Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Kdysi jsem napsal do Vesmíru článek o „Světě bez člověka“; napsal jsem to tenkrát v souvislosti s Kosíkem a jeho „Dialektikou konkrétního“. Člověk je však pouze jedním, byť nejvyšším druhem „subjektů“. A právě tak, jako platí Kosíkova deviza, že nemůžeme své pojetí světa vylepšit jen tím, že k němu nějak přidáme ještě pojetí člověka, nemůžeme je vylepšit ani tím, že k němu nějak přidáme své pojetí subjektu. Svět bez subjektů není možný, svět bez subjektů prostě neexistuje; svět je světem subjektů a jejich skutečných (aktivních) vztahů. A vlastně musíme jít ještě dál: svět je dílem, výtvorem subjektů, tj. jejich aktivit. A to znamená také a dokonce především jejich reaktivit, jejich vzájemných reakcí. Proto můžeme důvodně mít za to, že pojetí „světa bez člověka“ je sice zkreslující, redukující, ale zdaleka ne tak nesmyslné a absurdní, jako je pojetí „světa bez subjektů“. Neuvažujeme-li možnost rozumných bytostí někde a někdy v odlehlých místech a dobách nejen naší galaxie, ale celého Vesmíru, pak musíme počítat s tím, že byly na naší planetě velmi rozsáhlé doby, kdy člověk opravdu ještě neexistoval. Naproti tomu doba, kdy neexistovaly žádné, ani ty nejmenší, nejjednodušší subjekty, nikdy neexistovala (anebo byla ohromně krátká ve srovnání se vším tím, co následovalo). A právě proto musíme celé své pojetí světa a vnitrosvětných skutečností důkladně přebudovat, a to zejména v těch nejzákladnějších partiích: musíme kriticky zproblematizovat a pak odbourat předsudečné chápání světa jako světa „objektivních realit“ (lépe než objektivní reality), tj. redukování veškeré skutečnosti na „objekty“, „předměty“, „věci“, z nichž se podle tohoto pojetí celý svět „skládá“. „Svět bez subjektů“ není skutečností, není skutečným (Kosík říkal: „autentickým“) světem, a ve smyslu mnohem hlubším, zásadnějším, než jakým není „svět bez člověka“. Proto je zapotřebí „rehabilitovat“ nejen člověka a jeho postavení ve světě (ve Vesmíru), ale především a na prvním místě „subjekt“ a právě jeho postavení, jeho místo ve světě (ve Vesmíru). A to všechno není možné bez důkladné revize převažující tendence dosavadní evropské myšlenkové tradice, totiž jejího předsudečného přístupu ke všemu jako k „objektům“, k „předmětům“ – tedy bez kritického rozboru a také překonání tzv. předmětného nebo přesněji zpředmětňujícího myšlení. (Písek, 051204-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Svět může být tematizován pouze díky vztahu nějakého subjektu ke světu. Jinak řečeno: svět není žádná samostatná skutečnost, zejména však to není žádný objekt (předmět): nic se nemůže stát předmětem (objektem) leč pro nějaký subjekt. Svět tu je vždycky pro nějaký subjekt, nemá žádnou samostatnost, která by obstála bez jakéhokoli vztahu k nějakému subjektu (resp. k nějakým, nejspíše nesmírně mnoha subjektům). To platí ovšem pro všechny skutečnosti, ale zásadní rozdíl spočívá v tom, že každý „objekt“ je objektem nějakého pro něj vnějšího subjektu, kdežto pro svět (jako „celek“) o žádném vnějším subjektu nelze mluvit – veškeré subjekty jsou vnitrosvětné. „Sám svět“ však není ani něčím, pro nějaký subjekt vně světa, ani není sám subjektem. Je-li proto tematizován, je to myšlenková konstrukce, která nesmí zapomínat na svůj, tj. právě myslící a konstruující subjekt. Po „vnější stránce“ by se tedy svět jevil jako hromada, agregace; ale to by předpokládalo vnější subjekt, který by nebyl součástí světa. Pokud ovšem chápeme svět jako úhrn všeho, pak musíme buď toto pojetí opustit a připustit ještě skutečnosti mimosvětné, anebo musíme „náš svět“ chápat jako pouze jeden ze „světů“.
(Písek, 130221-1.)

Anaxagoras (≈-500-428)

Nejsou od sebe odloučeny věci v jednom světě ani uťaty sekyrou, ani teplo od chladna, ani chladno od tepla.
(Zl. B 8 ze Simplikia.)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, str. 94.)

Karl Jaspers (1962)

Das Umgreifende, das das Sein selbst ist, ist zugleich ein solches, das auf keine Weise für uns Objekt wird.
In der Welt gehen wir nach allen Seiten und finden in ihr ins Unendliche die uns erkennbaren Dinge. Die Welt selber im ganzen ist nicht verstehbar und nicht in ihr angemessen denkbar; sie ist für unser Wissen kein Gegenstand, sondern nur eine Idee als Aufgabe für das Forschen.
Die Transzendenz aber erforschen wir überhaupt nicht, wir werden von ihr – im Gleichnis gesprochen – berührt und berühren sie als das Andere, das Umgreifende alles Umgreifenden.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 122.)

Jan Hanč (1961-62)

Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili, což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní.
Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali? Necháme si snad říct my?
(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.)