého života, tak za normu theologie a pod. Sám fakt nejčasnějších intensivních pokusů o zpracování historické reality do zvěstné podoby svědčí o tom, že ani na samém počátku to nebylo schůdné. Naproti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma, to jest stylisovanou zvěst o inkarnovaném Synu Božím, spasiteli a vykupiteli všeho stvoření. Jaký má tedy pro nás význam historický Ježíš (odhlédneme-li nyní od positivního významu obratu k historickému Ježíši) ? Otázce po významu historického Ježíše dnes lze rozumět legitimně jako otázce po dosahu jeho skutečnosti tehdejší pro náš věk, pro naši dobu, pro nás osobně. Žádný odkaz na historiiť, žádné poukazování na tradici atd. nás nemůže osvobodit od základní otázky: čím je nám, čím je mně osobně v této chvíli, v této době postava Ježíše z Nazarétu. Nejde tu ovšem o subjektivní, citový vztah k této dramatické osobě, žijící téměř před dvěma tisíci let v římské državě. Jde o kritickou analysu toho, co v mém životě je - at chci či ně chci takové, jaké jest, jenom proto a díky tomu, že před tak dlouhou poměrně dobou žil na zemi muž jménem Ježíš, jehož dílo poznamenalo i mou dobu a mne samotného natolik, že není možno si jeho vliv odmyslit. Ale opět nejde jen o objektivní konstatování: jde o to, zda také moje naděje, moje výhledy do budoucnosti, moje perspektivy, které mohu nabídnout také svým spolulidem, moje vnitřní zakotvenost, má živá víra se mohou bez této dávné historické postavy obejít či nikoliv. Jak a v čem je Ježíš "nadějí lidstva" ? www ● Avšak odtud je jen krůček k další výzhamné situaci: učiním-li si jasno o vázanosti svého životního stylu, svých životních perspektiv, svého sociálního souručenství s celým dnešním lidstvem, svého programového zakotvení v universu, o vázanosti, která je pevně spjata s jménem Ježíše z Nazarétu - což pak se mi neukáže, jak všecno to, od čeho jsem se musel zpočátku oprošťovat, všechna ta dogmatická tradice, byla ve svých prvních výbojích motivována tak, že mi (a nám) to je ještě dnes velice blízké - že vzdálená je jen ona pojmová, představová, mythologická nebo filosofická instrumentalita? Nebude to znamenat otevřený přístup k tradici, jak ještě nikdy jsem k ní nedovedl přistoupit? Neotevře se tím možnost solidárně s tradicí z týchž motivů formulovat nové poznání novými prostředky ? (nedokončeno). Pozn.: Text II. byl napsán 9.1.62. Hlavní věcnou chybou je perspektiva rekonstrukce historického Ježíše (str.4); jsou však i další. Většinu literatury jsem četl až potom.
ScanImage343.jpg
====================
rického Ježíše. Jestliže uvedený obrat k historickému Ježíšovi hodláme sdílet, pak proto, že jej považujeme za metodicky nezbytný. Z metodických, nikoli zásadních, principiálních důvodů musíme dojít až k historickému Ježíši; jen tak můžeme nabýt znovu schopnosti být ve svém poselství, ve své zvěsti opět aktuální, jen tak můžeme prohlédnout a vidět své dnešní aktuální ukoly. Jak tomu však rozumět? 4. Dů s ažnost historického Ježíše 5 Nedovedu si představit, že by někdo chtěl důsledně považovat historického Ježíše za normu ve všem všudy, t. j. jak za normu svého života, tak za normu theologie a pod. Sám fakt nejčasnějších intensivních pokusů o zpracování historické reality do zvěstné podoby svědčí o tom, že ani na samém počátku to nebylo schůdné. Naproti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma, to jest stylisovanou zvěst o inkarnovaném Synu Božím, spasiteli a vykupiteli všeho stvoření. Jaký má tedy pro nás význam historický Ježíš (odhlédneme-li nyní od positivního významu obratu k historickému Ježíši) ? Otázce po významu historického Ježíše dnes lze rozumět legitimně jako otázce po dosahu jeho skutečnosti tehdejší pro náš věk, pro naši dobu, pro nás osobně. Žádný odkaz na historiiť, žádné poukazování na tradici atd. nás nemůže osvobodit od základní otázky: čím je nám, čím je mně osobně v této chvíli, v této době postava Ježíše z Nazarétu. Nejde tu ovšem o subjektivní, citový vztah k této dramatické osobě, žijící téměř před dvěma tisíci let v římské državě. Jde o kritickou analysu toho, co v mém životě je - at chci či ně chci takové, jaké jest, jenom proto a díky tomu, že před tak dlouhou poměrně dobou žil na zemi muž jménem Ježíš, jehož dílo poznamenalo i mou dobu a mne samotného natolik, že není možno si jeho vliv odmyslit. Ale opět nejde jen o objektivní konstatování: jde o to, zda také moje naděje, moje výhledy do budoucnosti, moje perspektivy, které mohu nabídnout také svým spolulidem, moje vnitřní zakotvenost, má živá víra se mohou bez této dávné historické postavy obejít či nikoliv. Jak a v čem je Ježíš "nadějí lidstva" ? www ● Avšak odtud je jen krůček k další výzhamné situaci: učiním-li si jasno o vázanosti svého životního stylu, svých životních perspektiv, svého sociálního souručenství s celým dnešním lidstvem, svého programového zakotvení v universu, o vázanosti, která je pevně spjata s jménem Ježíše z Nazarétu - což pak se mi neukáže, jak všecno to, od čeho jsem se musel zpočátku oprošťovat, všechna ta dogmatická tradice, byla ve svých prvních výbojích motivována tak, že mi (a nám) to je ještě dnes velice blízké - že vzdálená je jen ona pojmová, představová, mythologická nebo filosofická instrumentalita? Nebude to znamenat otevřený přístup k tradici, jak ještě nikdy jsem k ní nedovedl přistoupit? Neotevře se tím možnost solidárně s tradicí z týchž motivů formulovat nové poznání novými prostředky ? (nedokončeno). Pozn.: Text II. byl napsán 9.1.62. Hlavní věcnou chybou je perspektiva rekonstrukce historického Ježíše (str.4); jsou však i další. Většinu literatury jsem četl až potom.
====================
ScanImage344.jpg
====================
Text I V. "Ježíš SUP víra GRUS christologie" 6 (Definitivní titul) Le ta již probíhající diskuse o demythologisaci kérygmatu vyústila v poslední době v rozhovor o vztahu mezi vyznávaným Kristem a historickým Ježíšem. V zásadě legitimní demythologisační úsilí znamenalo totiž pro samotné zvěstování značnou ztrátu na plnokrevné konkrétnosti, takže výlučná kérygmatická orientace se neukázala proti my thu dosti účinnou. V této situaci však nově prokázala svou významnost orientace dějinná, která je ovšem zakotvena již v nejstarším podání a která nikdy nepřestala být významnou složkou církevního zvěstování, kde theologický důraz na historickou existenci Ježíšovu byl hrází proti nebezpečí, že se Ježíš stane mythologickou postavou. Je ovšem třeba přiznat, že v jistém smyslu měl tradiční důraz na histeričnost Ježíšovu spíše deklarativní charakter, resp. že zůstal dogmatickým principem. Když se v nové době (počínajíc Reimarem) objevily pokusy o rozlišení mezi zvěstovaným Kristem a pozemským Ježíšem a tak o proniknutí za tradici i za kérygma první církve k historické realitě Ježíše z Nazarétu, jako tomu bylo především v bádání o životě Ježíšově v minulém a na počátku tohoto století, končily bez úspěchu pro nesprávné dějinné povědomí a vyplývající z toho neadekvátní theoretickou výbavu. Jestliže se po přechodném období, kdy se samotná možnost takových pokusů zdála být definitivně zdiskreditována, ukázala otázka po historickém Ježíši znovu v celé své naléhavosti a jestliže se dokonce stala jedním z předních themat theologických diskusí, je tím jistě přesvědčivě dokumentována její závažnost. Bylo již řečeno (Robinsone, že možnost nového postaven ní této otázky byla latentně otevřena radikálně novým pochopením dějin a lidské existence, jímž se přítomnost základně liší od dob ztroskotavšího bádání o životě Ježíšově +). Nemůže však být pochybností o tom, že legitimnost otázky je založena hlouběji. +) Není možno podat na tomto místě podrobný výklad o tom, v čem spo ono "radikálně nové pochopení dějin a lidské existence" spočívá. Pro naše úvahy nejpodstatnějším rysem je jeho polemika s positivistickým historismem, t.j. především opuštění z přírodovědy převzatého ideálu positivních dat, zjištovaných neutrálním pozorovatelem, a otevřené porozumění pro individuální vnitřní motivy v dějinách se rozhodujících */.
ScanImage344.jpg
====================
Text I V. "Ježíš SUP víra GRUS christologie" 6 (Definitivní titul) Le ta již probíhající diskuse o demythologisaci kérygmatu vyústila v poslední době v rozhovor o vztahu mezi vyznávaným Kristem a historickým Ježíšem. V zásadě legitimní demythologisační úsilí znamenalo totiž pro samotné zvěstování značnou ztrátu na plnokrevné konkrétnosti, takže výlučná kérygmatická orientace se neukázala proti my thu dosti účinnou. V této situaci však nově prokázala svou významnost orientace dějinná, která je ovšem zakotvena již v nejstarším podání a která nikdy nepřestala být významnou složkou církevního zvěstování, kde theologický důraz na historickou existenci Ježíšovu byl hrází proti nebezpečí, že se Ježíš stane mythologickou postavou. Je ovšem třeba přiznat, že v jistém smyslu měl tradiční důraz na histeričnost Ježíšovu spíše deklarativní charakter, resp. že zůstal dogmatickým principem. Když se v nové době (počínajíc Reimarem) objevily pokusy o rozlišení mezi zvěstovaným Kristem a pozemským Ježíšem a tak o proniknutí za tradici i za kérygma první církve k historické realitě Ježíše z Nazarétu, jako tomu bylo především v bádání o životě Ježíšově v minulém a na počátku tohoto století, končily bez úspěchu pro nesprávné dějinné povědomí a vyplývající z toho neadekvátní theoretickou výbavu. Jestliže se po přechodném období, kdy se samotná možnost takových pokusů zdála být definitivně zdiskreditována, ukázala otázka po historickém Ježíši znovu v celé své naléhavosti a jestliže se dokonce stala jedním z předních themat theologických diskusí, je tím jistě přesvědčivě dokumentována její závažnost. Bylo již řečeno (Robinsone, že možnost nového postaven ní této otázky byla latentně otevřena radikálně novým pochopením dějin a lidské existence, jímž se přítomnost základně liší od dob ztroskotavšího bádání o životě Ježíšově +). Nemůže však být pochybností o tom, že legitimnost otázky je založena hlouběji. +) Není možno podat na tomto místě podrobný výklad o tom, v čem spo ono "radikálně nové pochopení dějin a lidské existence" spočívá. Pro naše úvahy nejpodstatnějším rysem je jeho polemika s positivistickým historismem, t.j. především opuštění z přírodovědy převzatého ideálu positivních dat, zjištovaných neutrálním pozorovatelem, a otevřené porozumění pro individuální vnitřní motivy v dějinách se rozhodujících */.
====================
ScanImage345.jpg
====================
7 P o v a h a víry Otázkou po historickém Ježíši míříme především na rozdíl mezi skutečným Ježíšem a mezi Kristem Ke kérygmatu. Věc však vyjádříme lépe, řekneme-li, že otázka po historickém Ježíši nám má otevřít oči pro skutečnost, že historický, t.j. skutečný Ježíš je kriteriem a normou kéry gmatu. Mezi historickým Ježíšem a mezi vyznávaným Kristem vposledu nemá být žádného rozdílu, vyznávaný Kristus má být se skutečným Ježíšem identický. Ukáže-li se, že tomu tak není, pak to je dokladem bloudění vyznavače. Potíž je v tom, jak poznáme, kdy je identita narušena. Prosté srovnání není možné, neboť nemáme bezprostředního přístupu k historickému Ježíši. Rekonstrukce jeho historické existence z kriticky prověřených, nepochybných dat není možná nejen pro jejich vzácnost, ale především pro jejich okrajovost až bezvýznymnost pro porozumění ústřednímu smyslu Ježíšova života a působení. Tento ústřední smysl byl naopak zachycen ve vyznání učedlníků a prvotní církve, tedy v kérygmatu, takže cesta ke skutečnému Ježíši není bez prostřednické role kérygmatu vůbec možná. Kérygma ovšem smí mít právě jen prostřednický charakter, musí ukazovat na skutečného Ježíše a tlumočit jeho výzvy a nároky. Nicméně odkud poznáme, že kérygmatický Kristus není produktem kérygmatu, t.j. náboženským symbolem a výtvorem náboženské tvořivosti ? Kérygma nepochybně představuje spojovací článek mezi původní křesťanskou věrou a mezi naší systematickotheologickou reflexí 20. století (Robineen 2); ale jak je toto kéry gma napojeno na historickou skutečnost pozemského Ježíše? Kde je předhod od skutečného Ježíše k vyznávanému Kristu ? V čem je založena kontinuita mezi historickým Ježíšem a kérygmatickým Kristem ? D Gerhard Ebeling (3) formuluje tuto kontinuitu jako přechod, v němž se ze svědka víry stává základ víry. Samozřejmě nemůže být řeči o nějakém pokračování, naopak v jistém smyslu jde o příkrou diskontinuitu. Je-li vůbec možno mluvit pokračování, o kontinuitě, pak je třeba ji pojmout jako Boží čin (4). Tímto Božím činem je dar víry, a tak je to víra, která je garantem kontinuity. Nedomníváme se s Otto. A.Dilschneiderem (5), že víra má natolik odvozený charakter, že k tomuto cíli nestačí, a že je proto nutno vidět kontinuitu založenu jen ve skutečnosti Ducha svatého. Nejde tu asi o víc než o otázku terminologickou, a tu máme za to, že pojem víry je pro následující výklad vhodnější, i když ovšem budeme nuceni se ve stavbě argumentů ponekud odchýlit od pojetí G. Ebelinga a Ernsta Fuchse. Ptejme se tedy nejprve, co to je víra jako fenomen lidského života, či spíše jako mákad jeho základ a zdroj, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křestanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopkak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Tak soudí G. Ebeling - 6.) Správně postavená otázka po podstatě víry +/. a jednajících lidských bytostí, pro jejich odevzdanost velikým věcem, pro jejich angažovanost v době a společnosti, v níž žili, pro jejich loyální navazování na minulost i jejich tvořívé stavění budoucnosti. Proti ideálu odbornického diváctví je tedy v novém pojetí sledován program dějinného setkání.
ScanImage345.jpg
====================
7 P o v a h a víry Otázkou po historickém Ježíši míříme především na rozdíl mezi skutečným Ježíšem a mezi Kristem Ke kérygmatu. Věc však vyjádříme lépe, řekneme-li, že otázka po historickém Ježíši nám má otevřít oči pro skutečnost, že historický, t.j. skutečný Ježíš je kriteriem a normou kéry gmatu. Mezi historickým Ježíšem a mezi vyznávaným Kristem vposledu nemá být žádného rozdílu, vyznávaný Kristus má být se skutečným Ježíšem identický. Ukáže-li se, že tomu tak není, pak to je dokladem bloudění vyznavače. Potíž je v tom, jak poznáme, kdy je identita narušena. Prosté srovnání není možné, neboť nemáme bezprostředního přístupu k historickému Ježíši. Rekonstrukce jeho historické existence z kriticky prověřených, nepochybných dat není možná nejen pro jejich vzácnost, ale především pro jejich okrajovost až bezvýznymnost pro porozumění ústřednímu smyslu Ježíšova života a působení. Tento ústřední smysl byl naopak zachycen ve vyznání učedlníků a prvotní církve, tedy v kérygmatu, takže cesta ke skutečnému Ježíši není bez prostřednické role kérygmatu vůbec možná. Kérygma ovšem smí mít právě jen prostřednický charakter, musí ukazovat na skutečného Ježíše a tlumočit jeho výzvy a nároky. Nicméně odkud poznáme, že kérygmatický Kristus není produktem kérygmatu, t.j. náboženským symbolem a výtvorem náboženské tvořivosti ? Kérygma nepochybně představuje spojovací článek mezi původní křesťanskou věrou a mezi naší systematickotheologickou reflexí 20. století (Robineen 2); ale jak je toto kéry gma napojeno na historickou skutečnost pozemského Ježíše? Kde je předhod od skutečného Ježíše k vyznávanému Kristu ? V čem je založena kontinuita mezi historickým Ježíšem a kérygmatickým Kristem ? D Gerhard Ebeling (3) formuluje tuto kontinuitu jako přechod, v němž se ze svědka víry stává základ víry. Samozřejmě nemůže být řeči o nějakém pokračování, naopak v jistém smyslu jde o příkrou diskontinuitu. Je-li vůbec možno mluvit pokračování, o kontinuitě, pak je třeba ji pojmout jako Boží čin (4). Tímto Božím činem je dar víry, a tak je to víra, která je garantem kontinuity. Nedomníváme se s Otto. A.Dilschneiderem (5), že víra má natolik odvozený charakter, že k tomuto cíli nestačí, a že je proto nutno vidět kontinuitu založenu jen ve skutečnosti Ducha svatého. Nejde tu asi o víc než o otázku terminologickou, a tu máme za to, že pojem víry je pro následující výklad vhodnější, i když ovšem budeme nuceni se ve stavbě argumentů ponekud odchýlit od pojetí G. Ebelinga a Ernsta Fuchse. Ptejme se tedy nejprve, co to je víra jako fenomen lidského života, či spíše jako mákad jeho základ a zdroj, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křestanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopkak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Tak soudí G. Ebeling - 6.) Správně postavená otázka po podstatě víry +/. a jednajících lidských bytostí, pro jejich odevzdanost velikým věcem, pro jejich angažovanost v době a společnosti, v níž žili, pro jejich loyální navazování na minulost i jejich tvořívé stavění budoucnosti. Proti ideálu odbornického diváctví je tedy v novém pojetí sledován program dějinného setkání.
====================
ScanImage346.jpg
====================
8 znamená otázku po vzniku víry, nebo víra je pohyb, který se vymyká všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Odkud se tedy bere tato víra ? Tradiční odpověď zní: víra je dar. Je to dobrá odpověă; ale jak jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu, nejde o vybavení člověka (at psychické či jiné). Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud to neztratí nebo dokud mu to není odňato. Víra nevyrůstá z ničeho daného a zvláště z ničeho, co má člověk po ruce. Jejím nezbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám (i se svou subjektivitou) náleží. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, ujištění, výzva, podepření i příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním - je odpovědí, reakcí. Víra je aktem důvěry a spolehnutím, ale současně vykročením vpřed, nachýleností k činu (srv. Rádl 7), je zaměřena do budoucnosti, mnohé očekává, ale aktivně pomáhá při jeho nastolení. Své zakotvenosti rozumí jako svému pověření a poslání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. (Sem případně poznámka o Fuchsovi.) V tomto ohledu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmě tný charakter. Současně ovšem realisace skrze víru má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tak nejenom "nadějných věcí podstata", ale je i nadějí veškeré skutečnosti, je perspektivou všech "věcí". Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájem na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, které má být přetvořeno a pojato do nadějné budoucnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost tuto skutečností - to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Víra se neobrací k světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečnost a dovede jí dodat pravou cenu rozpoznáním jejího místa v Božím spasitelném programu a aktivní pomocí v jejím uspořádání podle Božích plánů. Víra, která by se aktivně v lásee) nevztahovala takto aktivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, řečeno s Pavlem (Gal 5,6; 1 K 16, 13n), ano je "mrtvá", pověděno slovy epištoly Jakubovy (2,17.20,26). Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnout skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Konkrétní, t.j. právě praktický vztah k světu není proto něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním charakterem. nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě kolem. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Jistě je už zřejmé, že vyložené pojetí víry usiluje o postižení zcela jiné, hlubší skutečnosti než je historický fenomén "věření". Víra a dějiny Tím, že víra v dosahování a uskutečňování nového nutně navazuje na skutečnost, která tu už jest, je založena dějinnost víry. Sama skutečnost ovšem není neměnná, ne zůstává stále tím, čím byla odjakživa. Nao-
ScanImage346.jpg
====================
8 znamená otázku po vzniku víry, nebo víra je pohyb, který se vymyká všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečnost. Odkud se tedy bere tato víra ? Tradiční odpověď zní: víra je dar. Je to dobrá odpověă; ale jak jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu, nejde o vybavení člověka (at psychické či jiné). Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud to neztratí nebo dokud mu to není odňato. Víra nevyrůstá z ničeho daného a zvláště z ničeho, co má člověk po ruce. Jejím nezbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám (i se svou subjektivitou) náleží. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, ujištění, výzva, podepření i příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním - je odpovědí, reakcí. Víra je aktem důvěry a spolehnutím, ale současně vykročením vpřed, nachýleností k činu (srv. Rádl 7), je zaměřena do budoucnosti, mnohé očekává, ale aktivně pomáhá při jeho nastolení. Své zakotvenosti rozumí jako svému pověření a poslání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. (Sem případně poznámka o Fuchsovi.) V tomto ohledu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmě tný charakter. Současně ovšem realisace skrze víru má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tak nejenom "nadějných věcí podstata", ale je i nadějí veškeré skutečnosti, je perspektivou všech "věcí". Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájem na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, které má být přetvořeno a pojato do nadějné budoucnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost tuto skutečností - to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Víra se neobrací k světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečnost a dovede jí dodat pravou cenu rozpoznáním jejího místa v Božím spasitelném programu a aktivní pomocí v jejím uspořádání podle Božích plánů. Víra, která by se aktivně v lásee) nevztahovala takto aktivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, řečeno s Pavlem (Gal 5,6; 1 K 16, 13n), ano je "mrtvá", pověděno slovy epištoly Jakubovy (2,17.20,26). Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnout skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Konkrétní, t.j. právě praktický vztah k světu není proto něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním charakterem. nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě kolem. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Jistě je už zřejmé, že vyložené pojetí víry usiluje o postižení zcela jiné, hlubší skutečnosti než je historický fenomén "věření". Víra a dějiny Tím, že víra v dosahování a uskutečňování nového nutně navazuje na skutečnost, která tu už jest, je založena dějinnost víry. Sama skutečnost ovšem není neměnná, ne zůstává stále tím, čím byla odjakživa. Nao-
====================
ScanImage347.jpg
====================
9 pak se mění a má své dějiny. Mění se však také pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, takže dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Tyto dějiny se jednak přimykají k dějinám světa, takže víra v různých dějinných situacích rýsuje různé programy a realisuje různé nové skutečnosti. Ale to je jenom okrajová a vnější dějinnost víry. Bylo by chybou se domnívat, že víra podléhá proměnám jen takto vnějšně ve svých aplikacích. Nikoliv, samo jádro víry, sám základní vztah víry, její nejzákladnější struktura se mění a má svůj vývoj v dějinách. Víra ve své dějinnosti ne zůstává u pouhého přizpůsobování měnícímu se světu, ale má své vlastní, vnitřní motivy k novým a novým vykročením kupředu. Zdrojem těchto vlastních dějin víry, tohoto vlastního jejího vývoje je opět jenom ten, který je jediným dárcem víry! k člověku se sklánějící milostivý Bůh, který odpouští a zaslibuje, varuje a vyzývá k poslušnosti. Proto a jenom proto může víra ve svém vývoji předstihovat vývoj světa a tím člověka osvobozovat od uzavřenosti do dějin, ale současně mu vždy znovu otevírat svobodný přístup k dějinám a do dějin (viz též Ebeling - 8). Ebeling volí opatrné výrazy; můžeme však uvítat, mluví-li - byt s výhradami dokonce o vývoji zjevení, aby této myšlence přiznal byť jen zrnko pravdy (9). D V tomto okamžiku se však situace poněkud zatemňuje. Skutečnost víry v dějinách je veskrze složitá; nelze ji nikterak dešifrovat, neujasníme-li si základní rozdíl mezi věrou samotnou a mezi reflexí víry. Víra totiž existuje vždy jen pro sycena docela určitým porozuměním sobě samé a své povaze a proto vždy ve spojení s určitými představami víry (Ebeling 10). Toto představování víry a to, jak víra rozumí sobě samé, je ve dvojím směru historicky podmíněno: jednak souvisí toto porozumění se současným chápáním světa a sp představami o něm, jednak navazuje na chápání a představy otců a praotců ve víře, jimiž se oni zmocňovali jak své víry, tak v souvislosti s tím i světa kolem sebe. Nesmíme se však stát obětí optického klamu, že snad ona dějinná souvislost sebepochopení a představ víry je jediným mediem, jímž víra synů navazuje na víru otců. Nejenom že není jediným, není ani hlavním mediem. Tím se osobní, živý příklad. Tam, kde chybí živý příklad praktického vztahu k lidem a věcem, založeného na víře, tam je vše ztraceno, i když slova zůstanou zachována. A naopak tam, kde je praktický vztah k lidem a věcem v pořádku, kde však chybí správné porozumění sobě i světu, může sice dojít i k vážným poruchám, ale ztraceno není nic. Rozlišení víry, vedoucí k praxi, od reflexe víry, jíž se snaží víra porozumět sobě samé, je nesmírně důležité. V praxi dosvědčená víry je prvotní a hlavní; reflexe je na druhém místě ). Tento vztah nesmí být obrácen, i když reflexe zdaleka nemá pouze epifenomenální charakter a i když chybná reflexe může být v mnohém odpovědná za chybmou praxi víry. K nápravě nikdy nemůže dojít pouze prostřednictvím reflexe; reflexe se může positivně uplatnit jenom +) Reflexí víry (jejíž vědeckou formou je na př. theologie) rozumíme tu zvláštní schopnost víry, jíž se víra obrací k sobě samé, hledíc sama sobě porozumět v rámci celkového pochopení světa, ale současně v distanci od bezprostřední praxe, tj. na svět zaměřené aktivity. I když toto počínání je veskrze nutné a potřebné, má kromě kladných také stinné stránky (jako je na př. ne zcela legitimní, protože ne zcela adekvátní objektivace tzv. předmětů víry), takže reflexí je víře vytvářen jakoby krunýř, který musí živá víra čas od času rozrážet a prolamovat, ale který na ní tuhne vždy znovu.
ScanImage347.jpg
====================
9 pak se mění a má své dějiny. Mění se však také pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, takže dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Tyto dějiny se jednak přimykají k dějinám světa, takže víra v různých dějinných situacích rýsuje různé programy a realisuje různé nové skutečnosti. Ale to je jenom okrajová a vnější dějinnost víry. Bylo by chybou se domnívat, že víra podléhá proměnám jen takto vnějšně ve svých aplikacích. Nikoliv, samo jádro víry, sám základní vztah víry, její nejzákladnější struktura se mění a má svůj vývoj v dějinách. Víra ve své dějinnosti ne zůstává u pouhého přizpůsobování měnícímu se světu, ale má své vlastní, vnitřní motivy k novým a novým vykročením kupředu. Zdrojem těchto vlastních dějin víry, tohoto vlastního jejího vývoje je opět jenom ten, který je jediným dárcem víry! k člověku se sklánějící milostivý Bůh, který odpouští a zaslibuje, varuje a vyzývá k poslušnosti. Proto a jenom proto může víra ve svém vývoji předstihovat vývoj světa a tím člověka osvobozovat od uzavřenosti do dějin, ale současně mu vždy znovu otevírat svobodný přístup k dějinám a do dějin (viz též Ebeling - 8). Ebeling volí opatrné výrazy; můžeme však uvítat, mluví-li - byt s výhradami dokonce o vývoji zjevení, aby této myšlence přiznal byť jen zrnko pravdy (9). D V tomto okamžiku se však situace poněkud zatemňuje. Skutečnost víry v dějinách je veskrze složitá; nelze ji nikterak dešifrovat, neujasníme-li si základní rozdíl mezi věrou samotnou a mezi reflexí víry. Víra totiž existuje vždy jen pro sycena docela určitým porozuměním sobě samé a své povaze a proto vždy ve spojení s určitými představami víry (Ebeling 10). Toto představování víry a to, jak víra rozumí sobě samé, je ve dvojím směru historicky podmíněno: jednak souvisí toto porozumění se současným chápáním světa a sp představami o něm, jednak navazuje na chápání a představy otců a praotců ve víře, jimiž se oni zmocňovali jak své víry, tak v souvislosti s tím i světa kolem sebe. Nesmíme se však stát obětí optického klamu, že snad ona dějinná souvislost sebepochopení a představ víry je jediným mediem, jímž víra synů navazuje na víru otců. Nejenom že není jediným, není ani hlavním mediem. Tím se osobní, živý příklad. Tam, kde chybí živý příklad praktického vztahu k lidem a věcem, založeného na víře, tam je vše ztraceno, i když slova zůstanou zachována. A naopak tam, kde je praktický vztah k lidem a věcem v pořádku, kde však chybí správné porozumění sobě i světu, může sice dojít i k vážným poruchám, ale ztraceno není nic. Rozlišení víry, vedoucí k praxi, od reflexe víry, jíž se snaží víra porozumět sobě samé, je nesmírně důležité. V praxi dosvědčená víry je prvotní a hlavní; reflexe je na druhém místě ). Tento vztah nesmí být obrácen, i když reflexe zdaleka nemá pouze epifenomenální charakter a i když chybná reflexe může být v mnohém odpovědná za chybmou praxi víry. K nápravě nikdy nemůže dojít pouze prostřednictvím reflexe; reflexe se může positivně uplatnit jenom +) Reflexí víry (jejíž vědeckou formou je na př. theologie) rozumíme tu zvláštní schopnost víry, jíž se víra obrací k sobě samé, hledíc sama sobě porozumět v rámci celkového pochopení světa, ale současně v distanci od bezprostřední praxe, tj. na svět zaměřené aktivity. I když toto počínání je veskrze nutné a potřebné, má kromě kladných také stinné stránky (jako je na př. ne zcela legitimní, protože ne zcela adekvátní objektivace tzv. předmětů víry), takže reflexí je víře vytvářen jakoby krunýř, který musí živá víra čas od času rozrážet a prolamovat, ale který na ní tuhne vždy znovu.
====================
ScanImage348.jpg
====================
10 tam, kde je půda předem připravena příkladem života z víry. Aby nám však nebyla špatně porozuměno, uvádíme výslovně, že nelze směšovat reflexi víry se slovem víry, nebot také reflexe víry se odívá v slova. Takto slovy vyjádřená, t.j. formulovaná reflexe víry však bývá živou věrou prolamována, jak jsme naznačili. A tu se ukazuje, že slovo je ve chvíli prolomení připraveno stát se ze služebníka reflexe přímým služebníkem víry. Takovou povahu má pak živé zvěstování, osobní vyznání: přímou službou slova víře se dostává i reflexi (kterou s sebou ovšem slovo nikdy nepřestává nést, nemá-li se z něho stát flatus vocis) pro určitou situaci nového, vyostřeného smyslu. Slovo víry je tak příkladem, je svědectvím, je praxí víry správně říká Ebeling (11), že kdyby se nám nebylo dostalo slova víry (jež se v Novém zákoně nazývá evangeliem) v ustním, osobním předání, nevěděli bychom nic o víře. Sama reflexe víry by nám nepomohla, nebot bychom poslouchali jako slepí výkladu o barvách. Příklad víry beze slova víry by v nás mohl zapálit jiskru následování, ale nepřispěl by mmmám ničím našemu pravému vědění. Slovo víry má tu výsadu, že je současně činem víry i vyjádřením jeho smyslu, že je praxí i reflexí, že je příkladem i výkladem. Tuto výsadu si však podrží jen natolik, nakolik míří do konkrétní situace, tj. nakolik je právě činem a nikoli pouhým slovem. a Byli bychom však málo právi dějinnému charakteru víry, kdybychom viděli jen její zpětně historickou podmíněnost a zapomněli na její bytostné, nikoli existenciální, nýbrž právě dějinné zaměření do budoucnosti. Nikoli tedy jenom ethos rozhodování, ale dějinný program; a nejenom program, ale skutečné dějinné působení. K opravdovému můmmbamm porozumění povaze víry nestačí zaměřit pozornost k etické životní praxi věřícího, ale je třeba sledovat dynamiku jím uplatňované víry do nejvzdálenějších důsledků. Víra se uplatňuje nejenom v soukromém životě, ne jenom v individuálním působení na veřejnosti, ale v aktivní odpovědné účasti na velkých dějinných událostech a proudech, společenských přestavbách, sociálních i politických programech, které svou mohutností přesahují individuálně kontrolovatelné působení. A ještě dále je třeba jít: nejde jen o aktivní odpovědnou účast, ale rovněž o podíl na složité přípravě podmínek a podhoubí hnutím, která se mají v budoucnu teprve zrodit. Ještě v daleké a pozdní budoucnosti se osvědčuje nebo neosvědčuje naše víra, a není v naší moci to všechno podržet pod svou kontrolou, mít to pod svou mocí a vládnout tím podle svého jasného rozvážení. I tady je víra darem a prostředkem Boží vlády nad světem. (Dei providentia et hominum confusione) Proto jsou dějiny nejvlastnější scénou, na níž se víra osvědčuje jako víra nebo kde je odhalena jako nedověra či přímo nevěra. Víra není žádným sebevznešenějším hnutím mysli ani žádným sebevzácnějším subjektivním stavem, ale ve skutečných dějinách se osvědčující odevzdaností Božímu programu a poslušností Boží vůle, rozpoznávané jako "znamení časů" a uskutečnované se všech sil a z napjatého svědomí. (Zapracovat: jednostranné dějinné pochopení u Bultmanna atd.) Jak je vidět, víra jde kupředu nejen v jednotlivých, tj. isolovaných (existenciálních) situacích, ale její přesahování, její transcendence má vnitřní spojitost (i když je to často linie o mnoha zákrutech). Tato spojitost jde hluboko do minulosti a daleko do budoucnosti. V tomto ohledu můžeme souhlasit s Hans-Wernerem Bartschem, že víra není ne závislá na určitých historicky zjistitelných souvislostech dění nebo
ScanImage348.jpg
====================
10 tam, kde je půda předem připravena příkladem života z víry. Aby nám však nebyla špatně porozuměno, uvádíme výslovně, že nelze směšovat reflexi víry se slovem víry, nebot také reflexe víry se odívá v slova. Takto slovy vyjádřená, t.j. formulovaná reflexe víry však bývá živou věrou prolamována, jak jsme naznačili. A tu se ukazuje, že slovo je ve chvíli prolomení připraveno stát se ze služebníka reflexe přímým služebníkem víry. Takovou povahu má pak živé zvěstování, osobní vyznání: přímou službou slova víře se dostává i reflexi (kterou s sebou ovšem slovo nikdy nepřestává nést, nemá-li se z něho stát flatus vocis) pro určitou situaci nového, vyostřeného smyslu. Slovo víry je tak příkladem, je svědectvím, je praxí víry správně říká Ebeling (11), že kdyby se nám nebylo dostalo slova víry (jež se v Novém zákoně nazývá evangeliem) v ustním, osobním předání, nevěděli bychom nic o víře. Sama reflexe víry by nám nepomohla, nebot bychom poslouchali jako slepí výkladu o barvách. Příklad víry beze slova víry by v nás mohl zapálit jiskru následování, ale nepřispěl by mmmám ničím našemu pravému vědění. Slovo víry má tu výsadu, že je současně činem víry i vyjádřením jeho smyslu, že je praxí i reflexí, že je příkladem i výkladem. Tuto výsadu si však podrží jen natolik, nakolik míří do konkrétní situace, tj. nakolik je právě činem a nikoli pouhým slovem. a Byli bychom však málo právi dějinnému charakteru víry, kdybychom viděli jen její zpětně historickou podmíněnost a zapomněli na její bytostné, nikoli existenciální, nýbrž právě dějinné zaměření do budoucnosti. Nikoli tedy jenom ethos rozhodování, ale dějinný program; a nejenom program, ale skutečné dějinné působení. K opravdovému můmmbamm porozumění povaze víry nestačí zaměřit pozornost k etické životní praxi věřícího, ale je třeba sledovat dynamiku jím uplatňované víry do nejvzdálenějších důsledků. Víra se uplatňuje nejenom v soukromém životě, ne jenom v individuálním působení na veřejnosti, ale v aktivní odpovědné účasti na velkých dějinných událostech a proudech, společenských přestavbách, sociálních i politických programech, které svou mohutností přesahují individuálně kontrolovatelné působení. A ještě dále je třeba jít: nejde jen o aktivní odpovědnou účast, ale rovněž o podíl na složité přípravě podmínek a podhoubí hnutím, která se mají v budoucnu teprve zrodit. Ještě v daleké a pozdní budoucnosti se osvědčuje nebo neosvědčuje naše víra, a není v naší moci to všechno podržet pod svou kontrolou, mít to pod svou mocí a vládnout tím podle svého jasného rozvážení. I tady je víra darem a prostředkem Boží vlády nad světem. (Dei providentia et hominum confusione) Proto jsou dějiny nejvlastnější scénou, na níž se víra osvědčuje jako víra nebo kde je odhalena jako nedověra či přímo nevěra. Víra není žádným sebevznešenějším hnutím mysli ani žádným sebevzácnějším subjektivním stavem, ale ve skutečných dějinách se osvědčující odevzdaností Božímu programu a poslušností Boží vůle, rozpoznávané jako "znamení časů" a uskutečnované se všech sil a z napjatého svědomí. (Zapracovat: jednostranné dějinné pochopení u Bultmanna atd.) Jak je vidět, víra jde kupředu nejen v jednotlivých, tj. isolovaných (existenciálních) situacích, ale její přesahování, její transcendence má vnitřní spojitost (i když je to často linie o mnoha zákrutech). Tato spojitost jde hluboko do minulosti a daleko do budoucnosti. V tomto ohledu můžeme souhlasit s Hans-Wernerem Bartschem, že víra není ne závislá na určitých historicky zjistitelných souvislostech dění nebo
====================
ScanImage349.jpg
====================
11 literární produkce (12), i když je jistě pravda, že víra těmito okolnostmi není vposledu určena. Víra ve své konkrétnosti nevyrůstá přímo z dané chvíle, přestože je a zůstává vždy darem, ale její konkrétní podoba je do veliké míry plodem celé historie, z něhož má v budoucnosti opět vyrůst nová úroda. Ve víře nikdo nemůže zůstat sám, a těžce se mýlí a s cesty schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje (byt kriticky) na víru otců i živých spolubratří, tj. spolupracovníků na díle Božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její ciltivost a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem jejího v zásadě kladného vztahu ke všemu světu a k celé skutečnosti. Víra se proto neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale třebas také vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nenechá pohltit a nerozplyne se v nich. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nebot každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spojena s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Navazováním an na dosvadní milníky se projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry - a to je nezbytným předpokladem, má-li postoupit kupředu a stát se pomocí a orientačním bodem pro budoucí projevy víry. Přitom žádná oblast není vynata ze širokého spektra aktivity víry (viz Robinson 152). I když víra přesahuje jakýkoli předmětně konkrétní program, ne zhamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře, chtít mluvit jen o odpovědném (existenciálním) rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a vposledu stejně podlehnout nekontrolovaně a nevědomky nějakému předmětnému programu. Skutečné víře je naopak vlastní tendence k vytváření nebo držení vědomě ne absolutních, přechodných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodování i na této rovině. V této souvislosti bychom chtěli alespoň malou poznámkou zmínit, že velmi oprávněná reservovanost k metafysice nesmí být pojata jinak než jako kritický odstup od staré antikou podmíněné a ovlávněné filosofické tradice, o jejímž významném podílu na formulaci tradičních dogmat však nemůže být pochyby. Že není možno se filosofii vyhnout a bez ní se obejít, to proniklo vcelku obecně do křesťanského povědomí; avšak myšlenka že je v nové situaci potřeba z nových předpokladů aktivně filosofii pěstovat jako ne zbytnou součást reflexe víry, zdá se být ještě bohužel hodně vzdálena perspektivám křesťanského myšlení, zvláště protestantského. Víra a historický Ježíš Vyložili jsme své pojetí víry, aby bylo jasno, s čím pracujeme při řešení hlavní otázky této studie. Máme za to, že je to skutečně víra, která představuje onen moment kontinuity mezi historickým Ježíšem a Kristem kérygmatu. Víra je oním momentem navázání namhistoriokan kéry gmatického podání na historickou realitu Ježíše z Nazarétu. Přihlédněme tedy blíže ke konkrétním okolnostem tohoto navázání a pokusme se v rámci tohoto programu aplikovat a tím současně prověřit obecně již vyložené pojetí víry. Především tedy je zřejmé, že kérygmatický Kristus není žádným přímým pokračováním, žádným ohlasem, žádnou památkou ani pamětí na skutečného Ježíše, že není jeho prodlouženým působením a posmrtným vlivem, který by se uskutečňoval na běžné historické úrovni a jímž by zemřelý
ScanImage349.jpg
====================
11 literární produkce (12), i když je jistě pravda, že víra těmito okolnostmi není vposledu určena. Víra ve své konkrétnosti nevyrůstá přímo z dané chvíle, přestože je a zůstává vždy darem, ale její konkrétní podoba je do veliké míry plodem celé historie, z něhož má v budoucnosti opět vyrůst nová úroda. Ve víře nikdo nemůže zůstat sám, a těžce se mýlí a s cesty schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje (byt kriticky) na víru otců i živých spolubratří, tj. spolupracovníků na díle Božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její ciltivost a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem jejího v zásadě kladného vztahu ke všemu světu a k celé skutečnosti. Víra se proto neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale třebas také vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nenechá pohltit a nerozplyne se v nich. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nebot každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozlučně spojena s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Navazováním an na dosvadní milníky se projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry - a to je nezbytným předpokladem, má-li postoupit kupředu a stát se pomocí a orientačním bodem pro budoucí projevy víry. Přitom žádná oblast není vynata ze širokého spektra aktivity víry (viz Robinson 152). I když víra přesahuje jakýkoli předmětně konkrétní program, ne zhamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře, chtít mluvit jen o odpovědném (existenciálním) rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a vposledu stejně podlehnout nekontrolovaně a nevědomky nějakému předmětnému programu. Skutečné víře je naopak vlastní tendence k vytváření nebo držení vědomě ne absolutních, přechodných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodování i na této rovině. V této souvislosti bychom chtěli alespoň malou poznámkou zmínit, že velmi oprávněná reservovanost k metafysice nesmí být pojata jinak než jako kritický odstup od staré antikou podmíněné a ovlávněné filosofické tradice, o jejímž významném podílu na formulaci tradičních dogmat však nemůže být pochyby. Že není možno se filosofii vyhnout a bez ní se obejít, to proniklo vcelku obecně do křesťanského povědomí; avšak myšlenka že je v nové situaci potřeba z nových předpokladů aktivně filosofii pěstovat jako ne zbytnou součást reflexe víry, zdá se být ještě bohužel hodně vzdálena perspektivám křesťanského myšlení, zvláště protestantského. Víra a historický Ježíš Vyložili jsme své pojetí víry, aby bylo jasno, s čím pracujeme při řešení hlavní otázky této studie. Máme za to, že je to skutečně víra, která představuje onen moment kontinuity mezi historickým Ježíšem a Kristem kérygmatu. Víra je oním momentem navázání namhistoriokan kéry gmatického podání na historickou realitu Ježíše z Nazarétu. Přihlédněme tedy blíže ke konkrétním okolnostem tohoto navázání a pokusme se v rámci tohoto programu aplikovat a tím současně prověřit obecně již vyložené pojetí víry. Především tedy je zřejmé, že kérygmatický Kristus není žádným přímým pokračováním, žádným ohlasem, žádnou památkou ani pamětí na skutečného Ježíše, že není jeho prodlouženým působením a posmrtným vlivem, který by se uskutečňoval na běžné historické úrovni a jímž by zemřelý
====================
ScanImage350.jpg
====================
12 Ježíš z Nazrétu stále ještě svou vahou (tj. předmětně, kausálně) pronikal do dějinné budoucnosti. Nemůže ovšem být sporu o tom, že tento typ historického působení Ježíše z Nazarétu je skutečností, že je možno jej legitimně sledovat a že je možno shromaždovat dokumenty takového působení. V platnosti však zůstává, že udělem takového počínání je nemít v ruce víc než pouhá disiecta membra, a k tomu značně řídká, kusá a především okrajová. Vlastní pravá skutečnost historického Ježíše zůstává na této cestě ne zachycena a jeho skutečný historický význam se zcela vytrácí. Přesto však tato cesta nesmí být zanedbána. Dokumenty tohoto typu působení pronikly nutně do samé zvěsti, a skutečnost, že do kérygmatu byly pojaty některé jednotlivosti ze života Ježíšova, nelze bez problémů oddisputovat výkladem, že jde v podstatě o lhostejná a příležitostná fakta, jež plní jedinou funkci, totiž zdůrazňují inkarnaci, a že v této své funkci by mohla být nahrazena libovolnými fakty jinými. Nic není méně samozřejmé než takový výklad, i když souhlasíme s Robinsonem (13), že také opak by nutně musel být teprve dokázán. Samostatný zájem o "bruta facta" Ježíšovy existence je legitimní už proto, že naprosto nemůžeme se samozřejmostí předpokládat, že kérygma je tou pravou interpretací Ježíšova významu, ale naopak že tato interpretace právě tak jako každá jiná musí být podrobena kritickému přezkoušení (14). A jsou to ona holá fakta, pokud jsou nám vůbec dostupná, která nám metodicky otvírají volný prostor pro jeden z možných druhů potřebného odstupu, jenž je předpokladem každého takového kritického zkoumání. Řekli jsme tedy, že kérygmatický Kristus není žádným pokračováním historického Ježíše v běžném historickém smyslu (působení, vliv, ohlas, paměť). V podání kérygmatu existuje mezi historickým Ježíšem a vyznávaným Kristem hluboký předěl: smrt a vzkříšení. A skutečně tento skok ze smrti do života je výstižným obrazem proměny historického Ježíše v Krista křesťanovy víry (Ebeling 15). Navázání se ne odehrává na objektivní historické rovině, nýbrž je aktem víry, a to znamená, jak jsme už nazančili, že je darem, tedy vposledu činem Božím. Co nám však může odhalit bližší zkoumání této okolnosti, chceme-li si kriticky ověřit, že vyznávaný Kristus není produktem víry, ale naopak navázáním na historickou existenci Ježíše z Nazarétu, a že tedy víra není vposle du orientována na nějaký svůj výplod, ale na skutečného Ježíše ? V čem můžeme vidět záruku, že nám Kristus není prostě typem me síáše ? Že naše víra není fixována na Krista v navázání na mesiášovské tradice namísto v navázání na skutečného Ježíše ? Orientace víry na Kristu jakožto typu, tj. jako na Mesiáši obecně, by ovšem byla mylná. Nemáme jiného legitimního přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", t.j. Krista, než skrze či lépe směrem k historickému Ježíši. To znamená, že obraz Mesiáše (Krista), do něhož byla podáním a tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarátu, musí být právě z nejhlubších motivů víry náležitě prověřován v definitivní orientaci na historického Ježíše. Tento historický Ježíš však není pouhé isolované a všelijak nadto zasuté factum brutum, ale je personální skutečností neboli skutečnou osobou na pozadí historických, tj. náboženských i sekulárních, tedy na př. kulticko-mythických i nacionálních, myšlenkových i politických a sociálních souvislostí. Tím se otvírá možnost poukazu na to, že nejenom kérygma prvních svědků, ale samo sebepochopení (sebe-vědomí) Ježíšovo dojista navazovalo na docela konkrétní současné i starší
ScanImage350.jpg
====================
12 Ježíš z Nazrétu stále ještě svou vahou (tj. předmětně, kausálně) pronikal do dějinné budoucnosti. Nemůže ovšem být sporu o tom, že tento typ historického působení Ježíše z Nazarétu je skutečností, že je možno jej legitimně sledovat a že je možno shromaždovat dokumenty takového působení. V platnosti však zůstává, že udělem takového počínání je nemít v ruce víc než pouhá disiecta membra, a k tomu značně řídká, kusá a především okrajová. Vlastní pravá skutečnost historického Ježíše zůstává na této cestě ne zachycena a jeho skutečný historický význam se zcela vytrácí. Přesto však tato cesta nesmí být zanedbána. Dokumenty tohoto typu působení pronikly nutně do samé zvěsti, a skutečnost, že do kérygmatu byly pojaty některé jednotlivosti ze života Ježíšova, nelze bez problémů oddisputovat výkladem, že jde v podstatě o lhostejná a příležitostná fakta, jež plní jedinou funkci, totiž zdůrazňují inkarnaci, a že v této své funkci by mohla být nahrazena libovolnými fakty jinými. Nic není méně samozřejmé než takový výklad, i když souhlasíme s Robinsonem (13), že také opak by nutně musel být teprve dokázán. Samostatný zájem o "bruta facta" Ježíšovy existence je legitimní už proto, že naprosto nemůžeme se samozřejmostí předpokládat, že kérygma je tou pravou interpretací Ježíšova významu, ale naopak že tato interpretace právě tak jako každá jiná musí být podrobena kritickému přezkoušení (14). A jsou to ona holá fakta, pokud jsou nám vůbec dostupná, která nám metodicky otvírají volný prostor pro jeden z možných druhů potřebného odstupu, jenž je předpokladem každého takového kritického zkoumání. Řekli jsme tedy, že kérygmatický Kristus není žádným pokračováním historického Ježíše v běžném historickém smyslu (působení, vliv, ohlas, paměť). V podání kérygmatu existuje mezi historickým Ježíšem a vyznávaným Kristem hluboký předěl: smrt a vzkříšení. A skutečně tento skok ze smrti do života je výstižným obrazem proměny historického Ježíše v Krista křesťanovy víry (Ebeling 15). Navázání se ne odehrává na objektivní historické rovině, nýbrž je aktem víry, a to znamená, jak jsme už nazančili, že je darem, tedy vposledu činem Božím. Co nám však může odhalit bližší zkoumání této okolnosti, chceme-li si kriticky ověřit, že vyznávaný Kristus není produktem víry, ale naopak navázáním na historickou existenci Ježíše z Nazarétu, a že tedy víra není vposle du orientována na nějaký svůj výplod, ale na skutečného Ježíše ? V čem můžeme vidět záruku, že nám Kristus není prostě typem me síáše ? Že naše víra není fixována na Krista v navázání na mesiášovské tradice namísto v navázání na skutečného Ježíše ? Orientace víry na Kristu jakožto typu, tj. jako na Mesiáši obecně, by ovšem byla mylná. Nemáme jiného legitimního přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", t.j. Krista, než skrze či lépe směrem k historickému Ježíši. To znamená, že obraz Mesiáše (Krista), do něhož byla podáním a tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarátu, musí být právě z nejhlubších motivů víry náležitě prověřován v definitivní orientaci na historického Ježíše. Tento historický Ježíš však není pouhé isolované a všelijak nadto zasuté factum brutum, ale je personální skutečností neboli skutečnou osobou na pozadí historických, tj. náboženských i sekulárních, tedy na př. kulticko-mythických i nacionálních, myšlenkových i politických a sociálních souvislostí. Tím se otvírá možnost poukazu na to, že nejenom kérygma prvních svědků, ale samo sebepochopení (sebe-vědomí) Ježíšovo dojista navazovalo na docela konkrétní současné i starší
====================
ScanImage351.jpg
====================
13 tradice na př. mesiášovské, a že tedy případně zjišťovaná závislost starocírkevního podání na těchto tradicích může být do značné míry přehnanou představou nebo přímo optickým klamem, protože skutečné navázání mohko být zcela nebo alespoň převážně provedeno samotným Ježíšem (Robinson 120), který vědomě a programově chápal své poslání jako naplnitele zaslíbení (tj. zaslíbení tradovaných), takže odvozené navázání kérygmatu je naprosto legitimní a takřka autorisované. Dříve než budeme relativisovat význam Ježíšova sebe pochopení (se be-vědomí), chtěli bychom zdůraznit, že tento význam nemůže být bagatelisován a že otázka Ježíšova sebepochopení naprosto nesmí být odsunována jako irelevantní a psychologisující, i když s sebou ovšem nese nemalé metodické obtíže. Ježíšovo sebepochopení, t.j. pochopení sebe sama a vlastního poslání, je nerozlučnou součástí jeho historické existence, k jeho existenci integrálně náleží a je od ní neodmyslitelné. I když, jak se domníváme, naprosto nejsme u samého jádra a centra Ježíšova skutečného významu, je možno již v historickém zařazení jeho sebpochopení odhalit něco z toho nového, co Ježíš přináší a čím se i prostě historicky vysoce zvedá jako předěl uprostřed masivu předchozích i následujících věků. Rozhodující pro náš problém je však jiná věc. Bylo by nepřípustnou redukcí a nepřijatelným omezením, kdybychom navázání víry prvních vyznavačů na skutečného Ježíše interpretovali jako navázání reflexe jejich víry na reflexi Ježíšovu. Jenom pomocně a druhotně smí křesťanova víra ve své reflexi navazovat na Ježíšovo se bepochopení resp. vůbec na jeho reflexi. Jediné legitimní navázání naší víry právě tak jako víry prvních svědků na historického Ježíše je navázání na skutečnost jeho víry, v níž je samo jádro jeho dějinného významu. (Model víry Fuchs.) Jedině na základě tohoto nejhlubšího navázání je možno druhotně navazovat i na jiných urovních. Zůstává však před námi stát nová otázka: jak vypadá a v čem spočívá navázání víry na víru, a tedy konkrétně víry naší na víru Ježíšovu? Naše prozatímní these zní: jediná oprávněná a jediná kriticky možná orientace na historického, tj. skutečného Ježíše je orientace naší víry na víru jeho. Protože však již víme, že víra je Božím darem, což znamená, že v samotném svém základě a počátku je činem Božím, z něhož naše aktivita vychází teprve druhotně již proto, že ve své skut tečnosti je až druhotná, neboť vyvěrá z oné víry a tak je vlastně ve svém počátku založena mimo nás, je zřejmé, že ona uvedená orientace naší víry na víru Ježíšovu je možná až "za pochodu", to jest až na cestě realisace víry v čin a činnost, na cestě uplatňování víry v aktivním životě, v aktivním životním postoji a přístupu k lidem i věcem kolem nás. Podobně je tomu však i s druhé strany: také na Ježíšovu víru je možno navazovat až tam, kde i ona je již "na pochodu" a na cestě realisace. Co jiného je však toto "navazování", ne-li napodobování či lépe následování Ježíše? Jseme ovšem více než pouhými imitátory Ježíšovými, neboť právě ve víře se ocitáme v jeho posici a jaksi na jeho místě: nejsme už cizinci, kteří se zvnějška přizpůsíbují a tak v pravém slova smyslu "napodobují" Ježíšovo chování, nýbrž daleko spíše jsme jeho mladšími sourozenci, kteří se od něho učí v životě aplikovat to, co také jim bylo svěřeno a k čemu i oni byli povoláni. Vpravdě sourozenci, neboť počátek naší víry je týž jako počátek víry jeho: v tom je naše sourodost. Říkáme-li někdy, že Ježíš Kristus je zdrojem naší víry, je to určitá nepřesnost naší reflexe, která proto dnes už ne smí nabýt charakteru theologické GRAD
ScanImage351.jpg
====================
13 tradice na př. mesiášovské, a že tedy případně zjišťovaná závislost starocírkevního podání na těchto tradicích může být do značné míry přehnanou představou nebo přímo optickým klamem, protože skutečné navázání mohko být zcela nebo alespoň převážně provedeno samotným Ježíšem (Robinson 120), který vědomě a programově chápal své poslání jako naplnitele zaslíbení (tj. zaslíbení tradovaných), takže odvozené navázání kérygmatu je naprosto legitimní a takřka autorisované. Dříve než budeme relativisovat význam Ježíšova sebe pochopení (se be-vědomí), chtěli bychom zdůraznit, že tento význam nemůže být bagatelisován a že otázka Ježíšova sebepochopení naprosto nesmí být odsunována jako irelevantní a psychologisující, i když s sebou ovšem nese nemalé metodické obtíže. Ježíšovo sebepochopení, t.j. pochopení sebe sama a vlastního poslání, je nerozlučnou součástí jeho historické existence, k jeho existenci integrálně náleží a je od ní neodmyslitelné. I když, jak se domníváme, naprosto nejsme u samého jádra a centra Ježíšova skutečného významu, je možno již v historickém zařazení jeho sebpochopení odhalit něco z toho nového, co Ježíš přináší a čím se i prostě historicky vysoce zvedá jako předěl uprostřed masivu předchozích i následujících věků. Rozhodující pro náš problém je však jiná věc. Bylo by nepřípustnou redukcí a nepřijatelným omezením, kdybychom navázání víry prvních vyznavačů na skutečného Ježíše interpretovali jako navázání reflexe jejich víry na reflexi Ježíšovu. Jenom pomocně a druhotně smí křesťanova víra ve své reflexi navazovat na Ježíšovo se bepochopení resp. vůbec na jeho reflexi. Jediné legitimní navázání naší víry právě tak jako víry prvních svědků na historického Ježíše je navázání na skutečnost jeho víry, v níž je samo jádro jeho dějinného významu. (Model víry Fuchs.) Jedině na základě tohoto nejhlubšího navázání je možno druhotně navazovat i na jiných urovních. Zůstává však před námi stát nová otázka: jak vypadá a v čem spočívá navázání víry na víru, a tedy konkrétně víry naší na víru Ježíšovu? Naše prozatímní these zní: jediná oprávněná a jediná kriticky možná orientace na historického, tj. skutečného Ježíše je orientace naší víry na víru jeho. Protože však již víme, že víra je Božím darem, což znamená, že v samotném svém základě a počátku je činem Božím, z něhož naše aktivita vychází teprve druhotně již proto, že ve své skut tečnosti je až druhotná, neboť vyvěrá z oné víry a tak je vlastně ve svém počátku založena mimo nás, je zřejmé, že ona uvedená orientace naší víry na víru Ježíšovu je možná až "za pochodu", to jest až na cestě realisace víry v čin a činnost, na cestě uplatňování víry v aktivním životě, v aktivním životním postoji a přístupu k lidem i věcem kolem nás. Podobně je tomu však i s druhé strany: také na Ježíšovu víru je možno navazovat až tam, kde i ona je již "na pochodu" a na cestě realisace. Co jiného je však toto "navazování", ne-li napodobování či lépe následování Ježíše? Jseme ovšem více než pouhými imitátory Ježíšovými, neboť právě ve víře se ocitáme v jeho posici a jaksi na jeho místě: nejsme už cizinci, kteří se zvnějška přizpůsíbují a tak v pravém slova smyslu "napodobují" Ježíšovo chování, nýbrž daleko spíše jsme jeho mladšími sourozenci, kteří se od něho učí v životě aplikovat to, co také jim bylo svěřeno a k čemu i oni byli povoláni. Vpravdě sourozenci, neboť počátek naší víry je týž jako počátek víry jeho: v tom je naše sourodost. Říkáme-li někdy, že Ježíš Kristus je zdrojem naší víry, je to určitá nepřesnost naší reflexe, která proto dnes už ne smí nabýt charakteru theologické GRAD
====================
ScanImage352.jpg
====================
14 (tj. vědecké) výpovědi. Pokud však jde o ztotožnění (o kérygmatickou identifikaci) historického Ježíše (resp. vyznávaného Krista) s posledním zdrojem každé víry (vyjádřené v klasickém christologickém dogmatu), máme za to, že tu jde nakonec spíše o umenšení skutečného významu Ježíšova, byť se to zdálo sebe paradoxnější. Neboť Ježíšův význam spočívá v tom, že se u něho můžeme učit, tedy že nás vede, a tedy že za námi přišel. Evangelium je radostnou zvěstí o cestě Boží za člověkem (Hromádka). Tato cesta byla realisována tak, že Bůh přišel v člověku, tedy že přišel člověk. Každé relativisování této skutečnosti se ocitá v nebezpečí, že Boží cestu za člověkem v historickém Ježíši pojme jako událost v podstatě naddě jinnou, která se v pozdějších dějinných situacích v centru své závažnosti uplatňuje jaksi vertikálně (nebezpečí pojetí situace víry jako ahistorického stereotypu). A tak se ukazuje, že obrat k historickému Ježíši může mít jen jediný smysl: otevřít oči a uvidět, že Ježíš byl jedinečným nistelem moci a síly, v níž konal své dílo. Jeho zájem se netýkal vlastní osobnosti, nýbrž jeho díla (Bultmann, Jesus, Berlin 1929, 12). Proto také je mnohem významnější ta část jeho se bepochopení, která se odnáší k jeho poslání a dílu, než která se odnáší k vlastní existenci a postavení. A jestliže jsme zprbu obšírně ji hovořili o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme na tomto místě upozornit, že tento vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji věcně a fakticky, nebot ve smyslu tohoto prohloubeného pojetí je Ježíš vskutku nejvyznačnějším "činitelem" víry, ale že přitom terminologicky, tj. v reflexi a v pojmu víry, nemusí být a patrně není zakotveno u samotného historického Ježíše. Můžeme proto korigovat Ebelimgovu the si "In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen" podtržením aktivního vztahu víry ke všem úrovním skutečnosti: v Ježíši došla víra své realisace, svého uskutečnění. Od té chvíle pracuje na tomto světě víra dosud nebývalou měrou a netušeným způsobem, nebot jím byly otevřeny nové cesty. Odtud vyplývá náš obecnější závěr: základem a podstatou věroučného, christologického výzhamu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy historické existence, a to nikoli důsažnost historicky objektivně zjišťované a hodnocená, nýbrž především a centrálně živá, přítomná důsažnost, jíž jsme také my osobně zasaženi. Otázka po historickém Ježíši je ne sena dvojím ostrým personálním důrazem: v jakém ohledu je Ježíšovo dílo nemyslitelné bez jeho osoby? a v jakém smyslu není naše vlastní konkrétní historická a osobní existence myslitelná bez Ježíšova díla ? Spojením těchto dvou aspektů je právě realisováno navázání naší víry na víru Ježíšovu. Není ovšem v této práci jinak možné než jenom velmi předběžným náčrtem naznačit obraz konkrétních příkladů důsažnosti Ježíšovy existence; než tímto náčrtkem svůj výklad uzavřeme, chtěli bychom naznačit vztah našeho řešení otázky po historickém Ježíši ke kérygmatickému Kristu církevního zvěstování. Hned na počátku jsme řekli, že skutečný Ježíš je kriteriem a normou kérygmatu. Je jenom rozvedením této myšlenky, jestliže připomeneme, že toto východisko nutně povede k určitému uvolnění tradiční dogmatické vázanosti příští interpretace významu historického Ježíše a konkrétně dějinné důsažnosti jeho existence. Tradiční podání resp. přímo kérygmatický Kristus je nadmíru významným prismatem, jímž historický, tj. skutečný Ježíš působí a zasahuje tak pozdější věky. Ve chvíli, kdy je tato okolnost rozeznána, je účinnost tohoto typu působení v jistém
ScanImage352.jpg
====================
14 (tj. vědecké) výpovědi. Pokud však jde o ztotožnění (o kérygmatickou identifikaci) historického Ježíše (resp. vyznávaného Krista) s posledním zdrojem každé víry (vyjádřené v klasickém christologickém dogmatu), máme za to, že tu jde nakonec spíše o umenšení skutečného významu Ježíšova, byť se to zdálo sebe paradoxnější. Neboť Ježíšův význam spočívá v tom, že se u něho můžeme učit, tedy že nás vede, a tedy že za námi přišel. Evangelium je radostnou zvěstí o cestě Boží za člověkem (Hromádka). Tato cesta byla realisována tak, že Bůh přišel v člověku, tedy že přišel člověk. Každé relativisování této skutečnosti se ocitá v nebezpečí, že Boží cestu za člověkem v historickém Ježíši pojme jako událost v podstatě naddě jinnou, která se v pozdějších dějinných situacích v centru své závažnosti uplatňuje jaksi vertikálně (nebezpečí pojetí situace víry jako ahistorického stereotypu). A tak se ukazuje, že obrat k historickému Ježíši může mít jen jediný smysl: otevřít oči a uvidět, že Ježíš byl jedinečným nistelem moci a síly, v níž konal své dílo. Jeho zájem se netýkal vlastní osobnosti, nýbrž jeho díla (Bultmann, Jesus, Berlin 1929, 12). Proto také je mnohem významnější ta část jeho se bepochopení, která se odnáší k jeho poslání a dílu, než která se odnáší k vlastní existenci a postavení. A jestliže jsme zprbu obšírně ji hovořili o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme na tomto místě upozornit, že tento vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji věcně a fakticky, nebot ve smyslu tohoto prohloubeného pojetí je Ježíš vskutku nejvyznačnějším "činitelem" víry, ale že přitom terminologicky, tj. v reflexi a v pojmu víry, nemusí být a patrně není zakotveno u samotného historického Ježíše. Můžeme proto korigovat Ebelimgovu the si "In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen" podtržením aktivního vztahu víry ke všem úrovním skutečnosti: v Ježíši došla víra své realisace, svého uskutečnění. Od té chvíle pracuje na tomto světě víra dosud nebývalou měrou a netušeným způsobem, nebot jím byly otevřeny nové cesty. Odtud vyplývá náš obecnější závěr: základem a podstatou věroučného, christologického výzhamu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy historické existence, a to nikoli důsažnost historicky objektivně zjišťované a hodnocená, nýbrž především a centrálně živá, přítomná důsažnost, jíž jsme také my osobně zasaženi. Otázka po historickém Ježíši je ne sena dvojím ostrým personálním důrazem: v jakém ohledu je Ježíšovo dílo nemyslitelné bez jeho osoby? a v jakém smyslu není naše vlastní konkrétní historická a osobní existence myslitelná bez Ježíšova díla ? Spojením těchto dvou aspektů je právě realisováno navázání naší víry na víru Ježíšovu. Není ovšem v této práci jinak možné než jenom velmi předběžným náčrtem naznačit obraz konkrétních příkladů důsažnosti Ježíšovy existence; než tímto náčrtkem svůj výklad uzavřeme, chtěli bychom naznačit vztah našeho řešení otázky po historickém Ježíši ke kérygmatickému Kristu církevního zvěstování. Hned na počátku jsme řekli, že skutečný Ježíš je kriteriem a normou kérygmatu. Je jenom rozvedením této myšlenky, jestliže připomeneme, že toto východisko nutně povede k určitému uvolnění tradiční dogmatické vázanosti příští interpretace významu historického Ježíše a konkrétně dějinné důsažnosti jeho existence. Tradiční podání resp. přímo kérygmatický Kristus je nadmíru významným prismatem, jímž historický, tj. skutečný Ježíš působí a zasahuje tak pozdější věky. Ve chvíli, kdy je tato okolnost rozeznána, je účinnost tohoto typu působení v jistém
====================
ScanImage353.jpg
====================
smyslu omezena (zdánlivě i podlomena). Avšak tato okolnost a to je důležité byla rozpoznána v určité dějinné chvíli, kdy se už mezi historického, tj. skutečného Ježíše a mezi tuto nově vzniklou situaci položil již dostatečně mohutný dějinný masiv, který nám představuje dosud nedoceněný a zdánlivě se nedostávající materiál k rozpoznání pravé skutečnosti živého, historicky pevně zakotveného Ježíše z Nazarétu. Právem Ebeling ve svých výkladech o povaze víry orientuje svůj myšlenkový postup na tom, co se fakticky děje (16), i když toto dění je vždycky více značné. Příliš se však omezuje, jestliže z celé bohaté skutečnosti současných dějin vybírá jen veřejné kázání víry (17). Plodů víry orientované na víru Ježíšovu je ne souměřitelně víc, a je možné, že právě ty nejvýznyčnější a nejzávažnější výsledky aktivity pravé víry na sebe vzaly v tomto čase sekulární podobu. Tím mnohoznačnější jsou ovšem ve své povaze, o tom není sporu, snad i problematičtější (i když nikoliv nutně), ale nové pochopení dějin a člověka nám umožnuje nejen se distancovat od "offenbarungspositivismu", ale také od historického positivismu a psychologismu a přistupovat k dějinným skutečnostem i v jejich výrazné sekulárnosti s otevřeností a se smyslem pro výgvu, kterou s sebou třeba i skrytě nesou a která je pro živou víru zdrojem napětí mezi danou, hotovou skutečností a mezi dadějšnou a nápravmpu budoucností, která je vlastním prostorem a perspektivou toho, co se má stát a co je v programu a plánu Božím. Význam kérygmatického podání vždycky zůstane zakotven v této eschatologické perspektivě, která je nejvlastnějším a konstitutivním prvek kem každé reflexe víry. Dů s ažnost Ježíšovy existence (Ponecháno k zpracování spoluautorovi.) 15 Odkazy 1. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 83-4. 2. Tamtéž, str.54. 3. Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 72. 4. Tamtéž, str. 66. 5. Otto Dilschneider, Die Geistvergessenheit der Theologie. In: Theol. LitZeit. 86, 258, 1961. 6. Ebeling, citované dílo, str. 32. 7. Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., 1932, str. 435; Náboženství a politika, 1921, str. 47. 8. Ebeling, citované dílo, str. 30. 9. Tamtéž, str.27. 10. Tamtéž, str.28. 11. Tamtéž, str.25. str.3. 12. Hans-Werner Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, 1960, 13. Robinson, citované dílo, str.64. 14. Tamtéž, str.53. 15. Ebeling, citované dílo, str. 66. 16. Tamtéž, str.23. 17. Tamtéž, str.22. LVH 9.3.62
ScanImage353.jpg
====================
smyslu omezena (zdánlivě i podlomena). Avšak tato okolnost a to je důležité byla rozpoznána v určité dějinné chvíli, kdy se už mezi historického, tj. skutečného Ježíše a mezi tuto nově vzniklou situaci položil již dostatečně mohutný dějinný masiv, který nám představuje dosud nedoceněný a zdánlivě se nedostávající materiál k rozpoznání pravé skutečnosti živého, historicky pevně zakotveného Ježíše z Nazarétu. Právem Ebeling ve svých výkladech o povaze víry orientuje svůj myšlenkový postup na tom, co se fakticky děje (16), i když toto dění je vždycky více značné. Příliš se však omezuje, jestliže z celé bohaté skutečnosti současných dějin vybírá jen veřejné kázání víry (17). Plodů víry orientované na víru Ježíšovu je ne souměřitelně víc, a je možné, že právě ty nejvýznyčnější a nejzávažnější výsledky aktivity pravé víry na sebe vzaly v tomto čase sekulární podobu. Tím mnohoznačnější jsou ovšem ve své povaze, o tom není sporu, snad i problematičtější (i když nikoliv nutně), ale nové pochopení dějin a člověka nám umožnuje nejen se distancovat od "offenbarungspositivismu", ale také od historického positivismu a psychologismu a přistupovat k dějinným skutečnostem i v jejich výrazné sekulárnosti s otevřeností a se smyslem pro výgvu, kterou s sebou třeba i skrytě nesou a která je pro živou víru zdrojem napětí mezi danou, hotovou skutečností a mezi dadějšnou a nápravmpu budoucností, která je vlastním prostorem a perspektivou toho, co se má stát a co je v programu a plánu Božím. Význam kérygmatického podání vždycky zůstane zakotven v této eschatologické perspektivě, která je nejvlastnějším a konstitutivním prvek kem každé reflexe víry. Dů s ažnost Ježíšovy existence (Ponecháno k zpracování spoluautorovi.) 15 Odkazy 1. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 83-4. 2. Tamtéž, str.54. 3. Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 72. 4. Tamtéž, str. 66. 5. Otto Dilschneider, Die Geistvergessenheit der Theologie. In: Theol. LitZeit. 86, 258, 1961. 6. Ebeling, citované dílo, str. 32. 7. Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., 1932, str. 435; Náboženství a politika, 1921, str. 47. 8. Ebeling, citované dílo, str. 30. 9. Tamtéž, str.27. 10. Tamtéž, str.28. 11. Tamtéž, str.25. str.3. 12. Hans-Werner Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, 1960, 13. Robinson, citované dílo, str.64. 14. Tamtéž, str.53. 15. Ebeling, citované dílo, str. 66. 16. Tamtéž, str.23. 17. Tamtéž, str.22. LVH 9.3.62
====================
ScanImage354.jpg
====================
1 O 11357 1962 D JEZIS - VIRA - CHRISTOLOGIE Připravný text IV. (LVH) 1962
ScanImage354.jpg
====================
1 O 11357 1962 D JEZIS - VIRA - CHRISTOLOGIE Připravný text IV. (LVH) 1962
====================
ScanImage355.jpg
====================
JEŽÍŠ VÍRA - CHRISTOLOGIE Leta již probíhající diskuse o demythologisaci kérygmatu vyústila v poslední době v rozhovor o vztahu mezi vyznávaným Kristem a historickým Ježíšem. V zásadě legitimní demythologisační úsilí znamenalo totiž pro samotné zvěstování značnou ztrátu na plnokrevné konkrétnosti, takže výlučná kérygmatická orientace se neukázala proti mythu dosti účinnou. V této situaci však nově prokázala svou významnost orientace dějinná, která je ovšem zakotvena již v nejstarším podání a která nikdy nepřestala být významnou složkou církevního zvěstování, kde theologický důraz na historickou existenci Ježíšovu byl hrází proti nebezpečí, že se Ježíš stane mythologickou postavou. Je ovšem třeba přiznat, že v jistém smyslu měl tradiční důraz na historičnost Ježíšovu spíše deklarativní charakter resp. že zůstal dogmatickou-thesi principem. Když se v nové době (počínajíc Reimarem) objevily pokusy o rozlišení mezi zvěstovaným Kristem a pozemským Ježíšem a tak o proniknutí za tradici i za kérygma první církve k historické realitě Ježíše z Nazarétu, jako tomu bylo především v bádání o životě Ježíšově v minulém a na počátku tohoto století, končily bez úspěchu pro nesprávné dějinné povědomí a vyplývající z toho neadekvátní theoretickou výbavu. Jestliže se po přechodném období, kdy se saverspising vm r motná možnost takových pokust? zdála být definitivně diskreditována), ukázala otázka po historickém Ježíši znovu v celé své naléhavosti a jestliže se dokonce stala jedním z předních themat theologických diskusí, je tím jistě přesvědčivě dokumentována její závažnost. Bylo 1 již řečeno (Robinson 83), že možnost nového postavení této otázky byla latentně otevřena radikálně novým pochopením dějin a lidské existence, jímž se přítomnost základně liší od dob ztroskotavšího bá√√√(+) dání o životě Ježíšově. Nemůže však být pochybností o tom, že legitimnost otázky je založena hlouběji. Povaha víry Otázkou po historickém Ježíši míříme především na rozdíl mezi skutečným Ježíšem a mezi Kristem kérygmatu. Věc však vyjádříme lépe, řekneme-li, že otázka po historickém Ježíši nám má otevřít oči pro A
ScanImage355.jpg
====================
JEŽÍŠ VÍRA - CHRISTOLOGIE Leta již probíhající diskuse o demythologisaci kérygmatu vyústila v poslední době v rozhovor o vztahu mezi vyznávaným Kristem a historickým Ježíšem. V zásadě legitimní demythologisační úsilí znamenalo totiž pro samotné zvěstování značnou ztrátu na plnokrevné konkrétnosti, takže výlučná kérygmatická orientace se neukázala proti mythu dosti účinnou. V této situaci však nově prokázala svou významnost orientace dějinná, která je ovšem zakotvena již v nejstarším podání a která nikdy nepřestala být významnou složkou církevního zvěstování, kde theologický důraz na historickou existenci Ježíšovu byl hrází proti nebezpečí, že se Ježíš stane mythologickou postavou. Je ovšem třeba přiznat, že v jistém smyslu měl tradiční důraz na historičnost Ježíšovu spíše deklarativní charakter resp. že zůstal dogmatickou-thesi principem. Když se v nové době (počínajíc Reimarem) objevily pokusy o rozlišení mezi zvěstovaným Kristem a pozemským Ježíšem a tak o proniknutí za tradici i za kérygma první církve k historické realitě Ježíše z Nazarétu, jako tomu bylo především v bádání o životě Ježíšově v minulém a na počátku tohoto století, končily bez úspěchu pro nesprávné dějinné povědomí a vyplývající z toho neadekvátní theoretickou výbavu. Jestliže se po přechodném období, kdy se saverspising vm r motná možnost takových pokust? zdála být definitivně diskreditována), ukázala otázka po historickém Ježíši znovu v celé své naléhavosti a jestliže se dokonce stala jedním z předních themat theologických diskusí, je tím jistě přesvědčivě dokumentována její závažnost. Bylo 1 již řečeno (Robinson 83), že možnost nového postavení této otázky byla latentně otevřena radikálně novým pochopením dějin a lidské existence, jímž se přítomnost základně liší od dob ztroskotavšího bá√√√(+) dání o životě Ježíšově. Nemůže však být pochybností o tom, že legitimnost otázky je založena hlouběji. Povaha víry Otázkou po historickém Ježíši míříme především na rozdíl mezi skutečným Ježíšem a mezi Kristem kérygmatu. Věc však vyjádříme lépe, řekneme-li, že otázka po historickém Ježíši nám má otevřít oči pro A
====================
ScanImage356.jpg
====================
2 skutečnost, že historický, t.j. skutečný Ježíš je kriteriem a noumou kérygmatu. Mezi historickým Ježíšem a mezi vyznávaným Kristem v posledu nemá být žádného rozdílu, vyznávaný Kristus má být se skutečným Ježíšem identický. Ukáže-li se, že tomu tak není, pak to je dokladem bloudění vyznavače. Potíž je v tom, jak poznáme, kdy je identita narušena. Prosté srovnání není možné, ne bot nemáme bezprostředního přístupu k historickému Ježíši. Rekonstrukce jeho historické existence z kriticky prověřených, nepochybných dat není možná nejen pro jejich vzácnost, ale především pro jejich bezvýznamnosumnabomjannnapatnmý Mýznammpromstěžejnímprobihém okrajovost až bezvýznamnost pro porozumění ústřednímu smyslu Ježíšova života a působení. Tento y ústřední smysl byl naopak zachycen ve vyznání učedlníků a prvotní církve, tedy v kérygmatu, takže cesta ke skutečnému Ježíši není bez prostřednické role kérygmatu vůbec možná. Kérygma ovšem smí mít právě jen prostřednický charakter, musí ukazovat na skutečného Ježíše a tlumočit jeho výzvy a nároky. Nicméně odkud poznáme, že kérygmatický Kristus není produktem kérygmatu, t.j. náboženským symbolem a výtvorem náboženské tvořivosti ? Kérygma nepochybně představuje spojovací článek mezi původní křestanskou věrou a mezi naší systematicko-theologickou revěrou flexí 20. století (Robinson 54); ale jak je toto kérygma napjeno na historickou skutečnost pozemského Ježíše? Kde je přechod od skutečného Ježíše k vyznávanému Kristu ? V čem je založena kontinuita mezi historickým Ježíšem a kérygmatickým Kristem ? 3 Gerhard Ebeling (Das Wesen des christl. Glaubens 72 a j.) formuluje tuto kontinuitu jako pmammad přechod, v němž se ze svědka víry stává základ víry. Samozřejmě nemůže být řeči o nějakém pokračování, naopak v jistém smyslu jde o příkrou diskontinuitu. Je-li možno vůbec mluvit o pokračování, o kontinuitě, pak je třeba ji pjmout jako Boží dar čin (66). Tímto Božím činem je viry, a tak je to víra, která je garantem kontinuity. Nedomníváme se s Otto A. Dilschneiderem, že víra má natolik odvozený charakter, že k tomuto cíli nepostačí, a že je proto jen/ nutno vidět kontinuitu založenu ve skutečnosti Ducha svatého. (ThLZ 1961, 258.) Nejde tu o víc než o otázku terminologickou, a tu máme asi za to, že pojem víry je pro následující výklad vhodnější, i když ovšem
ScanImage356.jpg
====================
2 skutečnost, že historický, t.j. skutečný Ježíš je kriteriem a noumou kérygmatu. Mezi historickým Ježíšem a mezi vyznávaným Kristem v posledu nemá být žádného rozdílu, vyznávaný Kristus má být se skutečným Ježíšem identický. Ukáže-li se, že tomu tak není, pak to je dokladem bloudění vyznavače. Potíž je v tom, jak poznáme, kdy je identita narušena. Prosté srovnání není možné, ne bot nemáme bezprostředního přístupu k historickému Ježíši. Rekonstrukce jeho historické existence z kriticky prověřených, nepochybných dat není možná nejen pro jejich vzácnost, ale především pro jejich bezvýznamnosumnabomjannnapatnmý Mýznammpromstěžejnímprobihém okrajovost až bezvýznamnost pro porozumění ústřednímu smyslu Ježíšova života a působení. Tento y ústřední smysl byl naopak zachycen ve vyznání učedlníků a prvotní církve, tedy v kérygmatu, takže cesta ke skutečnému Ježíši není bez prostřednické role kérygmatu vůbec možná. Kérygma ovšem smí mít právě jen prostřednický charakter, musí ukazovat na skutečného Ježíše a tlumočit jeho výzvy a nároky. Nicméně odkud poznáme, že kérygmatický Kristus není produktem kérygmatu, t.j. náboženským symbolem a výtvorem náboženské tvořivosti ? Kérygma nepochybně představuje spojovací článek mezi původní křestanskou věrou a mezi naší systematicko-theologickou revěrou flexí 20. století (Robinson 54); ale jak je toto kérygma napjeno na historickou skutečnost pozemského Ježíše? Kde je přechod od skutečného Ježíše k vyznávanému Kristu ? V čem je založena kontinuita mezi historickým Ježíšem a kérygmatickým Kristem ? 3 Gerhard Ebeling (Das Wesen des christl. Glaubens 72 a j.) formuluje tuto kontinuitu jako pmammad přechod, v němž se ze svědka víry stává základ víry. Samozřejmě nemůže být řeči o nějakém pokračování, naopak v jistém smyslu jde o příkrou diskontinuitu. Je-li možno vůbec mluvit o pokračování, o kontinuitě, pak je třeba ji pjmout jako Boží dar čin (66). Tímto Božím činem je viry, a tak je to víra, která je garantem kontinuity. Nedomníváme se s Otto A. Dilschneiderem, že víra má natolik odvozený charakter, že k tomuto cíli nepostačí, a že je proto jen/ nutno vidět kontinuitu založenu ve skutečnosti Ducha svatého. (ThLZ 1961, 258.) Nejde tu o víc než o otázku terminologickou, a tu máme asi za to, že pojem víry je pro následující výklad vhodnější, i když ovšem
====================
ScanImage357.jpg
====================
3 G./ budeme nuceni se ve stavbě argumentů poněkud odchýlit od pojetí Ebelinga a Ernsta Fuchse. Ptejme se tedy nejprve, co to je víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ a zdroj, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, má jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutiv dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politogáníhodné rozdělení křestan do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Tak soudí G. Ebeling, Wesen 32.) Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry, neboť víra je pohyb, který se vymyká všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečOdkud tedy nost. Kde se bere tato vírg ? Tradiční odpověď zní: víra je dar. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu, nejde o vybavení člověka (at psychické či jiné). Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud to neztratí nebo dokud mu to není odňato. Víra nevyrůstá z ničeho daného a zvláště z ničeho, co má člověk po ruce. Jejím nezbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám mámeňń (i se svou subjektivitou) náleží. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, ujištění, výzva, podě pření i příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním je odpovědí, reakcí. Víra je aktem důvěry a spolehnutím, ale současně vykročením a programem, je nadějí i silou; je zakotvením, ale také pohybem vpřed, nachýleností k činu (srv. Rádi DF I.435, Náb.a pol.47, ), je zaměřena do budoucnosti, mnohé očekává, ale je aktivně pomáhá při jeho nastolení. Své zakotvenosti rozýmí jako svému pověření a pošlání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. (Sem poznámka o E. Fuchsovi; nemám doklady.) V tomto ohledu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskuteč過 -
ScanImage357.jpg
====================
3 G./ budeme nuceni se ve stavbě argumentů poněkud odchýlit od pojetí Ebelinga a Ernsta Fuchse. Ptejme se tedy nejprve, co to je víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ a zdroj, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, má jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutiv dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra ? Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. Politogáníhodné rozdělení křestan do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Tak soudí G. Ebeling, Wesen 32.) Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry, neboť víra je pohyb, který se vymyká všemu trvalému a neměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který připravuje nové věci, novou skutečOdkud tedy nost. Kde se bere tato vírg ? Tradiční odpověď zní: víra je dar. Je to dobrá odpověd; ale jak jí máme rozumět? Především nejde o dar v běžném smyslu, nejde o vybavení člověka (at psychické či jiné). Není to něco, co člověk dostane a potom má, dokud to neztratí nebo dokud mu to není odňato. Víra nevyrůstá z ničeho daného a zvláště z ničeho, co má člověk po ruce. Jejím nezbytným předpokladem je něco, co tu jaksi není k disposici, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž on sám mámeňń (i se svou subjektivitou) náleží. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, ujištění, výzva, podě pření i příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním je odpovědí, reakcí. Víra je aktem důvěry a spolehnutím, ale současně vykročením a programem, je nadějí i silou; je zakotvením, ale také pohybem vpřed, nachýleností k činu (srv. Rádi DF I.435, Náb.a pol.47, ), je zaměřena do budoucnosti, mnohé očekává, ale je aktivně pomáhá při jeho nastolení. Své zakotvenosti rozýmí jako svému pověření a pošlání, celá pak je vypjata k činnosti, v níž jedině může své poslání splnit. (Sem poznámka o E. Fuchsovi; nemám doklady.) V tomto ohledu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskuteč過 -
====================
ScanImage358.jpg
====================
nění možnosti, nýbrž o realisaci, toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmětný charakter. Současně ovšem realisace skrze víru má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tak nejenom "nadě jných věcí podstata", ale je i nadějí veškeré skutečnosti, je perspektivou všech "věcí". Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájem na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, Jpřetvořeno které má být napraveno a pojato do nadějné budoucnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Vira se neobrací k světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečnost a dovede jí dodat pravou cenu rozpoznáním jejího místa v Božím spasitelném programu a aktivní pomocí v jejím aletivne vlasee.. uspořádání podle Božích plánů. Víra, která by se nevztahovala taktoklidem i aktivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, řečeno s Pavlem (god 5,6, 1k 16,13), ano je "mrtvá", pověděno slovy epištoly дол Jakubovy ( 2, 17.20.26 ). Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, Konkrétní (t. vztah k sve právě praktickým. bez čeho by víra také mohla Bruker být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním charakte rom. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu 4 světu/ + # k realitě kolem. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. dalié odstarciel. Víra mireme B P 4 a dějiny Tím, že víra v dosahování a uskutečňování nového nutně navazuje na skutečnost, která tu už jest, je založena dějinnost víry. Sama skutečnost ovšem není neměnná, nezůstává stále tím, čím byla rogomadelne ale odjakživa, stále stejné. Naopak se mění a má své dějiny, Moní seattivne me arriva con i'm wayslu programů víry, takže však také pod vlivem aktivity ( rakie ve dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa, hledat a + B rozpoznávat dějiny víry. Tyto dějiny se jednak přímykají k dějinám světa, takže víra v různých dějinných situacích rýsuje různé pra2 formathuad taron
ScanImage358.jpg
====================
nění možnosti, nýbrž o realisaci, toho, co má být. Kategorie možnosti totiž nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls víry má nepředmětný charakter. Současně ovšem realisace skrze víru má jiný charakter nežli akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo. Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tak nejenom "nadě jných věcí podstata", ale je i nadějí veškeré skutečnosti, je perspektivou všech "věcí". Žije z nepředmětné moci, ale má svůj zájem na předmětné skutečnosti. Je založena v Božím zaujetí pro stvoření, Jpřetvořeno které má být napraveno a pojato do nadějné budoucnosti. Skrze víru prorůstá pravá skutečnost touto skutečností to je cesta inkarnace v obecném smyslu. Vira se neobrací k světu zády, nýbrž dovede ocenit danou skutečnost a dovede jí dodat pravou cenu rozpoznáním jejího místa v Božím spasitelném programu a aktivní pomocí v jejím aletivne vlasee.. uspořádání podle Božích plánů. Víra, která by se nevztahovala taktoklidem i aktivně, pracovně k světu kolem sebe, není věrou, řečeno s Pavlem (god 5,6, 1k 16,13), ano je "mrtvá", pověděno slovy epištoly дол Jakubovy ( 2, 17.20.26 ). Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, Konkrétní (t. vztah k sve právě praktickým. bez čeho by víra také mohla Bruker být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním charakte rom. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu 4 světu/ + # k realitě kolem. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. dalié odstarciel. Víra mireme B P 4 a dějiny Tím, že víra v dosahování a uskutečňování nového nutně navazuje na skutečnost, která tu už jest, je založena dějinnost víry. Sama skutečnost ovšem není neměnná, nezůstává stále tím, čím byla rogomadelne ale odjakživa, stále stejné. Naopak se mění a má své dějiny, Moní seattivne me arriva con i'm wayslu programů víry, takže však také pod vlivem aktivity ( rakie ve dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa, hledat a + B rozpoznávat dějiny víry. Tyto dějiny se jednak přímykají k dějinám světa, takže víra v různých dějinných situacích rýsuje různé pra2 formathuad taron
====================
ScanImage359.jpg
====================
F + 5 gramy a realisuje různé nové skutečnosti. Ale to je jenom okrajová a vnější dějinnost víry. Bylo by chybou se domnívat, že víra podléhá proměnám jen takto vnějšně ve svých aplikacích. Nikoliv, samo jádro víry, sám základní vztah víry, její nejzákladnější struktura se mění tedy ve sve depremnish a má svůj vývoj v dějinách. Víra (ne zustává u pouhého přizpůsobování měnícímu se světu, ale má své vlastní, vnitřní motivy k novým a novým vykročením kupředu. Zdrojem těchto vlastních dějin víry, tohoto vlastního jejího vývoje je opět jenom ten, který je jediným dárcem víry: k člověku se sklánějící Bim milostivý Bůh, který odpouští a zaslibuje, varuje a vyzývá k poslušnosti. Proto a jenom proto může víra ve svém vývoji předstihovat vývoj světa a tím člověka osvobozovat od uzavřemu vždy znovu nosti do dějin, ale současně osvobozoa otevírat svobodný přístup k dějinám a do dějin (viz též Ebeling, Wesen 30 a předchozí). Ebebeling, Wesen 30 a předchozí). Ebeling volí opatrné výrazy; můžeme však uvítat, mluví-li byť s výhradami dokonce o vývoji zjevení, aby této myšlence přiznal byť jen 19 fir same pestroſt dütaru. a rumit probru zrnko pravdy (27). ung & manch peduste. Verträch №2 kémonn. qu dorladem hito dépocnichi. V tomto okamžiku se však situace poněkud zatemňuje. Skutečnost víry v dějinách je veskrze složitá; nelze ji nikterak dešifrovat, neujasníme-li si základní rozdíl mezi věrou samotnou a me zi reflexí víry. Víra totiž existuje vždy jen pro sycena docela určitým porozuměním sobě samé a své povaze a proto vždy ve spojení s určitými představa210 другий поточишели mi víry (Ebeling, Wesen 28). Tyto představy v a to, jak víry rozucoke cami mí sobě samé, je ve dvojím směru historicky podmíněno: jednak souvisí současnym toto perazumění se chápáním světa a s představami o něm, jednak navazuje na chápání a představy otců a praotců ve víře, jimiž se oni zmocňovali jak své víry, tak v souvislosti s tím i světa kolem sebe. Nesmíme se však stát obětí optického klamu, že ona dějinná souvislost sebepochopení a představ víry je jediným mediem, jímž víra synů navazuje na víru otců. Nejenom že není jediný, není-ani havním mediem. snad je osobní, živý příklad. Tam, kde chybí živý příklad praktického vztahu k lidem a věcem, založeného ve víře, tam je vše ztraceno, i když slova zůstanou zachována. A naopkak tam, kde je praktický vztah k lidem a věcem v pořádku, kde však chybí správné porozumění sobě i خفي
ScanImage359.jpg
====================
F + 5 gramy a realisuje různé nové skutečnosti. Ale to je jenom okrajová a vnější dějinnost víry. Bylo by chybou se domnívat, že víra podléhá proměnám jen takto vnějšně ve svých aplikacích. Nikoliv, samo jádro víry, sám základní vztah víry, její nejzákladnější struktura se mění tedy ve sve depremnish a má svůj vývoj v dějinách. Víra (ne zustává u pouhého přizpůsobování měnícímu se světu, ale má své vlastní, vnitřní motivy k novým a novým vykročením kupředu. Zdrojem těchto vlastních dějin víry, tohoto vlastního jejího vývoje je opět jenom ten, který je jediným dárcem víry: k člověku se sklánějící Bim milostivý Bůh, který odpouští a zaslibuje, varuje a vyzývá k poslušnosti. Proto a jenom proto může víra ve svém vývoji předstihovat vývoj světa a tím člověka osvobozovat od uzavřemu vždy znovu nosti do dějin, ale současně osvobozoa otevírat svobodný přístup k dějinám a do dějin (viz též Ebeling, Wesen 30 a předchozí). Ebebeling, Wesen 30 a předchozí). Ebeling volí opatrné výrazy; můžeme však uvítat, mluví-li byť s výhradami dokonce o vývoji zjevení, aby této myšlence přiznal byť jen 19 fir same pestroſt dütaru. a rumit probru zrnko pravdy (27). ung & manch peduste. Verträch №2 kémonn. qu dorladem hito dépocnichi. V tomto okamžiku se však situace poněkud zatemňuje. Skutečnost víry v dějinách je veskrze složitá; nelze ji nikterak dešifrovat, neujasníme-li si základní rozdíl mezi věrou samotnou a me zi reflexí víry. Víra totiž existuje vždy jen pro sycena docela určitým porozuměním sobě samé a své povaze a proto vždy ve spojení s určitými představa210 другий поточишели mi víry (Ebeling, Wesen 28). Tyto představy v a to, jak víry rozucoke cami mí sobě samé, je ve dvojím směru historicky podmíněno: jednak souvisí současnym toto perazumění se chápáním světa a s představami o něm, jednak navazuje na chápání a představy otců a praotců ve víře, jimiž se oni zmocňovali jak své víry, tak v souvislosti s tím i světa kolem sebe. Nesmíme se však stát obětí optického klamu, že ona dějinná souvislost sebepochopení a představ víry je jediným mediem, jímž víra synů navazuje na víru otců. Nejenom že není jediný, není-ani havním mediem. snad je osobní, živý příklad. Tam, kde chybí živý příklad praktického vztahu k lidem a věcem, založeného ve víře, tam je vše ztraceno, i když slova zůstanou zachována. A naopkak tam, kde je praktický vztah k lidem a věcem v pořádku, kde však chybí správné porozumění sobě i خفي
====================
ScanImage360.jpg
====================
Avsuole for dr. 6. theolowe vie Vonánde světu, může sice dojít i k vážným poruchám, ale ztraceno není nic. Rozlišení víry, vedoucí k praxi, od reflexe víry, jíž se snaží víra porozumět sobě samé, je nesmírně důležité. V praxi (o evědčůjící prvotu! Mr. 5 víra je základní a hlavní; reflexe je na druhém místě. Aento vztah neguin obraben, i když relieve zdaleka nemá pouzepifenomenalni la voláſtui solopnost più de vina obra ei!! бага ай charakter a i když ohybná reflexe může být v mnohém odpovědná za chybnou praxi víry. K nápravě nikdy nemůže dojít pouze prostřednic tvím reflexe; reflexe se může positivně uplatnit jenom tam, kde je půda předem připravena příkladem života z víry. Aby nám nebylo špatně porozuměno, uvádíme výslovně, že nelze směšovat reflexi víry se slovem víry,slovo víry je příkladem je svědectví je praxí víry správto tak Pars quitlax Gelom tu moher uncet л primitions, all ivortin sièrunon 2bänst. éernoelu. amer. 7 6 ně říká Ebeling (Wesen 25), že kdyby se nám nebylo dostalo shova víry & souvislostis Teri Kristen (jež se v Novém zákoně nazývá evangeliem) v ústním, osobním předání, nevěděli bychom nic o víře Sama reflexe víry by nám nepomohla, nebot bychom poslouchali jako slepí výkladu o barvách. Příklad víry beze slova víry by v nás mohl zapálit jiskru následování, ale nepřipraven spěl by ničím našemu vědění vy. Slovo víry má tu výsadu, že je současně činem víry i vyjádřením jeho smyslu, že je praxí i reflexí, že je příkladem i výkladem. Tuto výsadu si však podrží jen natolik, nakolik míří do konkrétní situace, t.j. nakolik je právě činem à nikoli pouhým slovem. Byli bychom však málo právi dějinnému charakteru víry, kdy byzpětně chom viděli jen její historickou podmíněnost a zapomněli na její bytostné, nikoli existenciální, nýbrž právě dějinné zaměření do budoucnosti. Nikoli tedy jenom ethos rozhodování, ale dějinný program; a ne jenom program, ale skutečné dějinné působení. K opravdovému porozumění povaze víry nestačí zaměřit pozornost k etické životní praxi věřícího, ale je třeba sledovat dynamiku jím uplatňované víry do nejvzdálenějších důsledků. Víra se uplatňuje nejenom v soukromém životě, nejenom v individuálním působení na veřejnosti, ale v aktivní odpovědné účasti ve velkých dějinných událostech a proudech, společenských přestavbách, sociálních i politických programech, které svou mohutností přesahují individálně kontrolovatelné působení. A ještě rovněž dále je třeba jít: nejde jen o aktivní odpovědnou účast, ale + D na
ScanImage360.jpg
====================
Avsuole for dr. 6. theolowe vie Vonánde světu, může sice dojít i k vážným poruchám, ale ztraceno není nic. Rozlišení víry, vedoucí k praxi, od reflexe víry, jíž se snaží víra porozumět sobě samé, je nesmírně důležité. V praxi (o evědčůjící prvotu! Mr. 5 víra je základní a hlavní; reflexe je na druhém místě. Aento vztah neguin obraben, i když relieve zdaleka nemá pouzepifenomenalni la voláſtui solopnost più de vina obra ei!! бага ай charakter a i když ohybná reflexe může být v mnohém odpovědná za chybnou praxi víry. K nápravě nikdy nemůže dojít pouze prostřednic tvím reflexe; reflexe se může positivně uplatnit jenom tam, kde je půda předem připravena příkladem života z víry. Aby nám nebylo špatně porozuměno, uvádíme výslovně, že nelze směšovat reflexi víry se slovem víry,slovo víry je příkladem je svědectví je praxí víry správto tak Pars quitlax Gelom tu moher uncet л primitions, all ivortin sièrunon 2bänst. éernoelu. amer. 7 6 ně říká Ebeling (Wesen 25), že kdyby se nám nebylo dostalo shova víry & souvislostis Teri Kristen (jež se v Novém zákoně nazývá evangeliem) v ústním, osobním předání, nevěděli bychom nic o víře Sama reflexe víry by nám nepomohla, nebot bychom poslouchali jako slepí výkladu o barvách. Příklad víry beze slova víry by v nás mohl zapálit jiskru následování, ale nepřipraven spěl by ničím našemu vědění vy. Slovo víry má tu výsadu, že je současně činem víry i vyjádřením jeho smyslu, že je praxí i reflexí, že je příkladem i výkladem. Tuto výsadu si však podrží jen natolik, nakolik míří do konkrétní situace, t.j. nakolik je právě činem à nikoli pouhým slovem. Byli bychom však málo právi dějinnému charakteru víry, kdy byzpětně chom viděli jen její historickou podmíněnost a zapomněli na její bytostné, nikoli existenciální, nýbrž právě dějinné zaměření do budoucnosti. Nikoli tedy jenom ethos rozhodování, ale dějinný program; a ne jenom program, ale skutečné dějinné působení. K opravdovému porozumění povaze víry nestačí zaměřit pozornost k etické životní praxi věřícího, ale je třeba sledovat dynamiku jím uplatňované víry do nejvzdálenějších důsledků. Víra se uplatňuje nejenom v soukromém životě, nejenom v individuálním působení na veřejnosti, ale v aktivní odpovědné účasti ve velkých dějinných událostech a proudech, společenských přestavbách, sociálních i politických programech, které svou mohutností přesahují individálně kontrolovatelné působení. A ještě rovněž dále je třeba jít: nejde jen o aktivní odpovědnou účast, ale + D na
====================
ScanImage361.jpg
====================
o podíl na složité přípravě podmínek a podhoubí hnutím, která se mají v budoucnu teprve zrodit. Ještě v daleké a pozdní budoucnosti se osvědčuje ne bo neosvědčuje naše víra, a není v naší moci to všechno podržet pod svou kontrolou, mít to pod svou mocí a vládnout tím podle svého jasného rozvážení. I tady je víra darem a, prostředkem (Dei providentia et hominum confusione!) Boží vlády nad světem. Proto jsou dějiny nejvlastnější scénou, na níž se víra osvědčuje jako víra ne bo kde je odhalena jako nedověra či přímo nevěra. Víra není žádným sebevznešenějším hnutím mysli a žádným sebevzácnějším subjektivním stavem, ale ve skutečných dějiBožímu, programu nách se osvědčující odevzdanosti a poslušností Boží vůle, rozpoznávané jako znamení časů a uskutečňované ze všech sil a z napjatého svědomí. opatrnijkPokud 7 /1 není jde o jednostranné dějinné pochopení u Bultmanna, Ebelinga a Fuchse, je možno to někam zapracovat; mně to však zatím jasné zcela není a příslušné citace k rozboru také nemám při ruce.) Jak je vidět, víra jde kupředu nejen v jednotlivých, isolovaných (existenciálních) situacích, ale její přesahování, její transcendence má vnitřní spojitost (i když je to často linie o mnoha zákrutech). Tato spojitost jde hluboko do minulosti a daleko do V tomto ohle au budoucnosti. Můžeme souhlasit s Hans-Wernerem Bartschem, že víra nezávislá na určitýnh historicky zjistitelných souvislostech dě nc (12 a ne bo literární produkce (Das hist. Probl.des Leb. Jesu 3), i když a je jistě pravde, že víra těmito okolnostmi není v posledu určena. ve sve konkrétnost. Víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, přestože je a zůstává vždy darem, ale její konkrétní podoba je do veliké míry plodem celé historie, nova z něhož má v budoucnosti opět vyrůst bohatá úroda. Vey víře nikdo nemůže zůstat sám, a těžce şe, mýlí a s cesty schází ten, kdo vším svým (byt kriticky)) úsilím nenavazuje na víru otců i živých spolubratří, t.j. spolupracovníků na díle Božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projeke vem jejího v zásadě kladného vztahu ke všemu světu a k celé skutečnosti. Víra se proto neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých
ScanImage361.jpg
====================
o podíl na složité přípravě podmínek a podhoubí hnutím, která se mají v budoucnu teprve zrodit. Ještě v daleké a pozdní budoucnosti se osvědčuje ne bo neosvědčuje naše víra, a není v naší moci to všechno podržet pod svou kontrolou, mít to pod svou mocí a vládnout tím podle svého jasného rozvážení. I tady je víra darem a, prostředkem (Dei providentia et hominum confusione!) Boží vlády nad světem. Proto jsou dějiny nejvlastnější scénou, na níž se víra osvědčuje jako víra ne bo kde je odhalena jako nedověra či přímo nevěra. Víra není žádným sebevznešenějším hnutím mysli a žádným sebevzácnějším subjektivním stavem, ale ve skutečných dějiBožímu, programu nách se osvědčující odevzdanosti a poslušností Boží vůle, rozpoznávané jako znamení časů a uskutečňované ze všech sil a z napjatého svědomí. opatrnijkPokud 7 /1 není jde o jednostranné dějinné pochopení u Bultmanna, Ebelinga a Fuchse, je možno to někam zapracovat; mně to však zatím jasné zcela není a příslušné citace k rozboru také nemám při ruce.) Jak je vidět, víra jde kupředu nejen v jednotlivých, isolovaných (existenciálních) situacích, ale její přesahování, její transcendence má vnitřní spojitost (i když je to často linie o mnoha zákrutech). Tato spojitost jde hluboko do minulosti a daleko do V tomto ohle au budoucnosti. Můžeme souhlasit s Hans-Wernerem Bartschem, že víra nezávislá na určitýnh historicky zjistitelných souvislostech dě nc (12 a ne bo literární produkce (Das hist. Probl.des Leb. Jesu 3), i když a je jistě pravde, že víra těmito okolnostmi není v posledu určena. ve sve konkrétnost. Víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, přestože je a zůstává vždy darem, ale její konkrétní podoba je do veliké míry plodem celé historie, nova z něhož má v budoucnosti opět vyrůst bohatá úroda. Vey víře nikdo nemůže zůstat sám, a těžce şe, mýlí a s cesty schází ten, kdo vším svým (byt kriticky)) úsilím nenavazuje na víru otců i živých spolubratří, t.j. spolupracovníků na díle Božím. Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projeke vem jejího v zásadě kladného vztahu ke všemu světu a k celé skutečnosti. Víra se proto neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých
====================
ScanImage362.jpg
====================
a nerozplyne s vrich.) ještě programů, ale také se jimi nenecha pohltit Je jím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita; transcendence, nové vynálezy. Neboť každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: Víra je nerozlučně spojena s invenéí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Navazováním na dosavadní milníky se ma projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry a to je nezbytným předpokladem, má-li postoupit kupředu a stát se pomocí a orientačním bodem pro budoucí projevy víry. Přitom žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry (poznámka - Robinson 152). quole I když víra přesahuje jakýkoli předmětně konkrétní program, ne znamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře, chtít mluvit jen o odpovědném (existenciálním) rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a v posledu podlehnout nekontrolovaně a nenějakému je naopak vědomky jisté předmětnému programu stejně. Skutečné víře spíše odppvlastní vide tendence k vytváření nebo držení vědomě neabsolutních, přechodť ných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodová+ ní i na této rovině. (Má tady být ona poznámka o filosofii a metafysice se str.6) + 8 Víra a E historický Ježíš
ScanImage362.jpg
====================
a nerozplyne s vrich.) ještě programů, ale také se jimi nenecha pohltit Je jím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita; transcendence, nové vynálezy. Neboť každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: Víra je nerozlučně spojena s invenéí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace Božích plánů. Navazováním na dosavadní milníky se ma projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry a to je nezbytným předpokladem, má-li postoupit kupředu a stát se pomocí a orientačním bodem pro budoucí projevy víry. Přitom žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry (poznámka - Robinson 152). quole I když víra přesahuje jakýkoli předmětně konkrétní program, ne znamená zdaleka negaci těchto pokusů. Chtít mluvit jen o čisté víře, chtít mluvit jen o odpovědném (existenciálním) rozhodování víry znamená téměř vždy víru oslabit a v posledu podlehnout nekontrolovaně a nenějakému je naopak vědomky jisté předmětnému programu stejně. Skutečné víře spíše odppvlastní vide tendence k vytváření nebo držení vědomě neabsolutních, přechodť ných, ale přitom nezbytných konkrétních programů a vědomé rozhodová+ ní i na této rovině. (Má tady být ona poznámka o filosofii a metafysice se str.6) + 8 Víra a E historický Ježíš
====================
ScanImage363.jpg
====================
a historický Ježíš Vyložili jsme své pojetí víry, aby bylo jasno, s čím pracujeme při řešení hlavní otázky této studie. Máme za to, že je to skutečně víra, která představuje onen moment kontinuity mezi historickým Ježíšem a Kristem kérygmatu. Víra je oním momentem navázání kérygmatického podání na historickou realitu Ježíše z Nazarétu. Přihlédněme tedy blíže ke konkrétním okolnostem tohoto navázání a pokusme se v rámci tohopráve to programu aplikovat a tím současně prověřit obeeně již vyložené pojetí víry. 9 Víra pringing Především tedy je zřejmé, že kérygmatický Kristus není žádným nebo pouzim oblasim. pokračovánímų žádným ohlasem, žádnou památkou ani pamětí na skutečného Ježíše, že není jeho prodlouženým působením a posmrtným vlivem, který by se uskutečňoval na běžné historické úrovni a jímž by zemře(t.1: por duethe, kansalmet lý Ježíš z Nazarétu stále ještě svou vahou pronikal do dějinné budoucnosti. Nemůže ovšem být sporu o tom, že tam tento typ historického působení Ježíše z Nazarétu je skutečností, že je možno jej legi timně sledovat a že je možno shromaždovat dokumenty takového působení. V platnosti však zůstává, že údělem takového počínání je nemít v ruce víc než pouhá disiecta membra, a k tomu značně řídká, kusá a přede význam vším okrajová. Vlastní pravá skutečnost historického Ježíše zůstává take na této cestě nezachycena a jeho skutečný historický význam se zeelavytrácí. Přesto však tato cesta nesmí být zanedbána. Dokumenty tohoto zvěsti typu působení pronikly nutně do samého Kerygmata, a kkutečnost, že do kérygmatu byly pojaty některé jednotlivosti ze života Ježíšova, nelze bez problémů oddisputovat výkladem, že jde v podstatě o lhostejná a příležitostná fakta, jež plní jedinou fuknci, totiž zdůrazňují inkarnaci, a že v této své funkci by mohla být nahrazena libovolnými ner haron' n' read fakty jinými. Nic není méně samozřejmé, i když souhlasíme s Robinso(13) nem (64), že také opak by nutně musel být teprve dokázán. Samostatný zájem o "bruta facta" Ježíšovy existence je legitimní už proto, že naprosto nemůžeme se samozřejmostí předpokládat, že kérygma mň je tou pravou interpretací Ježíšova významu, ale naopak že tato interpretace právě tak jako každá jiná musí být podrobena kritickému přezkou(Rob, 53.) (14) šení. Ampma A jsou to ona holá fakta, pokud jsou nám vůbec dostupná, která nám metodicky ummmmmm otvírají volný prostor pro jeden z mož-
ScanImage363.jpg
====================
a historický Ježíš Vyložili jsme své pojetí víry, aby bylo jasno, s čím pracujeme při řešení hlavní otázky této studie. Máme za to, že je to skutečně víra, která představuje onen moment kontinuity mezi historickým Ježíšem a Kristem kérygmatu. Víra je oním momentem navázání kérygmatického podání na historickou realitu Ježíše z Nazarétu. Přihlédněme tedy blíže ke konkrétním okolnostem tohoto navázání a pokusme se v rámci tohopráve to programu aplikovat a tím současně prověřit obeeně již vyložené pojetí víry. 9 Víra pringing Především tedy je zřejmé, že kérygmatický Kristus není žádným nebo pouzim oblasim. pokračovánímų žádným ohlasem, žádnou památkou ani pamětí na skutečného Ježíše, že není jeho prodlouženým působením a posmrtným vlivem, který by se uskutečňoval na běžné historické úrovni a jímž by zemře(t.1: por duethe, kansalmet lý Ježíš z Nazarétu stále ještě svou vahou pronikal do dějinné budoucnosti. Nemůže ovšem být sporu o tom, že tam tento typ historického působení Ježíše z Nazarétu je skutečností, že je možno jej legi timně sledovat a že je možno shromaždovat dokumenty takového působení. V platnosti však zůstává, že údělem takového počínání je nemít v ruce víc než pouhá disiecta membra, a k tomu značně řídká, kusá a přede význam vším okrajová. Vlastní pravá skutečnost historického Ježíše zůstává take na této cestě nezachycena a jeho skutečný historický význam se zeelavytrácí. Přesto však tato cesta nesmí být zanedbána. Dokumenty tohoto zvěsti typu působení pronikly nutně do samého Kerygmata, a kkutečnost, že do kérygmatu byly pojaty některé jednotlivosti ze života Ježíšova, nelze bez problémů oddisputovat výkladem, že jde v podstatě o lhostejná a příležitostná fakta, jež plní jedinou fuknci, totiž zdůrazňují inkarnaci, a že v této své funkci by mohla být nahrazena libovolnými ner haron' n' read fakty jinými. Nic není méně samozřejmé, i když souhlasíme s Robinso(13) nem (64), že také opak by nutně musel být teprve dokázán. Samostatný zájem o "bruta facta" Ježíšovy existence je legitimní už proto, že naprosto nemůžeme se samozřejmostí předpokládat, že kérygma mň je tou pravou interpretací Ježíšova významu, ale naopak že tato interpretace právě tak jako každá jiná musí být podrobena kritickému přezkou(Rob, 53.) (14) šení. Ampma A jsou to ona holá fakta, pokud jsou nám vůbec dostupná, která nám metodicky ummmmmm otvírají volný prostor pro jeden z mož-
====================
ScanImage364.jpg
====================
10 ných druhů potřebného odstupu, jenž je předpokladem každého takového kritického zkoumání. Řekli jsme tedy, že kérygmatický Kristus není žádným pokračováním historického Ježíše v běžném historickém smyslu (působení, vliv, ohlas, pamět). V podání kérygmatu mezi historickým Ježíšem m a vyznávaným Kristem hluboký předěl: smrt a vzkříšení. A skutečně tento skok ze smrti do života je výstižným obrazem proměny historického 15 Ježíše v Krista křesťanovy víry (Ebeling, Wesen 66). (Ten ovšem neluví o obrazu. Navázání se neodehrává na objektivní historické rovině, nýbrž je aktem víry, a to znamená, jak jsme už naznačili, je darem, to jest(v posledu činem Božím. Co nám však může odhalit bližší zkoumání této okolnosti, chceme-li si kriticky ověřit, že vyznávaný Kristus není produktem víry, ale naopak navázáním na historickou existenci Ježíše z Nazarétu, a že tedy víra není v posledu orientována na nějaký svůj výplod, ale na skutečného Ježíše? V čem můžeme vidět záruku, že nám Kristus není prostě typem mesiáše ? Že naše víra není fixována na Krista v navázání na mesiášovské tradice namísto v navázání na skutečného Ježíše ? O Orientace víry na Kristu jakožto typu, t.j. jako na Mesiáši gora vai ne ho obecně, by ovšem byla mylná. Nemáme jiného legitimního přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", Knmana t.j. Krista, než skrze či lépe směrem k historickému Ježíši. To znamená, že obraz Mesiáše (Krista), do něhož byla podáním a tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být právě z nejhlubších motivů víry náležitě prověřován v definitivní orientaci na historického Ježíše. Tento historický Ježíš však není pouhé isolované a všelijak nadto zasuté factum brutum, ale je personální skutečností (t.j skutečnou osobou na pozadí historických, tj. náboženských i sekulárních, tedy na př. kulticko-my thických i nacionálních, myšlenkových i politických a sociálních souvislostí. Tím se otvírá možnost poukazu na to, že nejenom kérygma sebe-vedou!! prvních svědků, ale samo sebepochopení Ježíšovo dojista navazovalo na docela konkrétní současné i starší tradice na př. mesiášovské, a a zavislost, starocirkevního že tedy mě případně zjišťovaně navázání kérygmatického podání na Fechlo potative tyte tradice může být do značné míry přehnanou predstavou nebo přímo
ScanImage364.jpg
====================
10 ných druhů potřebného odstupu, jenž je předpokladem každého takového kritického zkoumání. Řekli jsme tedy, že kérygmatický Kristus není žádným pokračováním historického Ježíše v běžném historickém smyslu (působení, vliv, ohlas, pamět). V podání kérygmatu mezi historickým Ježíšem m a vyznávaným Kristem hluboký předěl: smrt a vzkříšení. A skutečně tento skok ze smrti do života je výstižným obrazem proměny historického 15 Ježíše v Krista křesťanovy víry (Ebeling, Wesen 66). (Ten ovšem neluví o obrazu. Navázání se neodehrává na objektivní historické rovině, nýbrž je aktem víry, a to znamená, jak jsme už naznačili, je darem, to jest(v posledu činem Božím. Co nám však může odhalit bližší zkoumání této okolnosti, chceme-li si kriticky ověřit, že vyznávaný Kristus není produktem víry, ale naopak navázáním na historickou existenci Ježíše z Nazarétu, a že tedy víra není v posledu orientována na nějaký svůj výplod, ale na skutečného Ježíše? V čem můžeme vidět záruku, že nám Kristus není prostě typem mesiáše ? Že naše víra není fixována na Krista v navázání na mesiášovské tradice namísto v navázání na skutečného Ježíše ? O Orientace víry na Kristu jakožto typu, t.j. jako na Mesiáši gora vai ne ho obecně, by ovšem byla mylná. Nemáme jiného legitimního přístupu ke skutečnosti "Mesiáše", Knmana t.j. Krista, než skrze či lépe směrem k historickému Ježíši. To znamená, že obraz Mesiáše (Krista), do něhož byla podáním a tradicí zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být právě z nejhlubších motivů víry náležitě prověřován v definitivní orientaci na historického Ježíše. Tento historický Ježíš však není pouhé isolované a všelijak nadto zasuté factum brutum, ale je personální skutečností (t.j skutečnou osobou na pozadí historických, tj. náboženských i sekulárních, tedy na př. kulticko-my thických i nacionálních, myšlenkových i politických a sociálních souvislostí. Tím se otvírá možnost poukazu na to, že nejenom kérygma sebe-vedou!! prvních svědků, ale samo sebepochopení Ježíšovo dojista navazovalo na docela konkrétní současné i starší tradice na př. mesiášovské, a a zavislost, starocirkevního že tedy mě případně zjišťovaně navázání kérygmatického podání na Fechlo potative tyte tradice může být do značné míry přehnanou predstavou nebo přímo
====================
ScanImage365.jpg
====================
Robinson amèri ni 13. Robinson 120 optickým klamem, protože skutečné navázání mohlo být zcela nebo alespoň převážně provedeno samotným Ježíšem, který vědomě a programově spojoval s eschatolochi chápal své poslání jake (naplhitete zaslíbení (t.j. zaslíbení tradovaných), takže odvozené navázání kérygmatu je naprosto legitimní a předed 11 mm_takřija-autorisované. Dříve než budeme relativisovat význam Ježí-vedom! šova sebe pochopení, chtěli bychom zdůraznit, že tento význam nemůže zlehčován být bagatelisován a že otázka Ježíšova sebepochopení naprosto nesmí když s být odsunována jako irrelevantní a psychologisujíc. Ježíšovo pochosete sama a plastmine pení vlastní existence a poslání je nerozlučnou součástí jeho historické existence, kjehe existenei integrálně náleží a je od ní neod myslitelné. I když, jak se domníváme, naprosto nejsme u samého jádra a centra Ježíšova skutečného významu, je možno Již v historickém zakeřazení jeho sebe pochopení odhalit mnoho z toho nového, co Ježíš přizvedá vysoce náší a namje a čím se i prostě historicky estre-zářezává jako přeuprostřed děl se masivu předchozích i následujících věků. právě tak jako víry prvních svědků na historického Ježíše je navázání + To je pak skenteenost ● na jeho víry, v níž je Jadro jeho dějinného významu. Jedině na záklai taidélis, pine les ravaram. Ikladem za dě tohoto nejhlubšího navázání je možno druhotně navazovat i na jiných úrovních. Zůstává však před námi stát nová otázka: jak vypadá a Rozhodující pro náš problém je však jiná věc. Bylo by nepřípustnou redukcí a nepřijatelným omezením, kdybychom navázání víry vykladal prvních vyznavačů na skutečného Ježíše interpretovala, jako navázání na jeho sebe-vědown. reflexe jejich víry na reflexi Múm Ježíšovu, Jenom pomocně a druhot ně smí křesťanova víra ve své reflexi navazovat na Ježíšovo sebepochoSpravne pení resp. vůbec na jeho reflexi. Jediné legitimní navázání víry naší v čem spočívá navázání víry na víru, a tedy konkrétně víry naší na Naše the se víru Ježíšovu Nas prozatímní zavěř zní: jediná oprávněná a jediná kriticky možná orientace na historického, deňmma t.j. skutečného Ježíjeho še je orientace naší víry na víru Ježíšovu. Protože však již víme, že víra je Božím darem, což znamená, že v samotném svém základě a pos 2 metion vychain teprve. čátku je činem Božím, k němuž se naše aktivita přidava druhotně již proto, že ve samotné své skutečnosti je až druhotná, nebot vyvěrá z enévíry a tak je vlastně ve svém počátku založena mimo nás je zřejmé, že ona uvedená orientace naší víry na víru Ježíšovu je možná až "za po + model viny -Fucks (cihál (cháil dradu)
ScanImage365.jpg
====================
Robinson amèri ni 13. Robinson 120 optickým klamem, protože skutečné navázání mohlo být zcela nebo alespoň převážně provedeno samotným Ježíšem, který vědomě a programově spojoval s eschatolochi chápal své poslání jake (naplhitete zaslíbení (t.j. zaslíbení tradovaných), takže odvozené navázání kérygmatu je naprosto legitimní a předed 11 mm_takřija-autorisované. Dříve než budeme relativisovat význam Ježí-vedom! šova sebe pochopení, chtěli bychom zdůraznit, že tento význam nemůže zlehčován být bagatelisován a že otázka Ježíšova sebepochopení naprosto nesmí když s být odsunována jako irrelevantní a psychologisujíc. Ježíšovo pochosete sama a plastmine pení vlastní existence a poslání je nerozlučnou součástí jeho historické existence, kjehe existenei integrálně náleží a je od ní neod myslitelné. I když, jak se domníváme, naprosto nejsme u samého jádra a centra Ježíšova skutečného významu, je možno Již v historickém zakeřazení jeho sebe pochopení odhalit mnoho z toho nového, co Ježíš přizvedá vysoce náší a namje a čím se i prostě historicky estre-zářezává jako přeuprostřed děl se masivu předchozích i následujících věků. právě tak jako víry prvních svědků na historického Ježíše je navázání + To je pak skenteenost ● na jeho víry, v níž je Jadro jeho dějinného významu. Jedině na záklai taidélis, pine les ravaram. Ikladem za dě tohoto nejhlubšího navázání je možno druhotně navazovat i na jiných úrovních. Zůstává však před námi stát nová otázka: jak vypadá a Rozhodující pro náš problém je však jiná věc. Bylo by nepřípustnou redukcí a nepřijatelným omezením, kdybychom navázání víry vykladal prvních vyznavačů na skutečného Ježíše interpretovala, jako navázání na jeho sebe-vědown. reflexe jejich víry na reflexi Múm Ježíšovu, Jenom pomocně a druhot ně smí křesťanova víra ve své reflexi navazovat na Ježíšovo sebepochoSpravne pení resp. vůbec na jeho reflexi. Jediné legitimní navázání víry naší v čem spočívá navázání víry na víru, a tedy konkrétně víry naší na Naše the se víru Ježíšovu Nas prozatímní zavěř zní: jediná oprávněná a jediná kriticky možná orientace na historického, deňmma t.j. skutečného Ježíjeho še je orientace naší víry na víru Ježíšovu. Protože však již víme, že víra je Božím darem, což znamená, že v samotném svém základě a pos 2 metion vychain teprve. čátku je činem Božím, k němuž se naše aktivita přidava druhotně již proto, že ve samotné své skutečnosti je až druhotná, nebot vyvěrá z enévíry a tak je vlastně ve svém počátku založena mimo nás je zřejmé, že ona uvedená orientace naší víry na víru Ježíšovu je možná až "za po + model viny -Fucks (cihál (cháil dradu)
====================
ScanImage366.jpg
====================
12 O ehodu", to jest až na cestě realisace víry v čin a činnost, na cestě uplatňování víry v aktivním životě, v aktivním životním postoji a přístupu k lidem i věcem kolem nás. Podobně je tomu však i s druhé strany: tam také na Ježíšovu víru je možno navazovat až v "místech" (je-li dovolen je tento madm nedadekvátní prostorový termín, kde je i ona již na perealisa ce O ehodu a na cestě Co jiného však je toto "navazování", neli napodoboní či lépe následování Ježíše ? Jsme ovšem více než pouhými imitátory Ježíšovými, neboť právě ve víře se ocitáme v jeho posici. a jaksi na jeho místě: nejsme už cizinci, kteří se zvnějška přizpůsobují a tak v pravém slova smyslu "napodobují" Ježíšove chování, nýbrž daleko spíše jsme jeho mladšími matmy sourozenci, kteří se od něho učí v životě aplikovat to, co také jim bylo svěřeno a k čemu i oni byli povoláni. Vpravdě sourozenci, neboť počátek naší víry je týž jako počátek víry jeho: v tom je naše sourodost. Říkáme-li někdy, že Ježíš Kristus je zdrojem naší víry, je to určitá nepřesnost naší rednes baby flexe, která proto ne smi charakter theologické (t.j. vědecké) socorné mi výpovědi. Pokud však jde o kérygmatiekou identifikaci historického er vklaciele m Ježíše s posledním zdrojem každé yíry (vyjádřenou na př. v trojič Chriſtolyvore us méme za to down name se de pir Matickém pochopent by moblohim dogmatu), zda-se-nám, že tu jde nakonec spíše umenšení skutečdoroust ren ného významu Ježíšova, by se to zdálo sebe paradoxnější. Nebot Ježíšův význam spočívá v tom, že se u něho můžeme učit, tedy že nás vede, a tedy že za námi přišel. Evangelium je radostnou zvěstí o cestě Boží za člověkem (Hromádka). Tato cesta byla realisována tak, že přňšaměhově Bůh přišel v člověku, tedy že přišel člověk. Každá Boží relativisace této skutečnosti se ocitá v nebezpečí, že muito cestu za člověkem v deňááámahu historickém Ježíši pojme jako událost v podstatě naddě jinou, která se v pozdějších dějinných situacích V centra své závažnosti uplatňuje jaksi vertikálně (nebezpečí pojetí situace víry jako ahistorického stereotypu). A tak se ukazuje, že obrat k historickému Ježíši může mít jen jediný smysl: otevřít oči a uvidět, že Ježíš byl jedinečným nositelem moci a síly, v níž konal své dílo. Jeho zájem se netýkal vlastní osobnosti, nýbrž jeho díla (Bultmann, Jesus, Berlin 1929, 12). Proto také je mnohem významnější ta část jeho sebepochopení, která
ScanImage366.jpg
====================
12 O ehodu", to jest až na cestě realisace víry v čin a činnost, na cestě uplatňování víry v aktivním životě, v aktivním životním postoji a přístupu k lidem i věcem kolem nás. Podobně je tomu však i s druhé strany: tam také na Ježíšovu víru je možno navazovat až v "místech" (je-li dovolen je tento madm nedadekvátní prostorový termín, kde je i ona již na perealisa ce O ehodu a na cestě Co jiného však je toto "navazování", neli napodoboní či lépe následování Ježíše ? Jsme ovšem více než pouhými imitátory Ježíšovými, neboť právě ve víře se ocitáme v jeho posici. a jaksi na jeho místě: nejsme už cizinci, kteří se zvnějška přizpůsobují a tak v pravém slova smyslu "napodobují" Ježíšove chování, nýbrž daleko spíše jsme jeho mladšími matmy sourozenci, kteří se od něho učí v životě aplikovat to, co také jim bylo svěřeno a k čemu i oni byli povoláni. Vpravdě sourozenci, neboť počátek naší víry je týž jako počátek víry jeho: v tom je naše sourodost. Říkáme-li někdy, že Ježíš Kristus je zdrojem naší víry, je to určitá nepřesnost naší rednes baby flexe, která proto ne smi charakter theologické (t.j. vědecké) socorné mi výpovědi. Pokud však jde o kérygmatiekou identifikaci historického er vklaciele m Ježíše s posledním zdrojem každé yíry (vyjádřenou na př. v trojič Chriſtolyvore us méme za to down name se de pir Matickém pochopent by moblohim dogmatu), zda-se-nám, že tu jde nakonec spíše umenšení skutečdoroust ren ného významu Ježíšova, by se to zdálo sebe paradoxnější. Nebot Ježíšův význam spočívá v tom, že se u něho můžeme učit, tedy že nás vede, a tedy že za námi přišel. Evangelium je radostnou zvěstí o cestě Boží za člověkem (Hromádka). Tato cesta byla realisována tak, že přňšaměhově Bůh přišel v člověku, tedy že přišel člověk. Každá Boží relativisace této skutečnosti se ocitá v nebezpečí, že muito cestu za člověkem v deňááámahu historickém Ježíši pojme jako událost v podstatě naddě jinou, která se v pozdějších dějinných situacích V centra své závažnosti uplatňuje jaksi vertikálně (nebezpečí pojetí situace víry jako ahistorického stereotypu). A tak se ukazuje, že obrat k historickému Ježíši může mít jen jediný smysl: otevřít oči a uvidět, že Ježíš byl jedinečným nositelem moci a síly, v níž konal své dílo. Jeho zájem se netýkal vlastní osobnosti, nýbrž jeho díla (Bultmann, Jesus, Berlin 1929, 12). Proto také je mnohem významnější ta část jeho sebepochopení, která
====================
ScanImage367.jpg
====================
choral! se odnáší k jeho poslání a dílu, než která se odnáší k vlastní obě á existenci a postavení. A jestliže jsme zprvu obšírně ji hovořili o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme na tomto místě upozornit, že tento vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji věcně a fakticky, neboť podhambmbmtm ve smyslu tohoto prohloubeného pojetí je Ježíš vskutku nejvýznačnějším "činitelem" víry, ale že přitom a patrue nem terminologicky, t.j. v refèexi a v pojmu víry, nemusí být nikterak zakotveno u samotného historického Ježíše. (A poznámka str.§.) Můžeme proto korigovat Ebelingovu thesi "In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen"/podtržením aktivního vztahu víry ke všem úrovním skutečnosti: v Ježíši došla víra své realisace, svého uskutečnění. Od té chvíle pracuje na tomto světě víra dosud nebývalou měrou a ne tušeným způsobem, ne bot jím byly otevřeny nové cesty. Odtud vyplývá náš obecnější závěr: základem a podstatou věroučného, christologického významu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy histori historické existence, a to nikoli důsažnost objektivně zjišťovaná a hodnocená, nýbrž především a centrálně žívá, přítomná důsažnost, jíž jsme také fy my osobně zasaženi. Otázka po historickém Ježíši je nedvojím sena ostrým personálním důrazem: v jakém ohledu je Ježíšovo dílo 13 nemyslitelné bez jeho osoby? a v jakém smyslu není naše vlastní konkrétní historická a osobní existence myslitelná bez Ježíšova díla ? Spojením těchto dvou aspektů je právě realisováno navázání naší víry v této práci na víru Ježíšovu. Není ovšem jinak možné než jenom velmi před běžným náčrtem naznačit obraz konkrétních příkladů důsažnosti Ježíšovy existence; než kambamubammá tímto náčrtem svůj výklad uzavřeme, chtěli bychom naznačit vztah našeho řešení otázky po historickém Ježíši ke kérygmatickému Kristu tradičního církevného zvěstování. Maan Hned na počátku jsme řekli, že skutečný Ježíš je kriteriem a normou kéry gmatu. Je jenom rozvedením této myšlenky, jestliže připomeneme, že toto východisko nuthevede k určitému uvolnění tradiční dogmatické vázanosti příští interpretace významu historického Ježíše konkrétně dějinné důsažnosti jeho existence. Tradiční podání resp. přímo kérygmatický Kristus je nadmíru významným prismatem, jímž historický, t.j. skutečný Ježíš zasahuje Gelerare pozdější věky ambudanam věky. Ve chvíli, kdy je tato okolnost roze znána, je
ScanImage367.jpg
====================
choral! se odnáší k jeho poslání a dílu, než která se odnáší k vlastní obě á existenci a postavení. A jestliže jsme zprvu obšírně ji hovořili o pravém pojetí víry a o jejím vztahu ke skutečnosti, musíme na tomto místě upozornit, že tento vztah odpovídá sice Ježíšovu postoji věcně a fakticky, neboť podhambmbmtm ve smyslu tohoto prohloubeného pojetí je Ježíš vskutku nejvýznačnějším "činitelem" víry, ale že přitom a patrue nem terminologicky, t.j. v refèexi a v pojmu víry, nemusí být nikterak zakotveno u samotného historického Ježíše. (A poznámka str.§.) Můžeme proto korigovat Ebelingovu thesi "In Jesus ist der Glaube zur Sprache gekommen"/podtržením aktivního vztahu víry ke všem úrovním skutečnosti: v Ježíši došla víra své realisace, svého uskutečnění. Od té chvíle pracuje na tomto světě víra dosud nebývalou měrou a ne tušeným způsobem, ne bot jím byly otevřeny nové cesty. Odtud vyplývá náš obecnější závěr: základem a podstatou věroučného, christologického významu zvěstovaného Krista je důsažnost Ježíšovy histori historické existence, a to nikoli důsažnost objektivně zjišťovaná a hodnocená, nýbrž především a centrálně žívá, přítomná důsažnost, jíž jsme také fy my osobně zasaženi. Otázka po historickém Ježíši je nedvojím sena ostrým personálním důrazem: v jakém ohledu je Ježíšovo dílo 13 nemyslitelné bez jeho osoby? a v jakém smyslu není naše vlastní konkrétní historická a osobní existence myslitelná bez Ježíšova díla ? Spojením těchto dvou aspektů je právě realisováno navázání naší víry v této práci na víru Ježíšovu. Není ovšem jinak možné než jenom velmi před běžným náčrtem naznačit obraz konkrétních příkladů důsažnosti Ježíšovy existence; než kambamubammá tímto náčrtem svůj výklad uzavřeme, chtěli bychom naznačit vztah našeho řešení otázky po historickém Ježíši ke kérygmatickému Kristu tradičního církevného zvěstování. Maan Hned na počátku jsme řekli, že skutečný Ježíš je kriteriem a normou kéry gmatu. Je jenom rozvedením této myšlenky, jestliže připomeneme, že toto východisko nuthevede k určitému uvolnění tradiční dogmatické vázanosti příští interpretace významu historického Ježíše konkrétně dějinné důsažnosti jeho existence. Tradiční podání resp. přímo kérygmatický Kristus je nadmíru významným prismatem, jímž historický, t.j. skutečný Ježíš zasahuje Gelerare pozdější věky ambudanam věky. Ve chvíli, kdy je tato okolnost roze znána, je
====================
ScanImage368.jpg
====================
nám účinnost tohoto typu působení v jistém smyslu omezena (zdánlivě, ale pouze zdánlivě i podlomena). Avšak tato okolnost a to je důležité historického, t.j. byla rozpoznána veurčité dějinné chvíli, kdy se už měží skutečného Ježíše a mezi vannkubátomma tuto nově vzniklou situaci položil již Zesté dostatečně mohutný dějinný masiv, který nám představuje dosud nedo(z doby, literal na's dili od vystrupen ceněný a zdánlivě se nedostávající materiál k rozpoznání pravé umorning suporneinal jeho i изчисли točnosti vene, historický pevne zakotveného Ježiše z Nazarétů. O 14 Dsažnost Ježíšovy existence pr ถึง 1 Právem mEbeling ve svých výkladech o povaze víry orientuje svůj (16) myšlenkový postup na tom, co se fakticky děje (Wesen23), i když toto dění je vždycky více značné. Příliš se však omezuje, jestliže z celé bohaté skutečnosti současných dějin vybírá jen veřejné kázání víry (17) (22). Plodů víry orientované na víru Ježíšovu je memmě nesouměřitelně víc, a je možné, že právě ty nejvýznačnější a nejzávažnější výsledky aktivity pravé víry na sebe vzaly v tomto čase sekulární podobu. Tím spúšnjamovšemmjjejichmpomaha mnoho značnější jsou ovšem ve své povaze, o tom není sporu, snad i problematičtější když nikoliv nutně), ale souňa™m nové pochopení dějin a člověka nám umožňuje nejen se distancovat od "offenbarungspositivismu", ale také od historického positivismu a psychologismu a přistupovat k dějinným skutečnostem i v jejich výrazné sekulárnosti s otevřeností a se smyslem pro výzvu, kterou s sebou třeba i skrytě ne sou a která je pro živou víru zdrojem napětí mezi danou, hotovou skutečností a mezi nadějnou a nápravnou budoucností, která je vlastní prostorem & perspektivou toho, co se má stát a co je v programu a plánu Božím. Význam kérygmatického podání vždycky zůstane zakotven v této eschatologické perspektivě, která je nejvlastnějším a konstitutivním prvkem každé reflexe víry.
ScanImage368.jpg
====================
nám účinnost tohoto typu působení v jistém smyslu omezena (zdánlivě, ale pouze zdánlivě i podlomena). Avšak tato okolnost a to je důležité historického, t.j. byla rozpoznána veurčité dějinné chvíli, kdy se už měží skutečného Ježíše a mezi vannkubátomma tuto nově vzniklou situaci položil již Zesté dostatečně mohutný dějinný masiv, který nám představuje dosud nedo(z doby, literal na's dili od vystrupen ceněný a zdánlivě se nedostávající materiál k rozpoznání pravé umorning suporneinal jeho i изчисли točnosti vene, historický pevne zakotveného Ježiše z Nazarétů. O 14 Dsažnost Ježíšovy existence pr ถึง 1 Právem mEbeling ve svých výkladech o povaze víry orientuje svůj (16) myšlenkový postup na tom, co se fakticky děje (Wesen23), i když toto dění je vždycky více značné. Příliš se však omezuje, jestliže z celé bohaté skutečnosti současných dějin vybírá jen veřejné kázání víry (17) (22). Plodů víry orientované na víru Ježíšovu je memmě nesouměřitelně víc, a je možné, že právě ty nejvýznačnější a nejzávažnější výsledky aktivity pravé víry na sebe vzaly v tomto čase sekulární podobu. Tím spúšnjamovšemmjjejichmpomaha mnoho značnější jsou ovšem ve své povaze, o tom není sporu, snad i problematičtější když nikoliv nutně), ale souňa™m nové pochopení dějin a člověka nám umožňuje nejen se distancovat od "offenbarungspositivismu", ale také od historického positivismu a psychologismu a přistupovat k dějinným skutečnostem i v jejich výrazné sekulárnosti s otevřeností a se smyslem pro výzvu, kterou s sebou třeba i skrytě ne sou a která je pro živou víru zdrojem napětí mezi danou, hotovou skutečností a mezi nadějnou a nápravnou budoucností, která je vlastní prostorem & perspektivou toho, co se má stát a co je v programu a plánu Božím. Význam kérygmatického podání vždycky zůstane zakotven v této eschatologické perspektivě, která je nejvlastnějším a konstitutivním prvkem každé reflexe víry.
====================
ScanImage369.jpg
====================
1 (2) 3 (5) 15 str.l.: "Wenn die Möglichkeit zur Wiederaufnahme der Frage nach dem historischen Jesus weder durch das Kerygma gegeben ist, noch in der Entdeckung neuer Quellen liegt, noch in einer neuen Sicht der Evangelien, dann ist eine solche Möglichkeit mit dem radikal neuen Verständnis von Geschichte und menschlicher Existenz latent gegeben, durch das die Gegenwart sich grundsätzlich von dem Zeitalter der gescheiterten Leben-Jesu-Forschung unterscheidet. Wenn aber erkannt ist, dass die Art der Geschichtsschreibung und Biographie, die im neunzehnten Jahrhundert ohne Erfolg nach Jesus fragte, auf einem falschen Verständnis vom Wesen der Geschichte und Existenzmdamm des Ich aufgebaut war, dann ist es zu einer vollständig offenen Frage geworden, ob sich nicht heute eine Untersuchung über die Geschichte und Existenz Jesu mit dem gegenwärtigen neuen Verständnis von Geschichte und menschlichem Dasein vereinigen lässt." James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 83-84. str.2.: "Ebenso wie die Entdeckung des Kerygmas eine positive Verbindung mit dem gegenwärtigen Verständnis von Geschichte und Geschichtsechreibung ermöglichte, ist das Kerygma auch das Bindeglied, das die Rekonstruktion des ursprünglichen christlichen Glaubens mit unserer eigenen systematisch-theologischen Reflexion im 20. Jahrhundert verbindet." James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 54. str.2.: "Ferner muss man sich vor Augen halten, dass es sich, da es ja um die Person Je su selbst geht, nicht um einen Gegenstand des Glaubens handelt, sondern um den Zeugen des Glaubens, der zum Grund des Glaubens wird." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 72. 4 str. 2.: "Von einer unmittelbaren Fortsetzung kann nicht die Rede sein. Gewiss besteht ein Zusammenhang, aber doch unter Anzeichen schroffer Diskontinuität. Dass hier trotzdem von einer Fortsetzung die Rede sein kann, ist nur als Gottes Tat zu erfassen." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 66.X str.2.: Otto Dilschneider, Die Geistvergessenheit der Theologie. Theol. Literaturzeitung 86, 258, 1961.
ScanImage369.jpg
====================
1 (2) 3 (5) 15 str.l.: "Wenn die Möglichkeit zur Wiederaufnahme der Frage nach dem historischen Jesus weder durch das Kerygma gegeben ist, noch in der Entdeckung neuer Quellen liegt, noch in einer neuen Sicht der Evangelien, dann ist eine solche Möglichkeit mit dem radikal neuen Verständnis von Geschichte und menschlicher Existenz latent gegeben, durch das die Gegenwart sich grundsätzlich von dem Zeitalter der gescheiterten Leben-Jesu-Forschung unterscheidet. Wenn aber erkannt ist, dass die Art der Geschichtsschreibung und Biographie, die im neunzehnten Jahrhundert ohne Erfolg nach Jesus fragte, auf einem falschen Verständnis vom Wesen der Geschichte und Existenzmdamm des Ich aufgebaut war, dann ist es zu einer vollständig offenen Frage geworden, ob sich nicht heute eine Untersuchung über die Geschichte und Existenz Jesu mit dem gegenwärtigen neuen Verständnis von Geschichte und menschlichem Dasein vereinigen lässt." James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 83-84. str.2.: "Ebenso wie die Entdeckung des Kerygmas eine positive Verbindung mit dem gegenwärtigen Verständnis von Geschichte und Geschichtsechreibung ermöglichte, ist das Kerygma auch das Bindeglied, das die Rekonstruktion des ursprünglichen christlichen Glaubens mit unserer eigenen systematisch-theologischen Reflexion im 20. Jahrhundert verbindet." James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 54. str.2.: "Ferner muss man sich vor Augen halten, dass es sich, da es ja um die Person Je su selbst geht, nicht um einen Gegenstand des Glaubens handelt, sondern um den Zeugen des Glaubens, der zum Grund des Glaubens wird." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 72. 4 str. 2.: "Von einer unmittelbaren Fortsetzung kann nicht die Rede sein. Gewiss besteht ein Zusammenhang, aber doch unter Anzeichen schroffer Diskontinuität. Dass hier trotzdem von einer Fortsetzung die Rede sein kann, ist nur als Gottes Tat zu erfassen." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 66.X str.2.: Otto Dilschneider, Die Geistvergessenheit der Theologie. Theol. Literaturzeitung 86, 258, 1961.
====================
ScanImage370.jpg
====================
16 6 Str.3.: "Es ist die Not, vielleicht aber gerade auch der Segen der Glaubensspaltung in der Christenheit, dass die Frage nach dem Wesen des christlichen Glaubens nicht beantwortbar ist durch den Verweis auf das gegenwärtige Ergebnis des Überlieferungsprozesses. Vielmehr zwingt die Frage nach dem Wesen des christlichen Glaubens zur kriFar sonen' tischen Rückfrage hinter die traditionellen Antworten. "Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 32. (7) -"- : víra vůbec není theoretickým poznáváním věcí, nýbrž jest zvláštním napjetím duše, rozhodující se pro ně jaký čin." Emanuel Rádl, Náboženství a politika, 1921, str. 47. "Víra není vůbec věděním ani o věcech přirozených ani nadpřirozených, nýbrž je důvěrou člověka k činu se odhodlávajícího." Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., 1932, str. 435. (8) (9) 40 11 Str.5.: "... dass wir erkennen, wie der Galo Glaube, statt Abkehr von der Geschichte zu sein, die wahre Freiheit zur Geschichte eröffnet. Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 30. : "Wäre dann nich aber zumindest auch der andere Gesichtspunkt geschichtlicher Veränderung, der der Evolution, mit heranzuziehen? Der Schrecken, den der Gedanke einer Entwicklung der Offenbarung über das Neue Testament hinaus erweckt in der enthusiastischen Erscheinung der Schwärmer oder in der aufgeklärten Form modernen Evolutionsdenkens, aber auch in bestimmten Tendenzen katholischen Traditionsverständnisses -, soll uns nicht abhalten, sogar in diesem Gesichtspunkt ein Korn Wahrheit zu finden." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 27. 1 11 "Die Frage ist aber, ob von einer geschichtlichen Veränderung in bezug auf den Glauben selbst geredet werden muss. Darauf ist zunächst zu antworten: Zweifellos, sofern der Glaube stets nur existiert in einem bestimmten Verständnis seiner selbst und darum verbunden mit bestimmten Glaubensvorstellungen." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 28. -: Str.6 Reformatorisch ist die Erkenntnis, dass der Glaube aus dem mündlichen Wort kommt, dass also, gewiss von der Bibel her und immer wieder aus ihrem Text geschöpft und an ihrem Text geprüft, diese Bot-
ScanImage370.jpg
====================
16 6 Str.3.: "Es ist die Not, vielleicht aber gerade auch der Segen der Glaubensspaltung in der Christenheit, dass die Frage nach dem Wesen des christlichen Glaubens nicht beantwortbar ist durch den Verweis auf das gegenwärtige Ergebnis des Überlieferungsprozesses. Vielmehr zwingt die Frage nach dem Wesen des christlichen Glaubens zur kriFar sonen' tischen Rückfrage hinter die traditionellen Antworten. "Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 32. (7) -"- : víra vůbec není theoretickým poznáváním věcí, nýbrž jest zvláštním napjetím duše, rozhodující se pro ně jaký čin." Emanuel Rádl, Náboženství a politika, 1921, str. 47. "Víra není vůbec věděním ani o věcech přirozených ani nadpřirozených, nýbrž je důvěrou člověka k činu se odhodlávajícího." Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., 1932, str. 435. (8) (9) 40 11 Str.5.: "... dass wir erkennen, wie der Galo Glaube, statt Abkehr von der Geschichte zu sein, die wahre Freiheit zur Geschichte eröffnet. Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 30. : "Wäre dann nich aber zumindest auch der andere Gesichtspunkt geschichtlicher Veränderung, der der Evolution, mit heranzuziehen? Der Schrecken, den der Gedanke einer Entwicklung der Offenbarung über das Neue Testament hinaus erweckt in der enthusiastischen Erscheinung der Schwärmer oder in der aufgeklärten Form modernen Evolutionsdenkens, aber auch in bestimmten Tendenzen katholischen Traditionsverständnisses -, soll uns nicht abhalten, sogar in diesem Gesichtspunkt ein Korn Wahrheit zu finden." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 27. 1 11 "Die Frage ist aber, ob von einer geschichtlichen Veränderung in bezug auf den Glauben selbst geredet werden muss. Darauf ist zunächst zu antworten: Zweifellos, sofern der Glaube stets nur existiert in einem bestimmten Verständnis seiner selbst und darum verbunden mit bestimmten Glaubensvorstellungen." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 28. -: Str.6 Reformatorisch ist die Erkenntnis, dass der Glaube aus dem mündlichen Wort kommt, dass also, gewiss von der Bibel her und immer wieder aus ihrem Text geschöpft und an ihrem Text geprüft, diese Bot-
====================
ScanImage371.jpg
====================
(12 O (13) 14 schaft von Mensch zu Mensch, von Volk zu Volk mündlich, man möchte gerade zu sagen: persönlich weitergegeben wird, nicht anonym, sondern in der ganzen Exponiertheit des Zeugen, in der Bereitschaft zu äusserster Hingabe. ... Wäre das Wort des Glaubens das Neue Testament nennt es Evangelium nicht in dieser Weise der mündlichen, der persönlichen Weitergabe zu uns gelangt, so wüssten wir nichts vom Glauben. " Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 25. Str.7.: "Ledigl en die eine Vorentscheidung theologischer Art ist damit getroffen, dass der Glaube nicht von bestimmten historisch feststellbaren Zusammenhängen des Geschehens oder literarischer Produktion abhängig ist. Der Gang der Untersuchung geht vielmehr in der Gewissheit, dass eine Erhellung der litararischen und historischen Zusammenhängen desndeschahema dem Verstehen des neutestamentlichen Zeugnisses als Gotteswort nur dienen kan Hans-Werner Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, 1960, str. 3. 17 Str.9.: dann müsste notwendigerweise nachgewiesen werden, dass die Tatsache der gelegentlichen Aufnahme von Einzelheiten aus dem Leben Jesu in das Kerygma nicht zu den Adiaphora gerechnet werden kann, also nicht bloss eine Möglichkeit unter anderen zur Betonung der Inkarnation gewesen wäre. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 64. E "Dadurch wurde das Kerygma zu einer viel wichtigeren Geschichtsquelle für unser Verständnis der Bedeutsamkeit Jesu als die "bruta facta" in Jesu äusserem Lebensablauf. Natürlich bedeutet das nicht, dass der Historiker ohne weiteres das Kerygma als die Richtige Interpretation von Jesu Bedeutsamkeit übernehmen könnte, vielmehr muss das Kerygma genauso wie jede andere Interpretation Gegenstand kritischer Prüfung sein. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 53. - : 11 Str.10.: danhidmübahing "So wenig selbstverständlich wie der Sprung vom Tod zum Leben ist die Wende vom "historischen Jesus" zum Christus des Glaubens." Gerhard Ebeling, Das Weseh des christlichen Glaubens, 1961, str. 66.
ScanImage371.jpg
====================
(12 O (13) 14 schaft von Mensch zu Mensch, von Volk zu Volk mündlich, man möchte gerade zu sagen: persönlich weitergegeben wird, nicht anonym, sondern in der ganzen Exponiertheit des Zeugen, in der Bereitschaft zu äusserster Hingabe. ... Wäre das Wort des Glaubens das Neue Testament nennt es Evangelium nicht in dieser Weise der mündlichen, der persönlichen Weitergabe zu uns gelangt, so wüssten wir nichts vom Glauben. " Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str. 25. Str.7.: "Ledigl en die eine Vorentscheidung theologischer Art ist damit getroffen, dass der Glaube nicht von bestimmten historisch feststellbaren Zusammenhängen des Geschehens oder literarischer Produktion abhängig ist. Der Gang der Untersuchung geht vielmehr in der Gewissheit, dass eine Erhellung der litararischen und historischen Zusammenhängen desndeschahema dem Verstehen des neutestamentlichen Zeugnisses als Gotteswort nur dienen kan Hans-Werner Bartsch, Das historische Problem des Lebens Jesu, 1960, str. 3. 17 Str.9.: dann müsste notwendigerweise nachgewiesen werden, dass die Tatsache der gelegentlichen Aufnahme von Einzelheiten aus dem Leben Jesu in das Kerygma nicht zu den Adiaphora gerechnet werden kann, also nicht bloss eine Möglichkeit unter anderen zur Betonung der Inkarnation gewesen wäre. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 64. E "Dadurch wurde das Kerygma zu einer viel wichtigeren Geschichtsquelle für unser Verständnis der Bedeutsamkeit Jesu als die "bruta facta" in Jesu äusserem Lebensablauf. Natürlich bedeutet das nicht, dass der Historiker ohne weiteres das Kerygma als die Richtige Interpretation von Jesu Bedeutsamkeit übernehmen könnte, vielmehr muss das Kerygma genauso wie jede andere Interpretation Gegenstand kritischer Prüfung sein. James M. Robinson, Kerygma und historischer Jesus, 1960, str. 53. - : 11 Str.10.: danhidmübahing "So wenig selbstverständlich wie der Sprung vom Tod zum Leben ist die Wende vom "historischen Jesus" zum Christus des Glaubens." Gerhard Ebeling, Das Weseh des christlichen Glaubens, 1961, str. 66.
====================
ScanImage372.jpg
====================
** (16) Str.14.: "Ich habe eben bewusst die Wende in unserem Gedankengang an dem orientiert, was faktisch geschieht. Natürlich ist es mehrdeutig wie alles Geschehen. Aber es nötigt zum Aufmerken, dass der Glaube nach wie vor als Geschehen sich anmeldet. Und darum ist das Verhältnis von Glaube und Geschichte vielleicht doch anders und sogar in einem sehr radikalen Sinne anders, als man gewöhnlich annimmmt." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str.23. "Nun geschieht aber dem allen zum Trotz in der Gegenwart öffentliche Predigt des Glaubens. Es ereignet sich im Zusammenhang damit Bekenntnis des Glaubens. Und kraft dieses Geschehens besteht fort und bildet sich ständig neu Gemainschaft des Glaubens." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str.22. (17 A O B Vsuvky : Str.l.: ... bádání o životě Ježíšově. Není možno podat na tomto místě podrobný výklad o tom, v čem ono "radikálně nové pochopení dějin a lidské existence" spočívá. Pro naše Mamy úvahy nejpodstatnějším rysem je jeho polemika s positivistickým historismem, t.j. především opuštění z přírodovědy převzatého ideálu positivních dat, zjištovaných neutrálním pozorovatelem, a otevřené porozumění pro individuální vnitřní motivy v dějinách se rozhodujících a jednajících lidských bytostí, pro jejich odevzdanost velikým věcem, pro jejich angažovanost v době a společnosti, v níž žili, pro jejich loyální navazování na minulost i jejich tvořivé stavění budouenosti. Proti ideálu odbornického diváctví je tedy v novém pojetí sledován program dějinného setkání. pod čarou: 18 Str.4.: pod čarou: Jako ..je víra celá, plná, skutečná. dalin oddarcz Jistě je už zřejmé, že vyložené pojetí víry usiluje o postižení zcela jiné, hlubší skutečnosti než je historický fenomén "věření". + +
ScanImage372.jpg
====================
** (16) Str.14.: "Ich habe eben bewusst die Wende in unserem Gedankengang an dem orientiert, was faktisch geschieht. Natürlich ist es mehrdeutig wie alles Geschehen. Aber es nötigt zum Aufmerken, dass der Glaube nach wie vor als Geschehen sich anmeldet. Und darum ist das Verhältnis von Glaube und Geschichte vielleicht doch anders und sogar in einem sehr radikalen Sinne anders, als man gewöhnlich annimmmt." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str.23. "Nun geschieht aber dem allen zum Trotz in der Gegenwart öffentliche Predigt des Glaubens. Es ereignet sich im Zusammenhang damit Bekenntnis des Glaubens. Und kraft dieses Geschehens besteht fort und bildet sich ständig neu Gemainschaft des Glaubens." Gerhard Ebeling, Das Wesen des christlichen Glaubens, 1961, str.22. (17 A O B Vsuvky : Str.l.: ... bádání o životě Ježíšově. Není možno podat na tomto místě podrobný výklad o tom, v čem ono "radikálně nové pochopení dějin a lidské existence" spočívá. Pro naše Mamy úvahy nejpodstatnějším rysem je jeho polemika s positivistickým historismem, t.j. především opuštění z přírodovědy převzatého ideálu positivních dat, zjištovaných neutrálním pozorovatelem, a otevřené porozumění pro individuální vnitřní motivy v dějinách se rozhodujících a jednajících lidských bytostí, pro jejich odevzdanost velikým věcem, pro jejich angažovanost v době a společnosti, v níž žili, pro jejich loyální navazování na minulost i jejich tvořivé stavění budouenosti. Proti ideálu odbornického diváctví je tedy v novém pojetí sledován program dějinného setkání. pod čarou: 18 Str.4.: pod čarou: Jako ..je víra celá, plná, skutečná. dalin oddarcz Jistě je už zřejmé, že vyložené pojetí víry usiluje o postižení zcela jiné, hlubší skutečnosti než je historický fenomén "věření". + +
====================
ScanImage373.jpg
====================
C ha for. theologué (jfär vi led, ſchuris qu quedchavován Rommime seg refresi riz (ſpiù rèmecken formen zu no si. therlaque) 19 do texto 6 Mr. 6 D ло Mr. 6 E Str.5.: pod čarou: a mezi reflexí víry. с the vided the schopnoſt ve [vident! Reflexí víry rozumíme tu zvláštní aktivitu víry, jíž se víra obrací k sobě samé, hledíc sama sobě porozumět v rámci celkového pochopení světa, ale současně v distanci od bezprostřední praxe, t.j. na svět zaměřené aktivity. I když toto počínání je veskrze nutné a potřebné, má kromě kladných také stinné stránky, jako je to hlow me primerena na př. ne zeela legitimní, protože ne zcela adekvátní objektivace "na "there nebo "ve" plere, révisue. Jedy tzv. "předmětů víry"), takže Reflexí je víře býtvářen jakoby krunýř, který živá víra čas od času rozrážet a prolamovat, ale který na ní tuhne vždy znovu. حمه + Str.6.: pod čarou: + ...reflexi víry se slovem víry. Slovo животу amorino fake reflexe víry se odívá v slova. Cakto slovy vyjádřená, t.. Formulovaná reflexe víry však bývá živou věrou prolomena, jak jeme paznačiti. A tu se ukazuje, že slovo je ve chvíli prolomení připraveno stát se ze služebníka reflexe přímým služebníkem víry. Takoto vymám puchon, vou povahu má pak živé zvěstování, osobní svědectví: službou slova víře se dostává i reflexi (kterou s sebou ovšem slove nikdy nepřestává nést, nemá-li se z něho stát flatu vocis) pro určitou situaci nového, vyostřeného smyslu. S + Str.8.: pod čarou: ...rozhodování i na této rovině.* + V této souvislosti bychom chtěli alospon malou poznámkou zmínit, že velmi oprávněná reservovanost k metafysice nesmí být pojata бажар jinak než jako kritický distanee od staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofické tradice, o jejímž významném podílu na formulaci prakticky všech tradičních dogmat však nemůže být pochyby. Že není možno se filosofii vyhnout a bez ní se obejít,,to je vcelku proniklo do/ v nove situaci obecněm křesťanského povědomí; avšak myšlenka, že je potřeba z nojako poration možnon cesta reflexe viry vých předpokladů aktívně filosofii pěstovat zdá se být ještě hodně vzdálena perspektivám křesťanského myšlení, zvláště protestantského. verbytnon sončást
ScanImage373.jpg
====================
C ha for. theologué (jfär vi led, ſchuris qu quedchavován Rommime seg refresi riz (ſpiù rèmecken formen zu no si. therlaque) 19 do texto 6 Mr. 6 D ло Mr. 6 E Str.5.: pod čarou: a mezi reflexí víry. с the vided the schopnoſt ve [vident! Reflexí víry rozumíme tu zvláštní aktivitu víry, jíž se víra obrací k sobě samé, hledíc sama sobě porozumět v rámci celkového pochopení světa, ale současně v distanci od bezprostřední praxe, t.j. na svět zaměřené aktivity. I když toto počínání je veskrze nutné a potřebné, má kromě kladných také stinné stránky, jako je to hlow me primerena na př. ne zeela legitimní, protože ne zcela adekvátní objektivace "na "there nebo "ve" plere, révisue. Jedy tzv. "předmětů víry"), takže Reflexí je víře býtvářen jakoby krunýř, který živá víra čas od času rozrážet a prolamovat, ale který na ní tuhne vždy znovu. حمه + Str.6.: pod čarou: + ...reflexi víry se slovem víry. Slovo животу amorino fake reflexe víry se odívá v slova. Cakto slovy vyjádřená, t.. Formulovaná reflexe víry však bývá živou věrou prolomena, jak jeme paznačiti. A tu se ukazuje, že slovo je ve chvíli prolomení připraveno stát se ze služebníka reflexe přímým služebníkem víry. Takoto vymám puchon, vou povahu má pak živé zvěstování, osobní svědectví: službou slova víře se dostává i reflexi (kterou s sebou ovšem slove nikdy nepřestává nést, nemá-li se z něho stát flatu vocis) pro určitou situaci nového, vyostřeného smyslu. S + Str.8.: pod čarou: ...rozhodování i na této rovině.* + V této souvislosti bychom chtěli alospon malou poznámkou zmínit, že velmi oprávněná reservovanost k metafysice nesmí být pojata бажар jinak než jako kritický distanee od staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofické tradice, o jejímž významném podílu na formulaci prakticky všech tradičních dogmat však nemůže být pochyby. Že není možno se filosofii vyhnout a bez ní se obejít,,to je vcelku proniklo do/ v nove situaci obecněm křesťanského povědomí; avšak myšlenka, že je potřeba z nojako poration možnon cesta reflexe viry vých předpokladů aktívně filosofii pěstovat zdá se být ještě hodně vzdálena perspektivám křesťanského myšlení, zvláště protestantského. verbytnon sončást
====================
ScanImage374.jpg
====================
1 C 1 11356 1962 B JEŽÍŠ - VIRA - CHRISTOLOGIE Připravný text II. (LUH) Leden 1962
ScanImage374.jpg
====================
1 C 1 11356 1962 B JEŽÍŠ - VIRA - CHRISTOLOGIE Připravný text II. (LUH) Leden 1962
====================
ScanImage375.jpg
====================
vůbec obwrw_ olje or which ("Novozákonní norma christologie") Úvodem Plati!? 01 1. Víra Str. 1-7: 9.1.62 Z poselství evangelia v naší (moderní) interpretaci vyprchala moc, síla, přesvědčivost. Staré prostředky jsou neúčinné, cítíme potřebu ou nové interpretace. Tu však vzniká otázka: jak rozlišit mezi zastaralým, nepotřebným, už jen historickým, a mezi živým, podstatným, významným? Jak rozlišit mezi interpretací a tím, co je interpretováno ? Z čeho můžeme a musíme metodicky, vyjít ? Čeho se máme a musíme metodicky držet jako kritéria, jako normy? Co je předpokladem nové interpretace a v čem je založena její legitimnost? Co je podstatou evangelijní zvěsti? V čem je její křestanskost, t.j. křesťanská specifičnost? Co je základem a jádrem kérygmatu ? Způsob našeho dotazování má jeden základní charakter: jde nám o reflexi křesťanské víry, (živé v dnešním světě. Jde o otázku aktuální, nikoli historickou. Odtud ona naléhavost až tvrdošíjnost atd. Zadné dissen: Interpretace! (na zeill. Dinternisti pracovní titul Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile však se sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže ne začínat pokušem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra 2, Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. fiprávněnnapsah behinymme Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Ebeling) 32 Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Nebot víra je pohyb, který se vzpírá všemu trvalému aaneměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který při-
ScanImage375.jpg
====================
vůbec obwrw_ olje or which ("Novozákonní norma christologie") Úvodem Plati!? 01 1. Víra Str. 1-7: 9.1.62 Z poselství evangelia v naší (moderní) interpretaci vyprchala moc, síla, přesvědčivost. Staré prostředky jsou neúčinné, cítíme potřebu ou nové interpretace. Tu však vzniká otázka: jak rozlišit mezi zastaralým, nepotřebným, už jen historickým, a mezi živým, podstatným, významným? Jak rozlišit mezi interpretací a tím, co je interpretováno ? Z čeho můžeme a musíme metodicky, vyjít ? Čeho se máme a musíme metodicky držet jako kritéria, jako normy? Co je předpokladem nové interpretace a v čem je založena její legitimnost? Co je podstatou evangelijní zvěsti? V čem je její křestanskost, t.j. křesťanská specifičnost? Co je základem a jádrem kérygmatu ? Způsob našeho dotazování má jeden základní charakter: jde nám o reflexi křesťanské víry, (živé v dnešním světě. Jde o otázku aktuální, nikoli historickou. Odtud ona naléhavost až tvrdošíjnost atd. Zadné dissen: Interpretace! (na zeill. Dinternisti pracovní titul Víra ve své reflexi nemusí nutně vždycky dojít až k otázce po sobě samé; jakmile však se sama sobě stane problémem a otázkou, nemůže ne začínat pokušem o odpověď právě na tuto otázku. Víra jako fenomen lidského života, či spíše jako jeho základ, jako elementární skutečnost, jejíž obsah má své dějiny, jejíž formy se mění, jejíž struktura se vyvíjí, jejíž rozvinutí má v dějinách vždy nové a nové důsledky: co je tato víra 2, Tuto otázku nelze řešit metodou historickou. fiprávněnnapsah behinymme Politováníhodné rozdělení křesťanů do církví a skupin odlišně věřících má také svůj dobrý význam: zaručuje, že otázka po podstatě křesťanské víry nemůže být zodpověděna poukazem na tradici ani na současný stav křesťanského "věření". Naopak nás nutí jít za všechny tradiční odpovědi. (Ebeling) 32 Správně postavená otázka po podstatě víry znamená otázku po vzniku víry. Nebot víra je pohyb, který se vzpírá všemu trvalému aaneměnnému, který přesahuje dané a vykračuje kupředu, který při-
====================
ScanImage376.jpg
====================
priekuntiendo. K. Bornhum. planus helbia pol. 17 D‡ 1.435 Výklad o univerpravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tedy tato víra bere? Tradiční odpověď zní: víra je darem. Je to dobrá odpověď; ale jak jí máme rozumět? Především tedy nejde o ně jaké vybavení člověka, nějakou vlastnost (ani psychickou, ani jinou). Nejde tedy o dar v běžném smyslu slova: víra není něco, co člověk dostane a potom tedy má, dokud mu to není odjato ne bo km dokud to jinak neztratí. Je to dar v jiném smyslu: víra nevyrůstá z ničeho, co má člověk po ruce, samo zřejmě, nutně, soběstačně. Jejím nezbytným předpokladem je cosi, co tu jaksi není k disposici, co není dáno, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž i on sám patří. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzva, pozvání, ujištění, podepření, pomoc, příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním: víra je odpovědí, "reakcí", je spolehnutím, aktem důvěry, vykročením i plánem, programem, nadějí i odvahou, silou a mocí. Je tedy víra jakýmsi zakotvením, zakotveností, zakořeněností, ale současně pohybem kupředu, otevřeností k činu, "nachýleností k činu" (Rádl), zaměřeností do budoucnosti, očekáváním mnohého, aktivní pomocí k jeho zřízení, atd. Své zakotvenosti rozumí víra jako svému pověření, poslání celá pak je vypjata k činu, k činnosti, k práci, v níž jedině může své poslání, svůj úkol splnit. Horo V tomto smyslu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls, první hnutí víry má nepředmětný charakter. (Současně však realisace skrze víru má odlišný charakter než akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo.) Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je nadějí vší skutečnosti, všech "věcí" je jejich perspektivou. Víra je založena v božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a do nadějné budoucnosti pojato (viz ostatně "Bůh a člověk" z r.1959, str. 6 a kolem). Skrze víru jsou věci taženy, dováděny tam, kde mají být, skrze sálním charaktery riz G 02. Gaw 2
ScanImage376.jpg
====================
priekuntiendo. K. Bornhum. planus helbia pol. 17 D‡ 1.435 Výklad o univerpravuje nové věci, novou skutečnost. Kde se tedy tato víra bere? Tradiční odpověď zní: víra je darem. Je to dobrá odpověď; ale jak jí máme rozumět? Především tedy nejde o ně jaké vybavení člověka, nějakou vlastnost (ani psychickou, ani jinou). Nejde tedy o dar v běžném smyslu slova: víra není něco, co člověk dostane a potom tedy má, dokud mu to není odjato ne bo km dokud to jinak neztratí. Je to dar v jiném smyslu: víra nevyrůstá z ničeho, co má člověk po ruce, samo zřejmě, nutně, soběstačně. Jejím nezbytným předpokladem je cosi, co tu jaksi není k disposici, co není dáno, co nepatří ke skutečnosti, která člověka obklopuje a k níž i on sám patří. Tímto předpokladem je nepředmětná skutečnost Božího naklonění k člověku, oslovení člověka, výzva, pozvání, ujištění, podepření, pomoc, příslib. Víra je čímsi druhým po tomto prvním: víra je odpovědí, "reakcí", je spolehnutím, aktem důvěry, vykročením i plánem, programem, nadějí i odvahou, silou a mocí. Je tedy víra jakýmsi zakotvením, zakotveností, zakořeněností, ale současně pohybem kupředu, otevřeností k činu, "nachýleností k činu" (Rádl), zaměřeností do budoucnosti, očekáváním mnohého, aktivní pomocí k jeho zřízení, atd. Své zakotvenosti rozumí víra jako svému pověření, poslání celá pak je vypjata k činu, k činnosti, k práci, v níž jedině může své poslání, svůj úkol splnit. Horo V tomto smyslu je tedy víra pohybem ve smyslu uskutečnění. Bylo by možno provést srovnání s Aristotelem: nejde o uskutečnění možnosti, nýbrž o realisaci toho, co má být. Kategorie možnosti nevybočuje z předmětného rámce, zatím co vlastní motivace, základ, impuls, první hnutí víry má nepředmětný charakter. (Současně však realisace skrze víru má odlišný charakter než akt stvoření, kdy se stvořená skutečnost objevuje tam, kde ničeho nebylo.) Skrze víru jsou uskutečňovány nové věci, nové skutečnosti, ale tak, že toto uskutečnění navazuje na skutečnosti, které tu už jsou. Víra je tedy nejen nadějných věcí podstata, ale je nadějí vší skutečnosti, všech "věcí" je jejich perspektivou. Víra je založena v božím zaujetí pro stvoření, které má být napraveno a do nadějné budoucnosti pojato (viz ostatně "Bůh a člověk" z r.1959, str. 6 a kolem). Skrze víru jsou věci taženy, dováděny tam, kde mají být, skrze sálním charaktery riz G 02. Gaw 2
====================
ScanImage377.jpg
====================
Reflexe vitry je ат па, ст 2. 03 víru se jim otevírá perspektiva pravého místa, pravého zařazení, to jest skutečného zařazení do světa pravé skutečnosti. Skrze víru pro růstá pravá skutečnost touto skutečností: co jiného to je než inkarnace ? Víra je cestou inkarnace. (V nejširším, nikoli specificky kristovském smyslu.) u Wimbe Plna skutečnost viny и кон & som girdam! Víra a Vzorem, modelem místě. skutečnost 3 uje) Tím, že víra v ødosahování nových skutečností nutně navazuje na skutečnost, která tu jest, je založena dějinnost víry. V různých dějinných situacích realisuje víra různé nové skutečnosti. Víra není zacílena nedějinně či mimodě jinně k bezkrevným "posledním věcem", k dokonalému stavu světa, kde se všechno děje přesně podle boží vůle, to jest neodchází pryč z té skutečnosti, v níž se ocitá, neobrací se k světu zády, nehledá "jinou skutečnost", "jiný svět", nepočítá tento svět za slzavé údolí, jímž je třeba nějak projít k blaženosti atd. Víra dovede ocenit danou skutečnost, dovede poznat její cenu a dovede jí dodat pravou cenu správným zařazením do stále pokračující výstavby světa podle božích plánů. Nevyhnutelným výsledkem, plodem, ovocem víry je práce v tomto světě a na tomto světě. Dokonce je tomu tak, že víra, která by se nevztahovala takto aktivně, progresivně, pracovně ke světu kolem sebe, není věrou, neexistuje, je "mrtvá". Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou svou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Vztah k světu není tedy něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním prvkem. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Vše ostatní může být prázdnotou, planými slovy, slupkou bez zrna, hluchým květem. 11 Víme však, že skutečnost není neměnná, že ne zůstává stále stejná, stále tím, čím byla odjakživa, ale že se nejenom mění, ale že se mění pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, že dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jednotivých
ScanImage377.jpg
====================
Reflexe vitry je ат па, ст 2. 03 víru se jim otevírá perspektiva pravého místa, pravého zařazení, to jest skutečného zařazení do světa pravé skutečnosti. Skrze víru pro růstá pravá skutečnost touto skutečností: co jiného to je než inkarnace ? Víra je cestou inkarnace. (V nejširším, nikoli specificky kristovském smyslu.) u Wimbe Plna skutečnost viny и кон & som girdam! Víra a Vzorem, modelem místě. skutečnost 3 uje) Tím, že víra v ødosahování nových skutečností nutně navazuje na skutečnost, která tu jest, je založena dějinnost víry. V různých dějinných situacích realisuje víra různé nové skutečnosti. Víra není zacílena nedějinně či mimodě jinně k bezkrevným "posledním věcem", k dokonalému stavu světa, kde se všechno děje přesně podle boží vůle, to jest neodchází pryč z té skutečnosti, v níž se ocitá, neobrací se k světu zády, nehledá "jinou skutečnost", "jiný svět", nepočítá tento svět za slzavé údolí, jímž je třeba nějak projít k blaženosti atd. Víra dovede ocenit danou skutečnost, dovede poznat její cenu a dovede jí dodat pravou cenu správným zařazením do stále pokračující výstavby světa podle božích plánů. Nevyhnutelným výsledkem, plodem, ovocem víry je práce v tomto světě a na tomto světě. Dokonce je tomu tak, že víra, která by se nevztahovala takto aktivně, progresivně, pracovně ke světu kolem sebe, není věrou, neexistuje, je "mrtvá". Víra tedy není ničím sama o sobě, nemá žádnou svou skutečnou podobu než právě ve vztahu k věcem, ke skutečnosti, k světu. Vztah k světu není tedy něčím, bez čeho by víra také mohla být, nýbrž je její konstitutivní součástí, jejím základním prvkem. Nelze také porozumět víře druhých, leč na jejich vztahu k světu, k realitě. Tam teprve je víra celá, plná, skutečná. Vše ostatní může být prázdnotou, planými slovy, slupkou bez zrna, hluchým květem. 11 Víme však, že skutečnost není neměnná, že ne zůstává stále stejná, stále tím, čím byla odjakživa, ale že se nejenom mění, ale že se mění pod vlivem aktivity víry, ve smyslu programů víry, že dokonce můžeme v dějinách skutečnosti, v dějinách světa hledat a rozpoznávat dějiny víry. Víra jde kupředu nejen v jednotivých
====================
ScanImage378.jpg
====================
TRADICE 04 4 t.j. isolovaných (existenciálních) situacích, ale její "přesahování", její transcendence má vnitřní spojitost (i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech). Každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozluěně spojená s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace božích plánů. Víra není tedy nerozlučně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak přetvářena, ale i na tu skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazovat. A z této skutečnosti, na niž každý projev víry musí navazovat, na prvním místě stojí dosavadní "morální vynálezy". Navazováním na ně se právě především každý projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry. A naopak každý morální vynález podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce, aktivity víry. A tak vidíme, že víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, že její konkrétní podoba - i když zůstává darem je plodem celé historie, že ve víře nemůže nikdo zůstat sám, v isolaci, ba že se těžce mýlí a s cesty víry schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje na víru předchůdců a i živých spoluvěřících, t.j. spolupracujích na díle božím. Het Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem v zásadě posttivního jejího vztahu k všemu světu, k celé skutečnosti. A to zase na druhé straně znamená, že nikdy neponechává ani tradici, ani společenství víry (sbor, církev, skupinku) beze změny, nýbrž i tam překonává, vykračuje k novým věcem, spoluzakládá nové skutečnosti. To znamená, že víra se neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá (ani nenechá) pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nepokulhává, ale vede vpředu. Drobnou poznámkou je třeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry. Proto by ne bylo na místě, kdyby reservovanost k vší metafysice (jak pro-
ScanImage378.jpg
====================
TRADICE 04 4 t.j. isolovaných (existenciálních) situacích, ale její "přesahování", její transcendence má vnitřní spojitost (i když je tak vytvářena linie o mnoha zákrutech). Každý významný úspěch víry znamená dosažení čehosi nového: víra je nerozluěně spojená s invencí, s novými a novými "morálními vynálezy", z nichž nejvýznamnější představují milníky na cestě realisace božích plánů. Víra není tedy nerozlučně orientována jenom na danou skutečnost kolem, která má být nějak přetvářena, ale i na tu skutečnost, která má být zachována, na niž je třeba navazovat. A z této skutečnosti, na niž každý projev víry musí navazovat, na prvním místě stojí dosavadní "morální vynálezy". Navazováním na ně se právě především každý projev víry historicky kvalifikuje, v něm se zařazuje do dějin víry. A naopak každý morální vynález podržuje svou cenu tím, jakou je pomocí v správné orientaci pokračující práce, aktivity víry. A tak vidíme, že víra nevyrůstá přímo z dané chvíle, že její konkrétní podoba - i když zůstává darem je plodem celé historie, že ve víře nemůže nikdo zůstat sám, v isolaci, ba že se těžce mýlí a s cesty víry schází ten, kdo vším svým úsilím nenavazuje na víru předchůdců a i živých spoluvěřících, t.j. spolupracujích na díle božím. Het Historický a sociální charakter víry, to jest její citlivost k tradici a začleněnost ve společenství, je jenom vyšším projevem v zásadě posttivního jejího vztahu k všemu světu, k celé skutečnosti. A to zase na druhé straně znamená, že nikdy neponechává ani tradici, ani společenství víry (sbor, církev, skupinku) beze změny, nýbrž i tam překonává, vykračuje k novým věcem, spoluzakládá nové skutečnosti. To znamená, že víra se neodtahuje od konkrétních sociálních, politických, ale také třebas vědeckých a filosofických, uměleckých a jakých ještě programů, ale také se jimi nedá (ani nenechá) pohltit. Jejím postojem však nejsou výhrady, nýbrž aktivita, transcendence, nové vynálezy. Nepokulhává, ale vede vpředu. Drobnou poznámkou je třeba dotáhnout poslední věty: žádná oblast není vyňata ze širokého spektra aktivity víry. Proto by ne bylo na místě, kdyby reservovanost k vší metafysice (jak pro-
====================
ScanImage379.jpg
====================
5 svítá u některých, jako E. Fuchse a j.) byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost k staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofii, která však sama usiluje a nadále bude usilovat o filosofii novou. (Že není možno se filosofii vyhnout, ví i Barth; že je však třeba ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příliš velká shoda, spíše naopak.) 3. Víra a historický Ježí š Přicházíme k hlavní otázce našeho uvažování: jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi, to jest ke skutečnému člověku, žijícímu v docela určitých dějinných chvílích po určitá léta, stýkajícímu se s doécela určitými, konkrétními lidmi a majícímu své představy, názory, životní styl, který pronesl řadu přednášek, kázání i drobných výkladů atd. atd. ? Jaký je vztah víry k tomu, jehož jméno se stalo i jméneme jejím? Jaký je vztah víry k tomu, který byl nejen vynikajícím "činitelem" víry, významným "morálním vynálezcem", ale který se stal předmětem víry a nědě je těch, kteří věří? Co to nového znamená, "věřit v Ježíše Krista", a ne už věřit jenom podle Ježíše Krista, tak že bychom jej napodobovali, učili se od něho ? Používaje Ebelingova rozlišení, chtěl bych nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, t.j. jako na mesiáši. obecně, je mylná. Nemáme jiného "přístupu" ke skutečnosti "mesiáše" než skrze resp. směrem k historickému Ježíši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, tradicím atp. Nehledě k tomu, že obraz mesiáše, do něhož byla v tradici zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum (a to ještě z větší části zasuté) prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických (náboženských a sekulárních, na př. nacionálních), myšlenkových i kulticko-mythických, politických i sociálních) souvislostí. Samo sebepochopení Ježíšovo má tento historický charakter, a ovšem celý jeho život vůbec. Svědectví prvotní církve je ovšem až druhotné proti historické realitě života a působení Ježíše z Nazaréta, ale oč je sama tato realita
ScanImage379.jpg
====================
5 svítá u některých, jako E. Fuchse a j.) byla chápána jinak než jako oprávněná kritičnost k staré antické a antikou podmíněné a ovlivněné filosofii, která však sama usiluje a nadále bude usilovat o filosofii novou. (Že není možno se filosofii vyhnout, ví i Barth; že je však třeba ji aktivně pěstovat, o tom zatím není příliš velká shoda, spíše naopak.) 3. Víra a historický Ježí š Přicházíme k hlavní otázce našeho uvažování: jaký je vztah víry k historickému Ježíšovi, to jest ke skutečnému člověku, žijícímu v docela určitých dějinných chvílích po určitá léta, stýkajícímu se s doécela určitými, konkrétními lidmi a majícímu své představy, názory, životní styl, který pronesl řadu přednášek, kázání i drobných výkladů atd. atd. ? Jaký je vztah víry k tomu, jehož jméno se stalo i jméneme jejím? Jaký je vztah víry k tomu, který byl nejen vynikajícím "činitelem" víry, významným "morálním vynálezcem", ale který se stal předmětem víry a nědě je těch, kteří věří? Co to nového znamená, "věřit v Ježíše Krista", a ne už věřit jenom podle Ježíše Krista, tak že bychom jej napodobovali, učili se od něho ? Používaje Ebelingova rozlišení, chtěl bych nejprve upozornit na to, že orientace víry na Kristu jakožto typu, t.j. jako na mesiáši. obecně, je mylná. Nemáme jiného "přístupu" ke skutečnosti "mesiáše" než skrze resp. směrem k historickému Ježíši. Jinak se dostáváme nanejvýš k mesiášovským představám, tradicím atp. Nehledě k tomu, že obraz mesiáše, do něhož byla v tradici zformována reálná postava Ježíše z Nazarétu, musí být náležitě prověřován. Naproti tomu historický Ježíš není pouze factum brutum (a to ještě z větší části zasuté) prvních desítek našeho letopočtu, ale znamená především skutečnost na pozadí historických (náboženských a sekulárních, na př. nacionálních), myšlenkových i kulticko-mythických, politických i sociálních) souvislostí. Samo sebepochopení Ježíšovo má tento historický charakter, a ovšem celý jeho život vůbec. Svědectví prvotní církve je ovšem až druhotné proti historické realitě života a působení Ježíše z Nazaréta, ale oč je sama tato realita
====================
ScanImage380.jpg
====================
2 Etelvry C 06 6 méně historicky podmíněna ? Je také třeba se vyhnout nebezpečí, že zdůrazněním jedinečné historické reality Ježíšovy pomineme celou historickou scénu jeho následného působení a otevřeme dveře daleko horšímu zlu, totiž představě jakéhosi metafysického, naddějinného předělu, nad- a mimodě jinné události, která jaksi vertikálně uplatňuje svůj význam do pozdějších situací dějinných až i do dneška. Toto pojetí je zcela mylné a musí být radikálně odmítnuto. 7 L Co lze tedy za těchto okolností očekávat od pokusů o rekonstrukci historického Ježíše, t.j. člověka Ježíše z Nazarétu, jak skutečně existoval, bez jakýchkoli přídavků interpretačních, svědeckých, vyznavačských, dogmatických a pod. ? Hlavním výsledkem je uvolnění budoucích interpretací od tradičně dogmatické vázanosti. Specielně jde o postavení stranou takových kusů, jako je vzkříšení, zjevování a nane bevstoupení, jakož i všech dalších bodů podání, které nemají charakter dě jinných výpovědí resp. (i když tento charakter napodobují) které se vymykají dějinné skutečnosti nebo přesahují dějinné možnosti. Pro tuto okolnost je třeba obrat k "historickému Ježíšovi" rozhodně kladně hodnotit a sdílet. Je ovšem nade všechno jasné, že žádné úsilí o postižení podstaty a základu křesťanské zvěsti nekončí a nemůže končit u historického Ježíše. Jestliže uvedený obrat k historickému Ježíšovi hodláme sdílet, pak proto, že jej považujeme metodicky za nezbytný. Z metodických, nikoli zásadních, principiálních důvodů musíme dojít ažž k historickému Ježíši; jen tak můžeme nabýt znovu schopnosti být ve svém poselství, ve své zvěsti opět aktuální, jen tak můžeme prohlédnout a vidět své dnešní aktuální úkoly. Jak tomu však rozumět? 4. Dů s ažnost histor. Je ží še Nedovedu si představit, že by někdo chtěl důsledně považovat historického Ježíše za normu ve všem všudy, t.j. jak za normu svého života, tak za normu theologie a pod. Sám fakt nejčasnějších intensivních pokusů zpracování historické reality do zvěstné podoby svědčí o tom, že ani na samém počátku to nebylo schůdné. Na-
ScanImage380.jpg
====================
2 Etelvry C 06 6 méně historicky podmíněna ? Je také třeba se vyhnout nebezpečí, že zdůrazněním jedinečné historické reality Ježíšovy pomineme celou historickou scénu jeho následného působení a otevřeme dveře daleko horšímu zlu, totiž představě jakéhosi metafysického, naddějinného předělu, nad- a mimodě jinné události, která jaksi vertikálně uplatňuje svůj význam do pozdějších situací dějinných až i do dneška. Toto pojetí je zcela mylné a musí být radikálně odmítnuto. 7 L Co lze tedy za těchto okolností očekávat od pokusů o rekonstrukci historického Ježíše, t.j. člověka Ježíše z Nazarétu, jak skutečně existoval, bez jakýchkoli přídavků interpretačních, svědeckých, vyznavačských, dogmatických a pod. ? Hlavním výsledkem je uvolnění budoucích interpretací od tradičně dogmatické vázanosti. Specielně jde o postavení stranou takových kusů, jako je vzkříšení, zjevování a nane bevstoupení, jakož i všech dalších bodů podání, které nemají charakter dě jinných výpovědí resp. (i když tento charakter napodobují) které se vymykají dějinné skutečnosti nebo přesahují dějinné možnosti. Pro tuto okolnost je třeba obrat k "historickému Ježíšovi" rozhodně kladně hodnotit a sdílet. Je ovšem nade všechno jasné, že žádné úsilí o postižení podstaty a základu křesťanské zvěsti nekončí a nemůže končit u historického Ježíše. Jestliže uvedený obrat k historickému Ježíšovi hodláme sdílet, pak proto, že jej považujeme metodicky za nezbytný. Z metodických, nikoli zásadních, principiálních důvodů musíme dojít ažž k historickému Ježíši; jen tak můžeme nabýt znovu schopnosti být ve svém poselství, ve své zvěsti opět aktuální, jen tak můžeme prohlédnout a vidět své dnešní aktuální úkoly. Jak tomu však rozumět? 4. Dů s ažnost histor. Je ží še Nedovedu si představit, že by někdo chtěl důsledně považovat historického Ježíše za normu ve všem všudy, t.j. jak za normu svého života, tak za normu theologie a pod. Sám fakt nejčasnějších intensivních pokusů zpracování historické reality do zvěstné podoby svědčí o tom, že ani na samém počátku to nebylo schůdné. Na-
====================
ScanImage381.jpg
====================
07 proti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma, to jest stylisovanou zvěst a inkarnovaném Synu Božím, spasiteli a vykupiteli všeho stvoření. Jaký má tedy pro nás význam historický Ježíš (odhlédneme-li nyní od positivního významu obratu k historickému Ježíšovi) ? Otázce po významu historického Ježíše dnes lze rozumět legitimně jako otázce po dosahu jeho skutečnosti tehdejší pro náš věk, pro naši dobu, pro nás osobně. Žádný odkaz na historii, žádné poukazování na tradici atd. nás nemůže osvobodit od základní otázky: čím je nám, čím je mně osobně v této chvíli, v této době postava Ježíše z Nazarétu. Nejde tu ovšem o subjektivní, citový vztah k této dramatické osobě, žijící téměř před dvěma tisíci let v římské državě. Jde o kritickou analysu toho, co v mém životě je - at chci či nechci takové, jaké jest, jenom proto a díky tomu, že před tak dlouhou poměrně dobou žil na zemi muž jménem Ježíš, jehož dílo poznamenalo i mou dobu a mne samotného natolik, že není možno si jeho vliv odmyslit. Ale opět nejde jen o objektivní konstatování: jde o to, zda také moje naděje, moje výhledy do budoucnosti, moje perspektivy, které mohou nabídnout také svým spolulidem, moje vnitřní zakotvenost, má živá víra se mohou bez této dávné historické postavy obejít či nikoliv. Jak a v čem je Ježíš "nadějí lidstava" ? S 7 Avšak odtud je jen krůček k další významné situaci: učiním-li si jasno o vázanosti svého životního stylu, svých životních perspektiv, svého sociálního souručenství s celým dnešním lidstvem, svého programového zakotvení v universu, o vázanosti, která je pevně spjata s jménem Ježíše z Nazarétu - což pak se mi neukáže, jak všechno to, od čeho jsem se musel spočátku oprošťovat, všechna ta dogmatická tradice, byla ve svých počátečních výbojích motivována tak, že mi (a nám) to je ještě dnes velice blízké že vzdálená je jen ona pojmová, představová, mythologická nebo filosofická instrumentalita ? Ne bude to znamenat otevřený přístup k tradici, jak ještě nikdy jsem k ní nedovedl přistoupit? Neotevře se tím možnost solidárně s tradicí z týchž motivů formulovat nové
ScanImage381.jpg
====================
07 proti tomu se v nás všechno vzpěčuje uznat za poslední normu kérygma, to jest stylisovanou zvěst a inkarnovaném Synu Božím, spasiteli a vykupiteli všeho stvoření. Jaký má tedy pro nás význam historický Ježíš (odhlédneme-li nyní od positivního významu obratu k historickému Ježíšovi) ? Otázce po významu historického Ježíše dnes lze rozumět legitimně jako otázce po dosahu jeho skutečnosti tehdejší pro náš věk, pro naši dobu, pro nás osobně. Žádný odkaz na historii, žádné poukazování na tradici atd. nás nemůže osvobodit od základní otázky: čím je nám, čím je mně osobně v této chvíli, v této době postava Ježíše z Nazarétu. Nejde tu ovšem o subjektivní, citový vztah k této dramatické osobě, žijící téměř před dvěma tisíci let v římské državě. Jde o kritickou analysu toho, co v mém životě je - at chci či nechci takové, jaké jest, jenom proto a díky tomu, že před tak dlouhou poměrně dobou žil na zemi muž jménem Ježíš, jehož dílo poznamenalo i mou dobu a mne samotného natolik, že není možno si jeho vliv odmyslit. Ale opět nejde jen o objektivní konstatování: jde o to, zda také moje naděje, moje výhledy do budoucnosti, moje perspektivy, které mohou nabídnout také svým spolulidem, moje vnitřní zakotvenost, má živá víra se mohou bez této dávné historické postavy obejít či nikoliv. Jak a v čem je Ježíš "nadějí lidstava" ? S 7 Avšak odtud je jen krůček k další významné situaci: učiním-li si jasno o vázanosti svého životního stylu, svých životních perspektiv, svého sociálního souručenství s celým dnešním lidstvem, svého programového zakotvení v universu, o vázanosti, která je pevně spjata s jménem Ježíše z Nazarétu - což pak se mi neukáže, jak všechno to, od čeho jsem se musel spočátku oprošťovat, všechna ta dogmatická tradice, byla ve svých počátečních výbojích motivována tak, že mi (a nám) to je ještě dnes velice blízké že vzdálená je jen ona pojmová, představová, mythologická nebo filosofická instrumentalita ? Ne bude to znamenat otevřený přístup k tradici, jak ještě nikdy jsem k ní nedovedl přistoupit? Neotevře se tím možnost solidárně s tradicí z týchž motivů formulovat nové