LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-324)

Všechno, co je právo a co bezpráví, rozlišuje se dvojím způsobem, jak podle dvojího druhu zákona, tak podle osob, na nichž se páše.
Zákonem nazývám jednak zákon zvláštní, jednak obecný, povšechný. Zvláštním jest ten, který si každé společenství zvlášť pro sebe stanovilo, a to ať je nepsaný nebo psaný ; obecným jest ten, jenž má základ v lidské přirozenosti. Neboť, jak asi každý tuší, jest přirozené obecné právo a bezpráví i tam, kde není vzájemného společenství, ani dohody, jak na př. zřejmě naznačuje i Sofokleova Antigone, že i při zákazu podle práva pohřbila Polyneika, poněvadž je to požadavek práva přirozeného :
„To nežije jen včera nebo dnes,však věčně, aniž víme, kdo je dal.“ A tak se vyjadřuje i Empedokles o zákazu, že se nic živého nesmí zabíti, neboť to prý neplatí u jedněch jako právo, u druhých jako bezpráví,
„avšak všemocný zákon se prostírá v šíři i v dáli,etherem širokovládným a jasem vesmírným vůkol.“ A rovněž tak Alkidamas ve své řeči za Messenské.
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 88 – I, 13 – 1373b.)

Aristotelés (-384-324)

A to, co je samorostlé, jest výše než to, co je získané, neboť jest obtížnější; proto také básník praví:
„Neboť samouk jsem …“
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 61 – I, 7 – 1365a.)

Aristotelés (-384-324)

Abychom však přece uvedli jednotlivosti, jest nutně dobrem předně blaženost, neboť jest něčím, co je samo /52/ o sobě žádoucí a jest soběstačné, uspokojuje, a pro ni volíme mnoho věcí. Za druhé spravedlnost, statečnost, uměřenost, velkomyslnost, velkorysost a ostatní stavy toho druhu; neboť jsou to duševní dobrosti, ctnosti. Za třetí zdraví, krása apod., neboť jsou to dobrosti těla a působí mnoho dober, jako např. … Konečně dobrá přirozenost, pamět, učelivost, důvtip atd., neboť všechny tyto dobrosti mají sílu působiti dobro.
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 51-2 – I, 6 – 1362b.)

Aristotelés (-384-322)

Živé bytosti se rodí se schopností vnímati. Ale u jedněch z vnímání nevzniká paměť, u druhých ano; proto jsou rozumově zdatnější a učelivější než ty, jež si nemohou nic pamatovat. ... /34/ ...
Ostatní druhy živočichů se v životě řídí smyslovými jevy a pamětí, zkušenosti však nabývají jenom v malé míře; ale lidský život se projevuje ještě uměním a pojmovým myšlením. U lidí z paměti vzniká zkušenost; A zkušenost, jak se zdá, podobá se téměř vědění a mění; vědění a umění vzniká u lidí proto, že mají zkušenost. Vždyť, jak praví Polos, a správně to řekl, zkušenost vytvořila umění, nedostatek zkušenosti však náhodu.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 33-34 – I, 980b-981a.)

Aristotelés (-706)

Celkem (holon) se nazývá to, čemu předně neschází žádná z částí, ježto se zřením k nim nazývá se celkem přirozeným; za druhé také to, co části v něm obsažené tak objímá, že tvoří jednotu, a to dvojím způsobem; buď tak, že každá pro sebe jest jedním, jednotou, nebo tak, že z nich jedno vzniká. Neboť to, co jest obecné (katholú) a co je zcela (holós) vypovídá jako by to byl celek, jest obecné tak, že objímá mnohé tím, že se vypovídá o každé jednotlivině a že všechny jednotlivě tvoří jedno, na příklad člověk, kůň, bůh, poněvadž všichni jsou živoucími bytostmi. Nepřetržité a omezené jest však tam, kde jest jedno z více částí, a to zvláště, vyskytují-li se v něm v možnost, ne-li, tedy ve skutečnosti. A sem náleží spíše to, co je takové od přírody než uměním, jak jsme také řekli při výkladu výraz „jedno neboť celistvost je druhem jednotnosti.
Dále u kolikosti, jež má začátek, střed a konec, a kde jich při poloze a uspořádání nelze rozlišiti, užívá se slova „vše“ (pán), tam však, kde se dají rozlišiti, užívá se výrazu „celek“. Tam, kde může býti obojí, je možno říkat i „celé“ (hola) i „všechno“ (panta); takové jest to, čeho přirozenost, změní-li se uspořádání částí, zůstává sice táž, ale ne tvar, na příklad vosk a oděv; neboť tu se říká i „celé“ i „vše“, ježto jim přísluší oboje. Ale voda, tekutiny a číslo označují se výrazem „vše“, neříká se však celé číslo a celá voda, leda ve smyslu přenese/160/ném. U věcí však, u nichž se užívá výrazu „vše“, myslí-li se jako jedno, užívá se výrazu „všechno“, myslí-li se jako oddělené. Tak se říká: toto veškeré číslo, tyto všechny jednotky.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 159-60.)