Text z roku 1971 zdůrazňuje, že církev není pouhým okrasným prvkem společnosti ani útočištěm pro relikvie minulosti. Její povolání spočívá ve službě lidem, zejména tam, kde je bolest, utrpení a nespravedlnost. Církev má aktivně řešit problémy světa, nikoliv se uchylovat k únikům do abstraktních vizí. Křesťané jsou vyzváni k neustálým morálním inovacím a k řešení aktuálních problémů společnosti, podobně jako byl kdysi vynálezem církve hospic. Autor kritizuje povrchní hesla a zdůrazňuje, že služba církve zahrnuje nejen praktickou pomoc (jídlo, přístřeší), ale i vzdělání, pravdu a spravedlnost. Důraz je kladen i na intelektuální práci a na aktivní zapojení do dějin. Zvláště pak církev má čelit zúžené přítomnosti moderního člověka, která postrádá hlubší vztah k minulosti a budoucnosti. Křesťanská tradice, s důrazem na budoucnost, může nabídnout způsob, jak tuto kulturní a duchovní krizi překonat a pomoci lidem žít plnější přítomnost, propojenou s minulostí i budoucností.