Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Masaryk kdysi řekl, že svět pro něho není žádné skladiště věcí. Pokud se rozhodneme se toho držet, musíme ovšem vyložit, co rozumíme „světem“ a co „věcmi“. Především žádná věc není ničím sama o sobě (tj. „an sich“), neboť zbavena souvislostí s jinými věcmi a zbavena svých vztahů k nim a jejich vztahů k sobě stává se pouhým „abstraktem“, možná dokonce pouhou iluzí. Tady v jistém upřesněném smyslu platí, že esse est percipi, neboť když na nějakou „věc“ vůbec nic nereaguje, pak ta věc jako by vůbec neexistovala. (Což ovšem neznamená, že když něco nebo někdo na „něco reaguje“, poskytuje mu tím doklad jeho existence či dokonce jeho existenci samu – tímto falešným způsobem se to také někdy vykládalo.) Na druhé straně ovšem je třeba vysloveně zdůraznit, že to, jak na nějakou „věc“ jiné věci reagují, jak ji „recipují“, zajisté nemusí vždycky souhlasit s tím, jaká ta „věc“ vskutku (doopravdy) „jest“; v tom, jak jiné věci na onu „věc“ reagují, může být na jedné straně mnohé pominuto a vynecháno, zatímco na druhé straně tam může být mnohé bezdůvodně přidáno a přikresleno. Zejména však platí, že „věc“ není v recepci ,reprodukovánaʻ pouze jedním subjektem, nýbrž mnoha subjekty, a to subjekty nejrůznějších úrovní. Ačkoliv tedy každá taková „věc“ nemůže být dost dobře identifikována jako taková „an sich“, neboť k tomu žádný subjekt nemá přístup leč „modo recipientis“, přece jen v jisté hypotetické podobě její „jsoucnost an sich“ může a dokonce v některých případech musí být předpokládána už proto, že se k téže „věci“ mohou vztahovat v jiném modu „recipientis“ zase mnohé jiné „věci“. Na vyšších úrovních (a zejména na úrovni lidské) může jít zajisté leckdy o omyly, ale i „věc“ mylně pochopená (i vnímaná) nemůže být interpretována jako „nic“, nýbrž – po nezbytných korekturách – jako „něco jiného“.
(Písek, 150105-2.)

Parmenides (≈ kolem -480)

Jsoucí nelze též dělit, neb celé jest veskrze stejné,
není ho zde trochu více, což mohlo by spojení bránit,
ani zas trochu méně; je veskrze jsoucího plno.
Proto souvisí zcela, neb se jsoucím jsoucí se stýká
(Zl. B 9 ze Simplikia.)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, str. 58.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Když se podíváme kolem sebe (rozumí se: my lidé, tj. už jako alespoň trochu rozkoukané děti, avšak zejména později), rozpoznáváme nejrůznější jednotlivé „věci“, zkrátka tzv. jednotliviny. Ale vedle jednotlivin vždycky nějak vidíme jejich vzájemné postavení vedle sebe (nebo i proti sobě), a to nejen v prostoru, nýbrž také v čase; vnímáme tedy také jisté změny tohoto jejich vzájemného postavení. Některé „věci“ se ovšem při bližším ohledání ukáží nikoli jako „skutečné“ jednotliviny, nýbrž jako „množiny“, tj. hromady, sestavy, slepence apod. Přesto je někdy za „jednotliviny“ považujeme (např. kusy kamene, cihly, domy, zahrady nebo pole, kopce nebo skály atd.). Brzo se (už jako děti) naučíme zprvu jen zkusmo, později však vcelku spolehlivě rozpoznávat takové zvláštní „jednotliviny“, které jsou živé či oživené. A podobně se brzo naučíme rozpoznávat „věci“ podle jejich tvaru či vzezření: když se některé věci moc nemění, nebo když si svůj tvar po nějaký čas zachovávají, naučíme se jim připisovat onu „oživenost“. Děti s tím někdy mají jisté potíže, neboť často považují za živé i takové „věci“, které se sice jen pohybují, ale zachovávají své vzezření, eventuelně se v tom některým jiným (vskutku živým) podobají. Čím víc a čím lépe rozeznáváme rozdíl mezi „věcmi“ neživými a „věcmi“ oživenými, tím víc si uvědomujeme, že nemůžeme označovat jako „věc“ něco, co je oživeno, co žije. Na druhé straně si ovšem musíme uvědomovat, že „život“ není něco, co přichází k neživé „věci“ zvnějška (a tak by ji oživovalo). Hranice oživenosti není takto tvrdá: i některé vědecké obory se vyjadřují o „předmětu“ svého zkoumání za pomoci slov (a pojmů), která byla původně chápána jako přiměřená výhradní živým „jsoucnům“ (proto je lépe mluvit o rozdílu mezi přejivým a živým, zatímco o naprosté „neživosti“, „mrtvosti“ lze mít za to, že neexistuje). Tím je řečeno, že „věci“ nemůžeme chápat jako něco všemu životu (vší oživenosti) naprosto cizího. Daleko významnější je jiný rozdíl: některé „věci“ jsou, jak řečeno, pouhými agregacemi, hromadami nebo slepenci apod. Pak se ovšem musíme tázat, z čeho jsou slepeny, shromážděny, nahromaděny nebo jinak pospojovány. A pak nutně dojdeme k jiné otázce či jinému problému: to, co je nějak pospojováno, může být tak oddělováno a rozděleno. Co je však tím nerozdělitelným, tj. latinsky „individuem“? A protože i každá živá „věc“ můžeme být „dělena“ (byť násilně, tj. rozkrájena nebo rozsekána), přičemž ovšem ztrácí svůj „život“, tj. svou povahu „živé věci“, „živoka“, živé bytosti; ale protože takovéto násilně dělení něčeho, co k sobě náleží, může „degradovat“ i některé „věci neživé“, musíme hlavní rozdíl vidět nikoli mezi tím, co žije a co je neživé, nýbrž především mezi tím, co je pouhým agregátem, pouhou hromadou, a tím, co je „celkem“. Celek je sice násilně dělitelný, ale pak přestává být nejen celkem, ale také vůbec tím, čím do té doby byl (na rozdíl od dělení pouhé hromady).
(Písek, 130629-1.)

Anaxagoras (≈-500-428)

A ježto je stejně dílů velikého i malého, je i tak ve všem všechno a není možná odloučenost, nýbrž všechno má podíl ve všem. A ježto nemůže být nejmenší věc, nemůže se odděliti ani osamostatniti, nýbrž jako na počátku, tak i nyní musí být vše dohromady. Ve všem pak je mnoho věcí a je stejné množství vylučovaného ve větších i v menších věcech.
(Zl. B 6 ze Simplikia.)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, str. 94.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)