Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

V jedné knize jsem jako záložku našel lístek A7 s touto poznámkou (bez vyznačení data, ale odhadem asi z druhé poloviny 70. let, možná dokonce začátku let 80.):
„Kratylos nepochopil Hérakleita, anebo ho karikoval. Ukazovat prstem je vlastně polemika proti LOGU; a vznik jména FYSEI je polemika proti LOGU jako předpokladu a základu FYSIS.“
Proč to je nepochopení Hérakleita? Protože Hérakleitos byl přesvědčen, že svět (tj. KOSMOS) by byl bez LOGU pouhou hromadou náhodně rozházených věcí (v dochovaném zlomku, který obvykle není považován za příliš důležitý a který má analogii v jiném zlomku, kde místo světa je uvedeno tělo, chybí ono „bez LOGU“, to však beru z jiného zlomku). Ale vše, co se zrodí, má tělo; bez těla se nemůže nic zrodit (ve smyslu FYEIN a FYESTHAI). Svět byl starými Řeky často chápán jako organismus, jako „živok“ (tak to třeba překládá Fr. Novotný z Platóna, a Platón nebyl první, kdo o „světě“ takto mluvil, on si to sám nevymyslel). Hérakleitos měl tedy na mysli, že bez LOGU by svět nemohl být leč neuspořádanou hromadou, pouhým agregátem. Pokud vůbec je nějaká podstatnější souvislost mezi LOGEM a jednotlivými slovy (jmény) v jazyce, nemůže být původ jazyka a jednotlivých výrazů hledán ve FYSIS, ale naopak každá skutečnost, která vzniká FYSEI, tj. zrodem, a která pak dále roste (medium FYESTHAI = růsti), je nutně závislá na jednotící mohutnosti LOGU, která vybírá a do jednoty „sbírá“ to, co bylo původně mnohé. LOGOS proto nelze hledat pouze a výhradně v tom, co už bylo sjednoceno (a tedy už jednotné jest), nýbrž také a dokonce především tam, kde ke sjednocování, integrování, k srůstání teprve dochází. Odtud ostatně lze pochopit myšlenku (zejména Platónovu), že „idea“ předchází své „odlice“, své nápodobě (a není centrálně důležité, je-li charakterizována jako sama v sobě nehybná, takže vyžaduje aktivitu demiurga, který ji otiskuje do beztvarého toku, nebo je vlastně ne plně skutečná, nýbrž pouze možná resp. „v možnosti“, a vyžaduje aktivitu zevnitř (ENERGEIA), což je vlastně ne dost domyšlená koncepce především tam, kde jde o KOSMOS, o svět „vcelku“.
(Písek, 070723-1.)

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Ladislav Hejdánek (2009)

S přihlédnutím k některým aspektům užití slova FYSIS ve starém Řecku a zejména u klasických řeckých „filosofů“, ale aniž bychom se jimi příliš nechali vést (a svádět), může FYSIS (česky bychom mohli říci: fysičnost) přisoudit všem pravým událostem vůbec, pokud využily možnosti ustavit si svůj vlastní subjekt (resp. stát se svým subjekte, ztotožnit se se svým subjektem) a pokud se tak učinily schopnými se setkávat s jinými událostmi-subjekty, reagovat na ně a zároveň jim tak umožnit, aby ony reagovaly naopak na ně. FYSIS se tedy především týká událostného, tj. dějového charakteru každé události, které ergo není pouhým procesem, nýbrž spěním od počátku až ke konci takové události. A právě toto spění není žádnou pouhou setrvačností, nýbrž je více či méně koordinovaným průběhem změn, které se na jedné straně drží jistých pravidel, jistého řádu, ale na druhé straně mají i jisté momenty, které můžeme označit za kontingentní (nebudeme říkat „nahodilé“, protože jako nahodilost se může pozorovateli jevit i to, co ve skutečnosti kontingentní, tj. „pouze nahodilé“ není). – A dále musíme zmínit něco zásadně důležitého: událostné dění „pravého jsoucna“, přesněji jeho FYSIS, je charakterizováno tím, že z jeho jednotlivých fází je vždycky jen jedna právě aktuální. Co se tím přesně míní? Aktuálnost té či oné fáze událostného dění spočívá v tom, že jen ona umožňuje kontakt dané události s jinými událostmi, a to zase jen za předpokladu, že také ony jsou v té chvíli v aktuální fázi (resp. prostřednictví jejich aktuální fáze). Pouze ta která právě aktuální fáze na sebe bere rys vnějšnosti, předmětnosti. To však nutně mění náš pohled na „svět“, na „KOSMOS“ a jeho uspořádanost (jak už náleželo k významům původního řeckého termínu). Neplatí totiž, že „vše souvisí se vším“, pokud tím míníme souvislosti kauzální (ať už kauzalitu chápeme jakkoli – ukážeme si, jak nezbytné je koncept „kauzality“ a „kauzálního nexu“ opravit a změnit). To, čemu se tradičně říká „kauzální souvislost“, se nutně omezuje jen na vztahy mezi právě aktuálními fázemi nejrůznějších událostí, ale v žádném případě není možné mezi jejich fázemi „ne-aktuálními“ (tj. ani mezi fázemi jejich“budostí“, ale ani mezi fázemi jejich „bylostí“). V tom právě spočívá ta důležitost fenoménu „aktuality“ – a to také si žádá naší větší pozornosti a opětovných pokusů o hlubší proniknutí do jeho povahy.
(Písek, 091220-2.)

Aristotelés ()

This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)