Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Latina má dva termíny pro slovo „pojem“, totiž „notio“ a „conceptio“ (což samo o sobě pochopitelně neříká nic o významu těchto slov). Termín conceptio znamená (podle Pražáka etc. 1955) přijetí, pojetí, spec. početí; pojetí myšlenky. Je odvozen od slovesa concipere, což znamená (ze stejného pramene) sebrati, shrnouti; ve formuli zavříti, pronésti, vyjádřiti; v sebe shrnouti, pojmouti v sebe, bráti k sobě, chytiti; pojmout, pochopiti, mysliti si, domýšleti se; pojmouti, připustiti, pocítiti, chovati (cit); utržiti, lpěti na čem. Naproti tomu notio znamená (rovněž odtamtud) vědomí, vyšetřování, zkoumání, důtka; představa, pojem. Je odvozeno od nosco (arch. gnosco), tedy poznávati, znáti, věděti, rozuměti.
(Písek, 140207-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Vjem , vjem smyslový – nejvyšší forma smyslového odrazu předmětů a jevů ve vědomí jedince. Jeho vznik je podmíněn stavem bdělosti a vyžaduje, na rozdíl od prostých počitků barev, tvarů, zvuků ap., předchozí zkušenost, která umožní rozhodnout, „co to je“, respektive „co to znamená“. Každý vjem má složku a) specifickou, která informuje o kvalitě, kvantitě, prostoru a čase smyslového vnímání; je zprostředkována specifickou nervovou dráhou a specifickou senzorickou oblastí neokortexu příslušného smyslu; b) nespecifickou, vyvolávající emoce a motivace. Je zprostředkována nespecifickou nervovou dráhou vedoucí přes retikulární formaci a limbický systém.
(ex: Leccos, www.lecyklopaedia.cz – leccos.com)
Vjem (vněm) Ottův slovník naučný
Vjem n. vněm jest shrnutí pocitů v jednotnou představu věci. Prvotní totiž a základní stavy vnitrného života jsou pocity. Ty doléhají na nás v prvním dětství vesměs nerozlišeně a není původně výběru pro nás mezi nimi. Dítě nemá s počátku představ o věcech; jest pouze schopno číti, má jen smyslové dojmy, pocity. Jednotlivé pocity rozlišovati proti sobě a osamocovati proti ostatnímu jich množství, jest process delší doby a opětovaného cviku, z kteréhož pak vzcházejí jednotlivé konkrétní představy věcí. Představy věcí složené z pocitů slují vjemy. Zb.
(Ottův slovník naučný – ex: www

Ladislav Hejdánek (2014)

Tradiční převážně zpředmětňující myšlení upřesňuje (zaostřuje) své zaměření pomocí „pojmů“; protože ovšem vskutku živé myšlení musí nutně strukturovat samo sebe (zejména uplatňovat svou strukturovanost) v průběhu svých intencionálních aktů, musí tak činit za pomoci pojmů jakožto součásti nebo složky těchto aktů, které si tam samo myšlení muselo nějak vytvořit, ustavit a do svých průběhů zapojit resp. vždy znovu zapojovat). Protože však pod naprosto převážným, silným (až přesilovým) vlivem tradice, založené starověkými řeckými mysliteli, si evropské (západní) myšlení za dlouhá staletí osvojilo až do samozřejmého, takřka rutinního pojmového zpředmětňování, myšlenková „práce“ s jinými než předmětnými konotacemi bývala běžně pomíjena, zapomínána a dokonce vytěsňována, takže potřeba jiné, odlišné pojmovosti, která by soustavně (nebo aspoň soustavněji) pracovala s jinými myšlenkovými modely, nebývala téměř nikdy na pořadu dne. Proto se s tak velikým zpožděním až dnes dostáváme k lepšímu (či vůbec nějakému) porozumění naprosté nezbytnosti práce s ne-předmětnými intencemi a tedy také s intencionálními ne-předměty, non-objekty, bez nichž se nám skutečnosti jeví jako pouze nebo převážně předmětné. A tak je pochopitelné, že úvahy o tom, jak lze některé skutečnosti „chápat“, „pojímat“ jako „non-objekty“, „ne-předměty“, naráží nejen na nepochopení (event.. malé pochopení), nýbrž přímo na odpor a naprosté odmítání. A tak nezbývá, než opakovaně poukazovat na určité „skutečnosti“, které opravdu nelze pojímat jako „před-měty“, „objekty“, aniž by to nutně znamenalo, že je musíme nutně prohlásit na „ne-existující“, „ne-jsoucí“; a pokud je přece jen možno je pojímat jako „předmětné“, pak pouze za cenu jejich degradace, tj. redukce na pouhé „před-měty“ či objekty, tudíž vlastně jejich mystifikace.
(Písek, 140403-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každý pojem má dvě složky, totiž složku pojímající („uchopující“ něco) a složku pojatou (něco pojaté, „uchopené“). O tom „pojatém“ můžeme mít docela zřetelné a jasné vědomí, můžeme je zkoumat, srovnávat s jinými podobnými atd., ale zejména se pokoušet si ověřovat jeho „správnost“ v „praxi“, tedy při práci se „skutečností“; naproti tomu o složce pojímající nemáme vůbec jasno, nemůžeme o ní říci nic určitého a nevíme, jakým způsobem by bylo možno ji zkoumat. To je také důvodem toho, že máme jen omezené možnosti, jak zkoumat vztah mezi oběma těmito složkami; je tu dokonce otevřený problém, jde-li vůbec o složky jedné skutečnosti, totiž „pojmu“, a nemáme-li spíše termín „pojem“ vyhradit pouze pro jednu z nich, zřejmě nejspíš pro složku pojímající, zatímco bychom pro složku „toho pojatého“ měli zvolit pojmenování jiné (my kupříkladu budeme mluvit o tzv. intencionálním modelu nebo konstruktu). V takovém případě musíme termínu „pojem“ užívat důsledně pro něco sice skutečného, ale nikoli předmětného, resp. nikoli plně předmětného, vyznačujícího se jen některými parametry, a to většinou ve vztahu více pojmů mezi sebou (hlavně pokud jde o tzv. obecnost a naopak relativní zkonkrétněnost).
(Písek, 140207-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Rádl (v Patočkově vstřícné interpretaci) mluví „o tom, že moderní filosofie nepochopila morální svět, poněvadž zavedla vládu konstruovaných pojmů, jimiž skutečnosti možno ovládat, ale nikoli pochopit, porozumět jim“ (Věčnost a dějinnost, 2007, str. 14–15). Tak by se zdálo, že etymologické konotace slova „pojem“ (už latinské „conceptus“!) jako by nedovolovaly reinterpretovat příslušný význam tak, aby tam to „násilnictví“ (onoho „uchopování“ a „držení“ atd.) bylo oslabeno, případně aby tam už vůbec nebylo bráno vážně (ostatně docela obdobně, jako nadále mluvíme o východu nebo západu slunce, ačkoli jsme už dávno opustili geocentrismus). Chybou je ovšem zaměňování pojmů samých a jejich „pojatého“ (latinské „conceptum“, v mužském rodě „conceptus“); a další chybou je nerozlišování „pojatého“ a „míněného“. Mám za to, že je třeba trvat na tom, že pojem nemá žádnou samostatnost a svébytnost, ale že je určitou součástí myšlenkového aktu (řečeno s Brentanem: je jeho inherentní součástí, něčím jako malým prográmkem, ovlivňujícím příslušný myšlenkový, tedy intencionální akt). Proto o něm nelze mnoho říci, neboť je zvnějšku nepřístupný, tj. na pojem lze usuzovat, ale nelze jej přímo „nahlížet“. Naproti tomu lze nahlížet to, co je tím pojmeme „pojato“, tedy „to pojaté“, neboť to je něco myšlenkově vytvořeného, modelovaného, konstruovaného (a v některých případech lze v tom dotvořování a dokonstruovávání pokračovat tak, že se ustaví a buduje jakoby zvláštní disciplína – např. trigonometrie, později analytická geometrie). Jisté problémy nastávají tam, kde u pouhých konstrukcí nezůstane, ale kde s jejich pomocí a jejich prostřednictvím míříme dál na co si skutečného (podle Rádla to pak vypadá, jako že „vykrajujeme“ z chaosu informací o okolních skutečnostech nějaké jakoby samostatné „předměty“ a považujeme je – právem či neprávem – za skutečnosti. A právě v takovýchto případech nelze uplatňovat onen spoluvýznam slov pojímání, pojem atd., který znamená uchopování, zmocňování se, násilného ovládání apod.
(Písek, 120330-1.)