Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Starořečtí atomisté vědomě uvažovali o dělení těles na menší a menší kusy a kousky, a měli za to, že v tomto dělení (vlastně rozsekávání) nelze pokračovat do nekonečna, nýbrž až po jistou mez, kdy další dělení (rozseknutí) už není možné. O času však tímto způsobem neuvažovali (atomy v jejich pojetí „padaly shora dolů“, ale o tomto „padání“ už dále nepřemýšleli, nejspíš proto, že „pohyby“ redukovali jen na pohyby místní, přičemž to, co se pohybovalo se samo neměnilo). Aniž proto můžeme přinést literární doklady citováním zřetelných formulací, je nám zřejmé, že myšlenka nemožnosti dělení (rozsekávání) těles a tělísek do nekonečna nebyla aplikována nejen na sám prostor, ale ani na čas. Tak jako Zenón argumentuje tím, že letící šíp musí na každém místě ,být‘ bez pohybu, takže sám jeho pohyb je tak problematizován, je nutně problematizován i čas, v němž jedině je pohyb možný. To ovšem vede k absurdním závěrům, takže další přemýšlení presokratiků musí uvažovat o tom, jak opět zařadit do relevantní filosofické tématiky jak prostor, tak čas (odtud ono „padání shora dolů“ u atomistů, ale už předtím mísení, spojování a rozpojování atd.) A děje se to tím, že je hypostazována neměnnost (a vnitřní homogennost) opravdové „skutečnosti“, vlastně „látky“ (jak zní pozdější termín). Prostor i čas jsou tak vykázány z vlastní „skutečnosti“ do jakéhosi vnějšího prostředí: „skutečnost“ sama je neproměnná, proměňují se jen její vnější vztahy k jiným skutečnostem.
(Písek, 130406-1.)

Ngaio Marsh (1967)

„Se zkouškami jste zatím spokojen?“
„Celkem ano.“
„Představuji si, že autor asi vždycky trne, když to, co napsal, vhodí do tavicího tyglíku či pece, prostě do toho, čím je divadlo. Natožpak když jím je režisér, který sám je tím tyglíkem.“
„Máte pravdu. Pozoruje, jak se jeho milované dítě rozpouští, prochází filtr hereckých osobností a mění se touto cestou v něco jiného. Musí se s tím vším vyrovnat, protože většina těch změn je na prospěch jeho dítěti. Občas mívám podivné pocity, vystupuji ze sebe režiséra a jsem já autor. S úžasem vidím, že jsem vlastně nevěděl, o čem hra je.“
„Dovedu si to představit.“
Kráčeli dál v přátelském souladu: dva myslící mravenci pohybující se směrem na východ proti proudu večerního davu z City. Když došli …
(Smrt v Delfínu, in: 3x superintendent Alleyn, Praha 1985, s. 382.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Každý filosof myslí především ve své době, ale zároveň myslí tak, že stále bere v úvahu, jak mysleli jiní před ním, a dokonce někteří už velmi dávno před ním. To ovšem vůbec neznamená, že musí zvládnout vše, co kdy před ním bylo myšleno – či přesněji, co kdo kdy před ním na základě toho, jak a co myslil, zapsal; filosof je jen člověk a je tedy ve svých možnostech omezen (někdo víc, jiné méně, ale omezený je každý), a proto si musí vybírat. A tady je postaven před první veliký problém: na základě čeho si má vybírat, podle jakých měřítek? Nejprve žádná měřítka nemá; to ovšem neznamená víc, než že si jich není vědom, že je nemá pod kontrolou. Proto musí každý filosof svá měřítka (zejména v prvních dobách) stále opravovat a upravovat. Tak se do jeho myšlení vždycky nějak vkládá, vsunuje, „náhoda“. To není žádná vada, ale nutný průvodní příznak toho, že je svobodný a že mu je k dispozici svobodná volba. Čím má svou volbu resp. své ustavičné a nezbytné „volení“, „selekci“ postupně víc a víc pod vlastní kontrolou, tím je svobodnější, a to opět podle toho, jaká kritéria si postupně bude stanovovat, nakolik se jich bude nadále držet a do jaké míry bude mít jasno, z jakých důvodů tu a tam bude svá kritéria muset upravovat a měnit. Tím vším je vždy „dítětem své doby“ a tedy na své době, kterou si nezvolil, víc nebo méně závislý, bez ohledu na to, zda o tom ví či nikoliv. Protože však ve filosofii neplatí, že starší a staré je vždy méně hodnotné a méně důležité, Může se někdy – a nikoli vždycky neprávem a ze své strany chybně – dostávat do sporu, distance a nesouhlasu nejen s mysliteli dávnými, ale i současnými. Můžeme dokonce trochu zobecnit a říci, že pokud se někdo nedostává do sporu s jinými současnými mysliteli, není a nemůže sám být ve svém myšlení vskutku na úrovni (pochopitelně za předpokladu, že jde o spor z jeho strany vědomý a cílevědomý). V takových případech, kdy se do sporu se „současnými mysliteli“ vědomě dostává, bývá dobré, když se aspoň zčásti opírá o vybrané (zvolené) myslitele starší a třeba dokonce nejstarší. Ale i tehdy nejde o pouhou recepci něčeho z „díla“ starších myslitelů, nýbrž o svobodnou volbu prostředků a materiálu pro své vlastní filosofování. Pak je ovšem stále důležitější, jak se vztáhne svým myšlení k „současnosti“, tj. ke své vlastní době.
(Písek, 120624-2.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)

Anaximandros ()

Anaximandros prohlásil neomezené za počátek a základní prvek jsoucna; první zavedl toto jméno „počátek“. Říká pak, že to není ani voda, ani žádný z t.ř. živlů, nýbrž jiná jakási neomezené přirozenost, z níž vznikají všechny oblohy a světy v nich. „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu podle určení času“; takto to říká slovy poněkud básnickými ... Nevykládá vznik věcí měněním živlů, nýbrž tím, že se vylučují protivy věčným pohybem.
(Zl. A 9 a B 1 ze Simplikia)
Neomezené ... je nesmrtelné a nehynoucí, jak praví Anaximandros.
(Zl. A 15 a B 3 z Aristotela)
Pravil, že neomezené je věčné a nestárnoucí a že obsahuje všechny světy.
(Zl. A 11 a B 2 z Hippolyta)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, str. 29.)