Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

J.B.Kozák opakovaně zdůrazňoval, že čas je „jen reálné heterogenní dění“ – a nic jiného. Říkal to polemicky proti rozšířenému názoru, že čas má nějakou svou vlastní „bytnost“, že je samostatnou skutečností, v níž děje mohou probíhat. Nikdy jsem ho však neslyšel podrobněji argumentovat a věc zevrubněji vyložit. Proto také jsem tento jeho názor prostě neakceptoval, ale pokoušel jsem si ve věci zjednat větší jasno. Mám teď za to, že je třeba rozlišovat mezi „časem obecným“, jak jsme o něm zvyklí uvažovat, a „časem dění“ samého. Ovšem co to je, toto „dění“? Už tady je někde pramen nedorozumění, když mluvíme (a myslíme) o „dění“ jakoby z distance, zvnějšku, z perspektivy vnějšího pozorovatele. Pozorovat dění z distance může jen někdo, kdo se sám „děje“, tj. kdo je schopen se sám aktivně k nějakému jinému, pro sebe vnějšímu dění vztáhnout (a samozřejmě déle vztahovat). Takže to, co se mu pak na dálku jeví jako „objektivní dění“, je něčím docela jiným, než jeho vlastní „dění“, zejména než je „výkon“ jeho vlastního bytí, který nemá a nemůže mít svůj původ (či zdroj) nikde „vně“, nýbrž pouze a výhradně „uvnitř“ a začínat tedy „zevnitř“. „Obecný čas“ představuje pouze původně pluralitní a také složitý, postupně však zjednodušovaný až „ekonomizovaný“ lineární čas nejen díky naší konstrukci, nýbrž je to pole překrývajících se malých i velkých „polí“ „individuálních“ časů jednotlivých (pravých) událostí. Jen o tomto obecném čase můžeme říci, že v něm všechno kdysi nové a mladé je vůči všemu následujícímu „uloženo“ více v minulosti, zatímco každá nejnovější (aktuální) fáze události je pozdější a tedy starší. Naproti tomu ten vlastní čas událostného dění, tj. čas jednotlivých hybných, aktivních událostí, každé takové události, probíhá naopak z minulosti do budoucnosti, tedy své starší fáze nechává „za sebou“(tj. jako minulé) a směřuje k budoucnosti, která ještě nenastala, ale kterou událost (přesněji“ subjekt události či událost jakožto subjekt) aktivně uskutečňuje (aby ji pak opět posunula do oblasti toho, co už minulo). Z toho vyplývá, že obecný čas probíhá opačným směrem než čas aktivního „bytí“, aktivního uskutečňování toho, co „ještě nebylo“ a „není“.
(Písek, 120431-1.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Aristotelés rozlišuje především to, když se něco pohybuje (samo), od toho, když je pohybováno (něčím jiným). A dále rozlišuje pohyb něčeho, co v průběhu pohybu zůstává (beze změny), a tzv. zjinačování (alloiósis). Problém je ovšem v tom, že na první pohled nikdy nevíme, zda se něco, co se pohybuje, pohybuje samo svým výkonem, anebo zda je pouze něčím jiným pohybováno (sám Aristotelés si svou energeia vymyslel, nejenom její název). Vidíme kupříkladu, že potok nebo řeka jsou v pohybu, ale zda to je jejich samovolný pohyb nebo zda jsou něčím jiným pohybovány, to není patrné, když je pozorujeme. To, že dnes všichni jakoby „vědí“, že voda v potoce ani v řece neteče samovolně, ale že je uváděna do pohybu gravitací, je „teoretický“ výklad, předpokládající spoustu jiných zkušeností a zejména promýšlení jejich vzájemné věcné (nejenom logické) provázanosti. Pozorovat můžeme jen výsledek předpokládaného působení gravitace, samotnou gravitaci pozorovat nemůžeme. A druhým problémem je onen rovněž vymyšlený předpoklad, že se vždy při změně mění jen něco, zatímco něco jiného zůstává, a že tedy můžeme mluvit o „něčem“ jen díky tomu, co zůstává.
(Písek, 140603-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Od dob Parmenidových se pro filosofii stal pohyb obrovským problémem. Eleaté jej prostě popřeli, ale toto jejich popření mělo obrovský vliv na další myšlení (můžeme mluvit o metafyzice, přesněji staré nebo tradiční metafyzice); nadále se už vůbec nepočítalo s nějakým zkoumáním toho, co se mění, ovšem až na Hérakleita. Ten ovšem pohyb či změnu vlastně nezkoumal, de facto jen popřel neměnnost. První, kdo se pokusil „pohyb“ opravdu zkoumat, byl Aristotelés; ten šel dokonce tak daleko, že trval na možnosti vskutku „vědeckého“, tj. teoretického přístupu, a zařadil zvláštní teoretickou disciplínu do „první filosofie“ (jakožto „fysiku“). Nicméně pod vlivem eleatů vlastně vyloučil možnost všeobecného a neustálého pohybování a proměňování všeho (jak to známe od Hérakleita), ale chápal „pohyb“ jako něco provizorního, ne-dokonalého, co však spěje k ne-pohybu, ke konci-cíli, tedy k dokonalosti (= dokonanosti). Všude, kde je něco v pohybu, je to na cestě ke konci-cíli, takže kdekoli najdeme něco v pohybu, je to pro nás dokladem nedokonalosti. I svět jako celek (event. úhrn) je evidentně nedokonalý, neboť se v něm stále něco také pohybuje. No, a z toho nakonec vyplývá, že to měnící se a pohybující se „něco“ (tj. cokoli) sice můžeme nejen popisovat, ale také zkoumat (to už zní ovšem zcela nearistotelsky, neboť pro Aristotela „zkoumat“ znamená „dívat se = vidět“, „zírat“, „nahlížet“), ale že opravdové poznání (epistémé) musí nutně zahrnovat poznání (vědění) toho konce-cíle, k němž všechno proměnlivé směřuje. Po mém soudu spočívá ta základní chyba v Aristotelovi, že – nepochybně pod vlivem Platónovým, i když se proti němu polemicky staví – je skálopevně přesvědčen, že ten cíl (resp. ty jednotlivé konce=cíle) je nějak předem dán, předem určen (je to jen nejinak pojatá Platonova „idea“). Zde je naprosto nezbytné kriticky nasadit a soustředit se na to, jak vůbec může docházet ke koordinaci jednotlivého událostného dění, a zejména na to, jaký je rozdíl mezi télickým děním (pohybem), jehož „cíl“ je předem „dán“ (a čím), a mezi tou zvláštní téličností, jíž se vyznačuje dění, které nejsilněji směřuje jen k nejbližší fázi, méně „silně“ k dalším fázím, které se teprve připravují k tomu, aby nastaly, a posléze k nějakému „cíli“, který vůbec není dán, nýbrž který se jakoby „formuje“ (jakožto cíl) teprve „za pochodu“.
(Písek, 120611-1.)