Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Nemůžeme než považovat každou (pravou) událost za unikátní, jedinečnou a vpravdě nezaměnitelnou s kteroukoli jinou (a to navzdory tomu, že nepochybně existuje podobnost mezi událostmi, a nejen to, nýbrž i velmi zřetelná typičnost druhů událostí. Uvedená nezaměnitelnost a jedinečnost má dvojí zdroj: jednak už ve svém vlastním původu, neboť žádná (pravá) událost se nezačíná dít (odehrávat) leč individuálně a jedinečně, a to i když ta „jedinečnost“ nemá za určitých okolností ani příležitost se nějak uskutečnit (to platí o událostech „virtuálních“, které zůstaly izolovány, na nic nemohly reagovat a nic nemohlo reagovat na ně). Druhý, významnější zdroj jedinečnosti a nezaměnitelnosti každé jednotlivé „reálné“ události, spočívá v situovanosti takové konkrétní události na určitém místě a v určité době v rámci reálného světa. Ani první, ani tato druhá jedinečnost není přímo zjistitelná a kontrolovatelná, neboť to, co lze pozorovat a eventuelně zkoumat zvnějšku, je nutně už něco pouze zvnějšněného, předmětného – a tudíž závislého na tom, jak se sama jedinečná událost dokáže vztahovat jak ke své vlastní jedinečnosti, tak k jedinečnosti své situovanosti ve světě. V prvním případě je podmínkou vztahu k vlastní jedinečnosti poměrně dosti vyvinutá schopnost události se vůbec k sobě vztáhnout; omezenost této schopnosti na nízkých úrovních je nepochybná, i když prakticky neověřitelná. Mnohem zřetelnější a přece jen v něčem spíše ověřitelná je omezenost schopnosti konkrétní události se orientovat byť jen v nejbližším svém okolí, vůči němuž se musí (v rámci prodlouženosti svého přiděleného „času života“, což je dáno její „reálností“, tj. jejím „bytím ve světě“) vymezovat a na něž musí (opět v rámci svých možností, tj. na základě své „vnímavosti“ a také prahu své „reaktibility“) nějak reagovat. Tyto „meze“ nutně modifikují, tj. okrajují a snižují míru toho, jak se jedinečnost každé události může manifestovat navenek a jak může být vnímána, registrována a aplikována jinými událostmi v její blízkosti, opět ovšem v závislosti na jejich vnímavosti a reaktibilitě. Výsledkem těchto nesmírně početných, ale na určité místo a na určitou dobu více méně nepřesně ohraničených vzájemných (aktivních, „praktických“) vztahů je tzv. „svět“, čímž je ovšem zřejmě svět primárních „jevů“, nikoli svět „skutečností“. Svět „skutečností“, tj. „skutečný svět“ je mnohem komplikovanější a bohatší než svět primárních „jevů“ (primárních proto, že nejde o jevy v našem vědomí); právě proto musíme pamatovat, že jedinečnost událostí (ta první) předchází jakékoli registrovatelnosti, a to jak událostí samou (v sebevztahu), tak událostmi jinými.
(Písek, 070309-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Fenomén intencionality můžeme nejsnáze pozorovat tam, kde je nejzjevnější, totiž ve sféře organismů (živých bytostí všeho druhu). Je tu ovšem problém, můžeme-li legitimně mluvit o „fenoménu“ tam, kde se nám nic nevyjevuje a kde tedy nemůžeme (zdánlivě) nic pozorovat. Intencionalita je „jev“ (fenomén), kterému musíme porozumět a který musíme pochopit právě spolu s tím porozuměním, že nejde o samostatnou skutečnost, dokonce ani o nějaký aspekt nebo „vlastnost“ takové skutečnosti, nýbrž o vykonávaný (ve skutečnost uváděný, aktivně uskutečňovaný) vztah jedné takové skutečnosti k jiné, přičemž i tyto dvě od sebe odlišné skutečnosti mají docela zvláštní charakter, totiž že je nikdy nemůžeme přímo „pozorovat“ (tj. že je nikdy nemáme „před sebou“ tak, abychom je mohli „zjišťovat“ jako pouzí pozorovatelé), ale že k správnému „pozorování“ (v širším, hlubším smyslu) jim musíme právě „rozumět“. Takže: intencionalita (u člověka) je aktivně vykonávané vztahování určitých duševních výkonů k určitým skutečnostem, které nejsou součástmi ani složkami oněch výkonů. Obvykle přitom uniká – i tehdy, když už jsme si navykli být trochu pozornější a když se už snažíme „porozumět“ -, že vlastně nejde přímo o vztahování myšlenkového výkonu k nějaké skutečné „věci“, k nějakému skutečnému „jevu“ atd., nýbrž že tu je jakýsi prostředník, kterému budeme – u člověka – říkat „intencionální model“. Tento model nemůžeme „konstatovat“ ani „popsat“ psychologicky, tj. když popisujeme duševní jevy, a nemůžeme jej popsat ani jako „věc“, jako nějakou samostatnou „skutečnost“ mezi ostatními skutečnostmi, které jsou v naší blízkosti před námi nebo kolem nás. Pokud jsme však schopni „porozumět“ myšlenkovým výkonům (k nimž se ostatně také nemůžeme dostat přímo, a to ani v případě výkonů druhých lidí, ani v případě svých vlastních výkonů, ale opět pouze na základě jistého porozumění), můžeme vždycky – byť s jistou opatrností – rozlišit to, co můžeme „lokalizovat“ (a „temporalizovat“) do světa kolem sebe, od toho, co takto „!lokalizovat“ (a „temporalizovat“) nemůžeme nebo aspoň nedokážeme. A to jsou právě ony „modely“, „intencionální modely“, které musíme v rámci svého porozumění mentálním (zejména pak myšlenkovým) výkonům jaksi „hypostazovat“, ale nikoli takovým způsobem, že bychom už o nich nedokázali nic dalšího vypovídat, nýbrž zcela naopak: můžeme se jimi dokonce velmi důkladně zabývat, a to způsobem, který se ve veliké míře podobá tomu, jak jsme schopni se zabývat „skutečnými“ (tj. nevymyšlenými, nehypostazovanými) „věcmi“ ve své okolí. Je až s podivem, že můžeme velmi často při zkoumání těchto myšlenkových „model“ jít nejen dál, než tomu bývá při zkoumání „skutečných věcí“, ale že tak aspoň v některých směrech můžeme dosahovat ještě větší přesnosti v jejich myšlenkovém „uchopování“ i při rozsáhlých myšlenkových výkonech, při nichž s nimi (opět myšlenkově) pracujeme.
(Písek, 080224-1.)