Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

K náležitému porozumění fenoménu „akce“ je nutně zapotřebí si položit otázku, jak je vůbec možno zasáhnout, „intervenovat“ do souboru okolností a tak uprostřed toho, co akci předchází, udělat (vytvořit, uskutečnit) něco, co z oněch okolností (ze žádfné z nich – a tím méně z jejich“souboru“) nevyplývá. Pokud si tento problém uvědomíme, musíme se tázat, odkud vlastně „přichází“ takový počátek akce, nemůžeme-li jej hledat nikde v daných „okolnostech“. Akce sama je nepochybně skutečná, má-li do dosavadního stavu věcí (který je také skutečný) zasáhnout; ale kde máme hledat její „původ“, její „zdroj“ a počátek? Myslím, že jediným řešením je předpoklad, že tento zdroj je sicer také „skutečný“, ale že nemůže být hledán v rámci „daných okolností“, tedy vůbec mezi „danými skutečnostmi“. Jak se to tedy má či může mít se „skutečnostmi ne-danými“ mimo tento rámec? Opět se zdá jako jediné řešení takové pojetí „skutečnosti“ (a možná „skutečností“), které se neomezuje na to, co se již uskutečnilo ve smyslu „zpředmětnilo“, ale které ví o „nepředmětných skutečnostech“, a dokonce o skutečnostech „ne-daných“, přinejmenším „ještě ne-daných“. Takovou „ještě ne-danou“ skutečností musí zřejmě být počátek akce, kterou se uvádí do světa konkrétních (konkrescencích) skutečností něco sice již skutečného, ale ještě bez oné vnější, předmětné stránky. Toto uskutečňování především akce samé do konkrétní situace, tedy doprostřed skutečností, které již (v dané chvíli) jsou také předmětné (a tedy dané), znamená zvnějšňování (zpředmětňování) něčeho, co dosud mělo jen povahu vnitřní (nepředmětnou). Teprve v důsledku zpředmětnění něčeho zatím nepředmětného může být doprostřed dané situace vneseno něco, co z té situace nevyplývá, ale co s tou situací (resp. s určitými již danými skutečnostmi) začíná komunikovat, interagovat, takže tím iniciuje jisté změny, k nimž by bez akce nikdy nedošlo. – Zvláštní problémem bude ovšem, jak najít způsob zkoumání oněch skutečností ještě ne-daných, ne-zpředmětněných, ne-zvnějšněných; právě pro nesnadnost a jakoby neuchopitelnost tzv. nepředmětných skutečností byla tato cesta odedávna považována za jakési tabu, tj. za nemožnou a zakázanou.
(Písek, 110117-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

... Pojmy míří jakoby ke skutečnostem, ale je to vlastně pouhé zdání. Skutečná vazba pojmu na míněnou skutečnost jde velikou oklikou přes řadu (i v té chvíli neaktualizovaných) soudů, přes určité logické („řečové“) souvislosti a struktury, obsažené ve zkušenostech a v praxi, a konečně přes tuto praxi samotnou, tj. přes akce, dostihující a zasahující skutečně onu pojmem míněnou skutečnost. Kdybychom to měli naznačit graficky, vypadalo by to asi takto:
[Obr. 7.]
K detailnějšímu výkladu tohoto schématu se ještě vrátíme. ...
... /str. 120/ ...
... Přihlédněme zprvu ke schématu na obr. č. 7. Je z něho dostatečně patrno, že pojem míří na skutečnost „přes“ svůj předmět; nebo jinak řečeno, že skutečná intence pojmu míří na jeho předmět, ale myslící subjekt tomu sám rozumí tak, jako by mířila na skutečnost samu. To je však pouhé zdání; souvislost pojmu a příslušné „míněné“ skutečnosti nespočívá a není nesena jeho intencí, nýbrž je dána reálnými souvislostmi, prostředkovanými myšlením (soudy) a praxí. Odtud ovšem vyplývá možnost omylu, tj. nesouhlasu mezi předmětem míněným a skutečností, která je (v posledu) „míněna“. To je zároveň důvodem, proč musíme rozlišovat mezi míněním „předmětu“ a míněním „skutečnosti“. V každém z obou případů znamená slovo „mínění“ něco jiného. Pojem má dvojí intenci, kterou proto musíme rozlišovat. Na tomto místě mě nenapadá vhodnější rozlišení než adjektivum „transcendentní“ a „transgresivní“. První slovo souvisí etymologicky se scando (šplhám), druhé s gradus (stupeň). Proto nazvěme tu intenci (to mínění), jíž pojem (atd.) míří přímo (tedy jakýmsi „pádem“) na svůj předmět, intencí transcendentní, zatímco intenci, která míří ke skutečnosti (a je tudíž zprostředkována celou řadou „stupňů“ myšlení a praxe), intencí transgresivní. Každý pojem je vybaven obojí intencí; mezi oběma intencemi však není paralelismu, nýbrž jsou na sobě v jisté míře nezávislé. To znamená, že poměrem (vztahem) obou intencí je spoluurčen sám pojem. ...
(Úvod do filosofování, Praha 2012, str. 119.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)