Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Aristotelés ()

This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Aristotelés naprosto zamítá myšlenku, že by něco skutečného mohlo vzniknout z nejsoucna (EK MÉ ONTOS, εκ μη οντος), eventuelně z noci (EK NYKTOS, εκ νυκτος), atd. (Met XII, 7, 1072a a kolem). V tom smyslu pro něho také platí, že skutečnost je dříve než možnost (tamtéž), i když připouští, že v jiném smyslu lze říci, že možnost je dříve než skutečnost (to je třeba vysvětlit: možnost B je dříve než skutečnost B, ale aby se stala skutečností, potřebuje k tomu nějakou dřívější skutečnost A; ovšem v takovém případě musí být vposledu předpokládána nějaká „první skutečnost“, která nevznikla uskutečněním žádné dřívější možnosti). A protože to vše úzce souvisí s pohybem, neboť pohyb resp. jakákoli změna znamená přechod z možnosti do skutečnosti, musí vposledu být něco skutečného, „co pohybuje, aniž je pohybováno“ (tamtéž), „co jest věčné, podstata a skutečná činnost zároveň“ (AIDION KAI OYSIA KAI ENERGEIA OYSA). (Německý překlad in 6444, S. 253: „so muß es auch etwas geben, das ohne bewegt zu werden, selbst bewegt, das ewig und Wesen und Wirklichkeit ist“.) Tím je rozhodnuto: vznik jsoucna, jsoucího z nejsoucího není možný. Tím byl ovšem počátek, ARCHÉ, zahrnut mezi jsoucna, stal se jedním ze jsoucen, a bylo pak možno jej vyzdvihnout oproti ostatním jsoucnům jen tak, že byl prohlášen za jsoucno nejvyšší, eventuelně nekonečné (později; to však s sebou přináší jiné problémy, neboť to, co je bez konce resp. bez konců, bez hranic, bez mezí, APEIRON, se tak zároveň stává čímsi neurčitým, protože nevymezitelným). Křesťané si velmi brzo osvojili tento „metafyzický“ způsob myšlení (který ostatně silně pronikal už do pozdního myšlení židovského) a považovali „Boha“ za „jsoucno“; definitivně na řadu století to pak uzákonil Tomáš (summum ens, infinitum ens – i když se mu občas ozvaly pochybnosti, zda by nebylo vhodnější o Bohu mluvit jako o „Esse“). Nicméně myšlenka stvoření z ničeho (creatio ex ničilo) něco z původního nemetafyzického pojetí zachovávala, ovšem tak, že vedla do nových, těžko překonatelných rozporů. Nebylo totiž snadné rozhodnout a myšlenkově zvládnout, jaký je vlastně vztah mezi „jsoucností“ Boha jako nejvyššího jsoucna, a jsoucností běžných, tj. stvořených jsoucen. Na jedné straně hrozilo nebezpečí, že vysoké postavení nejvyššího Jsoucna by mohlo být ohroženo tím, že sama myšlenka stvoření a stvořenosti vnitrosvětných jsoucen by hodnotu stvořitelského činu podlomila nebo aspoň relativizovala; a na druhé straně zase by hodnota stvořených jsoucen mohla být nepřiměřeně zvýšena (např. tím, že by stvořená jsoucna byla považována za přímou emanaci Jsoucna nejvyššího). Řešení, které je vlastně nasnadě, však nebyl nikdo připraven přijmout (vůbec jen uvažovat o tom nápadu), a to právě v důsledku metafyzické zatíženosti: Bůh nemůže a nesmí být pochopen jako „jsoucno“, tedy jako (předmětně) „jsoucí“, ale právě naopak jako ne-jsoucí“, ale „přicházející“ a právě tím „nejvyšší“, protože povýšený nad každé „jsoucno“, nad cokoli „jsoucího“.
(Písek, 060501-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Podle Diogéna Laertského učil Démokritos toto: „ Počátky všeho jsou atomy a prázdný prostor, všechno ostatní je domněnka. Světů je neomezené množství, vznikají a zanikají. Nic nevzniká z ničeho a nezaniká v nic. Atomy jsou ...“ (4291, str. 68.). Z toho je zřejmá jedna důležitá okolnost: řečtí atomisté vlastně popřeli vše, co nám přinášejí naše smysly a naše každodenní zkušenost. Zvířata, stromy, lesy, řeky atd. jsou pouhým zdáním, je to pouhá rozmanitá agregace atomů. Ty agregace se však nejen mění, ale jejich změny se zdají zachovávat určitý řád či spíše rozmanité jednotlivé, ale určité „řády“. Nejde o pouhé nahodilosti (jak si atomisté představovali, totiž že atomy padají shora dolů, mají však na sobě různé výčnělky, kterými o sebe zachycují a vytvářejí tak jakési shluky); můžeme legitimně trvat na tom, že tyto formy „řádů“ jsou rovněž pouhým zdáním? A jsou-li tou poslední resp. základní skutečností právě jen ony „atomy a prázdno“ (a pomiňme v této chvíli to, že i to padání „shora dolů“ je přece také „skutečné“ a že musí být jaksi „připočteno“ k tomu „základu“), pak je zřejmé, že jakýkoli náznak „řádu“, který se projeví v tom „padání“, musí být pokládán nejen za rovněž „skutečný“, ale zejména za něco „nového“, co tu dosud nebylo. A každý pokus, vyložit vznik tohoto „nového“, totiž onoho řádu či pořádku, který se udržuje, tj. který nemůže být jen nahodilým úkazem, jen z atomů (neměnných) a z prázdna (tedy z něčeho „nejsoucího“), je prostě nesmyslný – leda že bychom atomy přestali považovat za neproměnné, a dále že bychom prázdno přestali považovat za striktně vzato „nicotu“, nýbrž za „skutečné“ v jiném smyslu, než v jakém jsou skutečné ony atomy. Ovšem dnes je stav fyziky jako exaktní přírodní vědy takový, že můžeme najisto počítat s tím, že atomy jsou schopny na sebe reagovat i jinak než „mechanickým“ způsobem, a zejména a že atomy mají vnitřní strukturu, že ani jejich jádra nejsou uvnitř homogenní, a to ani pokud jde o subjaderné částice. Vedle toho současná fyzika počítá s energetickými kvanty, přičemž tato kvanta se aspoň někdy chovají jako vlny, tedy jako něco, co se děje, jako události. A tady všude je třeba vidět závažný problém: „existuje“ něco takového jako „fyzická“ událost (něco jako Whiteheadova „actual event“), která má skutečně svůj počátek a svůj průběh i svůj konec? Pokud ani, a pokud nahlédneme, že tento počátek nemůže být následkem čehokoli předcházejícího (tak, že by byl jen pokračováním nějakého již staršího dění), musíme připustit, že skutečné počátky „pravých“ událostí musí nutně „vznikat“ z ničeho, a že teprve poté mohou začít reagovat na jiné události a eventuelně takové jiné události zapojovat do výkonu svého vlastního dění (a tak umožnit i to, že po vlastním konci tyto odjinud zapojené události tento jejich konec přežijí a budou trvat nebo se dít i nadále jako jakési „relikty“ (ovšem posuzováno relativně k oné super-události, které je na čas „angažovala“ pro své výkony).
(Písek, 080507-3.)