Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

To však, co jest z něčeho složeno tak, že celek jest jedno (hen), ale nikoli tak, jako hromada, nýbrž jako slabika, má jako celek vlastní bytí. Neboť slabika není hláskami a ba není totéž, co b a a, a ani maso není oheň a země. Neboť rozloží-li se, jedno již není, tu totiž maso /211/ a slabika; ovšem prvky, tj. hlásky, oheň a země jsou dále. Slabika jest tedy něco; není jenom samohláskou a souhláskou, nýbrž jest ještě něco jiného. A maso není jenom ohněm a zemí nebo něčím teplým a vlhkým, nýbrž jest ještě něco jiného. Kdyby toto jiné, jež přibývá, bylo nutně zase prvkem nebo se z prvků skládalo, opakovalo by se, kdyby bylo prvkem, totéž co dříve; neboť maso by nebylo z něho, z ohně a ze země a ještě z něčeho jiného, takže by se postupovalo do nekonečna. Skládá-li se však z prvku, pak zřejmě ne z jednoho, nýbrž z více, nebo by bylo tím prvkem samo, a tak i tu by znovu vznikala táž otázka, jako u masa a slabiky.
Proto ono jiné, jak se zdá, jest něčím různým, novým, není prvkem celku, ale jest příčinou toho, že to a tj. masem a to a to slabikou. A stejně je tomu i jinde. To však je podstata každého předmětu; neboť jest to první příčina jeho bytí. Některé věci ovšem nejsou podstatami; u všeho však, co je přirozené a co od přírody trvá jako podstata, musí se tato přirozenost jeviti jako podstata, která není prvkem, nýbrž počátkem. Prvkem jest to, v co se něco rozkládá jako v své hmotné složky, jako na příklad prvkem slabiky jest a a b.
Δ 26. 1041b – 11-27
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 210-11.)

Aristotelés (-706)

Nach den genannten Philosophen folgte die Lehre Platons, welche sich in den meisten Punkten an diese anschloβ, jedoch auch einige Eigentümlichkeiten hatte im Gegensatz zu den Italienischen Philosophen. Da er nämlich von Jugend auf mit dem Kratylos und den Ansichten des Herakleitos bekannt geworden war, daβ alles Sinnliche in beständigem Flusse sei, und daβ es keine Wissenschaft davon gebe, so blieb er auch später bei dieser Annahme. Und da sich nun Sokrates mit den ethischen Gegenständen beschäftigte und gar nicht mit der gesamten Natur, in jenen aber das Allgemeine suchte und sein Nachdenken zuerst auf Definitionen richtete, brachte dies den Platon, der seine Ansichten aufnahm, zu der Annahme, daβ die Definition auf etwas von dem Sinnlichen Verschiedenes gehe; denn unmöglich könne es eine allgemeine Definition von irgendeinem sinnlichen Gegenstande geben, da diese sich in beständiger Veränderung befänden. Was nun von den Seienden solcher Art war, nannte er Ideen; das Sinnliche aber sei neben diesem und werde nach ihm genannt; denn durch Teilhabe an den Ideen existiere die Vielheit des den Ideen Gleichnahmigen. Dieser Ausdruck ,Teilhabeʻ ist nur ein neues Wort für die ältere Ansicht; denn die Pythagoreer behaupten, das Seiende existiere durch Nachahmung der Zahlen, Platon, mit verändertem Namen, durch Teilhabe. Was denn aber eigentlich diese Teilhabe oder diese Nachahmung sei, das haben sie andern zu untersuchen überlassen. Ferner erklärt er, daβ auβer dem Sinnlichen und den Ideen die mathematischen Dinge existieren, als dazwischen liegend, unterschieden vom Sinnlichen durch ihre Ewigkeit und /41/ Unbeweglichkeit, von den Ideen dadurch, daβ es der mathematischen Dinge viel gleichartigen gibt, während die Idee selbst nur eine ist. (b) Da nun die Ideen für das übrige Ursachen sind, so glaubte er, daβ die Elemente der Ideen Elemente aller Dinge seien. Als Stoff nun seien das Groβe und das Kleine Prinzipien, als Wesen das Eine. Denn aus jenem entständen durch Teilhabe am Einen die Ideen, die Zahlen. Daβ er das Eine selbst als Wesen erklärt und nicht als Prädikat eines davon verschiedenen Dinges, darin stimmt er mit den Pythagoreern überein, und ebenso setzt er gleich diesen die Zahlen als Ursache der Wesen für alles übrige; eigentümlich aber ist ihm, daβ er anstatt des Unbegrenzten als eines einzigen (Prinzips) eine Zweiheit setzt und das Unbegrenzte aus dem Groβen und Kleinen bestehen läβt, und ferner die Zahlen getrennt neben dem Sinnlichen annimmt, während jene behaupten, die Zahlen seien die Dinge selbst, und das Mathematische nicht zwischen den Ideen und dem Sinnlichen setzen. Daβ er nun das Eine und die Zahlen neben die Dinge setzte (als von diesen getrennt), und nicht wie die Pythagoreer, und die Einführung der Ideen war begründet in dem fragenden Denken in Begriffen; denn die Früheren hätten noch keinen Anteil an der Dialektik.
A 6. 987a,b(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 39-41.)

Aristotelés (-706)

... Mylný pojem (λόγος – správně výpověď) je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem (správně výpověď) jest mylným, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný je pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jednom smyslu jenom jeden pojem (logos), jenž vyjadřuje její bytnost (to ti én einai), v jiném smyslu jest jich však mnoho, ježto v jistém smyslu táž věc jest sama o sobě, ale sama o sobě i s určitými vlastnostmi, například Sokrates a vzdělaný Sokrates. Nesprávný pojem (logos) jest však prostě pojmem (logos) o ničem. ...
Δ 29. 1024b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 162.)
--- --- --- --- --- --- ---
Eine Aussage aber ist falsch, wenn sie, insofern sie falsch, auf Nicht-seiendes geht. Darum ist jede Aussage falsch, wenn sie auf etwas anderes bezogen wird als das, wovon sie wahr ist, z.B. der Begriff des Kreises vom Dreieck ausgesagt wird. Von jedem Gegenstande gibt es in dem einen Sinne nur eine Aussage, nämlich die des Soseins, in anderem Sinne gibt es viele Aussagen, weil dieses Ding an sich und diese Ding samt seine Affektionen gewissermaßen dasselbe ist, z.B. Sokrates und der gebildete Sokrates. Die falsche Aussage ist von nichts geradezu Aussage. ...
(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 245.)

Elias Canetti (1965)

Realismus, v užším smyslu, byl metodou, jak v románu zachycovat skutečnost. Veškerou skutečnost. Bylo důležité, nic z této skutečnosti – ani kvůli estetickým, ani buržoazně-morálním konvencím – nevylučovat. Byla to skutečnost, jak ji viděli někteří nepředpojatí a otevření duchové 19. století. Už tenkrát neviděli vše a to jim pak byla patřičně vytýkáno těmi z jejich současníků, kteří se umíněně dožadovali jiných zdánlivě odlehlých praktik. Ale dejme za to, že bychom dnes mohli mít s vážnou tváří za to, že několik z těch opravdu významných realistů svého cíle dosáhlo, že se jim podařilo v románu zachytit veškerou skutečnost své doby, že ji ve svých dílech popsali beze zbytku – jaký to má pro nás smysl? Mohli by ti z nás, kterým jde o totéž, ale jakožto lidem naší doby, považujícím se za moderní realisty, užít stejných metod?
Cítíme, jaká bude odpověď, ale než ji vyřkneme, pokusíme se postihnout, co se od té doby se skutečností stalo. Změnila se v tak ohromné míře, že již první potucha o ní nás naplní bezbřehou bezradností. Pokus zmoci tuto bezradnost povede, jak se domnívám, k tomu, že rozlišíme tři podstatné aspekty této změny. Existuje narůstající a přesnější skutečnost; na třetím místě je možno jmenovat skutečnost budoucího.
(Realismus a nová skutečnost, in: 7595, Svědomí slov, přel. Zdeněk Jančařík, Torst, Praha 1992, str. 72.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Richard P. Feynman jednou ve své přednášce (O smyslu bytí, str. 90) řekl, že „jev, který se vyskytne jednou nebo dvakrát, nedokazuje vůbec nic“. Odhlédněme od vylíčení kontextu (to by stejně nepomohlo) a zůstaňme jen u izolovaného citátu: je to velká nepřesnost, ba je to omyl, chyba. A to nejen ve vyjádření, ale přímo v tom, co je tím myšleno. Pokud by nějaký „jev“, který se skutečně (byť jedinkrát) vyskytl, vůbec nic nedokazoval (přesněji: nic by neznamenal, neboť „důkaz“ nemůže být záležitostí takto jednoduchou, vždyť jde o úsudek!), tak bychom o něm už jen proto vůbec nic nevěděli. A proto by to vůbec nebyl žádný „jev“, nýbrž nejlepším případě pouze „úkaz“ (ovšem bez toho, komu by se mohl ukázat). Ovšem když mluvíme o „jevu“, musíme pamatovat také na to, komu se ten jev „jeví“ (nebo jinak řečeno, na jaké úrovni se „jeví“). K tomu, aby se někomu nebo něčemu něco „jevilo“, je zapotřebí reaktibilnosti nějakého subjektu (nebo subjektů – většinou nejde o jediný subjekt, rozumí se relevantní, to až na nejvyšších úrovních).Právě proto „obsahuje“ každý „jev“ (či fenomén) také řadu otvírajících se „možností“, „možných cest“, jak ona dějící se a pokračující reagence bude (může) pokračovat. To však rozhodně neplatí pro „úkaz“ a „sebe-ukazování“ – na tom totiž nikdy neparticipuje žádný vnější (druhý, další) subjekt.
(Písek, 110706-1.)