Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

To, že můžeme mluvit o souvislostech, ještě neznamená, že vše, co nějak spolu souvisí, už eo ipso vytváří nějaký „celek“. Musíme totiž rozlišovat mezi souvislostmi, které jsou pro celek vskutku nutné, ba zakládající, celek tvořící, a souvislostmi, které jsou jen vnější a tedy jen zvenčí konstatovatelné, měřitelné atd., ale pro skutečný celek, skutečnou celkovost nemají zakládající význam. To tedy za prvé; ale pak tu je třeba ještě dalšího rozlišení, které už není tak jednoduché, dokonce ani v podobě pouhé schematičnosti: jsou totiž na jedné straně souvislosti, které drží určitý celek pohromadě, tj. jimiž je zakládána a udržována jeho integrita, a jiné souvislosti, které mají spíše charakter nesouvislostí, ovšem nikoli jen formálních, nýbrž „reálných“, skutečných ne-souvislostí, eventuelně přetržitostí. Celek se totiž nezakládá a neudržuje pouze souvislostmi (vztahy), které jej sjednocují, ale také souvislostmi resp. ne-souvislosti, přetržitostmi, tedy vztahy, které jej vydělují, oddělují od jiných celků, vůbec od okolí, od ostatního „světa“, a jimiž udržuje sám sebe sebou samým, tedy svou svébytnost (lépe než totožnost, „identitu“, která sugeruje neměnnost). Musíme tedy uvažovat o vztazích či souvislostech nejen spojujících, ale také o vztazích či souvislostech dělících, oddělujících, zajišťujících odstup, distanci, jakési meze či hranice, bez nichž by celek nikdy nebyl celkem.
(Písek, 101130-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Známá – a velmi rozšířená – formule praví, že „vše souvisí se vším“. V jistém relativním smyslu to zajisté platí, ale vůbec to neznamená, že tato vše zasahující souvislost zakládá nějakou „jednotu všeho“. Jde totiž o to, že vedle všeobecných (a ovšem velmi různorodých) souvislostí nacházíme ve světě také nesouvislosti; jinak bychom mohli také říci, že jednotlivé souvislosti mají nejen své počátky, ale také své konce. Tzv. souvislosti nejsou jen naší představou či spíše poznatkem, ale jsou především čímsi na nás nezávislým, ale skutečným. A protože skutečným, a to navíc vždy čímsi jednotlivým, jsou vlastně jakýmisi událostmi, eventuálně něčím, co je na skutečných událostech založeno a co by bez nich nebylo možné. – Samo slovo „souvislost“ nám jakoby sugeruje, že jde o něco mezi dvěma „jsoucny“, takže tam, kde nejsou „jsoucna“, nejsou možné žádné souvislosti. To je však mylný relikt substančního myšlení: souvislosti jsou čímsi základnějším než „jsoucna“, ta jsou možná teprve na základě souvislostí. Každá událost je děj, dění; a v tomto dění jde o souvislost nejen počátku události s jejím koncem, nýbrž se všemi „jsoucnostmi“ mezi nimi (mezi počátkem a koncem). Událost by se tedy nemohla „dít“ („stávat“), kdyby tu zejména nebyly tyto souvislosti, které ono dění umožňují a zakládají. (Ovšemže to neznamená, že „dění“ těchto souvislostí není umožněno „děním“ nějakých souvislostí ještě primárnějších.) Významem blízké slovo „vztahy“ není o moc lepší, neboť rovněž sugeruje onu nesamostatnost „vztahů“ a jejich závislost na tom, co je v tom či onom vztahu tím vztaženým (nebo vztahovaným), tj. co je předpokladem každého vztahu. Ani slovo „vztah“ se tedy nehodí, ale proti jazykovým zvyklostem asi nelze nic účinného podniknout. Přesto je nezbytné si vždy znovu připomínat, že cokoli, co se nám jeví jako něco, co je předpokladem vztahů a co do vztahů teprve vstupuje, je de facto nutně založeno na nějakých základnějších vztazích, které se někdy a někde jakoby zauzlují a dávají tak vznik něčemu, čemu říkáme „jsoucno“, a co pak jako takové vstupuje opět do dalších, nových vztahů.
(Písek, 140317-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Zásadně je zapotřebí odlišovat vztahy (pochopitelně jen „pravé“ vztahy, tedy nikoli „formální“, zjišťované pouze zvenčí), které mezi sebou navazují jednotlivá jsoucna (jednotlivé subjekty, pokud nejde o nejnižší úrovně), od vztahů uvnitř jednotlivého jsoucna. A dále je zapotřebí rozlišovat vnitřní vztahy v pravém slova smyslu, které jsou účastny integrace (vnitřního sjednocení) pravého jednotlivého jsoucna, a „vnitřní“ vztahy, kterou jsou vlastně jen vnějšími vztahy, byť uvnitř pravého jsoucna jako celku. Jde totiž o to, že i uvnitř jsoucna jakožto celku mohou na sebe jeho části a složky reagovat i tak, jako by reagovaly mimo rámec celku, ale že dochází jen k jakýmsi zvláštním obměnám těchto vztahů, a to ve smyslu či v „duchu“ integrity či celkovosti takového jsoucna samého. Whitehead to dost názorně formuloval, když uváděl situaci v organismu. Organismus je vnitřně sjednoceným celkem, i když je jeho tělo vytvářeno také z běžných vztahů mezi atomy, jak je známe i z prostředí mimo organické tělo, ale jsou tu ještě vztahy specifické, díky kterým je takový organismu vůbec možný, kterými je ustavován a udržován „při životě“. Whitehead tu právě poukazoval na mimořádnou funkci elektronů, které sice velmi často a velmi rychle mění svá „jádra“ (takže je dokonce stěží můžeme nějakým „jádrům“, nějakým atomům přiřazovat), ale které samy o sobě bez nezbytných jader určitých atomů rovněž nemohou „život“ organismu zabezpečovat. Dráhy jednotlivých elektronů nejsme ovšem schopni sledovat tak, jak jsme schopni sledovat ne-li jednotlivé atomy, tedy malé nebo i velké molekuly, ale je to jen nekritická představa, že lze něco živoucího ze správně vybraných atomů a molekul „zvnějšku“ (chemicky) sestrojit. Zdá se, že chemie může v nejlepším případě rozpoznat, kterých atomů a molekul je k vzniku života zapotřebí, ale že nikdy nebude schopna rozpoznávat, jakých „vnitřních“ aktivit (zakotvených v tom, co „ještě není“, je k vzniku života resp. konkrétního živoucího těla nezbytně zapotřebí.
(Písek, 130529-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofii je nesmírně důležité stále myslet také na souvislosti, na kontext, přesněji na způsob, jakým je určitá myšlenka, určitý poznatek, určitá znalost bytostně zapojena do širších souvislostí, tedy do „systému“. To vedlo řadu vynikajících myslitelů k přehnanému úsilí o budování systémů. Mylnost resp. pošetilost takového úsilí spočívá v chybném chápání povahy našeho vědění, jako by bylo možno je někdy uspořádat do nějaké definitivní podoby. Vědění nelze totiž zaměňovat za jakýsi úhrn, hromadu znalostí a vědomostí, protože žádný jednotlivý (izolovaný) „poznatek“ nelze prostě položit vedle jiných jednotlivých (izolovaných) poznatků, neboť mezi jednotlivými poznatky jsou významné, byť často na první pohled málo zřejmé souvislosti. Demokritos se těžce mýlil, když šel v duchu „atomizace“ dokonce tak daleko, že (zl. A64 z Alexandra) tvrdil, „že doopravdy není vůbec nic smíšeno, nýbrž domnělá směs je položením tělísek vedle sebe, při čemž zachovává každé z nich vlastní přirozenost, kterou mělo i před smíšením. A zdají se nám smíšena, ježto pro nepatrnost tělísek vedle sebe ležících není náš smysl schopen pozorovati žádné z nich jednotlivě“. „Vztahy“ a „souvislosti“ mezi skutečnostmi jakéhokoli rázu či úrovně nejsou nikdy něčím pouze vnějším, ale vždycky jsou něčím, co se přímo týká oněch skutečností samotných až do jejich „nitra“ (a přes toto jejich nitro je tak nutně více nebo méně ovlivněn a proměněn o jejich „vnějšek“, a ovšem i jejich „aktivita“ obojího druhu, tj. mířící buď navenek anebo „dovnitř“). Whitehead to formuloval tak, že pojetí „nezávislé existence“ označuje za omyl a předsudek.
(Písek, 080928-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Naše zkušenost nám říká, že veškeré tzv. skutečnosti vnějšího světa jsou buď jednotlivinami nebo hromadami. Jak jednotliviny, tak hromady souvisí svými vnějšími vztahy s jinými jednotlivinami, případně jinými hromadami. Jednotliviny spolu mohou souviset tak, že spolu vytvářejí hromady, ale také tak, že spolu tvoří jednoty vyšší úrovně. Proto musíme od sebe odlišovat souvislosti resp. (vnější) vztahy přinejmenším dvojího typu: jedny prostředkují sjednocení (sjednocování) různých jednotlivin do vyššího integrovaného celku, zatímco ty druhé ponechávají jednotliviny jednotlivinami, tj. nechávají je v oddělenosti a ve vztazích (souvislostech) pouze vnějších. Proto když mluvíme (nebo slyšíme) o tom, že „všechno souvisí se vším“, není tím rozhodně nic řečeno o tom, že je všechno sjednoceno v nějaký „světový celek“, tj. že všechny skutečnosti (opět skutečnosti vnějšího světa) jsou nějak více nebo méně účinně sjednoceny, integrovány. Svět skutečností je světem mnohosti. Lze proto právem říci, že skutečnosti vnějšího světa spolu sice souvisí, ale je třeba vždy připomínat, že vedle souvislostí můžeme také pozorovat nejrůznější typy nesouvislostí (eventuelně přerušených souvislostí). Mám zkrátka za to, že svět jako „celek“ není skutečným, pravým „celkem“, tj. že není sjednocen tak, jako nějaký světový organismus, světový „živok“ (jak překládá Novotný v Platónově Timaiovi).
(Písek, 130615-1.)