Tato biblická úvaha z roku 1976 se zaměřuje na text z proroctví Danielova a zdůrazňuje povinnost věřícího k jasnému a hlubokému myšlení. Autor kritizuje rozšířenou představu, že křesťanská víra vyžaduje naivitu nebo prostomyslnost; naopak ji označuje za nebezpečnou duševní lenost. Ústředním pojmem je metanoia, chápaná jako zásadní proměna smýšlení. Prostřednictvím příběhu proroka Daniela a krále Nabuchodonozora text ukazuje, že pravá moudrost nespočívá v magii, ale v odvaze pohlédnout do světla pravdy. Modlitba je zde definována jako specifický druh reflexivního myšlení, které umožňuje člověku rozpoznat myšlení vlastního srdce a vymanit se ze sebeklamu. Danielova moudrost a obezřetnost jsou představeny jako vzor pro orientaci v komplexním světě. Závěrem text konstatuje, že víra musí nezbytně proměňovat lidské myšlení, neboť bez pravdivého nahlédnutí na sebe sama i na svět zůstává pokání neúplné.